Poslední let Netopýra

8. února 2018 v 8:17 | Milllhause |  Povídky
Přes dým cigaret už v místnosti skoro nebylo vidět. "What we will do?" Řekl detektiv Rodžer, který stál čelem k zažloutlé stěně s pažemi svislými kolem těla. Začal do stěny lehce bušit pěstmi a jeho kolega Martin se po něm ohlédl. Martin seděl u stolu a sledoval spis, který byl po celém stolu neuspořádaně rozházený. Chvíli držel zvednuté obočí, ale pak pokývl hlavou a přistoupil na Rodžerovu hru.
"Well," nadechl se a vstanul ze židle. "I know a man."

Výtah mohl vyjet jen do čtyřicátého podloží, těch zbylých třináct se šlo pěšky. Kdyby nebylo toho, že dnes svítily na noční obloze dva měsíce, neviděl by na krok; elektřina zde totiž taky nefungovala. Putoval schodištěm policejní budovy, kde se používalo jen dolních třicet pater.
Konečně se dostal na střechu a mírně se oklepal zimou, když vyšel na vzduch. Déšť před chvílí ustal, ale pořád lehce mrholilo. Došel k nápisu POLICIE, a vylezl jako po žebříku na písmeno E, které jako jediné nesvítilo. Postavil se a rozepřenýma rukama vyvážil balanc. Spokojeně si oddechl, když jej naleznul. Zaujal pózu a tiše sledoval scenérii nočního města. Nad hlavou mu svítil měsíc a taky zář reflektoru s netopýřím motivem.

Ve ztichlém čtyřicátém patře najednou cinknul výtah, ze kterého vylezl Rodžer s Martinem. Každý měl v rukou složku, cigaretu a kafe. Beze slova se pustili do schodů. Zdolali je mnohem rychleji, než Netopýr, ale to nikoho neohromovalo a dokonce i Netopýrovi by to bylo jedno.
Dorazili do posledního patra, ale než otevřeli dveře na střechu, vydýchali se. Martin pak pokývl Rodžerovi, pomalu do dveří strčil, aby si nevylil kafe, a vyšel spolu s Rodžerem ke svítícímu nápisu POLICI. Martin se šťastně usmál, když uviděl stojící figuru nad písmenem E. Všechno bude zase dobrý.
"Hej!" neudržel tu radost v sobě a zakřičel na Netopýra. Do Netopýra jako by přes písmeno E vjelo pár voltů a trochu nadskočil. Otočil se směrem k detektivům, kdy jeden se na něj zeširoka usmíval, a druhý se mračil, jakoby tušil pohromu. Netopýrovi najednou podklouzla levá noha, když se otáčel. Najednou mohl lítat a při vzletu se praštil do týla. Vzlétnul tak rychle, že se ani nestihnul zachytit.

Netopýr zmizel Martinovi a Rodžerovi ve vteřině z dohledu. Trvalo celou další vteřinu než oba vyrazili k POLICI a přes okraj pohlédli dolů. Netopýr pořád letěl a snažil se použít plášť jako padák. Legračně při tom kopal nohama, napadlo Rodžera, který měl doma čtyři děti a takových věcí si prostě všímal. To, že ho to napadlo při pohledu na padajícího Netopýra, ale litoval ještě několik let.
Netopýr uspěl a plášť napnul jako padák. Pár vteřin potom ale narazil do pouliční lampy; dál za lampu pokračovala jenom sprcha krve.

Místnost byla opět zahalená dýmem. Martin a Rodžer pálili jednu cigaretu za druhou a snažili se utřídit si myšlenky. S nimi v místnosti stál Meklejn; mlíčňák v tílku, který moc spěchal na to, aby dostal placku detektiva.
Rodžer, z boku opřený o stěnu, se k oběma otočil. "Well. Now what?" Martin jen trhnul rameny, jako že neví. Netopýr byl podle něj jejich jediná naděje. Meklejn ale trochu pokrčil obličej a párkrát změnil pohled z Rodžera na Martina.
"Co to říkal?" zeptal se Meklejn Martina. Oba se k Meklejnovi překvapeně otočil a Martin hned potom přivřel oči a pokývl hlavou. Na tohle zapomněl. Naklonil se k Rodžerovi: "Meklejn neumí anglicky."
"S tímhle okrskem to jde čím dál víc ke dnu," vydechl kouř Rodžer.
 

Ema, pacient

5. ledna 2018 v 9:26 | Milllhause |  Bulharské dny
Za zvuků kašle usínáme. Takhle začíná balada o skupině virusů okupujících naši Emu už několikátý měsíc. Skoro to vypadá, že mají někde střídačku. Zatímco jde unavený Rostoucí zub spočnout nohám, mladý a natěšený Chřipka skáče do Eminých útrob a činí se. V šatně se pak do výstroje obléká zimní posila Zápal plic, který se ale do hry snad nedostane.

Neměl bych být překvapený, je to její první rok v jeslích. Doktoři nám po Vonnegutovsku říkali, že takhle to chodí a první rok to dítě zkrátka přijde se zdravými týdny zkrátka. Já jako dítě taky dost stonal, moje žena jako dítě rovněž stonala a Magi před pár lety taky pořád stonala. Vlastně na tom není nic divného, kdybych neměl chuť prorazit hlavou zeď vždy, když už je po půlnoci a Ema se budí kašlem.

Naštval jsem se tak, že jsem rukou prorazil zeď.
Fakt?
Ne, bouchnul jsem do dveří, ale ty fakt hodně třískly.

Ema si natolik zvykla na návštěvu doktorů, že už zná celou proceduru. Po vejití do ordinace automaticky sedá na lůžko a vyhrnuje blůzku, aby si ji doktor poslechnul. Doktor se v té chvíli teprve ptá, co jí je, ale Ema přesto nehnutě čeká s pupkem ven. Potom, co doktor odloží stetoskop, zasune si Ema blůzku a rychle vyplazuje jazyk. Doktor ještě nemá v ruce dřívko, ale Ema trpělivě čeká s jazykem venku; ví co se patří.

Určitě proto jí Děda koleda na Vánoce přinesl sadu pro malé doktory. Na první svátek Vánoční jsme byli objednaní na prohlídku a Ema si svoji novou výbavu hned vzala sebou. Suverénně se procházela chodbou nemocnice a zdravila choré, zatímco růžový lékařský kufřík sveřepě držela v ruce. Při odchodu nezapomněla všem zamávat a ochrance popřát pohodovou práci.

Takže co slíbeno, to dodrženo. Bacily útočí, špatný vzduch pětkrát překračující všechny hranice nepouští nás z domu a Ema samoučí se lékařské praxi. Co nás drží nad vodou je samotná Ema, na které nejde poznat, že je ve stavu nemocných. Nepostrádá apetit, lítá po bytě a náladu neztrácí ani po šesti hodinách v nemocnici a jehle kradoucí krev. Člověku tak nezbyde než obdivovat tříleté dítě.

Na cestě

29. prosince 2017 v 12:18 | Milllhause |  Bulharské dny
Noc a osvětlená palubní deska. Moderátor rádia už moc nemluví a pouští jednu klasiku za druhou. Projíždím kouskem země, kde jsem nikdy předtím nebyl. Na sedadle spolujezdce je ohryzaný sendvič, flaška vody a mapa, kterou jsem vzal spíš ze srandy.
Brzy bude kolem jedenácté večer a tak zastavuju na skromné benzínce. Startuju telefon a najíždím na stránku s hotely v radiusu deseti kilometrů. Je jich tu několik, ale já vybírám hned ten první s otevřenou recepcí. Dávám blinkr, otáčím auto o 180 stupňů a mířím zpět do hor.
Recepce je ztichlá a recepční ospalá. Auto jsem zaparkoval na hotelovém parkovišti, slečně jsem dal kreditku a těším se na čistý pokoj, velkou postel a horkou sprchu. Restaurace funguje ještě půl hodiny a tak rychle objednávám rybí filé s brambory a dvě piva.
Jsem po sprše a v posteli. V jazyce, kterým nemluvím, vysvětluje Gene Hackman Willu Smithovi, že neměl nikomu volat. Usínám s vědomím, že zítra ráno si dopřeju bohatou snídani a potom vyrazím na cestu, která nevím kde skončí.

Na podzim jsme si s rodinou vyrazili na severozápad Bulharska, kterému zbytek země říká Severozapadnutá část; obrázky, které jsem během cesty viděl z auta, mě nenechaly na pochybách, proč tomu tak je, ať už šlo o rozpadlá stavení nebo spoře oděné stopařky; jde o nejchudší část země.
Na cestách mezi městy jako Botevgrad, Vraca nebo Montana jsme viděli spoustu polorozpadlých vesniček, kdy na jeden bytelný dům připadlo několik nebytelných. Očividné bídě pak celou dobu kontrastovala masivní drsná příroda, skládající se ze zpustošených polí a skal obepínajících jednotlivá horská městečka.

Když v těch místech zemře poslední obyvatel domu, často se stává, že poté začne postupně mizet i ten dům; během dní či týdnů může z tichého opuštěného domu zmizet vše od zařízení přes plastové lžičky až ke kabelům ve stěnách. Některé vesnice tak připomínají města duchů.
Vesnice nejsou místa s domkem vedle domku hrajícími ve všech barvách a s malebnou návsí uprostřed. Je to dálnice, lesy a sem tam dům. Boris a Nataša jsou skuteční lidé, u kterých jsme byli v jedné takové vesničce na návštěvě. Není to tak dávno, co postupně zemřeli dva z jejich sousedů. Protože většina domů má u sebe taky velký pozemek, nemají Boris s Natašou v radiusu tří kilometrů nikoho okolo. Žijí v jediném domě široko daleko, který přes noc svítí a vydává teplo.

Noční putování a spaní v poloopuštěném hotelu je myšlenka, která mě uklidňuje celá léta, ale nikdy jsem se k podobnému putování nedostal. Vesmír mě nicméně vyslyšel a tak jsme kousek od Botevgradu museli hned první večer podzimní dovolené odbočit z cesty do vesničky Pravec, kde jsme našli hotel Palace a okolo jedenácté večer si v něm vyžádali pokoj. Žena a obě dcerky si ve skromně zařízeném pokoji lehly na obří letiště, já si rozložil gauč a na stolek vedle něj si položil pivo, které jsem si koupil v baru vedle recepce.
Ráno jsem si v hotelové chodbě všimnul požárních hlásičů, na kterých se skvěl nápis v češtině požár. Venku kafe popíjejících domorodců jsem se zeptal na cestu k nejbližší pekárně a protože jsem k ní došel a pak se taky vrátil zpět k hotelu, kterážto cesta mi zabrala asi 350 metrů, viděl jsem většinu menšího než malého městečka.

Sychravé počasí, v žaludku teplé pečivo a pokračování v ladění rádio stanice. Už jsme byli pohodlně usazení v autě a projížděli krajinou, ve které jsme nikdo z nás předtím nebyl. Boris a Nataša od nás byli jen 170 kilometrů a jedno pohoří daleko.
 


Obyčejný den

19. prosince 2017 v 11:22 | Milllhause |  Bulharské dny
Byl to normální den v holandském bistru, než ten důchodce proletěl skleněnými dveřmi. Tohle jsem četl před několika týdny na jednom zpravodajském serveru, ale být to první věta náhodně otevřené knihy někde v knihkupectví, koupil bych ji; dala by se použít nastokrát.
Byl to normální den po operaci srdce, než jsem pochopil, že existují taky průměrní kardiochirurgové; do té doby jsem slyšel jen o těch špičkových.

Byl jsem už pětadvacet kilometrů v Sbsku a stál na parkovišti benzínky, na které jsem shodou náhod zastavil už loni, když jsem se vracel z Moravy. Naše děti si protahovaly kosti na prolézačce a já v ruce držel vysílačku.
"Haló, slyšíte mě?" pustil jsem tlačítko a čekal na odpověď. Tou bylo jen ticho; takové, které slyšel Marty McFly, když se chtěl spojit s doktorem, který zemřel před sedmdesáti lety.
Byl to normální den dovolené, než jsme ztratili půlku výpravy u srbských hranic. Snažil jsem se dovolat posádce druhého auta, která s námi absolvovala tůru Sofie - Ostrava - Sofie. Po vjezdu do Srbska se nám ale najednou přestali hlásit. Telefony kvůli cenám mimo Evropskou unii byly vypnuté a tak jsme se jim ani nemohli dovolat.
"Haló, co je s váma lidi?" zkoušeli jsme to každých pár minut. Už jsme opět seděli v autě, mířili na jih, a doufali, že najednou vysílačka zaškvrčí a někdo v ní udá svou polohu.

Ujeli jsme už padesát kilometrů, ale vysílačka pořád mlčela. Člověk najednou pocítí, jak se cítí hrdina filmu, když se má rozhodnout zda utíkat, nebo se schovat; zatímco já máchám rukou nad jeho nerozhodností, protože vím, kde na něj čeká odstřelovač. Je správné jet zpátky k hranici a zjistit, jestli je nezadrželi? Nebo mám na benzínce čekat na to, až třeba projedou? Nebo jet dál a doufat?
Vysílačky, které jsme používali, měly mít dosah až deset kilometrů. To ale platilo, jen pokud oba přístroje byly na odkryté ploše. Projeli jsme dalších padesát kilometrů, než vysílačka začala škvrčet. O dva kilometry později jsme je našli na jednom srbském odpočívadle. Všechno dobře dopadlo, ale chvíli to skutečně znělo jako klekání.

Stmívalo se. V autě bylo ticho a děti na zadním sedadle si zřejmě před očima přehrávali celodenní putování v autě. Nebo si spíš představovali postel. Každopádně jsme právě najeli na část už postavené nové dálnice na jihu Srbska, díky které se v budoucnu úplně vyhnu tunelům.
Sytě oranžové slunce zalévalo obrázek jediného auta projíždějícím po novém asfaltu. Najednou jsem si uvědomil, že jsme tady sami a ten sytě barevný pohled je tady jen pro nás, jakoby za odměnu za ten stres. Přesto jsem musel zavrtět hlavou, kolikát se žánr toho dne změnil. Od road movie přes thriller až k happyendu dramedie.

Lehce mě uzemní fakt, že jeden obyčejný den může nabídnout tolik různých nálad. Pamatuju si, že když jsem byl ještě malý kluk, vzal mě jeden strejda na výlet do lesa. Byla to nudná zimní sobota, ve které jsem neměl co dělat. Protože jsem v pokojíku jen hrál kuličky (přičemž důlek jsem si jen představoval), hned jsem se pro myšlenku jet do zasněženého lesa nadchnul.
Nevěděl jsem, že jeden z důvodů, proč mě sebou tenhle strejda vzal, byl, aby nepůsobil podezřele před hajným, zatímco bude krást (budoucí vánoční) stromky. Když nás hajný načapal, tak jsem se tehdy zamyslel. Je možné, abych po tak klidném ránu mohl skončit v base? Můžou tak rozdílné události existovat v jeden den? A byl by to pořád obyčejný den?

Jak jsem se prokousal

30. listopadu 2017 v 8:45 | Milllhause |  Povídky
Je třetího třetí tři třicet tři odpoledne roku třicet tři; už třicet tři vteřin..TEĎ. Můj život stojí za hovno, když mám čas tohle sledovat. Moje děcka mě nesnáší. Moje žena se mnou nespí, ale zároveň se nechce ani rozvést, protože někde četla, že to ublíží dětem. Nikde se nedočetla, že denní hádky a třískání dveří jim neprospěje stejně tak, ale protože jsem nula a každý mi může bez okolků srát na hlavu, mlčím a denně se těším do práce.

V práci mučím lidi. Každé tři týdny zaučuju novou skupinu. Už to bude jedenáct let, co přednáším stejný materiál. Už celé roky mi nikdo nepoložil novou otázku. Koušu zasmrádlou deku, protože pokud se jí neprokoušu, nic se nezmění a budu prostě jen chlápek, kterému v hubě hnije kus hadru.
Když mi bylo dvacet a někdo mi řekl, že našel práci, kterou bude moct dělat do konce života, klepal jsem si na čelo. Jak někdo může být v pohodě s tím, že odteď navždy se už nic nezmění? Jsem tak sám sobě k smíchu, mé mladší já by mě strčilo do kapsy.

Mám vředy, protože potlačuju hlas, co chce vřeštět. Občas mi bouchne ventil a vypustím to, jenomže to nikdy není tam, kde by bylo třeba. Onehdy jsem začal řvát v tramvaji; vzpomněl jsem si, jak mě před lety předběhli ve frontě na pivo, když jsem byl s děckama v Zoo. Vyběhl jsem z tramvaje a sprintoval. Musel jsem ten vztek vyběhat. Plácnul jsem sebou o zem v parku, co nám ho ještě nestihli vybagrovat, kousek od baráku.

Je mi čtyřicet a už patnáct let jsem nebrečel. Už to neumím. Doma se mnou nemluvili několik dní, když jsem neobrečel pošlého křečka. Prý nemám srdce, jsem studený do sebe zahleděný debil, a proto se už neumím otevřít ani před sebou. Jsem velký srab na to, abych brečel. Mám dokonce strach s někým mluvit. Když se mi někdo svěří s něčím osobním, jakože léta nemluvil s otcem, nevím co na to říct; jen hledím a přikyvuju.

Říkám si, jak z toho ven, ačkoli moc dobře vím jak. Jen se mi do toho nechce. Přitom vím, že jakmile vyjdu na tu pouť, znovu se narodím. A taky vím, že pokud se nikam nepohnu, zůstanu na místě; budu ten chlápek na nádraží s prachama v portmonce, co si nikdy nekoupí lístek. Akorát sedí na lavičce, jí převařený párek vlepený do předvčerejší housky a závidí lidem, co měli větší koule.
Otázka tak je, kolik kroků mě dělí od toho než tomu, co mě předběhne ve frontě, roztřískám hlavu. Kopnout svět do prdele. Spadnout na dno. Být v novinách. Odejít od rodiny a ode všeho. Ukázat, že pro napadnutí davu nemusí být člověk zlosyn; stačí být jen vyždímaná zamnidrákovaná nula.

Pořád vím o cestě zpět. Rozcestí je stále přede mnou, i když každým dnem blíž. Přemýšlím jak z toho ven, zatímco skupuju nože. Přemýšlím, jak se sblížit s vlastní ženou, zatímco sním o jiných. Sním o bytí ve vlastním bytě, zatímco se probouzím v zatuchlé garsonce.
Minulý týden mi jedna z novicek řekla, že se jí líbím. Mohla by být moje dcera. Nevěděl jsem, jestli jí jednu vlepit, nebo mentorsky od sebe odtáhnout a poukázat na to, že mám rodinu; to ostatně už věděla; říkám to každé nové skupině; třeba je pak pro ně těžší mě přečíst.
Taky jsem zvažoval poděkovat někomu, že mi hodil záchranné lano. Měl jsem chuť utéct z práce, cestou domů koupit jutový pytel a do něj naházet všechny sračky co mě drží při zemi včetně sebemrskačských deníků, nožů a shnilých ponožek v rozích bytu.
Nakonec jsme neudělal nic z toho všeho. Jí jsem neodpověděl, načež mě nyní okatě ignoruje. Z bytu jsem nic nevynesl. Jen mám teď další břichabol z promarněné příležitosti být spasen.

Dneska jsem někomu něco daroval, jízdenku. Ta paní lovila v kabelce drobné pro řidiče v autobuse, ale já ji zastavil a dal ji ten můj; stejně jsem už vystupoval. Vnutila mi alespoň pár mincí, které jsem pak nasypal do kelímku prvnímu žebrákovi; ty peníze mi nepatřily.
U mašiny, ze které v práci čerpáme denní příděl kafe, jsem se potkal s novickou. Pozdravili jsme se a já nahlas zadoufal, že jsem ji neurazil. Řekl jsem ji, že se v podobných situacích cítím jako slon v porcelánu už třicet let. Zasmála se. Všechno je tak najednou v pořádku. Dokonce i žena je na mě milejší; myslím, že ji opustil ten chlapík, který se mnou občas stojí ve frontě v pekárně, když jdu do práce na sedmou; nikdy mě nepředběhnul. Možná bych mu měl dát mou sbírku nožů; už je nepotřebuju.

Srovnat si hlavu

1. listopadu 2017 v 12:46 | Milllhause |  Bulharské dny
Narodil jsem se v zemi, která už neexistuje, ale každá další země, ve které jsem žil, pořád existuje a dokonce jsou všechny viditelné z vesmíru. To mi připomíná známý fakt, že pokud si lidé něco přejí při pohledu na padající hvězdu, činí tak hodně pozdě; neuvědomují si v tu chvíli, že ta hvězda je už miliony let mrtvá; stejně jako jejich sny.

"Všechny jsou se zeleninou, sakra!" zařval ten chlápek směrem k regálu v jedné z kauflandovských uliček. Stál vedle mě a oba jsme hledali makrely ve vlastní šťávě. V téhle zemi zpravidla prodávají tři druhy ryb v konzervě; ve vlastní šťávě, v rajčatovém protlaku nebo obložené zeleninou. Já mám rád ty ve vlastní šťávě, ale nemám rád, že je nikde nemají.
Pokud je v Kauflandu dejme tomu vyloženo sto sedmnáct konzerv různých značek a druhů, jen asi pět makrel bude plavat v oleji. Zbylé budou prodchané zeleninou a pokapané rajčaty. Prostě nerozumím té nevyváženosti v nabídce.

Musím ale opravdu rozumět první světové válce? Měl jsem snahu; četl jsem si o ní a taky jsem se díval na dokumenty, protože mě prostě zajímalo, jak se to tehdy semlelo. Svou komplikovaností mi to ale připomíná desetiletou válku z jedné pohádky. Třetí knížectví počkalo, až se první dvě pobijí. Čtvrté knížectví dělalo totéž, páté se přidalo k třetímu, šesté k čtvrtému a sedmé zbrojilo a čekalo, až jak to dopadne.
Z toho, co se o Velké válce dovím, většinu zapomenu, nebo udržím jen střípky a zanedlouho zase nevím nic. Napadlo mě ale - musím opravdu vědět, jak se to tehdy stalo? K čemu mi to vlastně je? Nakonec by mělo stačit, že vím, že první světová válka byla a Německo že skončilo druhé.

V akčních filmech, kde druhý končí zlosyn, mě mrzí jedna věc. Často se v nich arogantní padouch směje spoutanému hrdinovi, který to má jakoby za pár, když v tom se hrdina domákne pistole a zničehonic vpálí padouchovi kuli mezi oči. Padouch padá mrtvý k zemi, a nikdy si tak neuvědomí, že prohrál; nemá čas si to uvědomit. Do poslední vteřiny se cítí jako vítěz a taky tak odchází.
Kdyby ale dostal ránu nejdřív třeba do břicha, nebo do ruky držící bambitku, měl by čas si pomyslet:"Hmm. To asi nakonec nebudu tak chytrej."

Existuje hláška, že prý co je lepší než sex (dva sexy). Sledujíc tuto logiku jsem začal pít dvě capuccinna denně. Vím, že pokud se vydám touto cestou, skončím u pěti šálků a drančícího srdce.
Náš vztah (tedy můj a cappuccina) je ve stavu, kdy se od rána těším, až si ho dopřeju. Pokud si odpoledne uvědomím, že jsem ho ještě neměl, mám radost, protože mě to potěšení z napití teprve čeká. Nedávno jsem ale přišel na to, jak problém dvou denních kafí vyřešit.
"Vím, jak problém dvou kafí vyřešit," svěřil jsem se ženě.
"Jak?" zeptala se. "Budeš prostě dál pít denně dvě kafe?" Ještě než jsem dokončil svou vlastní myšlenku, zamyslel jsem se nad tou její. Mám útrapy nad pitím dvou kafí denně, a tak to vyřeším tím, že je prostě budu dál pít a basta. Přemýšlím, kolik alkoholiků tuhle logiku použilo na cestě ke sebezničení.
"Ne, jen prostě namísto jednoho capuccinna budu pít jedno mochaccino. Tam kafe není."
"Jasně, že je. A čokoláda k tomu."

Všechno je jinak. To je ta jediná pravda, za kterou se honit. Padající hvězda není mrtvá; je to kometa hořící v atmosféře, děje se to teď a je to jedinečné. Stejně tak jako každá jiná země viditelná z vesmíru. Stejně jako makrely ve vlastní šťávě viditelné v jiném regálu a nevšední akční filmy, které nemají rozpočet na velkou reklamu.

Statečná Ema

18. října 2017 v 13:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsme Emu učili chodit na nočník, tak jsem ji u toho drnkal na ukulele, aby zapomněla, jak ji z toho sezení bolí zadek; na ukulele hrát samozřejmě neumím, ale něčím jsem ji zabavit musel.
Ema hru na ukulele pochopila jako nezbytnou součást celého procesu. Nějakou dobu mi potom otevírala dveře záchodu, zatímco jsem na něm seděl a s dětskou kytarkou v ruce mi hrála. To, že jsem se během dne vydal k záchodu brala jako signál všeho nechat, popadnout kytaru a vyrazit v mých stopách.

Někdy, třeba dnes, si přeju, aby Ema nebyla tak statečná. Už jsem si zvyknul, že nepláče během odebírání krve, ani když si natloukne. Ve školce si ještě neměla čas zvyknout kvůli neústálým atakům bacilů. Zatímco se ostatní děti při vchodu do ústavu zajíkají vřískotem, Ema jen tiše našlapuje po chodníku, drží mi ruku a vůbec si nezpívá; jen si nechává po tváři koulet slzy.
Skoro mi to trhá srdce, jak v sobě potlačuje smutek a strach, zatímco se dmu pýchou, jakou to mám statečnou holku. Když vcházíme do dveří, špitne jen "Čau tati," ačkoli ji ještě budu přezouvat a pomáhat sundat bundu. Když si pak Emu přebírá učitelka, jen mi jakoby povinně zamává a vchází do jeslí. Už se na mě nedívá. Vchází do místa, kde ji čekají jen další děti, hračky, prolézačky, jídlo a spaní, tedy vše, co má ráda, ale kde není nikdo, koho by měla ráda.

Lidi vodili nemocné děti do školky už od chvíle, kdy koncept školky vymysleli. Různé ústavy na způsob mateřských škol se začaly objevovat během první půlky 19.století. Bude to tak brzy už dvě stě let, proto bych o tom neměl mluvit, jakobych právě objevil Ameriku, nicméně.
Už od prvního pohledu bylo s tou ženou něco v nepořádku. Dcerku předala do rukou učitelky a ve velké rychlosti opustila budovu školky; měla co dělat, aby nezakopla levou nohou o pravou. Uběhla možná jen minuta, než dvě učitelky ze školky vyběhly na dvorek a ze dvorku do ulic, aby nezodpovědnou matku našly. Protože se jim to nepovedlo, musely vymyslet, jak bacily prodchané dítě držet stranou od ostatních dětí.

Tohle je vcelku normální obrázek k vidění. Jiní drzejší rodiče za zvuku dětského kašle mávají učitelkám a sestrám před obličejem potvrzením od doktora (zřejmě koupeným), že je dítě už zdrávo. Zatímco tito rodiče sedávají v práci ke stolům, začínají se činit i bacily, které do školky ráno přivedli. Nebude tak trvat dlouho, než Emu přestanu do školky vodit, abych ji tam namísto toho kutálel v takovém tom ochranném nafukovacím míči. S jedním ukulele uvnitř.

Šílenství

6. října 2017 v 16:07 | Milllhause |  Povídky
Loutkaře ze snění probralo bušení na dveře. Chvíli zůstal ležet a hleděl před sebe, ale když se rány ozvaly znovu, v rychlosti se posadil na okraj lůžka. Věděl, kdo na dveře klepe. Věděl, že jeho mise došla svého konce.
Olaf, který stál venku, přendal pistoli z levé ruky do pravé, která byla už unavená bušením. Chvíli čekal, protože se mu nechtělo znovu třískat do těch starých popraskaných vrat. Když už se napřahoval k dalším úderům, objevil se Loutkař ve dveřích.

Olaf, který z dálky mohl připomínat obra, znal každý kámen v okruhu stovek kilometrů od jeho vesnice. Ta se nacházela v horách, ve kterých Olaf nikdy nesešel z cesty. Nikdy nezabloudil ani v sobě, jako se to mohlo stát ostatním vesničanům, protože nikdy nešel vlastní cestou.
Byl jako mechanismus, který se dá do pohybu, jen pokud někdo otočí klíčem. Proto když mu přikázali, aby navštívil každého člověka ve vesnici a popravil jej, začal úkol strojově plnit. Loutkař, který s podivným přáním přišel, Olafovi poručil zeptat se každé oběti na poslední přání a to vyplnit. Potom ustoupil do pozadí a nechal program žít vlastním životem.

Upozaděná a napůl zdegenerovaná vesnice, která jako ztracený koráb už přiliš dlouho čekala na vítr, tak měla zase o čem mluvit. Vše přitom začalo nevině; před několika lety Loutkař coby čerstvě vyspělý našel v horách pohozenou pistoli. Prošel tehdy tři a půl tisíce kilometrů po okolních pohořích, aniž by objevil jedinou známku lidské stopy.
Jednoho mlhavého rána se po další z řady nocí pod otevřeným nebem zvednul z trávy. Rukou nabral rosu a opláchnul si obličej. Vydal se ke keřům lesních jahod, ale už po pár krocích zakopnul o drn. Dopadnul přímo k brašně, napůl pohřbené v bahně.

Olaf každé ráno klepal na dveře. Přání každého vesničana ale bylo, aby je nezabíjel a jemu nezbylo, než jim to přání splnit. Loutkařův program tak přinesl jen jednu oběť a to hned z prvního rána. V samém počátku Olafovo ohlášení totiž nikdo nebral vážně.
Dvoumetrový opožděný kolos byl dle mnohých hříčkou přírody; byl jako dítě neznalé všeho, které se tajně obouvá do dospělých bot. Navíc nikdo ve vsi nevlastnil a nikdy ani na vlastní oči neviděl skutečnou pistoli. Na jediném náměstí vesnice trpěla vedrem či zimou vyschlá kašna s obeliskem stojícím hned do ní. Zde bylo ohlášení vyvěšeno, ale slibům o popravách nikdo z vesničanů nevěřil.
"Co si přeješ?" zeptal se Olaf prvního rána. Farmář, který zpocený po celodenní práci před Olafem klečel, nevěděl, co si má myslet. Už léta žil zcela mechanickým tempem a znal jen dřinu na poli. "Hodně brambor napřesrok," odpověděl a hned na to ho Olaf zastřelil.
Celou scénu sledovala zpoza ohrady statku farmářova sedmiroční dcera. Právě ta tu novinu donesla do vsi, když hned po popravě vyběhla ze skrýše a uřícená se zastavila až u jedné z bočních uliček návsi. "Co ti je?" ptali se. Olaf ho. "Cože?" Mého otce.. "Co to povídáš?" Zastřelil.

Loutkař otevřel brašnu. Krom deníku psaném v jazyce, kterému nerozuměl, našel poloprázdnou lékarničku, pistoli a deset krabiček nábojů. Bylo to poprvé, co kdy viděl zbraň. Hned si vybavil dobu svého dětství. V jedenácti letech Loukaře zavedli do domu, kde na stěně visel obraz muže držícího pušku. Ten muž běžel přes zasněženou zem posetou zastřelenými vojáky. Muž byl oblečen v kabátě a byl jediným živým člověkem. Výjev ukazoval peklo v zákopové vřavě první světové války.
Ten obraz Loutkařovi změnil život. Pamatoval si zbraň a výraz strachu v obličeji toho vojáka. Pamatoval si jeho oči. Tehdy porozuměl významu slova šílenství. Do domu se opakovaně vracel a nakonec před obrazem proseděl měsíce, kdy jen sledoval oči toho vojáka. Přemýšlel, co vše je potřeba k tomu, aby někdo mohl šílenství vetknout do očí; ať už štětcem nebo příslibem smrti.

Doba kráčela vpřed. Vesničané před Olafem klečeli v dešti i na slunci, ve sněhu i na vyprahlé zemi. Na stejnou otázku dostával jednu a tu samou odpověď. Nech mě žít. Cyklicky a beze změny. Lidé ve vesnici se uklidnili, když zjistili, že jejich přání bude vyslyšeno. Protože ale loutkař mlčel a do svého programu už více nezasahoval, nic se na Olafově rutinně neměnilo.
Vždy zaklepal na dveře a poté co vybraná oběť vyšla ven, sledovala rodina nešťastníka výjev popravy z oken domu. Vždy se mohli jen modlit, aby i tentokrát Olaf nezapomněl ponouknout oběť k poslednímu přání. Činil tak vždy až po natáhnutí kohoutku a přiložení hlavně za pravé ucho.
"Máš poslední přání?" Nech mě žít.

"Jmenuju se Olaf," uvedl se bez meškání jako stosedmdesátkrát předtím.
"Vím," řekl jen Loutkař a vyšel ven tak prudce, že Olaf během couvání mírně zakopnul a tak tak že neupadnul na zem. Loutkař došel doprostřed dvorku a klekl si na zem. Trpělivě čekal, než k němu Olaf dojde. Olafovi se něco nezdálo. Vrátil pistoli zpět do pravé ruky a přiložil ji Loutkařovi k pravému uchu.
"Máš poslední přání?" zeptal se, zatímco levou rukou třímal pouzdro pistole. Jako tolikrát předtím čekal, že ji za chvíli schová, aniž vystřelí.
"Hned potom se zastřel," řekl vyrovnaně Loutkař. Olaf několikrát mrknul, než mu došlo, že dnešní ráno bude vše jinak. Další ráno a procházka v okolí horského jezera už nebude. Na nikoho se už nikdy nepodívá a nikdy už se nenají. Zničehonic zde byl konec. Srdce mu začalo bušit horečným tempem až jej napadlo vzpříčit se programu. Ta myšlenka ho objala jako matka k sobě tiskne malé dítě.
Svalil pistoli a namířil ji k zemi. V té chvíli pocítil náraz, po kterém se celý svět začal bortit. Sledoval polorozpadlé stavení, nebe, stromy, temeno Loutkařovy hlavy, ale ničeho se nemohl zachytit. Stál pevně jako skála a přece se cítil jako ve vlnách. Cítil se jako skleněný panák, který narazil na betonovou stěnu. Jako ocel na bouracím kladivu, které plnou silou udeřilo na kámen. Cihla tříštící se na malé kousky po nárazu do Olafovy hlavy. Olaf začal plakat, ale ne kvůli té bolesti; k zemi jej svalila beznaděj. Nebyl svým pánem a proto nikdy nemohl vyjít vlastní cestou. Jediným únikem byl definitivní konec. Ať už cesta k němu bude bolet jakkoli. Ať už k dojítí svého konce bude muset vykonat cokoli. Stejně jako tomu vojákovi z obrazu, nezáleželo mu na ničem jiném, než chaosu učinit přítrž.

Loutkař trpělivě čekal. Za zády mu stál Olaf, který se na Loutkaře právě upínal celým svým vědomím. Zvednul ruku a znovu přiložil zbraň. O vteřinu později už namísto Loutkaře klečelo na dvorku jen Loutkařovo tělo, kterému zabralo několik momentů, než podlehlo gravitaci a svalilo se k zemi. Olafovo šílenství tak nikdy nespatřil.

Stavaři v září nezáří

28. září 2017 v 8:17 | Milllhause |  Bulharské dny
"Co znamená tohle slovo? Už jsem to zase zapomněla." Magi držela v ruce učebnici angličtiny a prstem ukazovala ke slovu again. "Zase," říkám a směju se.
"Jo, zase jsem to zapomněla. Co to znamená teda?"
"No zase. Again je zase. Tedy znovu."

Znovu je tu nová (třetí) sezóna školy a staronově taky sezóna jeslí. Stát si zase vzal naše děti na starost, aby nám je jaksepatří vzdělal a vychoval. Ema do jeslí chodí od minulého úterka.
Úterní ráno bylo slunečné a příjemné. Situace v jeslích ale připomínala sychravý depresivní den na počátku války, kdy musí rodiny nechat děti v klášteře nemilosrdných sester a hned poté se vydat na sedmisetkilometrový pochod zasněženou plání; ten pláč a skřípění zubů se takovému ránu rovnal. Sestupoval jsem ze schodů, pomalu vycházel z budovy a křik té holčičky se pomalu ztrácel v dáli. Jen jsem popošel několik kroků k bráně a do vzdáleného kříku dívky vstoupil křik malého kluka, který nešťastně ke stejné bráně ukazoval, protože přes ní chtěl vyletět ven. Nádhera.

Vyletět by spíš měli někteří lidi od cest. Fakt. Pár stavařů přijelo k nám pod dům na ulici Daskal Nikita. Auta už totiž musela spoustu děr objíždět slalomářským způsobem jízdy. Páni stavaři nejdříve tu a tam vyřezali kvadratické tvary do vozovky a pak ty kvádry starého popraskného asfaltu vyvezli; myslím, že to je lepší, než kdyby lepili ty desítky děr zvlášť (jako to dělají každý podzim).
O týden později (ať už je to málo či hodně) se vrátili a zalepili díry asfaltem. Jen nevím, proč nechali být tu vůbec největší díru největší dírou a nevrhli se taky na ni. Máme totiž u parkoviště pod domem takový kráter, přes který projedou jen džípy, a tak celé parkoviště všechna projíždějící auta objíždějí kde? Pod našimi okny. Škoda.

Nevím, jestli se zase blíží nějaké krajské volby, ale u nás v Sofijské Slatině se nezastavili jen u parkovišť; opravují se celé cesty. Jsem lajk a neměl bych do všeho šťourat, nicméně stavaři během těchto staveb postupují zcela podivným způsobem.
Dostali jsme nový asfaltový koberec na ulici Shipchenski prochod a dokonce i na k ní kolmé ulici Asen Yordanov; a to i s novými chodníky. Akorát, že jakmile udělali všechny cesty, a dokonce na ně pustili auta, tak znovu rozbourali chodník na Asenovi.
Potom, co ho tedy znovu dodělali, tak se vrátili k již hotové ulici Shipchenski prochod a odvezli asfalt ze směru do centra. Když asfalt položili podruhé, zmizel nový asfalt z protijedoucího pruhu. Jakmile jej i zde podruhé položili, vysekali ven asfalt z Asena, dokonce na stejné straně, na které předtím rozbourali ten chodník. Prostě vždy položili nový koberec, nechali ho tam asi týden, a pak ho zase vysekali ven, aby ho položili znovu. Asi jim zbyla nějaká součástka. To se třeba mně, lajkovi, děje pořád.
Takhle tady žijeme. Opakováním k moudrosti.

Po pivu bývám chytrý

4. srpna 2017 v 13:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Říká se o mně, že po pár pivech je to se mnou k nevydržení; jsem pak totiž chytrý jako rádio. Když už dnes máme mezinárodní den piva, nezbývá než dokázat, že k tomu být "moc chytrý" pivo už vůbec nepotřebuju.

Napadlo mě si otevřít wikipedii a podívat se na články o galaxiích. Přečíst ty části bez spousty čísel. Přeskočit pasáže s neznámými slovími. Pak si z toho odnést asi tak pět procent a ty pak tady prodat tak, jakože tomu rozumím.
Nedávno jsme se totiž s přáteli bavili o mimozemšťanech. Jsou tam někde, ať už v podobě bakterií, ve vzduchu plovoucích ryb nebo civilizace, která se může pochlubit vlastními Rolling Stones? Samozřejmě, že ano. Uvidíme je ale někdy? Ale, ovšemže ne..!

Jenom na dvorku okolo našeho jednoho slunce se vedou diskuse o pár místech, kde kdysi mohl život existovat. V naší galaxii je ale až 400 miliard dalších takových sluncí a asi 100 miliard planet. Mléčná dráha patří do něčeho, co se jmenuje "Místní skupina galaxií". Tam patří třeba Andromeda (až trilión sluncí) nebo Galaxie v Trojuhelníku (pch, jen asi 40 miliard sluncí). Ale to jsou pořád jen tři galaxie. V Místní skupině je jich dalších 54, včetně trpasličích (což doplňuju, abyste si náhodou nemysleli, že jsem je nezapočítal). A potom jsou i další skupiny jiných galaxií, o kterých jsem si už ale nečetl.

Jiná forma života někde určitě bude, ale co inteligentní život. Tady se můžeme z vesela pohádat, protože odpověď beztak nikdy nikdo mít nebude. Někde psali že se nacházíme zhruba uprostřed šestého cyklu, který až vyhyne, tak se na Zemi časem objeví sedmý cyklus. Chci říct, že času moc není.
Dám tomu ale šanci a řeknu si, že na některé z těch planet inteligentní život je. Dorozumívají se verbálně a třeba jazykem, který zní úplně stejně jako staročeština (proč by se nemohli bavit staročeštinou?). Dám tomu, že už před milióny lety vyslali do vesmíru koráb, který s sebou nese nahraný vzkaz. Dám taky tomu, že tady pořád budeme, až k nám z té dálky ten signál dopoutuje. Než se dohodneme na tom, co jim odpovíme, a než ten náš signál doptuje zpátky k nim, bude už nejspíš po jejich civilizaci milióny let amen.

Kosti kůže lejno vítr mrak.
To všechno je mámení.
Stejně jednou v prachu lehnou..

Ale co kdyby se lidstvo na Zemi udrželo déle, než jiné druhy před námi a déle než statistika káže? Třeba i ti mimozemšťani by byli schopni počkat na naši odpověď. Předpokládejme, že signál skutečně chytnem, porozumíme mu a vyšleme odpověď správným směrem. I když všechno půjde takhle hladce, tak nám stejně zabere milióny let (nebo miliardy, tuhle pasáž jsem přece přeskočil), než se pozdravíme.

Pssst. Otevírám si první pivo pro doplnění nových myšlenek.

Ludwig Wittgenstein byl filosof myslící v minulém století. Řekl, že kdyby lev uměl mluvit anglicky, stejně bychom se s ním nedomluvili. Myšlení lva a jeho vidění světa je natolik rozdílné od našeho, že i za použití stejných výrazových prostředků by debata nikam nevedla.
Civilizovaný člověk nedokáže pochopit myšlení člověka, co nikdy nevytáhl paty z džungle. Radikální křesťan nemůže pochopit jednání radikálního muslima. Obyčejný veselý chlápek nedokáže pochopit myšlení sériového vraha.

Co kdyby tě napadl diverzant nebo imperialistickej hrdlořez?
My už bysme se nějak domluvili, žádnej strach..

Jsme stejný živočišný druh žijící pohromadě tisíce let na stejné planetě a nerozumíme si. Jak si můžeme myslet, že bychom se nějak dohodli s mimozemšťany? Myslím, že by k porozumění nepomohla ani nějvětší pecka jejich Stounů, protože by v ní nejspíš zpívali o nekonečné lavičče prýštící lavinu symptomu o poznání ega tkaného slámou.
Je v tom tolik kdyby, že nemá cenu se tím trápit. Je nejvyšší čas si otevřít další pivo a uvědomit si, že existuje možnost, že ani nebudou umět staročesky.

Kam dál