Ethan řekl..

7. července 2017 v 9:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Ethan Hawkey řekl, že sláva je samozřejmě bezva, ale pokud mu něco vzala, tak je to možnost udělat první dojem. Každý už má o něm utvořenou nějakou představu a málokdy potká někoho, kdo o něm ještě neslyšel. "Ztratil jsem možnost začít znovu," řekl. On se s tím ale určitě nějak popere.

Co dělat, když jdu po ulici v ústrety někomu, koho znám, jenomže ve chvíli, kdy se zaregistrujeme, je mezi námi pořád dobrých padesát metrů. Nikdy nevím, co mám dělat celou tu dobu, než k sobě dojdem.
Mám se na něj usmívat jako měsíček na hnoji, nebo ho ignorovat a jakoby uznale sledovat okolní domy a moderní architekturu? Co chůze? Mám jít pořád stejně, jako robot a nebo dělat fórky? Třeba ten, kdy jdu jakoby po schodech do sklepa, ten vždy zabere. Ačkoli možná by mého známého víc udivilo, kdybych najednou šel jakoby na půdu; to by se otočili i ostatní lidi na chodníku.

Ten herec co hrál otce Kurta Russela v Ohni je strašně podobný Kurtu Russelovi, zamyslel jsem se, už když jsem se na ten film díval jako dítě. Teď ho nedávno dávali v televizi a tu záhadu jsem vyřešil. On to je Kurt Russel.
Na druhou stranu, ta mladá pěkná holka z Ohně vůbec není podobná té hnusné plivající rašpli z Osmi hrozných. Čtyřiadvacet let je ale čtyřiadvacet let, masky jsou masky a tak myslím, že Jennifer Jason Leigh zatím nemusela řešit dilema, jako Ethan. Člověk si ani neuvědomí, v kolika filmech ji viděl; z hlavy bych vyhrknul jen Oheň a Osm hrozných a vůbec bych nezmínil aspoň pět dalších filmů, ze kterých si ale nepamatuju ji, ale jen ty postavy, do kterých se vtělila.

Jako tenista, který věří ve vlastní vítězství, ale sázkové kanceláře na něj ani nevypíší kurz. Tak si někdy připadám, když se snažím psát jinak, než jak je mi dáno. Jenže nezbyde než to nepřestat zkoušet. Z mé krátké novely Ethanovo dilema tak mohu zatím světu nabídnout jen první odstavec.

Ráno sem vstal z postele tak rychle, že se mi ani nestihl postavit; úplně se mi z hlavy vykouřila zkouška kapely. Stávat v pět ráno. Prý proč? Prý proč se na to nevyserem, jenže já řeknu to, co všem opakuju už sedumatřicet let; Ztuhlé koule budete mít dycky; s náma nebo bez. Nebojíme se depresí a lidí na ulici, jako se to stalo Ethanovi. Sme Ztuhlé koule a bušit nepřestanem.
 

Pojednání o lžíci v umyvadle

4. července 2017 v 12:57 | Milllhause |  Bulharské dny
Velikost umyvadla nehraje roli, stejně tak nezáleží na velikosti lžíce; předmětná je poloha té lžíce a ta je vždy pod kohoutkem a dnem vzhůru. V nekonečně se rozprostírajícím umyvadle se nachází pouze jeden předmět zvaný lžíce. Všehomír, v tu chvíli já, neví, kde se lžíce v danou chvíli v nekonečném prostoru umyvadla nachází a stejně tak vědomí samotné lžíce si není vědomo přítomnosti vody, která se co nevidět vychrlí přes trubky až k baterii, která vodu vypustí v ustáleném svislém tvaru přímo do prohlubně lžíce. Ne vedle ní. Ne na její rukojeť. Do prohlubně. Prohlubní nedisponuje žádný jiný z příborů, které se v umyvadle zcela nahodile a neuspořádaně rovněž nachází.
Právě lžíce jako jediná z příborů umožňuje dokonalé rozprostření vody do všech známých koutů umyvadla a případech dostatečného tlaku i za jeho hranice; pro kohoutek baterie jinak nedostižné místo vesmíru.

Velikost není úměrná následkům. To je známý paradox v prostoru umyvadla. Úkaz zvaný naběračka (v jistých kruzích známý pod názvem šufánek) má veškeré předpoklady pro mnohem ničivější rozprostření vody než v případě lžíce jakýchkoli rozměrů, přesto se tato událost vyskytuje víc než sporadicky, téměř vůbec. Snad proto, že vesmír si z nás rád udělá srandu, ale před pravou pohromou nás ustavičně brání, jako když starší brácha mučí mladšího, ale ničí všechny ostatní, kdož by chtěli činit totéž.

Existuje teorie, že cokoliv, co se ve světě odehrává, je nevyhnutelné. Neexistuje náhoda; pokud nějaká neuvěřitelná událost právě vzala své místo v historii za své, bylo to zkrátka nevyhnutelné. Vše se alespoň jednou za celou historii vesmíru mohlo stát a stalo se to třeba právě teď.
Proto ať je už kohoutek natočený na kterékoli místo nad prostorem umyvadla a jakkoli je umyvadlo zaplněné nekonečným množstvím různých předmětů a jednou nekonečně malou lžící, puštěná voda po spuštění dopadne kde? Přesně tak. Všude. Na linku. Na stěnu. Na všehomíra.

Takto ovšem vypadal starý svět, než byl vyměněn za nový; chaotický ale přesto s daným řádem; pěnivý, myčkovitý. Lžíce zde ztratila svou sílu a v novém uspořádání světa byla snížena na úroveň nože, jehož možnosti pro rozprostření vody byly vždy téměř nulové a to pod jakýmkoli tlakem. Všehomír tak pro jednou dosáhnul svého.

Emička

23. června 2017 v 16:15 | Milllhause |  Bulharské dny
Ema roste a zkoumá hranice. To se už určitě opakuju. Minule mi připomenula pohádku o vícehlavé sani. Saň v té pohádce možná měla znázorňovat nesmyslný boj s větrnými mlýny. Boj s tím, co tady bylo tisíce let před námi a bude i po nás.
Jakmile se hrdina pohádky chopil meče a naskytla se mu možnost zasadit úder, neváhal ani vteřinu. Dračí hlava se mu zkutálela k nohám, až ucítil, jak mu narazila do bot. Adrenalin mu pořád pumpoval tělem, vnímal vše tak smyslně, jako nikdy předtím a potlačoval radost nad tím faktem, že saň půjde zkolit. Půjde to, jen se nepřestaň soustředit. Zvažuj krok za krokem a udoláš tu mrchu i s jejíma šesti hlavami.
Vzhlédl vzhůru a najednou uviděl dvě hlavy, jak se klubou z díry v krku. Zmrazil se a pár vteřin jej nic nenapadlo, až jej napadla z boku jedna z hlav; tam hrdinova stopa končí. Ani nevěděl, co se stalo.

Nicnémě, Ema roste a zkoumá hranice. Ráda vodou z její flašky polévá různé předměty v bytě. Naposledy naši elektronickou knihu, ze které jsme si doma všichni četli. Myslím, že z části badatel v její duši chtěl vidět reakci toho předmětu na vodu. Z té druhé části musela tušit, že by to dělat neměla, ale chtěla poznat kam až sahá tahle hranice.
Kniha samozřejmě nefunguje. Pár dní se tvářila, že se o to snaží, ale to byl jen zastírací manévr všehomíra, abych takzvaně vychlad. Člověk nikdy neví, co čekat. Já nečekal, že se v takové situaci objeví vícehlavá saň. Rozbitá elektronická kniha mě donutila pátrat, jestli už tahle mašina neexistuje jako bezplatná aplikace. Existuje. A tak jsme sice ztratili jednu knihu, ale teď máme tři, po jedné v každém telefonu. Tak to někdy chodí.

Emina sestra a vzor Magi nemá ráda, když jí někdo upravuje vlasy. Ema odkoukává cokoli, co se doma děje a tenhle fenomén ji samozřejmě neunikl. Když teď Emu začínáme česat, automaticky začíná opakovat AU!, aniž bychom ji jakkoli škubali. Možná myslí, že "au" je nezbytná součást toho procesu. Stejně jako když se člověk konečně dostane na záchod a v prvních vteřinách slastné úlevy vydechne "jé".
Ema. Záchod. Po pár týdnech měsících přišel pokrok a Ema už si sama sedá na nočník. Ví totiž, že pokud se trefí do nočníku a ne na podlahu nebo gauč, dostane kousek čokolády. Jak jsme se celou dobu těšili na zvuky Lambády (kterou nočník začne hrát, jakmile na dno dopadne pár kapek), tak už nám ta melodie začíná lézt krkem. Ema je totiž výjimečně chytré dítě a tak si občas na nočník sedne třebas jen kvůli třem kapkám moče. Hudba hraje, Ema tleská a my ji nervózně podáváme sladkou odměnu. Sám nočník je navíc trochu psychouš a Lambádu zběsile hraje ještě celé minuty potom, co už spláchnutá moč putuje v trubkách.

Její nejoblíbenější hračkou je malý bílý plyšový pejsek Hafhaf, který má kožený obojek okolo krku a kterého jsme jednou zapomněli na návštěvě u tety. Když nám to došlo, tchýně byla ještě ve stejné čtvrti, kde teta žije. Žena navrhla, že bychom tchýni mohli zavolat, aby hračku vyzvedla a ještě nám ji večer přivezla. Protože jsem někdy necitlivý debil, řekl jsem, že to přece nemá cenu. Ema celou noc plakala, ale ne tak, jako když dítě prosí o cukrkandl, ale spíš jako když Tom Hanks ztratil Wilsona. Seděla tehdy v postýlce opřená o mřížkovanou stěnu a plakala celé hodiny. Jediné slovo, které se mi tu noc vracelo na jazyk, byla trýzeň. Ten pláč nepocházel z rozumu, ale ze dna duše.
Tehdy jsem byl já ta saň a stačila mi na to jen jedna hlava.
 


Bouře nad Sofií

7. června 2017 v 15:52 | Milllhause |  Bulharské dny
V kanceláři je temno, i když sedím u okna a je teprve něco po čtvrté odpoledne. Venku ale řádí bouřka; skoro bych to přirovnal k apokalypse (kdybych přeháněl). Po nebi sviští blesky, hromy dují oblohou a já se připoseru pokaždé, když to za okny zase pořádně třískne. Možná by mi celá ta magie unikla, kdybych ve sluchátkách neposlouchal Nicka Cavea a jeho balady o synovi, který mu loni zemřel.

Nejlepší je být schoulený doma. Před pár týdny jsme v Sofii měli zase takovou jednu povedenou plískanici. Jel jsem autem čtvrtí Mladost, kousek od krytých fotbalových hřišť s umělou trávou, které si naše firma pronajímá každou pondělní noc. Bylo nedělní dopoledne, kapky mi bubnovaly po autě a já jsem čekal na červenou. Bylo mi opravdu hezky, zvlášť pokud jsem se zaměřil na lidi, co po chodnících skotačili k nejbližšímu přístřeší.

Vypnul jsem stěrače a nechal si pomalu zastínit výhled deštěm. Počkal jsem, až nebylo nic k vidění a dovolil stěrači setřít vodu ze skla. Najednou se vše rozmazané vyjasnilo jako když zaostřím hledáček kamery. Rozhlédl jsem se po jasném světě a najednou mi oči vyletěly k věžáku vedle křižovatky. Někde u horních pater nějaká žena vyběhla jen tak nalehko na balkón a položila tam nějaký talíř. Moc se tam nezdržela a hned přecupitala zpátky ke dveřím, vešla dovnitř bytu a zavřela za sebou. Už byla zpátky v teple domova a déšť se jí netýkal. Pořád mám ten obrázek v hlavě.

Nejlepší je vážně být schoulený doma, pokud venku řádí takový počasový nezmar. Nevadí mi ale vystrčit nos a třeba i zmoknout. Nevadí mi být venku v nezmaru, protože vím, že mě někde čeká teplo domova, které mě prostě nemine. Nevadí mi zažít blbý den v práci, protože vím, že existuje doma, kde vejdu, sundám si boty a schovám se. Nikdo mě přece nemůže vykolejit, když tolik dobře vím, že někde ve městě existuje přístav, od kterého mám klíče a můžu si v něm sundat promočené boty a usušit nohy.
Doufám, že si to budu pamatovat, i když venku nebude zrovna chcát.

Jak vyskočit z výtahu

30. května 2017 v 12:55 | Milllhause |  Bulharské dny
"Kdybych žil sto let, tak se mně tohle nestane," řekl jsem minulý týden mojí ženě. Vyprávěla mi totiž historku, kterak šla do obchodu, nakoupila a potom se vrátila domů. Mezitím ale použila náš domovní výtah, což je dobrodružství, kterému jsem zapomněl přikládat tu váhu, kterou si zaslouží. Když tak v prvním patře (kterým se v Bulharsku označuje přízemí) zmáčkla naše čtvrté patro, výtah se sice rozjel, ale po pár vteřináh se zastavil a neměl se k tomu pokračovat v cestě vzhůru (naštěstí se tedy neměl ani k tomu spadnout do šachty, za to děkuji).
Výtah se zastavil téměř přesně v půlpatře. Holky, zatrnulo ji. Její bujná představivost hned začala aktivně produkovat apokalyptické obrázky myslitelných i nemyslitelných hrůz, které by se zrovna nyní mohly přihodit našim dcerkám, které čekaly v bytě.

Protože u sebe neměla telefon a nemohla nikomu zavolat o pomoc, začala přemýšlet, jak z toho (výtahu) ven. Cítím potřebu ale zdůraznit o jakém výtahu je tady řeč. S naším výtahem myslím že bych si mohl klidně tykat a otevřeně hovořit o čemkoli, protože jsme stejný ročník. Zatímco na mě se ale věk ještě nestihl významně podepsat, na našem výtahu znát je. Když k nám třeba jezdí Češi na návštěvu, chodí radši pěšky (což by teda neuškodilo ani mě, když už jsem se o ten narůstající věk otřel).

Standardní výtah tohoto století má železné dveře, za které mohu zatáhnout, zatímco stojím na chodbě, ale potom má taky ještě jedny dvířka, které mi brání ve výhledu do šachty, zatímco výtah putuje domem. Pokud už je čtenáři jasné, které dvířka mám na mysli, tak nechť si je čtenář laskavě odmyslí, protože náš výtah tato dvířka už léta nemá. Máme jen ty železné posprejované potvory. Taky proto si mohla moje žena v tom výtahu lehnout na břicho a začít šátrat po pojistce, která je namontovaná z boku výtahu. Chtěla ji povytáhnout, aby odblokovala dveře v prvním patře, které se uzamkly, jen co se výtah rozjel. Dostat se do druhého patra nešlo, protože tam výtah nestaví, a beztoho bylo první patro v tu chvíli přístupnější.

Po chvíli pojistku skutečně našla a povytáhla ji. Stále položená na podlaze výtahu zkusila konečkama prstů zatlačit do výtahových dveří. Dveře byly skutečně odjištěny a daly se otevřít. Teď jen skočit, věděla. Sedla si na kraj a spustila nohy do šachty. Zadkem se zapřela do podlahy výtahu a nohama kopla do dveří, které se švihem otevřely. Teď bylo třeba jednat rychle. Kopla do dveří ještě jednou a hned na to seskočila dolů a dbala na to, aby zachovala balanc a nespadla po zádech do šachty. Po doskoku zavrávorala ale nakonec zůstala stát u vstupu do výtahu, který pořád visel ve vzduchu. Děkovala svatým za to, že se výtah během celé této eskapády nerozjel a rozběhla se do schodů. Holky byly samozřejmě v pořádku a proč by taky nebyly.
"To je neuvěřitelné," řekl jsem. "Vůbec jsem nevěděl, že tam je nějaká pojistka," ocenil jsem její důvtip a taky si představil, kterak Bruce Willis ve Smrtonosné pasti blokoval výtah a vyskakoval z něj do šachty. To je ale frajer, věděl jsem tehdy. Natolik mě usadila, že jsem se ani nezeptal, co se vlastně stalo s tím nákupem.

Potom, co mi to odvyprávěla, jsme se rozhodli výtah dál už radši nepoužívat. Vždyť čtvrté patro není tak daleko. Člověk ale otupí a hrůzy minulosti časem blednou a tak teď už výtahem denně zase jezdíme. Tak to chodí. V roce 2012 jsme tu měli krapet silnější zemětřesení, kdy se klepaly i skříně. Vyběhli jsme tehdy v noci ven na parkoviště před domem a tam v tlupě sousedů do rána zůstali, kdyby se náhodou otřesy vrátily. Hned ráno jsme ke dveřím bytu nachystali brašnu s věcmi "pro přežití", kterou bychom mohli hned popadnout, kdyby se zase začala třást země. Nezůstala tam ani dva týdny.

Hezké svátky, trhni si vrátky

18. května 2017 v 12:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi měli v Bulharsku zavedený zvláštní systém pokud jde o pracovní svátky. Fungoval tak, že pokud státní svátek padnul na pracovní den a ne na víkend, lidi sice nešli do práce, ale tento sváteční den si museli nadpracovat příští sobotu. Taková sobota se pak stala šestým pracovním dnem v týdnu a to se vším všudy, takže byly celý den otevřené pošty i banky. Jo, taky jsem koukal, když mi jednou na podzim v pátek léta Páně 2011 řekli, že mám jít v sobotu do práce, protože se předminulé pondělí nepracovalo. Dokonce se mi podivovali, že jsem se jim podivoval.

Nakonec ale i Bulhaři pochopili, že je to zkrátka divné makat v sobotu, zvlášť, když ty sobotní směny zase za tak moc nestály. Dělal jsem tehdy v logistické firmě a to nás pouštěli domů už na oběd; ostatní firmy v Evropě samozřejmě odpočívaly a bylo jim putna, že v Bulharsku máme pracovní den.

Loni ke konci prosince nicméně v posledním možném termínu odhlasovali změnu, která tak získala na platnosti už pár dní nato na Nový rok. Starý zvláštní systém vyměnili za nový zvláštní systém. Vyřešili to tak, že teď, když padne svátek třeba na pondělí, tak už to lidi o dalším víkendu nadpracovat nemusí. Nezastavili se ale jen u toho. Když státní svátek padne na sobotu nebo neděli, nejdeme v takovém případě do práce první nadcházející pracovní den, aby nám to nebylo líto.
V Bulharsku máme sedm státních svátků (bez Nového roku, Velikonoc a Vánoc). Nikdy více už tak nemusíme spekulovat, kolik svátků letos padne na víkend a kolik na pracovní týden; těch sedm dnů prostě dostanem v každém případě.

Pořád mě tu dokážou něčím překvapit a to je dobře. Čekám teď jen na to, až někoho napadne dodatek k zákonu o těch státních svátcích, které dělí od víkendu jeden den. Pokud to padne na čtvrtek, nebylo by možná od věci zastavit provoz v zemi rovnou i v pátek. Od toho už jsme jenom krok.

V Teplé na betonu

11. května 2017 v 16:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Nemáme teplou vodu, ačkoli skoro vždy platíme účty. Nezbývá než v tom obrovském bílém hrnci, ve kterém zpravidla dělám jen vánoční bramborový salát, ohřát vodu a s ní naplnit dva kýble v koupelně. Mé řešení nemá chybu; stačí jen doufat, že nám teplou vodu nevypnou na Vánoce.

Kýblovou metodou jsem se kdysi koupal jako dítě u dědy na chalupě. Ráno jsme nabrali vodu do kýble, kýbl postavili na dvorek a doufali, že bude pražit slunce, aby večer nedocházelo k přebytečnému scvrkávání. Vlastně jsem za to momentální vypnutí teplé vody, za které prý můžou povelikonoční mrazy, rád. Člověku se hned lecos vybaví.

Včera, když jsem se zase poléval Eminým kyblíčkem z pískoviště, jsem si vzpomněl na jednu brigádu. Úplně naposledy jsem se totiž takhle koupal, když jsem před jedenácti lety pracoval během horkého léta na jednom statku v Teplé, což je jedna prťavá vesnice kousek od Mariánských lázní. Nějaký milionář se rozhodl z té zříceniny udělat pension, ale před začátkem pořádných úprav bylo třeba zbourat to, co se spravit už nedalo. Proto zavolali mě. Bydlel jsem tam tehdy v maringotce spolu se třemi Ukrajincemi hned vedle toho statku. Náš jediný zdroj vody byla tamější studna.

Pokud jsem měl v plánu se vykoupat, musel jsem každý večer po rozpáleném dnu vzít do rukou kýbl a jít nabrat vodu. Jako místo pro mou koupel jsem volil betonové kvádry, které ležely pohozené na trávě mezi stodolou a zdí krajního domu statku. Bylo to příjemné místo s výhledem na široká lána polí. Asi třetí večer jsem opět stál na kvádru a poléval se studenou vodou z kýblu. Zrovna mě míjel jeden z mých kolegů. "Zdrastvuj," říkám mu a pořád držím kýbel nad hlavou, abych dal šanci mě osvěžit i těm posledním kapkám.
On neodpověděl; jen prstem ukázal nahoru ke střeše stodoly. Podíval jsem se po směru a uviděl průmyslovou kameru natočenou přímo na mě. Utěšuju se tím, že toho tehdy moc vidět nemohli.

Změť

28. dubna 2017 v 14:28 | Milllhause |  Bulharské dny
"Zákon autobusu číslo jedna! Vždy se najde místo ještě pro jednoho!"křičel veselý dvoumetrový školák, zatímco jsem se lepil na skleněné dveře přecpaného autobusu. Pokud chodím do práce na půl jedenáctou, skoro se nedá dostat dovnitř.
Bobina nastoupila do autobusu časně ráno minulé pondělí. Slunce teprve vykukovalo a v hlavě ji rezonovalo jen depresivní same shit, different day, když přistoupila k šoférovi pro lístek. "Nic!" obořil se ale řiditel. "Hajzli, leva šedesát za jeden lístek? Ať se jdou vycpat!" spílal a skutečně se neměl k tomu lístek prodat. Moje žena ale trvala na svém a dokonce si řekla o dva. "Opovaž se je cvaknout," řekl jí, zatímco si bral peníze. "Postav se blízko mašinky a cvakni ho teprve, až jednoho z těch bastardů (rozuměj revizorů) uvidíš."

V Sydney, Los Angeles a New York City žije dohromady asi 47 miliónů lidí. Přesto to nejsou hlavní města. Hlavní města Austrálie, Kalifornie a New Yorku jsou Canberra, Sacramento a Albany; všechno městečka s půl milionem lidí; v Albany jich není ani sto tisíc. To jsem nevěděl.

Začátkem dubna jsme tu měli hezkou neděli, ale namísto procházky se Ema po ránu postavila k oknu, odkud máme výhled na kanál, a začala zvracet. Vypadala jako vystřižená z hororu, jak se klepala a z hrdla ji tryskala voda na všechny strany; chuděrku ji nenapadlo se předklonit. Poprvé za ty její dva roky jsme ji viděli unavenou a vyšťavenou. Dokonce neměla ani chuť k jídlu a tak nezbylo než utíkat směrem do nemocnice.
"Čtyřicet dva pomlčka jedna tečka dva," opakovala už popáté sestra a koukala doktorovi přes rameno, jestli to vypisuje správně. Seděli jsme tiše v ordinaci a čekali, až doktor se sestrou konečně skončí s byrokracií a přistoupí k léčbě. Doktor ťukal do klávesnice a znovu zkontroloval, jestli tenhle kód patří ke stanovené diagnóze. Patří, brouknul pod knírem, stisknul enter a popáté se ozval ten zvuk, kterým nám počítač říká, že jsme kreténi. "Dyť to píšu!" utrhnul se doktor, zavřel okno s chybovým hlášením a šel na to znovu. 42-1.2. Vyšlo to až během sedmnácté minuty u devátého pokusu.
Následovalo snímání Bobininých otisků prstů (všech), braní Eminých vzorků krve z prstu o patro výš (ale v jiném křídle nemocnice), napíchávání Eminy žíly v ručičce pro kapačky, a byli jsme hotoví. To jediné, u čeho Ema uronila slzu, bylo, když jsem ji sebral umělohmotný kryt uzávěru láhve. Teprve v té chvíli spustila řev, po kterém se začala třepat okna.

"Nemáme žádné otisky, pracovali v rukavicích," nahlásil kriminální technik detektivovi. Ten se rozhlédl po místě činu. "Byli to profesionálové," povzdychl si uznale.
Nejsem žádný génius, ale nepracují už všichni zloději výhradně v rukavicích? Pokaždé, když v kriminálce slyším podobnou hlášku, mám pocit, že ze mě někdo dělá blbce. "Divák není vůl," opakovali nám na Filmové škole čas od času. Bohužel z našeho ročníku nevzešel byť jeden moderní scénarista.

"Michal, když dovolíš," chtělo by se mi někdy říct. V Bulharsku si všichni zdrobňují jména, a to nejen v rodině. Oslovení Michale jim nejde z pusy; mají pocit, že na mě mluví, jakoby na mě byli naštvaní. Třeba Bobina mi říká Mišo i ve chvílích, kdy ji na nervy drnkám jako Clapton.
Mám s tím občas problém, hlavně v práci. Nechci, aby mi zarostlý kolega, kterého navíc nemám kdovíjak rád, říkal Mišo. Někteří mí přátelé, které znám více než dvacet let, mi nikdy Míšo neřekli. Je to ale jeden z dalších kulturních rozdílů, který prostě musím přijmout. Ať se ale Vanka nediví, až mu v centru Evropy začnou říkat Ivane.

Nedávno jsem si zase doma hrál na chytrého a řekl Magi, že žádný papír na světě není možné přeložit na polovinu víc než sedmkrát v řadě. Po osmé už to prostě nejde. Nacházím tak teď po bytě kousky přeložených papírků, jak to zkouší s toaletním papírem (samozřejmě nepoužitým), novinami, ubrousky, kapesníky, účtenkami a dokonce i s klasickým papírem.
Když k nám pár dnů nato přišla návštěva, figurovali v ní dva muži, kteří stejně jako já rádi zvěstují (cokoliv). Zmínil jsem tu historku, aby se spolu se mnou podivili nad naivitou dítěte. Dvě vteřiny mě zamlkle pozorovali, než zvolali To není možné! Jako první to zkusili s toaletním papírem.

Tercer hijo

21. března 2017 v 17:11 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem byl s kamarádem Honzou v Seville. Coby turista jsem obcházel památky a obdivoval architekturu. Když jsme přicházeli ke katedrále, zastavila mě na náměstí cikánka, popadla mou levou ruku a začala mi číst z dlaně. To jsem nikdy nezažil a tak jsem s úsměvem poslouchal skazky ve španělštině o mé budoucnosti. To jediné, co jsem rozuměl, bylo tres bambinos.
"Tak tres bambinos," volal jsem nadšeně na Honzu, který mě sledoval stojíc opodál. Usmál se na mě, protože věděl, co se za chvíli stane. Tedy, že to příští, co budu rozumět, bude slovo dinero.
"Dinero," řekla ta cikánka skutečně o chvíli později a natáhla ke mně svou vlastní levačku. Teď už jsem se k Honzovi neobrátil s úsměvem, ale se zmatkem v obličeji. Co se děje?, ptaly se ho moje oči, ale on jen nevěřícně kroutil hlavou. Zklamaný tím, že čtení z dlaně není zdejší dobročinná služba, jsem začal vytahovat peněženku, ale to už zasáhnul Honza a odtáhnul mě odtama. "Cos čekal?" říkal mi, zatímco jsme odcházeli a ta cikánka nám nadávala.
Měl jsem kliku. Některé zkušenější cikánky prý okolo zápěstí navlékají lanko a nepouští člověka, dokud dinero nedostanou.

Nakonec to dopadlo tak, že tres bambinos má moje žena, když kromě mě počítám i dvě naše holky. Tu větší, devítiletou, jsem vzal spolu s její (dvanáctiletou) tetou do kina. Byla neděle, jedné skončil trénink baletu, té druhé trénink boxu. Proč je nepřekvapit a nevzít je na něco do bijáku. Vybral jsem film, který jsem sám chtěl vidět; Lego Batman.
Občas, když moje žena nemohla, jsem šel do kina sám, protože jsem daný film nechtěl propásnout. Nemám s tím totiž problém; jít sám do kina. Na film o lego figurkách bych v mém věku už ale sám nešel, tak jsem spojil dobré s užitečným a spolu s holkama jsme v deštivé nedělní odpoledne vyrazili směr kino.
V sále jsem se uklidnil, když jsem viděl přicházet několik skupinek dětí vždy s jedním dospělým. Co jsem vůbec nečekal, bylo, že se ti dospělí začali chvíli před začátkem zvedat. "A poslouchejte!" říkali směrem k dětem a jeden po druhém odcházeli. A sakra, začal jsem se potit. Snad tu nezůstanu jako jediný chlápek s občankou. Není to moc silný závěr jinak vzrušující historky, ale dospělých nás tam nakonec bylo dost.

V tom Španělsku se tehdy stalo ještě něco zvláštního. Přiletěli jsme letadlem z italského Bergama někdy dopoledne. Kamarádka Zuzka, u které jsme nocovali, nás čekala v centru města, kam jsme se měli dostat autobusem z letiště; jen jsme nevěděli, na které zastávce v centru máme vystoupit. V autobuse jsme seděli vedle jakéhosi mladého Itala, tak jsem využil situace a zeptal se ho, jestli neví, která je naše zastávka. Kupodivu to skutečně věděl: "To je konečná," řekl mi, a tím hovor skončil.
V centru nás Zuzka vyzvedla a během cesty k ní na byt nám řekla, že nás večer zavede na jednu narozeninou party. "Výborně!" řekli jsme si a kolem sedmé večer jsme s Honzou byli hotoví vyrazit. "Máte čas," řekla nám Zuzka. "Vyrazíme až kolem jedenácti." To byla doba, kdy jsem zpravidla chodil spát. Ale to říkám jen tak pro zasmání; navíc to už dávno není pravda, protože dávno jsem tuhý zpravidla už v deset.

Na párty jsme dorazili chvíli před půlnocí a seznámili jsme se tam s hromadou studentů z celé Evropy. Nikdy tu noc nezapomenu, a to hlavně kvůli tomu mladému Italovi z autobusu, který popíjel jakoby nic v opačném rohu místnosti. Na té stejné party. Ve městě se sedmi sty tisíci obyvatel. Byl jsem jako u vytržení, jako bambino. "Ty vole, je to on?" zeptal jsem Honzy, a on nevěřícně přikývnul. Netrvalo dlouho a s nadšenými úsměvy "to jsme my" jsme před Itala předstoupili. Nepamatoval si nás. Tak jsem mu pomohl si vzpomenout a dal jsem důraz na to, jak neuvěřitelná náhoda to je. "Jaká šance, co?" Ital, snad aby nás neurazil, s úsměvem přikývnul a po chvíli se radši ztratil. Vůbec ho to nedojalo, protože neměl bambina v duši.

Moje bunda s vyšitou vlajkou

16. března 2017 v 13:49 | Milllhause |  Povídky
Jakobyste nežili!, hlásala ta reklama a na lidi se řítila odevšad. Mohli jste ji vypnout spolu s autorádiem a hned na to minout billboard, na kterém se smál muž s culíkem, zatímco na surfu sjížděl vlnu. Dokonce zvládnul u toho všeho ještě mrknout od hledáčku kamery. V rohu snímku byl nápis Pokud neochutnáte, jakobyste nežili! Reklama přitom byla na obyčejnou čokoládovou vafli, ve které jste mohli mezi porcí čokolády a těstem najít moře příchutí. Saša ji nemohla ani cítit; ať už reklamu, nebo tu vafli. Přidala plyn, jen co toho surfaře stojícího u cesty postřehla.
Na sedadle spolujezdce oddychoval její manžel. Ráno předstíral, že spí, aby nemusel nakrmit malého, včera neuklidil po večeři a ještě ji vyčetl nevyžehlenou košili. V tuhle chvíli jej měla plné zuby. Čekala na jediné další popíchnutí, po kterém vyletí jako čert z krabice. Napětí v autě po celém dnu kolísalo.
"Říkala jsem ti, ať se najíš!" zakřičela a muž povyskočil. Na zadních sedadlech bylo najednou hrobové ticho. Dcerka začala natahovat moldánky a její sedmiměsíční bratřík jen vykuleně koukal z autosedačky. "To jsem ještě neměla hlad," špitla dcerka, ale nikdo to neslyšel. Vařící mozková kúra vychrlila otázku Jak jsem se sem dostala. Ačkoli se jí Saša bránila a styděla se za ní, myšlenka se nikdy nepřestala vracet.

Její vyvolený, Martin, kterého jakoby potkala v jiném životě, nikdy s nikým nevydržel déle než několik měsíců. Když byl tedy konfrontován zjištěním o jeho tisíciletém vztahu, jen zíral do prázdna. Jenomže to byl on, kdo o tom vztahu začal mluvit. "Znám ji už tisíc let," říkal přátelům a popisoval, jak Sašu potkával v kavárně koncem jednoho léta, až si k ní na podzim přisedl, ačkoli něco takového nikdy předtím neudělal. Odvahu mu dodaly její pohledy do očí, které trvaly vždy o vteřinu déle, než by čekal.
Martin hned na začátku příštího léta zemřel, když na motorce nevybral pravotočivou zatáčku. Zbývalo mu tehdy ujet jen necelých čtyři sta metrů do cíle. Stejnou zatáčkou projížděl denně několik let; vůbec ho nenapadlo zpomalit více, než obvykle. Projížděl jí v rychlosti 63Km/h, v dešti zpomaloval na padesát, na sněhu projížděl čtyřicítkou a pokud jde o silný boční vítr, tam improvizoval.
Na vysypané špalky dřeva, které si nechal stejného dne ráno navozit soused, a které ještě nikdo neodklidil, návod neměl. Ve chvíli, kdy se mašina potkala s kouskem dřeva, nemyslel na to, jak se zachránit, protože věděl, že je po něm. Myslel jen na Sašu. Pomyslel si, že jej snad ani neměla potkat, když ji teď má zničit a zlisovat jí srdce. Nechával tu za sebou možnost s ní prožít plnohodnotný život.

"Mami!" zakřičela teď na oplátku dcerka. V nastálé vteřině ticha se Saša zhluboka a hlasitě nadechla. Hned potom se auto začalo divně kroutit a věci v něm prazvláštně poletovat. Dcerka se podívala bokem na bratra, který přes okno sledoval, jak se auto najednou vznáší vzduchem. Něco ji bouchlo do čela. Byly to otcovy brýle. Podívala se na otce, jehož hlava se mačkala do střechy auta. To určitě bolí, pomyslela si a racionálně jako ve zpomaleném filmu hodnotila útržky, které se ji podařilo vyjmout z rozmazané palety světa; ten se proměnil v kupu barevného prádla, které někdo hodil do pračky a pustil program ždímání.

Motorkář, který je před chvílí míjel v opačném směru, je vůbec nepostřehnul. Jenomže měl na sobě bundu, kterou Saša odněkud znala. Sama ji kdysi v jiném životě koupila. Pamatovala si, že stála pár tisíc a taky na to, jak ji jednou dávala do čistírny, protože v ní někdo zapomněl vafli. Ten někdo ji tehdy hodně nasral. Někdo, koho ztratila. Když na něj byla naštvaná, říkala mi Do prčic, Martínku a když ho milovala, neříkala nic; dokazovala to. Za to, jak ji opustil, mu nikdy neměla ani možnost vynadat.

"Byla to stejná bunda," řekla Saša, ale nikdo neodpovídal. Auto přistálo na čtyřech kolech kousek od cesty a v klidu oddychovalo. Motorkáře postřehla už z dálky, ale teprve když na ní z jeho bundy zasvítil kousek červené barvy, ztratila nad vším kontrolu. Pamatovala si tu malou vlajku Liverpoolu; sama ji tam kdysi vyšila; ačkoliv celý život fandila Manchestru. Saša se otočila k zadnímu sedadlu, kde seděly obě děti; spoutané bezpečnostními pásy, vyděšené, živé. Seděly jako pěny a koukaly k místu spolujezdce, kde spal jejich otec. "Viděl jsi tu bundu?" šťouchla do něj, ale její manžel, který klidně seděl ve vyhrnuté pomačkané košili, se neměl k odpovědi; čas už pro něj nehrál roli.

Motorkář ujížděl dálnicí a bouračce, která se odehrála kilometr za ním, nevěnoval pozornost. Jel domů, stmívalo se. Bundu kdysi koupil ve výprodeji jen kvůli té oprané liverpoolské vlaječce.

Kam dál