Místní zvyky I.

5. října 2011 v 14:24 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj přátelé,

včera jsem zažil dopravní zácpu, což mi připomíná, že nevím jestli víte, že místní šoféři jsou prudké povahy a velice často s neskrývaným nadšením používají klakson (který jsem já kupříkladu nikdy nepoužil).
V Indii třeba nemají na cestách skoro žádné pravidla. Na tom videu, co jsem viděl, to vypadalo, jako v mraveništi, ale to nejzájimavější bylo, že počet nehod, je oproti normálním evropským městům hrozně malý.
Tady jsou v hlavní tepně města pro každý směr vyhrazeny tři až čtyři pruhy, plus jeden další pruh pro autobusy. Nabízí se tu tak spousta možností pro předjíždění a změnu v jízdě, o které se ostatní dozví, až se před ně vecpete. Blinkry tady používá dejme tomu jeden řidič z pěti, a jeden z deseti šoférů větších vozidel vás klidně přimáčkne ke svodidlům, protože ignoruje to, že se snažíte dostat ne na druhý břeh, ale do Kauflandu.
Hodně časté jsou i nadávky. Řidič taxíku je schopen s Vámi vést poklidnou konverzaci, mezitím mačkat klakson a ještě seřvat pár dalších řidičů. Taxíky jsou tu hrozně levné, přes půl města mě sveze za 8 leva (necelá stovka), takže jsou hojně využívané a vlastně v nočních hodinách nemáte ani jinou možnost, protože městská doprava tu v noci nejezdí.
Zajímavá otázka - kdy se mohlo stát, že by Vás v noci pokutovali za jízdu městem s rozsvěcenými světly?
Když už jsme u řidičů a jejich zvyků, tak tady jsou další. Zvyky.
Všichni tady kouří cigarety. Kouří je neustále a všude. Jednou jsem se zapáleným cigárem potkal i policajta, který řídil dopravu na rozkopané cestě. Nekouří se jen v tramvajích a autobusech, ale třeba tady v kanceláři mi vedle levačky leží popelník pro všechny případy.
Nejpatrnější krom kouření je telefonování. S telefonem a cigárem v ruce by měl být vysochán ideální bulhar. Ani jednoho nejsem velký fanoušek, a tak ztrácím na náladě pokaždé, když družce zazvoní mobil v půl jedenácté v noci, protože si prostě chce někdo pokecat.
A nemluvím o hovorech na pět minut, kdy se domluvíte kdy a kde se sejdete nebo třeba proberete splnění plánu. Prostě mluví 30 minut, tak jako se my vykecáváme v hospodě nebo na skypu.
Nebo jiná příhoda. Jednou u nás přespal jeden párek, a když jsme v neděli ráno snídali, tak se ona holka zvedla, aby umyla talíř. Okamžitě jsem ji zarazil, že to nepřipadá v úvahu, ať si zase sedne. Sledovala napnutě moje oči, nehnula brvou a pak požádala o vysvětlení moji družku.
"Co to děláš?" říká mi.
"No snad ji nenecháš pomývat?"
"A proč bych nenechala?"
Zjistil jsem tak možná největší rozdíl mezi námi a bulhary. V Česku pro mě návštěva byla jako návštěva prezidenta. Návštěvníci zpravidla seděli, jedli a pili; k dřezu jsem je nepouštěl.
Tady se pod pojmem jako doma myslí, že můžete po sobě jako doma pomýt; můžete i klidně uvařit.
A tak se i stalo. Zatímco my v ložnici sledovali film, oni vařili špagety a maso s omáčkou, na jemno nakrájenou zeleninou a ještě nějakým kořením.
La dolce vita. Už se těším, až za mnou začnete jezdit.
Jo a stát se to fakt stalo, komusi známému. Někdy za druhé světové války, kdy (ta) města v noci potemněla, aby se vůči možným náletům bránila.

Tak doskoro



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama