Města a lidi

22. září 2011 v 16:51 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé

včera jsme tu měli podzim a já jsem si poprvé uvědomil, kde vlastně jsem a jak jsem relativně daleko. V práci jsem byl do šesti, protože jsem ráno zamknul rodinu v bytě bez klíčů, tak jsem hodinu a půl lítal po městě jako člověk, který zamkne doma lidi bez klíčů a uvědomí si to pět metrů před vraty továrny. V práci teď sedím vedle okna, takže jsem velice dobře věděl, jaké podnebí se vzduchem šine. Mraky barvy olova, vzduch nabitý elektřinou, vůně deště, pozvolné smrákání.
Po šesté večer jsem v Praze zpravidla seděl v kanclu a dodělával smlouvy ulovených marnotratníků z benzínek, a pak šel na metro, za tmy a Václavským náměstím, vystoupil na ípáku, kde jsem přemýšlel, jestli dám jednoho hamburgera a jel do Vršovic, cestou vzal třeba chleba a večer se podíval na přátelé nebo mash nebo film, nebo prostě usnul. V Olomouci jsem po šesté večer šel na vlak do Ostravy, z Riegrovy ulice, z O2 pobočky, v kvádru a špinavé bundě se špinavou kabelí (jako idiot), zmrzlý a unavený z hovorů, které jsem měl a z toho, že jsem se celý den honil za ocasem jak pes, a nic z toho nebylo.
Ve Zlíně, to jsem bez starostí šel ze školy, nebo z kina do hospody jedenatřicítkou dolů z kopce, nebo do kina, a nebo jsem seděl na pokoji nebo hrál fotbal kousek od domečku na hřišti a nebo jsem seděl na počítači a dodělával rozpočty.
V Brně jsem pomalu dojížděl domů do Lískovce, nebo už doma byl nebo seděl v Obřanech na zahrádce na pár pivech. V Ostravě jsem byl touhle dobou většinou doma.
No a tady v Sofii, jsem okolo šesté těsně po výstupu z maršrotky na bulváru a čeká mě zrovna čtvrthodinka svěží chůze domů. Nebo pokud dělám do šesti, tak stojím u cesty, okolo mne pobíhají psi a já dumám, že to je další město a poprvé mi dochází, že teď je něco jinak. A že se mi nezmenšilo město, nebo republika, ale trochu i Evropa. Protože ty místa, které jsem předtím míjel, vnímám kousek od sebe - jako nádraží v Olomouci, maliňák v Brně, park vedle domu ve Vršovicích, fontána v Ostravě..jen do těch městských částí moc nechodím, protože je mám z ruky, tak jako jsem v Ostravě nejezdil chlastat do garáže, protože mě prostě nebavilo trávit čtyřicet minut v tramvaji a podobně.
A taky dumám, jaké lidi potkám v maršrotce. Sto metrů od místa, kde nasednu po práci, nastoupí ten dvoumetrový tlustý borec, který pro změnu vysedává asi sto metrů přede mnou, takže mu cesta do práce netrvá tak dlouho. Ráno se mnou stojí na zastávce chlap s knírem, samá šlacha, okolo padesáti, o půl hlavy menší než já, řekl bych že dobrák, ale je prostě zakaboněný. Takový typ, který nedá nic zadarmo, i když kdysi tak třeba činil. V útrobách vozidla už je ta ženská, vysoká a krásná, která se neusměje nikdy a na nikoho. Vystupuje asi pět minut přede mnou, na rohu křižovatky a po práci mává na zastavení naproti přes cestu. Jezdím s ní každý den ráno i večer. Po jejím výstupu ujedeme asi patnáct metrů a nastoupí ta rusovláska, načež vystoupí (a já s ní) ženská, která nastupuje v centru. Po vystoupení přejde přes cestu a nakrmí psa, který tam na ni každý den čeká. Já jdu pak takovou malou uličkou a mine mě na kole jeden chlap ve fosforeskující vestě, s kulichem a troubítkem, kterým mě vždy vyhodí z rytmu. Tohohle jediného nemám rád.
Taky jsem zjistil, že i tohle město je malé v tom smyslu, že narazím na stejné lidi na různých místech. Tak třeba ten borec (dva metry, tlusťoch); minulou sobotu se pracovalo, pustili nás dřív, ale před hotelem Sheraton byla zácpa. Způsobila ji stávka za nějakou politickou stranu nebo pro její zrušení. Vystoupil jsem hnán poviností tohle vyfotit. Nakonec jsem chodil necelé dvě hodiny směrem domů (neztratil jsem se), až jsem se objevil na zastávce, kde přijížděla dvacítka - a kdo to se mnou nedobíhá tramvaj? Chvíli jsem na něj zíral jako puk, a mám pocit, že i on se zarazil.
Myslím, že si mě pamatuje, protože jednou ignoroval řidič maršrotky jeho prosbu o zastavení a tak tenhle pán musel vystoupit se mnou. Nadával a kroutil hlavou a chvíli promlouval i ke mně; jakoby mi chtěl vysvětlit, že ten řidič udělal chybu, že to není jeho zastávka a bude to muset ujít pěšky.
Jako ten člověk předevčírem. Po cestě na bulvár je banka, tak jsem si šel vybrat peníze, a tenhle chlapík tam lítal okolo zavřené banky, protože mu bankomat snědl kartu. Chvíli jsem za ním stál na schodech, poslouchal tóny jeho hlasu, sledoval jeho oči, kterými na mě civěl v naději, že mu třeba řeknu: "Ahoj, určitě vám to snědlo kartu. No máte štěstí, že jsem šel kolem," až jsem mu pokynul leka den a šel jinam.
No tihle lidi a já s nimi, jsme každý den na těch stejných místech, v tomhle období a říkám si, jestli ti, které jsem stejně pozoroval v česku, pořád takhle tráví cesty do práce a jestlipak je tam někdo nový s nimi, který nad nimi dumá. Ne že bych si na někoho z těch cest pamatoval. Ne že by na tom kdovíjak záleželo, nebo to něco řešilo, ale říkám si, že je vlastně tak jedno, kde člověk je.
A ani tohle není pravda. Jednou jsem viděl v televizi, že když se vám v nějakém větším městě (la, ny, kinshasa) zalíbí někdo cestou do práce, měli byste ho oslovit, protože pak už ho nikdy nepotkáte a nedozvíte se, kdo to opravdu byl.

Dabeda
 


Komentáře

1 Sorbona Morna Rocco Sorbona Morna Rocco | Web | 8. prosince 2012 v 9:45 | Reagovat

Rada sledujem ostatných ľudí a rozmýšľam o ich živote. kam vedú ich kroky, na čo myslia, uvidím ich ešte? Ale v mestách, ktoré sa s každým poznaním zmenšujú stále viac a viac je to ubíjajúce. Stráca sa to čaro

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama