Lyko

Včera v 13:41 | Milllhause |  Bulharské dny
Můj úkol zněl jasně - popsat ve dvanácti bodech telefonické spojení; tedy od chvíle, kdy já zvednu sluchátko a začnu vytáčet čísla, až do chvíle, kdy to ten druhý zvedne. Psal jsem, jak nejlíp jsem dovedl, a po testu zjistil, že tam mám jen jedinou chybičku. Dostat u Lyka dvojku, to byl náramný úspěch. Na střední telekomunkační byly jeho hodiny ty, ve kterých se člověk potil, jen co vešel do učebny. Ani v kostele není ve vzduchu cítit takové ticho a strach z trestu. Bylo to ten učitel ze staré školy, který si je dobře vědom své přirozené autority a reputace.
Další den jsme dostali výsledky a já samozřejmě dostal za pět. "Jak to? Jen jedna chyba!" divil jsem se. "Správně," odpověděl Lyko klidně. "Spojení nefunguje." Tím rozhovor skončil. Člověka ani nenapadlo si otevřít hubu.

O jednu generaci později, o kousek dál v jiné vesnici, existuje (pátá) třída plná jedněch nezvladatelných hovnů. Vstávají z místa bez optání, vysmívají se učitelce a brečí, když ta učitelka zničehonic pohrozí kontrolním testem, protože jí právě ruply nervy. S ředitelkou by si někteří chlapci snad mohli už i tykat, jak často u ní v kanceláři sedí na kafi. Pár vybraných dokonce chodí povinně k psychologovi a několik z nich to dotáhlo na oficiální briefing, kde sedí učitelský sbor, rodiče, psycholog a on přede všemi, aby se obhájil, nebo alespoň nějak zareagoval na to, jak mu čtou všechny prohřešky.
Takové seance ale efekt nenesou. Jáí říkám vyrazit a poslat do čtvrté cenové. Škola říká, zas a znovu to s ním zkusíme.

Řešení se začalo rodit na druhé straně světa ve chvíli, kdy jsem v listopadu soptil vzteky, zatímco mi Magi cestou ze školy o svých spolužácích vyprávěla. Jeden člověk v Číně onemocněl Korona virem a nakazil pár lidí okolo sebe. Nyní, takřka o půl roku později, je polovina světa zavřená doma a školáci v Bulharsku denně sedí na tabletech a konferenčních hovorech, kde učitelé provází děti učivem. Zkouší, dávájí domácí úkoly a posílají tréningový plán, podle kterého pak děti cvičí v pokojících v rámci tělocviku.

"Jak se převádí z levé strany na pravou?" ptá se učitelka spolužačky Marie. Marie se nadechuje a začíná potit odpověď. V té chvíli však Nikolay, který nerad čeká, do toho skočí a začne mlít svou.
PLESK! Nikdo pár vteřin pořádně neví, co se stalo, ale za chvíli je jasno. Nikolajův otec, který s ním byl v místnosti, mu jednu vlepil. "Tebe se nikdo neptal!" vysvětluje mu fyzikální zákon akce a reakce a celá třída napjatě poslouchá. Po chvíli učitelka vybízí Marii, aby dokončila myšlenku. Nikdo jiný už ji nepřerušuje.

Po dlouhé době tak rodiče vidí z mnohem bližší vzdálenosti, jak se věci mají a chovám naději, že to, jak bulharské školství věru rychle zareagovalo s pokračováním docházky, bude mít ideální reakci ve chvíli, kdy se vše vrátí do zdánlivého normálu. Mám na mysli, že nebude již potřeba staré Lykovské školy, aby žáci drželi hubu a krok, ale postačí jen pospolitější spolupráce učitele a přehnaně své rozmazlené dítě chránícího rodiče.
Pokud se bude dát o normálu hovořit, samozřejmě. Alespoň ze začátku, než si to všechno sedne a zvyknem si na novou rutinnu; jako když jsme si před téměř dvaceti lety začali zvykat na zouvání bot před vstupem do letadel.
 

Buba měla prapradědu

Pondělí v 12:39 | Milllhause |  Bulharské dny
Leden, šestapadesát. Kolem třetí ráno projížděl čtvrtí Slatina oprýskaný náklaďák. Na chodníku před jedním ne náhodně vybraným domem v mrazu přešlapoval starosta, který zamával šoférovi, jen co náklaďák zatočil do ulice. Z vehyklu okamžitě, ještě za zvuku skřípění brzd, vyskočilo na deset členů vojenské policie a jeden Rus, co tomu seskupení velel. Bez váhání otevřeli branku plotu a nahrnuli se do dvora, kde několik četníků zůstalo na rozkaz v pozici a hlídali. Zbytek čety se seřadil před dveřmi domu a čekali, než ten první v řadě otevře. Hned potom se nahrnuli do domu, ve kterém spala rodina Dimitrovů; Stefan s ženou Enkou, třemi dětmi a dětmi jejich dětí. Stefan ale nespal, vzbudil ho šum motoru náklaďáku. Ve chvíli kdy uslyšel klapot nohou, věděl, která uhodila. Vzbudil Enku i děti, ale ještě než se stačil obléknout, stálo v jeho ložnici půl tucet chlapů. Nastala jen malá chvíle ticha.
"Enka a děcka do kuchyně," poručil velitel. Rodinu dobře znal, stejně jako znal všechny statkáře v okolí, ať už šlo o ty, co pozemky přepsali režimu pokojně, nebo o takové jako Stefan, kteří stále vzdorovali. Dva chlapi udělali pár kroků vpřed a Stefanovu rodinu nahnali do vedlejší místnosti, odkud byl výhled na dvůr. Stefan zůstal s četníky v ložnici. Když se pokusil obléknout, zarazili ho. Popadli jej a vyvedli ven, do mínus patnácti.

Hstorie Stefana a Enky, a (zatím) čtyř dalších generací přitom začala romanticky, pokud přijmeme fakt, že romantika může mít mnoho podob. Enka pocházela z bohaté rodiny a vyhlížela šmrncovního ženicha z podobné sorty. Tím Stefan ale určitě nebyl, a tak na to musel jinak, z dnešního pohledu těžko přijatelným způsobem.
Psala se dvacátá léta, Velká válka byla u konce, chřipka skončila a lidi rádi chodili na tancovačky. Stefanovi se Enka zalíbila dávno předtím, než na tancovačku přišel s připraveným pytlem. Ten jí v nestřežený moment přehodil přes hlavu a unesl ji. Pytel ji z hlavy sundal, až když byla u něj ve světnici. Představil se a vysvětlil, jak se s ním věci mají; že nic nemá, ale Enka že mu padla do oka (a proto i do pytle).

Ve spodním prádle Stefana vyvlekli na dvůr, zatímco jej Enka sledovala z kuchyně. Na ponk před něj položili dokument, pero a frťana rakie.
"Pij," řekli mu. Stefan, který jinak nepil, vzal sklenku do ruky a vyhltnul ji do dna. Sledoval ten dokument, který dobře znal, protože ho viděl už několikrát; vždy jej ale odmítnul podepsat. Položil zpátky prázdnou sklenku, a dokument ignoroval, jako by tam ani nebyl. Podíval se na velícího. Ten měl za úkol dát mu vybrat, ale v každém případě celou záležitost skoncovat.
"Podpis nebo kulka, Stefane," řekl rovnou. "Enka půjde do Belene a děcka do sirotčince," slíbil mu. Belene byl pracovní tábor a co mohl siročinec znmenat v padesátých letech, se můžu jen domnívat. Do dnešní noci si vystačili s obyčejným mlácením, což Stefan vydržel. Teď si ale zažádal ještě o jednu sklenku rakie. "Žádné takové. Víš, že moc nepiješ. Ještě bys dělal problémy," odmítli a podali mu pero. On samozřejmě podepsal a přišel o veškeré pozemky, které mu říkaly pane. Když odjeli, vrátil se promrzlý k ženě a dětem, ale už byl někdo jiný; byl zlomený v pase.

Unesená dívka si mohla vybrat. Buďto zůstane u toho, který ji unesl, nebo se vrátí domů; v takovém případě ale mohla na vdavky s ženichem ze solidní rodiny zapomenout, protože unesenou holku holt nikdo nechtěl. Enčin otec se dalšího dne ke Stefanově chatrči vydal. Smlouvat nepřišel; byl rozhodnutý se s Enkou bez větších cirátů vrátit domů. Překvapilo ho tak, že se Enka rozhodla jinak. "Zůstanu u něj, co mám dělat?"
Stefan nicméně v dalších letech překvapil. Pracoval do úmoru, a každý vydělaný lev investoval do pozemků. Děti se hromadily spolu s rostoucím bohatstvím a ze Stefana se jen během několika let stal velkostatkář.

Poslední tři farmářské rodiny, které ještě nepodepsaly, čelily nátlaku komunistů úspěšně, než tito přistoupili k radikálnímu řešení; radikálnějšímu než v případě Stefana a Enky. Snad si vzpomněli, jaký efekt má ve vydírání strach o rodinu. Stefan, který nepodepsal ani se zlámanými žebry, podepsal ve chvíli, kdy se pařáty systému přiblížily k ženě a dětem.
Ruka zákona tak opět jedné noci vyslala k první z posledních rodin stejný náklaďák s podobným, jen trochu pozměněným zadáním. Po vniknutí do dvora a domu hlavu rodiny vyvlekli na dvůr a tam mu před zraky rodiny vystřelili mozek. Zbylí dva statkáři podepsali bez průtahů.

Stefan s Enkou a dětmi se uskromnili a žili dál pokojně, pokud přijmeme fakt, že pokojný život může mít mnoho podob. Vnuci rostli, a postupně do rodiny přibyli i pravnučky, po nichž přišla revoluce a boj o navrácení ztraceného. Jedna z pravnuček se dlouho po revoluci a návratu demokracie rozhodla zanést do rodiny češtinu (ehm, mě), a následně pár prapravnuček, čehož se už Stefan s Enkou nedočkali.

Chalupář

17. března 2020 v 9:22 | Milllhause |  Bulharské dny
Nikam to nedotáhneš, protože…umíš hovno.

Zaparkoval jsem auto naproti železářství. S hledáním volného místa jsem problémy neměl; bylo pět ráno. Dostal jsem takový bláznivý nápad, že by v horském městečku zvaném Samokov mohla fungovat non stop lékárna. K tomu mě nedohnala Korona, nýbrž bolest v uchu. Ema kvůli levému sluchu plakala od dvou rána a teplý přiložený ručník nepomáhal. Sám jsem si se svým uchem jako dítě užil svoje; můj otec často zapaloval do kornoutu stočené a k uchu přiložené noviny, než se mi ulevilo.
"Dobrý večer," říkám. Namířila si to ke mně ochranka policejního okrsku. Stál jsem na chodníku, kousek od zaparkovaných policejních džípů a mířil si to k osvětlené recepci. K policajtům, kteří mají ústřednu právě naproti železářství, jsem zamířil schválně. Policii léta využívám jako Informace; zatím na to ale nepřišli.
"Dobré ráno," odpověděl mi a čekal, co nabídnu. Vysvětlil mi, že něco jako non stop se zde nevede, tedy krom Polikliniky. Poděkoval jsem, nasedl do auta a doufal, že moje žena jako vždy na něco přijde. Zatímco jsem se vracel na chatu, zazvonil mi budík. Prý že mám vstávat. Zatímco mi Buba vysvětlovala, jak Emě nurofenem ztlumila bolest, jsem posnídal a pak vyrazil do práce.

To se stalo dnes v noci, přibližně tak hodinu potom, co vypadly pojistky a vypla klimatizace, která donášela teplo tam, kde mínus deset okolo v horách nedosahovalo. Lokalizovali jsme bouchlou pojistku a zjistili, že nemáme náhradní stejného výkonu. Tchán tak (odněkaď) vytáhl jeden kabel, z něj vytáhl žíci a tu do pojistky vložil, zatímco tu starou zkušeně hodil za rameno. Vše spraveno, jen mě napadlo, jak bych tuhle situaci vyřešil sám.
Už vím. Nijak. Prostě bych zatopil v kamnech a další den koupil novou pojistku. Koupil bych jich celou krabici, pokud by byly otevřeny obchody.

Nikam to nedotáhneš, protože…umíš hovno.

To, jak jsem napsal kamna, mi připomnělo předminulou noc. Tehdy jsem kolem druhé přiložil pár polínek, aby teplo vydrželo do rána, a já se mohl vyspat. Klimatizace byly ještě jen zavěšeny na stěně jako atrapy a čekaly na zapojení. Kamna jsem zavřel a lehnul si. O chvíli později mě překvapil čmoud, jak z roury unikaly obláčky dýmu. Provětral jsem (naštěstí bylo jen mínus pět) a zeptal se tchána, co by jako navrhoval.
Ten naštěstí (odněkaď) vytáhnul speciální nepropustnou folii, kterou sice používá na obalování venkovních kabelů, ale tady taky posloužila; v místnosti se za chvíli dalo dýchat. Vše vyřešeno, jen mě napadlo, jak bych tu situaci vyřešil sám. Zřejmě bych evakuoval místnost, pískem zasypal oheň a nechal větrat až do rána. Tehdy bych zavolal někoho, kdo to umí s kamny, pokud někdo takový ještě pracuje a dochází do domu.

Umíš hovno..
 


Toaletní papír

13. března 2020 v 8:34 | Milllhause |  Bulharské dny
Ráno na záchodě jsem zjistil, že jsem právě použil poslední ze zásob toaleťáku. Každá z mých dam ho bude brzy potřebovat, věděl jsem, a tak jsem ještě narychlo skáknul do non stopu, co ho máme přes cestu. Stojí vedle domu, na který někdo amatérským grafitti už před lety napsal Anfield Forever.
Do práce jsem šel dneska na sedm a pokud jsem chtěl najít místo k parkování, musel jsem tam dorazit alespoň deset minut před sedmou. Jinak bych musel auto uklidit na parkoviště nákupního centra, což by mě stálo zbytečných pět leva. Čas byl můj nepřítel. V potaz bylo třeba vzít také fakt, že je pátek a každý rozumně uvažující člověk bude chtít ze Sofie vypadnout ještě než se v pět ucpou všechny východy ze Sofie. Včera se totiž nechalo sedm lidí testovat na Koronu, a od chvíle, kdy v laboratoři zjistili, že jde o pozitivní testy, ani jednoho z těch lidí nikdo nemůže najít; pokud nejsou spolu někde celou dobu zavření, je to problém.
Nicméně, vběhl jsem do krámu a bez rozmýšlení popadnul čtyři role toaletního papíru, který jsem suveréně postavil před chlapíka stojícího za kasou. Ještě než to naťukal jsem před něj položil peníze. Pracuje tam od chvíle, co jsem dorazil do Sofie. Jeho matka tam pracuje taky a začínám mít podezření, že jde o rodinný podnik.
Nechal jsem ho přepočítat mince a vyběhl jsem z obchodu. Možná mě ještě sledoval, jak jsem přeutíkal ulici a vběhl do domu. Možná, že si myslel, že si mi zrovna uvolnil jeden z východů. "Jestli on se neposral."

