Září 2011

Manipulovaný nebo líný...?

29. září 2011 v 10:19 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé,

že je pro přežití potřeba pozitivní mysl, víme. Jenomže se občas stane, že se svinstvo v jakékoli podobě nakupí, a protože jsme jenom lidi, bouchneme jako saze, protože toho je prostě docela jednoduše řečeno - příliš.
Co nás tento rok čeká? Tak letos všude bouchají ony saze v arabských zemích, kde se bouří vůči hlupákům ve vedení, v Evropě se zase bouří vůči menšinám; takže by to opravdu znamenalo všeho dosti a pryč se zavedenými (pofidérními) pořádky?
Když je něco v nepořádku, tak by se to mělo změnit a narovnat. To je jasné. Jenomže když je něco v nepořádku pětset nebo tisíc let, tak se těžko člověk orientuje v tom, zda to opravdu měnit, protože kdyby to bylo opravdu na nic, tak by to přece lidi dávno změnili, ne?
Je to jako s tou frontou na úřadě, kde stojíme tři hodiny v jedné lajně, místo abychom šli do té vedlejší, kde stojí jen tři lidi; protože kdyby to byla stejná fronta, tak by tam šli i ostatní.
"Před tisíci lety každej věděl, že Země je placka. Před pětisty lety každej věděl, že Země je středem vesmíru a před patnácti minutami si věděl, že jsme ve vesmíru sami. Představ si, co se dozvíš zítra.."
"Ale proč to neřeknete? Lidi jsou chytrý, pochopili by to."
"Ne, člověk je chytrej. Ale lidi jsou stádo blbejch ovcí."
To, co bylo v Mužích v černém, to co bylo v prvním záběru Chaplinovy Moderní doby. Prostě nechci být zmanipulovaný, primáně nechci, aby ze mě někdo dělal vola. Co když ten člověk, který vede dva tisíce lidí je parchant, ale taky bohužel jediný, kdo to umí vzít pod kontrolu, co pak?
A když se to pak rozbije a vzduch se vyčistí, díváme se na to z historického hlediska - jako na příběh, ve kterém je vše jasné, a ve kterém chápeme všechny motivace. Divíme se pak, proč nás to netrklo dříve; to jsme byli slepí? Nebo já byl slepý?
Irving v jedné knížce psal Rozčiluje mě, jak jsou lidi krátkozrací. Když prezident dá rozkaz, aby se shodila bomba na nějakou vesnici na druhé straně světa, přejdou to bez potíží, ale když zjistí, že si ho nechal vykouřit od sekretářky, jsou ho schopní ukamenovat.
Nebo je tady Joe Banks, který musel dostat facku, aby se odlepil a dostal nad vodu, kde to konečně viděl jasně.
"Tady jsem hnil za pitomých třista dolarů týdně. To, co jsem tady udělal za pět let, bych zvládl za jeden, takže zbývají čtyři roky života. Nikdy jsem nic neudělal, nikdy jsem ji nepozval na schůzku - místo toho jsem zavřel oči nad svým životem a prodal ho tobě za mizerných třista dolarů týdně! Máš štěstí, že tě nezabiju, že ti nezacpu tvůj hnusný chřtán!
Ale neudělám to...! A možná, že to pro vás není taková výhra."
No.. Kde jsem to skončil. Takže co nás čeká? Goldman sachs opravdu nechají do konce roku celý svět spadnout na hubu, nebo je Alessio Rastani blbec, který se potřeboval postavit před kameru. Nebo se o tom napsalo jen proto, že se to dobře čte, a lidi tak začnou mluvit o něčem jiném, než o čem by měli?
Proč si můžu na třech webech přečíst, že si nějaký člověk v Arizoně omylem postřelil brokovnicí nohu, ale o milionových španělských demonstracích není nikde ani čárka?
Proč to vypadá tak, že si myslím jen to, co někdo chce, abych si myslel? Spíš si začínám myslet, že bych měl přestat brečet a vymlouvat se, a vždycky začít spíš od sebe.
Takže za všechno může jen má lenost. Tečka. Jako v případě Arthura Denta, který se opíjel do němoty a nešel si zkontrolovat, že místo jeho domu povede dálnice. To, že mu po snídani projel domem (žlutý) buldozer je tak jeho chyba, ne úřadu. To, že nevím nic o tom, co se děje ve Španělsku nebo v Pobřeží slonoviny, je taky jenom moje chyba, protože prostě nejsem zvídavý.
Jenomže to si řeknu teď, ale pak na to zapomenu. Co si myslím ? Začnu číst všechny noviny a hledat souvislosti? A nebo spíš udělám to, co radí Slastibartfast?
"Vy lidi se zabýváte smyslem života, a přitom máte být jen šťastní a bavit se."
"A vy jste šťastný?"
"No právě že nejsem, v tom to trochu hapruje."

Dabeda

Sny

28. září 2011 v 11:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé,

je tady středa, dalšího textu je třeba. To je sice laciné, ale nenapadlo mě nic jiného. Je zvláštní, že některé sny se člověku vyplní a některé zase ne. Tak třeba se mi jednou zdálo o milování se s nádhernou blondýnou, vzbudím se, šahám kolem sebe a nic. A jindy se mi zase zdálo, že jsem se posral, šahám kolem sebe a fakt!
No tak to byl takový fórek, který jsem našel ve starých mejlech.
Ten nejstarší sen, kterým můj mozek disponuje, je o mém skvělém dědovi, který se mi při procházce v horách změnil v jednoho z pomocníků ferdy mravence (těch, jak mají takové rovné nohy) a pak se mi ztratil v tmavém lese.
Podobné, nebo asi divočejší sny, má malá Magi, která uprostřed noci vyskočí dvacet čísel vysoko či do strany, kopne do stěny, vykříkne a pak spokojeně oddychuje dál. Žena vedle mě mi mezitím ukradne peřinu a pro jistotu mi dá loktem, kdyby mě napadlo si ji brát zpátky.
Připomíná mi to historku kamaráda, který kdysi žil s holkou, se kterou jednu dobu hodně hráli sázky a dostihy, a kterého budily uprostřed noci ruce na krku za zběsilého křiku družky "Kupuju!!"
Nejživější sny se mi zdají vždycky, když jsem na novém místě, a tak je tomu i teď; jenomže už to trvá celý měsíc. Skoro jako by hlava z toho byla zmatená, a tak si dává přestávky. Každou noc se několikrát vzbudím, po každém snu, jakoby si promítač bral pauzu, nebo mi poskytnul reklamní blok k tomu si odskočit a tak.
A potom je tu jiná věc. Někdy se nám něco zdá, a to se potom opravdu stane (viz úvod). Takže máme dojem, že jsme to předpověděli. Třeba se mi zdá o kamarádovi, kterého jsem neviděl deset let, a hned další týden ho potkám, nebo se mi ozve. To je přece ukrutná náhoda, ne? Až tak velká, že to musí být něco jiného, mocného jako telepatie...
Teď jsem se dozvěděl, že to JE náhoda, protože si pamatujeme, jen to pozitivní. Kdybych řekl v hospodě "Včera se mi zdálo o Jirkovi, kterého jsem neviděl pět let, a dneska jsem ho nepotkal," tak jsem za vola. Proto na to zapomenu, a na stejných dvacet snů taky. Ale ten jeden sen, kdy dotyčného opravdu potkám, vyprávím ještě měsíc.
Proto je většina snadno vypravitelných historek falešných, protože je prostě jednoduššeji přijmeme a už už se vidíme, abychom ji někomu řekli, až je z ní ono kamarádova dcera má mrtvého strýce, a tomu se stalo.
Pointa a sdělení - většina z toho, co jste slyšeli a bez problému zapamatovali, není z velké části pravda.
A pak tady jsou ještě jiné sny, které prožíváme za plného vědomí. Mám jeden naivní, který je přesným opakem toho, jaký jsem. Sem tam si představím, že by nebylo úplně od věci být rockovou hvězdou. Jako napsat skladbu, tu prodat labelu, nechat ji hrát v rádiu a dvacet let za ni brát tantiémy.
Představte si, co kdyby Damon Albarn nikdy neexistoval? Nikoho by ani nenapadlo, že tu kdy jaký muzikálně založený člověk měl běhat po světě a brnkat lidem do hlavy melodie s fajnovými texty. Byl by tu jiný chlápek ze zapadlé vesnice, který měl takový zvláštní a těžko uvěřitelný dar. Uměl brát lidem talent, aniž by je kdy potkal.
Už v šestnácti měl napsaných tisíc písniček, tak jel do Británie, kde byl objeven hledačem talentů. Je to naivní, ale první album se jmenovalo BEST OF a bylo složeno z nejlepších hitů kapely Blur, která v jiné dimenzi skládala hudbu. Druhé neslo název Oasis, a jakémusi Noelovi Gallagherovi, který pracoval v obchodě se smíšeným zbožím a celý život se cítil okradený, se moc líbilo. Ze skupiny tohoto hocha z vesnice byly megahvězdy, protože dokázali měnit styl s každou deskou.
To bylo loni. Teď se čeká, co se namane, kdo další bude oloupen. Takže se prostě před třiceti lety bez větší pozornosti narodil chlápek se zvláštní schopností. Uměl obírat lidi o talent. Stačilo mu znát jméno a dílo onoho člověka. Jmenoval se Jindřich Landel. Tak se přejmenoval na Leviathana Marnotratného.
To by mohlo být zajímavé. Představme si, že Leonardo da Vinci se narodil v roce 2032. Vrátil se do doby, kde by mohl být nejvíce oceněný, a proto jej pokládáme za takového vizionáře - jenomže nebyl vizionář, všechno už znal, jen to dokázal prodat v době, která byla těmto vynálezům vzdálená.
Stejně jako Biff Tannen v padesátých letech vlastnil trezor, ve kterém měl uchovanou knížku, o které věděl jen jeden mladík a jeden potrhlý profesor - Gray's sports almanac.
Teda já vlastně ani nevím, co jsem tím chtěl říct. Jen mě to tak napadlo.

Priaten den



Města a lidi

22. září 2011 v 16:51 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé

včera jsme tu měli podzim a já jsem si poprvé uvědomil, kde vlastně jsem a jak jsem relativně daleko. V práci jsem byl do šesti, protože jsem ráno zamknul rodinu v bytě bez klíčů, tak jsem hodinu a půl lítal po městě jako člověk, který zamkne doma lidi bez klíčů a uvědomí si to pět metrů před vraty továrny. V práci teď sedím vedle okna, takže jsem velice dobře věděl, jaké podnebí se vzduchem šine. Mraky barvy olova, vzduch nabitý elektřinou, vůně deště, pozvolné smrákání.
Po šesté večer jsem v Praze zpravidla seděl v kanclu a dodělával smlouvy ulovených marnotratníků z benzínek, a pak šel na metro, za tmy a Václavským náměstím, vystoupil na ípáku, kde jsem přemýšlel, jestli dám jednoho hamburgera a jel do Vršovic, cestou vzal třeba chleba a večer se podíval na přátelé nebo mash nebo film, nebo prostě usnul. V Olomouci jsem po šesté večer šel na vlak do Ostravy, z Riegrovy ulice, z O2 pobočky, v kvádru a špinavé bundě se špinavou kabelí (jako idiot), zmrzlý a unavený z hovorů, které jsem měl a z toho, že jsem se celý den honil za ocasem jak pes, a nic z toho nebylo.
Ve Zlíně, to jsem bez starostí šel ze školy, nebo z kina do hospody jedenatřicítkou dolů z kopce, nebo do kina, a nebo jsem seděl na pokoji nebo hrál fotbal kousek od domečku na hřišti a nebo jsem seděl na počítači a dodělával rozpočty.
V Brně jsem pomalu dojížděl domů do Lískovce, nebo už doma byl nebo seděl v Obřanech na zahrádce na pár pivech. V Ostravě jsem byl touhle dobou většinou doma.
No a tady v Sofii, jsem okolo šesté těsně po výstupu z maršrotky na bulváru a čeká mě zrovna čtvrthodinka svěží chůze domů. Nebo pokud dělám do šesti, tak stojím u cesty, okolo mne pobíhají psi a já dumám, že to je další město a poprvé mi dochází, že teď je něco jinak. A že se mi nezmenšilo město, nebo republika, ale trochu i Evropa. Protože ty místa, které jsem předtím míjel, vnímám kousek od sebe - jako nádraží v Olomouci, maliňák v Brně, park vedle domu ve Vršovicích, fontána v Ostravě..jen do těch městských částí moc nechodím, protože je mám z ruky, tak jako jsem v Ostravě nejezdil chlastat do garáže, protože mě prostě nebavilo trávit čtyřicet minut v tramvaji a podobně.
A taky dumám, jaké lidi potkám v maršrotce. Sto metrů od místa, kde nasednu po práci, nastoupí ten dvoumetrový tlustý borec, který pro změnu vysedává asi sto metrů přede mnou, takže mu cesta do práce netrvá tak dlouho. Ráno se mnou stojí na zastávce chlap s knírem, samá šlacha, okolo padesáti, o půl hlavy menší než já, řekl bych že dobrák, ale je prostě zakaboněný. Takový typ, který nedá nic zadarmo, i když kdysi tak třeba činil. V útrobách vozidla už je ta ženská, vysoká a krásná, která se neusměje nikdy a na nikoho. Vystupuje asi pět minut přede mnou, na rohu křižovatky a po práci mává na zastavení naproti přes cestu. Jezdím s ní každý den ráno i večer. Po jejím výstupu ujedeme asi patnáct metrů a nastoupí ta rusovláska, načež vystoupí (a já s ní) ženská, která nastupuje v centru. Po vystoupení přejde přes cestu a nakrmí psa, který tam na ni každý den čeká. Já jdu pak takovou malou uličkou a mine mě na kole jeden chlap ve fosforeskující vestě, s kulichem a troubítkem, kterým mě vždy vyhodí z rytmu. Tohohle jediného nemám rád.
Taky jsem zjistil, že i tohle město je malé v tom smyslu, že narazím na stejné lidi na různých místech. Tak třeba ten borec (dva metry, tlusťoch); minulou sobotu se pracovalo, pustili nás dřív, ale před hotelem Sheraton byla zácpa. Způsobila ji stávka za nějakou politickou stranu nebo pro její zrušení. Vystoupil jsem hnán poviností tohle vyfotit. Nakonec jsem chodil necelé dvě hodiny směrem domů (neztratil jsem se), až jsem se objevil na zastávce, kde přijížděla dvacítka - a kdo to se mnou nedobíhá tramvaj? Chvíli jsem na něj zíral jako puk, a mám pocit, že i on se zarazil.
Myslím, že si mě pamatuje, protože jednou ignoroval řidič maršrotky jeho prosbu o zastavení a tak tenhle pán musel vystoupit se mnou. Nadával a kroutil hlavou a chvíli promlouval i ke mně; jakoby mi chtěl vysvětlit, že ten řidič udělal chybu, že to není jeho zastávka a bude to muset ujít pěšky.
Jako ten člověk předevčírem. Po cestě na bulvár je banka, tak jsem si šel vybrat peníze, a tenhle chlapík tam lítal okolo zavřené banky, protože mu bankomat snědl kartu. Chvíli jsem za ním stál na schodech, poslouchal tóny jeho hlasu, sledoval jeho oči, kterými na mě civěl v naději, že mu třeba řeknu: "Ahoj, určitě vám to snědlo kartu. No máte štěstí, že jsem šel kolem," až jsem mu pokynul leka den a šel jinam.
No tihle lidi a já s nimi, jsme každý den na těch stejných místech, v tomhle období a říkám si, jestli ti, které jsem stejně pozoroval v česku, pořád takhle tráví cesty do práce a jestlipak je tam někdo nový s nimi, který nad nimi dumá. Ne že bych si na někoho z těch cest pamatoval. Ne že by na tom kdovíjak záleželo, nebo to něco řešilo, ale říkám si, že je vlastně tak jedno, kde člověk je.
A ani tohle není pravda. Jednou jsem viděl v televizi, že když se vám v nějakém větším městě (la, ny, kinshasa) zalíbí někdo cestou do práce, měli byste ho oslovit, protože pak už ho nikdy nepotkáte a nedozvíte se, kdo to opravdu byl.

Dabeda

Úřady

14. září 2011 v 15:04 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé,

vždycky, když jsem se ocitnul na novém místě, tak jsem se tam nevyznal. Zapadlé ulice, parky, ani hlavní náměstí mi nic neříkaly, pak se ale stalo to, že jsem sem tam nějaké místo poznal, i když jsem netušil, jak jsem se tam dostal. A pak jsem poznal druhé, třetí a páté místo, až se stalo to, že jsem třeba při cestě někam dumal, kde bych ta místa zase našel, a jaká je to škoda, že některá místa (třeba náměstí, kino a hospoda) jsou od sebe tak daleko, abych za pár dní přišel na to, že jsou od sebe minutu chůze právě onou zapadlou ulicí.
V té chvíli se stane to, že se mi to město hodně zmenší, a to se pak stane ještě hodněkrát, protože pokaždé, jak najdu souvislosti s různými místy v onom městě, tak se tím pro mě stane čím dál známější a zmenšuje se až do podoby, kdy je mi v něm dobře, protože ho znám, ale zároveň jsem v něm ne vše objevil a prohlédl. Je to ten zvláštní okamžik, který může trvat měsíce i léta. Prostě si jenom to město vychutnávám, aniž bych se cítil jako cizinec. Až se jednou ono město zmenší až je člověku malé a ten tak odejde, protože je mu tam prostě těsno.
Mě se Sofia trochu zmenšila díky činnosti, kterou z duše nenávidím, a sice díky objevování systému byrokracie.
Možná znáte zákon 22, známý taky pod přezdivkou loi de la Grande Terreur. Jde v něm zhruba o toto - vláda, či nějaká síla mi řekne, že ode mě chce formulář A2. Tak si pro něj jdu, ale tam se dozvím, že pro jeho získání potřebuji formulář A1. Jdu si tedy pro něj, ale jak už tušíte, nedostanu jej bez formuláře A2. V případě nesplnění člověka vyhostí/zavřou/popraví/jinak potrestají (záleží na současném trendu v té a oné zemi).
Jinými slovy princip domu, kde se zatmívá mozek povýšený o jeden level výše. Nejzajímavější na tom je, že přijat byl 10.června roku 1794 (!) a stále to platí. Navrhnul ho jakýsi Georges Auguste Couthon.

Pokud v zemi Evropské unie chcete pobýt déle než 3 měsíce svého vlastního života, musíte obětovat několik návštěv a čas i jiných lidských životů (jak víme z minula, na úřadech se nemluví anglicky a tak je třeba doprovod); jedná se zkrátka o věc nadmíru zábavnou a dlouhou a taky možná i bohatou na příběh.
Zjistil jsem si, že na migrační oddělení mám přijít se smlouvou. V práci jsem si o ní zažádal, ale řekli mi, že potřebují moje bulharské občanské číslo. Šel jsem si tedy pro něj, ale řekli, že to dostanu až na legitce, ke které potřebují právě tu smlouvu, na kterou musím první získat to číslo, které nedostanu bez smlouvy atd. Připomíná vám to něco? Je to vtipné, nicméně jsem uspěl, ač se tomu sám divím. Vyřešit to jde tak, že si zařídíte prozatimní id number. Na internetu psali, že to je na úřadu NOI (zdravotnictví apod.) Nebylo tomu tak, tak nás poslali na NAP (daně, sociální záležitosti), žel ani tam jsme neuspěli. Poslali nás na úplně jiné místo ve městě a tam jsem skutekně uspěl. Včera se to skončilo a mám to. Mám legitku a od včerejška je tedy občanských bulharů o jednoho plus. To se nedá nic platný.
Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré a já tomu pevně věřím. Minulý týden v pátek ráno jsem šel na onen třetí úřad v pořadí, skrytý v komunistických blocích, takže při vcházení dovnitř máte pocit, jako byste se šli zpovídat z kacířství a ne zažádat o občanství. Ještě jsem netušil na co se dívám, ale zaujal mě jeden malý dům červené barvy, který by klidně mohl sloužit jako fara. Byl to národní kinematografický archív, který v jakýchsi intervalech pořádá promítání starých bulharských filmů. Nevím, jak jinak bych ho našel.

No tak dále, od magického mrdni se jsem našel část města označenou jako Lulín. Takže, až vám tady někdo jednou řekne mrdni se v Lulín, zachovejte chladnou hlavu a neroztřískejte dotyčnému bulharovi lebku plastovou dvoulitrovou láhví Zagorky za 1,99 leva.
Tři až čtyři výrazy jsou tady obzvlášť oblíbené. Zde je jejich výklad:
Ts ts ts...něco se někomu nezdá, česky by se dalo říci ale no tak.. Při vyřknutí mírně pokývnete hlavou, klidně i horizontálně.
Le le... s protáhnutými e. Výraz, kterým bychom jako by říkali no podívejme, nebo rovnou ty vole.
Оff...tak to je povzdych, říkaný přesně tak, jak je tady napsaný.
A pak vcelku oblíbené mainata ti, čímž toho druhého nabádate k tomu, aby vám ho vykouřil nebo jinak obšťastnil orgán.
Sem tam už se v něčem chytám, ale většinou teda zatím ne. Vše ale přijde, stejně jako vy přijedete nebo přiletíte a společně pak spolu se zde zabavíme. Vždyť vše spěje kupředu takovým způsobem, že jsem to od poslední zprávy vytáhnul v pokeru ze čtvrtého na první místo. A to je přece dobře.
Rozhodně vám všem děkuji za mejly, které umí velice zpříjemnit ráno. Jeden lepší než druhý, přičemž jsou tyto postaveny v kruhu. Takže při každém dalším čtení se mi líbí víc a víc.

Doskoro prijateli

Dylan a Judith

8. září 2011 v 11:52 | Milllhause

Napadlo mě, že svět je zajímavé místo pro žití, nabízí několik různých vesmírů. Stále se tážeme, cože se v té černé nehostinné prázdnotě může skrývat, astronomové z NASA slibují, že do konce každého dalšího roku najdou novou Zemi, ale při zamyšlení vyplyne, že jich máme spoustu jen tady. Stačí potkat někoho s jiným myšlením, s jiným pohledem na denní problémy a najednou žijeme jinak a jinde. Místa, která jsme kdysi míjeli, pro nás znamenají něco jiného - ve všem nacházíme jiný význam.

Uvažme dva příklady, jako život na tři životy zajištěného Dylana v Beverly Hills, který zdědil jmění. Co pro takového člověka znamená denní tragédie? Žije ve světě, kde pojem hlad téměř neexistuje. Ale jednoho dne přijde šok, to když pozná nového člověka, a on Dylana zavede na místo, kde nikdy předtím nebyl, třeba je to vedlejší město, třeba odstrčená čtvrť - a co tam náš hrdina neuvidí? Žebráka, povaleného na ulici, který se vrhne do koše, aby po Dylanovi dojedl zbytek hamburgeru. Jelikož Dylan není žádný zlosyn, tahle příhoda jím hluboce otřese, podívá se na internet na heslo chudoba a shlédne řadu fotek a textů.

A něco se v něm zlomí, vstoupí do organizace - i když ho žene hlavně zvědavost. A jednoho dne odletí do státu, který je bídou vyloženě sužován. A on si uvědomí, že jeho svět není jediný možný, a jeho myšlení a proudy myšlenek se nenávratně změnily.

Dylan má ale sestru - Judith. Ta potkala muže, kterému - nikdo už ani neví proč - všichni přezdívají Vorvaň. Judith se do Vorvaně zamilovala - protože ji nabídl pohled na něco jiného, než co celý život znala. Jiný, než všichni kluci ve třídě a kroužcích. A jak je jím unešená, hrozně ráda se nechá zatáhnout mezi další nové lidi a poslouchat nové myšlenky a nové postoje k životu. Sama sobě, když večer usíná, říká, že tohle období je jasně zkoumající nové možnosti. V ničem neplave, ale rozkoukává se po světě a po nových příležitostech. Proč by tedy s Vorvaněm nenavštívila večírek, kde mají být všichni v maskách a kde nějaký muž v masce smějícího se anděla rituálně zavraždí králíka, jehož krví označí každého účastníka.

A všichni spolu odjedou na ostrůvek Venema Leva, kde tuto černou magii pěstují po staletí, a Judith každý den usíná, ale už si neříká, jaké období prožívá, ale myslí jinak. Už ne o sobě - už žije v jiném světě. A to poslední stéblo, které na světě má je Dylan, který pomáhá stejným lidem, jako je ona, na druhé straně planety a hubne s nimi a neví, proč mu Judith píše čím dál tím kratší dopisy.
Ani já nevím, kam mě osud zavane, stále jako bychom byli se sestrou spolu doma, stále se pravidelně vídáme. Jednou až budeme každý opravdu jinde a budeme milovat čím dál více lidí, kteří nás obklopí a zahrnou svými vlastními vesmíry a světy, kterými žijí celý život, bude dopisní komunikace možná to jediné, co nám zbyde.
Uklidňuje mě, že opravdu věřím, že kdyby nic - tak tohle nám zůstane.

Čtvrtek

8. září 2011 v 11:40 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé,

další den v práci, kdy nerozumím řeči místního kmene, ale malými kroky spěji k poznání, co mi postavy řkou.
Dali mi za úkol přeložit prezentaci do češtiny a pokud možno ji trochu vylepšit, respektive úplně změnit. Našel jsem naprosto super odpovídající grafiku na netu, žel nějak mi to nejde stáhnout, to by jednoho zamrzelo. Je tu jedna kolegyně, která se o mě stará, hovoří anglicky a běhá se mnou po úřadech - dnes však nepřijde a tak sháním někoho, kdo se mnou půjde na migrační. Ono je to totiž trochu zvláštní, když se nad tím zamyslím. Úředníci na migračním nehovoří anglicky. To by ale měli, ne? Kdo jiný tam chodí než cizinci? Je jasné, že žádám o přijetí do země, takže bych se v první řadě měl naučit jazyk, abych se domluvil.
Jsem nějaký zaražený od včerejšího odpoledne. Taková ta nálada, kdy člověk nechce mluvit. Stačí mu, že existuje. Neřekl bych, že jde o přepadnutí steskem. Je to spíš takový měsíční záchod mysli. Che che, to zní jako bych byl kdovíjaký myslitel, v poslední době jsem toho však kloudně moc nenamyslil.
Můj život momentálně vypadá, že ráno vstanu, omyji se vlažnou vodou a v přítmí pozvolna vstávajícího města mířím do práce tichými ulicemi, obklopen zvolna se toulajícími psy.
Po dvaceti minutách chůze dorazím na bulvár, kde si odchytnu maršrotku 37. Dneska mě ta první ignorovala, druhá zastavila a už jsem si to pádil 30minutovou jízdou na Rožen 24/A.
A teď tu sedím.
Doma hrajem několikrát týdně poker, při kterém snad z úcty k tradici pravidelně končím bez peněz zhruba po 34 minutách hry, načež zbytek osazenstva hraje další hodinu. Nějak mi to nejde; snažím se blafovat s dvojicí devítek. Podepsalo se na mě asi moje filmové maniactví, a při hře nepřemýšlím nad pravděpodobností a potřebou oblafnout ostatní, aby si mysleli něco jiného, než co je pravda.
"Pravda výsosti, jaká pravda?" A tak jediné, co se mi honí hlavou, je věta Mata Damona z Hráčů, že v pokeru nejde o to, jaké máš karty, ale jaké karty má soupeř, což zní fakt hodně drsně, ale je mi to k ničemu. A tak to občas vzdám a zkouším fintu božího Paula Newmana alias Frajera Luka, který se na karty ani nepodíval a sázel a vyšlo to. Což o to, poprvé mi to vyšlo taky, ale pak už nikdy.
Musím začít myslet hlavou. Teď ti psi. Je jich tu docela hodně, ale je to věc, o které se nikde nepíše. Nebo já ji alespoň nikde nenašel. Klidně to může fungovat i tak, že někde, kupříkladu v Česku, žije borec, kterému to pálí a tak má dobrou pozici v mezinárodní firmě. Nechá se přeložit za lepším místem do Sofie. A celý nadšený si o tom místě všechno přečte, jako že tu žije jen 14% bulharů, že se tu napije točeného Starobrna, že se tu jí steaky na snídani a v každém jídle je zelenina, že s Římem je Sofia nejstarší město v Evropě a je obklopeno spoustou hor. Zjistí, že po pár větách může většině lidí tykat a taky o čem před nimi nemá mluvit, neb se jedná o ožehavé téma. A těší se.
Hned první den si zajde na autobus, ale do práce nedojde. Potká totiž na cestě psy. Psy bez pána, stejné rasy a rozličných barev. Toulají se všude, na okrajích města, v zaplivaných čtvrtích i v samotném centru, v podchodech. Bez pána a obklopeni všeobecným názorem - pryč s nimi. Jsou ale vcelku přívětiví, neznám nikoho, kdo by znal někoho, kdo by s nimi měl problém. Hodíte jim jídlo, ale oni si nevezmou, jen tak jsou vedle Vás.
Ptal jsem se, jak je to s útulky, ale ty fungují jako ta klinika ve Švýcarsku, kde ti, co jsou unaveni, nechají si vstříknout injekci. A tak v té práci čekají na chlápka z Česka, který trpí fobií ze psů, ale ten stojí jako zmražený v obchodě za dveřmi a pozoruje kolemjdoucí smečku, zpravidla čítající asi šest až sedm kusů psího plemene.
Takže to by byla taková informace z dnešního dne. Aby se to všechno pěkně uzavřelo, tak v průběhu psaní jsem sehnal člověka, který se mnou zajde na migrační a vytvořil dvě prezentace.
Leka den