Hezké svátky, trhni si vrátky

18. května 2017 v 12:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi měli v Bulharsku zavedený zvláštní systém pokud jde o pracovní svátky. Fungoval tak, že pokud státní svátek padnul na pracovní den a ne na víkend, lidi sice nešli do práce, ale tento sváteční den si museli nadpracovat příští sobotu. Taková sobota se pak stala šestým pracovním dnem v týdnu a to se vším všudy, takže byly celý den otevřené pošty i banky. Jo, taky jsem koukal, když mi jednou na podzim v pátek léta Páně 2011 řekli, že mám jít v sobotu do práce, protože se předminulé pondělí nepracovalo. Dokonce se mi podivovali, že jsem se jim podivoval.

Nakonec ale i Bulhaři pochopili, že je to zkrátka divné makat v sobotu, zvlášť, když ty sobotní směny zase za tak moc nestály. Dělal jsem tehdy v logistické firmě a to nás pouštěli domů už na oběd; ostatní firmy v Evropě samozřejmě odpočívaly a bylo jim putna, že v Bulharsku máme pracovní den.

Loni ke konci prosince nicméně v posledním možném termínu odhlasovali změnu, která tak získala na platnosti už pár dní nato na Nový rok. Starý zvláštní systém vyměnili za nový zvláštní systém. Vyřešili to tak, že teď, když padne svátek třeba na pondělí, tak už to lidi o dalším víkendu nadpracovat nemusí. Nezastavili se ale jen u toho. Když státní svátek padne na sobotu nebo neděli, nejdeme v takovém případě do práce první nadcházející pracovní den, aby nám to nebylo líto.
V Bulharsku máme sedm státních svátků (bez Nového roku, Velikonoc a Vánoc). Nikdy více už tak nemusíme spekulovat, kolik svátků letos padne na víkend a kolik na pracovní týden; těch sedm dnů prostě dostanem v každém případě.

Pořád mě tu dokážou něčím překvapit a to je dobře. Čekám teď jen na to, až někoho napadne dodatek k zákonu o těch státních svátcích, které dělí od víkendu jeden den. Pokud to padne na čtvrtek, nebylo by možná od věci zastavit provoz v zemi rovnou i v pátek. Od toho už jsme jenom krok.
 

V Teplé na betonu

11. května 2017 v 16:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Nemáme teplou vodu, ačkoli skoro vždy platíme účty. Nezbývá než v tom obrovském bílém hrnci, ve kterém zpravidla dělám jen vánoční bramborový salát, ohřát vodu a s ní naplnit dva kýble v koupelně. Mé řešení nemá chybu; stačí jen doufat, že nám teplou vodu nevypnou na Vánoce.

Kýblovou metodou jsem se kdysi koupal jako dítě u dědy na chalupě. Ráno jsme nabrali vodu do kýble, kýbl postavili na dvorek a doufali, že bude pražit slunce, aby večer nedocházelo k přebytečnému scvrkávání. Vlastně jsem za to momentální vypnutí teplé vody, za které prý můžou povelikonoční mrazy, rád. Člověku se hned lecos vybaví.

Včera, když jsem se zase poléval Eminým kyblíčkem z pískoviště, jsem si vzpomněl na jednu brigádu. Úplně naposledy jsem se totiž takhle koupal, když jsem před jedenácti lety pracoval během horkého léta na jednom statku v Teplé, což je jedna prťavá vesnice kousek od Mariánských lázní. Nějaký milionář se rozhodl z té zříceniny udělat pension, ale před začátkem pořádných úprav bylo třeba zbourat to, co se spravit už nedalo. Proto zavolali mě. Bydlel jsem tam tehdy v maringotce spolu se třemi Ukrajincemi hned vedle toho statku. Náš jediný zdroj vody byla tamější studna.

Pokud jsem měl v plánu se vykoupat, musel jsem každý večer po rozpáleném dnu vzít do rukou kýbl a jít nabrat vodu. Jako místo pro mou koupel jsem volil betonové kvádry, které ležely pohozené na trávě mezi stodolou a zdí krajního domu statku. Bylo to příjemné místo s výhledem na široká lána polí. Asi třetí večer jsem opět stál na kvádru a poléval se studenou vodou z kýblu. Zrovna mě míjel jeden z mých kolegů. "Zdrastvuj," říkám mu a pořád držím kýbel nad hlavou, abych dal šanci mě osvěžit i těm posledním kapkám.
On neodpověděl; jen prstem ukázal nahoru ke střeše stodoly. Podíval jsem se po směru a uviděl průmyslovou kameru natočenou přímo na mě. Utěšuju se tím, že toho tehdy moc vidět nemohli.

Změť

28. dubna 2017 v 14:28 | Milllhause |  Bulharské dny
"Zákon autobusu číslo jedna! Vždy se najde místo ještě pro jednoho!"křičel veselý dvoumetrový školák, zatímco jsem se lepil na skleněné dveře přecpaného autobusu. Pokud chodím do práce na půl jedenáctou, skoro se nedá dostat dovnitř.
Bobina nastoupila do autobusu časně ráno minulé pondělí. Slunce teprve vykukovalo a v hlavě ji rezonovalo jen depresivní same shit, different day, když přistoupila k šoférovi pro lístek. "Nic!" obořil se ale řiditel. "Hajzli, leva šedesát za jeden lístek? Ať se jdou vycpat!" spílal a skutečně se neměl k tomu lístek prodat. Moje žena ale trvala na svém a dokonce si řekla o dva. "Opovaž se je cvaknout," řekl jí, zatímco si bral peníze. "Postav se blízko mašinky a cvakni ho teprve, až jednoho z těch bastardů (rozuměj revizorů) uvidíš."

V Sydney, Los Angeles a New York City žije dohromady asi 47 miliónů lidí. Přesto to nejsou hlavní města. Hlavní města Austrálie, Kalifornie a New Yorku jsou Canberra, Sacramento a Albany; všechno městečka s půl milionem lidí; v Albany jich není ani sto tisíc. To jsem nevěděl.

Začátkem dubna jsme tu měli hezkou neděli, ale namísto procházky se Ema po ránu postavila k oknu, odkud máme výhled na kanál, a začala zvracet. Vypadala jako vystřižená z hororu, jak se klepala a z hrdla ji tryskala voda na všechny strany; chuděrku ji nenapadlo se předklonit. Poprvé za ty její dva roky jsme ji viděli unavenou a vyšťavenou. Dokonce neměla ani chuť k jídlu a tak nezbylo než utíkat směrem do nemocnice.
"Čtyřicet dva pomlčka jedna tečka dva," opakovala už popáté sestra a koukala doktorovi přes rameno, jestli to vypisuje správně. Seděli jsme tiše v ordinaci a čekali, až doktor se sestrou konečně skončí s byrokracií a přistoupí k léčbě. Doktor ťukal do klávesnice a znovu zkontroloval, jestli tenhle kód patří ke stanovené diagnóze. Patří, brouknul pod knírem, stisknul enter a popáté se ozval ten zvuk, kterým nám počítač říká, že jsme kreténi. "Dyť to píšu!" utrhnul se doktor, zavřel okno s chybovým hlášením a šel na to znovu. 42-1.2. Vyšlo to až během sedmnácté minuty u devátého pokusu.
Následovalo snímání Bobininých otisků prstů (všech), braní Eminých vzorků krve z prstu o patro výš (ale v jiném křídle nemocnice), napíchávání Eminy žíly v ručičce pro kapačky, a byli jsme hotoví. To jediné, u čeho Ema uronila slzu, bylo, když jsem ji sebral umělohmotný kryt uzávěru láhve. Teprve v té chvíli spustila řev, po kterém se začala třepat okna.

"Nemáme žádné otisky, pracovali v rukavicích," nahlásil kriminální technik detektivovi. Ten se rozhlédl po místě činu. "Byli to profesionálové," povzdychl si uznale.
Nejsem žádný génius, ale nepracují už všichni zloději výhradně v rukavicích? Pokaždé, když v kriminálce slyším podobnou hlášku, mám pocit, že ze mě někdo dělá blbce. "Divák není vůl," opakovali nám na Filmové škole čas od času. Bohužel z našeho ročníku nevzešel byť jeden moderní scénarista.

"Michal, když dovolíš," chtělo by se mi někdy říct. V Bulharsku si všichni zdrobňují jména, a to nejen v rodině. Oslovení Michale jim nejde z pusy; mají pocit, že na mě mluví, jakoby na mě byli naštvaní. Třeba Bobina mi říká Mišo i ve chvílích, kdy ji na nervy drnkám jako Clapton.
Mám s tím občas problém, hlavně v práci. Nechci, aby mi zarostlý kolega, kterého navíc nemám kdovíjak rád, říkal Mišo. Někteří mí přátelé, které znám více než dvacet let, mi nikdy Míšo neřekli. Je to ale jeden z dalších kulturních rozdílů, který prostě musím přijmout. Ať se ale Vanka nediví, až mu v centru Evropy začnou říkat Ivane.

Nedávno jsem si zase doma hrál na chytrého a řekl Magi, že žádný papír na světě není možné přeložit na polovinu víc než sedmkrát v řadě. Po osmé už to prostě nejde. Nacházím tak teď po bytě kousky přeložených papírků, jak to zkouší s toaletním papírem (samozřejmě nepoužitým), novinami, ubrousky, kapesníky, účtenkami a dokonce i s klasickým papírem.
Když k nám pár dnů nato přišla návštěva, figurovali v ní dva muži, kteří stejně jako já rádi zvěstují (cokoliv). Zmínil jsem tu historku, aby se spolu se mnou podivili nad naivitou dítěte. Dvě vteřiny mě zamlkle pozorovali, než zvolali To není možné! Jako první to zkusili s toaletním papírem.
 


Tercer hijo

21. března 2017 v 17:11 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem byl s kamarádem Honzou v Seville. Coby turista jsem obcházel památky a obdivoval architekturu. Když jsme přicházeli ke katedrále, zastavila mě na náměstí cikánka, popadla mou levou ruku a začala mi číst z dlaně. To jsem nikdy nezažil a tak jsem s úsměvem poslouchal skazky ve španělštině o mé budoucnosti. To jediné, co jsem rozuměl, bylo tres bambinos.
"Tak tres bambinos," volal jsem nadšeně na Honzu, který mě sledoval stojíc opodál. Usmál se na mě, protože věděl, co se za chvíli stane. Tedy, že to příští, co budu rozumět, bude slovo dinero.
"Dinero," řekla ta cikánka skutečně o chvíli později a natáhla ke mně svou vlastní levačku. Teď už jsem se k Honzovi neobrátil s úsměvem, ale se zmatkem v obličeji. Co se děje?, ptaly se ho moje oči, ale on jen nevěřícně kroutil hlavou. Zklamaný tím, že čtení z dlaně není zdejší dobročinná služba, jsem začal vytahovat peněženku, ale to už zasáhnul Honza a odtáhnul mě odtama. "Cos čekal?" říkal mi, zatímco jsme odcházeli a ta cikánka nám nadávala.
Měl jsem kliku. Některé zkušenější cikánky prý okolo zápěstí navlékají lanko a nepouští člověka, dokud dinero nedostanou.

Nakonec to dopadlo tak, že tres bambinos má moje žena, když kromě mě počítám i dvě naše holky. Tu větší, devítiletou, jsem vzal spolu s její (dvanáctiletou) tetou do kina. Byla neděle, jedné skončil trénink baletu, té druhé trénink boxu. Proč je nepřekvapit a nevzít je na něco do bijáku. Vybral jsem film, který jsem sám chtěl vidět; Lego Batman.
Občas, když moje žena nemohla, jsem šel do kina sám, protože jsem daný film nechtěl propásnout. Nemám s tím totiž problém; jít sám do kina. Na film o lego figurkách bych v mém věku už ale sám nešel, tak jsem spojil dobré s užitečným a spolu s holkama jsme v deštivé nedělní odpoledne vyrazili směr kino.
V sále jsem se uklidnil, když jsem viděl přicházet několik skupinek dětí vždy s jedním dospělým. Co jsem vůbec nečekal, bylo, že se ti dospělí začali chvíli před začátkem zvedat. "A poslouchejte!" říkali směrem k dětem a jeden po druhém odcházeli. A sakra, začal jsem se potit. Snad tu nezůstanu jako jediný chlápek s občankou. Není to moc silný závěr jinak vzrušující historky, ale dospělých nás tam nakonec bylo dost.

V tom Španělsku se tehdy stalo ještě něco zvláštního. Přiletěli jsme letadlem z italského Bergama někdy dopoledne. Kamarádka Zuzka, u které jsme nocovali, nás čekala v centru města, kam jsme se měli dostat autobusem z letiště; jen jsme nevěděli, na které zastávce v centru máme vystoupit. V autobuse jsme seděli vedle jakéhosi mladého Itala, tak jsem využil situace a zeptal se ho, jestli neví, která je naše zastávka. Kupodivu to skutečně věděl: "To je konečná," řekl mi, a tím hovor skončil.
V centru nás Zuzka vyzvedla a během cesty k ní na byt nám řekla, že nás večer zavede na jednu narozeninou party. "Výborně!" řekli jsme si a kolem sedmé večer jsme s Honzou byli hotoví vyrazit. "Máte čas," řekla nám Zuzka. "Vyrazíme až kolem jedenácti." To byla doba, kdy jsem zpravidla chodil spát. Ale to říkám jen tak pro zasmání; navíc to už dávno není pravda, protože dávno jsem tuhý zpravidla už v deset.

Na párty jsme dorazili chvíli před půlnocí a seznámili jsme se tam s hromadou studentů z celé Evropy. Nikdy tu noc nezapomenu, a to hlavně kvůli tomu mladému Italovi z autobusu, který popíjel jakoby nic v opačném rohu místnosti. Na té stejné party. Ve městě se sedmi sty tisíci obyvatel. Byl jsem jako u vytržení, jako bambino. "Ty vole, je to on?" zeptal jsem Honzy, a on nevěřícně přikývnul. Netrvalo dlouho a s nadšenými úsměvy "to jsme my" jsme před Itala předstoupili. Nepamatoval si nás. Tak jsem mu pomohl si vzpomenout a dal jsem důraz na to, jak neuvěřitelná náhoda to je. "Jaká šance, co?" Ital, snad aby nás neurazil, s úsměvem přikývnul a po chvíli se radši ztratil. Vůbec ho to nedojalo, protože neměl bambina v duši.

Moje bunda s vyšitou vlajkou

16. března 2017 v 13:49 | Milllhause |  Povídky
Jakobyste nežili!, hlásala ta reklama a na lidi se řítila odevšad. Mohli jste ji vypnout spolu s autorádiem a hned na to minout billboard, na kterém se smál muž s culíkem, zatímco na surfu sjížděl vlnu. Dokonce zvládnul u toho všeho ještě mrknout od hledáčku kamery. V rohu snímku byl nápis Pokud neochutnáte, jakobyste nežili! Reklama přitom byla na obyčejnou čokoládovou vafli, ve které jste mohli mezi porcí čokolády a těstem najít moře příchutí. Saša ji nemohla ani cítit; ať už reklamu, nebo tu vafli. Přidala plyn, jen co toho surfaře stojícího u cesty postřehla.
Na sedadle spolujezdce oddychoval její manžel. Ráno předstíral, že spí, aby nemusel nakrmit malého, včera neuklidil po večeři a ještě ji vyčetl nevyžehlenou košili. V tuhle chvíli jej měla plné zuby. Čekala na jediné další popíchnutí, po kterém vyletí jako čert z krabice. Napětí v autě po celém dnu kolísalo.
"Říkala jsem ti, ať se najíš!" zakřičela a muž povyskočil. Na zadních sedadlech bylo najednou hrobové ticho. Dcerka začala natahovat moldánky a její sedmiměsíční bratřík jen vykuleně koukal z autosedačky. "To jsem ještě neměla hlad," špitla dcerka, ale nikdo to neslyšel. Vařící mozková kúra vychrlila otázku Jak jsem se sem dostala. Ačkoli se jí Saša bránila a styděla se za ní, myšlenka se nikdy nepřestala vracet.

Její vyvolený, Martin, kterého jakoby potkala v jiném životě, nikdy s nikým nevydržel déle než několik měsíců. Když byl tedy konfrontován zjištěním o jeho tisíciletém vztahu, jen zíral do prázdna. Jenomže to byl on, kdo o tom vztahu začal mluvit. "Znám ji už tisíc let," říkal přátelům a popisoval, jak Sašu potkával v kavárně koncem jednoho léta, až si k ní na podzim přisedl, ačkoli něco takového nikdy předtím neudělal. Odvahu mu dodaly její pohledy do očí, které trvaly vždy o vteřinu déle, než by čekal.
Martin hned na začátku příštího léta zemřel, když na motorce nevybral pravotočivou zatáčku. Zbývalo mu tehdy ujet jen necelých čtyři sta metrů do cíle. Stejnou zatáčkou projížděl denně několik let; vůbec ho nenapadlo zpomalit více, než obvykle. Projížděl jí v rychlosti 63Km/h, v dešti zpomaloval na padesát, na sněhu projížděl čtyřicítkou a pokud jde o silný boční vítr, tam improvizoval.
Na vysypané špalky dřeva, které si nechal stejného dne ráno navozit soused, a které ještě nikdo neodklidil, návod neměl. Ve chvíli, kdy se mašina potkala s kouskem dřeva, nemyslel na to, jak se zachránit, protože věděl, že je po něm. Myslel jen na Sašu. Pomyslel si, že jej snad ani neměla potkat, když ji teď má zničit a zlisovat jí srdce. Nechával tu za sebou možnost s ní prožít plnohodnotný život.

"Mami!" zakřičela teď na oplátku dcerka. V nastálé vteřině ticha se Saša zhluboka a hlasitě nadechla. Hned potom se auto začalo divně kroutit a věci v něm prazvláštně poletovat. Dcerka se podívala bokem na bratra, který přes okno sledoval, jak se auto najednou vznáší vzduchem. Něco ji bouchlo do čela. Byly to otcovy brýle. Podívala se na otce, jehož hlava se mačkala do střechy auta. To určitě bolí, pomyslela si a racionálně jako ve zpomaleném filmu hodnotila útržky, které se ji podařilo vyjmout z rozmazané palety světa; ten se proměnil v kupu barevného prádla, které někdo hodil do pračky a pustil program ždímání.

Motorkář, který je před chvílí míjel v opačném směru, je vůbec nepostřehnul. Jenomže měl na sobě bundu, kterou Saša odněkud znala. Sama ji kdysi v jiném životě koupila. Pamatovala si, že stála pár tisíc a taky na to, jak ji jednou dávala do čistírny, protože v ní někdo zapomněl vafli. Ten někdo ji tehdy hodně nasral. Někdo, koho ztratila. Když na něj byla naštvaná, říkala mi Do prčic, Martínku a když ho milovala, neříkala nic; dokazovala to. Za to, jak ji opustil, mu nikdy neměla ani možnost vynadat.

"Byla to stejná bunda," řekla Saša, ale nikdo neodpovídal. Auto přistálo na čtyřech kolech kousek od cesty a v klidu oddychovalo. Motorkáře postřehla už z dálky, ale teprve když na ní z jeho bundy zasvítil kousek červené barvy, ztratila nad vším kontrolu. Pamatovala si tu malou vlajku Liverpoolu; sama ji tam kdysi vyšila; ačkoliv celý život fandila Manchestru. Saša se otočila k zadnímu sedadlu, kde seděly obě děti; spoutané bezpečnostními pásy, vyděšené, živé. Seděly jako pěny a koukaly k místu spolujezdce, kde spal jejich otec. "Viděl jsi tu bundu?" šťouchla do něj, ale její manžel, který klidně seděl ve vyhrnuté pomačkané košili, se neměl k odpovědi; čas už pro něj nehrál roli.

Motorkář ujížděl dálnicí a bouračce, která se odehrála kilometr za ním, nevěnoval pozornost. Jel domů, stmívalo se. Bundu kdysi koupil ve výprodeji jen kvůli té oprané liverpoolské vlaječce.

Urážka v přecitlivělé době

8. března 2017 v 12:07 | Milllhause |  Povídky
Rád bych objasnil jeden incident, který se odehrál v naší kanceláři začátkem tohoto týdne, přesně v úterý v devět hodin ráno v oddělení objednávek a nákupu a o kterém se po celé firmě roznesly nejrůznější fámy. Protože tyto klepy přerostly únosnou mez, posílám tento email za účelem uvedení věcí na pravou míru. Text tohoto emailu byl odsouhlasen stranou Radky Kovařové a také vedením firmy.

V úterý ráno jsem po příchodu do našeho oddělení potkal zmíněnou Radku Kovařovou, která již seděla na svém místě a pracovala. Po popřání dobrého rána z obou stran přišel na řadu standardní rozhovor v následujícím znění:

Radka: Jak se jinak máš?
Já: Jde to. Co ty?
Radka: špatně jsem slyšel, jelikož mluvila tiše, načež jsem se k Radce Kovařové přiblížil
Já: Prosím?
Radka: Normálně.
Já: Jsi nemocná?
Radka: Ne.. ale dík za kompliment.
Já: Promiň, já jen, že vypadáš unaveně.

To bylo vše, rozhovor skončil a já jej vypustil z hlavy. Během dne jsem ale zaslehnul pár hovorů o mém nevybraném přístupu k ostatním. Vše vyústilo do otevřeného hovoru v místnosti s ostatními kolegy, kdy jsem se otevřeně Radky Kovařové zeptal, jestli jsem se ji skutečně tolik dotknul mou ranní poznámkou, a pokud tedy ano, proč mi to nesdělila přímo v té chvíli. Odpovědí mi bylo, že se Radku Kovařovou snažím veřejně ponížit.

Jak možná víte, včera večer jsem byl pozván vedením firmy na parketky (koberce nevedeme), abych vysvětlil mé chování. Jsem si vědom, že žiji v přecitlivělé době. Jakoby generace dětí přišla k dospělosti přes noc. Spousta lidí je nadšená, že může něco říct. Spousta lidí s vervou vyžaduje právo na vlastní důstojnost a právo, že už máme pomalu strach položit někomu osobní dotaz. Hrozně si užíváme hru na dospělost a možnost se vyjadřovat; třeba i k tomu, co se nás netýká. Zatímco naše vlastní nic moc povedená polívka chladne na stole, kontrolujeme polívky ostatních a sdělujeme jim názor na ně; a to i přesto, že se nás nikdo nezeptal. A to i přesto, že jsme polívky doopravdy nikdy moc vařit neuměli. Kdo naopak polívky umí opravdu dobře, chodí hodnotit i omáčky anebo rovnou jehněčí ragů.

Spousta lidí, kteří jsou vzrůstem dospělí, ale v hlavách nedošli dál než tři kroky za pubertu, mají potřebu sdělovat svůj malý názor, ačkoli nepřispívá k debatě nebo debatu nikam neposunuje. Potřebují mít pocit, že jsou součástí dialogu. Nic ve zlém, takoví jsme téměř všichni, takže dotud to je v pořádku. Stačí mi nosit klapky na uších, občas zadržet dech a nebo vykouzilit falešný úsměv.
Problém nastává ve chvíli, kdy nastane nějaký problém, což přitom problém skutečně být nemusí. Komár se v takovou chvíli nafukuje do velikosti velblouda. Obyčejná poznámka může nadělat paseku, pokud má příjemce nevyřešený vnitřní konfikt, komplex, nebo už příliš dlouho čeká na možnost, jak poukázat na vlastní vyspělost a možnost obhájit své právo na důstojnost.

Možná jste si všimli, že jsem za poslední rok ztloustnul. Poznámky k mému stravování, nebo mé váze slýchám každý týden z více stran, a to ve formě žertu. Ten přijímám a některým forkům se i s chutí zasměju. Těm, kterým se nesměju, zkrátka přecházím, protože je nepovažuju za útok. Mít ovšem komplex, měl bych snad přejít do útoku a podat stížnost na psychologickou šikanu, které jsem vystaven? Hlasitě poukázat na to, že ačkoli se rád pobavím na cizí účet, na moje konto žádné narážky nestrpím? Pokud jsem takový vtipálek, že si dokážu udělat legraci z kolegy, měl bych dokázat taky podobný vtípek přijmout.

Omlouvám se Radce Kovařové, pokud jsem ji vyvedl z rovnováhy. Je zcela jisté, že to nebyl úmysl. Je mi líto, že celá záležitost, která mohla být odbyta minutovým hovorem mezi čtyřma očima ("Nerada poslouchám podobné poznámky, můžeš je příště vynechat?" - "Samozřejmě, promiň.") se přenesla v téma měsíce.

Strach z toho, že nejsem dostatečně ceněný člen kolektivu, může spoustu lidí uvrhnout do paniky, kdy sahají k jakékoli obraně. Obrana proti takovému jednání spočívá opět pouze v hlubokém nádechu. Protože i když se dotyčný později za svou reakci trochu zastydí, ego mu nedovolí vlastní jednání snížit (ačkoli by se právě v takové chvíli mohl stát skutečně dospělým).
V podobné situaci se můžete kdykoli ocitnout taky. Možná jste z těch, kdo mě považují za studený čumák; nikdy nikoho neobjímám, nikdy nikoho nelíbám (kamkoli) a veškerý kontakt omezuji na krátké a upřímné podání ruky. Osobní otázky kladu velice zřídka a osobních hovorů se účastním, jen když druhá strana o takový hovor projeví zájem. Přesto nyní píšu tento email.

Chovejte se k sobě slušně a nedorozumění prosím řeště civilizovaně v otevřeném hovoru. Přeji Vám pěkný zbytek pracovního dne. Nezapomeňte, že uzávěrka pro zaslání faktur je tento měsíc už příští pondělí do tří odpoledne.

Ještě jsem neviděl

7. března 2017 v 7:14 | Milllhause |  Bulharské dny
Bylo asi půl deváté večer, když jsem se vracel domů z práce. Teplota už klesla zpátky k nule a na město se snesla tma. Na ulici vedoucí k paneláku, v němž mi několik málo věcí říká pane, mě minul muž venčící psa. Procházel se a kouřil cigaretu, zatímco jeho pes skotačil okolo. Zrovna vypustil oblak dýmu, když jsem jej míjel. Ten muž si mě ani nevšimnul a ani já bych ho nezvládnul popsat; zaujal mě ale ten dým.
Bylo to, jako by se na malou chvilku zastavil čas, protože normální kouř by normálně už dávno zmizel. Tenhle dým ale v neuspořádaném tvaru o velikosti palačinky stál ve vzduchu ve výšce metr šedesát a neměl k tomu se rozplynout; činil tak jen velice pomalu. Muž s cigaretou už zmizel v parku, ale já jsem pořád stál na ulici deset centimetrů před kouskem obláčku dýmu, který tam levitoval a pro mě pózoval. Ani jsem nevytahoval telefon, abych jej vyfotil. Než bych se ho dohrabal a zapnul kameru, obláček bych se rozplynul a já bych o ten výjev přišel. Připadal jsem si jako Ricky Fitts v Americké kráse, když filmoval mrtvé ptáky a igelitové pytlíky a pak to pouštěl sousedkám.

Pták. Ve školních letech jsme s kamarády hodně jezdili na kolech okolo Ostravy, hlavně směrem k Polance, nebo Staré vsi. Jednou jsme zase projížděli polem pod Výškovicemi směrem k Jistebnickým rybníkům, když najednou můj spolujezdec Petr zastavil kolo a začal koukat do nebe. Že najednou jedu sám, jsem zjistil až po chvíli. Zastavil jsem, otočil kolo nazpátek a pomalu se k němu vrátil.
"Co je, vole?" zeptal jsem se a podíval se stejným směrem, jako on. Ve výšce koruny stromů jsem uviděl ptáka, který stál ve vzduchu a s doširoka roztaženými křídly se velice rychle točil okolo své osy. Jakoby jej někdo nasadil na mixér namísto šlehače a zapomněl jej vypnout. Protože tehdy jsme ještě mobilní telefony neměli (natož se zabudovanou kamerou), oba jsme jen tiše podivně relaxujícího ptáka sledovali.
Pták takhle vydržel rotovat několik minut, než se na vteřinu snesl, naskočil na poryv větru a odletěl. Smutně jsme se za ním dívali, až nám nezbylo nic, než znovu nasednout na kola a pokračovat v teď už fádní a nudné cestě.

A protože historky mají chodit po třech, tak to bude už pár týdnů, co jsem jel zase autobusem do práce. Věřte nebo ne, ale čas ukazující hodiny v tom autobuse šly na minutu přesně. To jsem do té doby taky ještě nikdy neviděl.

Erotika, proč se nás tak mocně týká

28. února 2017 v 11:15 | Milllhause |  Bulharské dny
Nemáte nějaké pohlavní choroby?
Ne.
A nevíte, kde bych je sehnal?

Můj strejda měl v mládí jednu knihu, kterou mi jeho sestra potažmo moje matka předala, když mi bylo asi patnáct. Myslím, že ji napsal někdo ze Skandinávie, ale nepamatuju si pohlaví autora. Pamatuju si ale jméno; jmenovalo se to Jak pomilovat ženu.
Nikdy jsem ji celou nepřečetl. Ne kvůli tomu, že bych se cítil jako přirozený talent, ale nudila mě. Připadala mi jako film, který byl natočený jen kvůli té parádní bitce na konci. Scénaristu a režiséra v jedné osobě ta bitka napadla jako první a až pak na ni začal nalepovat postavy a děj. Nakonec tak hodinu sledujeme banální klišé, než přijde vytoužená akce.

U knihy jsem čekat nemusel, stačilo přelistovat. Poslední kapitola se totiž jmenovala Polohy. Tehdy jsem si totiž myslel, že jsou polohy značeny pořadovými čísly, protože jsem jednou mimoděk zaslechnul výraz "poloha šedesát devět". V té chvíli ve mně bouchla petarda různých pocitů. Nejdřív to byl údiv, jak málo vím o světě. Ohromily mě ty možnosti, kterých podle všeho bylo rovnou devětašedesát.
Potom to byla trochu strachu namixovaná s úzkostí. Jsem schopný se všechny naučit?, bál jsem se. Co když mi nějaká holka řekne třeba:"Pojď vyzkoušet čtyřicítku. Jestli se teda nebojíš," a já na ni budu jen čučet a nevědět, jestli mám vytáhnout bič nebo otevřít střešní okno?
Nakonec jsem tu kapitolu otevřel a tu přišel další pocit - rozčarování. Hned první poloha nebyla očíslovaná, ale nadepsaná jako Misionářská (nebo tak nějak). Nemohl jsem tomu uvěřit; jak teď poznám tu slavnou devětašedesátku? Zklamaně jsem listoval stránkami, až jsem na tu polohu "69" narazil. Byl u ní i obrázek, který mi otevřel oči. Poslední pocit tak byl klid. Dyť to nějak pude, věděl jsem.

Mimochodem, moje žena v mládí taky dostala knížku. U ní ale převládlo čisté zděšení, protože v její knížce krom jiného byly taky pohlavní choroby. S fotkami. Byla tehdy v šesté třídě a dodnes si pamatuje, jak se k ní přibližoval spolužák Ivan, který chtěl pusu. Její mozek tehdy aktivně vyslal z paměti pár fotek a jí se zvednul kufr. Stejně jako skot Wallace onehdá křičel Svoboda!, i ona tehdy křičela Nikdy!
No, nějak jsme začít museli.

Kancelář

23. února 2017 v 13:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Nejdřív zajímavost o zadcích. Jedu si takhle včera autem a zamýšlím se, že řídím, jako bych měl v sobě dvě vodky. Kličkuju totiž mezi dírami v zemi, které jsou roztroušeny po celém městě. Díry v zemi. Díry, pomyslím si a říkám to slovo bulharsky; dupki. To zní jako zadky. Prdele. Člověk se jim chce vyhnout, co to jde, aby se někam dostal, ale občas není zbytí, a musí prostě do nějaké vjet. Akorát si může vybrat velikost, nebo prokázat charakter a vrátit se na začátek, kde si vybere jinou cestu. Naivně se domnívá, že na ní dupki nebudou.
Usměju se nad tou podobností a myslím na firmu, kde pracuju a kde se šíří zvěsti o bratříčkování ve vedení, které pomáhá k vyšším místům. Což není dobré pro mě, protože obecně nejsem zase tak otevřený člověk.

Pracuju ve velké kanceláři a sedím úplně na straně, u oken v severním bloku. Je to ale pěkné místo, protože z oken mám nejen částečný výhled na Vitošu, ale taky do protější budovy. Na očích mám hlavně dvě firmy v pátém a šestém patře. Denně sleduju život v obou těch kancelářích, ačkoli oni o sobě nemají ponětí.
Kancelář v pátém patře, říkejme jí Jirka, je malý open space. U stěny mají skříň plnou šanonů a dále jsou v Jirkovi rozmístěny pracovní stoly, květiny, faxy, kopírky a po zemi u oken jsou naskládány krabice.
Uprostřed Jirky sedí muž v obleku a s mírně střiženým vousem, jak se to teď nosí. Je to kuřák, a několikrát denně si jde zapálit na terasu (na tu taky vidím). Myslím, že Jirka dělá do realit, nebo je novinář. Viděl jsem totiž několik novinářských filmů, kde to vypadalo úplně stejně. Vypadá to tedy tak, že Jirku jsem už prokouknul.

O patro výš a přímo nad mužem sedí bruneta v džínové bundě, která pracuje v Renátě; takhle říkám kanceláři v šestém patře. Myslím, že ten úsek, co vidím já, je exkluzivní místo celé Renáty, a samotná Renáta je podle mě call centrum. Stoly jsou tam roztříděny do čtyřlístků, kde každý ze čtyř lidí v daném čtyřlístku má svůj růžek. Použití čtyřlístku jsem v architektuře viděl na posledy na jednom letním festivalu, a sice na pánských záchodcích, kdy jsme na ploše jednoho metru čtverečního čůrali čtyři, aniž bychom na sebe pořádně viděli. "To je geniální úspora místa," pomyslel jsem si tehdy. Myslím, že i ten, co to takhle navrhnul, si to o sobě myslel. Vypadá to jako jeden z těch nápadů, kdy se člověk vzbudí zpocený ve čtyři ráno a řekne Sakra, mám nápad!
Jinak je Jirka bílý, ale Renáta je oděna do žluté. Všichni v Jirkovi i Renátě jsou oblečeni ležérně a přitom slušně, jen ten jeden vousáč chodí oblečen skutečně na úrovni (to já poznám). (Kdepak, nepoznám).

Kvůli různám změnám v naší firmě budou naše oddělení stěhovat do jižného cípu kanceláře. Ztratím tak kontakt nejen s kravaťákem a jeho chůzemi napříč kanceláří během telefonátů, ale taky s děním v Renátě. Třeba když bruneta otevírá okna, aby dovnitř vešel čertvý vzduch a chvíli po ní okna zavírá ta upjatá blondýna ve středních letech. To se ale nedá nic dělat. Je potřeba poznat jiné lidi.

O Jenny

20. února 2017 v 14:23 | Milllhause |  Film
Tak jsem viděl Forresta Gumpa. Zase. A všiml jsem si něčeho nového. Zase.

Nedalo mi to a začal jsem víc přemýšlet o jedné scéně, která je spíš k smíchu. Jenny v ní hraje na kytaru písničku Blowin in the wind od Joan Baezové (a napsanou od Boba Dylana, já vím). "Splnil se jí sen. Byla zpěvačkou," říká v té chvíli Forrest, který se na ni přišel podívat. Vždycky mi to přišlo spíš dojemné, než směšné. Ani jsem nevěděl přesně proč.
Jenny chtěla být zpěvačkou jako Joan Baez už od dětsví. Není divu, že měla podobné sny; vyrůstala nejdříve s násilnickým otcem a poté v pidi karavanu s babičkou, odkud utekla, jen co vyrostla a měla k tomu příležitost. Jasně, že snila o životě, kdy bude sama sobě vládnout. "Chtěla bych zpívat jako Joan Baez. Být sama na pódiu, jen já s kytarou. Aby lidi slyšeli můj hlas."
Když v tom pajzlu zpívá Kolik let musí být člověk živ, než mu dovolí být svobodný, nestojí na pódiu dospělá Jenny, ale malá holka, která nikdy nepřestala jít slepě za tím snem, který se jí v hlavě vyrojil už při těch útěcích do kukuřičného pole. V jednu a tu samou chvíli si plní sen malá Jenny, která s kytarou v ruce zpívá lidem z pódia, přičemž tam je spolu s ní velká (nahá) Jenny, která si dobře uvědomuje, jak naivní ten sen byl.
Jakmile stojí na mostě a spílá Forrestovi, doopravdy není naštvaná na něj, protože Forrest je v té chvíli jen postava v pozadí. Jenny totiž právě jakoby dostala palicí do hlavy. Přestala žít v mlze a procitla ze snu. V té chvíli na mostě poprvé doopravdy ví, že nikdy nebude zpěvačkou, že celé ty roky ztrácela čas něčím nesplnitelným a navíc i ví, že neví, co by teď měla dělat. Je to stejná chvíle, jako když se poručík Dan ptá: "Co teď budu dělat. Co teď budu dělat?" poté, co přijde o nohy. Jenny to akorát neříká nahlas. V obou scénách je Forrest Gump jen pozorovatel.

Je vůbec Forrest Gump něčím jiným? Je jako mimozemšťan na exkurzi opravdového světa. I sám Zemeckis říká:"Nechtěli jsme dělat aktivistický, nebo politický film. Ať už jde o jakékoli téma ve filmu, rasové nepokoje, Vietnam, éra hippies, vše je poukázáno jen tak, jak by to mohl vnímat Forrest Gump." Možná proto jsou Jenny i poručík Dan mnohem zajímavější a hlubší postavy, které by si klidně zasloužily vlastní film. Alespoň tak to z té rovnice vyšlo mně.

Kam dál