Každopádně jsou to už čtyři měsíce, co jsem něco napsal. Je dobré vědět, že svět tím netrpí; já ale ano. Kdysi mi řekli, že ten, kdo nepěstuje svůj dar, přijde o něj. Proto jsem minulý týden uzmul dceřin tablet, nabil k němu klávesnici a přidal k bulharštině češtinu. Nic mi nebrání psát o čemkoli. Mohl bych třeba nastínit i námět čtvrtého dílu Návratu do budoucnosti. V něm mohl by jeden Marty vyčítat jinému Martymu, že budoucnost stojí za pendrek jen kvůli tomu, že to ve čtyřiaosmdesátém nenapálil do toho Rolls Royce. Teď tak nemáme lítací auta, ale zato pořád máme právníky a spoustu nových epidemiologických vtipů.
Pokud chci nalézt rytmus, psát musím o čemkoliv.

Případ 'táta'

17. února 2020 v 13:48 | Milllhause |  Povídky
Jako když někdo léta stává na pátou ranní do práce a už nepotřebuje budík, protože si jeho tělo vytvořilo vlastní alarm. Stejně tak se kolem třetí v noci Ema ve svém pokojíku posadila na posteli. Rukou zašátrala okolo sebe a nahmatala plyšového psa. Vstala a vydala se do ložnice lehnout si k tátovi; cestou minula koupelnu, kuchyň a prošla část obýváku, kde ještě hrála televize. V ložnici ale našla jen prázdnou postel. Na chvíli se zarazila a poté pozpátku vešla do obýváku, kde na gauči spala máma, která zase usnula u filmu. Nahlédla přes ní na druhou půlku rozkládajícího se divanu, ale ani tam tátu neviděla. Začala se probouzat, jak jí srdce začalo prudčeji tlouct. Už natahovala ruku, aby mámu vzbudila, jenomže pak si vzpomněla na záchod. Usmála se a vydala se ke koupelně. Dveře byly zavřené, tak zaklepala ale nikdo neodpověděl. Chvíli počkala a nakonec jimi trhla, aby spatřila jen prázdný záchod.
Teď už se nerozmýšlela, vrátila se do obýváka a zatahala mámu za noční košili. "Kde je táta?" Máma ji nezaregistrovala. Ema si pamatovala, jak o mámě jedna teta říkala, že by prospala i výbuch atomovky (ať už to znamenalo cokoli).
"Mami!"
"Mm?"
"Táta?"
"Co?"
"Kde je? Kde je táta, mami?"
"Lehni si ke mně a spi." Ema, které se vážně chtělo spát, si k mámě lehla, ta si ji k sobě přitulila a obě okamžitě usnuly.

Nicméně po tátovi ani vidu, ani slechu. Máma si s Emou nevěděla rady. "Hledá pořád nějakého tátu," vysvětlovala všem v naději, že jí někdo vysvětlí proč.
"Ale kde je?" nedala si Ema říct. Byly jí čtyři a už ji jen tak neumlčeli, jako když jí byly třeba dva. Moc dobře si pamatovala, že táta během vypravování pohádek mění hlasy, že ji naučil luskat prsty a když se směje, chrochtá. To ale nikoho nepřesvědčilo, a na Emu začal padat splín. Kdyby byla větší, popsala by svůj pocit jako snahu vysvětlit něco nějakému úředníkovi, ale bez kopie správného dokumentu v ruce. Na to jí ale ještě chyběly zkušenosti a tak ji nezbylo, než se uzavřít, jindy plakat a někdy třeba po všech křičet. Chyběl jí někdo, po kom nikdo jiný ani slovem nezavadil.

Máma ji dala telefon, a tak si toho z rozhovoru s psycholožkou moc nepamatovala. Seděli v útulné kanceláři, Ema si lehla na měkkou pohovku a odpovídala sem tam na dotaz, který k ní vyslala tu máma, tu ta psychložka. Ta pak mluvila hlavně s mámou, zatímco Ema už skotačila na telefonu a nevěnovala jim pozornost. Jen jedno slovo se jí vedralo do paměti. Z části kvůli tomu, že ho slyšela poprvé, ale taky proto že se jí líbilo. Imaginární. Ima-gi-nár-ní. Netušila, co to slovo opisuje, ale věděla, že to musí zjstit co nejdřív, protože to slovo ta paní zopakovala hned několikrát a máma vypadala ztrápeněji pokaždé, když znovu zaznělo.

Byla sobota, máma zadělala na buchtu a na zahradě napustila bazén. Jizva na Emině srdci se ještě nezahojila, ale už nešlo o otevřenou ránu. Horké slunce pálelo da zad, takže si Ema co chvíli vychutnávala slastný pocit vnoření se do chladné vody. "Psssst," opakovala pokaždé a čabrala při tom nohama.
"Můžu k tobě?" Uslyšela za zády tátův hlas. Zkameněla jí kůže a v očích ji zaštípala sůl, kterou ji tam vpustily kanálky. Mrkla a chtěla se radostí rozkřičet na celé kolo, jako když s tátou koukali na Liverpool a Richardsonová vstřelila gól.
Kůže změkla, Ema se otočila a proti slunci si dala ruku k čelu, jako při salutování.
"Pěkná lázeň," řekle teta a přitiskla si Emu k sobě. Velká teta, takhle ji Ema říkala. Teta jak se přiblížila, tak zakryla slunce, oblohu i naděje. Ema ruku svalila od čela dolů, protože slunce už neexistovalo (a už ji vlastně ani nezajímalo) a hlavně od sebe tetu potřebovala odstrčit.
"Co brečíš?"zeptala se jí.
"Já myslela,že slyším t.."
"Zase toho tátu, jo?" zeptala se. Ema přikývla. "O tom jsme přece mluvili. Něco jako táta neexistuje."

Něco jako táta skutečně neexistovalo; děti v určitém věku ale vždy začaly trpět utkvělou představou, že tomu tak je. Že existuje 'táta', který žije spolu s rodinou v jedné domácnosti, bere děti na výlet a vůbec zastává roli podobnou té rodičkovské. Děti, včetně Emy, jejíž případ jsem zde uvedla pro představu, dokážou takového člověka popsat do detailů; od barvy hlasu a velikosti uší až k popisu zlozvyků. Popis se liší, a stejně tak osobnost toho člověka. Může jít o ideálního 'tatínka' (termín použitý samotnými dětmi), který si s dětmi hraje a vykládá jim pohádky, či o člověka, který si na dítě najde jen pár minut denně.
Jediná konstanta je sveřepost, s jakou každé dítě věří v jeho existenci a nakonec i smutek, a to až hmatatelný, protože ztratily někoho, kdo tady nikdy nebyl. Časem, jak pomíjí bolest ze ztráty, začínají mizet i vzpomínky, po nichž v paměti zůstává jen jakýsi opar; fragmenty událostí, které se staly kdysi dávno v době, kterou si moc nepamatujeme, protože jsme ji tehdy nevímaly ve všech jejích ohledech. Naopak jsme v tomto útlém věku sledovaly svět klíčovou dírkou a sdělováno nám bylo jen to nutné, abychom se v událostech okolo nás neztrácely.
Imaginární postava táty je dětmi vytvářena pro snadnější překlenutí tohoto období. Ne všechny děti se s takovou představou potýkají, nicméně v posledních letech dochází k prudkému růstu těchto případů. Pravá příčina tohoto fenoménu nicméně zůstává neobjasněna a nevěřím, že se na tom v brzké době cokoli změní.

Paintball

8. února 2020 v 12:54 | Milllhause |  Povídky
"Tohle bude bolet," zopakoval Roman, jako bych ho prvně neslyšel; dnešní bojovka byla jeho vůbec první. Přitom to byl jeho nápad se přidat; dokonce si v pátek vzal volno, jezdil po Ostravě a sháněl černošedé maskáče a pořádnou bouchačku.
Budíček byl ve čtyři. Kafe jsem do sebe nahrkal v autě ještě předtím, než jsem Romana vyzvednul. Přistavil jsem před jeho barákem a otevřel mu kufr. Roman si věci naházel na zadní sedadlo, třísknul mi s kufrem..
"Co děláš, vole!"
.. a přešel k předním dveřím, které si silným trhnutím otevřel. Nesnažil se ani skrývat, že má nervy jako na drátku.
"Marek čau," pozdravil mě.
"To není traktor, co s tím tak pereš?"
"Sorry jako," a zvednul prázdný kelímek kafe, domnívajíc se, že je pro něj. Ruka mu vyletěla nahoru jako mně, když z ledničky beru krabici s poslední kapkou mlíka uvnitř.
"Tys mi nevzal kafe?"
"Proč bych to dělal? Ani svačinu jsem ti nenamazal," zakroutil jsem hlavou. Roman ze mě ale nespouštěl oči, což jsem vydržel jen chvíli. Udělal jsem zvuk, jako když jeden vypouští duši a zastavil o kilometr dál u pekárny. Roman vyskočil a zase mi třísknul dveřma. Podíval jsem se na zadní sedadlo a zkontroloval jeho výbavu. Maskáče, puška a malá taška z Electroworldu. Zamračil jsem se a šáhnul po ní. Zvednul jsem ji a hned věděl, kde se stala chyba; v tašce byly jen rohlíky.
"Kde máš chrániče?" zeptal jsem se, když se vrátil do auta s kafem a koláčem.
"Co?" Zeptal se, ačkoli mě slyšel; potřeboval jen chvíli na to si uvědomit, že dnes ho nečeká Paintball, ale jen Pain.
"Ty jsi fakt jelito," pochválil jsem ho a rozjel auto.
"Tak to bude bolet," řekl ten den poprvé. Kdyby jen věděl, že zrovna on neucítí nic.

Lída z účtárny, Vašek coby skladník, a Regál - ten se jmenoval René, ale on sám dával přednost přezdívce. Taky pracoval na skladě a to, co mu Vašek přivezl, Regál skladoval. Ve čtyřech jsme se jezdili čas od času postřilet do Hamer.
"To je chůůj," pronesla s klasickým prodlženým ů Lída, jen co zjistila, že Roman nemá čím si chránit ptáka. Ani se nezamýšlela nad tím, kam půjde první rána.
"No co, soucit, soucit," citoval Roman budžese, ale jak jsme se blížili k prvním výstřelům, humor ho opouštěl. Auta jsme zhasli a připravovali se k boji, než se lesy zaplní lidmi. Vašek dopíjel kafe, já dojídal koláč (Roman koupil jeden i pro mně), Lída čůrala a Regál nabíjel pušku.

V černé jizbě na hřebíku
visí puška starodávná
Vodka byla bystré dušky


Všichni jsme se otočili stejným směrem jako sardinky během náletu delfínů. V tu chvíli jsme nevědèli, že jsme v jejich pozici víc, než by se nám chtělo věřit. Lída jako na povel zastavila proud a vstala. V tuhle ranní dobu bylo v lese obvykle hrobové ticho, které rozbíjel jen svist kulek.

A já jsem se rozveselil

Hlas se blížil. Nikdo nemluvil, jen Lída se nadechla k bonmotu ale Vašek ji poklepal na rameno a když se k němu otočila, zmlkla. Vašek, nejstarší z nás, najednou neměl náladu na blbé kecy. Vašek naše paintballové dýchanky bral vůbec vážně, jenomže teď bylo něco cítit ve vzduchu; taky já jsem dal přednost tichu. Slyšeli jsme šum listí a občas prasklou větev.

Rcete, zda z té staré pušky..

"Zavři hubu a vylez!" neudržela se Lída na uzdě. Ticho. Ještě se nerozednilo, ačkoli úplná tma taky nebyla. Hlas byl pokaždé blíž a blíž, ale ačkoli jsme si mohli oči vykroutit, neviděli jsme nic a mohli jsme maximálně tak doufat, že se ten básník prostě před náma objeví.
"Nějaký magor," pronesl Roman, nasadil si bundu a vůbec naposledy mí třísknul dveřma.

Jedenkrát jste po sobě střelil?

Myslím, že jsem ho viděl jako první. Ostatní ještě pořád kroutili hlavou na všechny strany a hledali zdroj, když se zpoza dubu objevil vysoký černovlasý chlap s knírkem, vestou a hlavně puškou, která byla jiná než naše.
I ostatní si ho už všimli a automaticky se postavili jakoby do střehu. Regál stisknul pevněji v rukou svou bolestnou, jak ji říkal.
Básník udělal ještě čtyři kroky směrem k nám a vylezl tak z houští. Stanul před celou výpravou počítaje pět lidí a dvě auta, načež se na nás opravdu mile usmál. Úsměv v té chvíli ukázal svou skutečnou sílu a co všechno zmůže. Stál jsem nejdál, měl Lídu,Vaška i Romana s Regálem v zorném poli a viděl jsem, jak se rázem uklidnili. Pohyb ramenou napověděl, že se necítili v nebezpečí a že nás střílení v temném lese nic nenaučilo; nepřivlastnili jsme si nic z intinktu přežití.

Muži s knírkem úsměv z tváře nezmizel ani když svou pušku namířil a všechny během pár vteřin postřílel. Padali k zemi jako mouchy; stejně bezbranně, stejně tiše. Ani nevím, jak jsem se na zemi ocitl já sám. Najednou jsem ležel v trávě a v hlavě se mi vyrojila tři slova.
Uteč. Schovej se. Braň se. Nebylo těžké rozluštit, že mi zbyla jen ta poslední možnost a že dříve či později budu nucen zaútočit hračkou proti brokovnici. Rozhlídnul jsem se a spatřil Regálovu EMEK MG 100. Ležela ode mě dva metry daleko.

Žas spěl k mozku, či tu byla

Básník pomalu pokračoval v přednesu a přecházel okolo; zřejmě věřil, že dostal i mě. Byl před pravým nárazníkem Vaškova džípu, když se zastavil. Znovu jsem se podíval směrem k Regálovi. Vykašlal jsem se na přemýšlení, nabral dech a po čtyřech jsem se rychle doplazil ke levému nárazníku, kde jsem se přikrčil k pneumatice. Puška teď byla ode mne jen kousek, ale počkal jsem, až se ten básník přesune před auto.

Otázka má tak vše..

Vstal jsem, zamířil a vypálil několik ran. Trefil jsem ho do krku a několikrát do obličeje. Básník zavrávoral. Vyběhl jsem vpřed a udeřil jsem ho rukojetí do čela. Ačkoli se celá scéna odehrála ne více než během minuty, připadalo mi, že se čas nekonečně vleče. Připadal jsem si jako v grotesce, protože nebyl slyšet ani hles. Jen kroky v trávě a rána, když jsem mu přerazil nos. Vše jsem vnímal zcela pragmaticky. Kopnul jsem básníka plnou silou mezi nohy a on vísknul bolestí. Vyrazil jsem mu brokovnici z rukou a odhodil ji do kapradí. Jeho jsem pak uzemnil ránou do brady.

Než dorazila policie, musel jsem probouzejícího se básníka několikrát uspat kopačkou. Až jakmile se ukázala policejní auta, sesypal jsem se. Dneska to nakonec nebolelo nikoho.

Kašel

1. října 2019 v 7:40 | Milllhause |  Povídky
Budík zazvonil v šest dvacet. Jako robotická zombie vstanul z postele a šel se do koupelny proměnit v člověka. Jeho dcerka zase kašlala celou noc. Uvěřil babským radám a už po druhé ji na noc nasadil ponožky, ve kterých ji cibulí omotal paty. Na internetu o téhle metodě psaly divy, jenomže to zatím moc nefungovalo a on ztrácet trpělivost.
Paní na hlídání dneska přišla dle domluvy přesně v sedm. Už začal přešlapovat od okna k balkónu, když v 6:59 zkontroloval hodinky. V tu chvíli zazvonil domovní zvonek. "Jdete skoro pozdě," neodpustil si rýpnutí a pustil ji dál.
"Tedy přesně," nenechala si nakálet na hlavu a tiše vešla dál do bytu, aniž by mu věnovala pozornost. On si rovnou nasadil bundu a odešel. Malá ještě spala.

Nejdřív musel zajít do školky zaplatit účet za minulý měsíc. Byla to procházka přesně na opačnou stranu, než na kterou potřeboval jít, ale nedalo se nic dělat; nadechl se a dal se do kroku. Ve školce si vystál frontu a na dřevo vysázel peníze za minulý měsíc. Otočil se na podpatku a vyrazil zpět stejnou cestou, kde mu za dvacet minut jel autobus do práce; ten jezdil jen dvakrát do hodiny.
Na zastávce si vystál další frontu, nyní na lístek. S lístkem v ruce a šesti minutami rezervy si zapálil. První šluk a za ním hned další. V dáli viděl autobus, jak pomalu zatáčí do ulice, kde se nacházela točna. Rychle zase potáhnul. Autobus zastavil na druhé straně podkovy konečné a nechal vystoupit lidi. Většina z nich se vydala k zastávce čekat na další spoj. Autobus hned vyjel, típnul cigaretu, autobus pomalu opisoval půlkruh účka a přibližoval se k zastávce, zkontroloval, jestli má v ruce lístek, všichni začali křičet, a až potom začaly vřískat i brzdy. Tu posloupnost si pamatoval a nikdo mu ji nevymluvil.

Nohy se mu třepaly, jako by se snažil chodit po uvařených špagetách. Nebrečel, ale kdykoli se vzpomněl na roztříštěnou lebku té mladé holky, vše se v něm sevřelo. Pořád v ruce držel ten lístek, teď už s pár kapkami krve zbroceným. Od krve byl i on, ale snad si toho ani nevšimnul. Nezaznamenal ani zvonící telefon; zřejmě od kolegy, kterého měl na bráně vystřídat po noční. To se nestane, věděl a za pár minut, když už to konečně zvednul, to i řekl. "Protože jsem celý od krve," vysvětlil. Autobus, točna, lynč řidiče, lebka. Vše vysvětlil a telefon zase schoval. V kapse narazil na krabičku cigaret. Zapálil si a ještě než došel domů, koupil si novou krabičku.

Stál v pátém patře před vchodovými dveřmi bytu a dýchal. Pěkně zhluboka. Z vnitra bytu slyšel dceřin kašel; najednou za něj byl rád. Rychle vešel do bytu, vyzul se, odhodil bundu a přitulil se k ní. Zrovna otevřela oči. Pro ni se nic nezměnilo; stejný táta večer, když usnula, stejný táta taky ráno, když se probudila. Stejný kašel i denní rutina. Proč je ale táta najednou klidný, věděl jenom on.

Vesničan

14. srpna 2019 v 11:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Šest třicet ráno. Náves horské vesničky Šipočane zeje prázdnotou. Maršrotka, takový mikroautobus, přijede za necelých patnáct minut a mně začíná být frišno. Procházím se, abych se zahřál. Nejdříve se zarazím u informační tabule, kde jsou ale vylepena jen parte. Ani jedno z letoška, zjišťuji po krátkém čtení. Nejstarší smrt je z osmdesátých let. Letos je to 30 let od smrti…nikdy nezapomeneme!. V Bulharsku tuhle část myslí vážně. Parte jsou zas a znovu vylepována po desetiletí. Na umrlce se tak skutečně pamatuje.
Zajímalo by mě, ve kterém roce se zapomene na mě; tedy na fakt, že jsem existoval, vztekal se a měl sny a někdy i myšlenky. Pravnoučata si o mě možná přečtou v Bulharských dnech, ryze rodinné kronice, kterou na začátku 21.století sepisoval praděda, co sem přišel z tehdejšího Česka.

