Kašel

1. října 2019 v 7:40 | Milllhause |  Povídky
Budík zazvonil v šest dvacet. Jako robotická zombie vstanul z postele a šel se do koupelny proměnit v člověka. Jeho dcerka zase kašlala celou noc. Uvěřil babským radám a už po druhé ji na noc nasadil ponožky, ve kterých ji cibulí omotal paty. Na internetu o téhle metodě psaly divy, jenomže to zatím moc nefungovalo a on ztrácet trpělivost.
Paní na hlídání dneska přišla dle domluvy přesně v sedm. Už začal přešlapovat od okna k balkónu, když v 6:59 zkontroloval hodinky. V tu chvíli zazvonil domovní zvonek. "Jdete skoro pozdě," neodpustil si rýpnutí a pustil ji dál.
"Tedy přesně," nenechala si nakálet na hlavu a tiše vešla dál do bytu, aniž by mu věnovala pozornost. On si rovnou nasadil bundu a odešel. Malá ještě spala.

Nejdřív musel zajít do školky zaplatit účet za minulý měsíc. Byla to procházka přesně na opačnou stranu, než na kterou potřeboval jít, ale nedalo se nic dělat; nadechl se a dal se do kroku. Ve školce si vystál frontu a na dřevo vysázel peníze za minulý měsíc. Otočil se na podpatku a vyrazil zpět stejnou cestou, kde mu za dvacet minut jel autobus do práce; ten jezdil jen dvakrát do hodiny.
Na zastávce si vystál další frontu, nyní na lístek. S lístkem v ruce a šesti minutami rezervy si zapálil. První šluk a za ním hned další. V dáli viděl autobus, jak pomalu zatáčí do ulice, kde se nacházela točna. Rychle zase potáhnul. Autobus zastavil na druhé straně podkovy konečné a nechal vystoupit lidi. Většina z nich se vydala k zastávce čekat na další spoj. Autobus hned vyjel, típnul cigaretu, autobus pomalu opisoval půlkruh účka a přibližoval se k zastávce, zkontroloval, jestli má v ruce lístek, všichni začali křičet, a až potom začaly vřískat i brzdy. Tu posloupnost si pamatoval a nikdo mu ji nevymluvil.

Nohy se mu třepaly, jako by se snažil chodit po uvařených špagetách. Nebrečel, ale kdykoli se vzpomněl na roztříštěnou lebku té mladé holky, vše se v něm sevřelo. Pořád v ruce držel ten lístek, teď už s pár kapkami krve zbroceným. Od krve byl i on, ale snad si toho ani nevšimnul. Nezaznamenal ani zvonící telefon; zřejmě od kolegy, kterého měl na bráně vystřídat po noční. To se nestane, věděl a za pár minut, když už to konečně zvednul, to i řekl. "Protože jsem celý od krve," vysvětlil. Autobus, točna, lynč řidiče, lebka. Vše vysvětlil a telefon zase schoval. V kapse narazil na krabičku cigaret. Zapálil si a ještě než došel domů, koupil si novou krabičku.

Stál v pátém patře před vchodovými dveřmi bytu a dýchal. Pěkně zhluboka. Z vnitra bytu slyšel dceřin kašel; najednou za něj byl rád. Rychle vešel do bytu, vyzul se, odhodil bundu a přitulil se k ní. Zrovna otevřela oči. Pro ni se nic nezměnilo; stejný táta večer, když usnula, stejný táta taky ráno, když se probudila. Stejný kašel i denní rutina. Proč je ale táta najednou klidný, věděl jenom on.
 

Vesničan

14. srpna 2019 v 11:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Šest třicet ráno. Náves horské vesničky Šipočane zeje prázdnotou. Maršrotka, takový mikroautobus, přijede za necelých patnáct minut a mně začíná být frišno. Procházím se, abych se zahřál. Nejdříve se zarazím u informační tabule, kde jsou ale vylepena jen parte. Ani jedno z letoška, zjišťuji po krátkém čtení. Nejstarší smrt je z osmdesátých let. Letos je to 30 let od smrti…nikdy nezapomeneme!. V Bulharsku tuhle část myslí vážně. Parte jsou zas a znovu vylepována po desetiletí. Na umrlce se tak skutečně pamatuje.
Zajímalo by mě, ve kterém roce se zapomene na mě; tedy na fakt, že jsem existoval, vztekal se a měl sny a někdy i myšlenky. Pravnoučata si o mě možná přečtou v Bulharských dnech, ryze rodinné kronice, kterou na začátku 21.století sepisoval praděda, co sem přišel z tehdejšího Česka.

Přešel jsem na druhou stranu návsi k radnici (kmetstvo) a podíval se na jakoby reklamní tabuli vesnice. Nohou jsem se otřel o schůdek a rozbil tak kachli, kterou tam zřejmě přede mnou někdo postavil, aby se (mu nic) neřeklo. Zatímco jsem ji stejným způsobem opíral zpátky, začali mi za zády štěkat psi chlápka, který právě došel na zastávku. Vůdce smečky stojí, dívá se mi do očí a štěkotem mi oznamuje, ať ani nemyslím na to si s nimi něco začínat. Nejlíp, kdybys vlastně rovnou vypad. No co čumíš?
Autobus se tu ukazuje čtyřikrát denně; v sedm, v devět, v jednu a v pět. Beze změny, každý den v roce. Obchod, co otevírá ráno v osm, je otevřený asi tři hodiny a pak ještě hodinku večer. Máme knihovnu a na palouku nad jižní částí vesnice v noci svítící kříž. Máme krásný kostel a pak ještě dvě kaple v kopcích okolo. Máme řeku, která jednou v roce vyteče a cesta přes vesnici nikam nevede, proto sem jezdí jen ti, co tu žijou nebo sem přijeli něco ukrást. To už ale reklamní tabule tají.

Nad návsí je strmý sráz, nad kterým se rozprostírá borový les. Rozbité schody vetknuté do hlíny kopce vedou do výšky asi 20 metrů, kde leží polozapomenutý hrob šestnáctiletého mladíka, který zde zemřel v roce 1923. Ptal jsem se starosty, co se tehdy stalo, a on mi řekl, že nic. Ten kluk ani nezemřel tady a dokonce tady ani není pohřbený. Jeho otec, zdejší rodák, ale zbytečnou smrt tehdy těžko nesl, a trochu odkaz svého syna zveličil. Pomník, pod kterým nikdo neodpočívá, tak zde jen leží a kontroluje zastávku s kašnou a seroucí krávy, které se tudy chudí pást.

Umím teď spoustu věcí, které jsem před rokem neuměl; nikdy jsem je totiž nedělal. Umím tak zapálit oheň v kamnech nebo pustit kotel. Sekám trávu i dřevo a o víkendu jsem poskládal houpačku. Zabralo mi to celý den a odnesl jsem to spálenými zády, ale dal jsem to. Učím se pomalu; jednou bych se tady i viděl. Poznávat poslepu místní lesy, vylézt třicetkrát Musalu, sedmý nejvyšší evropský vrchol, a naučit se vychutnávat domácí Rakii. Ani nepotřebuju, aby to někdo zveličoval.

Klíčová dírka

8. srpna 2019 v 15:39 | Milllhause |  Bulharské dny
Zdálo se mi o Tině Turner. Seděli jsme u táboráku na nějakém zapadlém opuštěném sídlišti a vyprávěli si pijanské historky. Když se ke slovu dostala Tina, rozpovídala se o Eltonu Johnovi, kterak jednou po další kalbě taxíkem vracel se domů s jedním šamstrem. Vystoupil tehdy z taxíku a vydal se ke dveřím svého paneláku. Nemohl ale do dveří vsunout klíč, jak mu alkohol klepal rukou. Za chvíli to vzdal a už sám se do taxíku vrátil. "Nedokázal jsem ho dostat dovnitř," svěřil se řidiči smutně. Ten se na něj smířlivě podíval a říká: "Občas tam prostě nevleze."

Smíchy jsem se vzbudil. S klíčovou dírkou jsou vůbec trable. Kamarád Martin se kdysi jeden večer tak dobře bavil, že ani po několika minutách úsilí nebyl schopen klíč do vchodových dveří jeho činžáku vrazit. Rozhodl se proto lehnout si na lavičku před domem a dát si dvacet. Sníh a teplota těsně nad nulou ho nezastavily. Když se probral, byla pořád noc, ale tělo mezitím už dost alkoholu vstřebalo. Otevřel si bez problému a od té doby tu historku s pýchou vyprávěl.

A nakonec mi v sedmé třídě spolužák Lukáš vyprávěl, jak byl na plovárně. Převlíkal se v jedné z těch z prken stlučených budek, když si všimnul, že asi tak uprostřed boční stěny je po klíčové dírce malá díra. Chvíli váhal. Pak chytil příležitost za pačesy, nahnul se a uviděl oko.
 


Stupně orgasmu

23. července 2019 v 15:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi dávno mi sdělili, že dobře se vymočit je jako zažít poloviční orgasmus. Přijal jsem to jako fakt a žil dále vlastní život s oběmi radostmi. Nedávno mi řekli, že kýchynutí je jako čtvrt orgasmu. To mě už zaujalo víc, protože někdo očevidně věnuje čas tomu to všechno poměřit a srovnat.

Zajímalo by mě tedy, kde se na té škále nachází plavání v bazénu plného teplého hrášku, vstřelení vítězného gólu deset vteřin před koncem zápasu, nebo snězení nadměrného množství čokolády?

Pak je tady i jiná možnost a to prožít něco lepšího, než je jeden učebnicový, ale tím pádem tak trochu obyčejný orgasmus. Řekli mi, že je to možné, pokud už nemůžete, ale stejně se překonáte a tu horu vylezete, nebo se ještě třikrát přitáhnete, nebo úspěšně projdete byrokratickým kolečkem na finančním úřadu.

Snad tahle informace někomu pomůže.

Tenké žíly

22. července 2019 v 15:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Před deseti lety jsem šel v Brně darovat krev. Několik mých přátel se jehly nebálo, takže jsem se nechal inspirovat a šel do toho taky, a to ačkoli jehly nemusím a pár z těch kamarádů se domů vrátilo z propíchnutými žílami, což prý bolí. Těšil jsem se ale na dobrý pocit, a krom toho za to dávali odměnu dvě kila. To mi mimochodem jeden kluk v hospodě, kde jsem jeden večer chlastal, vyčetl; pracoval jako nemocniční sestra potažmo bratr a věřil, že krev by se měla dávat prostě pro dobrou věc, a ne jen pro odměnu. Myslím, že na tom něco je, a tehdy jsem se trochu zastyděl.
Nakonec si ale stejně nevzali ani kapku, protože nemám žíly. Tedy mám je, ale jsou tak tenké a neviditelné, že ani nestojí za řeč o nich mluvit. Zkusili mi je proplacáváním a pumpováním nabudit v obou předloktích, ale nakonec to vzdali a poslali mě domů.

V centru Sofie vede kolem centra pro darování krve jednosměrka, a tak člověk jedoucí z východní části města musí objet několik bloků, aby mohl pohodlně zaparkovat hned před bránou. Nikdy jsem na odběru nebyl a nevěděl jsem, co čekat; nechtěl jsem dvakrát omdlít, než bych došel k autu. Co ale vím určitě, je fakt, že bolest nesnáším dobře. Ne že bych byl učiněný posera, ale tělo se mi občas po větším zásahu mužů a žen v bílém začne kymácet a potit, zatímco mu nadávám, ať se sakra dá trochu do kupy. Jednou, když mi po jedné operaci poprvé měnili obvaz, jsem se dokonce skácel. Všechny tyhle vzpomínky mám na paměti, když vybírám parkovací místo.
Před bránou areálu postávalo několik chlapíků, co pili kafe a klebetali. Zamířil jsem k nim a k bráně, ale ještě než jsem udělal pár kroků, všimli si mě a rozhovor zastavili. Asi nemluvili o ničem důležitém, pomyslel jsem si. Jeden z nich se k nám vydal, to už jsme se s Bubou zarazili. Třeba nás vyžene, že tady krev darujou oni, ať si najdem jiný kvartál.
"Dárce krve?" zeptal se. Pár vteřin jsme na něj koukal, ale Bubě bylo jasné, co chce a už se otáčela. "Potřebuješ dárce krve?" zeptal se tedy mě, ale já s úsměvem odmítnul a šel po stopách manželky.

"Timy je na tom špatně a nutně potřebuje operaci," řekli mi včera večer v telefonu. Že je na tom strýc Buby zdravotně špatně jsem věděl, ale netušil jsem, až jak zle. "Mohl bys dát zítra krev? Jde o dny," zeptali se.
"Jasně, říkám. "Ale jakou je potřeba?"
"To je jedno."
"Jak jedno? Jsem si celkem jistý, že to jedno není."
"Ta krev není pro něj.."

Dozvěděl jsem zase něco nového o zemi, ve které žiju. Před operací je potřeba, aby dalo krev alespoň šest dárců, aby jí tak v krevní bance bylo vždy dostatek. Na registratuře je třeba uvést jen jméno člověka, který na operaci čeká. Jakmile máme pohromadě šest potvrzení o dárcovství, pacient může na sál.
Sebralo se nás hned osm, a nebylo tedy potřeba platit dvacet leva na ruku chlápkům před vraty Krevního centra, kteří si takto přivydělávali na chleba. Ne každý člověk totiž dokáže sehnat půltucet lidí a tak je potřeba sáhnout do řad mužů, kteří před vraty centra čekají každé ráno.

Ani v kabinetu, kde mi zatím jen píchli do prstu pro test hemoglobinu a typu krve, ani u prohlídky o doktora - nikdo se po tloušťce mých žil nepídil. Sám jsem nic neříkal a počkal, až jak se s tím popere sestra, která mě dostane na starost. Ležel jsem na lehátku hned vedle Buby, kterou ve chvíli, kdy jsem si lehal, už cedili.
"Ráno jsem na telefonu našla nalepený vzkaz," vyprávěla sestra celému sálu, zatímco mi škrtila ruku. "Pumpujte. Mami, nakrájej nám meloun. Nechceš přece, abychom si hráli s noži. Teď na chvíli přestaňte." Pacienti i zbylé sestry se zasmáli, já povolil ruku a s na druhou stranu otočenou hlavou čekal bodnutí. To tentokrát skutečně přišlo. "Pumpujte."

V jednu a tu samou chvíli

18. července 2019 v 13:44 | Milllhause |  Bulharské dny
Jedna stejná věc existuje ve dvou rozdílných světech a může to klidně být díl Simpsonů. Díl, u kterého jsem se smál jako dítě, jsem jednou sledoval zamčený v bulharském bytě bez toho, že bych měl klíče, nebo si mohl říct o pomoc, kdybych náhodou dokázal sešplhat po okapu.
Pokud jsem se někdy ocitnul ve stresu, Simpsoni mi pomohli. Sledoval jsem je jako dítě, proto, když jsem si je pustil v jiné době, která s dětstvím moc společného neměla, jeden díl mě hned uklidnil. Evokoval ve mně tehdejší klid; byla a je to neměnná konstanta, kterou jsem znal a sledoval v dobách, kdy bylo všechno v pořádku a nebyla jiná ani ve chvíli, když jsem byl v prdeli. Poslední dobou už k nim šahám čím dál míň; přestal jsem je potřebovat, ačkoli nové a neotřelé nervní situace nepřestávají přicházet.
Buďto je to tím, že jsem vyrostl a vyrašila mi hroší kůže, nebo pomohlo to, že jsem se přestal nechat zamykat v cizích bytech. Ženu, která mě v něm tehdy zamkla, jsem si později vzal a jiné dámy už tak tuto důmyslnou metodu musely použít na někoho jiného.

Podobným způsobem jsem kdysi sledoval i Prahu. Tam jsme jezdili s rodinou na dovolenou a procházeli se staropražskými ulicemi, kde mě pak o deset let později na brigádach jebali kolegové Ukrajinci, protože jsem špatně umíchal maltu. Míjel jsem jedno a též náměstí, kterému nezáleží na detailech; přitom já na něm zažíval tolik rozdílné emoce.
William Styron kdysi psal, jak je možné, aby dvě rozdílné události mohly existovat ve stejný okamžik. "Stejné odpoledne, kdy jsem v Texasu chlastal pivo na poli a bylo mi nádherně, tobě před očima na druhé straně světa posílali dítě do plynu." Stejně tak, kdy jsem se já plácal ode zdi ke zdi, můj nebližší přítel mohl prožívat nejlepší léta v životě. Přesto jsme spolu mohli chodit na pivo a pak se do těch diametrálně odlišných stavů vrátit, jakoby z nějakého dvouhodinového vakuua.

Člověk na to musí pořád myslet. Myslím, že je mi na světě zrovna dobře, ale taková Magi je v pubertě a právě si moc nerozumí s otcem. Vidíme se každý den, žijeme spolu v jedné domácnosti, ale přesto nejsme oba na stejné veselé vlně. Možná ani nemůžeme být a není potřeba se tím zabývat.

Dojmy z chudého severozápadu

5. července 2019 v 18:07 | Milllhause |  Bulharské dny
Severu Bulharska se říká severozapadnutá část. Ačkoli je tam stejně nádherná příroda a kusy historie jako jinde v zemi, je sever na rozdíl od bohatého jihu chudý. Pár lidí se dalo dohromady a začalo pro chudé rodiny na severu vybírat peníz pro šaty, léky a jídlo. Vždy, když mají všechno po hromadě, naloží několik aut a vše během víkendu rozvezou. Buba se k tomuhle sdružení přidala, a tak jsem se ani nenadál, a najednou řídil přeplněné auto po dálnici Hemus směrem k Rumunsku. Celých dvanáct kilometrů, než se nám přehřálo. Střelka teploměru vyletěla do červena, my přistavili auto u krajnice a já poprvé v životě roztáhnul na dálnici trojúhelník.

Kamarád Bobi
Bobi Bubu zná od dětství. S otcem si nerozuměl a matka na něj zapomínala. Často jako dítě hodiny sedával před vchodem domu a čekal, jestli někdo z rodičů přijde, aby jej pustil dovnitř. To ho zocelilo, vybudoval si byznys a teď se s ničím a nikým nesere. Mluví jako dlaždič, je to hrubián - ale srdce má ze zlata. "Někdy ho sleduju, když spí," vyprávěla jeho žena. "A říkám si, což takhle mu ucpat přívod vzduchu polštářem. Jenže pak si vzpomenu, že je to vlastně dobrák." Tenhle Bobi nás na dálnici vystopoval, zařídil odvoz auta do (jeho) servisu a pak nám v kamarádově bazaru našel náhradní auto.
Do něj jsme naházeli 110 chlebů, tři krabice léků a deset pytlů s oblečením, a konečně vyrazili ve směru Montany.

Starosta
Cestou jsme projeli vesnicí Lipnica. Připomněla mi film Honba za diamantem. Douglas se v jedné scéně ocitl v malé rozpadlé horské vesnici kdesi v Kolumbijské džungli. Všechny domy zralé na buldozer zastiňovala luxusní hacienda, která shodou náhod patřil místnímu narkobaronovi.
Domy v Lipnici se určitě všechny nerozpadají, ale do starostova paláce měly taky daleko. "O tomhle starostovi už byla v televizi i reportáž," povídá Buba.

Motyka
V městěčku Orjachovo jsme se setkali se zbylými dvěmi auty a vyjeli vstříc zapadlým vesničkám, jejichžto části si už bere zpět příroda. Jakoby v té zemi propukla patnáctiletá válka a jen krom několika starousedlíků všichni odešli. Pak válka skončila, ale deset let si na ten kousek země ještě nikdo nevzpomněl. Líp ten obraz popsat nedovedu. Hrozně rád bych viděl, jak ta místa vypadala ve svém rozkvětu. Snažil jsem si to představit, ale dělalo mi to potíže.
Stařec se dvěmi psy, bosými nohami a prohnutou střechou přijal balík pomoci. Když u něj byli úplně poprvé, přívítal je motykou. "Jen poď, a rozsekám tě!" křičel, protože nevěděl, jestli bude muset za vše zaplatit nebo volit předem vybraného starostu.

Baba Fika
Několikátá zastávka v pozdní sobotní odpoledne. Na tuhle dámu nikdy nezapomenu.Malá, bosá a na první pohled slabá osoba se zlatavými vlasy. A úsměvem, který doplňovala fórky. I v této mizérii si užívá poklidný podzim života, zdálo se mi, než mi řekli o loňském podzimu, kdy se baba Fika vracela z obchodu a z blízkého pole na ni skočil mladý cikán. Krom toho, že ji chtěl okrát, se ji pokusil i znásilnit. Baba Fika jej ale nakopala, ubránila se a utekla. On dostal podmínku, ona potlučené tělo.
Mám pár snů, a mít v pozdním věku takový zdravý rozum, humor a sílu, je jeden z nich.

Honda brothers
Posádka třetího auta byli dva bratři, Stani a Pavel, kteří jsou členy bulharského Honda fanklubu. Každý má Hondy dvě; jednu do města, a jednu na cesty daleko. Žijí v Kozloduji, městě na břehu Dunaje a pracují v Jaderné elektrárně, která je od města vzdálená pár kilometrů vzdušnou čarou. Kvůli elektrárně vypadá město k světu a není opuštěné, jako většina míst v tom kraji.
Oba jsou fanoušci Liverpoolu (jako já) a ví, co je to hokej.

Jágr
Yaromir Yagr - Hasek - Nagano - Svobodův gól ve finále. Všechno jim bylo jasné. Byl jsem jako v jiříkově vidění, protože v Bulharsku hokej nesleduje opravdu skoro nikdo, natož aby věděl, kdo a jak před dvaceti lety vyhrál Olympiádu.
Buba mi řekla, a myslím, že na to kápla, že Kozloduj je jako Ostrava. Má k ní blízko naturelem lidí. Vše se říká zpřímá a humor je taky trochu obhroublejší. Cítil jsem se tam výborně.

Radecký
Hristo Botev byl jeden z úhlavních bulharských revolucionářů, kteří vedli povstání proti Turkovi. 16. května roku 1876 se v jednom rumunském přístavu nalodil na rakouský parník Radetzky (pojmenovaný po tom maršálovi) a převzal na něm velení. Kapitánovi pak poručil přejet na Bulharskou stranu řeky. Tam s četníky, které sjednotil, vyrazil na steč.
Věrná napodobenina tohoto parníku v přístavu stále kotví (originál byl později potopen a dnes je vystaven v Rakousku). My jsme se tam byli podívat.

Plukovník
V neděli jsme vyrazili opět směrem na Jih a to silnicemi, které se jako nit táhly všemi vesnicemi, ve kterých už lidé čekali na balíky. Kousek od Montany leží vesnice Trifonovo, kde jsme nejezdili od chalupy k chalupě, ale věci rozdali seskupení, které se sešlo před radnicí. Většinou šlo o babičky, které tam přišly s vozíkem, ale byl mezi nimi i jeden chlapík; plukovník.
Ne každý tuhle nadaci vidí rád; ať už jde o škarohlídy, členy 'konkurenční' nadace nebo blbce, kteří kážou o nesmyslnosti celého podniku a vyhrožují fyzickým násilím. Z tohoto důvodu nosí hlavní organizátorka Jonka za pasem malou pistoli.
Chlápek, který právě překročil pětasedmdesát, si pistole všiml a vykřikl "Já byl plukovník! Já viděl svět!" a s širokým úsměvem si nás všechny změřil. Otočil se ke mně, vystrčil vpřed pravou nohu a řekl "Podívej na ty svaly! A furt mi ještě stojí!" Pak odběhnul, ale důrazně nás nabádal, ať nikam nejdem. Vrátil se s vínem, ze kterého se napil jako první. "Otrávené to není!" a pak nám dal sbohem. Mezitím laškovně, ale jakoby samozřejmě, plácnul Jonku přes zadek.

17 a půl stopařek
Na severozápadě jsem byl už podruhé a krom poloopuštěných vesnic si pamatuju stopařky. Nikde v Bulharsku jsem je neviděl; spoře oděné a všechny bez byť malého kufříku. S Bubou jsme se rozhodli je spočítat a bylo jich sedmnáct a půl; to protože u té poloviční jsme si nebyli jisti, jestli třeba jen nečekala na autobus. Pravda, žádná zastávka poblíž nebyla, ale přesto se nám nechtělo věřit, že by šlo o pravou stopařku.

Krev
Spekulovali jsme, proč se na severozápad nehrnou turisti. Usedlíci ví své; nic tam není pořádně k vidění. Většina fabrik zavřela, lidi mají nouzi o práci a to všechno se podepisuje na vzhledu těch míst.
Jeden z dalších důvodů, který nám přišel na mysl, byly ty krvelačné bestie, co ze mě za dva dny dostali možná půl deci. O dunajských komárech se vedou legendy, ale pokud jsem si začal stěžovat, hned mě požádali, abych přestal, protože "letos je to pohoda" a to kvůi postřikům. "Třeba loni, to jsme měli okolo těl úplné mračna." Dunajský komár se kreslí výhradně jako krokodýl s křídly.

V pondělí ráno jsem vrátil půjčené auto a teď čekám, co bude s tím mým. Necítím se ale ve stresu a najsem naštvaný. Už předtím jsem věděl, že si žijeme moc pěkně, ale Kozloduj a okolí mi tu pravdu tučně podtrhli.
Kamarád Bobi nestrpí, když někdo brečí, že se mu nedaří. Ani my teď nějakou dobu nebudeme poslouchat nimrání o tom, že něco nejde. Protože když může bitá ženská se dvěmi dětmi začít jinde a znovu a nezlomit se přitom v pase, ty můžeš taky.

Co mileniál s tichem

19. června 2019 v 19:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Magi je každým dnem samostatnější, takže už si třeba zajde sama do papírnictví koupit trochu kartónu na školní projekt. Je to úleva pro mé nohy, zvlášť když máme hosty a mně se nechce dolů do krámu pro džus a čipsy. Vše ale má svou cenu. V sobotu odpoledne jsme Magi poslali do obchodu, ale chvíli potom, co za sebou zavřela dveře bytu, koukám, že Bubě zvoní telefon; ta ale zrovna dělala salát. "Co jsi zapomněla?" zvednul jsem to.
"Nic, dej mi mamku," řekla Magi.
"Dělá salát, co chceš?"
"Povídat si," odpověděla.

Do obchodu a zpátky se to dá zvládnout asi za dvě minuty; i to je podle všeho příliš dlouhá doba na to být sám se sebou. Říká se, že mileniálové (teda já) si neumí přečíst noviny. Vypadá to tak, že krom toho nevydrží být ani sami v tichu a naučili to už i svoje děti. Znám spoustu lidí, kteří zavolají komukoliv, jen aby nebyli sami se sebou a nevzpomněli si třeba na to, jak se v patnácti jako jediní rozesmáli v kině, zatímco zbytek narvaného sálu plakal.
Zametají všechny číhající podvratné vzpomínky pod koberec, pod kterým to začíná bobtnat; nicméně dokud to někdo zvedne, nebo dokud je možné skotačit v telefonu, jen tak pod ten peršan nekouknou. Jakákoli možnost střetnutí se s minulostí pak dostává na frak; už jen představa víkendu odstřiženého od sítě nahání husinu.

Četl jsem (aha..!), že kvantum informací, které dnes člověk nasosá za den, před pěti sty lety nabírali lidi několik let. Někdo se tak na týden zavírá do tmy, nebo do lesa, nebo v sobě přede všemi. Já ty momenty mám rád a užívám si ticho v deset večer, kdy už holky spí a já z postele sleduju stíny na stropě. Nebo procházku z práce domů a to, jak si krok za krokem představuju, jak jsem v tom párečku romantiků stojících na náměstí rozpoznal teroristy, o kterých jsem si ráno četl v telefonu, a kterým jsem zrovna nafackoval. Všichni kolemjdoucí, kterým jsem právě jen tak mimochodem zachránil život, mi tleskají do té doby, než mi Buba zavolá, abych koupil mlíko.

A není pravda, že bychom my mileniálové nečetli. Nedávno jsem viděl fotku z třicátých let. Plné metro lidí, každý z nich začtený do rozevřených novin. To byly časy, říkal ten titulek pod fotkou. Článek brečel nad tím, že teď už každý furt jen čumí do mobilu. Nechápu to. Předtím každý čučel do novin!
A tak sedím v autobuse, sleduju telefon a chlápek naproti mně sleduje noviny. Zvědavec stojící okolo obdivuje chlápka a mě zatracuje. Děláme přitom totéž, je s tím rozdílem, že já nekácím stromy a čtu si něco, co si ten chlápek přečte až zítra. To, co čte teď, já četl včera. Plné metro lidí zírajících do mobilů není takový rozdíl než metro plné lidí s novinami. Pořád je tam ticho a každý si čte.

My jsme byli pořád venku a o počítače jsme se nezajímali, slyším pořád. No jo, ale to protože jste je neměli. Člověk, jehož generace k intenetu neměla přístup, se povyšuje na generací, která je na něm hodiny denně - přitom mít tu stejnou možnost, seděl by na něm tehdy taky. Radost z toho mít v kapse celý svět se jen tak neomrzí.
Kdyby měli ve třicátých letech telefony, tak by ta fotka z metra vypadala o dost jinak. Neměli totiž telefony schované po kapsách s tím, že se na rozdíl od nás asociálů rozhodli pro čtení novin.

Vyruší mě klíč v zámku. Magi se vrátila z obchodu a psychický nápor z toho, že tři minuty byla na světě sama, se na ní nepodepsal. Ještě není vše ztraceno.

Se sarkasmem v Bulharsku daleko nedojdeš

30. května 2019 v 12:54 | Milllhause |  Bulharské dny
"Jsi krásný," řekla mi moje žena několikrát. To mě překvapilo a musel jsem se zamyslet. "To jsi první, kdo mi tohle řekl," řekl jsem jí a jako podle šablony si nechal vteřinu na dramatickou pauzu. "V životě," dopověděl jsem a díval se jí pevně do očí. Odměnou mi byl smích. Dokonce mě trošku poprskala. "Promiň," natáhla ruku a otřela mi prstem bradu.
Nerad podobné komplimenty poslouchám. Mám pak potíž jim nevěřit. Mám problém přijmout jakýkoli kompliment, pokud si jej nevydřu. "Prostě přijmi tu poklonu a pak jdi do prdele!" říkal mi jeden kamarád, potom co jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem toho zas tak moc neudělal.
"Cože, ani tvoje máma?" zasmála se a já taky. Jen mi po pár vteřinách ztuhnul obličej. Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem udělat další vtip.
"Ne," řekl jsem. "Moje matka mi nikdy neřekla, že jsem krásný," řekl jsem. Ona se zase jakoby zasmála; každý hrál svůj part. Pak se na mě podívala trochu přísně. Znělo to jako vtip, ale ona to byla pravda. Moje žena je opravdu jediná, kdo mi tohle řekl a to opakovaně. Rád říkám, že se to nepočítá, protože to má přece ve smlouvě; takhle o mě mluvit.
Co jsem ale nevěděl, bylo, že se mi něco ztratilo v překladu, jako když jsem se kdysi smál jedné scéně v Koljovi, aniž bych jí rozuměl.
"Naš krasnij!"
"Náš je krásnej!" Až po letech, když jsem se na jedné aplikaci učil ruštinu, jsem pochopil, co malý Kolja vlastně říkal. Totiž že vlajka je červená. Stejně tak jsem jednoho dne zjistil, že slovo prekrasen není totéž co krasiv. Totiž, že jsem báječný, nikoli krásný.
Alespoň, že mi nikdo nemaže med kolem huby; vyrostl jsem v kraji, kde se s takovým medem vždycky šetřilo a tak mě podobné uvědomění nemůže zlomit a to navzdory tomu, že konstantně měknu.

Na jednom místě internetu se zpovídají Češi žijící v cizině. Docela pravidelně si ty skazky čtu, protože mi ledacos osvětlily; pochopil jsem, že nejsem jediný, kdo naráží v jiné kulturní společnosti třeba se sarkasmem. Ten znají všude na světě, ale podle všeho jsou v něm Češi mistři. V Bulharsku byli se mnou hodně let trpěliví, než si na mě buďto zvykli, nebo dokud jsem já právě nevyměk.
Je to divné. Na jednu stranu jsou Bulhaři prudké povahy a hlasitě na sebe pokřikují, ale to neznamená, že by k sobě byli kdovíjak tvrdší. O Ostravě Nohavica zpívá, že je region razovity, a potom, co jsem žil v Praze nebo Brně, myslím, že na tom něco bude. Jenomže, když to srovnám se Sofií, tak je razovite celé Česko a bez decibelů.
V Ostravě máme partu, která na sebe nikdy nenechává nit suchou; stačí, když někdo začne dělat důležitého, a hned dostane sprchu, a je jedno, jestli učí na univerzitě, nebo lítá s letadlem (nebo je krásný). "Pamatujem si tě, když si neměl na pivo a zvracel pod stůl, tak si nevyskakuj."
Když vidím, jak se mezi sebou baví dlouholetí kamarádi tady, tak velice málokdy (pokud vůbec) slyším nějaké špačkování. Pokud si ze sebe budeme dělat s někým legraci, tak to bude bžunda jako ze Svěrákových scénářů; nikdo nechce nikoho zranit. Takže, i když jsme v srdci Evropy třeba trochu tišší, klidně se může stat, že o to jsme jeden k druhému tvrdší.

"Táta smrdí a Rami prdí.." vykřikla a hned se začala řechtat, až ji zaslzely oči. Ema tu mantru o mně a našem kocourovi zopakovala už počtvtré během pár minut, ale na vtipu jí to zřejmě neubralo.
"To není sranda," povídám. Emě hned na to zeskelnatěl pohled a nechala si vteřinu na dramatickou pauzu.
"Já se nesměju," odpověděla a měla se k odchodu. Je už jako ty postavy v mýdlových operách, kde neví jak jinak podtrhnout drama, než že odejdou z místnosti, jen co prohlásí cosi významného. Ema ale nemá kam jít, a tak se za chvíli vrací. "Táta smrdí," zopakovala tvrdohlavě, a já si musel zkontrolovat podpaží, jestli náhodou nemá pravdu. Měla. Dost možná tak podělila plný balíček charakteristických rysů dvou odlišných kultur. Uvidíme, ke které straně síly jednou přilne.

Ermentrund

20. května 2019 v 12:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Nejsem blbej zajíc! Ema lehce bouchla do stolu sevřenou pěstičkou a my ztichli. A ticho jsme byli ještě chvíli, zatímco už zase v klidu přežvykovala večeři, než nám došlo, že cituje z filmu, který tehdy denně sledovala; Zootropolis byl na podzim Emin favorit číslo jedna.
Podzim ale minul a teď máme Jaro. Sledujeme Lvího krále, aneb Hamleta pro děti. Chodíme proto často na klouzačky, kde se Ema před skluzem otočí na břicho, rukama se chytne kraje a zakřičí Pomoc Skare! Já ji chytnu za ruce a dramaticky pronesu - ať žije král! Hned na to ji pustím a ona dramaticky ječí, dokud nevjede do písku. Když tu scénu sehrála doma, klouzačku vyměnila za gauč a skočila Magi na ruku; nalomila ji v lokti a osvobodila Magi na tři týdny z tělocviku.

Nedávno během cesty domů z plavání vešla do sálu na trénink Aikida. Odmítla odejít, protože "to chci zkusit!" Hlavní Sensej tak měl hned novou žačku, která se od něj neodtrhla a už na první lekci se naučila, jak se elegantně vytrhnout sevření ruky a jak švihnout (dřevěným) mečem. Ani mě ta důvěra ve vlastní svéprávnost nepřekvapila.
V září jsme ji ve školce zapsali na latino a národní tance. Když jsem šel platit první měsíc, naúčtovali mi i jógu. "Tu jsme neobjednali," říkám. "Jo, Ema tam začala chodit sama, jenže ji to po dvou lekcích přestalo bavit." Doma se s tím nepochlubila. Jestli to takhle půjde dál, tak jednou po příchodu z práce najdu ve schránce dopis z Etiopie, a bude to od Emy, která se rozhodla, že tam odjede farmařit. Prostě se pro to rozhodne.

Včera jsem jí oznámil, že pojedeme na výlet na Moravu. Docela se zaradovala, ale hned na to řekla"No hlavně, aby tě po cestě nezabili." - "Kdo?" - "Lidi.."
Pár měsíců zpátky jsem pustil televizi, kde hrála repríza Blade Runnera; Harrison Ford zrovna visel ze střechy. "Co je? Kdo umře?" zeptala se nevinně a sledovala konečky Harrisonových prstů svírající okap. Smrt ji podle všeho zajímá a možná tomu pomohl i ten Lví král. Nevidím na tom nic špatného; tedy aby dítě vědělo, že ta možnost tady je. Nestane se, aby vždy aspoň pár hraček nepadlo v boji, zatímco si hrajeme. "A co tygr? Ten si už nehraje?" ptám se a ukazuju prstem na plyšáka hozeného pod postel. "Ne, on umřel a je v pekle," vysvětluje mi bez mrknutí oka; ani se nad tím nepozastavuje. Jen mě se vždycky na chvíli zastaví srdce. Chudák tygr.

Má dny, kdy toho má po krk a netoleruje kompromis. Nejdříve se mi zkouší nadiktovat odpověď ("Koupíš mi tu hračku? Hmm? Řekni jo."), případně nabídne svůj další oblíbený argument ("Tati, já tu hračku nemám.."). To pak někdy nejsme kamarádi, dokud zase neuzavřeme mír. Emě mezitím nezbyde než dát na odiv nespokojenost. Dělá to zkřížením rukou na prsou, ale dost dlouho to neuměla. Ruce tak jen jako upír překřížila a řekla si o pomoc. Já, v tu chvíli nepřítel číslo jedna, jsem ji pomohl ruce správně zaplíst, aby konečně mohla pronést mocné humpf a odkráčet z místnosti.

Plete si slova salám a máslo, večer a včera, ráno a zítra. Má ráda argument Mám jen dvě ruce, jenomže to plete a říká Nemám dvě ruce! V určitých momentech nestrpí improvizaci a vše se musí odvíjet dle zaběhnuté rutiny. Zatímco ráno předstírá, že spí (a já, že jí věřím), jí oblékám a pak ji spolu s plyšovým Haf Hafem přenesu do koupelny, kde si umyje zuby.
Večer pak před pohádkou musím s ukazovákem na rtech dělat, že přemýšlím, jakou pohádku říct. Pak říct Dobře, tak dneska tuhle. Pokud to neřeknu, zastaví mě a musím jet od začátku. Dokud vyprávím, nesmím ji obejmout. Až jakmile 'zazvoní zvonec', tak pronese Guš! a já mám povoleno nařízeno přehodit přes ni ruku, a počkat, dokud neusne.
Takhle se naše Ermentrund momentálně sžívá se světem.

Kam dál