Srovnat si hlavu

1. listopadu 2017 v 12:46 | Milllhause |  Bulharské dny
Narodil jsem se v zemi, která už neexistuje, ale každá další země, ve které jsem žil, pořád existuje a dokonce jsou všechny viditelné z vesmíru. To mi připomíná známý fakt, že pokud si lidé něco přejí při pohledu na padající hvězdu, činí tak hodně pozdě; neuvědomují si v tu chvíli, že ta hvězda je už miliony let mrtvá; stejně jako jejich sny.

"Všechny jsou se zeleninou, sakra!" zařval ten chlápek směrem k regálu v jedné z kauflandovských uliček. Stál vedle mě a oba jsme hledali makrely ve vlastní šťávě. V téhle zemi zpravidla prodávají tři druhy ryb v konzervě; ve vlastní šťávě, v rajčatovém protlaku nebo obložené zeleninou. Já mám rád ty ve vlastní šťávě, ale nemám rád, že je nikde nemají.
Pokud je v Kauflandu dejme tomu vyloženo sto sedmnáct konzerv různých značek a druhů, jen asi pět makrel bude plavat v oleji. Zbylé budou prodchané zeleninou a pokapané rajčaty. Prostě nerozumím té nevyváženosti v nabídce.

Musím ale opravdu rozumět první světové válce? Měl jsem snahu; četl jsem si o ní a taky jsem se díval na dokumenty, protože mě prostě zajímalo, jak se to tehdy semlelo. Svou komplikovaností mi to ale připomíná desetiletou válku z jedné pohádky. Třetí knížectví počkalo, až se první dvě pobijí. Čtvrté knížectví dělalo totéž, páté se přidalo k třetímu, šesté k čtvrtému a sedmé zbrojilo a čekalo, až jak to dopadne.
Z toho, co se o Velké válce dovím, většinu zapomenu, nebo udržím jen střípky a zanedlouho zase nevím nic. Napadlo mě ale - musím opravdu vědět, jak se to tehdy stalo? K čemu mi to vlastně je? Nakonec by mělo stačit, že vím, že první světová válka byla a Německo že skončilo druhé.

V akčních filmech, kde druhý končí zlosyn, mě mrzí jedna věc. Často se v nich arogantní padouch směje spoutanému hrdinovi, který to má jakoby za pár, když v tom se hrdina domákne pistole a zničehonic vpálí padouchovi kuli mezi oči. Padouch padá mrtvý k zemi, a nikdy si tak neuvědomí, že prohrál; nemá čas si to uvědomit. Do poslední vteřiny se cítí jako vítěz a taky tak odchází.
Kdyby ale dostal ránu nejdřív třeba do břicha, nebo do ruky držící bambitku, měl by čas si pomyslet:"Hmm. To asi nakonec nebudu tak chytrej."

Existuje hláška, že prý co je lepší než sex (dva sexy). Sledujíc tuto logiku jsem začal pít dvě capuccinna denně. Vím, že pokud se vydám touto cestou, skončím u pěti šálků a drančícího srdce.
Náš vztah (tedy můj a cappuccina) je ve stavu, kdy se od rána těším, až si ho dopřeju. Pokud si odpoledne uvědomím, že jsem ho ještě neměl, mám radost, protože mě to potěšení z napití teprve čeká. Nedávno jsem ale přišel na to, jak problém dvou denních kafí vyřešit.
"Vím, jak problém dvou kafí vyřešit," svěřil jsem se ženě.
"Jak?" zeptala se. "Budeš prostě dál pít denně dvě kafe?" Ještě než jsem dokončil svou vlastní myšlenku, zamyslel jsem se nad tou její. Mám útrapy nad pitím dvou kafí denně, a tak to vyřeším tím, že je prostě budu dál pít a basta. Přemýšlím, kolik alkoholiků tuhle logiku použilo na cestě ke sebezničení.
"Ne, jen prostě namísto jednoho capuccinna budu pít jedno mochaccino. Tam kafe není."
"Jasně, že je. A čokoláda k tomu."

Všechno je jinak. To je ta jediná pravda, za kterou se honit. Padající hvězda není mrtvá; je to kometa hořící v atmosféře, děje se to teď a je to jedinečné. Stejně tak jako každá jiná země viditelná z vesmíru. Stejně jako makrely ve vlastní šťávě viditelné v jiném regálu a nevšední akční filmy, které nemají rozpočet na velkou reklamu.
 

Statečná Ema

18. října 2017 v 13:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsme Emu učili chodit na nočník, tak jsem ji u toho drnkal na ukulele, aby zapomněla, jak ji z toho sezení bolí zadek; na ukulele hrát samozřejmě neumím, ale něčím jsem ji zabavit musel.
Ema hru na ukulele pochopila jako nezbytnou součást celého procesu. Nějakou dobu mi potom otevírala dveře záchodu, zatímco jsem na něm seděl a s dětskou kytarkou v ruce mi hrála. To, že jsem se během dne vydal k záchodu brala jako signál všeho nechat, popadnout kytaru a vyrazit v mých stopách.

Někdy, třeba dnes, si přeju, aby Ema nebyla tak statečná. Už jsem si zvyknul, že nepláče během odebírání krve, ani když si natloukne. Ve školce si ještě neměla čas zvyknout kvůli neústálým atakům bacilů. Zatímco se ostatní děti při vchodu do ústavu zajíkají vřískotem, Ema jen tiše našlapuje po chodníku, drží mi ruku a vůbec si nezpívá; jen si nechává po tváři koulet slzy.
Skoro mi to trhá srdce, jak v sobě potlačuje smutek a strach, zatímco se dmu pýchou, jakou to mám statečnou holku. Když vcházíme do dveří, špitne jen "Čau tati," ačkoli ji ještě budu přezouvat a pomáhat sundat bundu. Když si pak Emu přebírá učitelka, jen mi jakoby povinně zamává a vchází do jeslí. Už se na mě nedívá. Vchází do místa, kde ji čekají jen další děti, hračky, prolézačky, jídlo a spaní, tedy vše, co má ráda, ale kde není nikdo, koho by měla ráda.

Lidi vodili nemocné děti do školky už od chvíle, kdy koncept školky vymysleli. Různé ústavy na způsob mateřských škol se začaly objevovat během první půlky 19.století. Bude to tak brzy už dvě stě let, proto bych o tom neměl mluvit, jakobych právě objevil Ameriku, nicméně.
Už od prvního pohledu bylo s tou ženou něco v nepořádku. Dcerku předala do rukou učitelky a ve velké rychlosti opustila budovu školky; měla co dělat, aby nezakopla levou nohou o pravou. Uběhla možná jen minuta, než dvě učitelky ze školky vyběhly na dvorek a ze dvorku do ulic, aby nezodpovědnou matku našly. Protože se jim to nepovedlo, musely vymyslet, jak bacily prodchané dítě držet stranou od ostatních dětí.

Tohle je vcelku normální obrázek k vidění. Jiní drzejší rodiče za zvuku dětského kašle mávají učitelkám a sestrám před obličejem potvrzením od doktora (zřejmě koupeným), že je dítě už zdrávo. Zatímco tito rodiče sedávají v práci ke stolům, začínají se činit i bacily, které do školky ráno přivedli. Nebude tak trvat dlouho, než Emu přestanu do školky vodit, abych ji tam namísto toho kutálel v takovém tom ochranném nafukovacím míči. S jedním ukulele uvnitř.

Šílenství

6. října 2017 v 16:07 | Milllhause |  Povídky
Loutkaře ze snění probralo bušení na dveře. Chvíli zůstal ležet a hleděl před sebe, ale když se rány ozvaly znovu, v rychlosti se posadil na okraj lůžka. Věděl, kdo na dveře klepe. Věděl, že jeho mise došla svého konce.
Olaf, který stál venku, přendal pistoli z levé ruky do pravé, která byla už unavená bušením. Chvíli čekal, protože se mu nechtělo znovu třískat do těch starých popraskaných vrat. Když už se napřahoval k dalším úderům, objevil se Loutkař ve dveřích.

Olaf, který z dálky mohl připomínat obra, znal každý kámen v okruhu stovek kilometrů od jeho vesnice. Ta se nacházela v horách, ve kterých Olaf nikdy nesešel z cesty. Nikdy nezabloudil ani v sobě, jako se to mohlo stát ostatním vesničanům, protože nikdy nešel vlastní cestou.
Byl jako mechanismus, který se dá do pohybu, jen pokud někdo otočí klíčem. Proto když mu přikázali, aby navštívil každého člověka ve vesnici a popravil jej, začal úkol strojově plnit. Loutkař, který s podivným přáním přišel, Olafovi poručil zeptat se každé oběti na poslední přání a to vyplnit. Potom ustoupil do pozadí a nechal program žít vlastním životem.

Upozaděná a napůl zdegenerovaná vesnice, která jako ztracený koráb už přiliš dlouho čekala na vítr, tak měla zase o čem mluvit. Vše přitom začalo nevině; před několika lety Loutkař coby čerstvě vyspělý našel v horách pohozenou pistoli. Prošel tehdy tři a půl tisíce kilometrů po okolních pohořích, aniž by objevil jedinou známku lidské stopy.
Jednoho mlhavého rána se po další z řady nocí pod otevřeným nebem zvednul z trávy. Rukou nabral rosu a opláchnul si obličej. Vydal se ke keřům lesních jahod, ale už po pár krocích zakopnul o drn. Dopadnul přímo k brašně, napůl pohřbené v bahně.

Olaf každé ráno klepal na dveře. Přání každého vesničana ale bylo, aby je nezabíjel a jemu nezbylo, než jim to přání splnit. Loutkařův program tak přinesl jen jednu oběť a to hned z prvního rána. V samém počátku Olafovo ohlášení totiž nikdo nebral vážně.
Dvoumetrový opožděný kolos byl dle mnohých hříčkou přírody; byl jako dítě neznalé všeho, které se tajně obouvá do dospělých bot. Navíc nikdo ve vsi nevlastnil a nikdy ani na vlastní oči neviděl skutečnou pistoli. Na jediném náměstí vesnice trpěla vedrem či zimou vyschlá kašna s obeliskem stojícím hned do ní. Zde bylo ohlášení vyvěšeno, ale slibům o popravách nikdo z vesničanů nevěřil.
"Co si přeješ?" zeptal se Olaf prvního rána. Farmář, který zpocený po celodenní práci před Olafem klečel, nevěděl, co si má myslet. Už léta žil zcela mechanickým tempem a znal jen dřinu na poli. "Hodně brambor napřesrok," odpověděl a hned na to ho Olaf zastřelil.
Celou scénu sledovala zpoza ohrady statku farmářova sedmiroční dcera. Právě ta tu novinu donesla do vsi, když hned po popravě vyběhla ze skrýše a uřícená se zastavila až u jedné z bočních uliček návsi. "Co ti je?" ptali se. Olaf ho. "Cože?" Mého otce.. "Co to povídáš?" Zastřelil.

Loutkař otevřel brašnu. Krom deníku psaném v jazyce, kterému nerozuměl, našel poloprázdnou lékarničku, pistoli a deset krabiček nábojů. Bylo to poprvé, co kdy viděl zbraň. Hned si vybavil dobu svého dětství. V jedenácti letech Loukaře zavedli do domu, kde na stěně visel obraz muže držícího pušku. Ten muž běžel přes zasněženou zem posetou zastřelenými vojáky. Muž byl oblečen v kabátě a byl jediným živým člověkem. Výjev ukazoval peklo v zákopové vřavě první světové války.
Ten obraz Loutkařovi změnil život. Pamatoval si zbraň a výraz strachu v obličeji toho vojáka. Pamatoval si jeho oči. Tehdy porozuměl významu slova šílenství. Do domu se opakovaně vracel a nakonec před obrazem proseděl měsíce, kdy jen sledoval oči toho vojáka. Přemýšlel, co vše je potřeba k tomu, aby někdo mohl šílenství vetknout do očí; ať už štětcem nebo příslibem smrti.

Doba kráčela vpřed. Vesničané před Olafem klečeli v dešti i na slunci, ve sněhu i na vyprahlé zemi. Na stejnou otázku dostával jednu a tu samou odpověď. Nech mě žít. Cyklicky a beze změny. Lidé ve vesnici se uklidnili, když zjistili, že jejich přání bude vyslyšeno. Protože ale loutkař mlčel a do svého programu už více nezasahoval, nic se na Olafově rutinně neměnilo.
Vždy zaklepal na dveře a poté co vybraná oběť vyšla ven, sledovala rodina nešťastníka výjev popravy z oken domu. Vždy se mohli jen modlit, aby i tentokrát Olaf nezapomněl ponouknout oběť k poslednímu přání. Činil tak vždy až po natáhnutí kohoutku a přiložení hlavně za pravé ucho.
"Máš poslední přání?" Nech mě žít.

"Jmenuju se Olaf," uvedl se bez meškání jako stosedmdesátkrát předtím.
"Vím," řekl jen Loutkař a vyšel ven tak prudce, že Olaf během couvání mírně zakopnul a tak tak že neupadnul na zem. Loutkař došel doprostřed dvorku a klekl si na zem. Trpělivě čekal, než k němu Olaf dojde. Olafovi se něco nezdálo. Vrátil pistoli zpět do pravé ruky a přiložil ji Loutkařovi k pravému uchu.
"Máš poslední přání?" zeptal se, zatímco levou rukou třímal pouzdro pistole. Jako tolikrát předtím čekal, že ji za chvíli schová, aniž vystřelí.
"Hned potom se zastřel," řekl vyrovnaně Loutkař. Olaf několikrát mrknul, než mu došlo, že dnešní ráno bude vše jinak. Další ráno a procházka v okolí horského jezera už nebude. Na nikoho se už nikdy nepodívá a nikdy už se nenají. Zničehonic zde byl konec. Srdce mu začalo bušit horečným tempem až jej napadlo vzpříčit se programu. Ta myšlenka ho objala jako matka k sobě tiskne malé dítě.
Svalil pistoli a namířil ji k zemi. V té chvíli pocítil náraz, po kterém se celý svět začal bortit. Sledoval polorozpadlé stavení, nebe, stromy, temeno Loutkařovy hlavy, ale ničeho se nemohl zachytit. Stál pevně jako skála a přece se cítil jako ve vlnách. Cítil se jako skleněný panák, který narazil na betonovou stěnu. Jako ocel na bouracím kladivu, které plnou silou udeřilo na kámen. Cihla tříštící se na malé kousky po nárazu do Olafovy hlavy. Olaf začal plakat, ale ne kvůli té bolesti; k zemi jej svalila beznaděj. Nebyl svým pánem a proto nikdy nemohl vyjít vlastní cestou. Jediným únikem byl definitivní konec. Ať už cesta k němu bude bolet jakkoli. Ať už k dojítí svého konce bude muset vykonat cokoli. Stejně jako tomu vojákovi z obrazu, nezáleželo mu na ničem jiném, než chaosu učinit přítrž.

Loutkař trpělivě čekal. Za zády mu stál Olaf, který se na Loutkaře právě upínal celým svým vědomím. Zvednul ruku a znovu přiložil zbraň. O vteřinu později už namísto Loutkaře klečelo na dvorku jen Loutkařovo tělo, kterému zabralo několik momentů, než podlehlo gravitaci a svalilo se k zemi. Olafovo šílenství tak nikdy nespatřil.
 


Stavaři v září nezáří

28. září 2017 v 8:17 | Milllhause |  Bulharské dny
"Co znamená tohle slovo? Už jsem to zase zapomněla." Magi držela v ruce učebnici angličtiny a prstem ukazovala ke slovu again. "Zase," říkám a směju se.
"Jo, zase jsem to zapomněla. Co to znamená teda?"
"No zase. Again je zase. Tedy znovu."

Znovu je tu nová (třetí) sezóna školy a staronově taky sezóna jeslí. Stát si zase vzal naše děti na starost, aby nám je jaksepatří vzdělal a vychoval. Ema do jeslí chodí od minulého úterka.
Úterní ráno bylo slunečné a příjemné. Situace v jeslích ale připomínala sychravý depresivní den na počátku války, kdy musí rodiny nechat děti v klášteře nemilosrdných sester a hned poté se vydat na sedmisetkilometrový pochod zasněženou plání; ten pláč a skřípění zubů se takovému ránu rovnal. Sestupoval jsem ze schodů, pomalu vycházel z budovy a křik té holčičky se pomalu ztrácel v dáli. Jen jsem popošel několik kroků k bráně a do vzdáleného kříku dívky vstoupil křik malého kluka, který nešťastně ke stejné bráně ukazoval, protože přes ní chtěl vyletět ven. Nádhera.

Vyletět by spíš měli někteří lidi od cest. Fakt. Pár stavařů přijelo k nám pod dům na ulici Daskal Nikita. Auta už totiž musela spoustu děr objíždět slalomářským způsobem jízdy. Páni stavaři nejdříve tu a tam vyřezali kvadratické tvary do vozovky a pak ty kvádry starého popraskného asfaltu vyvezli; myslím, že to je lepší, než kdyby lepili ty desítky děr zvlášť (jako to dělají každý podzim).
O týden později (ať už je to málo či hodně) se vrátili a zalepili díry asfaltem. Jen nevím, proč nechali být tu vůbec největší díru největší dírou a nevrhli se taky na ni. Máme totiž u parkoviště pod domem takový kráter, přes který projedou jen džípy, a tak celé parkoviště všechna projíždějící auta objíždějí kde? Pod našimi okny. Škoda.

Nevím, jestli se zase blíží nějaké krajské volby, ale u nás v Sofijské Slatině se nezastavili jen u parkovišť; opravují se celé cesty. Jsem lajk a neměl bych do všeho šťourat, nicméně stavaři během těchto staveb postupují zcela podivným způsobem.
Dostali jsme nový asfaltový koberec na ulici Shipchenski prochod a dokonce i na k ní kolmé ulici Asen Yordanov; a to i s novými chodníky. Akorát, že jakmile udělali všechny cesty, a dokonce na ně pustili auta, tak znovu rozbourali chodník na Asenovi.
Potom, co ho tedy znovu dodělali, tak se vrátili k již hotové ulici Shipchenski prochod a odvezli asfalt ze směru do centra. Když asfalt položili podruhé, zmizel nový asfalt z protijedoucího pruhu. Jakmile jej i zde podruhé položili, vysekali ven asfalt z Asena, dokonce na stejné straně, na které předtím rozbourali ten chodník. Prostě vždy položili nový koberec, nechali ho tam asi týden, a pak ho zase vysekali ven, aby ho položili znovu. Asi jim zbyla nějaká součástka. To se třeba mně, lajkovi, děje pořád.
Takhle tady žijeme. Opakováním k moudrosti.

Po pivu bývám chytrý

4. srpna 2017 v 13:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Říká se o mně, že po pár pivech je to se mnou k nevydržení; jsem pak totiž chytrý jako rádio. Když už dnes máme mezinárodní den piva, nezbývá než dokázat, že k tomu být "moc chytrý" pivo už vůbec nepotřebuju.

Napadlo mě si otevřít wikipedii a podívat se na články o galaxiích. Přečíst ty části bez spousty čísel. Přeskočit pasáže s neznámými slovími. Pak si z toho odnést asi tak pět procent a ty pak tady prodat tak, jakože tomu rozumím.
Nedávno jsme se totiž s přáteli bavili o mimozemšťanech. Jsou tam někde, ať už v podobě bakterií, ve vzduchu plovoucích ryb nebo civilizace, která se může pochlubit vlastními Rolling Stones? Samozřejmě, že ano. Uvidíme je ale někdy? Ale, ovšemže ne..!

Jenom na dvorku okolo našeho jednoho slunce se vedou diskuse o pár místech, kde kdysi mohl život existovat. V naší galaxii je ale až 400 miliard dalších takových sluncí a asi 100 miliard planet. Mléčná dráha patří do něčeho, co se jmenuje "Místní skupina galaxií". Tam patří třeba Andromeda (až trilión sluncí) nebo Galaxie v Trojuhelníku (pch, jen asi 40 miliard sluncí). Ale to jsou pořád jen tři galaxie. V Místní skupině je jich dalších 54, včetně trpasličích (což doplňuju, abyste si náhodou nemysleli, že jsem je nezapočítal). A potom jsou i další skupiny jiných galaxií, o kterých jsem si už ale nečetl.

Jiná forma života někde určitě bude, ale co inteligentní život. Tady se můžeme z vesela pohádat, protože odpověď beztak nikdy nikdo mít nebude. Někde psali že se nacházíme zhruba uprostřed šestého cyklu, který až vyhyne, tak se na Zemi časem objeví sedmý cyklus. Chci říct, že času moc není.
Dám tomu ale šanci a řeknu si, že na některé z těch planet inteligentní život je. Dorozumívají se verbálně a třeba jazykem, který zní úplně stejně jako staročeština (proč by se nemohli bavit staročeštinou?). Dám tomu, že už před milióny lety vyslali do vesmíru koráb, který s sebou nese nahraný vzkaz. Dám taky tomu, že tady pořád budeme, až k nám z té dálky ten signál dopoutuje. Než se dohodneme na tom, co jim odpovíme, a než ten náš signál doptuje zpátky k nim, bude už nejspíš po jejich civilizaci milióny let amen.

Kosti kůže lejno vítr mrak.
To všechno je mámení.
Stejně jednou v prachu lehnou..

Ale co kdyby se lidstvo na Zemi udrželo déle, než jiné druhy před námi a déle než statistika káže? Třeba i ti mimozemšťani by byli schopni počkat na naši odpověď. Předpokládejme, že signál skutečně chytnem, porozumíme mu a vyšleme odpověď správným směrem. I když všechno půjde takhle hladce, tak nám stejně zabere milióny let (nebo miliardy, tuhle pasáž jsem přece přeskočil), než se pozdravíme.

Pssst. Otevírám si první pivo pro doplnění nových myšlenek.

Ludwig Wittgenstein byl filosof myslící v minulém století. Řekl, že kdyby lev uměl mluvit anglicky, stejně bychom se s ním nedomluvili. Myšlení lva a jeho vidění světa je natolik rozdílné od našeho, že i za použití stejných výrazových prostředků by debata nikam nevedla.
Civilizovaný člověk nedokáže pochopit myšlení člověka, co nikdy nevytáhl paty z džungle. Radikální křesťan nemůže pochopit jednání radikálního muslima. Obyčejný veselý chlápek nedokáže pochopit myšlení sériového vraha.

Co kdyby tě napadl diverzant nebo imperialistickej hrdlořez?
My už bysme se nějak domluvili, žádnej strach..

Jsme stejný živočišný druh žijící pohromadě tisíce let na stejné planetě a nerozumíme si. Jak si můžeme myslet, že bychom se nějak dohodli s mimozemšťany? Myslím, že by k porozumění nepomohla ani nějvětší pecka jejich Stounů, protože by v ní nejspíš zpívali o nekonečné lavičče prýštící lavinu symptomu o poznání ega tkaného slámou.
Je v tom tolik kdyby, že nemá cenu se tím trápit. Je nejvyšší čas si otevřít další pivo a uvědomit si, že existuje možnost, že ani nebudou umět staročesky.

Ethan řekl..

7. července 2017 v 9:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Ethan Hawkey řekl, že sláva je samozřejmě bezva, ale pokud mu něco vzala, tak je to možnost udělat první dojem. Každý už má o něm utvořenou nějakou představu a málokdy potká někoho, kdo o něm ještě neslyšel. "Ztratil jsem možnost začít znovu," řekl. On se s tím ale určitě nějak popere.

Co dělat, když jdu po ulici v ústrety někomu, koho znám, jenomže ve chvíli, kdy se zaregistrujeme, je mezi námi pořád dobrých padesát metrů. Nikdy nevím, co mám dělat celou tu dobu, než k sobě dojdem.
Mám se na něj usmívat jako měsíček na hnoji, nebo ho ignorovat a jakoby uznale sledovat okolní domy a moderní architekturu? Co chůze? Mám jít pořád stejně, jako robot a nebo dělat fórky? Třeba ten, kdy jdu jakoby po schodech do sklepa, ten vždy zabere. Ačkoli možná by mého známého víc udivilo, kdybych najednou šel jakoby na půdu; to by se otočili i ostatní lidi na chodníku.

Ten herec co hrál otce Kurta Russela v Ohni je strašně podobný Kurtu Russelovi, zamyslel jsem se, už když jsem se na ten film díval jako dítě. Teď ho nedávno dávali v televizi a tu záhadu jsem vyřešil. On to je Kurt Russel.
Na druhou stranu, ta mladá pěkná holka z Ohně vůbec není podobná té hnusné plivající rašpli z Osmi hrozných. Čtyřiadvacet let je ale čtyřiadvacet let, masky jsou masky a tak myslím, že Jennifer Jason Leigh zatím nemusela řešit dilema, jako Ethan. Člověk si ani neuvědomí, v kolika filmech ji viděl; z hlavy bych vyhrknul jen Oheň a Osm hrozných a vůbec bych nezmínil aspoň pět dalších filmů, ze kterých si ale nepamatuju ji, ale jen ty postavy, do kterých se vtělila.

Jako tenista, který věří ve vlastní vítězství, ale sázkové kanceláře na něj ani nevypíší kurz. Tak si někdy připadám, když se snažím psát jinak, než jak je mi dáno. Jenže nezbyde než to nepřestat zkoušet. Z mé krátké novely Ethanovo dilema tak mohu zatím světu nabídnout jen první odstavec.

Ráno sem vstal z postele tak rychle, že se mi ani nestihl postavit; úplně se mi z hlavy vykouřila zkouška kapely. Stávat v pět ráno. Prý proč? Prý proč se na to nevyserem, jenže já řeknu to, co všem opakuju už sedumatřicet let; Ztuhlé koule budete mít dycky; s náma nebo bez. Nebojíme se depresí a lidí na ulici, jako se to stalo Ethanovi. Sme Ztuhlé koule a bušit nepřestanem.

Pojednání o lžíci v umyvadle

4. července 2017 v 12:57 | Milllhause |  Bulharské dny
Velikost umyvadla nehraje roli, stejně tak nezáleží na velikosti lžíce; předmětná je poloha té lžíce a ta je vždy pod kohoutkem a dnem vzhůru. V nekonečně se rozprostírajícím umyvadle se nachází pouze jeden předmět zvaný lžíce. Všehomír, v tu chvíli já, neví, kde se lžíce v danou chvíli v nekonečném prostoru umyvadla nachází a stejně tak vědomí samotné lžíce si není vědomo přítomnosti vody, která se co nevidět vychrlí přes trubky až k baterii, která vodu vypustí v ustáleném svislém tvaru přímo do prohlubně lžíce. Ne vedle ní. Ne na její rukojeť. Do prohlubně. Prohlubní nedisponuje žádný jiný z příborů, které se v umyvadle zcela nahodile a neuspořádaně rovněž nachází.
Právě lžíce jako jediná z příborů umožňuje dokonalé rozprostření vody do všech známých koutů umyvadla a v případech dostatečného tlaku i za jeho hranice; pro kohoutek baterie jinak nedostižné místo vesmíru.

Velikost není úměrná následkům. To je známý paradox v prostoru umyvadla. Úkaz zvaný naběračka (v jistých kruzích známý pod názvem šufánek) má veškeré předpoklady pro mnohem ničivější rozprostření vody než v případě lžíce jakýchkoli rozměrů, přesto se tato událost vyskytuje víc než sporadicky, téměř vůbec. Snad proto, že vesmír si z nás rád udělá srandu, ale před pravou pohromou nás ustavičně brání, jako když starší bratr mučí mladšího, ale ničí všechny ostatní, kdož by chtěli činit totéž.

Existuje teorie, že cokoliv, co se ve světě odehrává, je nevyhnutelné. Neexistuje náhoda; pokud nějaká neuvěřitelná událost právě vzala své místo v historii za své, bylo to zkrátka nevyhnutelné. Vše se alespoň jednou za celou historii vesmíru mohlo stát a stalo se to třeba právě teď.
Proto ať je už kohoutek natočený na kterékoli místo nad prostorem umyvadla a jakkoli je umyvadlo zaplněné nekonečným množstvím různých předmětů a jednou nekonečně malou lžící, puštěná voda po spuštění dopadne kde? Přesně tak. Všude. Na linku. Na stěnu. Na všehomíra.

Takto ovšem vypadal starý svět, než byl vyměněn za nový; chaotický ale přesto s daným řádem; pěnivý, myčkovitý. Lžíce zde ztratila svou sílu a v novém uspořádání světa byla snížena na úroveň nože, jehož možnosti pro rozprostření vody byly vždy téměř nulové a to pod jakýmkoli tlakem. Všehomír tak pro jednou dosáhnul svého.

Emička

23. června 2017 v 16:15 | Milllhause |  Bulharské dny
Ema roste a zkoumá hranice. To se už určitě opakuju. Minule mi připomenula pohádku o vícehlavé sani. Saň v té pohádce možná měla znázorňovat nesmyslný boj s větrnými mlýny. Boj s tím, co tady bylo tisíce let před námi a bude i po nás.
Jakmile se hrdina pohádky chopil meče a naskytla se mu možnost zasadit úder, neváhal ani vteřinu. Dračí hlava se mu zkutálela k nohám, až ucítil, jak mu narazila do bot. Adrenalin mu pořád pumpoval tělem, vnímal vše tak smyslně, jako nikdy předtím a potlačoval radost nad tím faktem, že saň půjde zkolit. Půjde to, jen se nepřestaň soustředit. Zvažuj krok za krokem a udoláš tu mrchu i s jejíma šesti hlavami.
Vzhlédl vzhůru a najednou uviděl dvě hlavy, jak se klubou z díry v krku. Zmrazil se a pár vteřin jej nic nenapadlo, až jej napadla z boku jedna z hlav; tam hrdinova stopa končí. Ani nevěděl, co se stalo.

Nicnémě, Ema roste a zkoumá hranice. Ráda vodou z její flašky polévá různé předměty v bytě. Naposledy naši elektronickou knihu, ze které jsme si doma všichni četli. Myslím, že z části badatel v její duši chtěl vidět reakci toho předmětu na vodu. Z té druhé části musela tušit, že by to dělat neměla, ale chtěla poznat kam až sahá tahle hranice.
Kniha samozřejmě nefunguje. Pár dní se tvářila, že se o to snaží, ale to byl jen zastírací manévr všehomíra, abych takzvaně vychlad. Člověk nikdy neví, co čekat. Já nečekal, že se v takové situaci objeví vícehlavá saň. Rozbitá elektronická kniha mě donutila pátrat, jestli už tahle mašina neexistuje jako bezplatná aplikace. Existuje. A tak jsme sice ztratili jednu knihu, ale teď máme tři, po jedné v každém telefonu. Tak to někdy chodí.

Emina sestra a vzor Magi nemá ráda, když jí někdo upravuje vlasy. Ema odkoukává cokoli, co se doma děje a tenhle fenomén ji samozřejmě neunikl. Když teď Emu začínáme česat, automaticky začíná opakovat AU!, aniž bychom ji jakkoli škubali. Možná myslí, že "au" je nezbytná součást toho procesu. Stejně jako když se člověk konečně dostane na záchod a v prvních vteřinách slastné úlevy vydechne "jé".
Ema. Záchod. Po pár týdnech měsících přišel pokrok a Ema už si sama sedá na nočník. Ví totiž, že pokud se trefí do nočníku a ne na podlahu nebo gauč, dostane kousek čokolády. Jak jsme se celou dobu těšili na zvuky Lambády (kterou nočník začne hrát, jakmile na dno dopadne pár kapek), tak už nám ta melodie začíná lézt krkem. Ema je totiž výjimečně chytré dítě a tak si občas na nočník sedne třebas jen kvůli třem kapkám moče. Hudba hraje, Ema tleská a my ji nervózně podáváme sladkou odměnu. Sám nočník je navíc trochu psychouš a Lambádu zběsile hraje ještě celé minuty potom, co už spláchnutá moč putuje v trubkách.

Její nejoblíbenější hračkou je malý bílý plyšový pejsek Hafhaf, který má kožený obojek okolo krku a kterého jsme jednou zapomněli na návštěvě u tety. Když nám to došlo, tchýně byla ještě ve stejné čtvrti, kde teta žije. Žena navrhla, že bychom tchýni mohli zavolat, aby hračku vyzvedla a ještě nám ji večer přivezla. Protože jsem někdy necitlivý debil, řekl jsem, že to přece nemá cenu. Ema celou noc plakala, ale ne tak, jako když dítě prosí o cukrkandl, ale spíš jako když Tom Hanks ztratil Wilsona. Seděla tehdy v postýlce opřená o mřížkovanou stěnu a plakala celé hodiny. Jediné slovo, které se mi tu noc vracelo na jazyk, byla trýzeň. Ten pláč nepocházel z rozumu, ale ze dna duše.
Tehdy jsem byl já ta saň a stačila mi na to jen jedna hlava.

Bouře nad Sofií

7. června 2017 v 15:52 | Milllhause |  Bulharské dny
V kanceláři je temno, i když sedím u okna a je teprve něco po čtvrté odpoledne. Venku ale řádí bouřka; skoro bych to přirovnal k apokalypse (kdybych přeháněl). Po nebi sviští blesky, hromy dují oblohou a já se připoseru pokaždé, když to za okny zase pořádně třískne. Možná by mi celá ta magie unikla, kdybych ve sluchátkách neposlouchal Nicka Cavea a jeho balady o synovi, který mu loni zemřel.

Nejlepší je být schoulený doma. Před pár týdny jsme v Sofii měli zase takovou jednu povedenou plískanici. Jel jsem autem čtvrtí Mladost, kousek od krytých fotbalových hřišť s umělou trávou, které si naše firma pronajímá každou pondělní noc. Bylo nedělní dopoledne, kapky mi bubnovaly po autě a já jsem čekal na červenou. Bylo mi opravdu hezky, zvlášť pokud jsem se zaměřil na lidi, co po chodnících skotačili k nejbližšímu přístřeší.

Vypnul jsem stěrače a nechal si pomalu zastínit výhled deštěm. Počkal jsem, až nebylo nic k vidění a dovolil stěrači setřít vodu ze skla. Najednou se vše rozmazané vyjasnilo jako když zaostřím hledáček kamery. Rozhlédl jsem se po jasném světě a najednou mi oči vyletěly k věžáku vedle křižovatky. Někde u horních pater nějaká žena vyběhla jen tak nalehko na balkón a položila tam nějaký talíř. Moc se tam nezdržela a hned přecupitala zpátky ke dveřím, vešla dovnitř bytu a zavřela za sebou. Už byla zpátky v teple domova a déšť se jí netýkal. Pořád mám ten obrázek v hlavě.

Nejlepší je vážně být schoulený doma, pokud venku řádí takový počasový nezmar. Nevadí mi ale vystrčit nos a třeba i zmoknout. Nevadí mi být venku v nezmaru, protože vím, že mě někde čeká teplo domova, které mě prostě nemine. Nevadí mi zažít blbý den v práci, protože vím, že existuje doma, kde vejdu, sundám si boty a schovám se. Nikdo mě přece nemůže vykolejit, když tolik dobře vím, že někde ve městě existuje přístav, od kterého mám klíče a můžu si v něm sundat promočené boty a usušit nohy.
Doufám, že si to budu pamatovat, i když venku nebude zrovna chcát.

Jak vyskočit z výtahu

30. května 2017 v 12:55 | Milllhause |  Bulharské dny
"Kdybych žil sto let, tak se mně tohle nestane," řekl jsem minulý týden mojí ženě. Vyprávěla mi totiž historku, kterak šla do obchodu, nakoupila a potom se vrátila domů. Mezitím ale použila náš domovní výtah, což je dobrodružství, kterému jsem zapomněl přikládat tu váhu, kterou si zaslouží. Když tak v prvním patře (kterým se v Bulharsku označuje přízemí) zmáčkla naše čtvrté patro, výtah se sice rozjel, ale po pár vteřináh se zastavil a neměl se k tomu pokračovat v cestě vzhůru (naštěstí se tedy neměl ani k tomu spadnout do šachty, za to děkuji).
Výtah se zastavil téměř přesně v půlpatře. Holky, zatrnulo ji. Její bujná představivost hned začala aktivně produkovat apokalyptické obrázky myslitelných i nemyslitelných hrůz, které by se zrovna nyní mohly přihodit našim dcerkám, které čekaly v bytě.

Protože u sebe neměla telefon a nemohla nikomu zavolat o pomoc, začala přemýšlet, jak z toho (výtahu) ven. Cítím potřebu ale zdůraznit o jakém výtahu je tady řeč. S naším výtahem myslím že bych si mohl klidně tykat a otevřeně hovořit o čemkoli, protože jsme stejný ročník. Zatímco na mě se ale věk ještě nestihl významně podepsat, na našem výtahu znát je. Když k nám třeba jezdí Češi na návštěvu, chodí radši pěšky (což by teda neuškodilo ani mě, když už jsem se o ten narůstající věk otřel).

Standardní výtah tohoto století má železné dveře, za které mohu zatáhnout, zatímco stojím na chodbě, ale potom má taky ještě jedny dvířka, které mi brání ve výhledu do šachty, zatímco výtah putuje domem. Pokud už je čtenáři jasné, které dvířka mám na mysli, tak nechť si je čtenář laskavě odmyslí, protože náš výtah tato dvířka už léta nemá. Máme jen ty železné posprejované potvory. Taky proto si mohla moje žena v tom výtahu lehnout na břicho a začít šátrat po pojistce, která je namontovaná z boku výtahu. Chtěla ji povytáhnout, aby odblokovala dveře v prvním patře, které se uzamkly, jen co se výtah rozjel. Dostat se do druhého patra nešlo, protože tam výtah nestaví, a beztoho bylo první patro v tu chvíli přístupnější.

Po chvíli pojistku skutečně našla a povytáhla ji. Stále položená na podlaze výtahu zkusila konečkama prstů zatlačit do výtahových dveří. Dveře byly skutečně odjištěny a daly se otevřít. Teď jen skočit, věděla. Sedla si na kraj a spustila nohy do šachty. Zadkem se zapřela do podlahy výtahu a nohama kopla do dveří, které se švihem otevřely. Teď bylo třeba jednat rychle. Kopla do dveří ještě jednou a hned na to seskočila dolů a dbala na to, aby zachovala balanc a nespadla po zádech do šachty. Po doskoku zavrávorala ale nakonec zůstala stát u vstupu do výtahu, který pořád visel ve vzduchu. Děkovala svatým za to, že se výtah během celé této eskapády nerozjel a rozběhla se do schodů. Holky byly samozřejmě v pořádku a proč by taky nebyly.
"To je neuvěřitelné," řekl jsem. "Vůbec jsem nevěděl, že tam je nějaká pojistka," ocenil jsem její důvtip a taky si představil, kterak Bruce Willis ve Smrtonosné pasti blokoval výtah a vyskakoval z něj do šachty. To je ale frajer, věděl jsem tehdy. Natolik mě usadila, že jsem se ani nezeptal, co se vlastně stalo s tím nákupem.

Potom, co mi to odvyprávěla, jsme se rozhodli výtah dál už radši nepoužívat. Vždyť čtvrté patro není tak daleko. Člověk ale otupí a hrůzy minulosti časem blednou a tak teď už výtahem denně zase jezdíme. Tak to chodí. V roce 2012 jsme tu měli krapet silnější zemětřesení, kdy se klepaly i skříně. Vyběhli jsme tehdy v noci ven na parkoviště před domem a tam v tlupě sousedů do rána zůstali, kdyby se náhodou otřesy vrátily. Hned ráno jsme ke dveřím bytu nachystali brašnu s věcmi "pro přežití", kterou bychom mohli hned popadnout, kdyby se zase začala třást země. Nezůstala tam ani dva týdny.

Kam dál