U zubaře

8. srpna 2018 v 6:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Minulý týden jsem se ocitnul ve vtipu. Prý Co by člověk nikdy nechtěl slyšet na operačním sále. Nebylo to "Sakra, strana 47 v příručce chybí!" ani "Kde mám hodinky?" Abych se v zubařské sesli zpotil, stačil příchod další doktorky na konzultaci. Ta se mi podívala do dokořán otevřené huby a řekla "Hmm, tak to je něco nového."

Jazyk dolů!

Před osmi lety jsem šel v Ostravě k jednomu panu zubaři, abych se zodpovědně postaral o ty moje perličky, než vyrazím na jih a okusím místní stomatologickou školu. "Bolí to, hlavně když jím a hodně koušku." Okolo křesla tehdy stálo několik mladých, hebkých, žádoucích studentek, které sledovaly mého zubaře při práci. "No tak tolik nekousej," odpověděl a studentky vyprskly smíchy. Tím prohlídka skončila a zub si tak mohl vesele hnít dál.

Jeho stará matka, pomyslel jsem si, když si zubařka přestala prohlížet v pořadí druhý rentgenový snímek. Majka mu stara je jedna z nejoblíbenějších bulharských nadávek a v té chvíli byla zcela na místě. Zubařka se totiž ke mně otočila a řekla, že tu šestku vpravo dole musíme zase otevřít, protože je tam pořád trocha svinstva. Odevzdaně jsem sednul do křesla, smutně koukal a v zubu mi začala rejdit jedna jehla za druhou, které mi rozšiřovaly kanálky.
"Jazyk dolů! Takhle nic nevidím, ach jo" povzdechla si už asi potřinácté to ráno a já marně přemýšlel, kde se v puse jazyk nachází, když s ním pohnu. Do téhle chvíle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Později toho dne jsem se zavřel v práci na záchodech, otevřel držku a trénoval si nad jazykem kontrolu.

"Jablko a až potom mrkev, takhle přijdou jen trojky. Pokud ne, tak nevím. Co se má stát, se stane." Čekal jsem v čekárně před pátou návštěvou ohledně stejného zubu. Na recepci seděla recepční, zubař a zubařka. Všichni hleděli do počítače, vážní jako smrt. Zubař se najednou narovnal a zavrtěl hlavou nad tou farmářskou záhadou. "Říkám ti nech tu lopatku až na konec. Jinak to nedáš." Někomu tahají ze zubu už dva týdny nervy, někdo má nervy s načasováním použití lopatky. Takový je svět. "Tak pojďte," zavolá na mě moje zubařka ze dveří kabinetu.

O hodinu a půl později už potřetí čekám na rentgenu a zjišťuju, že nemám dost hotovosti zaplatit další fotku. "Berete karty?" ptám se a recepční se na mě podívá. "Jo. A taky je hned vracíme."
O chvíli později jsem zpět v ordinaci, sedím na oranžovém gauči v čekárně hned vedle fíkusu, abych škvírou v pootevřených dveřích viděl zubařku, jak rentgenový snímek studuje. Vychází ven, ale hned zatáčí k dalšímu kabinetu, kde momentálně vrtá v hlíně pod ledovcem zubařka "něco nového".
Mluví spolu. Předávají si fotku. Muž v křesle s otevřenou pusou jen kouká a já vím, jak se cítí a na co myslí. Myslí na zubařčinu starou matku.

Všechno je v pořádku, vysvětluje mi zubařka. Jenomže monolog uzavírá slovem jenomže a mě se hned potom zase opět zabil úhlavní nepřítel v mém novém bmw. Sedmička prý je na tom stejně špatně a měl bych to začít co nejdřív řešit. Ne dřív než lopatkou vykopu poslední mrkev, pomyslím si já. Co se má stát, se stane, jen doufám, že u toho nebude ničí matka.
 

Do puberty tam a zpět

18. července 2018 v 7:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Když mi bylo třináct, oslavil jsem třinácté narozeniny a naši mě zapsali do jiné školy. To byly nejdramatičtější okamžiky toho roku. Když bylo třináct mé švagrové, utekla z domu. Dokonce neměla šanci na to začít vzpomínat, jako to dělám já, protože jí je pořád třináct a ještě se domů nevrátila.

V našich rodinách jsme si nikdy na mama hotely nepotrpěli. Proto, když si doma představujeme život malé Emy a jakým směrem by se třeba mohl odvíjet, přičemž zatím to vypadá na něco mezi herečkou a admirálem, tak si pomalu ale jistě uvědomujeme, že se Ema nejspíš doma moc neohřeje. Mí rodiče z domu odešli ve čtrnácti, ať už k příbuzným nebo na internáty. Tchýně utekla v patnácti, stejně jako moje sestra, která taky odešla na internát, a nakonec moje žena s druhou švagrovou odešly demonstrativně v šestnácti, protože nesouhlasily s nastolenými pořádky.

Zkrátka někdy v pubertě v hlavě něco přeblikne a problémy se začnou řešit výhradně pudovou metodou; buďto pude, nebo pudu já. Touhle cestou se vydala i Kytka, jak v překladu zní její jméno naší puberťačky. Kytka se ale narodila do trnového záhonu devět měsíců potom, co tchán vešel právě do té hospody, kde seděla i kolegyně jeho dcery. Slovo dalo slovo a o třináct let později najednou Kytka neví kudy kam. Nová škola, čerstvě vdaná matka, otec žijící daleko v horách.

Říkám však ji nechte, počkáme ji na druhé straně tunelu. Už jsem tenhle proces párkrát na vlastní oči viděl a vypadá to tak, že před ním není úniku. Puberta je jako cesta do Bělehradu, když vyrazíte ze Sofie - přes ty tunely na jihu Srbska zkrátka minout musíte a je jedno, jestli vyrazíte už ráno ve třinácti, v poledne v sedmnácti nebo až v podvečer ve třiceti.

Drama v patře tři a čtvrt

10. července 2018 v 7:24 | Milllhause |  Bulharské dny
Včera Ema vydržela sedět nehnutě a tiše téměř dvě hodiny, než usnula. A nemohl za to bacil ani nízký obrat firmy, kterou si s dětmi z našeho domu založili. V přízemí, hned u poštovních schránek, totiž vyrostl obchůdek s nechtěnými hračkami, které se prodávají do dvou leva za kus. Každé dítě z baráku tam pro ten krámek něco vylovilo v dětských pokojících. Šestiletý Robi tak oslovuje všechny, kdo okolo papíru s nápisem Open projdou a oslovuje je Ceš hračku? Kup si hračku!

Když Emě skončila šichta u výdeje, řekla Domů a tak ji Magi zavedla k výtahu, nastoupili a zmáčkli čtvrté patro. Výtah popojel jen tři a čtvrt.
My s ženou seděli v obýváku, když jsem uslyšel rány na dveře. To mě nevzrušuje, protože zvonek nám už nějakou dobu nefunguje. Jdu ke dveřím a za nimi stojí Robi, který kříčí Výtah nejede! a zběsile k němu ukazuje. Jak se k němu přiblížím, uslyším křik. Mačkám tlačítko pro přivolání výtahu a ten se hned rozjede. Jakmile otevřu dveře, vyletí z něj jako střely obě naše holky, které ještě řvou ze setrvačnosti a taky jejich kamarádka z třetího. Tu objímá holka z osmého. Všichni pláčou.

Když se situace uklidnila a já Robiho pochválil za statečnost, Magi se pak ještě vrátila do přízemí (po schodech), ale Emě to vzrušení pro jeden den stačilo. Sedla si do rohu sedačky a nemluvila. Jen sveřepě svírala plyšového psa a hleděla do nikam. Pak občas něco špitla tak tiše, že jsem se k ní musel přitulit, abych slyšel. Výtah.
 


Ramirez

9. července 2018 v 11:36 | Milllhause |  Bulharské dny
Tak už je nás doma šest. Krom čtyř člověků různých velikostí a jednoho králíka, ke kterému jsem pořád nedokoupil zelí a knedlík, se našim bytem promenáduje kotě. Jo, kotě. A to jsem vyrůstal v činžáku, kde sousedla Božka přechovávala desítky potulných sracích koček, takže někdy ve dvanácti jsem se zapřísahal, že mi žádná taková nepřejde přes práh.
Potom jsem asi o patnáct let později přespal u kamarádů, co jednu kočku měli. Protože to byla ideální příležitost se s tímto živočišným druhem opět spřátelit, podal jsem kočce ruku, ta ji přeskočila, z packy ji jako Wolverinovi vyjel (myslím že prostřední) dráp a tím mi rozsekla nos. Tehdy jsem se už podruhé zapřísáhnul, že žádný druh kočky nikdy opatrovat nebudu. Jenže pak do Sofie přišla série bouřek.

Minulý týden sedím v pohodlí domova a sleduju odpolední fotbal. Venku řádila další z řady průtrží a někde tam v té plískanici putovaly domů žena s dcerkou, kterým skončila atletika. Začal mi vibrovat telefon. Neuváženě jsem po něm šáhnul. "Našli jsme kotě. Umře!" vzlyká dcera do telefonu a drnká na ty správné struny příběhem, kterak promočené kotě našli krčící se v bouřce u jednoho z betonových sloupů stadionu. Jedna noc, říkám já a sám sobě se divím, když najednou vytahuju z kamrlíku krabici na ženiny kozačky a stelu pro to nebohé kotě ručník.

"Co je to zač?" ptám se o hodinu později, kdy už jsou všichni doma. Žena zadumaně obrací kotě na záda. "Něco tu je," pronáší neznale, protože neví, jakou velikost čekat. Protože si pořád pamatuju naši první noc a taky jsem si vědom principu bumerangu, nic nekomentuju. Křtím ho tedy Ramirez a holky nadšeně přitakají.

Trochu to beru tak, že něco vracím. Naše fena Arya, která si u nás nikdy nezvykla, se zabydlela u tchýně, a tak to teď karmě vracíme tím, že jsme k sobě vzali už druhého nechtěného živočicha. Pokud nám to teda někdo počítá.
První noc se se mnou Ramirez podíval na večerní zápas a já si pomyslel, že kdyby mi někdo ráno řekl, kdo že mi to večer bude oddychovat na pivním pupku, ťukal bych mu na čelo. Hned druhý den jsme jej zavedli na prohlídku, kde změnil(a) pohlaví a tak je to už jen Rami. Na fotbal se ale díváme pořád.

Knoflík v hlavě

21. června 2018 v 12:30 | Milllhause |  Povídky
"..velikosti knoflíku", doplnil do telefonu, když popisoval tu věc, co si nahmatal na hlavě. Vždycky se mu líbilo, jak se v jednom filmu jistý Pitt ledabyle přehraboval ve vlasech a zvyknul si to dělat taky. Výrůstek schovaný ve vlasech mu tak neuniknul a dokonce si kvůli němu včera v jedenáct večer oholil hlavu. Pak našel dvě zrcátka a po chvíli práce je dokázal nastavit tak, aby viděl na odvrácenou stranu vlastní lebky. Našel tam malou bouli velikosti knoflíku.

"Zarudlá až fialová," odpověděl na další dotaz a něco v jeho střevech se hnulo. Byl už další den, on stál na terase firmy, ve které pracoval a pomalu přešlapoval, zatímco operátor pojišťovny dýchal do sluchátka a snažil se najít dermatologa ve změti nemocnic.
"Rozumím, v devět ráno, v nemocnici Lajf," potvrdil a byl na sebe chvíli pyšný, že tentokrát nic neodložil na potom, a začal knoflík v lebce řešit, jen co na něj přišel. I když to nebyla úplně pravda, protože o něm věděl už léta, jen mu nevěnoval pozornost. Považoval jej za kousek něčeho, co časem odpadne, jak se to stávalo jinde na těle. Jenomže knoflík neopadnul, naopak se začal pěkně vybarvovat.

No anger, no anger, opakoval si vždycky, když se mu v prdeli vyrojil nový hemeroid. Ten třetí před pár měsící byl zatím nejbolavější, a proto mu dal jméno Evil Kenevil. První dva, Lars a Ulrich byli zajímavá zkušenost, jak se teď říkalo, ale Evila Kenevila by si klidně odpustil.
Tuhle mantru si opakoval i teď, zatímco nedokázal přestat na knoflík zas a znovu sahat. Bylo mu divné, že knoflíkovi nedal jméno, jako každému hemeroidu. Nějak mu nebylo do žertu a zase si vzpomněl na jednu epizodu z mýdlové opery, kterou viděl, když mu bylo deset. Parta dospělých přátel si hrála na doktory, když jeden z nich (skutečný doktor) během ohmatávání krku jednoho z přítomných zjistil, že se tenhle chlapík brzy stane nepřítomným. Všichni se notně nasmáli.

Hlavně neztrácet paniku, říkal mu vždy jeho otec Bylo devět ráno. vešel do ordinace a když z ní vyšel, byl už někým jiným. Ani to nezabralo deset let, což prý je doba, během které se v těle obmění všechny buňky. Tolik času mu totiž nedali, ačkoli by za nové buňky dal cokoli.
Sednul si na lavičku v parku a zarazilo ho, že na žádné z jiných laviček neviděl ani jednoho seniora; čekal, že jich tady bude několik krmit holuby. Zřejmě každý z nich už naleznul svůj knoflík, pomyslel si. No anger, no anger, opakoval znovu, protože měl chuť nakopat své mladší já, které nešlo knoflík nahlásit ještě než mu do života vstoupil Lars a jeho bratři.

Jsou mi tři a tohle mě zajímá

3. června 2018 v 11:25 | Milllhause |  Povídky
Ahoj, jmenuju se Ema, jsou mi tři a zřejmě vše co dělám, je špatně. Snažím se všechno opakovat po mámě a tátovi a ségře, ale skoro to vypadá, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. To je první moudro, ke kterému jsem v životě dospěla. Bez praxe to ale nepůjde; to je druhé. A další takové přijdou, protože někdy mi to prostě nedá, a musím zase něco vyzkoušet. Ten pocit, jako bych lezla do králičí nory a chtěla zjistit, až jak hluboko sahá, je skvělý. To říkám, ale nerozumím tomu. Asi jsem to někde slyšela.

Tak třeba malovátko nehtů. Máma ho používá a ségra taky někdy. Táta ne. Ale jak to tak vypadá, mně je ta sranda zapovězena. Přitom to vypadá tak hezky a dokonce to voní! A tak mi to prostě někdy nedá, a vyšplhám se k oknu, kde si je ségra schovává, nebo na stolek ke skříni, kde si je zase schovává máma, a jeden si vezmu. Takový třpytivý. Pak se někde schovám a činím se. Chce to ale jednat rychle, takže se přiznám, že nemaluju jen nehty ale taky trochu i prsty.

Jednu věc nechápu. Když si hraju, třeba skákáním v obýváku za jásavého křiku zatímco do vzduchu házím balónem a občas do něčeho drncnu, tak to na mě hned všichni volají TICHO! Nebo TIŠEJI! Nebo OPATRNĚ, SPADNEŠ, a HREJ SI JINAK! Ale když jsem ticho spolu s malovátkem nehtů, nebo když jsem ticho i jindy zatímco zase zkoumám, tak to mě hned volají a diví se, co dělám a proč mě neslyší. Někteří lidi neví, co chtějí, k tomu jsem už taky dospěla.

Vaření. Mám svou kuchyňku, ale mám tušení, že není tak úplně stejná jako ta mámina. Bliká stejně, má tlačítka ale nikdy nevoní tak hezky, jako když si svojí kuchyňkou hraje máma, a to ji mám zapnutou celé hodiny. Logicky se tak snažím pomáhat mamince. To byste ji ale měli vidět, když jdu do šuplíku pro nůž. Nebo když chci ochutnat to, co zrovna nakrájela. Nebo když otevřu studené dveře a dívám se, co v nich máme. Volají na mě ZAVŘI TEN MRAZÁK nebo NESTŮJ PŘED TÍM MRAZÁKEM nebo ZMRZNEŠ PRĎOLO.

Hračky. S hračkama si hraju jenom já, takže to je tím pádem dělá mými hračkami. To je neprůstřelná logika, kterou nikdo zdá se nechápe. Máma, táta i ségra a nebo třeba sestřenka mi neustále šahají na hračky. Nevím proč. To, že si teď hraju s jednou ze všech mých hraček, neznamená, že ty ostatní jsou volně dostupné, přece. Já si umím hrát sice hodně dobře, ale se všemi hračkami najednou to neumím. Ještě.

Vlasy. Nesnáším, když mi na ně někdo šahá, myje je, češe je, a nebo, ani se mi to slovo nechce říkat nahlas, stříhá. Jak jsem většinou milá a hrozně hodná a elegantní, tak ve chvíli, kdy mi někdo něco dělá s vláskama, tak to se neznám. Někdy, když se hodně naštvu, a že by se příčiny našly, tak se nepoznávám a sama se někdy divím tomu, co dělám. Zajímalo by mě, jestli se to děje i jiným lidem a jestli mě to přejde až budu velká jako táta a máma.

Co dál. Když se bouchnu, bolí to. Třeba do ruky, nebo do nohy, nebo když si dám pěstí. Je to zajímavé, Když praštím do stolu, protože prostě nemám chuť na polívku, ale na lízátko, tak mě ten stůl nebolí. Ale když se demonstrativně praštím do stehna, tak mě to stehno bolí. Nebo když zkouším houpat prázdnou houpačku; když do ní šťouchnu, vznáší se od mě, ale když se vrací, jako by mě neviděla a nezastavuje a praští mě do čela a nebo jak rostu, tak do brady. Nejhorší to bylo, když jsem ještě nebyla velká a bouchala mě do nosu.

Zvuky. Táta někdy říká slova, které od mámy nikdy neslyším. Je možné, že si proto třeba někdy nerozumí? Někdy táta mámě něco vysvětluje, ale ona říká NE NE NE a kroutí u toho hlavou. A máma taky tátovi někdy něco říká, jakoby vysvětluje, ale on jen říká HMMMMM a pokyvuje hlavou, jakoby se dozvěděl něco nového a když se ho hned ptám, co se dozvěděl, říká mi TEĎ NE EMIČKO nebo POTOM EMIČKO nebo TICHO EMIČKO.
Většinou se ale smějí a když se teda zas tak moc nesmějí, alespoň nekroutí hlavou. Takže těch zvuků, kvůli kterým hlavou kroutí, nebude tolik. Snad budu mít okolo sebe co nejvíc lidí se stejnými zvuky.

Písničky. Tak ty mám fakt ráda. FAKT. Zpívám si je pořád, nejradši se ségrou, a úplně nejradši večer, než usnem, dokud neuslyšíme TICHO. To je mi nejlíp na světě, protože mi každý dá několikrát pusu a každý zvlášť mě přijde zkontrolovat a přikrýt. Mohla bych pokaždé říct, že už u mě někdo byl, ale to bych musela být úplně padlá na hlavu. Pak usnu, aby celý kolotoč mohl začít co nejdřív nanovo.

Zločin bez zlosyna

15. května 2018 v 12:21 | Milllhause |  Film
Dneska jsem si zapomněl brýle a uvědomil si to, až když jsem stál na zastávce, sledoval příjíždějící autobus a nedokázal přečíst jeho číslo. Ale z toho jsem si nic nedělal, protože každý autobus, co na mou zastávku dorazí, mě doveze do práce. Některé problémy se, Dano, vyřeší samy.

Nedávno jsem přepínal v televizi programy, když na mě vykoukla postarší Dana Scully a její sešlý parťák Mulder. Vyšetřovali v nějakém americkém zapadákově brutální smrt dítěte. Co mě na tom díle nejvíc zaujalo, nebylo to dítě, ale jak často se Dana pletla; až tak, že by z toho mohla mít svetr.

Jenomže Dana chodí oblečená jen v sáčku, nebo v bílém plášti, pokud zrovna pitvá. A že se k těm pitvám tentokrát taky dostala. V tom městečku někdo rituálně zabil dítě. Nejdřív si byla jistá, že vinen je otec (místní policajt), ale brzy se přišlo na to, že to tak není. Tenhle otec-policajt si totiž v policejním archívu vyhledal, že na kraji města žije v tajnosti muž s cejchem pedofila.
Dana tak obrátila a začala Mulderovi vtloukat do hlavy, že teď už je to přece jasné, že policajtovo dítě určitě zabil on. Během přihlížení veřejnému lynči a exekuci, Mulder kroutil hlavou, protože se mu něco nezdálo a Dana kroutila hlavou, že jí Mulder nevěří.

Zanedlouho po lynči ale umřelo další dítě a Dana tak opět musela obrátit, tentokrát už ale radši nemluvila o nikom konkrétním; byla si však jistá, že to je člověk. Člověk, který v tom skutečně měl prsty, byla žena z městečka, která byla matkou druhého zabitého dítěte a která chtěla přivolat prokletí na hlavu svého muže a jeho milenky (matky prvního dítěte). Použila k tomu domácí okultní příručku, ale zřejmě něco popletla.
Mulderovo tušení se tak ukázalo jako správné; ta žena totiž namísto prokletí přivolala do městečka ďábla. Ani jí se nakonec trest nevyhnul, protože vzplála jako pochodeň a tím tak uzavřela celý případ.

Nevím, jestli Gillian Anderson nenaštvala scénáristu, nebo postava Dany byla taková vždy; naprosto sebejistá ve vlastním sebeklamu. Já, když si zapomenu brýle, nevidím na autobusy ani na čísla v počítači a celý den shrbený pracuji pomalu. Nevím, co si před cestou do amerického zapadákova zapomněla Dana.

Kdo byl v tom díle vlastně zlý? Démon určitě ne, ten se jen řídil heslem you gotta do what you gotta do. Otec-policajt? Tomu někdo zabil dítě; nebyl zlý, jen zkratoval. Agent s objektivním myšlením by ho měl v takové chvíli korigovat. Pedofil? Ten v tomto díle nikomu neublížil (a dle informací z archívu, ani nikomu předtím). A milenecký pár a žena s příručkou všichni jednali jen jako lidi.
Dokonce i ve světě, kde jsou zabity dvě děti, se těžko hledá zlosyn. Jen je třeba se na to dívat chladně a pokud třeba, s brýlemi a bez Dany.

Ve svých rukou

11. května 2018 v 9:23 | Milllhause |  Bulharské dny
Loni v zimě jsem vzal Emu na Vitošu, kde jsme se posadili na boby a pouštěli se z kopce. Vedle svahu byla restaurace s terasou, ze které vedly schody. Než jsme ty schody začali scházet, vzal jsem radši Emu do náruče, protože cestou k restauraci její nožky po zledovatělých schodech klouzaly. Když jsem scházel, opatrně jsem našlapoval, ale po sejití posledního schodu jsem samozřejmě uklouznul. Ema mi vypadla z rukou, a praštila se do týla o zem. Hned začala plakat a mně vytanula na mysl jedna poučka, která kdysi stála hned pod tou, že pes co štěká nekouše; totiž že pokud dítě po dopadu nebo úderu pláče, tak není tak zle. Horší by bylo ticho. Jen u té myšlenky dostávám ránu dělem na sonar a vaří se mi krev. Zavírám oči a vidím pěsti opírající se do stěny a kousky tříštící se cihly.

Při zvedání Emy zpět do rukou jsem na setinu vteřiny zahlédnul tu obří laskavou ruku, která mi už po třísté sedmdesáté v životě pomohla. Jenomže mi neukazovala palec nahoru, kdežto byla připravena k máchnutí; jakoby mě chtěla zaplácnout do země. Neser mě, naznačovala.

Před pár lety jsem rozečetl Bibli a žiju v zemi a rodině věřících, ale sám se pořád považuju za ateistu věřícího jen na to, že nás jednou vezme prach a povědomí o mě z historie zmizí, jen co na mě zapomene poslední pravnouče. Přesto častěji než kdy jindy zvedám hlavu a posílám vzdušný polibek komukoli, kdo okolo mě má zrovna šichtu. Čím dál víc se zdráhám uvěřit, že jde jen o kliku.
Taky proto jsem si vybudoval ruční brzdu. Používám ji jen v případě, když se mi chce kňourat, protože mi někdo v noci bouchnul do auta. Nebo když se mi rozbije lednička (zase). Nebo když ke konci peněz zbývá hodně měsíce. Nemám totiž co kňučet. Je to něco za něco.

Znám pětičlennou rodinu, která se přestěhovala na Moravu. Pár týdnů před přesunem tam jeli jen sami rodiče jako předvoj, a po celou inspekční cestu nic nevycházelo. Na letišti si museli připlatit, protože si nevytiskli letenku (ještě předtím si spletli terminál). Pak jim ujel vlak. Nakonec zapomněli pin ke kartě a kdybych nebyl s nimi a neměl s sebou svou kartu, spali bychom tehdy na ulici, protože v hotelu, do kterého jsme dorazili v jedenáct večer, brali jen hotovost. A to bylo jen prvních dvanáct hodin pětidenních nedorozumění, o kterých možná jednou vyjde série na pokračování.
Ve chvíli, kdy to začalo být tak stresující, až to začalo být směšné, napadlo mě, že všechno bude v pohodě. Jakoby nám ten kdokoli, kdo nás měl tehdy na starosti, skrze ty lapálie vzkazoval - já vám s tím teda pomůžu, ale to neznamená, že se trochu nepobavím. To mi nikdo nemůže nic říct.
A to je všechno, co jsem k tomu chtěl říct. Je štěstí mít všechno ve svých rukou a pevně to tam držet.

Nesouvisle s hlavou v míse

14. března 2018 v 11:02 | Milllhause |  Bulharské dny
Něco si nalhávat je jako chlastat absint. Sedíme okolo stolu a nevíme o tom chlapíkovi, co tam sedí s námi a není ho vidět. Drží v ruce palici, kroutí hlavou a myslí si "je to ale banda tupců".

Kdysi jsme se s jedním kamarádem Ondrou rozhodli zmizet z Ostravy a krátce na to se objevit v Praze. To bylo na podzim roku dva sedm. Brzy se k nám přidal další chachar a společně jsme začali hledat bydlení. Po pár týdnech jsme našli tři plus jedna na Hájích, hned u lesa. Jednou večer, byl už listopad, jsme tam tak všichni tři vyrazili podepsat smlouvu spolu s majitelkou bytu a makléřkou.
Když jsme vystupovali z výtahu, řekl Martin: "Počkej, to jdem dovnitř?" Na chvíli zavládlo ticho. Jen jsme na něj hleděli a čtyři oči si podělily tři slova. Co sis myslel.
"Já nemám ponožky," řekl, jako by čekal, že mu jedny půjčíme. Další ticho.
"Vždyť je tam mínus dvanáct.." řekli jsme zbytečně, protože fusekle mu to v botách nevykouzlilo. Na chodbě zhasla lampa. Někdo z nás popošel ke stěně, rozvítil a vrátil se do výchozí pozice. Zase ticho a Martin, co se díval střídavě na Ondru, mě a svoje boty. Nakonec jsme se na něj vykašlali a po zaklepání prošli bytem až do obýváku, zatímco Martin kolem nás obratně tančil jako hrdina filmu 3-iron, aby nikdo nepostřehnul holé nohy v bytě.

Chlápek se kolem desáté protáhne po dlouhém posedu na židli. Popadne palici, kterou si o židli opřel a vstane. Ještě jednou si přeměří ochlasty okolo stolu, kterým samotným je divné, že jim ten absint dneska nic nedělá. Napřáhne a začne jednoho po druhém mazat po hlavě kusem ožralého dřeva.

Předtím, než jsem z Ostravy odešel, tak jsem v ní žil. Jako dítě jsem jednou v sobotu ráno popadnul kolo a vyrazil do Vítkovic, na Mírové náměstí, kde moji rodiče vedli jeden obchod se smíšeným zbožím, což stálo i na vývěsním štítu.
Šlapal jsem do pedálů po ulici Ruská a kousek před budovou, kde byl bazén a rehabilitace (teď tam sídlí nějaká firma), se něco stalo. Přestal jsem cítit poryv větru. Vítr přestal existovat a já jel ve vzduchoprázdnu. Pokračoval jsem v jízdě, ale taky jsem si v té chvíli uvědomoval, že tohle tady ještě nebylo. Vyplašilo mě to nastálé ticho.

"Slyšíte něco?"
"Ne."
"A víte, proč nic neslyšíte?"
"Proč?"
"Protože je tady ticho jako v hrobě."

Slyšel jsem jen to, jak se řetěz kola protáčí mechanismem a zvuk gumy jedoucí po asfaltu. Nanejvýš půl minuty stál čas, akorát že zapomněl na mě, a nechal mě se projet ve vakuu.

Zvracím, jako tolikrát předtím, ale tenhle průplach žaludkem si jako jeden z mála pamatuju. Stejně jako kamaráda bez ponožek a jízdu na kole, co jsme absolvoval před deseti lety. Možná je to tím, že zvracím jinak než jindy. Je šest ráno, mám hlavu v míse jednoho ze společných záchodů na koleji a mám taky holou prdel trčící z kabinky. A spím.
O dvacet minut dříve mě vzbudila špatná energie točící se v podbřišku. Posadil jsem se na posteli, říhnul si a ucítil na patře chuť absintu. Nebylo nad čím přemýšlet; hned jsem vyrazil k záchodům. Nebyl jsem ale schopný odhadnout kudma to půjde ven. Stáhl jsem si tedy trenky až ke kolenům, kleknul si a opřel hlavu o sedátko. A usnul.

Ema, pacient

5. ledna 2018 v 9:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Za zvuků kašle usínáme. Takhle začíná balada o skupině virusů okupujících naši Emu už několikátý měsíc. Skoro to vypadá, že mají někde střídačku. Zatímco jde unavený Rostoucí zub spočnout nohám, mladý a natěšený Chřipka skáče do Eminých útrob a činí se. V šatně se pak do výstroje obléká zimní posila Zápal plic, který se ale do hry snad nedostane.

Neměl bych být překvapený, je to její první rok v jeslích. Doktoři nám po Vonnegutovsku říkali, že takhle to chodí a první rok to dítě zkrátka přijde se zdravými týdny zkrátka. Já jako dítě taky dost stonal, moje žena jako dítě rovněž stonala a Magi před pár lety taky pořád stonala. Vlastně na tom není nic divného, kdybych neměl chuť prorazit hlavou zeď vždy, když už je po půlnoci a Ema se budí kašlem.

Naštval jsem se tak, že jsem rukou prorazil zeď.
Fakt?
Ne, bouchnul jsem do dveří, ale ty fakt hodně třískly.

Ema si natolik zvykla na návštěvu doktorů, že už zná celou proceduru. Po vejití do ordinace automaticky sedá na lůžko a vyhrnuje blůzku, aby si ji doktor poslechnul. Doktor se v té chvíli teprve ptá, co jí je, ale Ema přesto nehnutě čeká s pupkem ven. Potom, co doktor odloží stetoskop, zasune si Ema blůzku a rychle vyplazuje jazyk. Doktor ještě nemá v ruce dřívko, ale Ema trpělivě čeká s jazykem venku; ví co se patří.

Určitě proto jí Děda koleda na Vánoce přinesl sadu pro malé doktory. Na první svátek Vánoční jsme byli objednaní na prohlídku a Ema si svoji novou výbavu hned vzala sebou. Suverénně se procházela chodbou nemocnice a zdravila choré, zatímco růžový lékařský kufřík sveřepě držela v ruce. Při odchodu nezapomněla všem zamávat a ochrance popřát pohodovou práci.

Takže co slíbeno, to dodrženo. Bacily útočí, špatný vzduch pětkrát překračující všechny hranice nepouští nás z domu a Ema samoučí se lékařské praxi. Co nás drží nad vodou je samotná Ema, na které nejde poznat, že je ve stavu nemocných. Nepostrádá apetit, lítá po bytě a náladu neztrácí ani po šesti hodinách v nemocnici a jehle kradoucí krev. Člověku tak nezbyde než obdivovat tříleté dítě.

Kam dál