Yasin Raven

22. září 2011 v 11:37 | Milllhause |  Povídky
Koho vinit z vlastního úpadku? Vždy jenom sebe, řekl by jeden nelítostně. A to ať je to jakkoli těžké přijmout. Yasin Raven byl hříčka přírody, loutka v rukou osudí či míček v tlamě psa. Pan Raven žil třikrát. Třikrát se narodil, třikrát se rozkoukával po světě a taky třikrát umřel,ale nikdy se nepoučil. Nejblíže poučení byl těsně před tím, než potkal Buicka, velice zánovního a s nadšeným majitelem.
On si jenom tak žil, nikam nemířil a mládežnická léta vyloženě proživořil. Člověk by nevěřil, že někdo tahá za nitky osudí, že by někdo mohl takhle činit - někdo či nějaká síla. A není ani proč tomu věřit, když málokdy vidíme něco, kvůli čemu bychom se nad tím měli zamyslet.
Ravenovi se to však přihodilo. Mrhal tím svým životem, na nic se nikoho neptal, nic po nikom nechtěl, nechtěl nic vědět a skoro nad tím ani nepřemýšlel. A jednou za ním přišli podomní obchodní a prodávali mu Jehovismus. A byli už opravdu rozladění, jak je každý posílal do kdovíkam, jak se jim celý svět skrytý v jednom sídlišti vysmíval. Jak tak hovořili k Yasinovi a sledovali jeho nepřítomný výraz - výraz člověka, kterému uletěly včely a který si ani nevzpomíná, že včely kdy vlastnil - začala v nich pěnit výbušná kapalina. Nevšímaje víry, Yasin dostal knížkou přes čumák tak trefně a smolně, že se svalil k zemi. Úder byl směřován k nosu, ale původní zvířecí instinkty Ravenovu hlavu naklonily v bok, a tak to schytal přímo do spánku. Knížečka, ač útlá, překonala Jehovovo očekávání.
Odvezli jej do nemocnice a milého podomního obchodního, kterému nechyběl pud sebezáchovy a nechal se zatknout, neb věřil, že žádný chorý mozek by jej za neúmyslné zabití nemohl odsoudit, tento člověk si to putoval do basy. Yasin Raven žil v pokoji pro dva lidi a během prvních deseti let se u něj vystřídala spousta spoluležících, kteří buď umřeli nebo odešli po svých zpět do života, a o kterých Yasin neměl tušení, že tam kdy byli. Ležel si totiž ve spánku, ve vlastním světě a snech a snil o čemkoli mohl.
Později, když se vzbudil, si na pár z oněch snů pamatoval a nejednou si říkal, jestli to je to, co zažil nebo si jenom vysnil. Sny o výletech, milováních nebo třeba hádkách. Co se týče jeho probuzení, tak tehdy by byl jeden překvapený, že onen šok jeho tělo a srdce a mozek zvládly. Říkal si, že se jenom hodně prospal; v těch prvních okamžicích, kdy nevěděl nic ze světa ani ze jména. A tak koukal do stropu, a nevěděl jak se dostal do nemocnice - a ať mu jehovistu připomínali jak chtěli, nepamatoval si na něj.
Největší šok, který Yasin po probuzení absolvoval byl pohled do zrcadla. Možná pár set neurčitých myšlenek atakovaly jeho mozek a ptaly se, jak to sakra, že jsem tak zestárl a to jen přes noc? Co se asi stalo - šok, nemoc nebo snad… Ale nic ho nenapadlo - slovo kóma slyšel jen jednou a to v ne moc povedeném filmu, který odzíval jako vše, co v té době zažil. V té době, která skončila včera, řekl by jeden, ale jde o dobu patřící generaci nazpět, řekli by všichni ostatní.
"Spal jste dvadvacet let.." sdělili mu.
Brzy u něj byla jeho matka, jejíž vlasy zbělely a povaha zprudérnila. Jeho matka byla stará paní, která tak děkovala všemu okolo, že z toho šla hlava kolem. Ale kamarády už nepoznal. Mnozí na něj skoro zapomněli - z Yasina zbyla jen vzpomínka, byl z něho jen člověk na fotce. Ale pár jich přišlo, s manželkama, ale co si asi měli říct. Nebylo o čem mluvit.
No a Yasin se pomalu začal učit chodit, ale moc mu to nešlo, a trvalo to dva roky, než si došel do obchodu. A skamarádil se znovu s jedním starým kamarádem, který sám vychovával dcerku. Dceři bylo osmnáct, chodila do kroužků a na výlety a stihla toho dělat opravdu moc. Yasin ji velice zajímal; proto s ním trávila dost času. Všichni tři spolu byli dokonce na dovolené a Yasin se nestačil divit, kolik elánu v sobě může nosit jeden jediný člověk a dostával z ní tolika energie, že mu sem tam hlavou problesklo, proč nebyl stejný a co vlastně dělal on, když byl v jejím věku.
Hodně v těch letech Raven chodil a kudy chodil, tudy přemýšlel a snažil se všechno si vybavit a něco si uvědomit. Něco, co se nabízelo, ale nedokázalo se vydrat na povrch. Pomalu mu táhlo na pětačtyřicet a jednou večer ho velmi nepříjemně bodlo u srdce. Ten večer navštívil svého přítele, donesl láhev pálenky a že si popijí a že se vyzpovídají, protože v Yasinovi něco hlodalo a začalo to i bolet, jak nedokázal nalézt odpověď na to, co s tím. Věřil, že by mu jeho přítel mohl naznačit co dělat a jak tuto obvyklou životní strast řešit. Ale než došlo k rozhovoru, a než se oba příjemně usadili, tak Yasin spatřil něco, na co už nikdy nezapomněl a co ve svém životě posuzoval za zásadní moment. Dcera nejlepšího Yasinova přítele, děvče nosící jméno Anna, otevřela dveře svého pokoje, ze dveří se vysoukal mladík v trenýrkách a namířil si to k hajzlíku. Yasin se podíval na Annu a ta mu nepřítomně pokynula na pozdrav a hned dveře opět zabouchla. A Lešek - Annin otec - ať Yasina opíjel jak chtěl a zpovídal sebevíce, už ten večer z Yasina nedostal kloudného slova.
Ani nemusel, protože Yasin Raven teď věděl více, než kdy předtím, co potřebuje. Hned jak přišel domů, tak si sednul ke stolu a začal psát Anně dopis, ve kterém se ji vyznal. Když se ráno vzbudil, a dopis si přečetl, převrátil se mu z toho textu žaludek vzhůru nohama, dopis přepsal a pak ještě jednou a pak začal úplně od začátku a tu poslední verzi Anně poslal.
Anna šla s Yasinem na večeři, a během jejich mnohotématického rozhovoru mu nastínila, že myslela, že se snad Yasin nikdy nevyžvýkne a cože vlastně od života chce. Je mu přece pořád dvacet pět, protože duševně nezestárnul a proč se tomu životnímu kopanci zatím nepostavil.
Yasin po čase také odbočil od jiného tématu, protože najednou jakoby cítil mezi prsty proudící vodu a když se na ony ruce podíval, skoro jako by tam viděl kousky času, které se ztrácí v nenávratnu. Řekl, že ji velice miluje a zbožňuje a že je ta nejjedinečnější bytost, s jakou se kdy setkal. A myslí, že kdyby mu těch dvaadvacet let mělo být odejmuto jen proto, aby ji potkal, že to klidně vezme a nebude se na nikoho hněvat.
A ti dva se začali strašně milovat a být spolu a myslet spolu a bylo to náramně krásné duševní spojení. A ať je viděl kdokoliv, tak nemohl nic namítat a Lešek byl rád, že oba jeho nejmilovanější si k sobě našli cestu.
A najednou se zdálo být všechno svěží a voňavé jako závan čerstvého vzduchu.
Širé okolí bližních z nich mělo radost. Ale jednoho dne se Yasinovi na duši vyrojil takový malý zárodek "něčeho". A to "něco" pomalu rostlo, a byl to takový vřed, ve kterém bobtnal pocit, že mu ten narůstající tlak očekávání vadí. Jeden den miloval, druhý den se bál a tak dokola, až z toho šílel. Jednou se ti dva měli opět sejít na posezení s přáteli, tedy v době, kdy už spolu byli alespoň pár let. Docela krátce před tím, než měl dorazit do nálevny, se seznámil s majitelem Buicku.
Chlápek to byl docela obyčejný a nadšený z nového motorového vozidla a jak si to tak pádil po cestě, tak se zapomněl a nedíval se na ukazatele rychlosti. A když se seznámili, tak se majitel Buicku ptal Yasina: "Můžete se pohnout? Bože, neviděl jsem Vás.." ale Yasin se neměl vůbec k odpovědi. Jeden by řekl, když by se tak na něho díval, že je tuhý. Buick brzdil, ale bylo to přespříliš rychlé. Zajímavé na tom může být, že chyba to byla Yasinova.
Jak si tak přecházel cestu a měl v hlavě cíl cesty a přemítal, co jej čeká, tak si říkal, jestli by mu mohl dnešek přijít v zapotřebí. Jestli je tohle všechno právě to, co opravdu chce. Taková ta myšlenka, co občas projede centrálou lidské hlavně; aniž by ji jeden myslel vážně. Kupříkladu - "Kdybych byl zabil, chytili by mě?" Yasin se ale přesto zarazil, aby se otočil a šel kamkoliv jinam, a v tom ho to sestřelilo. Asi by se mu nic nestalo, kdyby tu ulici jen tak přešel, ale kdyby je zbytečné slovo. Kdyby z nebe pršely milony, tak jsme všichni milionáři, říká se.
Když byl Yasin opět pokládán do lůžka, byla z něho senzace a dostali se i k Anně, protože ne všichni její kamarádi dokázali držet jazyk za zuby. Na Annu toho však zanedlouho bylo přespříliš a odjela pryč. Yasinova matka umřela hned poté, co se dozvěděla o nehodě svého prvorozeného a jeden by řekl, že to bylo žalem. A majitel Buicku přišel o řidičák, dostal podmínku a pravidelně Yasina navštěvoval a platil za něho pobyt na lůžku a snažil se, jak mohl, aby odčinil to, co pomohl natropit.
A Yasin spal dalších dlouhých jedenáct let a když se probudil, byl to už jiný svět. Svět ve kterém chyběla jeho pravá láska, matka a nejlepší přítel. Bylo mu šestapadesát a něco, a více než polovina života na lůžku mu dala do konce života chronické bolesti zad a taky k onomu životu nechuť.
Probral ho blesk novináře, který fotil do bulváru muže, jež už třiatřicátým rokem spí. Udělal cvak a Yasin Raven otevřel oči a nevěřícně na něho zíral. Už po chvíli se mu dostalo jasného prozření a jen při krátkém zkoumání svých rukou věděl, co se asi stalo. Jen nevěděl, jestli je to štěstí nebo smůla, že ještě pořád žije. Sedíval v křesle a prosil jednotlivé fotony a kvarky a buňky v těle, aby našly kouska energie, díky které by byl schopen těšit se ze života.
Brzy mu přišel dopis od Anny. Zpráva o jeho probuzení zaujala několik novínářů, a dokonce se s ním přišel vyfotit nějaký politik, a ten mu po tom všem rozruchu slíbil, že na jeho přání zůstane v anonymitě a někdo schován. A tak se i stalo.
Yasin Raven žil někde o samotě a přemýšlel, co to byl za život, jaký smysl to mělo ho připravit o třiatřicet let. Usmířil se s majitelem Buicku, který už Buicka neměl, neb se na něj nedokázal podívat.
A poté se setkal s Annou, ale zatímco ona byla krásná ženská po třicítce, on byl nepoužitelný dědek. Anna mu ukázala obě dcery, jednu takovou pichlavou, ale za to hodnou, a druhou nesmělou a tichou, ale o které nikdo nevěděl, jak vlastně myslí a co by dělala v krajní situaci.
Strávil s nimi nějaký čas a od té doby si píšou. K vánocům, narozeninám nebo třeba jen tak - když je někomu těžko. Možná Yasin doufal, že by snad mohli něco vybudovat, alespoň na přátelské bázi. Ale už když jej Anna vyzvedávala na letišti a přivítala se s ním, tak uviděl v jejich očích, co se možná ona snažila skrýt, nebo o tom možná ani nevěděla, ale Yasin věděl dříve, než se posadili do auta, že to je možná naposledy, kdy se vidí. Že v Anně je nějaká zející propast a díra, kterou nikdo nezaplnil a že její srdce naplno patří dcerám.
Dumal a tu ho napadlo, že to mohlo být kvůli jeho mrhání času. Že nikomu nemůže ublížit, když on tomu začne věřit - že ho nějaká síla z Hůry dvakrát napomenula. Když odjížděl od Anny a nasedl do letadla, tak se poté domů už nikdy nevrátil. Jel se podívat jinam.
Jeho stopa končí odletem z letiště, kde jsem ho měl čekat.
bývalý majitel Buicku
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama