Nechávám si ujet výtah

21. listopadu 2018 v 13:33 | Milllhause |  Bulharské dny
Spěchám do práce. Běžím po chodníku, ale zpomaluju před budovou firmy, protože to musím prudce strhnout doleva. Akcelerací dotlačen do mírného podřepu se otáčím k točivým dveřím, kde po očku kontroluju situaci u výtahu. Přes dvoje prosklené dveře vidím, jak už pár lidí do výtahu vchází. První dveře, píchačka, druhé dveře a turniket - v té chvíli už se dveře výtahu zavírají. Tlačítko k přivolání je ode mne jen pár centimetrů. Pokud jej stisknu, dveře se v poslední vteřině otevřou a já si ušetřím pár minut. Jen prostě budu muset sedm pater snášet radostné pohledy mých spolucestujících.

Někdy jsem to já, kdo uvnitř výtahu telepaticky brání komukoli výtah zastavit. Očima sleduju zavírající se dveře, když ty se najednou zastaví a po vteřině se začnou otevírat. Někdo povzdechne a chvíli nikdo nevchází. Pak se objeví hlava a po ní i tělo toho zloděje cenných vteřin. Může vypadat jak chce, v našich očích je to sobecký otrava. Je jako ten člověk, co mě nějak posere na cestě. Třeba mě předjede, aniž by se obtěžoval dát blinkr. Jakmile ho předjedu, tak prostě musím na setinu vteřiny otočit hlavu doprava a zjistit, co je zač. Nikdy se mi nelíbí.

Stojím ve foajé a jako vždy jsem se rozhodnul nechat výtah svobodně stoupat vzhůru. Čekám, až výtah odjede a teprve poté stisknu tlačítko. Cítím se v té chvíli jako dobrák. Jako když v Kauflandu vracím vozík, ale nechám v něm minci. To přece potěší každého! Ať už je to chlápek, kterému ušetřím lov příslušného kovu v peněžence, nebo jde o kluka, který takhle sbírá peníze na chleba. Tohle je můj příspěvek k lepšímu světu. Pouštím výtahy, nechávám mince ve vozících a vždy používám blinkr.
 

Nové narozeniny

31. října 2018 v 14:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Měl jsem z něčeho radost a myslel jsem, že na tom sejde. Samozřejmě, že to tak nebylo. Okolí mě vyvedlo z omylu a dalo si na tom záležet. Minulý týden jsem byl na pohřbu babičky a zrovna dneska se koná další. Soused, kterého jsme znal a měl docela rád, zničehonic zemřel. Ještě mu nebylo čtyřicet. Ještě v pátek jsme klábosili na parkovišti pod domem. Hledal v telefonu fotky nějakých zvířat, které během dne v práci nafotil a chtěl ukázat dcerce, ale vypařily se mu z telefonu.
My si mezitím po měsících úřadování pořídili domek v horách a měli radost, že víkendy budou od teď stát za to. Jakoby mi při výskoku radostí zkorpněly nohy. Jakoby mi při výskoku někdo zpod nohou odsunul trampolínu.

Pak mi zavolali, že kamarád Martin měl havárii. Jel autem a narazil do něj zmetek, co předjížděl v protisměru a k tomu ještě v zatáčce. A tak visím na telefonu, dívám se do neurčita a čekám na další informaci. Moje žena má takový tik, že není schopna pokračovat v řeči, dokud posluchač neřekne hm nebo aspoň nepokývne hlavou. Je jako špatný komik čekající na smích, aby mohl pokračovat s dalším vtipem.
"Hm," říkám tedy a zjišťuju, že Martin je v nemocnici. Odnesl to jen otřesem mozku a zlomeným palcem na levé noze. Neštěstí chodí po třech, ale doufám, že tentokrát se na to vykašle. Myslím, že si na to jako na jednu z prvních věcí připijeme, až s Martinem oslavíme jeho nové narozeniny.

Čtyřicet dva

2. října 2018 v 8:17 | Milllhause |  Bulharské dny
Jen co jsem do Bulharska přijel, dostal jsem dítě. Nerozdávali je tehdy na hranicích, jen ta žena, co jsem si z místní nabídky vybral, Buba, zrovna jedno měla. Připlachtil jsem před sedmi lety a malá Magdaléna tehdy zrovna začala chodit do školky. Dle hesla, že kdo se chce naučit plavat, má skočit do vody, jsem přeskočil fázi, kdy bych na dítě vlastní výroby nejdřív devět měsíců čekal a pak se s ním sžíval. Rovnou jsem se vetřel do světa tří a půl leté holky a místy se nestačil divit.

O tři a půl roku později se narodila Ema a já se konečně začal učit, jak nakládat s novým člověkem; čekalo mě dosud nepoznaných 42 měsíců, než naskočím na známý vlak. To, čím si mnozí rodiče projdou nejdřív (miminko, první kroky, nočník), jsem začal prožívat až teď, zatímco jsem se dohadoval už se sedmiletou Magi o tom, že nevím, od kdy.
"Je to už měsíc?" ptala se mě v té době.
"Měsíc od kdy?"
"Prostě odpověz! Je to už měsíc?"
"Ale od kdy? Udej počátek. Měsíc od začátku školy? Od čeho měsíc?"
"To je jedno! Chtěla jsem jenom vědět, jestli je to už měsíc!" plakala a já kroutil hlavou. Nerozuměl jsem řeči dítěte, i když je většina mých přátel přesvědčena, že sám dítě pořád jsem.

Ema rostla a rostla, až je jí právě tři a půl roku. Jsem zpět tam, kde jsem byl před sedmi lety. Jsem zpátky, ale teď už vím, co mě čeká. Naivně věřím, že by mě už nic nemělo překvapit, protože cokoli, čím Ema projde, už prošla Magi sedm let nazpátek.
Cesta je trochu zarostlá kapradím a sem tam musím přeskočit spadlou větev, ale pořád jde o stejnou cestu. Někdy je nesu na zádech a někdy běhají okolo až se mi na moment vytratí z očí. Já ale našlapuju stálým tempem na padlé listí a borové šišky. Jdu pomalu, protože beztak ani nevidím na konec. Ani tam dohlédnout nechci; vždyť jsem zrovna vyšel.
Jsem tam, kde být chci. Na procházce v lese, kde je čas od času dokonce i hospoda s grilem, jehož vůni cítím na kilometr daleko. Někdy zavřu oči a poslouchám jen šelest stromů, ptáky a Emino drmolení, nebo Magdalenin zpěv. A někdy pláč a řev, kdy vidím vzdouvající se sílu odporu Emy. A z druhé strany neústupnost Magi. Třesk a odlet hejna ptáků. Dusno, bouřka, mokré klopy. Pak se mraky roztrhnou a my zase vyrazíme dál. Jakoby se nic nestalo. Jakoby na autopilota šlapu dál, stejně jako ostatní rodiny, se kterýma se míjíme a někdy si s nimi i povídáme. Ne s každou ale vydržíme dlouho, protože máme jiné tempo a nebo prostě míříme každý jinam.

Je středa ráno. Podzimní mrazy jakoby kopírovaly ty zimní, ačkoli je dle kalendáře pořád léto. V dětském pokoji je zadýchané teplo. Emu, které z pod deky čouhá jen zadek, budím do školky, ale povede se mi vzbudit jen Magi, která leží na vedlejší posteli. Nezlobí se, naopak mi chce pomoc. "Už jen dva dny Emičko a bude víkend," říká ji.
"Tři," říkám já a skládám Emě oblečení na postel.
"Dva," opakuje skálopevně Magi. Sleduje mě, ani nemrkne. Je jí už deset a ví, k čemu se schyluje. Ema nás jen tiše sleduje a má radost, že si ještě chvilku poleží.
"Je středa ráno, takže ji čekají ještě tři dny ve školce. Ne?"
"Je středa, takže za dva dny začíná víkend." Neuhne, to je mi jasné. Poslední pokus.
"Za ty tvoje dva dny bude pátek ráno. A tak stejně ještě půjde jednou do školky. Ne?"
"Takhle se to nepočítá!"
"To nemá cenu se o tom bavit!" končím diskusi standardním způsobem. Teď spolu nebudeme deset minut mluvit a pak si dáme snídani. Jsou to zajeté koleje. Úzká pěšina v lese.

Přijde období, kdy bude ten rozdíl sedmi let hodně znát, ale to už známe taky. Tchýně i Buba mají mladší sestry; taky vždy o sedm let. Tu jízdu na horské dráze už tady zažili. Bude to asi úplně jiná horská dráha s novými prvky, ale aspoň víme, že se jednou svezeme a můžeme si tak nachystat pytlíky na zvracení. Bude to jedinečný lunapark uprostřed hor.
Teď jsme ještě ve fázi, kdy každý večer usedáme ke stolu a po večeři vymýšlíme plán na zachování rovnováhy. Ema od sedmi ve školce, Magi od jedné odpoledne ve škole, trénink, doučování, nákup, vyzvednutí obou dětí a večer všichni doma.

S Bubou jsme nikdy neměli období bez dětí. Období s kulturou, cestováním, večírky, kdy to jediné, co musíme, je zajít občas do práce. Stane se tak až poté, co si budou obě holky moci samostatně koupit a uklohnit vajíčka. I tady jsme přehodili pořadí, zřejmě aby ten film nikoho nenudil a do jeho konce nevěděl, zda je pořád na začátku nebo kousek za půlkou.

Jednou, až mě budou bolet nohy, mi to bude chybět. Logistické plánování i utopické hovory o tom, co znamená za dva nebo tři dny. Budu povětšinou sedět na dřevěné lavici kousek od grilu u jedné z těch hospod, chlastat pivo a sledovat mladé haštěřivé rodiny, jak si to štrádují lesem, který jsem kdysi znal tak dobře. Rodiny se vždy na chvíli vynoří z nějaké pěšiny a za chvíli zase zmizí mezi stromy. Některé si přisednou a tak se dáme do řeči. Já, jako přemoudřelý dědek, budu vykládat, jak jsme to dělali kdysi, a tak si zase odsednou.
Čas bude plynout nudně jen vpřed. Budu ho počítat po úlomcích dvaačtyřiceti měsíců, tedy tři a půl letech. Stopařův průvodce říká, že 42 je smysl života, takže mně to nakonec bude krásně pasovat do sebe.
 


U zubaře

8. srpna 2018 v 6:13 | Milllhause |  Bulharské dny
Minulý týden jsem se ocitnul ve vtipu. Prý Co by člověk nikdy nechtěl slyšet na operačním sále. Nebylo to "Sakra, strana 47 v příručce chybí!" ani "Kde mám hodinky?" Abych se v zubařské sesli zpotil, stačil příchod další doktorky na konzultaci. Ta se mi podívala do dokořán otevřené huby a řekla "Hmm, tak to je něco nového."

Jazyk dolů!

Před osmi lety jsem šel v Ostravě k jednomu panu zubaři, abych se zodpovědně postaral o ty moje perličky, než vyrazím na jih a okusím místní stomatologickou školu. "Bolí to, hlavně když jím a hodně koušku." Okolo křesla tehdy stálo několik mladých, hebkých, žádoucích studentek, které sledovaly mého zubaře při práci. "No tak tolik nekousej," odpověděl a studentky vyprskly smíchy. Tím prohlídka skončila a zub si tak mohl vesele hnít dál.

Jeho stará matka, pomyslel jsem si, když si zubařka přestala prohlížet v pořadí druhý rentgenový snímek. Majka mu stara je jedna z nejoblíbenějších bulharských nadávek a v té chvíli byla zcela na místě. Zubařka se totiž ke mně otočila a řekla, že tu šestku vpravo dole musíme zase otevřít, protože je tam pořád trocha svinstva. Odevzdaně jsem sednul do křesla, smutně koukal a v zubu mi začala rejdit jedna jehla za druhou, které mi rozšiřovaly kanálky.
"Jazyk dolů! Takhle nic nevidím, ach jo" povzdechla si už asi potřinácté to ráno a já marně přemýšlel, kde se v puse jazyk nachází, když s ním pohnu. Do téhle chvíle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Později toho dne jsem se zavřel v práci na záchodech, otevřel držku a trénoval si nad jazykem kontrolu.

"Jablko a až potom mrkev, takhle přijdou jen trojky. Pokud ne, tak nevím. Co se má stát, se stane." Čekal jsem v čekárně před pátou návštěvou ohledně stejného zubu. Na recepci seděla recepční, zubař a zubařka. Všichni hleděli do počítače, vážní jako smrt. Zubař se najednou narovnal a zavrtěl hlavou nad tou farmářskou záhadou. "Říkám ti nech tu lopatku až na konec. Jinak to nedáš." Někomu tahají ze zubu už dva týdny nervy, někdo má nervy s načasováním použití lopatky. Takový je svět. "Tak pojďte," zavolá na mě moje zubařka ze dveří kabinetu.

O hodinu a půl později už potřetí čekám na rentgenu a zjišťuju, že nemám dost hotovosti zaplatit další fotku. "Berete karty?" ptám se a recepční se na mě podívá. "Jo. A taky je hned vracíme."
O chvíli později jsem zpět v ordinaci, sedím na oranžovém gauči v čekárně hned vedle fíkusu, abych škvírou v pootevřených dveřích viděl zubařku, jak rentgenový snímek studuje. Vychází ven, ale hned zatáčí k dalšímu kabinetu, kde momentálně vrtá v hlíně pod ledovcem zubařka "něco nového".
Mluví spolu. Předávají si fotku. Muž v křesle s otevřenou pusou jen kouká a já vím, jak se cítí a na co myslí. Myslí na zubařčinu starou matku.

Všechno je v pořádku, vysvětluje mi zubařka. Jenomže monolog uzavírá slovem jenomže a mě se hned potom zase opět zabil úhlavní nepřítel v mém novém bmw. Sedmička prý je na tom stejně špatně a měl bych to začít co nejdřív řešit. Ne dřív než lopatkou vykopu poslední mrkev, pomyslím si já. Co se má stát, se stane, jen doufám, že u toho nebude ničí matka.

Do puberty tam a zpět

18. července 2018 v 7:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Když mi bylo třináct, oslavil jsem třinácté narozeniny a naši mě zapsali do jiné školy. To byly nejdramatičtější okamžiky toho roku. Když bylo třináct mé švagrové, utekla z domu. Dokonce neměla šanci na to začít vzpomínat, jako to dělám já, protože jí je pořád třináct a ještě se domů nevrátila.

V našich rodinách jsme si nikdy na mama hotely nepotrpěli. Proto, když si doma představujeme život malé Emy a jakým směrem by se třeba mohl odvíjet, přičemž zatím to vypadá na něco mezi herečkou a admirálem, tak si pomalu ale jistě uvědomujeme, že se Ema nejspíš doma moc neohřeje. Mí rodiče z domu odešli ve čtrnácti, ať už k příbuzným nebo na internáty. Tchýně utekla v patnácti, stejně jako moje sestra, která taky odešla na internát, a nakonec moje žena s druhou švagrovou odešly demonstrativně v šestnácti, protože nesouhlasily s nastolenými pořádky.

Zkrátka někdy v pubertě v hlavě něco přeblikne a problémy se začnou řešit výhradně pudovou metodou; buďto pude, nebo pudu já. Touhle cestou se vydala i Kytka, jak v překladu zní její jméno naší puberťačky. Kytka se ale narodila do trnového záhonu devět měsíců potom, co tchán vešel právě do té hospody, kde seděla i kolegyně jeho dcery. Slovo dalo slovo a o třináct let později najednou Kytka neví kudy kam. Nová škola, čerstvě vdaná matka, otec žijící daleko v horách.

Říkám však ji nechte, počkáme ji na druhé straně tunelu. Už jsem tenhle proces párkrát na vlastní oči viděl a vypadá to tak, že před ním není úniku. Puberta je jako cesta do Bělehradu, když vyrazíte ze Sofie - přes ty tunely na jihu Srbska zkrátka minout musíte a je jedno, jestli vyrazíte už ráno ve třinácti, v poledne v sedmnácti nebo až v podvečer ve třiceti.

Drama v patře tři a čtvrt

10. července 2018 v 7:24 | Milllhause |  Bulharské dny
Včera Ema vydržela sedět nehnutě a tiše téměř dvě hodiny, než usnula. A nemohl za to bacil ani nízký obrat firmy, kterou si s dětmi z našeho domu založili. V přízemí, hned u poštovních schránek, totiž vyrostl obchůdek s nechtěnými hračkami, které se prodávají do dvou leva za kus. Každé dítě z baráku tam pro ten krámek něco vylovilo v dětských pokojících. Šestiletý Robi tak oslovuje všechny, kdo okolo papíru s nápisem Open projdou a oslovuje je Ceš hračku? Kup si hračku!

Když Emě skončila šichta u výdeje, řekla Domů a tak ji Magi zavedla k výtahu, nastoupili a zmáčkli čtvrté patro. Výtah popojel jen tři a čtvrt.
My s ženou seděli v obýváku, když jsem uslyšel rány na dveře. To mě nevzrušuje, protože zvonek nám už nějakou dobu nefunguje. Jdu ke dveřím a za nimi stojí Robi, který kříčí Výtah nejede! a zběsile k němu ukazuje. Jak se k němu přiblížím, uslyším křik. Mačkám tlačítko pro přivolání výtahu a ten se hned rozjede. Jakmile otevřu dveře, vyletí z něj jako střely obě naše holky, které ještě řvou ze setrvačnosti a taky jejich kamarádka z třetího. Tu objímá holka z osmého. Všichni pláčou.

Když se situace uklidnila a já Robiho pochválil za statečnost, Magi se pak ještě vrátila do přízemí (po schodech), ale Emě to vzrušení pro jeden den stačilo. Sedla si do rohu sedačky a nemluvila. Jen sveřepě svírala plyšového psa a hleděla do nikam. Pak občas něco špitla tak tiše, že jsem se k ní musel přitulit, abych slyšel. Výtah.

Ramirez

9. července 2018 v 11:36 | Milllhause |  Bulharské dny
Tak už je nás doma šest. Krom čtyř člověků různých velikostí a jednoho králíka, ke kterému jsem pořád nedokoupil zelí a knedlík, se našim bytem promenáduje kotě. Jo, kotě. A to jsem vyrůstal v činžáku, kde sousedla Božka přechovávala desítky potulných sracích koček, takže někdy ve dvanácti jsem se zapřísahal, že mi žádná taková nepřejde přes práh.
Potom jsem asi o patnáct let později přespal u kamarádů, co jednu kočku měli. Protože to byla ideální příležitost se s tímto živočišným druhem opět spřátelit, podal jsem kočce ruku, ta ji přeskočila, z packy ji jako Wolverinovi vyjel (myslím že prostřední) dráp a tím mi rozsekla nos. Tehdy jsem se už podruhé zapřísáhnul, že žádný druh kočky nikdy opatrovat nebudu. Jenže pak do Sofie přišla série bouřek.

Minulý týden sedím v pohodlí domova a sleduju odpolední fotbal. Venku řádila další z řady průtrží a někde tam v té plískanici putovaly domů žena s dcerkou, kterým skončila atletika. Začal mi vibrovat telefon. Neuváženě jsem po něm šáhnul. "Našli jsme kotě. Umře!" vzlyká dcera do telefonu a drnká na ty správné struny příběhem, kterak promočené kotě našli krčící se v bouřce u jednoho z betonových sloupů stadionu. Jedna noc, říkám já a sám sobě se divím, když najednou vytahuju z kamrlíku krabici na ženiny kozačky a stelu pro to nebohé kotě ručník.

"Co je to zač?" ptám se o hodinu později, kdy už jsou všichni doma. Žena zadumaně obrací kotě na záda. "Něco tu je," pronáší neznale, protože neví, jakou velikost čekat. Protože si pořád pamatuju naši první noc a taky jsem si vědom principu bumerangu, nic nekomentuju. Křtím ho tedy Ramirez a holky nadšeně přitakají.

Trochu to beru tak, že něco vracím. Naše fena Arya, která si u nás nikdy nezvykla, se zabydlela u tchýně, a tak to teď karmě vracíme tím, že jsme k sobě vzali už druhého nechtěného živočicha. Pokud nám to teda někdo počítá.
První noc se se mnou Ramirez podíval na večerní zápas a já si pomyslel, že kdyby mi někdo ráno řekl, kdo že mi to večer bude oddychovat na pivním pupku, ťukal bych mu na čelo. Hned druhý den jsme jej zavedli na prohlídku, kde změnil(a) pohlaví a tak je to už jen Rami. Na fotbal se ale díváme pořád.

Knoflík v hlavě

21. června 2018 v 12:30 | Milllhause |  Povídky
"..velikosti knoflíku", doplnil do telefonu, když popisoval tu věc, co si nahmatal na hlavě. Vždycky se mu líbilo, jak se v jednom filmu jistý Pitt ledabyle přehraboval ve vlasech a zvyknul si to dělat taky. Výrůstek schovaný ve vlasech mu tak neuniknul a dokonce si kvůli němu včera v jedenáct večer oholil hlavu. Pak našel dvě zrcátka a po chvíli práce je dokázal nastavit tak, aby viděl na odvrácenou stranu vlastní lebky. Našel tam malou bouli velikosti knoflíku.

"Zarudlá až fialová," odpověděl na další dotaz a něco v jeho střevech se hnulo. Byl už další den, on stál na terase firmy, ve které pracoval a pomalu přešlapoval, zatímco operátor pojišťovny dýchal do sluchátka a snažil se najít dermatologa ve změti nemocnic.
"Rozumím, v devět ráno, v nemocnici Lajf," potvrdil a byl na sebe chvíli pyšný, že tentokrát nic neodložil na potom, a začal knoflík v lebce řešit, jen co na něj přišel. I když to nebyla úplně pravda, protože o něm věděl už léta, jen mu nevěnoval pozornost. Považoval jej za kousek něčeho, co časem odpadne, jak se to stávalo jinde na těle. Jenomže knoflík neopadnul, naopak se začal pěkně vybarvovat.

No anger, no anger, opakoval si vždycky, když se mu v prdeli vyrojil nový hemeroid. Ten třetí před pár měsící byl zatím nejbolavější, a proto mu dal jméno Evil Kenevil. První dva, Lars a Ulrich byli zajímavá zkušenost, jak se teď říkalo, ale Evila Kenevila by si klidně odpustil.
Tuhle mantru si opakoval i teď, zatímco nedokázal přestat na knoflík zas a znovu sahat. Bylo mu divné, že knoflíkovi nedal jméno, jako každému hemeroidu. Nějak mu nebylo do žertu a zase si vzpomněl na jednu epizodu z mýdlové opery, kterou viděl, když mu bylo deset. Parta dospělých přátel si hrála na doktory, když jeden z nich (skutečný doktor) během ohmatávání krku jednoho z přítomných zjistil, že se tenhle chlapík brzy stane nepřítomným. Všichni se notně nasmáli.

Hlavně neztrácet paniku, říkal mu vždy jeho otec Bylo devět ráno. vešel do ordinace a když z ní vyšel, byl už někým jiným. Ani to nezabralo deset let, což prý je doba, během které se v těle obmění všechny buňky. Tolik času mu totiž nedali, ačkoli by za nové buňky dal cokoli.
Sednul si na lavičku v parku a zarazilo ho, že na žádné z jiných laviček neviděl ani jednoho seniora; čekal, že jich tady bude několik krmit holuby. Zřejmě každý z nich už naleznul svůj knoflík, pomyslel si. No anger, no anger, opakoval znovu, protože měl chuť nakopat své mladší já, které nešlo knoflík nahlásit ještě než mu do života vstoupil Lars a jeho bratři.

Jsou mi tři a tohle mě zajímá

3. června 2018 v 11:25 | Milllhause |  Povídky
Ahoj, jmenuju se Ema, jsou mi tři a zřejmě vše co dělám, je špatně. Snažím se všechno opakovat po mámě a tátovi a ségře, ale skoro to vypadá, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. To je první moudro, ke kterému jsem v životě dospěla. Bez praxe to ale nepůjde; to je druhé. A další takové přijdou, protože někdy mi to prostě nedá, a musím zase něco vyzkoušet. Ten pocit, jako bych lezla do králičí nory a chtěla zjistit, až jak hluboko sahá, je skvělý. To říkám, ale nerozumím tomu. Asi jsem to někde slyšela.

Tak třeba malovátko nehtů. Máma ho používá a ségra taky někdy. Táta ne. Ale jak to tak vypadá, mně je ta sranda zapovězena. Přitom to vypadá tak hezky a dokonce to voní! A tak mi to prostě někdy nedá, a vyšplhám se k oknu, kde si je ségra schovává, nebo na stolek ke skříni, kde si je zase schovává máma, a jeden si vezmu. Takový třpytivý. Pak se někde schovám a činím se. Chce to ale jednat rychle, takže se přiznám, že nemaluju jen nehty ale taky trochu i prsty.

Jednu věc nechápu. Když si hraju, třeba skákáním v obýváku za jásavého křiku zatímco do vzduchu házím balónem a občas do něčeho drncnu, tak to na mě hned všichni volají TICHO! Nebo TIŠEJI! Nebo OPATRNĚ, SPADNEŠ, a HREJ SI JINAK! Ale když jsem ticho spolu s malovátkem nehtů, nebo když jsem ticho i jindy zatímco zase zkoumám, tak to mě hned volají a diví se, co dělám a proč mě neslyší. Někteří lidi neví, co chtějí, k tomu jsem už taky dospěla.

Vaření. Mám svou kuchyňku, ale mám tušení, že není tak úplně stejná jako ta mámina. Bliká stejně, má tlačítka ale nikdy nevoní tak hezky, jako když si svojí kuchyňkou hraje máma, a to ji mám zapnutou celé hodiny. Logicky se tak snažím pomáhat mamince. To byste ji ale měli vidět, když jdu do šuplíku pro nůž. Nebo když chci ochutnat to, co zrovna nakrájela. Nebo když otevřu studené dveře a dívám se, co v nich máme. Volají na mě ZAVŘI TEN MRAZÁK nebo NESTŮJ PŘED TÍM MRAZÁKEM nebo ZMRZNEŠ PRĎOLO.

Hračky. S hračkama si hraju jenom já, takže to je tím pádem dělá mými hračkami. To je neprůstřelná logika, kterou nikdo zdá se nechápe. Máma, táta i ségra a nebo třeba sestřenka mi neustále šahají na hračky. Nevím proč. To, že si teď hraju s jednou ze všech mých hraček, neznamená, že ty ostatní jsou volně dostupné, přece. Já si umím hrát sice hodně dobře, ale se všemi hračkami najednou to neumím. Ještě.

Vlasy. Nesnáším, když mi na ně někdo šahá, myje je, češe je, a nebo, ani se mi to slovo nechce říkat nahlas, stříhá. Jak jsem většinou milá a hrozně hodná a elegantní, tak ve chvíli, kdy mi někdo něco dělá s vláskama, tak to se neznám. Někdy, když se hodně naštvu, a že by se příčiny našly, tak se nepoznávám a sama se někdy divím tomu, co dělám. Zajímalo by mě, jestli se to děje i jiným lidem a jestli mě to přejde až budu velká jako táta a máma.

Co dál. Když se bouchnu, bolí to. Třeba do ruky, nebo do nohy, nebo když si dám pěstí. Je to zajímavé, Když praštím do stolu, protože prostě nemám chuť na polívku, ale na lízátko, tak mě ten stůl nebolí. Ale když se demonstrativně praštím do stehna, tak mě to stehno bolí. Nebo když zkouším houpat prázdnou houpačku; když do ní šťouchnu, vznáší se od mě, ale když se vrací, jako by mě neviděla a nezastavuje a praští mě do čela a nebo jak rostu, tak do brady. Nejhorší to bylo, když jsem ještě nebyla velká a bouchala mě do nosu.

Zvuky. Táta někdy říká slova, které od mámy nikdy neslyším. Je možné, že si proto třeba někdy nerozumí? Někdy táta mámě něco vysvětluje, ale ona říká NE NE NE a kroutí u toho hlavou. A máma taky tátovi někdy něco říká, jakoby vysvětluje, ale on jen říká HMMMMM a pokyvuje hlavou, jakoby se dozvěděl něco nového a když se ho hned ptám, co se dozvěděl, říká mi TEĎ NE EMIČKO nebo POTOM EMIČKO nebo TICHO EMIČKO.
Většinou se ale smějí a když se teda zas tak moc nesmějí, alespoň nekroutí hlavou. Takže těch zvuků, kvůli kterým hlavou kroutí, nebude tolik. Snad budu mít okolo sebe co nejvíc lidí se stejnými zvuky.

Písničky. Tak ty mám fakt ráda. FAKT. Zpívám si je pořád, nejradši se ségrou, a úplně nejradši večer, než usnem, dokud neuslyšíme TICHO. To je mi nejlíp na světě, protože mi každý dá několikrát pusu a každý zvlášť mě přijde zkontrolovat a přikrýt. Mohla bych pokaždé říct, že už u mě někdo byl, ale to bych musela být úplně padlá na hlavu. Pak usnu, aby celý kolotoč mohl začít co nejdřív nanovo.

Zločin bez zlosyna

15. května 2018 v 12:21 | Milllhause |  Film
Dneska jsem si zapomněl brýle a uvědomil si to, až když jsem stál na zastávce, sledoval příjíždějící autobus a nedokázal přečíst jeho číslo. Ale z toho jsem si nic nedělal, protože každý autobus, co na mou zastávku dorazí, mě doveze do práce. Některé problémy se, Dano, vyřeší samy.

Nedávno jsem přepínal v televizi programy, když na mě vykoukla postarší Dana Scully a její sešlý parťák Mulder. Vyšetřovali v nějakém americkém zapadákově brutální smrt dítěte. Co mě na tom díle nejvíc zaujalo, nebylo to dítě, ale jak často se Dana pletla; až tak, že by z toho mohla mít svetr.

Jenomže Dana chodí oblečená jen v sáčku, nebo v bílém plášti, pokud zrovna pitvá. A že se k těm pitvám tentokrát taky dostala. V tom městečku někdo rituálně zabil dítě. Nejdřív si byla jistá, že vinen je otec (místní policajt), ale brzy se přišlo na to, že to tak není. Tenhle otec-policajt si totiž v policejním archívu vyhledal, že na kraji města žije v tajnosti muž s cejchem pedofila.
Dana tak obrátila a začala Mulderovi vtloukat do hlavy, že teď už je to přece jasné, že policajtovo dítě určitě zabil on. Během přihlížení veřejnému lynči a exekuci, Mulder kroutil hlavou, protože se mu něco nezdálo a Dana kroutila hlavou, že jí Mulder nevěří.

Zanedlouho po lynči ale umřelo další dítě a Dana tak opět musela obrátit, tentokrát už ale radši nemluvila o nikom konkrétním; byla si však jistá, že to je člověk. Člověk, který v tom skutečně měl prsty, byla žena z městečka, která byla matkou druhého zabitého dítěte a která chtěla přivolat prokletí na hlavu svého muže a jeho milenky (matky prvního dítěte). Použila k tomu domácí okultní příručku, ale zřejmě něco popletla.
Mulderovo tušení se tak ukázalo jako správné; ta žena totiž namísto prokletí přivolala do městečka ďábla. Ani jí se nakonec trest nevyhnul, protože vzplála jako pochodeň a tím tak uzavřela celý případ.

Nevím, jestli Gillian Anderson nenaštvala scénáristu, nebo postava Dany byla taková vždy; naprosto sebejistá ve vlastním sebeklamu. Já, když si zapomenu brýle, nevidím na autobusy ani na čísla v počítači a celý den shrbený pracuji pomalu. Nevím, co si před cestou do amerického zapadákova zapomněla Dana.

Kdo byl v tom díle vlastně zlý? Démon určitě ne, ten se jen řídil heslem you gotta do what you gotta do. Otec-policajt? Tomu někdo zabil dítě; nebyl zlý, jen zkratoval. Agent s objektivním myšlením by ho měl v takové chvíli korigovat. Pedofil? Ten v tomto díle nikomu neublížil (a dle informací z archívu, ani nikomu předtím). A milenecký pár a žena s příručkou všichni jednali jen jako lidi.
Dokonce i ve světě, kde jsou zabity dvě děti, se těžko hledá zlosyn. Jen je třeba se na to dívat chladně a pokud třeba, s brýlemi a bez Dany.

Kam dál