Anička

28. září 2011 v 14:33 | Milllhause |  Povídky
Anička nikdy neměla žádného kamaráda. Její panenka Barbie, kterou dostala pro útěchu, byla už natolik opotřebovaná Ančinou touhou ji oživit, že jen nehnutě seděla v koutě místnosti a bystrýma očima sledovala svou bývalou kamarádku, kterak sedí u stolu a něco provádí. Na sobě měla obnošené tričko s kapucí.
Anička si opravovala zbraň. Nůžky a vůbec celou sadu pro mladou učednici ve vyšívání měla rozházenou po stole. Pilně a pečlivě pracovala. Panenek a všech dalších hraček už si dlouho nevšímala, a když, tak jen proto, aby udělala radost rodičům. Nechali ji pak na pokoji s otázkami, proč je mrzutá. A oni i ona věděli, jak se Anička dovede chovat, když ta chvíle nastane.
Byl právě pátek večer. Anička za sebou měla další smutný týden ve škole, kde neslyšela nic jiného než pošklebky. Anička byla krajně neoblíbená. Ne proto, že by byla ošklivá a vše ji šlo velmi lehce.
Ale ano, šlo ji všechno lehce. Byla jediná, kdo si mohl bezstarostně hrát celé odpoledne, a další den vědět více než spolužáci, kteří se neodtrhli od učení. Proto ji neměli rádi. Ale ještě ty její spolužáky a nejen je neskutečně mrzelo, že si na ni nic nemohou najít.
Ani učitelé se sklonem nechávat pilné žáčky podlézat ji neměli radši než ostatní děti. Anička totiž nepodlézala, neměla to zapotřebí. Takže si na ni ti učitelé zasedli. Byla sama proti všem. Děti mrzelo, že se nemohou chytnout nadávek za šplhání, učitelky zase naopak trápilo, že ji nemohou napomenout za lumpárny, které páchají ostatní.
A co byla ta poslední kapka? Anička byla krásná jako rozkvetlá květina, jako labuť ve stádě kdákajících kachen.
Opravovala si v pokoji vražednou pomůcku. Panenka Barbie sedíc potichu a nehnutě z Aničky nespouštěla oči. Jakoby všechny hračky v pokoji nespouštěly oči z toho, co Anička u stolu prováděla. Viděly však jen její záda.
Ančini rodiče nepatřili k těm vzorovým. Nikdo by si z nich neměl brát příklad, byl to špatný přístup od samého začátku. Otec matku neměl rád už jenom proto, že mu nevlastní vinou (jeho vinou) zkazila životní plány - odjet do světa. Anička se narodila před svatbou, a jelikož byli její dědečkové správní a čestní muži, nedali jejímu otci jinou šanci, než si její matku vzít.
Matka zase nikdy neměla ráda otce a to z jednoho důvodu - protože ho do svatby s ní nepřiměla láska, nýbrž rodiče. Ale ani ona neměla šanci odmítnout před oltářem. Oba dva si řekli své ano v jednu sobotu roku 2000.
Momentálně je rok 2012. Aničce je něco přes třináct let. Není to vůbec dávno, co oba nenáviděné rodiče ztratila. Někdo jim vrazil sekeru do hlavy zrovínka, když spali. Ale tiše - nikdo o tom ještě neví. Anička byla vždy poslušné děvče a nechtěla nikoho trápit. Když už zabít, tak rychle. Nechtěla být na nikoho nepříjemná. Bohužel to se jí dneska podařilo a zrovna ve škole, kde by to nejméně potřebovala.
Opět poslouchala jedovaté poznámky od svých tří ústředních pomlouvačů. Ti tři spolužáci nesli tato jména - Barka, Janek a Drahoš. Anička si řekla, že to pravé, coby si zasloužili, by byla její omluva za nemístné odpovědi, které jim o přestávce poskytla k poslechu.
Podívala se na hodinky. Ještě měla dobrých dvacet minut. Zaklínila topůrko k ostré nerezové oceli a šla postavit na čaj. Anička bydlela s rodiči na předměstí, dobrou půlhodinu od prvního městského sídliště. Byl to "přízemní domek s půdou a sklepem." Takhle to její otec napsal do inzerátu, díky němuž se ho chtěl zbavit.
Anička první zazvonění skoro přes pískot konvice neslyšela. Už chtěla otevřít, když vzpomněla odemčenou ložnici a překvapení v pokojíku. Urychleně pro ně odběhla, položila ono tajemství, které chtěla postupně jednomu po druhém rozkrýt, vedle postele v ložnici a následně onu místnost zamknula.
Konečně byla u dveří. Dívala se kukátkem, jestli ještě jednou zazvoní. Zajímalo ji, jestli to udělá ještě jednou a jaký výraz u toho spatří. Po několika vteřinách se zvonek opět rozvřískal a Anička potěšená z toho, že se nemýlila ani v zazvonění, ani ve výrazu, otevřela. První přišla Barka.
Janek poskakoval před domem. Samotnému se totiž k Aničce nechtělo. Věděl, že by ihned odhalila, že on se k ní chová hnusně právě proto, že jí má plnou hlavu. Jenomže Janek je, milé děti, posránek. Radši zůstane u té silnější skupiny s podporou, než aby snášel hořký hněv od veškerého okolí.
Nabral do lehce namrzlých rukou pár malých kamínků a hodil je do rozsvícené okenní tabule v prvním patře. Hned na to se v okně ukázala Drahošova hlava.
O chvíli později si už oba vykračovali pěšinou k Ančinu domu, který byl postaven na začátku lesa. My víme, že Janek jde do jejího domu ani ne tak proto, aby ji ukázal, že od ní žádné omluvy nepotřebuje, ale aby ji viděl.
Ale proč do toho domu šel Drahoš? Byl to sice on, kdo proti Aničce všechny poštval, ale nebyl to s prominutím blbeček, aby jí to musel připomínat v pátek večer. Když nebyl ve škole, tak si na ni ani nevzpomněl. Ne, Drahoš tam šel úplně z jiného důvodu. Anička dobře věděla proč se mu zmínit o tom, že přijde i Barka. Když totiž Drahoš nemyslel na to, jak více zadupávat Aničku do země, myslel právě na Barku.
Anička to věděla velmi dobře; stejně dobře jako věděla o Jankově přízni k ní samotné. Sice nevěděla, že Barka po Drahošovi taky pokukuje - to ovšem nebylo ani tak kvůli Drahošovi jako člověku, ale kvůli Drahošovi jako vůdci - ale to ani nemusela. Aničce stačilo vědět, že Barka přijde nehledě na to, jestli se u ní s Drahošem potká. Barka totiž byla schopna si do Aničky pomyslně kopnout i mezi čtyřma očima. Barka zkrátka nepotřebovala obecenstvo.
Ona Barka byla taky krásná. Kdyby Anička byla bývala chodila do jiné třídy, nebo lépe na jinou školu, byla by to Barka, o kom by se mluvilo, jako o výjimečně krásné. Jenomže na kdyby, se milé děti, v životě nehraje.
A taky proto měla Anička v pátek večer pohromadě všechny své pozvané návštěvníky. Bylo to těsně před třetí uštěpačnou poznámkou z úst Barky a na počátku druhého Ančina falešného úsměvu, když se opět zvonek rozezněl a za dveřmi stáli Drahoš s Jankem.
Vše se dělo podle plánu, což Aničce ještě více přidalo na kráse, Jankovi na nervozitě a těm dvěma na zášti. Ančin úsměv a pošeptání do Jankova ucha bylo to pravé ořechové k ještě většímu napnutí situace.
"Ahoj Drahošku, kdo by řekl, že přijdeš?" řekl další Ančin úsměv. Drahoš odpověděl úsměvem mnohem nakyslejším a společně se všichni přešourali k čaji.
Kdyby se v tu chvíli, kdy v chodbě zhaslo světlo, podívala Anička přes prosklené dveře do svého pokoje, zřejmě by se nic z toho potom nestalo. Jsem si jist, že by k té tragédii nedošlo. Jediná věc, které se Anička totiž doopravdy děsila, byli duchové. Nic ji tak nevyvedlo z míry, jako když viděla něco, co nemohla vysvětlit - a že se takové věci dějí, mi jistě dáte za pravdu. Jenomže ona se do té tmy nepodívala. Měla plnou hlavu starostí se svými hosty. Červený pár očí střežící tmu tak zatím zůstal o samotě.
Anička podávala čaj s příchutí skořice. Věděla, že za to sklidí nejen opovržení, ale taktéž úspěch.
"Chtěla bych pusu," šeptala pak v soukromí. Janka, který právě vyšel ze záchodu, kam ho onen čaj posilněný několika kapkami Gutalaxu vyhnal, zatáhla Anička do potemnělé ložnice. Tam jí tu pusu dal na líčko, ale chtěl udělat dojem, a tak se od ní neodtrhnul okamžitě. Líbila se mu ta chuť sametové, napnuté kůže.
"Stačí?" zeptal se, ale k odchodu se neměl. Pomalu se v té tmě rozkoukal a podle měsíčního světla, které se pohybovalo na konečcích Ančiných vlasů, pochopil, že zavrtěla hlavou. Když se podíval pozorněji, poznal, že na něho Anička vyplazuje jazyk. V tom nejprvnějším okamžiku tak rychlém, že si to dokáže uvědomit jen ten nejrychlejší tvor, myslel Janek na to, že ji vrazí facku. Ale celé další dvě - touhou naplněné sekundy nemyslel na nic jiného, než na to, jak ji políbit. Nakonec to byl tak závratný polibek, že Aničku málem udusil.
Ale Anička nebyla suchar. Věděla, že musí něco vydržet, aby dosáhla svého. Už se nemohla dočkat, až Jankovi jako prvnímu odhalí své největší tajemství. Odstrčila ho, ale něžně. Chytla ho za pindíka.
"Ukaž ho." Janek, náš Janek milá dítka, neváhal. Tak jakoby neváhala většina. Protože v takových chvílích se bohužel racionálně nemyslí.
Proto si Janek ty kalhoty sundal, i když mu ten hlodavý červ kdesi v hlavě soustavně nutil přijmout tu ukrutnou myšlenku, ať uteče. Bylo pro něj velice pochopitelné, že po něm Anička, která nikdy neměla kamarády a tudíž žádný citový vztah, chtěla rozsvítit. Když Janek rozsvítil, uviděl Ančino tajemství. Jemnými prstíky jej svírala a v momentě, kdy Janek klepnul na tlačítko od vypínače, rozmáchla se pro ni až nečekaně velkou silou.
Janek omráčen nepochopitelnou podívanou na dvě ještě nevychladlá těla mrtvých rodičů na posteli, spatřil cosi jako našedlý lesklý záblesk. Anička opravdu nečekala, že se jí podaří dát taková rána. Bylo to tak rychlé, že ostří vjelo do Jankových očí jako nůž do másla. Nebyl slyšet ani hles.
Anče okamžitě zhasnula. Hned poté uslyšela, jak Drahoš vpouští do záchodové mísy proudy moči. Mírně roztřesená se zaposlouchala do ticha v domě a snažila se vypátrat, kde je Barka. Cítila, jak jí vlhne triko od Jankovy krve, která ji také stékala po tváři. Sundala si mikinu a otřela se. Hodila ji na zem, když v tom uslyšela cinknutí lžičky o talíř. Barka je v obýváku.
Hbitě otevřela dveře, přešla do chodby a neuvěřitelně tiše dveře opět zavřela. Taktéž zavřela oči, zhluboka se nadechla a zamířila do svého pokoje. Byla naprosto vzrušená. Kapky potu cítila po celém těle. Není tedy divu, že si ze začátku samým chvěním ani nevšimla toho děsivého páru červených očí, neomylně sledující vše, co měly v zorném úhlu.
Dveře do pokoje otevřela v okamžiku, kdy ji skápla slza na tvář a v okamžiku, kdy nic netušící Drahoš spláchnul svůj příspěvek do odpadních trub. Když vyšel, tak málem omdlel. Ani on - ostatně jako málo třináctiletých dětí - si nepotrpěl na duchařské horory. Pohled do manipulujících rudých očí, které Anči uhranuly natolik, že se při jejich spatření nehnula z místa, ho polil horkem. Aniž by vzpomněl na Barku, zamířil přímo k Anči, okolo ložnice, okolo vchodových dveří, kterými kdyby prošel, tak by se byl zachránil, až na práh Ančina pokoje. Ani nedutal.
Potom mu přeskočilo. V jednom okamžiku lehce strčil do Aničky a zavřískal ji do ucha. Za to, co se stalo o další okamžik později, vlastně ani Anče pořádně nemůže. Ano, samozřejmě, že sekyra v jejich rukou neměla co dělat. Ale v takovém šoku i lidé dospělí udělali spoustu chyb.
Anička jenom sípavě vydechla z těla veškeré zděšení, otočila se a stejnou silou, jakou usmrtila nešťastného Janka, stejně vrchovatou silou se sekyrka vnořila do břicha překvapeného Drahoše, který samým šokem vzápětí omdlel, což naši Aničku uvedlo v domnění, že je po něm.
Potom jí došlo, že celá situace neproběhla vůbec v tichosti. Jenom čekala, kdy vyběhne Barka ze dveří obývacího pokoje, přičemž levou rukou pomalu vytáhla z kapsy klíče od ložnice. V tom ji uviděla, jak tam nechápavě stojí. Barka si všimla, že Anička odhodila šat.
"Tak už ti konečně došlo, že ten hadr nestojí za myší prd?"
"Pojď sem!" rozbila Anička chvilkové ticho. Barka se otřásla, ale nechtěla dát Anči výhodu, aby si mohla myslet, že se bojí. Pořád si naivně myslela, že jde jen o pouhou provokaci - proč by si třináctiletá holka měla myslet něco jiného? A tak se sebejistým krokem k Anči rozešla. Když stála přímo mezi vchodovými dveřmi a dveřmi ložnice, Anče vyrazila.
Barka stála jako opařená. Zastavila se zcela jistě proto, že se k ní ta malá vražedkyně rozběhla. Ale stát nehnutě zůstala, protože se jí naskytlo k pohledu to, co všem předchozím. Ty prokleté oči. Anička ji vrazila pěstí takovou ránu, že se Barka odrazila od dveří. To dalo Anči dostatek času je otevřít, rozsvítit a Barku odhodit ke společnosti těch tří nešťastníků. Hned na to zamkla. Anče totiž Barku zabít nechtěla. Té chtěla způsobit trauma, na jaké by vzpomínala dva životy.
Už byla zcela nad věcí, když se šla opláchnout do koupelny. Přes uši děravějící Barčino ječení ovšem nezaslechla to, co by se jí tolik hodilo. To, na co už zapomněla, nebyla jen zkáza těch tří a jejích rodičů, které zabila pro malichernost, jakou bylo odebrání nejoblíbenější hračky - panenky Barbie.
Byla to hlavně její zkáza. Ty tolikrát zmíněné červené světýlka. Ne oči, ale světýlka zabudované do očí něčeho tak nevinného, co přece Aničku nemohlo zradit - do panenky. Byl to Barčin řev, který to Anči prohrál. Byl to ten nesnesitelný a na smrt vyděšený jekot, který Anči zcela zastínil příjezd aut, které akorát dojely ze vzdáleného města. A v nich seděli lidé povolaní, kteří už pozdě přijeli pro malou Aničku, u které se projevilo to, čeho se obávali. Bohužel netušili, že jedou tak pozdě. Vyjeli hned, když šla Anička otevřít své první návštěvě - Barce. V tom okamžiku namísto jejich zad spatřili sekeru.
Jen ten, co jako jediný u kamer zůstal, věděl, že je pozdě.
Kamera, tak vtipně a chytře zabudovaná do nejnevinnější a nejoblíbenější hračky malé psychopatky nakonec neochránila nikoho.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama