Říjen 2011

Minuta

27. října 2011 v 7:47 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

množí se e-maily o konci světa, nebo o tajuplných datech, které mají co dělat s Mayskou matematikou.
Málokdo si ale všiml, čeho jsem si před pár lety všiml já. Je ale třeba říct, že se to nikdy nesetkalo s větším úspěchem u posluchačů, ačkoliv se to narozdíl od Mayů a jím podobných vizionářů zvěstovaných proroctví opravdu děje.
Všímám si toho od roku 2006 a jde o jednu minutu, která proběhne jednou za třináct měsíců.
Proběhne i letos a pak ještě za rok, poté však až v roce 2101, kdy už tady nebudeme ani já, ani vy.
Ona minuta nastane 20.11. 2011, ve 20:11. Všimli jste si určité náhodné podobnosti čísel?
V roce 2006, kdy jsem si toho asi v nějaké světlé chvíli všiml, jsem seděl na pivu ve Zlíně a poprvé se s tou minutou seznamoval.
V roce 2007 jsem shodou náhod opět seděl na pivku (byl červenec) v Ostravě, a svěřil se s tím přísedícímu. Když minuta začala odsypávat setiny vteřin, díval se nehnutě na mne a já na něj.
"Co teď?" zeptal se.
"Nic," odpověděl jsem zkušeně. "Prostě si to užij."
"Pch," odvětil a věnoval se pivu. Vysmál se mi.
Jenže já si tu minutu pamatuju, a tak to účel splnilo. Vím přesně za jakých okolností probíhala, a kde a s kým jsem byl. To se nedá říct o většině ostatních minut, kterých jsem se v životě účastnil.
Navíc rozdíl 13ti měsíců už dá jakýsi prostor, na kterém si můžu všimnout, co se za tu dobu změnilo a co ne.
Musím ale taky přiznat, že nemám tušení, co jsem dělal v letech 08-10 při těch dohromady 180 vteřinách. Jelikož je to ale taková nešťastná hodina, byl jsem asi většinou doma nebo popíjel (byly to dny středa, neděle a zase středa). Těch posledních magických 120 vteřin se ale pokusím zapamatovat. A pak třeba nějaký pravnuk, v onom roce 2101, ve kterém bude beztak vše vypadat stejně jako teď a stále bude fungovat práce od devíti do pěti, tmavé, špinavé ulice, fronty na úřadech, nebo přecpaná koupaliště, může pokračovat.
Příští rok se to odehraje dne 20.12. 2012, tedy jeden den před jedním z dalších konců světa, které v tomto století někteří světoví občané urgovali a nadále urgují.
Ciferník a hodinová ručička se objevily až ve čtrnáctém století, minutová o něco později (a sekundová ještě později). Takže dejme tomu, že od roku 1401 zažilo lidstvo dohromady 94 minut (počítáno k dnešku), které jsou opravdu zvláštní. Na začátku každého století se dvanáct let objevují co třináct měsíců a pak čekají dalších 89 let.
Mě osobně to připadá zajímavé. To ale klidně mohlo připadat třeba klukovi, který se jmenoval Jules a žil ve Francii v letech 1689 až 1742, jenomže si na něj (ani na jeho myšlenky) nikdo nepamatuje, protože nikoho známého nenamaloval, nevysochal či nezastřelil, a krom těch minut jej v životě nic kloudného nenapadlo.
Nebo čtyřicátnice Sofie, která žila ve Stockholmu a v roce 1812 si po večeři v osamělém bytě uvědomila, že se právě ocitá v minutě, která nastane znovu asi šedesát let po její smrti. Takže prožívá něco poprvé a zároveň naposledy a je jí líto, že to trvá tak krátce.
A nakonec Dítr, což bude nositel nejpopulárnějšího českého jména před koncem jedenadvacátého století. Ve dvanácti letech, cestou ze školy, si uvědomí existenci těch minut a zamyslí se, jestli to už napadlo někoho před ním.
Ještě k tomu konci světa. V Europeaně psali: Jehovisté předpověděli konec světa na rok 1924, ale když se nic nestalo, řekli, že na tom tak nezáleží kdy se to stane, protože hlavní je, abychom se měli všichni rádi, a žádné konkrétní datum už potom nikdy neuváděli.
To se nedá říct o tom člověku z Kalifornie, který to zkusil už třikrát a furt nic.
A protože si nemůžu pomoci, tak tady je jeden úryvek z filmu, jehož název musíte opět sami uhodnout.

"Kdy podle vás nastane konec světa?"
"Dle mých informací se tak stane na silvestra tohoto roku."
"Už letos?"
"Ano."
"No tedy, a nejste sám proti sobě? Vaše knížka vyjde na podzim, nestihnete tak ani paperbackové vydání. Možná byste měl říkat, konec světa nastane v roce 1984, nebo v roce 1985! Nebo.."
"...pane Venkmene! To není žádný reklamní tah. Vesmír mi to napověděl a já jsem naprosto přesvědčen, že... konec světa nastane na silvestra letošního roku..."
"No, přeji vám aby to vyšlo."
"Děkuji."

Tak zatím

Dva měsíce

24. října 2011 v 14:25 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

jsem tady dneska dva měsíce, pokud beru v potaz kalendář. Jinak je tu už osm týdnů a pět dnů čistého času a ten stále běží.
Dva měsíce je prd, ani jednou jsem se nerozbrečel. Jen jednou jsem zadumaně pozoroval autobusy a dumal o nekonečnosti všech těch světových cest a jak se všechno mění. Když jsem ani po pár hodinách nedošel k závěru, mrknul jsem a pokračoval v cestě domů.
Trochu jsem se kuchařsky (pod nátlakem okolí předvést českou kuchyň) vzchopil a vyhotovil vepřo knedlo zelo s bramborem a zlatavé šnicle s bramborovým salátem. Pár jsem jich sice "znegroval" ale i tak padly.
Pak už se učím trochu komunikovat, někdo se mě na něco zeptá a já už občas pohotově odpovím, aniž bych více dumal nad odpovědí. Jde ale jen o ty jednoduché fráze, jako jestli už jela 37mička, jak se máš nebo koho bych volil. Na vše odpovídám Nevím.

Včera jsem si vzpomněl na dobrou hlášku.
"Co tady děláte?"
"Lovím bílé křepelky, ale moc mi to nejde. Nepoznal bych totiž bílou křepelku, ani kdybych na ni čůral."

Včera tu byly prezidentské volby, jak jsem říkal, ale že by se výsledky těšily většímu úspěchu nemohu vypovědět, alespoň co se týče vzorku rodiny.
To se nedá nic dělat. Druhé kolo proběhne myslím hned další týden. Pro volby je tu vyhrazena jen neděle, což je takové podivné. Kandidátů na prezidenta je rovnu jedenadvacet (mohou tak vytvořit rovnostranný trojúhelník), z toho třeba zpěvák nebo herec.
Neví nikdo, jak to dopadne, ale kandidát, kterého rodina volila, získal celé procento a půl hlasů, což tedy není mnoho.

Jinak je tady kosa jako v Rusku, ale to nikomu nekazí náladu, bude prý hůře a tak kolegové obědvají na zahrádce v osmi stupních. Abych nekazil partu, přidávám se a abych ukázal, že mi to nevadí, vyžahnu k jídlu ještě jednu studenou fantu.
Přes zimu je tady typických takových mínus dvacet cca, takže to abych si pořídil teplé prádlo.
Internet říká: Protože je Bulharsko hodně na východ, nehraje zde už roli vliv teplého Atlantského oceánu jako jinde v Evropě, takže Bulharsko má už kontinentální klima. To znamená teplá léta a studené zimy. V případě Bulharska je klima naštěstí částečně vyrovnáváno Středozemním a Černým mořem. Obecně je v Bulharsku chladněji, hlavně protože velkou část Bulharska zabírají hory, kde se teplotní průměry blíží našim.
Stále platí, že lidé jsou tu srdeční a bezprostřední a veselí. V práci hledám náklady pro naše auta, a volám a píšu a počítám...ale krom dvou výsledků zatím tedy nic. Ale jak říkám, společnost je tu přátelská, a tak stále chovám naději, že jim to nevadí.

A protože si nemůžu pomoci, tak tady je jedna zajímavost. Když se posílaly nabídky na roli Lestera Burnhama v Americké kráse, jedna z nich prošla sítem i Tomu Hanksovi, respektive jeho agentům. Roli nakonec dostal Kevin Spacey, který za ni pak dostal Oscara. Tom Hanks se pak nechal slyšet, že je mu líto, že tu roli nemohl hrát.
Když se ho po nějaké době na ten výrok ptali, řekl: "Řekl jsem to blbě, protože mluvit o té roli poté, co v kině obdivujete Spaceyho dokonalou práci, je laciné. Zapomeňte na to."
Film byl debut Sama Mendese, a Hanks hrál hned v jeho druhém filmu, Road to perdition.
Něco podobného se stalo asi šest let předtím, kdy Hanks odmítl roli Andyho ve Vykoupení z věznice Shawshank, aby mohl hrát Forresta Gumpa. Shawshank natočil Frank Darabont, a opět to byl debut. A opět hrál Hanks v jeho druhém filmu, v Zelené míli. To je jen taková náhoda, které jsem si všimnul.

Tak zatím

Bulharská trpělivost

21. října 2011 v 9:52 | Milllhause |  Bulharské dny
Zdrasty zdrasty, daj pari za pasti,

řekl jsem si, že zase napíšu jak se mám, protože mě to uklidňuje - mluvit o sobě.
Ve středu jsem se podíval na fotbal, na Barcelonu s Viktorkou, který vysílal místní kanál. Bavilo mě to, ale mrknutí oka, které zabralo asi dvacet minut druhé půle, mi zážitek mírně zhatilo. Tak jsem to tedy vypnul a šel spát.
Spát? Kéž by, Gospodin Otec přivedl po týdnu Magi prolezlou virem, takže celou noc se třásla celá ložnice od jejích průdušek. Protože u nás celý den nikdo není doma, a do školky nemůže, je zase u babičky, tak snad od víkendu bude lépe. To by bylo z domácí fronty.
Jej, jak já nemám rád blbost, ani tu svoji. Proto se někdy nechávám vést jakousi rukou a nevzpírám se.
Tak třeba jsem se chtěl dvakrát jít ostříhat a dvakrát jsem nenašel kadeřníka, ačkoliv jsem si byl jist, že na oněch místech je. Tak jsem se na to vykašlal, protože jsem cítil, že se vzpírám osudu. Pár dnů nato začalo mrznout a praštit, a já byl rád, že mám vlasy. Znamení?
Jinak jak to tady chodí. Chodí to tady normálně, je to obyčejný život se spoustou nových zážitků. Ale je to normální. Říkám si, že tak to mají všichni, až na ty skalní adrenalinové příznivce, kteří celý život neposedí.
Třeba i hollywoodská hvězda má obyčejný život; večeří při televizi, chodí nakoupit, vysávají, žehlí, naserou se, protože neodtíká voda. Ale protože se k nám dostanou jen ty úryvky, kdy zachraňují svět, nebo natáčí tam a zase jinde, nebo zažili něco co řadový občan nemůže, tak si říkáme, jak to je nevšední život.
"Je to jen blbej gauč!! To není život! Jsou to jen krámy, ale pro tebe jsou důležitější než život, tak miláčku - tohle je pitomost." - kdo ví, z čeho to je?

Pak je tady ta politika, pojďme na to, i když ještě neznám všechny detaily, ani můj postoj, ale to je možná dobře. Aspoň pak uvidím, jak jsem se na to díval s čistou myslí a jak s tou zformovanou, na čemž tak člověk třeba zjstí něco o sobě. Podívám se na to, jako se Gump díval na válku ve Vietnamu - ze svého pohledu.
"Někdy, když jdou lidé do Vietnamu, dostanou se zpátky ke svým matkám bez nohou. Někdy se nedostanou domů vůbec, což není veselé. To je asi tak vše, co k tomu můžu říct."
O politice nevím ani to nejmenší; jen to, co se mezi lidem šine - jakože smrdí, a každého zkazí a je v ní spousta nejrůznějších možností jak si zajímavě vydělat, aniž by si toho někdo všiml.
Tady se politika řeší velice náruživě, jinak než u nás, ale třeba to má za důsledek, že už lidem přetekly nervy.
Místní premiér se těší nebývalé nepopularitě, už jen tím, že svou politickou kariéru začal coby bodyguard komunistického prezidenta, který se řadil k těm nejkrutějším. Stále to popírá, ale fotky mluví za vše.
Poslední dobou se tu proti vládě koná spousta různých demonstrací; družka byla zrovna nedávno na jedné z nich, kdy pochodovala průvodem s národní vlajkou, ale večer si posteskla, že to nebylo ono. Že byli měccí.
Nešel jsem tam, protože jsem došel k závěru, že když jsem někde šest týdnů i s cestou, nebudu hned chodit kafrat do demonstračních průvodů, nota bene když nemám šajn o co jde. Pak jsem si uvědomil (milá mi to řekla), že to byla chyba, protože kde jinde se dozvím co se děje, než tam.
Demonstrace se konají zpravidla vedle hotelu Sheraton, kde se dojde od Národního kulturního paláce. Nebo se vyjde od chrámu Alexandra Něvského a jde se na náměstí hrdinů (tak jsem si ho pojmenoval).
V čem je tedy problém. Peníze se zde cpou do kapes, nikoliv zpět do země. To není nic nového, já vím, ale tady si místní premiérové a prezidentové přišli na sedmimístné částky za tři roky u kormidla a to už je trochu.. No je to moc.
Pak je tady věc jakéhosi znárodňování. Moje milá pracuje pro firmu NORD, která je obrovská, a vykupuje železo. Je to jeden z byznysů a toků peněz (bulharsky pari), o které má země zájem, aby se nastavili do vládní kasy.
Dejme tomu, že mám krámek třeba s chlastem. Přijde za mnou chlap z vlády a řekne mi, že by bylo dobré a lepší samozřejmě pro všechny, kdybychom se o výdělek podělili. Nebo, že si krámek vezme a mě tam zaměstná.
Já však opáčím, že to nechci. Je to můj krámek s chlastem, já jej vybudoval, já to risknul a já z něj chci mít užitek.
Chlápek z vlády už nepřijde, ale místo toho mi pošle do krámu několik kontrol, které mi několikrát do detailu projedou účetnictví, zboží a čekají na chybu. Když žádnou nenajdou, změní pravidla a to je konec.
Lidi z železárenského průmyslu to naštvalo a tak vyšli do ulic.Tak se tu vzbouřila krev, pak se to trochu uklidnilo a momentálně se tu nějak kumuluje ticho před dalšími volbami, které proběhnou za pár dnů. Jak to dopadne?
Třeba něčím, jako byla oranžová revoluce na Ukrajině, která trvala kolik - šest let a lídr je teď za mřížemi. Hlasy se tu kupují i za pět leva (!), kdy vám na dveře zaklepe jakýsi komisař s nabídkou volit někoho, koho by zřejmě lidi jen tak nevolili. Je to na bázi mafie.
Dejme tomu, že jsem mafián. Jsem hodnej, mám přátelé a jeden za mnou přijde. Je to moje kamarádka z dětství, která kandiduje na starostu části města. Povídáme si o životě a pomoci v nouzi. Řeknu však:
"Víš, že tě mám rád. Jsme kamarádi od dětství, hodně jsem spolu prožili. Ale v této situaci ti pomoci nemůžu. Vydělal jsem si čtyřicet tisíc leva za to, že se lidmi mluvím o politice, jestli mi rozumíš. Promiň." Žádný moderní umění, nic co byste našli v novinách.
Politika se tu bere velice vážně, protože už to prostě nejde jinak a jak je bulharská povaha ležérní a nikam nespěchající (ačkoliv vůbušná), tak v tomhle ohledu si nenechají zdejší lidé líbit nic a o klopení uší nemůže být ani řeč.
To ale není všechno.
Před nedávnem ve vesnici Katunica řekl jeden kluk druhému, že ho zabije. První kluk byl vnukem romského barona Kirila Raškova, druhý kluk je po smrti, protože jej přejel mikrobus, jež shodou náhod šoféroval Raškův šofér. Z místa nehody ujel.
V oné vesnici to lidi namíchlo, protože "car Kiro" a jeho klan léta vesnici ztrpčoval život. Vypálili mu tři domy, načež policie Raškova vzala pod ochranu, což byla poslední kapka a do ulic vyšli lidi po celé zemi, od Černého moře, přes jih země až po Sofii. To mělo za následek další lidský život, protože jeden kluk, který se demonstrací účastnil, byl slabý na srdce a to mu selhalo.
Co lidem hnulo žlučí bylo to, že policie viníka hned nezavřela, ale chránila. Teď už je ve vazbě řidič, který prohlásil, že si myslel, že srazil psa, a tak se o to nestaral (mimochodem i za srážku psa a ujetí jsou tady dost tvrdé sankce) i onen car.
Na Raškova se poté vyrojily žaloby za vyhrožování smrtí a nezdanění příjmu za prodej alkoholu a odírání státu - který slíbil, že celou záležitost důkladně prošetří. Hrozí mu šest let.
Ve spravedlivý proces tady nikdo nevěří a tak by lidé chtěli Raškova radši dostat do rukou.
Místní premiér řekl, že tenhle spor se vyřeší civilizovaně. Když jsme se o tom doma bavili, tak jsme došli k tomu, že to není jednoduché. Protože na jednu stranu chceme být co nejcivilizovanější, ale zároveň prostě chceme zub za zub, což nejde dohromady.

Dodatek: Jedna reportérka Miroliuba Benatova při přímém vstupu z Katunice zaujala postoj proti lidem v ulicích, které označila za opilé fotbalové fanoušky a odsoudila je za nepřiměřené násilí. To nebyla pravda, protože šlo o obyčejné lidi, kteří už toho svinstva měli dost.
Obořili se vůči ní a chtěli ji nechat vyrazit či jinak potrestat, televize se za ni však postavila.
Je tady zkrátka horko, ni krok vzad a je naprosto jasné, že občané se rozhodli jednat, protože trpělivost došla.
Když tady bylo horko naposledy a lidem vřela krev. psal se rok 1997 a tehdy to skončilo vypálením parlamentu.

Catherine, Carlo, Arnold a já

17. října 2011 v 14:01 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

píšu jednu (pro mě) podstatnou aktualitu, potom nějaké nepodstatné aktuality a několik neaktualit.
Minulý týden jsem měl na oběd hranolky se sýrem, další den pak hnusné zelí s tlustým vepřovým masem a na večeři pak šťavnaté vepřové steaky a bramborou kaši a dort, což přesně ukazuje, že jednou je člověku dobře a jednou špatně. Ale že i když je špatně, tak se to může otočit z minuty na minutu. Jako v životě.
Úvod toť.
15 minut slávy poprvé zmínil Andy Warhol: "Každý si jednou užije svých 15 minut slávy," řekl.
Asi tím myslel něco ve smyslu světské slávy, polní trávy, aspoň tak si to vykládám já.
V Europeaně psali: V šedesátých letech byla ve velké módě psychoterapie, a lidé se začali navzájem svěřovat se svými myšlenkami a vycházela spousta knížek, protože každý na světě musel vydat nějakou knížku.
Jedna paní z prvních Vyvolených chtěla po odejití z vily vydat své paměti spojené s ojedinělými zážitky z reality show a vůbec, ale nepovedlo se ji to prosadit v žádném nakladelství, protože za ten unikát požadovala asi sto litrů.
Já už se tady v jednom motoristickém magazínu objevil. Dobré, že?
Asi před několika týdny se tu objevil nějaký člověk a fotil kancelář, tak jsem pro jistotu narovnal záda - řekl jsem si, co kdyby to bylo na webovky, a minulý týden donesli kolegové magazín Kamion. Jsem tam, a moc mi to tam sluší. Jsem tam v krátkém tričku s hlavou uchopenou ve stínu, ale jsem tam. Asi to nebude stačit, aby mě lidé zastavovali na ulicích a nadšeně mi potřásali rukou, ale já vím, že to jsem já, ten obrys - a to je pro mě důležité.
Loni kamery v jednom americkém supermarketu zachytili ženskou, která při chůzi sledovala mobil, nevšimla si fontánky a zahučela do ní. Pracovníkům marketu tento materiál přišel atraktivní a tak jej dali na internet a ona paní se na něm poznala.
Market zažalovala, ale soudce to smetl ze stolu, protože není na videu rozpoznatelná, a tak to neuškodí jejímu společenskému statusu. Ženská odvětila:"Ale já to vím, že to jsem já."
Poprvé jsem se objevil v novinách asi v sedmé třídě. Trávil jsem jarní prázdniny na velice zábavném táboře h+h, kde jsem se naučil taneční kreace, ze kterých těžím dodnes. Tehdy jsem si toho fotografa ani nevšiml. Ale jakmile jsem dojel domů, tak mi ukázali noviny, kde na titulní stránce (rubriky, ne celých novin) byla fotka. Na ní byl záběr parapetu, na kterém tančilo asi pět nebo sedm holek, ladně se vlnících. Pod nimi byla řada prázdných židlí. Na jedné však seděl shrbený chlapec (já) s nedojedeným rohlíkem v ruce a prázdným pohledem civícím do nikam. Popisek pod fotkou: "Je vidět, že se děti na táboře h+h dobře baví."
Pak jsem jsem byl v novinách pod mým jménem dokonce ještě jednou, tentokráte bez fotky, kdy jsme se zápasem uspěli na závodech v Polsku (asi 15 medajlí z osmnácti členů družiny). Já se řadil k těm úspěšným díky štěstěně a třem volným losům (což je více, než měl zbytek týmu dohromady), které mě pustily do finále v dresu, na kterém byl nápis Rocky, a tam se mnou takový velký člověk vytřel žíněnku. Tyhle noviny jsem ale nikde nenašel, jen mi je půjčil trenér k nahlédnutí.
Je ale zvláštní, že na některé lidi se vzpomíná úplně jinak, než by se jim třeba líbilo.
Nejlepší příklad je Petr Gabriel (fotbalista, ne zpěvák). Mnohým vytane okamžitě na mysli "to prase". Petr Gabriel na jednom mezinárodním fotbalovém turnaji při zápase s Francií poslal blbou přihrávku, kvůli které jsme prohráli. To je všechno. Poslal jednu blbou přihrávku, a od té doby si v Česku neškrtnul.
Včera zase nějaká žena Catherine Kieu Beckerová uřízla manželovi penis, což je si myslím o dost horší skutek, ale vsadím se, že si na to vzpomeneme jenom když někdo použije slova drtička a penis v jedné větě.
Carlo Pedersoli byl skvělý italský sportovec, který měl největší formu na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy to dotáhnul na olympijské stříbro v plavání. Coby plavec byl i několikanásobným mistrem Itálie a taky byl výborným hráčem vodního póla. Když neplaval, pilotoval letadla, nebo studoval a dotáhl to na doktora práv. Většina lidí si ho však pamatuje jen jako vousatého komika, který pod jménem Bud Spencer v každém filmu zmlátil čtyřista lidí.
Nebo třeba Arnold Schwarzennegger po příchodu do Ameriky vystudoval ekonomii a vydělal první milion dolarů ještě předtím, než se poprvé postavil před kameru. Všichni ale mysleli, že se dívají na vola, který je výjimečný tím, že má jen na pravé ruce více svalů, než většina lidí na celém těle.
Teď by mohla přijít pointa a třeba i rada do života, bohužel však nemohu sloužit. Musíme se s tím srovnat každý sám.

Priaten den

Polní tráva

10. října 2011 v 8:27 | Milllhause |  Povídky
Kaštan pozoroval ty zástupy. Zkoušel se zaměřit na tváře a číst v nich. Čekali něco extra, každý jeden z nich, ať už to pro něj mělo znamenat cokoliv. Podíval se stranou na Liropa. Toho milovali od první chvíle. Hrál pro ně a navíc měl tak neskutečný talent. Větší než Kaštan, a ten to věděl. Hlavou mu problesklo, jak mu to ze začátku dával každý pěkně sežrat. Jediný, kdo ho podržel, byl Sezam. Ten umřel.
Uvaděč začal mluvit. Kolikrát už slyšel tenhle projev odříkávat. Proč si aspoň jeden z těch všech uvaděčů a rádoby bavičů nedokázal za dlouhých patnáct let vymyslet něco originálního? Bože, 15 let. Patnáct.
Přezdívku Kaštan měl odjakživa a ani ho nenapadlo při vstupu do Hry vymýšlet nějakou jinou. Vyvolal tím horovou vlnu posměchu, nikdo ho nebral vážně. Teď, před posledním zápasem, jaký ho čeká - respektive, před tím posledním slušným zápasem, mu to ale přišlo vcelku logické a hlavně bohaté na příběh. Ten nenáviděný nakonec jako jediný z první sorty přečkal maximum možných let a o pár neděl později mu nikdo neřekne jinak než Mistře. Jestli se tak stane, tedy jestli na to někdo zapomene, má právo ho dát i k soudu. Před čtrnácti lety by to možná udělal.
Doba se však změnila, lidi taky a pohled na celkovou Hru jakbysmet. Hráči samotní se změnili - a je to všechno v pořádku, pomyslel si. Teď, když je někdo v nelibosti, tak klidně může skončit po třech zpackaných pohárech a za první rok si na něho nevzpomene ani ten, kdo mu třeba ze začátku fandil. Zašlape je do země ta všeobjímající nenávist. Ta nejistota názoru davu. Proměnlivost masy. Jsem jeden z mála - možná ze čtyř z pěti, kterým se povedlo jejich mínění otočit, uvědomoval si. A trvalo to tři čtyři roky, získat pro sebe několik z těch, ke kterým se chodilo pro nadšené ohlasy.
Tehdy, když jich pár získal na svou stranu a lidi se na něj začali těšit, prožíval největší strach v kariéře. Ne z jednotlivých závodů, ne z prohraného duelu - ale z toho jak lehce můžou fanoušci otočit.
Během oné řádky let se doopravdy spřátelil se spoustou hráčů, i z jiných stájí. Spousta z nich měla opravdový charakter. Co ho hřálo u srdce - to byla ta hlavní zásada v celé historii soutěže. Málokdo přijal do své stáje člověka s pošramoceným charakterem, nebo takového, který nazapadl mezi ostatní. To, čeho se někteří ze začátku obávali, a sice, že tím přijde soutěž o veškerou atraktivitu, protože nikdo nemá zájem sledovat takovou soutěž, kde je jeden jako druhý, se nenaplnilo. Lidi zajímají příběhy - tedy ty lidi, kteří si na Hru koupí lístek.
Uvaděč začal mluvit o Kaštanovi. Ten se nadechl a s úsměvem vstoupil na pódium, kde ho s burácivým jásotem přivítalo tisíce lidí.

Pondělní ráno

10. října 2011 v 8:03 | Milllhause |  Bulharské dny
Dobré ráno,

tak jak jsme na tom lidi, odpočatí a ochotní nést to břímě pěti pracovních dnů?
Zde, o pár řádků níže posílám něco parádního, pokud jste to ještě nečetli. První část je přesně to, v co věřím několik posledních let. Vše se začne vracet, vše má souvislost. I když už to asi obsahuje přísloví "Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš", jen se tomu říká teďka jinak.
A nebo to řekl Neil Oliver v Dálnici 60 - jestli je vesmír nekonečný a čas taky, tak se vše aspoň jednou stane, takže proč by se to nemělo stát zrovna teď?
Mám nové džíny, které jsou trochu dlouhé, což jsem si v deštivém ránu neuvědomil a tak jsem si zahýbal konce, až když byly úplně mokré, což není kdovíjaká tragédie, ale prostě se to stalo.
V sobotu jsem uklidil za pomoci spolubydlících celý byt, a pak tři hodiny zabíjel nácky.
O pár hodin později jsme zažili skvělý večer s přáteli brodym a bilianou, což je takový veselý pár, který se seznámil před dvěmi měsíci zrovna pět minut poté, co jsem jim zapůjčil svůj kloubouk Ostravar (v Sofii znám pod přezdívkou Lucky Hat). Zašli jsme na starobrno a vždy si objednali takovou třílitrovou zkumavku na pivo, ze které jsme si sami čepovali, mám fotky. Přiobjednali jsme čtyři talíře s jídlem (hranolky se sýrem, krokety s omáčkou, kuřecí kousky v trojobalu a kuřecí křupavé kůrky a čtyři vydličky), smáli jsme se a pili a pak si vzali taxíka domů, kde jsme hráli poker, poslouchali rock and roll a vypili dalších pět litrů piva. SUPER! Přesně tuhle medicínu jsem potřeboval a rozhodně to tady zavedu jako pravidlo. Navíc jsme po příchodu zjistili, že v oné hospodě vaří Bobinina známá..la dolce vita.
Včera jsem spal do jedenácti a odpoledne strávil ježděním po městě v sychravé plískanici a sháněl s družkou boty na její ladné nožky. Žel, jsme neuspěli.
Včera večer jsem se podíval na Iron mana v bulharštině, a v noci jsem měl sen o Ostravě, kde mě poslali z práce. Končil tím, že jsem seděl, kde sedím nyní a objednával si letadlo na čtvrtek, s tím že do neděle budu v Ově. Skoro by bylo dobré, aby to byl jeden z těch snů, které by se měly splnit. Jestli ne, tak v sobotu budu vařit šnicle a květák a bramborový salát pro tchýni a přítele Sergeje.
V Sofii je zima (což mi připomíná, že jsem chtěl napsat pojednání o místním podnebí), já vypil jedno kapučíno, početl zprávy na netu, zkontroloval včerejší návštěvnost blogu, za kterou Vám ohromně a nekonečně děkuji, a snědl jeden kroasán.
Takže jdeme na to? Roxette zrovna zpívají, že tohle musí být láska, jenomže je konec. Není to škoda?

Doskoro

Pivo

7. října 2011 v 10:22 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

konečně zajímavé téma. Za dobu, co jsem tady přítomen, jsem vypil dvě točené piva, což je možná ještě více než bída. Bylo to navíc pivo, jehož název jsem zapomněl a které mělo snad osm stupňů, no co Vám mám povídat. Ale, předevčírem jsem byli v kaufu.
Byl to obyčejný den, nic co by si člověk pamatoval více než pár týdnů. V práci jsem dělal to, co se ode mě čekalo, jako každý den a tak jsem diskutoval o možnostech spolupráce a způsobilosti kamiónů, které by byly ochotny naložit 23 (slovy dvacet tři) tun vodky. Nikdo nechce.
Po práci jsem šel do banky dokončit založení účtu, což se nese v duchu tradice místní byrokracie, neb jsem tam byl dvakrát a budu muset přijít ještě jednou. To je zajímavé.
Pak jsme vyrazili do Kauflandu, protože pohled na prázdnou ledničku není veselý a nevyvolává příjemné vzpomínky. Do Kauflandu jsme dorazili asi deset minut před osmou večer, parkoviště bylo vcelku zaplněné. Rozhodně více, než v jiné dny, kdy jezdíme nakupovat, což bývá většinou v neděli večer, nebo v pátek večer.
Vozík jsem si vybral až na čtvrtý pokus, protože všechny tři vozíky pohrdly mými 50 stotinkami. Pak jsem to zkusil s dvacetistotinkami a vyšlo to. Vozíky jsou dělány na tyto dvě mince, ale někdy zafunguje, když do díry na 50 stotinek strčíte třeba pět stotinek. Mince jsou zde 1, 5, 10, 20, 50 stotinek a 1 leva.
Pak jsme začali s nákupem - zeleninou, kosmetikou, sýry. Chleba jsem toho dne nekoupili, protože švagrová jeden koupila odpoledne. Žije nás teď v bytě pět, takže by se druhý chleba neztratil, ale zase nerad vyhazuju jídlo. Nakoupili jsme i nějaké maso na víkend a párky a mléko.
Pak jsme se pomalu dostávali k pokladnám. Družka s ostatními šli ohledat oddělení hraček pro auto, a já se zeptal, jaké je mínění společnosti o vypití pár piv toho večera. Shodli jsme se, že to je dobrý nápad, a že se toho mám zhostit.
S úsměvem na tváři jsme přešel hlavní kauflandovskou třídu a vkročil do ráje.
Výběr byl pestrý, myslím že více než v jiné dny. Začal jsem u plastových láhví a to u Kamenice, která měla nějakou akci, kterou jsem klasicky nepochopil.
Tak pozor - nad paletami byl lístek s nápisem - 1 litr/1 leva. Skvělá cena. Nad tím bylo napsáno 2 litry/2 leva. Stále mi to matematicky vycházelo stejně a už jsem se natahoval pro dvě láhve, ale v tom se to stalo.
Na láhvi byl nápis 2,75 leva, přepočitatelná cena. Zmrznul mi úsměv, což se stane vždy, když se snažím najít řešení (zapnutí pračky, složení žehlícího prkna) a láhve jsem tak pro tu chvíli jen držel a stál tam se střídajícím pohledem na láhev a zavěšené lístky. Abych náhodou nebudil podezření, že si nevím rady, začal jsem se procházet okolo palet a kontrolovat výběr ostatních piv, ale moc jsem se na to nedokázal soustředit; pořád mi v hlavě ležela ta Kamenice a cenová záhada.
Řekl jsem si, že jsem třeba něco přehlédl - nějaké vodítko, tak jsem se vrátil, opět uchopil ty láhve a hledal skrytou poznámku v bulharštině. Možná tam nakonec byla, ale nevypátral jsem ji.
"Do prdele," dýchl jsem si pod nos a vzdal to. Na druhé straně oddělení je místo pro Zagorku, fakt výborné pivo, komu čest tomu čest. Víte, že v málokteré hospodě najdete Ostravar i Radegast. Tady je to stejné se Zagorkou a Kamenicí, možná proto jsou od sebe tak daleko.
Litr a půl Zagorky v plastové láhvi stojí 2,35 leva, což je pořád docela slušné. V ten moment se za mnou objevili dva chlapi, kteří vybírali nápoje v plechu. Nabírali plnou náruč a smáli se u toho, tak jsem se otočil, pro inspiraci.
A teď jdeme do finále. Měli plnou náruč Pilsneru Urquellu. Těch zlatavých plechů, které mi místo čoček v očích vykreslili rostlinu chmele. Najednou pro mě Zagorka opět existovala jen jako Hanka s autem v garáži, počkal jsem až odejdou, a vzal do rukou čtyři kousky. Bral jsem je posvátně, ani nevím, jak jsem se u toho tvářil.
Abyste chápali mé bezbřehé nadšení. V tom Kauflandu jsem byl už asi potřetí, ale nikdy jsme tam žádné české pivo nenašli. Žádné Starobrno, žádný Radegast, žádná Plzeň. Jen Staropramen, ale s ním jsem vlastně nikdy nenašel společnou řeč. Byl pro mě vždy jako ten člověk, který je kamarád mého kamaráda, takže spolu pokecáme u piva, ale nepotřebujeme si zavolat.
Nesl jsem Plzeň do vozíku. Jeden půllitr stojí 1,89 leva, což je oproti ostatním cenám piva mírný nadprůměr,ale pořád je to necelých 23 korun, takže je to v normě.
Takže s tímhle jsem se chtěl svěřit. Chtěl jsem, abyste věděli, že jsem zažil krásný moment, a našel něco českého.

Dodatek: asi před třemi týdny jsem po práci šel opět s foťákem do města vytvořit pár fotek, a na onom náměstí plném soch hrdinů mě minula holka, která si mě změřila divným pohledem. Byla tam s nějakou kamarádkou, která seděla na schodech (tady se na schodech sedí úplně normálně). Ona první holka párkrát cvakla foťákem a řekla "Tady je to fakt skvělý, vole," a přisedla si k ní.
Najednou jsem si uvědomil, že mám na hlavě čapku Tři sestry, a proto ten pohled. Nakonec jsem je ale neoslovil.

Doskoro

Místní zvyky I.

5. října 2011 v 14:24 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé,

včera jsem zažil dopravní zácpu, což mi připomíná, že nevím jestli víte, že místní šoféři jsou prudké povahy a velice často s neskrývaným nadšením používají klakson (který jsem já kupříkladu nikdy nepoužil).
V Indii třeba nemají na cestách skoro žádné pravidla. Na tom videu, co jsem viděl, to vypadalo, jako v mraveništi, ale to nejzájimavější bylo, že počet nehod, je oproti normálním evropským městům hrozně malý.
Tady jsou v hlavní tepně města pro každý směr vyhrazeny tři až čtyři pruhy, plus jeden další pruh pro autobusy. Nabízí se tu tak spousta možností pro předjíždění a změnu v jízdě, o které se ostatní dozví, až se před ně vecpete. Blinkry tady používá dejme tomu jeden řidič z pěti, a jeden z deseti šoférů větších vozidel vás klidně přimáčkne ke svodidlům, protože ignoruje to, že se snažíte dostat ne na druhý břeh, ale do Kauflandu.
Hodně časté jsou i nadávky. Řidič taxíku je schopen s Vámi vést poklidnou konverzaci, mezitím mačkat klakson a ještě seřvat pár dalších řidičů. Taxíky jsou tu hrozně levné, přes půl města mě sveze za 8 leva (necelá stovka), takže jsou hojně využívané a vlastně v nočních hodinách nemáte ani jinou možnost, protože městská doprava tu v noci nejezdí.
Zajímavá otázka - kdy se mohlo stát, že by Vás v noci pokutovali za jízdu městem s rozsvěcenými světly?
Když už jsme u řidičů a jejich zvyků, tak tady jsou další. Zvyky.
Všichni tady kouří cigarety. Kouří je neustále a všude. Jednou jsem se zapáleným cigárem potkal i policajta, který řídil dopravu na rozkopané cestě. Nekouří se jen v tramvajích a autobusech, ale třeba tady v kanceláři mi vedle levačky leží popelník pro všechny případy.
Nejpatrnější krom kouření je telefonování. S telefonem a cigárem v ruce by měl být vysochán ideální bulhar. Ani jednoho nejsem velký fanoušek, a tak ztrácím na náladě pokaždé, když družce zazvoní mobil v půl jedenácté v noci, protože si prostě chce někdo pokecat.
A nemluvím o hovorech na pět minut, kdy se domluvíte kdy a kde se sejdete nebo třeba proberete splnění plánu. Prostě mluví 30 minut, tak jako se my vykecáváme v hospodě nebo na skypu.
Nebo jiná příhoda. Jednou u nás přespal jeden párek, a když jsme v neděli ráno snídali, tak se ona holka zvedla, aby umyla talíř. Okamžitě jsem ji zarazil, že to nepřipadá v úvahu, ať si zase sedne. Sledovala napnutě moje oči, nehnula brvou a pak požádala o vysvětlení moji družku.
"Co to děláš?" říká mi.
"No snad ji nenecháš pomývat?"
"A proč bych nenechala?"
Zjistil jsem tak možná největší rozdíl mezi námi a bulhary. V Česku pro mě návštěva byla jako návštěva prezidenta. Návštěvníci zpravidla seděli, jedli a pili; k dřezu jsem je nepouštěl.
Tady se pod pojmem jako doma myslí, že můžete po sobě jako doma pomýt; můžete i klidně uvařit.
A tak se i stalo. Zatímco my v ložnici sledovali film, oni vařili špagety a maso s omáčkou, na jemno nakrájenou zeleninou a ještě nějakým kořením.
La dolce vita. Už se těším, až za mnou začnete jezdit.
Jo a stát se to fakt stalo, komusi známému. Někdy za druhé světové války, kdy (ta) města v noci potemněla, aby se vůči možným náletům bránila.

Tak doskoro




Jeden muž

2. října 2011 v 13:39 | Milllhause
Jeden muž - ne moc chytrý - kdysi získal práci, ve které bylo třeba vysvětlit lidem to, o čem málokdo věděl přesně, jak to funguje. Stal se z něho sebevědomější tvor, ale jak si byl jistý v kramflecích pokaždé, když na sebe oblékl uniformu, tak se cítil zranitelný v okolním světě. Ve společnosti byl jako slon v porcelánu.
Došlo to tak daleko, že v práci se sám od sebe snažil trávit co možná největší kvantum času. To logicky neušlo pozornosti. Vedení si to vyložilo jako ambicióznost a muže povýšili, kolegové si to vyložili jako kariérismus a počali ho nenávidět.
Onen muž byl rád za to povýšení - do práce se prakticky přestěhoval. S okolním světem komunikoval jen za pomocí novin, televize, internetu, čí odposlouchávání hovorů zaměstnanců a jejich zážitků všedního života. Tím přilil ještě benzín do ohně, neb vyvolal podezření, že firma využívá odposlouchávající praktiky a sází na udavačství.
Jednoho pondělního rána byl muž nalezený mrtvý. Bylo to zdánlivě nevyhnutelné.