Září 2011

Manipulovaný nebo líný...?

29. září 2011 v 10:19 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé,

že je pro přežití potřeba pozitivní mysl, víme. Jenomže se občas stane, že se svinstvo v jakékoli podobě nakupí, a protože jsme jenom lidi, bouchneme jako saze, protože toho je prostě docela jednoduše řečeno - příliš.
Co nás tento rok čeká? Tak letos všude bouchají ony saze v arabských zemích, kde se bouří vůči hlupákům ve vedení, v Evropě se zase bouří vůči menšinám; takže by to opravdu znamenalo všeho dosti a pryč se zavedenými (pofidérními) pořádky?
Když je něco v nepořádku, tak by se to mělo změnit a narovnat. To je jasné. Jenomže když je něco v nepořádku pětset nebo tisíc let, tak se těžko člověk orientuje v tom, zda to opravdu měnit, protože kdyby to bylo opravdu na nic, tak by to přece lidi dávno změnili, ne?
Je to jako s tou frontou na úřadě, kde stojíme tři hodiny v jedné lajně, místo abychom šli do té vedlejší, kde stojí jen tři lidi; protože kdyby to byla stejná fronta, tak by tam šli i ostatní.
"Před tisíci lety každej věděl, že Země je placka. Před pětisty lety každej věděl, že Země je středem vesmíru a před patnácti minutami si věděl, že jsme ve vesmíru sami. Představ si, co se dozvíš zítra.."
"Ale proč to neřeknete? Lidi jsou chytrý, pochopili by to."
"Ne, člověk je chytrej. Ale lidi jsou stádo blbejch ovcí."
To, co bylo v Mužích v černém, to co bylo v prvním záběru Chaplinovy Moderní doby. Prostě nechci být zmanipulovaný, primáně nechci, aby ze mě někdo dělal vola. Co když ten člověk, který vede dva tisíce lidí je parchant, ale taky bohužel jediný, kdo to umí vzít pod kontrolu, co pak?
A když se to pak rozbije a vzduch se vyčistí, díváme se na to z historického hlediska - jako na příběh, ve kterém je vše jasné, a ve kterém chápeme všechny motivace. Divíme se pak, proč nás to netrklo dříve; to jsme byli slepí? Nebo já byl slepý?
Irving v jedné knížce psal Rozčiluje mě, jak jsou lidi krátkozrací. Když prezident dá rozkaz, aby se shodila bomba na nějakou vesnici na druhé straně světa, přejdou to bez potíží, ale když zjistí, že si ho nechal vykouřit od sekretářky, jsou ho schopní ukamenovat.
Nebo je tady Joe Banks, který musel dostat facku, aby se odlepil a dostal nad vodu, kde to konečně viděl jasně.
"Tady jsem hnil za pitomých třista dolarů týdně. To, co jsem tady udělal za pět let, bych zvládl za jeden, takže zbývají čtyři roky života. Nikdy jsem nic neudělal, nikdy jsem ji nepozval na schůzku - místo toho jsem zavřel oči nad svým životem a prodal ho tobě za mizerných třista dolarů týdně! Máš štěstí, že tě nezabiju, že ti nezacpu tvůj hnusný chřtán!
Ale neudělám to...! A možná, že to pro vás není taková výhra."
No.. Kde jsem to skončil. Takže co nás čeká? Goldman sachs opravdu nechají do konce roku celý svět spadnout na hubu, nebo je Alessio Rastani blbec, který se potřeboval postavit před kameru. Nebo se o tom napsalo jen proto, že se to dobře čte, a lidi tak začnou mluvit o něčem jiném, než o čem by měli?
Proč si můžu na třech webech přečíst, že si nějaký člověk v Arizoně omylem postřelil brokovnicí nohu, ale o milionových španělských demonstracích není nikde ani čárka?
Proč to vypadá tak, že si myslím jen to, co někdo chce, abych si myslel? Spíš si začínám myslet, že bych měl přestat brečet a vymlouvat se, a vždycky začít spíš od sebe.
Takže za všechno může jen má lenost. Tečka. Jako v případě Arthura Denta, který se opíjel do němoty a nešel si zkontrolovat, že místo jeho domu povede dálnice. To, že mu po snídani projel domem (žlutý) buldozer je tak jeho chyba, ne úřadu. To, že nevím nic o tom, co se děje ve Španělsku nebo v Pobřeží slonoviny, je taky jenom moje chyba, protože prostě nejsem zvídavý.
Jenomže to si řeknu teď, ale pak na to zapomenu. Co si myslím ? Začnu číst všechny noviny a hledat souvislosti? A nebo spíš udělám to, co radí Slastibartfast?
"Vy lidi se zabýváte smyslem života, a přitom máte být jen šťastní a bavit se."
"A vy jste šťastný?"
"No právě že nejsem, v tom to trochu hapruje."

Dabeda

Anička

28. září 2011 v 14:33 | Milllhause |  Povídky
Anička nikdy neměla žádného kamaráda. Její panenka Barbie, kterou dostala pro útěchu, byla už natolik opotřebovaná Ančinou touhou ji oživit, že jen nehnutě seděla v koutě místnosti a bystrýma očima sledovala svou bývalou kamarádku, kterak sedí u stolu a něco provádí. Na sobě měla obnošené tričko s kapucí.
Anička si opravovala zbraň. Nůžky a vůbec celou sadu pro mladou učednici ve vyšívání měla rozházenou po stole. Pilně a pečlivě pracovala. Panenek a všech dalších hraček už si dlouho nevšímala, a když, tak jen proto, aby udělala radost rodičům. Nechali ji pak na pokoji s otázkami, proč je mrzutá. A oni i ona věděli, jak se Anička dovede chovat, když ta chvíle nastane.
Byl právě pátek večer. Anička za sebou měla další smutný týden ve škole, kde neslyšela nic jiného než pošklebky. Anička byla krajně neoblíbená. Ne proto, že by byla ošklivá a vše ji šlo velmi lehce.
Ale ano, šlo ji všechno lehce. Byla jediná, kdo si mohl bezstarostně hrát celé odpoledne, a další den vědět více než spolužáci, kteří se neodtrhli od učení. Proto ji neměli rádi. Ale ještě ty její spolužáky a nejen je neskutečně mrzelo, že si na ni nic nemohou najít.
Ani učitelé se sklonem nechávat pilné žáčky podlézat ji neměli radši než ostatní děti. Anička totiž nepodlézala, neměla to zapotřebí. Takže si na ni ti učitelé zasedli. Byla sama proti všem. Děti mrzelo, že se nemohou chytnout nadávek za šplhání, učitelky zase naopak trápilo, že ji nemohou napomenout za lumpárny, které páchají ostatní.
A co byla ta poslední kapka? Anička byla krásná jako rozkvetlá květina, jako labuť ve stádě kdákajících kachen.
Opravovala si v pokoji vražednou pomůcku. Panenka Barbie sedíc potichu a nehnutě z Aničky nespouštěla oči. Jakoby všechny hračky v pokoji nespouštěly oči z toho, co Anička u stolu prováděla. Viděly však jen její záda.
Ančini rodiče nepatřili k těm vzorovým. Nikdo by si z nich neměl brát příklad, byl to špatný přístup od samého začátku. Otec matku neměl rád už jenom proto, že mu nevlastní vinou (jeho vinou) zkazila životní plány - odjet do světa. Anička se narodila před svatbou, a jelikož byli její dědečkové správní a čestní muži, nedali jejímu otci jinou šanci, než si její matku vzít.
Matka zase nikdy neměla ráda otce a to z jednoho důvodu - protože ho do svatby s ní nepřiměla láska, nýbrž rodiče. Ale ani ona neměla šanci odmítnout před oltářem. Oba dva si řekli své ano v jednu sobotu roku 2000.
Momentálně je rok 2012. Aničce je něco přes třináct let. Není to vůbec dávno, co oba nenáviděné rodiče ztratila. Někdo jim vrazil sekeru do hlavy zrovínka, když spali. Ale tiše - nikdo o tom ještě neví. Anička byla vždy poslušné děvče a nechtěla nikoho trápit. Když už zabít, tak rychle. Nechtěla být na nikoho nepříjemná. Bohužel to se jí dneska podařilo a zrovna ve škole, kde by to nejméně potřebovala.
Opět poslouchala jedovaté poznámky od svých tří ústředních pomlouvačů. Ti tři spolužáci nesli tato jména - Barka, Janek a Drahoš. Anička si řekla, že to pravé, coby si zasloužili, by byla její omluva za nemístné odpovědi, které jim o přestávce poskytla k poslechu.
Podívala se na hodinky. Ještě měla dobrých dvacet minut. Zaklínila topůrko k ostré nerezové oceli a šla postavit na čaj. Anička bydlela s rodiči na předměstí, dobrou půlhodinu od prvního městského sídliště. Byl to "přízemní domek s půdou a sklepem." Takhle to její otec napsal do inzerátu, díky němuž se ho chtěl zbavit.
Anička první zazvonění skoro přes pískot konvice neslyšela. Už chtěla otevřít, když vzpomněla odemčenou ložnici a překvapení v pokojíku. Urychleně pro ně odběhla, položila ono tajemství, které chtěla postupně jednomu po druhém rozkrýt, vedle postele v ložnici a následně onu místnost zamknula.
Konečně byla u dveří. Dívala se kukátkem, jestli ještě jednou zazvoní. Zajímalo ji, jestli to udělá ještě jednou a jaký výraz u toho spatří. Po několika vteřinách se zvonek opět rozvřískal a Anička potěšená z toho, že se nemýlila ani v zazvonění, ani ve výrazu, otevřela. První přišla Barka.
Janek poskakoval před domem. Samotnému se totiž k Aničce nechtělo. Věděl, že by ihned odhalila, že on se k ní chová hnusně právě proto, že jí má plnou hlavu. Jenomže Janek je, milé děti, posránek. Radši zůstane u té silnější skupiny s podporou, než aby snášel hořký hněv od veškerého okolí.
Nabral do lehce namrzlých rukou pár malých kamínků a hodil je do rozsvícené okenní tabule v prvním patře. Hned na to se v okně ukázala Drahošova hlava.
O chvíli později si už oba vykračovali pěšinou k Ančinu domu, který byl postaven na začátku lesa. My víme, že Janek jde do jejího domu ani ne tak proto, aby ji ukázal, že od ní žádné omluvy nepotřebuje, ale aby ji viděl.
Ale proč do toho domu šel Drahoš? Byl to sice on, kdo proti Aničce všechny poštval, ale nebyl to s prominutím blbeček, aby jí to musel připomínat v pátek večer. Když nebyl ve škole, tak si na ni ani nevzpomněl. Ne, Drahoš tam šel úplně z jiného důvodu. Anička dobře věděla proč se mu zmínit o tom, že přijde i Barka. Když totiž Drahoš nemyslel na to, jak více zadupávat Aničku do země, myslel právě na Barku.
Anička to věděla velmi dobře; stejně dobře jako věděla o Jankově přízni k ní samotné. Sice nevěděla, že Barka po Drahošovi taky pokukuje - to ovšem nebylo ani tak kvůli Drahošovi jako člověku, ale kvůli Drahošovi jako vůdci - ale to ani nemusela. Aničce stačilo vědět, že Barka přijde nehledě na to, jestli se u ní s Drahošem potká. Barka totiž byla schopna si do Aničky pomyslně kopnout i mezi čtyřma očima. Barka zkrátka nepotřebovala obecenstvo.
Ona Barka byla taky krásná. Kdyby Anička byla bývala chodila do jiné třídy, nebo lépe na jinou školu, byla by to Barka, o kom by se mluvilo, jako o výjimečně krásné. Jenomže na kdyby, se milé děti, v životě nehraje.
A taky proto měla Anička v pátek večer pohromadě všechny své pozvané návštěvníky. Bylo to těsně před třetí uštěpačnou poznámkou z úst Barky a na počátku druhého Ančina falešného úsměvu, když se opět zvonek rozezněl a za dveřmi stáli Drahoš s Jankem.
Vše se dělo podle plánu, což Aničce ještě více přidalo na kráse, Jankovi na nervozitě a těm dvěma na zášti. Ančin úsměv a pošeptání do Jankova ucha bylo to pravé ořechové k ještě většímu napnutí situace.
"Ahoj Drahošku, kdo by řekl, že přijdeš?" řekl další Ančin úsměv. Drahoš odpověděl úsměvem mnohem nakyslejším a společně se všichni přešourali k čaji.
Kdyby se v tu chvíli, kdy v chodbě zhaslo světlo, podívala Anička přes prosklené dveře do svého pokoje, zřejmě by se nic z toho potom nestalo. Jsem si jist, že by k té tragédii nedošlo. Jediná věc, které se Anička totiž doopravdy děsila, byli duchové. Nic ji tak nevyvedlo z míry, jako když viděla něco, co nemohla vysvětlit - a že se takové věci dějí, mi jistě dáte za pravdu. Jenomže ona se do té tmy nepodívala. Měla plnou hlavu starostí se svými hosty. Červený pár očí střežící tmu tak zatím zůstal o samotě.
Anička podávala čaj s příchutí skořice. Věděla, že za to sklidí nejen opovržení, ale taktéž úspěch.
"Chtěla bych pusu," šeptala pak v soukromí. Janka, který právě vyšel ze záchodu, kam ho onen čaj posilněný několika kapkami Gutalaxu vyhnal, zatáhla Anička do potemnělé ložnice. Tam jí tu pusu dal na líčko, ale chtěl udělat dojem, a tak se od ní neodtrhnul okamžitě. Líbila se mu ta chuť sametové, napnuté kůže.
"Stačí?" zeptal se, ale k odchodu se neměl. Pomalu se v té tmě rozkoukal a podle měsíčního světla, které se pohybovalo na konečcích Ančiných vlasů, pochopil, že zavrtěla hlavou. Když se podíval pozorněji, poznal, že na něho Anička vyplazuje jazyk. V tom nejprvnějším okamžiku tak rychlém, že si to dokáže uvědomit jen ten nejrychlejší tvor, myslel Janek na to, že ji vrazí facku. Ale celé další dvě - touhou naplněné sekundy nemyslel na nic jiného, než na to, jak ji políbit. Nakonec to byl tak závratný polibek, že Aničku málem udusil.
Ale Anička nebyla suchar. Věděla, že musí něco vydržet, aby dosáhla svého. Už se nemohla dočkat, až Jankovi jako prvnímu odhalí své největší tajemství. Odstrčila ho, ale něžně. Chytla ho za pindíka.
"Ukaž ho." Janek, náš Janek milá dítka, neváhal. Tak jakoby neváhala většina. Protože v takových chvílích se bohužel racionálně nemyslí.
Proto si Janek ty kalhoty sundal, i když mu ten hlodavý červ kdesi v hlavě soustavně nutil přijmout tu ukrutnou myšlenku, ať uteče. Bylo pro něj velice pochopitelné, že po něm Anička, která nikdy neměla kamarády a tudíž žádný citový vztah, chtěla rozsvítit. Když Janek rozsvítil, uviděl Ančino tajemství. Jemnými prstíky jej svírala a v momentě, kdy Janek klepnul na tlačítko od vypínače, rozmáchla se pro ni až nečekaně velkou silou.
Janek omráčen nepochopitelnou podívanou na dvě ještě nevychladlá těla mrtvých rodičů na posteli, spatřil cosi jako našedlý lesklý záblesk. Anička opravdu nečekala, že se jí podaří dát taková rána. Bylo to tak rychlé, že ostří vjelo do Jankových očí jako nůž do másla. Nebyl slyšet ani hles.
Anče okamžitě zhasnula. Hned poté uslyšela, jak Drahoš vpouští do záchodové mísy proudy moči. Mírně roztřesená se zaposlouchala do ticha v domě a snažila se vypátrat, kde je Barka. Cítila, jak jí vlhne triko od Jankovy krve, která ji také stékala po tváři. Sundala si mikinu a otřela se. Hodila ji na zem, když v tom uslyšela cinknutí lžičky o talíř. Barka je v obýváku.
Hbitě otevřela dveře, přešla do chodby a neuvěřitelně tiše dveře opět zavřela. Taktéž zavřela oči, zhluboka se nadechla a zamířila do svého pokoje. Byla naprosto vzrušená. Kapky potu cítila po celém těle. Není tedy divu, že si ze začátku samým chvěním ani nevšimla toho děsivého páru červených očí, neomylně sledující vše, co měly v zorném úhlu.
Dveře do pokoje otevřela v okamžiku, kdy ji skápla slza na tvář a v okamžiku, kdy nic netušící Drahoš spláchnul svůj příspěvek do odpadních trub. Když vyšel, tak málem omdlel. Ani on - ostatně jako málo třináctiletých dětí - si nepotrpěl na duchařské horory. Pohled do manipulujících rudých očí, které Anči uhranuly natolik, že se při jejich spatření nehnula z místa, ho polil horkem. Aniž by vzpomněl na Barku, zamířil přímo k Anči, okolo ložnice, okolo vchodových dveří, kterými kdyby prošel, tak by se byl zachránil, až na práh Ančina pokoje. Ani nedutal.
Potom mu přeskočilo. V jednom okamžiku lehce strčil do Aničky a zavřískal ji do ucha. Za to, co se stalo o další okamžik později, vlastně ani Anče pořádně nemůže. Ano, samozřejmě, že sekyra v jejich rukou neměla co dělat. Ale v takovém šoku i lidé dospělí udělali spoustu chyb.
Anička jenom sípavě vydechla z těla veškeré zděšení, otočila se a stejnou silou, jakou usmrtila nešťastného Janka, stejně vrchovatou silou se sekyrka vnořila do břicha překvapeného Drahoše, který samým šokem vzápětí omdlel, což naši Aničku uvedlo v domnění, že je po něm.
Potom jí došlo, že celá situace neproběhla vůbec v tichosti. Jenom čekala, kdy vyběhne Barka ze dveří obývacího pokoje, přičemž levou rukou pomalu vytáhla z kapsy klíče od ložnice. V tom ji uviděla, jak tam nechápavě stojí. Barka si všimla, že Anička odhodila šat.
"Tak už ti konečně došlo, že ten hadr nestojí za myší prd?"
"Pojď sem!" rozbila Anička chvilkové ticho. Barka se otřásla, ale nechtěla dát Anči výhodu, aby si mohla myslet, že se bojí. Pořád si naivně myslela, že jde jen o pouhou provokaci - proč by si třináctiletá holka měla myslet něco jiného? A tak se sebejistým krokem k Anči rozešla. Když stála přímo mezi vchodovými dveřmi a dveřmi ložnice, Anče vyrazila.
Barka stála jako opařená. Zastavila se zcela jistě proto, že se k ní ta malá vražedkyně rozběhla. Ale stát nehnutě zůstala, protože se jí naskytlo k pohledu to, co všem předchozím. Ty prokleté oči. Anička ji vrazila pěstí takovou ránu, že se Barka odrazila od dveří. To dalo Anči dostatek času je otevřít, rozsvítit a Barku odhodit ke společnosti těch tří nešťastníků. Hned na to zamkla. Anče totiž Barku zabít nechtěla. Té chtěla způsobit trauma, na jaké by vzpomínala dva životy.
Už byla zcela nad věcí, když se šla opláchnout do koupelny. Přes uši děravějící Barčino ječení ovšem nezaslechla to, co by se jí tolik hodilo. To, na co už zapomněla, nebyla jen zkáza těch tří a jejích rodičů, které zabila pro malichernost, jakou bylo odebrání nejoblíbenější hračky - panenky Barbie.
Byla to hlavně její zkáza. Ty tolikrát zmíněné červené světýlka. Ne oči, ale světýlka zabudované do očí něčeho tak nevinného, co přece Aničku nemohlo zradit - do panenky. Byl to Barčin řev, který to Anči prohrál. Byl to ten nesnesitelný a na smrt vyděšený jekot, který Anči zcela zastínil příjezd aut, které akorát dojely ze vzdáleného města. A v nich seděli lidé povolaní, kteří už pozdě přijeli pro malou Aničku, u které se projevilo to, čeho se obávali. Bohužel netušili, že jedou tak pozdě. Vyjeli hned, když šla Anička otevřít své první návštěvě - Barce. V tom okamžiku namísto jejich zad spatřili sekeru.
Jen ten, co jako jediný u kamer zůstal, věděl, že je pozdě.
Kamera, tak vtipně a chytře zabudovaná do nejnevinnější a nejoblíbenější hračky malé psychopatky nakonec neochránila nikoho.

Sny

28. září 2011 v 11:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé,

je tady středa, dalšího textu je třeba. To je sice laciné, ale nenapadlo mě nic jiného. Je zvláštní, že některé sny se člověku vyplní a některé zase ne. Tak třeba se mi jednou zdálo o milování se s nádhernou blondýnou, vzbudím se, šahám kolem sebe a nic. A jindy se mi zase zdálo, že jsem se posral, šahám kolem sebe a fakt!
No tak to byl takový fórek, který jsem našel ve starých mejlech.
Ten nejstarší sen, kterým můj mozek disponuje, je o mém skvělém dědovi, který se mi při procházce v horách změnil v jednoho z pomocníků ferdy mravence (těch, jak mají takové rovné nohy) a pak se mi ztratil v tmavém lese.
Podobné, nebo asi divočejší sny, má malá Magi, která uprostřed noci vyskočí dvacet čísel vysoko či do strany, kopne do stěny, vykříkne a pak spokojeně oddychuje dál. Žena vedle mě mi mezitím ukradne peřinu a pro jistotu mi dá loktem, kdyby mě napadlo si ji brát zpátky.
Připomíná mi to historku kamaráda, který kdysi žil s holkou, se kterou jednu dobu hodně hráli sázky a dostihy, a kterého budily uprostřed noci ruce na krku za zběsilého křiku družky "Kupuju!!"
Nejživější sny se mi zdají vždycky, když jsem na novém místě, a tak je tomu i teď; jenomže už to trvá celý měsíc. Skoro jako by hlava z toho byla zmatená, a tak si dává přestávky. Každou noc se několikrát vzbudím, po každém snu, jakoby si promítač bral pauzu, nebo mi poskytnul reklamní blok k tomu si odskočit a tak.
A potom je tu jiná věc. Někdy se nám něco zdá, a to se potom opravdu stane (viz úvod). Takže máme dojem, že jsme to předpověděli. Třeba se mi zdá o kamarádovi, kterého jsem neviděl deset let, a hned další týden ho potkám, nebo se mi ozve. To je přece ukrutná náhoda, ne? Až tak velká, že to musí být něco jiného, mocného jako telepatie...
Teď jsem se dozvěděl, že to JE náhoda, protože si pamatujeme, jen to pozitivní. Kdybych řekl v hospodě "Včera se mi zdálo o Jirkovi, kterého jsem neviděl pět let, a dneska jsem ho nepotkal," tak jsem za vola. Proto na to zapomenu, a na stejných dvacet snů taky. Ale ten jeden sen, kdy dotyčného opravdu potkám, vyprávím ještě měsíc.
Proto je většina snadno vypravitelných historek falešných, protože je prostě jednoduššeji přijmeme a už už se vidíme, abychom ji někomu řekli, až je z ní ono kamarádova dcera má mrtvého strýce, a tomu se stalo.
Pointa a sdělení - většina z toho, co jste slyšeli a bez problému zapamatovali, není z velké části pravda.
A pak tady jsou ještě jiné sny, které prožíváme za plného vědomí. Mám jeden naivní, který je přesným opakem toho, jaký jsem. Sem tam si představím, že by nebylo úplně od věci být rockovou hvězdou. Jako napsat skladbu, tu prodat labelu, nechat ji hrát v rádiu a dvacet let za ni brát tantiémy.
Představte si, co kdyby Damon Albarn nikdy neexistoval? Nikoho by ani nenapadlo, že tu kdy jaký muzikálně založený člověk měl běhat po světě a brnkat lidem do hlavy melodie s fajnovými texty. Byl by tu jiný chlápek ze zapadlé vesnice, který měl takový zvláštní a těžko uvěřitelný dar. Uměl brát lidem talent, aniž by je kdy potkal.
Už v šestnácti měl napsaných tisíc písniček, tak jel do Británie, kde byl objeven hledačem talentů. Je to naivní, ale první album se jmenovalo BEST OF a bylo složeno z nejlepších hitů kapely Blur, která v jiné dimenzi skládala hudbu. Druhé neslo název Oasis, a jakémusi Noelovi Gallagherovi, který pracoval v obchodě se smíšeným zbožím a celý život se cítil okradený, se moc líbilo. Ze skupiny tohoto hocha z vesnice byly megahvězdy, protože dokázali měnit styl s každou deskou.
To bylo loni. Teď se čeká, co se namane, kdo další bude oloupen. Takže se prostě před třiceti lety bez větší pozornosti narodil chlápek se zvláštní schopností. Uměl obírat lidi o talent. Stačilo mu znát jméno a dílo onoho člověka. Jmenoval se Jindřich Landel. Tak se přejmenoval na Leviathana Marnotratného.
To by mohlo být zajímavé. Představme si, že Leonardo da Vinci se narodil v roce 2032. Vrátil se do doby, kde by mohl být nejvíce oceněný, a proto jej pokládáme za takového vizionáře - jenomže nebyl vizionář, všechno už znal, jen to dokázal prodat v době, která byla těmto vynálezům vzdálená.
Stejně jako Biff Tannen v padesátých letech vlastnil trezor, ve kterém měl uchovanou knížku, o které věděl jen jeden mladík a jeden potrhlý profesor - Gray's sports almanac.
Teda já vlastně ani nevím, co jsem tím chtěl říct. Jen mě to tak napadlo.

Priaten den



Města a lidi

22. září 2011 v 16:51 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé

včera jsme tu měli podzim a já jsem si poprvé uvědomil, kde vlastně jsem a jak jsem relativně daleko. V práci jsem byl do šesti, protože jsem ráno zamknul rodinu v bytě bez klíčů, tak jsem hodinu a půl lítal po městě jako člověk, který zamkne doma lidi bez klíčů a uvědomí si to pět metrů před vraty továrny. V práci teď sedím vedle okna, takže jsem velice dobře věděl, jaké podnebí se vzduchem šine. Mraky barvy olova, vzduch nabitý elektřinou, vůně deště, pozvolné smrákání.
Po šesté večer jsem v Praze zpravidla seděl v kanclu a dodělával smlouvy ulovených marnotratníků z benzínek, a pak šel na metro, za tmy a Václavským náměstím, vystoupil na ípáku, kde jsem přemýšlel, jestli dám jednoho hamburgera a jel do Vršovic, cestou vzal třeba chleba a večer se podíval na přátelé nebo mash nebo film, nebo prostě usnul. V Olomouci jsem po šesté večer šel na vlak do Ostravy, z Riegrovy ulice, z O2 pobočky, v kvádru a špinavé bundě se špinavou kabelí (jako idiot), zmrzlý a unavený z hovorů, které jsem měl a z toho, že jsem se celý den honil za ocasem jak pes, a nic z toho nebylo.
Ve Zlíně, to jsem bez starostí šel ze školy, nebo z kina do hospody jedenatřicítkou dolů z kopce, nebo do kina, a nebo jsem seděl na pokoji nebo hrál fotbal kousek od domečku na hřišti a nebo jsem seděl na počítači a dodělával rozpočty.
V Brně jsem pomalu dojížděl domů do Lískovce, nebo už doma byl nebo seděl v Obřanech na zahrádce na pár pivech. V Ostravě jsem byl touhle dobou většinou doma.
No a tady v Sofii, jsem okolo šesté těsně po výstupu z maršrotky na bulváru a čeká mě zrovna čtvrthodinka svěží chůze domů. Nebo pokud dělám do šesti, tak stojím u cesty, okolo mne pobíhají psi a já dumám, že to je další město a poprvé mi dochází, že teď je něco jinak. A že se mi nezmenšilo město, nebo republika, ale trochu i Evropa. Protože ty místa, které jsem předtím míjel, vnímám kousek od sebe - jako nádraží v Olomouci, maliňák v Brně, park vedle domu ve Vršovicích, fontána v Ostravě..jen do těch městských částí moc nechodím, protože je mám z ruky, tak jako jsem v Ostravě nejezdil chlastat do garáže, protože mě prostě nebavilo trávit čtyřicet minut v tramvaji a podobně.
A taky dumám, jaké lidi potkám v maršrotce. Sto metrů od místa, kde nasednu po práci, nastoupí ten dvoumetrový tlustý borec, který pro změnu vysedává asi sto metrů přede mnou, takže mu cesta do práce netrvá tak dlouho. Ráno se mnou stojí na zastávce chlap s knírem, samá šlacha, okolo padesáti, o půl hlavy menší než já, řekl bych že dobrák, ale je prostě zakaboněný. Takový typ, který nedá nic zadarmo, i když kdysi tak třeba činil. V útrobách vozidla už je ta ženská, vysoká a krásná, která se neusměje nikdy a na nikoho. Vystupuje asi pět minut přede mnou, na rohu křižovatky a po práci mává na zastavení naproti přes cestu. Jezdím s ní každý den ráno i večer. Po jejím výstupu ujedeme asi patnáct metrů a nastoupí ta rusovláska, načež vystoupí (a já s ní) ženská, která nastupuje v centru. Po vystoupení přejde přes cestu a nakrmí psa, který tam na ni každý den čeká. Já jdu pak takovou malou uličkou a mine mě na kole jeden chlap ve fosforeskující vestě, s kulichem a troubítkem, kterým mě vždy vyhodí z rytmu. Tohohle jediného nemám rád.
Taky jsem zjistil, že i tohle město je malé v tom smyslu, že narazím na stejné lidi na různých místech. Tak třeba ten borec (dva metry, tlusťoch); minulou sobotu se pracovalo, pustili nás dřív, ale před hotelem Sheraton byla zácpa. Způsobila ji stávka za nějakou politickou stranu nebo pro její zrušení. Vystoupil jsem hnán poviností tohle vyfotit. Nakonec jsem chodil necelé dvě hodiny směrem domů (neztratil jsem se), až jsem se objevil na zastávce, kde přijížděla dvacítka - a kdo to se mnou nedobíhá tramvaj? Chvíli jsem na něj zíral jako puk, a mám pocit, že i on se zarazil.
Myslím, že si mě pamatuje, protože jednou ignoroval řidič maršrotky jeho prosbu o zastavení a tak tenhle pán musel vystoupit se mnou. Nadával a kroutil hlavou a chvíli promlouval i ke mně; jakoby mi chtěl vysvětlit, že ten řidič udělal chybu, že to není jeho zastávka a bude to muset ujít pěšky.
Jako ten člověk předevčírem. Po cestě na bulvár je banka, tak jsem si šel vybrat peníze, a tenhle chlapík tam lítal okolo zavřené banky, protože mu bankomat snědl kartu. Chvíli jsem za ním stál na schodech, poslouchal tóny jeho hlasu, sledoval jeho oči, kterými na mě civěl v naději, že mu třeba řeknu: "Ahoj, určitě vám to snědlo kartu. No máte štěstí, že jsem šel kolem," až jsem mu pokynul leka den a šel jinam.
No tihle lidi a já s nimi, jsme každý den na těch stejných místech, v tomhle období a říkám si, jestli ti, které jsem stejně pozoroval v česku, pořád takhle tráví cesty do práce a jestlipak je tam někdo nový s nimi, který nad nimi dumá. Ne že bych si na někoho z těch cest pamatoval. Ne že by na tom kdovíjak záleželo, nebo to něco řešilo, ale říkám si, že je vlastně tak jedno, kde člověk je.
A ani tohle není pravda. Jednou jsem viděl v televizi, že když se vám v nějakém větším městě (la, ny, kinshasa) zalíbí někdo cestou do práce, měli byste ho oslovit, protože pak už ho nikdy nepotkáte a nedozvíte se, kdo to opravdu byl.

Dabeda

Yasin Raven

22. září 2011 v 11:37 | Milllhause |  Povídky
Koho vinit z vlastního úpadku? Vždy jenom sebe, řekl by jeden nelítostně. A to ať je to jakkoli těžké přijmout. Yasin Raven byl hříčka přírody, loutka v rukou osudí či míček v tlamě psa. Pan Raven žil třikrát. Třikrát se narodil, třikrát se rozkoukával po světě a taky třikrát umřel,ale nikdy se nepoučil. Nejblíže poučení byl těsně před tím, než potkal Buicka, velice zánovního a s nadšeným majitelem.
On si jenom tak žil, nikam nemířil a mládežnická léta vyloženě proživořil. Člověk by nevěřil, že někdo tahá za nitky osudí, že by někdo mohl takhle činit - někdo či nějaká síla. A není ani proč tomu věřit, když málokdy vidíme něco, kvůli čemu bychom se nad tím měli zamyslet.
Ravenovi se to však přihodilo. Mrhal tím svým životem, na nic se nikoho neptal, nic po nikom nechtěl, nechtěl nic vědět a skoro nad tím ani nepřemýšlel. A jednou za ním přišli podomní obchodní a prodávali mu Jehovismus. A byli už opravdu rozladění, jak je každý posílal do kdovíkam, jak se jim celý svět skrytý v jednom sídlišti vysmíval. Jak tak hovořili k Yasinovi a sledovali jeho nepřítomný výraz - výraz člověka, kterému uletěly včely a který si ani nevzpomíná, že včely kdy vlastnil - začala v nich pěnit výbušná kapalina. Nevšímaje víry, Yasin dostal knížkou přes čumák tak trefně a smolně, že se svalil k zemi. Úder byl směřován k nosu, ale původní zvířecí instinkty Ravenovu hlavu naklonily v bok, a tak to schytal přímo do spánku. Knížečka, ač útlá, překonala Jehovovo očekávání.
Odvezli jej do nemocnice a milého podomního obchodního, kterému nechyběl pud sebezáchovy a nechal se zatknout, neb věřil, že žádný chorý mozek by jej za neúmyslné zabití nemohl odsoudit, tento člověk si to putoval do basy. Yasin Raven žil v pokoji pro dva lidi a během prvních deseti let se u něj vystřídala spousta spoluležících, kteří buď umřeli nebo odešli po svých zpět do života, a o kterých Yasin neměl tušení, že tam kdy byli. Ležel si totiž ve spánku, ve vlastním světě a snech a snil o čemkoli mohl.
Později, když se vzbudil, si na pár z oněch snů pamatoval a nejednou si říkal, jestli to je to, co zažil nebo si jenom vysnil. Sny o výletech, milováních nebo třeba hádkách. Co se týče jeho probuzení, tak tehdy by byl jeden překvapený, že onen šok jeho tělo a srdce a mozek zvládly. Říkal si, že se jenom hodně prospal; v těch prvních okamžicích, kdy nevěděl nic ze světa ani ze jména. A tak koukal do stropu, a nevěděl jak se dostal do nemocnice - a ať mu jehovistu připomínali jak chtěli, nepamatoval si na něj.
Největší šok, který Yasin po probuzení absolvoval byl pohled do zrcadla. Možná pár set neurčitých myšlenek atakovaly jeho mozek a ptaly se, jak to sakra, že jsem tak zestárl a to jen přes noc? Co se asi stalo - šok, nemoc nebo snad… Ale nic ho nenapadlo - slovo kóma slyšel jen jednou a to v ne moc povedeném filmu, který odzíval jako vše, co v té době zažil. V té době, která skončila včera, řekl by jeden, ale jde o dobu patřící generaci nazpět, řekli by všichni ostatní.
"Spal jste dvadvacet let.." sdělili mu.
Brzy u něj byla jeho matka, jejíž vlasy zbělely a povaha zprudérnila. Jeho matka byla stará paní, která tak děkovala všemu okolo, že z toho šla hlava kolem. Ale kamarády už nepoznal. Mnozí na něj skoro zapomněli - z Yasina zbyla jen vzpomínka, byl z něho jen člověk na fotce. Ale pár jich přišlo, s manželkama, ale co si asi měli říct. Nebylo o čem mluvit.
No a Yasin se pomalu začal učit chodit, ale moc mu to nešlo, a trvalo to dva roky, než si došel do obchodu. A skamarádil se znovu s jedním starým kamarádem, který sám vychovával dcerku. Dceři bylo osmnáct, chodila do kroužků a na výlety a stihla toho dělat opravdu moc. Yasin ji velice zajímal; proto s ním trávila dost času. Všichni tři spolu byli dokonce na dovolené a Yasin se nestačil divit, kolik elánu v sobě může nosit jeden jediný člověk a dostával z ní tolika energie, že mu sem tam hlavou problesklo, proč nebyl stejný a co vlastně dělal on, když byl v jejím věku.
Hodně v těch letech Raven chodil a kudy chodil, tudy přemýšlel a snažil se všechno si vybavit a něco si uvědomit. Něco, co se nabízelo, ale nedokázalo se vydrat na povrch. Pomalu mu táhlo na pětačtyřicet a jednou večer ho velmi nepříjemně bodlo u srdce. Ten večer navštívil svého přítele, donesl láhev pálenky a že si popijí a že se vyzpovídají, protože v Yasinovi něco hlodalo a začalo to i bolet, jak nedokázal nalézt odpověď na to, co s tím. Věřil, že by mu jeho přítel mohl naznačit co dělat a jak tuto obvyklou životní strast řešit. Ale než došlo k rozhovoru, a než se oba příjemně usadili, tak Yasin spatřil něco, na co už nikdy nezapomněl a co ve svém životě posuzoval za zásadní moment. Dcera nejlepšího Yasinova přítele, děvče nosící jméno Anna, otevřela dveře svého pokoje, ze dveří se vysoukal mladík v trenýrkách a namířil si to k hajzlíku. Yasin se podíval na Annu a ta mu nepřítomně pokynula na pozdrav a hned dveře opět zabouchla. A Lešek - Annin otec - ať Yasina opíjel jak chtěl a zpovídal sebevíce, už ten večer z Yasina nedostal kloudného slova.
Ani nemusel, protože Yasin Raven teď věděl více, než kdy předtím, co potřebuje. Hned jak přišel domů, tak si sednul ke stolu a začal psát Anně dopis, ve kterém se ji vyznal. Když se ráno vzbudil, a dopis si přečetl, převrátil se mu z toho textu žaludek vzhůru nohama, dopis přepsal a pak ještě jednou a pak začal úplně od začátku a tu poslední verzi Anně poslal.
Anna šla s Yasinem na večeři, a během jejich mnohotématického rozhovoru mu nastínila, že myslela, že se snad Yasin nikdy nevyžvýkne a cože vlastně od života chce. Je mu přece pořád dvacet pět, protože duševně nezestárnul a proč se tomu životnímu kopanci zatím nepostavil.
Yasin po čase také odbočil od jiného tématu, protože najednou jakoby cítil mezi prsty proudící vodu a když se na ony ruce podíval, skoro jako by tam viděl kousky času, které se ztrácí v nenávratnu. Řekl, že ji velice miluje a zbožňuje a že je ta nejjedinečnější bytost, s jakou se kdy setkal. A myslí, že kdyby mu těch dvaadvacet let mělo být odejmuto jen proto, aby ji potkal, že to klidně vezme a nebude se na nikoho hněvat.
A ti dva se začali strašně milovat a být spolu a myslet spolu a bylo to náramně krásné duševní spojení. A ať je viděl kdokoliv, tak nemohl nic namítat a Lešek byl rád, že oba jeho nejmilovanější si k sobě našli cestu.
A najednou se zdálo být všechno svěží a voňavé jako závan čerstvého vzduchu.
Širé okolí bližních z nich mělo radost. Ale jednoho dne se Yasinovi na duši vyrojil takový malý zárodek "něčeho". A to "něco" pomalu rostlo, a byl to takový vřed, ve kterém bobtnal pocit, že mu ten narůstající tlak očekávání vadí. Jeden den miloval, druhý den se bál a tak dokola, až z toho šílel. Jednou se ti dva měli opět sejít na posezení s přáteli, tedy v době, kdy už spolu byli alespoň pár let. Docela krátce před tím, než měl dorazit do nálevny, se seznámil s majitelem Buicku.
Chlápek to byl docela obyčejný a nadšený z nového motorového vozidla a jak si to tak pádil po cestě, tak se zapomněl a nedíval se na ukazatele rychlosti. A když se seznámili, tak se majitel Buicku ptal Yasina: "Můžete se pohnout? Bože, neviděl jsem Vás.." ale Yasin se neměl vůbec k odpovědi. Jeden by řekl, když by se tak na něho díval, že je tuhý. Buick brzdil, ale bylo to přespříliš rychlé. Zajímavé na tom může být, že chyba to byla Yasinova.
Jak si tak přecházel cestu a měl v hlavě cíl cesty a přemítal, co jej čeká, tak si říkal, jestli by mu mohl dnešek přijít v zapotřebí. Jestli je tohle všechno právě to, co opravdu chce. Taková ta myšlenka, co občas projede centrálou lidské hlavně; aniž by ji jeden myslel vážně. Kupříkladu - "Kdybych byl zabil, chytili by mě?" Yasin se ale přesto zarazil, aby se otočil a šel kamkoliv jinam, a v tom ho to sestřelilo. Asi by se mu nic nestalo, kdyby tu ulici jen tak přešel, ale kdyby je zbytečné slovo. Kdyby z nebe pršely milony, tak jsme všichni milionáři, říká se.
Když byl Yasin opět pokládán do lůžka, byla z něho senzace a dostali se i k Anně, protože ne všichni její kamarádi dokázali držet jazyk za zuby. Na Annu toho však zanedlouho bylo přespříliš a odjela pryč. Yasinova matka umřela hned poté, co se dozvěděla o nehodě svého prvorozeného a jeden by řekl, že to bylo žalem. A majitel Buicku přišel o řidičák, dostal podmínku a pravidelně Yasina navštěvoval a platil za něho pobyt na lůžku a snažil se, jak mohl, aby odčinil to, co pomohl natropit.
A Yasin spal dalších dlouhých jedenáct let a když se probudil, byl to už jiný svět. Svět ve kterém chyběla jeho pravá láska, matka a nejlepší přítel. Bylo mu šestapadesát a něco, a více než polovina života na lůžku mu dala do konce života chronické bolesti zad a taky k onomu životu nechuť.
Probral ho blesk novináře, který fotil do bulváru muže, jež už třiatřicátým rokem spí. Udělal cvak a Yasin Raven otevřel oči a nevěřícně na něho zíral. Už po chvíli se mu dostalo jasného prozření a jen při krátkém zkoumání svých rukou věděl, co se asi stalo. Jen nevěděl, jestli je to štěstí nebo smůla, že ještě pořád žije. Sedíval v křesle a prosil jednotlivé fotony a kvarky a buňky v těle, aby našly kouska energie, díky které by byl schopen těšit se ze života.
Brzy mu přišel dopis od Anny. Zpráva o jeho probuzení zaujala několik novínářů, a dokonce se s ním přišel vyfotit nějaký politik, a ten mu po tom všem rozruchu slíbil, že na jeho přání zůstane v anonymitě a někdo schován. A tak se i stalo.
Yasin Raven žil někde o samotě a přemýšlel, co to byl za život, jaký smysl to mělo ho připravit o třiatřicet let. Usmířil se s majitelem Buicku, který už Buicka neměl, neb se na něj nedokázal podívat.
A poté se setkal s Annou, ale zatímco ona byla krásná ženská po třicítce, on byl nepoužitelný dědek. Anna mu ukázala obě dcery, jednu takovou pichlavou, ale za to hodnou, a druhou nesmělou a tichou, ale o které nikdo nevěděl, jak vlastně myslí a co by dělala v krajní situaci.
Strávil s nimi nějaký čas a od té doby si píšou. K vánocům, narozeninám nebo třeba jen tak - když je někomu těžko. Možná Yasin doufal, že by snad mohli něco vybudovat, alespoň na přátelské bázi. Ale už když jej Anna vyzvedávala na letišti a přivítala se s ním, tak uviděl v jejich očích, co se možná ona snažila skrýt, nebo o tom možná ani nevěděla, ale Yasin věděl dříve, než se posadili do auta, že to je možná naposledy, kdy se vidí. Že v Anně je nějaká zející propast a díra, kterou nikdo nezaplnil a že její srdce naplno patří dcerám.
Dumal a tu ho napadlo, že to mohlo být kvůli jeho mrhání času. Že nikomu nemůže ublížit, když on tomu začne věřit - že ho nějaká síla z Hůry dvakrát napomenula. Když odjížděl od Anny a nasedl do letadla, tak se poté domů už nikdy nevrátil. Jel se podívat jinam.
Jeho stopa končí odletem z letiště, kde jsem ho měl čekat.
bývalý majitel Buicku

Úřady

14. září 2011 v 15:04 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé,

vždycky, když jsem se ocitnul na novém místě, tak jsem se tam nevyznal. Zapadlé ulice, parky, ani hlavní náměstí mi nic neříkaly, pak se ale stalo to, že jsem sem tam nějaké místo poznal, i když jsem netušil, jak jsem se tam dostal. A pak jsem poznal druhé, třetí a páté místo, až se stalo to, že jsem třeba při cestě někam dumal, kde bych ta místa zase našel, a jaká je to škoda, že některá místa (třeba náměstí, kino a hospoda) jsou od sebe tak daleko, abych za pár dní přišel na to, že jsou od sebe minutu chůze právě onou zapadlou ulicí.
V té chvíli se stane to, že se mi to město hodně zmenší, a to se pak stane ještě hodněkrát, protože pokaždé, jak najdu souvislosti s různými místy v onom městě, tak se tím pro mě stane čím dál známější a zmenšuje se až do podoby, kdy je mi v něm dobře, protože ho znám, ale zároveň jsem v něm ne vše objevil a prohlédl. Je to ten zvláštní okamžik, který může trvat měsíce i léta. Prostě si jenom to město vychutnávám, aniž bych se cítil jako cizinec. Až se jednou ono město zmenší až je člověku malé a ten tak odejde, protože je mu tam prostě těsno.
Mě se Sofia trochu zmenšila díky činnosti, kterou z duše nenávidím, a sice díky objevování systému byrokracie.
Možná znáte zákon 22, známý taky pod přezdivkou loi de la Grande Terreur. Jde v něm zhruba o toto - vláda, či nějaká síla mi řekne, že ode mě chce formulář A2. Tak si pro něj jdu, ale tam se dozvím, že pro jeho získání potřebuji formulář A1. Jdu si tedy pro něj, ale jak už tušíte, nedostanu jej bez formuláře A2. V případě nesplnění člověka vyhostí/zavřou/popraví/jinak potrestají (záleží na současném trendu v té a oné zemi).
Jinými slovy princip domu, kde se zatmívá mozek povýšený o jeden level výše. Nejzajímavější na tom je, že přijat byl 10.června roku 1794 (!) a stále to platí. Navrhnul ho jakýsi Georges Auguste Couthon.

Pokud v zemi Evropské unie chcete pobýt déle než 3 měsíce svého vlastního života, musíte obětovat několik návštěv a čas i jiných lidských životů (jak víme z minula, na úřadech se nemluví anglicky a tak je třeba doprovod); jedná se zkrátka o věc nadmíru zábavnou a dlouhou a taky možná i bohatou na příběh.
Zjistil jsem si, že na migrační oddělení mám přijít se smlouvou. V práci jsem si o ní zažádal, ale řekli mi, že potřebují moje bulharské občanské číslo. Šel jsem si tedy pro něj, ale řekli, že to dostanu až na legitce, ke které potřebují právě tu smlouvu, na kterou musím první získat to číslo, které nedostanu bez smlouvy atd. Připomíná vám to něco? Je to vtipné, nicméně jsem uspěl, ač se tomu sám divím. Vyřešit to jde tak, že si zařídíte prozatimní id number. Na internetu psali, že to je na úřadu NOI (zdravotnictví apod.) Nebylo tomu tak, tak nás poslali na NAP (daně, sociální záležitosti), žel ani tam jsme neuspěli. Poslali nás na úplně jiné místo ve městě a tam jsem skutekně uspěl. Včera se to skončilo a mám to. Mám legitku a od včerejška je tedy občanských bulharů o jednoho plus. To se nedá nic platný.
Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré a já tomu pevně věřím. Minulý týden v pátek ráno jsem šel na onen třetí úřad v pořadí, skrytý v komunistických blocích, takže při vcházení dovnitř máte pocit, jako byste se šli zpovídat z kacířství a ne zažádat o občanství. Ještě jsem netušil na co se dívám, ale zaujal mě jeden malý dům červené barvy, který by klidně mohl sloužit jako fara. Byl to národní kinematografický archív, který v jakýchsi intervalech pořádá promítání starých bulharských filmů. Nevím, jak jinak bych ho našel.

No tak dále, od magického mrdni se jsem našel část města označenou jako Lulín. Takže, až vám tady někdo jednou řekne mrdni se v Lulín, zachovejte chladnou hlavu a neroztřískejte dotyčnému bulharovi lebku plastovou dvoulitrovou láhví Zagorky za 1,99 leva.
Tři až čtyři výrazy jsou tady obzvlášť oblíbené. Zde je jejich výklad:
Ts ts ts...něco se někomu nezdá, česky by se dalo říci ale no tak.. Při vyřknutí mírně pokývnete hlavou, klidně i horizontálně.
Le le... s protáhnutými e. Výraz, kterým bychom jako by říkali no podívejme, nebo rovnou ty vole.
Оff...tak to je povzdych, říkaný přesně tak, jak je tady napsaný.
A pak vcelku oblíbené mainata ti, čímž toho druhého nabádate k tomu, aby vám ho vykouřil nebo jinak obšťastnil orgán.
Sem tam už se v něčem chytám, ale většinou teda zatím ne. Vše ale přijde, stejně jako vy přijedete nebo přiletíte a společně pak spolu se zde zabavíme. Vždyť vše spěje kupředu takovým způsobem, že jsem to od poslední zprávy vytáhnul v pokeru ze čtvrtého na první místo. A to je přece dobře.
Rozhodně vám všem děkuji za mejly, které umí velice zpříjemnit ráno. Jeden lepší než druhý, přičemž jsou tyto postaveny v kruhu. Takže při každém dalším čtení se mi líbí víc a víc.

Doskoro prijateli

Derek

10. září 2011 v 12:24 | Milllhause |  Povídky

Derek se krčil u skla a vyhlížel člověka, jenž mu měl dnes přinést jídlo. Byl stravován dvakrát denně a tak na příděl čekal velmi úporně. Pořadí dnes přišlo na Levyho, ve své době nejlepšího kamaráda. Levy znal Dereka od devíti let, a proto tuhle službu z duše nenáviděl - pohled na osobu tak blízkou, jako byl Derek, mu drásalo srdce. Vzal do rukou mísu s ovesnou kaší, na kraj palety naskládal prášky a plechovku proteinového džusu. Namířil si to ke komoře.
Byla celá prosklená; zvenčí byl pozorován život uvnitř, ale její jediný obyvatel viděl pouze obrazy scenérie měnící se v pravidelných intervalech.
Levy čekal, až mu zřízenec otevře dveře. Ty zasyčely a během té krátké chvíle se oči Dereka a Levyho střetly. Levymu bylo jasné, že Derek jej vidí rád - rozhodně radši než nějakou starou kraksnu, která byla schopná hodit tác na zem, až se polovina rozsypala a vylela na podlahu. Ne že by to někdy Dereka odradilo vše sníst.
Levy se navlékl do bezpečnostního obleku. Poté pokynul k muži, který obsluhoval hlavní dveře do komory, aby je otevřel. Stalo se a Levy najednou stál v místnosti s nakaženým. Ne s kamarádem - přesto se na něj usmál, ale byl to chabý pokus a Dereka ten úsměv spíš rozrušil. I v tomhle stavu lehce poznal, jak nucené gesto to bylo.
Levy vešel dál do nitra místnosti a dveře se za ním zavřely. Toho byl schopný jenom on a pokaždé za to slízl kázání. Bylo velmi striktně zakázáno setrvat s Derekem v místnosti déle, než bylo nezbytně nutné. Jeho záchvaty přicházely velmi nečekaně a kdo ví, co by byl schopen udělat někomu dalšímu. I přes třiačtyřicet kilo uměl udělat problémy chlapovi vážící metrák.
Levy by se ale musel proklít, kdyby se hned otočil a nechal Dereka napospas všem chmurám a marným nadějím na uzdravení. Derek klečel ve skleněném koutu a díval se Levymu do očí. Ten mu pokynul pravou rukou na pozdrav, ale ihned ji musel vrátit, aby se mu nevyvrátil tác s přídělem. Popošel až k Derekovi a tác před něj položil.
Derek v rychlosti, aniž byl Levy schopen reagovat, vystartoval a ostrými okousanými nehty se ohnal po Levyho ruce; po té ruce, kterou ho zdravil. Následek téhle splašené reakce došel Levymu až během zaslechnutí bezpečnostního zámku. Vyděšeně se otočil čelem vzad a z výrazu muže u dveří pochopil, proč se tak stalo. Ale špatný pocit měl už během letmého pohledu skrze sklo, které se poprvé rozsvítilo. Tucet lidí stál nehybně a nevěřícně ho pozoroval. Levyho a vřeštícího Dereka poskakujícího za jeho zády.
Nechtěl jsem, nechtěl jsem… Tohle ne… Bušilo Levymu v hlavě, zatímco Derek nepřestával halekat. Kolik lidí by to chtělo slyšet. Kolik z těch, co ho teď tiše pozorují a tak nelístostně a odměřeně s ním soucítí. Zpozoroval Janu a to, jak už se s ním pomalu loučí. Nechtěl jsem…
Levy, který už jistě věděl, v jaké situaci sám sebe nalezl, se podíval tak, jak mu radil instinkt. Jediné, co pro něj teď existovalo, byla krev. Ta, která mu jako šílená proudila z ruky.

Jsem Gentleman

10. září 2011 v 12:24 | Milllhause |  Povídky
Pan Narcis měl k sobě vždycky velmi blízko. A tak když na počátku jedenadvacátého století propukla móda s braním si sebe sama, nikoho nepřekvapilo, že tuto možnost využil.
Pan Narcis se živil jako podomní obchodní - prodával tu nejvybranější kosmetiku Buď krásná ženám všeho věku. Ve druhé půlce devadesátých let udělal docela slušnou kariéru. Je třeba dodat, že by to dotáhnul na ředitele podniků, ale všeho dočasu.
Ze začátku, tedy hned po střední, nastoupil k Buď krásná, kde navzdory bouřlivým ovacím posměchu setrval. Kvůli dusnu v budově byl přemístěn na ulici, kde se mu zalíbilo, a nebyl sám, kdo tohle rozhodnutí přijal s povděkem.
Jeho rajón se z jedné ulice změnil v celou severní část města. Když už se blížil k jižní, změnil se mu život. Sever města neunavitelně zásoboval a byl jí k dispozici po čtyři roky. Mezitím se infrastruktura Buď krásná pozměnila k nepoznání. Spousta z těch, co mu nezatleskali k příchodu do firmy, bylo už jinde, a nejspíš by jinde skončil i Narcis. Pokud na něj někdo dohlížel, pokud měl spolupracovat či se s někým dělit o poznatky nebo o stůl - pak nevyhnutelně vyhořel na jakémkoliv postu.
Spasila ho právě ulice. Na ulici se mu dýchalo dobře. Byl v kontaktu s lidmi, které vídal jednou dvakrát do měsíce - proč by z nich měl mít trému? Jeho práce spočívala v tom, že si v adresáři projel klienty, kteří už si nějakou dobu nic neobjednali, zazvonil jim u dveří a prodával kosmetiku namíchanou jeho šarmem.
Ze začátku ho posílali pravidelně pryč. Tak si přečetl, co si tihle lidé kdysi objednávali, a zjistil, že na to šel špatně - že kopretiny zalíval šampusem, ačkoliv by jim stačila voda a naopak.
Za první měsíc získal zpět osm z deseti odpadlíků a do půl roku ovládal dvě čtvrti, ve kterých zruinoval veškerou konkurenci podomních obchodních. Že si několikrát musel olízat rány, potom co mu někdo pošramotil obličej, přešel bez větších emocí, protože věděl, že má vyhráno.
Pan Narcis žil celý život v domnění, že mluvit o sobě je špatné - že tohle se nemá. Neustále v sobě touhu pochválit se potlačoval, a přidalo tomu jednak napomínání matky nebo posměch v Buď krásná. Sám se sebou začal mluvit jenom z recese ráno před zrcadlem, bohužel dříve než si to uvědomil, už sám a spolu mluvil docela samozřejmě.
"Jak ses dnes měl, miláčku?"
"Blbě, sakra," odpovídal si. Toužil - ba co toužil. Prahnul po tom si s nějakou láskou popovídat, ale zároveň se děsil reakcí na odpovědi, které sám nepromýšlel. Co kdyby zase řekl nějakou hloupost a čekal by ho další neodmyslitelný posměch? Kdo neriskuje, nic nezíská, ale taky nic neztratí - řekl si a pokoušení se někoho získat pro sebe, získat si něčí přízeň, důvěru a lásku zahodil za hlavu. A překvapilo ho, jak moc snadno to šlo.
Po domech už nějakou dobu nechodil - sehnal mladé lidi, kteří si rádi přivydělali netušíc, že ze skutečné ceny dostávají čtvrtinu. Jeho denní náplň tudíž spočívala ve čtení inzerátů a občasném prohození neperspektivních pracovníků za ty dychtivější, i kdyby jenom proto, aby v kolektivu panovala atmosféra strachu.
Povinné nedělní obědy u matky probíhaly v neměnném rytmu až do její smrti. Pohřeb byl stejný jako tisíc dalších - pan Narcis vše zařídil i zaplatil, byt pronajal studentům. Nájem chodil samo sebou jemu; jeho měsíční příjem dvojnásobně převyšoval průměrnou státní mzdu. Když jej někdo na ulici oslovil, pomohl. Když mu nějaký kamarád zavolal, zvedl to a promluvil si s ním. Nikdy nikomu nic neodmítl. Pěstoval si v sobě přesvědčení, že takhle žít se má a zásadově se řídil heslem You get what you give - dostaneš to, co dáš. Jednoduše řečeno - když budeš fér ty k nim, budou oni k tobě taky. Jinak by to nebylo fér.

V prvním létě nového století si četl při ranní kávě zprávy na internetu, když mu málem zaskočilo. Nějaký muž v Mosambiku si vzal sám sebe. Skulinkou v zákoně se dožádal svatebního obřadu, kde sám sobě slíbil věčnou pouť životem.
Asi o měsíc později si tohle usmyslel další muž v Brazílii (ženy to nevyužily). Až ale při téhle zprávě ho napadlo udělat totéž. Když četl o tom Mosambičanovi, zasmál se a mávl rukou. I když na to sem tam myslel, doopravdy se k tomu neodhodlával. Myslel na to stejně tak, jako většina lidí chtěla letět do vesmíru - bylo by to hezké, ale neudělám to. Ale když četl, že muže z Brazílie neodradilo ani pohrdání rodiny a že Mosambičan je v manželství spokojený - neváhal. Jako když má jeden vypito a prsatá servírka nechá na stole klíče od svého pokoje. Jde se na věc a přemýšlení je odsunuto na ráno.
Po manželství pana Narcise potkala ta horší možnost. Jako toho člověka, který vypadl ze soukolí systému, zbláznil se a rozhodl se uřezat si pilkou obě ruce - zkameněl v momentě, kdy zjistil, že to nejde. Sedíc v kůlně a třímaje pilku v ruce, se po prvním tahu po kůži ztratil v neznámu.
Pan Narcis měl hezký, slušný obřad v prosinci. Překvapivě snadno to sehrál s úřady. Nebo ty úřady se chtěly přiblížit světovému trendu, nevíme, ale prostě si v jednu sobotu řekl ano. Za svědka mu šel Renda.
Rendovi táhlo na padesát, byl to hodný člověk a krapet líný a taky proto bydlel na Sametovém tržišti, brána 22. Panu Narcisovi odmítli svědčit všichni, které požádal. Renda si souhlasem vysloužil na půl roku zaplacené ubytování a dělnickou práci -
"...která šlechtí," řekl mu pan Narcis. Snědli spolu oběd, nechali se vyfotit do bulváru a už se neviděli. Nevíme, co se s Rendou stalo. Pokud měl rozum a novou životní šanci chytil za pačesy, nežije se mu úplně špatně - rozhodně lépe, než předtím.
Po obřadu šel Narcis domů. Natáhl se v pohovce a usmíval se jako blázen, dokud neusnul.
"Jste to vy?" usmála se na něj asi čtyřicetiletá žena v obchodě.
"Kdo mám být?" odvětil.
"Ten člověk co si vzal sám sebe." Byla milá.
"Jsem to já," usmál se a přešel k zelenině. Nevadilo mu to. Při vybírání pomerančů mu vytanul na mysl pojem zakázané ovoce.
"A jak to jde?" překvapila ho po levici. Pan Narcis se na ni až teď poprvé pozorně podíval.
"Musím říct, že nám to vyšlo. Nevybral jsem si špatně," řekl a usmál se na tu krásnou ženskou. Ona, světe div se, jeho pohled opětovala. Potom se setkali až na parkovišti. Počkal tam na ni.
"Kousek odtud je kavárna. Přijala byste pozvání na kávu?" řekl přirozeně.
"Jo," odvětila. "Nebudete mít doma problémy?"
"Možná si něco vyslechnu," opět se usmál.
Začalo druhé léto nového století, obzvláště parné. S Narcisovou kariérou to poprvé začalo jít z kopce. Už nebyl v takové formě, nebyl okouzlující ani pohotový. Lidi, se kterými dělal, na něho pokřikovali, ať si rodinné problémy netahá do práce - říkali to v žertu, ale zřejmě by se vyděsili, kdyby věděli, jak blízko pravdě jsou.
"Kde jsi byl?"
"Zašukat si," odpovídal si. Prsten už nenosil, ale už nikdy mu nepřestane vadit otlačená a opálená vzpomínka na snubák. Sundal ho kvůli ženské, což řekl jí - a sundal ho kvůli tomu, že přece nebude nosit snubní prsten půl roku po svatbě, což řekl doma. Vynutil si, že budou přespávat u ní, a protože byl celý život sám, rád by si dopřál trochu času, než spolu začnou doopravdy žít. Dala mu půl roku, protože
"...mi dávno není dvacet, abych čekala rok. Nechci stárnout sama."
"Já tě nechci ztratit," vyslovil se jí, ale doopravdy mu byla ukradená. Hlavně chtěl uniknout tomu hororu doma, kde mu to začalo být těsné, ačkoliv žil ve třípokojovém bytě. Lezl si na nervy, nesnášel se - a schválně hrál před sebou divadlo. Divadlo, kdy to nebyl ten ochotný chlapík - jen proto, aby na sebe mohl být po právu naštvaný. Začal jakoby vidět světlo na konci tunelu, které se mu na několik let ztratilo. Viděl cíl, ve kterém už nebude tím, co mu každý bez ustání připomínal a čemu začal taky pomalu věřit.
Probudil se v něm červ, který u jiných lidí neusne, kdyby sto let žili. Říká nám, co je normální a co ne. Co překračuje čáru. Každý máme ony hranice v hlavě uspořádány jinak, ale u každého to funguje, což u Narcise začalo platit stejně náhle, jako to letní horko.
Dlouho to netrvalo a vyhodili jej z Buď krásná. Možná by zvládl tam zůstat i přes tu nechuť, která s ním denně v práci cloumala. Dokonce projevil tu snahu, že šel zpátky do terénu. Ale zničily ho stížnosti, ať už jeho podřízených nebo zákazníků. Poděkovali mu a poslali ho do háje.
Našel si další místo a to jako rolbař. Mezi tréninky v hokejové hale upravoval led. Ani to mu nevadilo - že z člověka, který vydělával takové peníze, je najednou papírově sociálně slabý, a musí denně poslouchat posměšky od spolupracovníků - zasloužených horníků - posměšky o tom, jestli si je jistý, že si někde nenasazuje parohy a podobné řeči. V té době zbývalo Narcisově levici pár týdnů života.
Pan Narcis přestával ztrácet soudnost a to tu, které věřil celý život. Vždy se chovat jako gentleman za každých okolností - i kdyby trakaře padaly.
Toho slavného dne se vzbudil po noční asi po hodině spánku. Nemohl spát. Včera večer se pohádal se svou ženskou, jak ji nazýval.
"Jak bych se mohl rozvést, jsem ženatý sám se sebou - jsem magor!"
"Vezmeš si přece mě!"
"Nevezmu!" zařval na ni, a až po pár vteřinách - a později než ona, si uvědomil tu strašnou pravdu, které on sám odmítal uvěřit. Vyšlo to ze mě, zevnitř - musí to být pravda, říkal si.
"Myslím to vážně," řekl jí.
"Ale proč?" nechápala. Pan Narcis si vhodil ručník.
"Mám strach."
Dal si studenou sprchu. No, vlažnou. Nespouštěl oči ze svého prsteníku. "Nikdy se nerozvedem. Vždycky budu magor…"
"Vždycky tu s tebou budu." Po sprše si dal lupínky a zašel do baru, mezi lidi. Koupil si noviny a dočetl se o chlapovi, který se bůhví proč rozhodl uříznout si obě ruce. Potom šel do obchodu se smíšeným zbožím a koupil si sekáček na led.
"Neopustím tě," dunělo mu v hlavě. "S jednou rukou rolbu kočírovat nebudeš." Naposledy se najedl jako většina lidí na planetě, přichystal si telefon s vyťukaným číslem a po vyžahnutí několika panáků se odhodlal máchnout. "Usekl jsem si ruku," zachroptěl pak operátorce.
Do nemocnice za ním přišla i ta ženská, která už teď krásná nebyla. Jen zklamaná, sešlá. Seděla u něho celé návštěvní hodiny, ale ani jeden z nich se nevzmohl ani na pozdrav. Prostě tam den po dni na sebe hleděli a chtěli na sebe hledět a cítit se v přítomnosti a v tichu.
"Nikdy tě neopustím," řekl si.

Dylan a Judith

8. září 2011 v 11:52 | Milllhause

Napadlo mě, že svět je zajímavé místo pro žití, nabízí několik různých vesmírů. Stále se tážeme, cože se v té černé nehostinné prázdnotě může skrývat, astronomové z NASA slibují, že do konce každého dalšího roku najdou novou Zemi, ale při zamyšlení vyplyne, že jich máme spoustu jen tady. Stačí potkat někoho s jiným myšlením, s jiným pohledem na denní problémy a najednou žijeme jinak a jinde. Místa, která jsme kdysi míjeli, pro nás znamenají něco jiného - ve všem nacházíme jiný význam.

Uvažme dva příklady, jako život na tři životy zajištěného Dylana v Beverly Hills, který zdědil jmění. Co pro takového člověka znamená denní tragédie? Žije ve světě, kde pojem hlad téměř neexistuje. Ale jednoho dne přijde šok, to když pozná nového člověka, a on Dylana zavede na místo, kde nikdy předtím nebyl, třeba je to vedlejší město, třeba odstrčená čtvrť - a co tam náš hrdina neuvidí? Žebráka, povaleného na ulici, který se vrhne do koše, aby po Dylanovi dojedl zbytek hamburgeru. Jelikož Dylan není žádný zlosyn, tahle příhoda jím hluboce otřese, podívá se na internet na heslo chudoba a shlédne řadu fotek a textů.

A něco se v něm zlomí, vstoupí do organizace - i když ho žene hlavně zvědavost. A jednoho dne odletí do státu, který je bídou vyloženě sužován. A on si uvědomí, že jeho svět není jediný možný, a jeho myšlení a proudy myšlenek se nenávratně změnily.

Dylan má ale sestru - Judith. Ta potkala muže, kterému - nikdo už ani neví proč - všichni přezdívají Vorvaň. Judith se do Vorvaně zamilovala - protože ji nabídl pohled na něco jiného, než co celý život znala. Jiný, než všichni kluci ve třídě a kroužcích. A jak je jím unešená, hrozně ráda se nechá zatáhnout mezi další nové lidi a poslouchat nové myšlenky a nové postoje k životu. Sama sobě, když večer usíná, říká, že tohle období je jasně zkoumající nové možnosti. V ničem neplave, ale rozkoukává se po světě a po nových příležitostech. Proč by tedy s Vorvaněm nenavštívila večírek, kde mají být všichni v maskách a kde nějaký muž v masce smějícího se anděla rituálně zavraždí králíka, jehož krví označí každého účastníka.

A všichni spolu odjedou na ostrůvek Venema Leva, kde tuto černou magii pěstují po staletí, a Judith každý den usíná, ale už si neříká, jaké období prožívá, ale myslí jinak. Už ne o sobě - už žije v jiném světě. A to poslední stéblo, které na světě má je Dylan, který pomáhá stejným lidem, jako je ona, na druhé straně planety a hubne s nimi a neví, proč mu Judith píše čím dál tím kratší dopisy.
Ani já nevím, kam mě osud zavane, stále jako bychom byli se sestrou spolu doma, stále se pravidelně vídáme. Jednou až budeme každý opravdu jinde a budeme milovat čím dál více lidí, kteří nás obklopí a zahrnou svými vlastními vesmíry a světy, kterými žijí celý život, bude dopisní komunikace možná to jediné, co nám zbyde.
Uklidňuje mě, že opravdu věřím, že kdyby nic - tak tohle nám zůstane.

Čtvrtek

8. září 2011 v 11:40 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé,

další den v práci, kdy nerozumím řeči místního kmene, ale malými kroky spěji k poznání, co mi postavy řkou.
Dali mi za úkol přeložit prezentaci do češtiny a pokud možno ji trochu vylepšit, respektive úplně změnit. Našel jsem naprosto super odpovídající grafiku na netu, žel nějak mi to nejde stáhnout, to by jednoho zamrzelo. Je tu jedna kolegyně, která se o mě stará, hovoří anglicky a běhá se mnou po úřadech - dnes však nepřijde a tak sháním někoho, kdo se mnou půjde na migrační. Ono je to totiž trochu zvláštní, když se nad tím zamyslím. Úředníci na migračním nehovoří anglicky. To by ale měli, ne? Kdo jiný tam chodí než cizinci? Je jasné, že žádám o přijetí do země, takže bych se v první řadě měl naučit jazyk, abych se domluvil.
Jsem nějaký zaražený od včerejšího odpoledne. Taková ta nálada, kdy člověk nechce mluvit. Stačí mu, že existuje. Neřekl bych, že jde o přepadnutí steskem. Je to spíš takový měsíční záchod mysli. Che che, to zní jako bych byl kdovíjaký myslitel, v poslední době jsem toho však kloudně moc nenamyslil.
Můj život momentálně vypadá, že ráno vstanu, omyji se vlažnou vodou a v přítmí pozvolna vstávajícího města mířím do práce tichými ulicemi, obklopen zvolna se toulajícími psy.
Po dvaceti minutách chůze dorazím na bulvár, kde si odchytnu maršrotku 37. Dneska mě ta první ignorovala, druhá zastavila a už jsem si to pádil 30minutovou jízdou na Rožen 24/A.
A teď tu sedím.
Doma hrajem několikrát týdně poker, při kterém snad z úcty k tradici pravidelně končím bez peněz zhruba po 34 minutách hry, načež zbytek osazenstva hraje další hodinu. Nějak mi to nejde; snažím se blafovat s dvojicí devítek. Podepsalo se na mě asi moje filmové maniactví, a při hře nepřemýšlím nad pravděpodobností a potřebou oblafnout ostatní, aby si mysleli něco jiného, než co je pravda.
"Pravda výsosti, jaká pravda?" A tak jediné, co se mi honí hlavou, je věta Mata Damona z Hráčů, že v pokeru nejde o to, jaké máš karty, ale jaké karty má soupeř, což zní fakt hodně drsně, ale je mi to k ničemu. A tak to občas vzdám a zkouším fintu božího Paula Newmana alias Frajera Luka, který se na karty ani nepodíval a sázel a vyšlo to. Což o to, poprvé mi to vyšlo taky, ale pak už nikdy.
Musím začít myslet hlavou. Teď ti psi. Je jich tu docela hodně, ale je to věc, o které se nikde nepíše. Nebo já ji alespoň nikde nenašel. Klidně to může fungovat i tak, že někde, kupříkladu v Česku, žije borec, kterému to pálí a tak má dobrou pozici v mezinárodní firmě. Nechá se přeložit za lepším místem do Sofie. A celý nadšený si o tom místě všechno přečte, jako že tu žije jen 14% bulharů, že se tu napije točeného Starobrna, že se tu jí steaky na snídani a v každém jídle je zelenina, že s Římem je Sofia nejstarší město v Evropě a je obklopeno spoustou hor. Zjistí, že po pár větách může většině lidí tykat a taky o čem před nimi nemá mluvit, neb se jedná o ožehavé téma. A těší se.
Hned první den si zajde na autobus, ale do práce nedojde. Potká totiž na cestě psy. Psy bez pána, stejné rasy a rozličných barev. Toulají se všude, na okrajích města, v zaplivaných čtvrtích i v samotném centru, v podchodech. Bez pána a obklopeni všeobecným názorem - pryč s nimi. Jsou ale vcelku přívětiví, neznám nikoho, kdo by znal někoho, kdo by s nimi měl problém. Hodíte jim jídlo, ale oni si nevezmou, jen tak jsou vedle Vás.
Ptal jsem se, jak je to s útulky, ale ty fungují jako ta klinika ve Švýcarsku, kde ti, co jsou unaveni, nechají si vstříknout injekci. A tak v té práci čekají na chlápka z Česka, který trpí fobií ze psů, ale ten stojí jako zmražený v obchodě za dveřmi a pozoruje kolemjdoucí smečku, zpravidla čítající asi šest až sedm kusů psího plemene.
Takže to by byla taková informace z dnešního dne. Aby se to všechno pěkně uzavřelo, tak v průběhu psaní jsem sehnal člověka, který se mnou zajde na migrační a vytvořil dvě prezentace.
Leka den