Přešel jsem na druhou stranu návsi k radnici (kmetstvo) a podíval se na jakoby reklamní tabuli vesnice. Nohou jsem se otřel o schůdek a rozbil tak kachli, kterou tam zřejmě přede mnou někdo postavil, aby se (mu nic) neřeklo. Zatímco jsem ji stejným způsobem opíral zpátky, začali mi za zády štěkat psi chlápka, který právě došel na zastávku. Vůdce smečky stojí, dívá se mi do očí a štěkotem mi oznamuje, ať ani nemyslím na to si s nimi něco začínat. Nejlíp, kdybys vlastně rovnou vypad. No co čumíš?
Autobus se tu ukazuje čtyřikrát denně; v sedm, v devět, v jednu a v pět. Beze změny, každý den v roce. Obchod, co otevírá ráno v osm, je otevřený asi tři hodiny a pak ještě hodinku večer. Máme knihovnu a na palouku nad jižní částí vesnice v noci svítící kříž. Máme krásný kostel a pak ještě dvě kaple v kopcích okolo. Máme řeku, která jednou v roce vyteče a cesta přes vesnici nikam nevede, proto sem jezdí jen ti, co tu žijou nebo sem přijeli něco ukrást. To už ale reklamní tabule tají.

Nad návsí je strmý sráz, nad kterým se rozprostírá borový les. Rozbité schody vetknuté do hlíny kopce vedou do výšky asi 20 metrů, kde leží polozapomenutý hrob šestnáctiletého mladíka, který zde zemřel v roce 1923. Ptal jsem se starosty, co se tehdy stalo, a on mi řekl, že nic. Ten kluk ani nezemřel tady a dokonce tady ani není pohřbený. Jeho otec, zdejší rodák, ale zbytečnou smrt tehdy těžko nesl, a trochu odkaz svého syna zveličil. Pomník, pod kterým nikdo neodpočívá, tak zde jen leží a kontroluje zastávku s kašnou a seroucí krávy, které se tudy chudí pást.

Umím teď spoustu věcí, které jsem před rokem neuměl; nikdy jsem je totiž nedělal. Umím tak zapálit oheň v kamnech nebo pustit kotel. Sekám trávu i dřevo a o víkendu jsem poskládal houpačku. Zabralo mi to celý den a odnesl jsem to spálenými zády, ale dal jsem to. Učím se pomalu; jednou bych se tady i viděl. Poznávat poslepu místní lesy, vylézt třicetkrát Musalu, sedmý nejvyšší evropský vrchol, a naučit se vychutnávat domácí Rakii. Ani nepotřebuju, aby to někdo zveličoval.

Klíčová dírka

8. srpna 2019 v 15:39 | Milllhause |  Bulharské dny
Zdálo se mi o Tině Turner. Seděli jsme u táboráku na nějakém zapadlém opuštěném sídlišti a vyprávěli si pijanské historky. Když se ke slovu dostala Tina, rozpovídala se o Eltonu Johnovi, kterak jednou po další kalbě taxíkem vracel se domů s jedním šamstrem. Vystoupil tehdy z taxíku a vydal se ke dveřím svého paneláku. Nemohl ale do dveří vsunout klíč, jak mu alkohol klepal rukou. Za chvíli to vzdal a už sám se do taxíku vrátil. "Nedokázal jsem ho dostat dovnitř," svěřil se řidiči smutně. Ten se na něj smířlivě podíval a říká: "Občas tam prostě nevleze."

Smíchy jsem se vzbudil. S klíčovou dírkou jsou vůbec trable. Kamarád Martin se kdysi jeden večer tak dobře bavil, že ani po několika minutách úsilí nebyl schopen klíč do vchodových dveří jeho činžáku vrazit. Rozhodl se proto lehnout si na lavičku před domem a dát si dvacet. Sníh a teplota těsně nad nulou ho nezastavily. Když se probral, byla pořád noc, ale tělo mezitím už dost alkoholu vstřebalo. Otevřel si bez problému a od té doby tu historku s pýchou vyprávěl.

A nakonec mi v sedmé třídě spolužák Lukáš vyprávěl, jak byl na plovárně. Převlíkal se v jedné z těch z prken stlučených budek, když si všimnul, že asi tak uprostřed boční stěny je po klíčové dírce malá díra. Chvíli váhal. Pak chytil příležitost za pačesy, nahnul se a uviděl oko.

Stupně orgasmu

23. července 2019 v 15:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi dávno mi sdělili, že dobře se vymočit je jako zažít poloviční orgasmus. Přijal jsem to jako fakt a žil dále vlastní život s oběmi radostmi. Nedávno mi řekli, že kýchynutí je jako čtvrt orgasmu. To mě už zaujalo víc, protože někdo očevidně věnuje čas tomu to všechno poměřit a srovnat.

Zajímalo by mě tedy, kde se na té škále nachází plavání v bazénu plného teplého hrášku, vstřelení vítězného gólu deset vteřin před koncem zápasu, nebo snězení nadměrného množství čokolády?

Pak je tady i jiná možnost a to prožít něco lepšího, než je jeden učebnicový, ale tím pádem tak trochu obyčejný orgasmus. Řekli mi, že je to možné, pokud už nemůžete, ale stejně se překonáte a tu horu vylezete, nebo se ještě třikrát přitáhnete, nebo úspěšně projdete byrokratickým kolečkem na finančním úřadu.

Snad tahle informace někomu pomůže.

Kam dál