Listopad 2011

Film I.

28. listopadu 2011 v 10:43 | Milllhause |  Film
Ahoj,

Boyana film vznikl v letech 1962 a jednalo se o největší filmové a televizní studia v zemi. Rozkradeny byly až v devadesátých letech,a momentálně začíná jakási nová epocha těchto studií, čemuž napovídá i název Nu Boyana Film studios. Ateliéry sídlí v kopcích Vitošy a za posledních asi dvacet let se tam pětatřicekrát vrátili filmaři od Hollywoodu, naposledy trio Sly, Bruce a Arnie s druhými Expandables.
Momentálně se tady natáčí dva až tři bulharské filmy ročně, protože tuhle činnost nikdo nezaštiťuje a když chce někdo natočit film, musí spoléhat na vlastní zdroje, a těch tady teď - upřímně řečeno - moc není. Co se týče kvality, nemohu zatím nic vypovědět, protože jsem viděl jen reklamy. Ale včera jsem byl v kině a tam byla bulharská reklama, ale ta tedy byla. Cítil jsem v tom nápad.
Podepsaná sádra, basseballová rukavice, fotka novomanželů, na které se oba šklebí a podobně. Každý tuhle věc vloží do plastikové vitríny, jako relikvii. To se skladuje v obrovském virtuálním skladu, o který se starají vědci v bílém. Skladují tam vzpomínky na lidstvo. Reklama je na Nescafe - bohužel ještě nejsem natolik jazykově kovaný, abych rozluštil proč.
Byli jsme v kině na 3D a tomu možná nebudete věřit, ale s těmi brýlemi, to je jako byste byli v tom filmu. Akorát příště přibalím nějaký ten dezinfekční produkt. Brýle dostanete u vchodu do kina spolu s lístkem. Byli jsem v multiplexu, v mamutím shopping centru, ve kterém zní disco hudba a spousta rodin tam trávila nedělní čas. Budiž nám k dobru, že jsme se do něho dostavili procházkou, po svých. Před filmem jsme si dali Kfc, jako jiné páry sedící okolo nás. Abychom splňovali dokonale typické odpoledne, koupili jsem si colu a fantu a popcorn, a protože nemám rád, když se věci dělají obyčejně, fantu jsem na sebe vylil ještě před tím, než jsme vešli do sálu.
Zvolili jsme Válku bohů, aby jak se patří vynikla technologie, protože se pro oba z nás jednalo o první trojrozměrný zážitek. Družka byla naposledy v kině na Terminátora (třetí díl).
Od filmu jsme nic nečekali a dobře jsem učinili. Nevím jestli bylo dobře dramaturgicky zvoleno, aby se v historickém, akčním a dobrodružném eposu zhruba hodinu jen filosoficky debatovalo o válce a povstání a osudu nás - obyčejných lidí. Naštěstí ale filmaři byli si vědomi, že člověk si většinou odnáší dojem posledních minut, a tu tak zasypali řežbou, kdy hlavy lítaly, a ruce taky lítaly a oštěpy vzduch mocným tryskem protínaly. Bulharsky řečeno to byl užasen film, a to není nic dobrého. Líbila se nám i logika bohů, kdy Zeus říká ostatním bohům na terase nad oblaky, že pokud -a teď si dovolím citovat: "Někdo z nás nesmrtelných zasáhne do dění na Zemi, tak ho zabiju."

Pak jsem konečně viděl Melancholii, ve které Země narazí do mnohem větší planety a všichni na Zemi umřou, včetně dvou sester, kdy první z nich podlehne jakémusi zmaru na své svatbě, zatímco její starší sestra snaží se jí podpírat, i když se to nesetkává s úspěchem. Ve druhé části si role prohodí, protože nedávná nevěsta už je pomalu smířená s jistým koncem a našla jakýsi klid, zatímco ta starší snaží se najít sebemenší naději, i když je to vzhledem k tváří v tvář blížící se planetě utopie. Třeba to není pro každého, ale já u toho vydržel do jedné ráno.
Včera jsem si pustil Punch drunk love od oblíbence P.T. Andersona, a je to film, kde Adam Sandler hraje dramatickou roli, a je dobrý jako prase. Hraje chlapa, který se v mezilidském jednání pohybuje jako slon v porcelánu a tu nemohoucnost pouští ventilem tak, že rozfláká vše, co má po ruce (dveře, stěnu, člověka).V normální Sandlerovské komedii by to byla obyčejná komika, ale tady v Punch drunk love, se moc smát nebudete.
Proč bych vám měl říkat, co máte dělat? Já se moc nesmál, vy se klidně moc smějte.
A na závěr dnešního filmového okénka, se zastavme o Robina Williamse, kterého jsem viděl minulý týden v bulharské televizi, kde hrál legrační figuru kněze. A protože nabývám dojmu, že si o něm hodně lidí myslí, že to je hlavně komediální herec, tak to bych rád vyvrátil, protože to je naprosto unikátní charakterní herec, a tak kromě jistě všem zámého Dobrého Willa Huntinga, doporučuji tyto tři pecky:
1) Dobré ráno, Vietname, 2) Společnost mrtvých básníků, a 3) Král rybář.

Nakonec přikládám nejlepší zprávu minulého týdne - zbavili jsme se našich malých nepřátel z trubek. Všem rodinám jsme namíchali speciální dávku jedu mírně říznutou citronem.

Hodinky

23. listopadu 2011 v 14:21 | Milllhause |  Bulharské dny
Zdravejte,

že bychom přiložili? Čas hrozně utíká, a to tak, že pondělní ráno se pomalu mísí se čtvrtečním odpolednem a co se mezitím stalo, splývá jako máslo na čerstvém toastu (máslo se do čerstvého toastu rychle vsakuje). Takhle čas zastavit, zpomalit, nebo zrychlit; nebo něco přeskočit či se tam vrátit. Protože jsem viděl dokument se Stephenem Hawkingem, tak samozřejmě vím, že cestování v čase možné je, ale jen dopředu. A to jen prostředky, které zatím nemáme. Ale nazpět to (prý) nejde, protože by mohlo dojít k paradoxu (viz film Terminátor) a nějak by se to mohlo všechno pokřivit. Mohl bych třeba sám sobě v minulosti hodit na hlavu piano, ale kdo by pak to piano na hlavu házel, když jsem se zabil a cestovat v čase jsem nemohl. Heh? Stephen řekl: "Prostě to nedává smysl."

Myslím, že pokud stroj času a cestování napříč věky existuje, my se to stejně nedozvíme, protože tak mocnou zbraň by obyčejným lidem do ruky nikdo nedal - a je to dobře. Hned by v tom byl bordel, a dějepisáři by byli bez práce; neměli by co žrát.
Ale - před sedmnácti lety v Bahrajnu, dvacet kilometrů na jih od Manámy, našli archeologové hrob, který byl asi pět set let starý; o tomhle nálezu se nikde nepsalo. Byl v něm pochovaný muž, statné postavy, se zlomeninou levé ruky a rozbitou lebkou; stáří kostry odpovídalo stáří hrobu. V dlani levé ruky ležela perla, v pravé ruce měl hodinky vyrobené na konci devatenáctého století.
Ti, co hrob objevili, byli nejdříve šokovaní, poté naštvaní, protože někdo znevážil archeologii a vystřelil si z nich - ale po zvážení všech možností dospěli k závěru, že není možné, aby někdo hodinky do hrobu vložil dodatečně.
Začali přemýšlet, co s nálezem učiní. Buď jej uchovají v tajnosti, a budou nádale pátrat po souvislostech z oné doby, jako výskyty někoho zvláštního v oné oblasti, pročítat kroniky, hledat spojitosti a třeba i jiné podezřelé odpočívatele v hrobech, uložené v jakémsi systému, který by mohl nést jakousi zprávu. Nebo by s oním objevem mohli vyjít na světlo světa. Já bych si tu zprávu po ránu přečetl na internetu, a za nic na světě bych jí nevěřil. A myslím, že bych nebyl sám.
Hodinky byly ozdobené zvláštním ornamentem. Jedna žena z archeologického týmu kdysi za studií chodila s mužem jménem Hans, a pamatovala si, že pocházel z hodinářské rodiny. Tehdy se rozešli v dobrém, a tak se mu ozvala a připomenula. Zasvětila jej do problému pod příslibem mlčení.
Hanse to nadchnulo a začal pátrat v rodinných archivech, až se dostal k nepořádku na půdě, na který se už nekolik let chystal. V jedné truhle objevil starý, zežloutlý blok svého pradědy, kde na jedné stránce byl nákres stejného ornamentu, který byl na oněch hodinkách. Zápis byl z března, roku 1891. Deník byl podroben velice pečlivému zkoumání. Hansův praděd se jmenoval Friedrich a dalšímu zkoumání neuniklo ani několik jeho korespondencí, včetně té s přítelem z Dortmundu, Jürgenem.
Oba byli v té době mladými nadšenci technickou revolucí a v pár dopisech z roku 1902 spolu debatovali o čase a jeho možnostech. To bylo vše.
Spolu s najatou historičkou tak začali pátrat po stopách Jürgena. Ten v roce 1914 narukoval do armády, ale s psaním dopisů nepřestal. Jeden z posledních dopisů, z března 1916, považoval tento tým vědců za klíčový. Jürgen se v něm zmiňuje o svém těžkém úrazu levé paže. Dále psal o nalezení souvislostí, a brzkém přesunu. V těch dopisech hodně probírali s Friedrichem nesmyslnost války, a tak se na první pohled zdálo, že Jürgen mluví právě o válce a přesunu domů. Jenže taky to dávalo velice jasnou souvislost s oním mužem z Bahrajnského hrobu, který byl mezitím uchován na tajném místě.
Na tomhle místě se tým už podruhé zastavil. Nebylo kam jít dál. Jürgen mohl skončit v hromadném hrobě neznámých vojínů, protože na nemocnici, ve které se zraněním ležel, byl spáchán útok. Každopádně tím jeho stopa v historii končí a ve Friedrichově archivu už žádný jiný dopis nebyl k nalezení.
Tým se rozpustil a věnoval se další práci. Hans se začal zajímat o archeologii, respektive ji propadl, a v červnu letošního roku dostal ve svých pětapadesáti srdeční zástavu. Stalo se tak v Národní knihovně v Berlíně. Listoval si zrovna v knize zabývající se historií válek. V kapitole, která se zabývala odívaním vojsk v různých dobách, byla nedatovaná fotka z 1. světové války.
Na ní stáli tři muži před zchátralou budovou. Smějící se muž vlevo vystavoval na odiv své naprsní hodinky, se zřetelně viditelným ornamentem. Jistě už tušíte, že stejný ornament byl na hodinkách z hrobu, a také ve Friedrichově zápisníku.

Hans by mohl mít dceru Lindu, která by v pátrání mohla pokračovat. Snažila by se mezi řádky vyčíst souvislosti a důvod Jürgenova cestování v čase. A taky by ji mohli otravovat muži z nějaké agentury a kontrolovat potají její výsledky. Až by zjistila dostatek informací, tak by ji umlčeli a infomace uchovali pro sebe, protože žádná vláda nemá ráda, když smrtelník ví více, než by bylo třeba pro obyčejný život.
V obyčejném životě, který vedu, tak s podobným objevem nepočítám. Ale pokud by některý z čtenářů vedl neobyčejný život, poprosil bych jej, aby po nalezení onoho tajemství zjevil se mi v pravé poledne, dne 30.12. letošného roku, na náměstí Alexandra Něvského v Sofii , vedle vstupu do chrámu a podal mi ruku, jakožto důkaz, že to jde. Nebo mi předal náprsní hodinky z devatenáctého století.

Nečekané příběhy

18. listopadu 2011 v 12:36 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

dneska mám narozdíl od jiných dnů opravdu něco na srdci. Jak ale začít a nebýt vážný jako prdel.
Jak se vzpříčit systému? Jeden polský student, který studoval na univerzitě v Brně, to dělal tak, že pode dveře rektora pokládal extrementy v pytlíku a kliky mazal nějakým jiným originálním hnusem. Jenomže to nepomohlo, a tak na facebook vyvěsil, že ony osoby ve vedení zabije. Upozornil na sebe a po příchodu policie prohlašoval, že tím chtěl jen upozornit na nekalé jednání univerzity a doopravdy žádnou likvidaci neplánoval.
Nebo onen režisér, kterého vyrazili z Barrandova, a on potom v tichosti zkupoval podíly ve společnosti, až se ukázal ve dveřích a zbytek představenstva se dozvěděl, že je přeběhl.
Jak se bránit blbosti? Strejda dělá na stavbách a říkal mi: "Co mám dělat, když klient chce v koupelně dlaždice jednu za sto litrů a brigádník jednu pustí na zem a rozfláká ji? Nebo když mu řeknu zbourej tuhle příčku a on zbourá dvě jiné?" Jak si může být jistý, že nezaměstnal vola, když nemá čas každému dělat test inteligence. Říkal, že by spíš byl překvapený, kdyby všichni dělali všechno, jak mají.
Takže. Moje milá pracuje ve firmě s výkupem železa. Měli se stěhovat v lednu, neb se na tom místě, kde sídlí, bude dělat cesta. No tento týden se dozvěděli, že se do soboty mají pakovat. Obrana neexistuje, nedá se nic dělat. Proč, ptám se? Na to sakra musíte mít papír, že se to má stát až v lednu a oni povolení, že se to má stát teď.
Dva měsíce nazpět řekl šéf všem ve firmě: "Nic nepodepisovat, nic neodebírat, s nikým nemluvit, protože ty svině od cest budou zkoušet triky na nás, lidi od železa." Jeden z řidičů byl asi ten den mimo, protože se noc předtím moc nevyspal od hádek se ženou. Do práce přišel, ale vlastně v ní duchem nebyl. Po pár dnech jej zastavil chlápek s dopisem, řidič jej vzal a podepsal. "Asi to nic nebylo," řekl si a nikomu se s tím nesvěřil. Tento týden se ve firmě dozvěděli, že v tom dopise se psalo o odstěhování do dvou měsíců (což vyprší právě tuto sobotu). Takže kvůli volovi je teď 20 lidí v prdeli. Co s ním. Nakopat ho? Tak jsem se ptal, jak může řidč převzít takový dopis, který by neměl převzít nikdo než šéf?
A to se dostanu k poště. Jak tady funguje pošta? Funguje podobně jako v Česku. Takže úřad mi pošle dopis, ale už ne doporučeně, ale prostě ho vloží do schránky a tím jsem ho převzal. Že se k němu nedostanu, protože nejsem zodpovědný a poštu si neodebírám, je můj problém. Je to takový boj proti těm parazitům, kteří kašlou na to, řešit resty. Jenže se to jako vždy obrátí vůči nám, protože nedostat se dva týdny nebo měsíc ke schránce se stane každému, že ano. Tady to funguje stejně s tím, že dopis může pošťák předat sousedovi, ten to podepíše a slíbí: "Ano, já mu to předám." Tím se myslí, že v ten okamžik, kdy soused odříkává slib, už mám dopis hypoteticky přečtený a těším se na jednání s člověkem, který ho poslal.
Takhle třeba fungují průzkumy. Jednou jsme v Brně při dvacátém výročí vkládali noviny do všech schránek v Brně. Po rozeslání, což dělá najatá firma, si od jiné firmy necháme provést kontrolu, protože to samozřejmě každá domácnost nedostane (větší záruka jak 70% doručení není). S kontrolorem jde jeden člověk od nás a jeden od těch vkládačů. Přijdou k věžáku, kde je 50 bytů a tam se zeptají jednoho obyvatele, jestli má noviny. Jestli ano, mají je všichni. Tím je hotová celá ulice. Takže je to obdobně zkreslené, jako to, že si v očích úředníka čtu dopis, který leží u souseda na stole. A šéf firmy ví o přesunu, který schválil jeden ze zaměstnanců a nechal si to pro sebe.
Protože jsem degen přes filmy, tak se mi hned vybaví De Niro v Casinu, kdy onen gang, který fungoval v Las Vegas třicet let, skončil, protože jeden z nich si v obchodě své matky pustil hubu na špacír, a co čert nechtěl, byl u toho mikrofon FBI schovaný v odvětrávání. De Niro říká: "Ten idiot za pár minut zničil všechno, co se dalo. Věřili byste, že se něco takového může stát? Že je neco takového vůbec možné?" Asi je, Bobe. Něco, na co se nedokážu připravit, a ani nemám šanci reagovat.

A protože už jsme zmínili Las Vegas, dostali jsme se k tím ke Kalifornii, a k Hollywoodu. Le, co jsem se dočetl. Původně totiž byla všechna významná filmová studia (mluvím o letech 1900 až začátku dvacátých let) v New Yorku. Po čase si uvědomili šéfové studíí, že hodně peněz padá na cesty a stěhování štábu na západ, protože tam panují lepší podmínky pro natáčení. A tak proběhlo jednu dobu hromadné stěhování do Los Angeles, protože v té oblasti máte celý svět - oceány, hory, džungle, pouště, velkoměsta a parádní počasí 300 dní v roce.
A takhle ten Hollywood vzniknul.

Úvaha o kostkách

15. listopadu 2011 v 19:27 | Milllhause |  Povídky

"Vymyslel jsem si dvěstě lidí, kteří spolu v nekonečném cyklu hrají kostky."
Na začátku byla jenom nuda. Na konci velké rozpaky nad sebou samým.
Jednoho podzimního večera jsem v mých patnácti vzal do ruky tužku, papír a šest kostek. Nejdříve jsem si musel vzpomenout, jak se s nima hraje a jak mám správně spočítat ty tečky na esteticky vyvedených krychlích.
Pak jsem si vzpomněl, proč se nudím. V kalendáři, který jsem si ještě navíc musel vypůjčit, nebyla žádná upomínka na večírek, na mobilu mé matky žádný zmeškaný hovor nebo zpráva. Při pohledu na vylepené plakáty v pokoji jsem si uvědomil, že nemám s kým hrát, ale házet se mi přesto chtělo. Nápad co dělat jsem neměl a nic jiného mě prostě nenapadlo (jako třeba jít do kina, nebo si číst).
Napsal jsem si na papírek šest jmen; prvních, které mě napadly. Potom jsem začal hrát, a vyhrál jsem. Protože to ale trvalo tak krátce, což mi vadilo, vymyslel jsem menší hru a přidal dalších šest jmen. Měl jsem jich tak už dvanáct.
V prvním kole hráli ony jména na papíře ve dvojicích (každý měl pět hodů), do druhého kola postoupil vítěz z prvního kola a dva nejlepší poražení. S výsledky z prvního kola házeli zase jeden po druhém pět hodů, od nejhoršího po nejlepšího, takže to bylo dramatické až do konce, a já tak mohl zůstat napnutý. Po jednom takovém zasoutěžení jsem toho ten den nechal.

Za pár dnů mi to nedalo a vrátil se k tomu, ale chtělo to už něco lepšího, systematičtějšího. A tak jsem si vytvořil koncept, kdy se v jedné sezóně bude hrát 12 turnajů o šesti závodech se stejnými hráči. Vítěz turnaje postoupí finále, které se odehraje po sezóně. Poslední čtyři z dvanácti na konci turnaje vypadnou a ten rok si už nezahrají. Může je zachránit aspoň jedna výhra v tom turnaji - tím mohli nastoupit po třech turnajích zpět. V prvním sešitu, který ztvárňoval první sezónu, jsem tak doplnil zhruba pětadvacet hráčů - jmen.
Ono finále po sezóně spočívalo v krutých pravidlech. Bylo zde šest dvojic, ale do semifinále postupovali jen čtyři hráči. To znamenalo, že i ten, kdo v duelu vyhrál, neměl postup jistý. Takže neházeli jen proti soupeři, ale proti všem, což bylo hodně psychicky náročné, a nejednou hráčská asociace protestovala a požadovala změnu pravidel. Jenomže se tak nikdy nestalo - jak jinak si vítězství opravdu považovat?
Po odehrání jsem spočítal výsledky všech hráčů a vytvořil žebříček. Další rok probíhal totožně, přibyli nějací noví hráči a já každému vytvořil jednu kartu rozměru A4, na které měl rozpočítanou každou sezónu.
Když se nějaký hráč umístil dva roky (neboli ve dvou sešitech) po sobě pod 25tým místem, bylo jméno definitivně vyškrtnuto.
Dohromady jsem odehrál, nebo spíše popsal 18 sešitů čísly a 220 jmény, které by asi nestrannému pozorovateli nedávaly větší smysl, pakliže by mu nedávaly ten smysl absolutní a sice, že jsem magor.
Jednou za dvě sezóny jsem pak vytvořil jakési mistrovství. Hráči totiž byli rozděleni do šesti stájí, jenž byly označeny čísly 1-6. Na ono mistrovství každá stáj vyslala čtyři jména, kteří se utkali v závodě o pěti a pak o deseti hodech, a pak v závodě družstev.
Mimoto se ještě každý rok hrál Superpohár, pečlivě rozmístěný a rozlosovaný napříč sezónou. Všechny výsledky a bodové zisky se zapisovaly a započítavaly. Podle vzoru tenisu jsem vytvořil férový žebříček. Bral v potaz poslední tři roky, takže dejme tomu, že hráč jménem Irving vyhrál v roce 07 finále, za které byla premiéra 50 000 bodů. V dalších letech byl spíše průměrný, okolo dvacátého místa celkového pořadí. Přesto byl stále v žebříčku, který se vypisoval jen do desátého místa (upozorňuji, že jsem na to neměl nastavený program; vše jsem počítal a po každé sezóně přepočítával sám). Když ale Irving ani ve třetí rok neudělal solidní výsledek, z žebříčku vypadnul.

Každá stáj byla něčím specifická. 1. stáj začinala jen jmény na písmena R, S či T.
2. stáj byla tvořena hráči se dvěmi jmény.
3. stáj byla výjimečná mnou, a filmovými, nebo knižními jmény.
Ve 4. stáji hráli jen hráči se jmény na P.
5. a 6. stáj si byly vcelku podobné, a nikdy jsem je blíže neodlišil. Mohly to být takové napodobeniny Bohemek, i když ty jsou dokonce tři.Každá stáj měla navíc vlastní tabulku a graf s vývojem výkonosti. Musím se tomu až smát.
Jedna sezóna i s veškerým počítáním mi zabrala asi tři měsíce. Třikrát osmnáct je 54 měsíců, což je skoro čtyři a půl roku života a večerů strávených nad rozevřenými sešity.

Myslím, že bych u toho nezůstal tak dlouho, pokud by šlo jen o házení kostek. Jenže já si po čase všimnul, že se v tom celém schématu odvíjí malé příběhy. O prvotním neúspěchu, ale vytrvání a dosažení cíle. O vlítnutí do soutěže, zazáření a velkém vítězství a následném zapadnutí, nebo dokonce vyžazení. O průměrných výkonech trvajících 15 sezón (což bylo stanovené maximum), a o tom, jak docenění přišlo až po celých těch letech. O tom, jak někdo nenaplnil očekávání, a trvalo mu několik let (sešitů), než se našel.
Tyhle příběhy přece nejsou člověku cizí. Všichni ty momenty znají. Co mě bavilo bylo, že jsem v tomhle případě nemusel čekat na výsledek léta a sám přitom něco zažívat - jako bych viděl lidi pohybovat se desetinásobnou rychlostí. Svět s jeho příběhy se mi tak přehrával před očima tak rychle, jak jsem si přál.
V těch sešitech bylo něco přes dvěstě jmen. Ale některé hody (postupky, samé šestky) byly typické jen pro některé hráče. Když všem ostatním padla postupka v celém turnaji jednou, maximálně dvakrát - určitému hráči padla i čtyřikrát, a to opakovaně ve více turnajích nebo sezónách. Mohla to být náhoda, nebo žijeme ve stejném principiélním světě, kde je vše řízeno stejnou rukou?
Poprvé jsem to ukázal kolegovi z práce, se kterým jsme u mně doma jednou popíjeli. Podal jsem mu tři sešity a čekal, co řekne. Vůbec ho nenapadlo, o co jde, a když jsem mu to tajemství svěřil, jen zakroutil hlavou. Asi se bál vyjádřit nějakou jasnější reakci, protože v té chvíli zjistil, že vlastně neví, kdo jsem.
Řekl jsem mu, že jsem si vymyslel dvěsta lidí a k tomu jejich příběhy. Řekl jsem mu, že mě v pubertě nic nenaplňovalo tak, jako házení kostek a sledování toho vývoje, kterým se postavy vydávaly, aniž bych na tom cokoliv měnil. Řekl jsem mu, že se do dneška musím přemlouvat, abych v tom nepokračoval.
Až po letech jsem se všeho okolo kostek zbavil, i když jsem si to hodně rozmýšlel. Roztrhal jsem ty papíry s jednotlivými hráči. Z počítače smazal nepřebrné množství wordovských a excellovských souborů. Spálil jsem všechny sešity. Je tedy po všem.

Teď se snažím z toho něco vytěžit. Jako se mi z toho samo vytěžilo sčítání, které ovládám jako nikdy v životě. Nebo provést to, co činím teď; podat hlášení o magorovi, který začal hrát jen tak - pro nic za nic, až se do toho ponořil natolik, že sestavil deset knihoven plných sešitů a celý život nebyl schopen se toho světa zbavit. A i když nakonec sešity spálil a věřil, že se mu povedlo začít žít plnohodnotný život, stále se k těm kostkám vracel.
Musel, protože mu v životě chyběl ten nadhled, jaký měl nad lidmi.
Takže, co jsem z toho nakonec vytěžil. Nikdy nic neprožiju, vždycky se budu stavět do pozice svého stínu, který bude všechny hádky, konflikty i radosti pozorovat zdálky a tedy neohrožen. Nikdy mě nikdo nezraní, protože mě nikdy nikdo nepozná.
Zranit mě může jen má pravá osobnost, která jako jediná ví, co jsem zač. A která mi zlomí vaz, až budu jako uschlý stařec brečet nad rozlitým mlíkem, neprožitým životem a promrhanými možnostmi.
Nebo bych se mohl vzchopit, zapomenout na tu pohodu nezodpovědnosti, kdy mi je uvnitř sebe sama stále patnáct a postavit se čelem těm možnostem, které mám.
Takže asi prostě uvidím.

100 koček

14. listopadu 2011 v 10:13 | Milllhause |  Povídky
Onen chlapec se jmenoval Jarek, bylo mu třináct a v ono pondělí přišel do školy s nikterým očekáváním. Byl připravený na několik hodin, pár přestávek a cestu domů, aniž by počítal se zapamatováním onoho dne po dobu delší, než jeden kalendářní týden toho roku.
"Jarek!" rozřízl slepené uvažování přítel Ferda. "Poď sem, vole!" ponoukl Jarka a ten se vydal jeho směrem vyslechnout příběhy z víkendu. Sám mu neměl moc říkat, Jarek o víkendu nevycházel. Pro léčení pošramocené pýchy se nejlépe hodí soukromí pokoje v tichém souznění čtyř stěn, mínil.
"Zdar, neuvěříš normálně kdo se zabil.." začal Ferda. To byla nová informace, nečekaná a snad i trochu šokující. Jarek nevěděl, bál se hádat. Jít o někoho neznámého, tak by Ferda tak nevyváděl. Sledoval jeho strhující úsměv na tváři a čekal, kdy se rty pohnou v odpověď.
"Kdo?" zeptal se.
"Randal!" oznámil jméno boxera z devítky. To byl ten kluk, který mi rozbil hubu, problesklo Jarkovi hlavou.
"On se zabil? Cože?" nevěřil Jarek.
"Je toho plná škola, vole, normálně se zabil, Co víkend, jak bylo?"
"Nic," přiznal se Jarek a šel pomalu do vnitra školy, posadit se a čekat na další novinky.

V nijak pospolité třídě to vířilo debatou. Nedalo se o nich říct, že by táhli za jeden provaz, ale ani se nedalo mluvit o nenávisti. Prostě byli ve stejné třídě a přijali to jako fakt. Jako v každém společenství, i zde byl třídní šašek, chytrolín a blbec.
Jarek se řadil k průměru; k dětem, na které má problém si vzpomenout i třídní učitel. Byl trochu pod křídly Ferdy; nějak se stalo, že to přátelství fungovalo. Fungovalo jako hra, kdy o sobě věděli i nepublikovatelné, ale nechvástali se tím. Navzájem se drželi v šachu.
"Sedej, kundo," pobídl Ferda a čekali společně na češtinářku, která vešla se zvoněním. Od prvního pohledu se nezdála být v pořádku, ani v optimální náladě.
"Sednout," pronesla a začala hodinu. Ta se nesla v utahaném tempu, jako i další hodiny, než došla matikářka, která byla Randalovou třídní.
"Už něco víte?" zeptal se Ferda.
"Co bych měla vědět?" zeptala se ostře.
"No, my slyšeli, že se Randal oběsil.." Oběsil? To Jarkovi nikdo neřekl. Proč by se věšel. Jarek nedokázal přijít na to, proč by to někdo udělal. Byl to první člověk, kterého znal, který se zabil. A proč to vypadalo, že je jediný, kdo se nad tím zamyslel?
"To ti není blbé se na to zeptat?" zeptal se potichu Ferdy, potom co ho učitelka zpražila. Ten se na Jarka podíval.
"Proč? Můžu já za to, že se oběsil?"
"Za to ne. Ale trochu úcty..."
"...úcty?" zeptal se nahlas, a pár hlav se otočilo. "Vždyť to není než směšné, co je v tom za úcta, když se deváťák jen tak zabije? Vzpamatuj se.."

Ani o přestávkách se nepolevilo v řečnění, "Co bys na to řekl?" zeptala se Veronika, holka s nějvětšíma dudama na škole.
"Co asi, je to děs."
"On tě zmlátil, ne?" Jarek jen přivřel oči. Panebože, ty si kráva, řekl si. Veronika se na něj dychtivě dívala a čekala na odpověď. Nenáviděl ji za ten pohled; dokonce i po pár letech, kdy spolu i spali, ty její dychtící zvědavé oči nemohl vystát.
"Dej mi pokoj, co na tom, že mě zmlátil. To něco vysvětluje?" vysoukal ze sebe a snažil se jí při tom dívat do očí. Jediné, co se mu povedlo bylo, že zrudnul.
"Tak promiň," zvedla se. "Byla to jen otázka, debile." dodala.

Cestou ze školy jel autobusem. Sedl si k oknu a pozoroval babí léto v ulicích. Přisedla si k němu nějaká holka, která věčně posmrkávala a sem tam do něj lehce praštila loktem. Chvíli to nechal bez povšimnutí, ale až bylo jasné, že nejde o náhodu, podíval se na ni a uviděl Randalovu holku, které před pár týdny sáhl pod triko, načež mu Randal sáhl na obličej.
"Ahoj," pronesl.
"Čau, máš kapesník?" zeptala se.
"Jo, tady," podal jí ho a chvilku ji sledoval. Nevěděl, co říct. Že je mu to líto, mu znělo stupidně. Tak dál mlčel a koukal z okna. Když po několika minutách vystupovala a rozloučila se s ním, ani si ji nevšimnul.

Doma do sebe naházel vločky, které před něj postavil otec.
"Co se tak ksichtíš?" zeptal se.
"Cože?" zarazil se Jarek.
"No co tak čumíš, něco se stalo nebo co?" Jarek chvíli přemýšlel, zda to říct, až se rozhodnul, proč by se nesvěřil. Stejně by se mu to dříve nebo později doneslo.
"Jeden kluk z devítky se oběsil," řekl a nabral sousto.
"Nekecej, proč?"
"Nevím... Prostě toho byla ráno plná škola, že se o víkendu oběsil." Žvýkal a otec mlčel a sledoval ho. Nevěděl, jestli si z něj Jarek nedělá srandu, občas totiž chtěl udělat dojem historkou vycucanou z prstu. Přemýšlel o další mrtvé učitelce.
"Znal si ho?"
"Jo, je to ten, jak jsme měli konflikt."
"Ten spíš vypadal, že má z života velkou radost na to, aby se věšel, ne?"
"Asi jo..." dojedl. Posbíral si věci a šel na tréning. Otec jen zvedl obočí, sklidil ze stolu a uklidil to v hlavě někam na kraj.

V hale už bylo plno. Jarek se převlékl a těsně před vstupem do tělocvičny zaslechnul Ferdu, který vyprávěl ostatním zápasníkům o Randalovi. Jarek se smířil s tím, že dnešek už se poveze jen v tomhle tempu.
"Už mě s tím štveš," řekl mu a praštil s Ferdou o zem.
"S čím?" zeptal se Ferda a praštil pro změnu s Jarkem.
"Tobě snad dělá dobře o tom celý den mluvit, že se zabil. Celý den meleš jen o tomhle!" Ferda si ho změřil pohledem, nechal s sebou hodit o žíněnku, pak Jarkovi podkopnul nohy a postavil se.
"No a? Je to událost, tak se o tom mluví, a já mluvím rád. Co tě to tak bere? Aspoň už ti nebude mít kdo rozbíjet hubu." Jarek nevěděl co na to říct. Spíš se už zase zamyslel, cože ho vede k tomu, být s Ferdou za kamaráda.
Asi před rokem byli Jarek s Ferdou ve městě, když Ferda řekl:
"Jardo, jak tam bydlíte, tak tam máte ulici zamořenou kočkama."
"Fakt? O tom nic nevím, kde?"
"No vedle obchodu, tam bylo stovky koček. Lezly odevšad."
"Kdybys nekecal.." odvětil Jarek, ale hned další den tam běžel se přesvědčit. Bylo jich tam sedm. Někdy v té době mu došlo, že by nemusel všemu věřit, a že vždycky může být všechno trochu jinak.
"Radši tu svoji hubu zavři," odvětil Ferdovi.
"Jo? Donuť mě...Poď!" Vrhli se na sebe, pár jedinců jim začalo fandit a trenér radit, jak správně provést chvaty, které na sebe zkoušeli. Jenomže evidentně to Jarek bral vážněji než Ferda. Když opět ležel na lopatkách a říkal: "Znova," vstal a dal Ferdovi herdu do zad.
Ten to nechal bez reakce, jen si po chvíli sedl k Jarkovi na lavičku.
"To nemuselo být," prohodil Ferda.
"Promiň," omluvil se. V šatně se Jarek s nikým nebavil, měl toho po krk. Ani se neosprchoval, jen se oblékl a jel domů. Jak někomu může být jedno, že se někdo zabije?, nechápal. Taky se zamyslel, jestli si z toho nedělá velkou hlavu, protože evidentně to bylo všem volné. Ale že umře někdo ve čtrnácti přece nemůže být nikomu jedno, už vůbec ne člověku, který ho znal!
Když doma usínal, zaslechnul hlasy z obýváku, kde se o tom bavili rodiče. Vzpomínali, jak před čtyřmi roky přišel Jarda ze školy s tím, že mu někdo zastřelil učitelku. Jak potom přišli na to, že byla jen u zubaře, ale Jarek prostě potřeboval zaujmout něčím, co by šokovalo.
Smáli se dlouho potom, co Jarek usnul.

Randal vstanul, a ještě před sprchou si dal pár sérií kliků. Pak si udělal snídani a pustil rádio. Bylo sedm ráno, odpoledne jej čekal odjezd na závody. Pomalu se sbalil a pak se jal hrazdy, kde si protáhnul tělo a několikrát se přitáhnul. Hrazda byla upevněna ve futrech.
Unavený Randal po několikerém zdvihu potřeboval odpočinek, ale přitáhnul se ještě párkrát. Stále visíc ve vzduchu hlavu opřel o ruce, načež se mu ruka smekla a hlava zaklínila.
Asi po dvaceti sedmi minutách jej v této poloze našel otec, který mu nesl snídani.






Trpělivost protestujicího švába

14. listopadu 2011 v 8:55 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

můj otec jednu dobu hodně podnikal a stávalo se, že musel být na více místech najednou. K tomu jsem sloužil já. Byly třeba dny, kdy jsme přijeli do banky, postavil mě do fronty, a já čekal, on zatím šel vyřídit mraky jiných věcí, já už byl dávno na řadě, pouštěl lidi, otec přišel, vyřídil co potřeboval a jeli jsme zase jinam.
Ze začáku jsem soptil, ale pak už jsem se naučil být relativně v klidu a to mi vydrželo. Takže, když teď s někým čekám třeba na tramvaj, která má jet až za dvacet minut a ten dotyčný začne šílet, tak se jenom směju.
A vždycky si při těch momentech říkám, však se tomu jednou zasměju. Minulý týden už skoro spíme, když milá vylétla z lůžka a zle se dívala na stěnu. Říkám: "Co děláš? Spi."
"Motherfuckers," pronesla jenom skrze zuby. Nechal jsem to být, po chvíli mě ale vytáhla a nasměrovala mi hlavu na stěnu, kde se s grácií potuloval tulák z trubek, se svými do bronzova zbarvenými křídly.
Říkám: "Neblbni, tomu se budeme jednou smát. V té vile u moře." Ale moc jí do smíchu nebylo. Ani mě, když jdu v noci do kuchyně a minu dvě rodiny, které dojídají zbytky od večeře. Mojí večeře. To si pak řeknu, kdo je tady vlastně doma, a najednou vidím jak s krvelačným dechem a prudým tlukotem srdce práskám pěstí o stůl a ničím.

Od nedávna je nás na světě 7 miliard člověků. To je hodně, řekl by jeden. Znamená to ale, že je tady asi 70 miliard švábů. Řekl bych hrubým odhadem, že polovina z nich žije v Sofii a polovina té poloviny u nás v bytě. Zatím se nám jich nedaří zbavit; byli tu miliony let před námi a budou i po nás - krutý fakt toť.
Ještě jsem se nedočetl, jak to mají švábi s reprodukcí, ale pokud jsou jen z poloviny aktivní jako krysy, tak máme myslím vážný problém.
Třeba termiti. Ti se do Ameriky dostali z Kuby, nebo někde odtama. Povedlo se jim to přepravou na nákladních lodích. V své domovině to mezi nimi funguje jako mezi gangy v Los Angeles, kteří se navzájem vraždí, střílí a jinak likvidují. Nemají se rádi, a opravdu jejich rody mezi sebou systematicky bojují o teritoria. Po příjezdu do USA ale svárů zanechali, a drží pospolu a společnými silami nahlodávají americké domky.
Na silvestra čekáme hosty, a tak doufám, že se tady těch malých přátel zbavíme. Jestli ne, tak jsme už vymyslel hru. Jmenuje se - "zabij švába".
Za každých pět mrtvých švábů obdrží onen Čistič či Uklizeč pochvalu před nastoupenou jednotou. Na konci pobytu bude vyhodnocení, rozdělení medajlí a podobně.
Vítěz dostane flašku (se kterou nemůže do letadla, takže ji bude muset vypít s námi).

To mi připomíná Chucka Barrise, který v sedmdesátých letech v Americe vymyslel hry jako Gong show nebo Rande (nebo dvacet jiných) a vydělal na tom spoustu peněz. Pak si vymyslel i příběh vlastního života, kdy kromě práce v televizi makal i pro CIA a zabil na objednávku 33 lidí. Napsal o tom knížku, George Clooney podle ní natočil film.
Dodnes spousta lidí věří, že to opravdu dělal, protože jim to pasuje do teorií o prohnilosti systému. CIA hned po vydání knihy popřela jakékoliv styky s Barrisem, a ten po nějaké době sám přiznal, že to je fabulace. Řekl, že to přece přesně zapadá do té politické satiry a rýpání do stupidity, což dělal celý život. Řekl, že to byl vtip; fakt, že na jedné straně ho Amerika odsuzuje za televizní pořady, ale na straně druhé z něj dělá hrdinu za to, že objíždí svět a zabíjí lidi.
Na konci toho filmu Barris říká: "Nedávno jsem vymyslel novou hru. Tři chlápci okolo šedesáti dostanou do ruky pistoli a budou muset hodnotit svůj život. Vyhraje ten, kdo si na konci nevystřelí mozek z hlavy. Vítěz dostane ledničku."

Informace: ve druhé třídě jsem přišel ze školy do obchodu, který vlastnil můj taťka a při čekání jsem si četl v novinách, že dva kluci ve věku 12 a 13 let v Anglii hodili pod vlak kočárek s malým miminem, Jamesem. Poté na stadionech po Británii lidi psali transparenty "Myslíme na tebe Jimmy" a podobně. Ty dva předloni pustili, změnili jim jména a teď existují kdovíkde. Když jsem si o jejich propuštění četl, přesně jsem si vzpomněl na tu vůni, kterou jsem cítil, když jsem to tehdy četl.
Tak samo si pamatuju i parfém, kterým byl navoněný chlap sedící přede mnou v kině na Gladiátorovi. Už od půlky filmu jsem potřeboval nutně na záchod, ale nechtěl jsem, aby mi něco uniklo (byl jsem tam sám). Vydržel jsem až do konce, ale ta vůně se mi vpálila do paměti.

Aktualita: To ruka chtivá protestu, se ptala ňader na cestu. V pátek 11.11. 2011 se nic zvláštnho nestalo, jen se na světě konaly protesty, nebo spíše setkání s řečníkem o tom, že mladí si sami chtějí zvolit způsob a úroveň života a nechtějí si nechat diktovat od vlády, co dělat a jak myslet. Šli jsme tam hned po práci, natěšení, že bude zážitek. Na tuhle akci se totiž zde v Sofii lidi shlukovali přes facebook, a na onom náměstí vedle chrámu Alexandra Něvského se čekalo okolo deseti tisíc lidí, tolik bylo hlasů. Přišlo jich sto. Ne tisíc, prostě sto občanů s plakáty. Přišla tam i televize a natočila to, takže vrchnost, která by se nad těmihle shluky a hlasy lidu měla zamyslet, se asi jen zasmála.
Tak jsem si vybavil Čtvrtníčka: "Ty vole, na co tady kdo čeká? Čuráci, si myslej, že se to všecko udělá samo."

Nemá to všechno souvislost? Těch lidí ve vládě moc není, a jak řekla milá, kdyby se všichni ti, co jenom blbě kecají, že něco nejde, zvedli z postele a vyšli do ulic, tak může být s policií a vládou hotovo velice brzy. Já na šváby použiju jed a na nějaký čas je umlčím. Jenže vždycky se vrátí. Vládá zase lidem něco slíbí, a tak si lid řekne, dejme jim šanci. Ale jednou za čas jim dojde trpělivost a vyjdou do ulic, nejdřív malé skupiny a pak davy.
Nějaký detail mi připomene ten impuls a vztek, který mě kdysi donutil jednat, a to mě přiměje se zase zvednout, tak jako švába donutí hlad vrátit se do kuchyně a překvapovat mě v otevřených dveřích ledničky. A protože tady lidi berou asi 250 euro měsíčně, třeba se brzy taky zvednou a minimálně se půjdou někde postavit.
Samozřejmě lidi mají na jídlo ve vlastní ledničce narozdíl od švábů nárok.

No a teď, che che, jako obvykle zakončíme zprávou na lehčí notu. Když byl režisér Martin McDounagh kdysi na dovolené v Bruggách, rozhodl se, že tam natočí film. Natočil tam film V Bruggách, a magistrát města jej dokonce bez poplatků nechal točit na historických místech - pod podmínkou, že to natočí pěkně a městu tak udělá reklamu. Každý, kdo ten film viděl, mi říkal - jednou si tam určitě zajedu.



Aktuálně

7. listopadu 2011 v 17:43 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

je tady další den v ráji, v osm nula devět ráno klepu do klávesnice, kapučíno mám už v sobě a tak to od téhle chvíle půjde už jenom z kopce.
O víkendu jsem žil v míru, trocha stěhování, trocha filmů, trocha vaření, trocha ležení, trocha mluvení, trocha pití.
Včera jsem si koupil prošlé maso, i přes podivné aroma jej vykoupal v cibuli a hořčici věříc, že se mi nic zlého nestane a mrsknul to do oleje a pak to snědl. Dneska jsem vstanul a za doprovodu růžového králíka ze zahrad Nekonečna dojel do práce.
Do práce jsem dojel v nových zimních botech, na které jsem dostal záruku celý jeden kalendářní měsíc. V Brně jsem jednou v Deichmannovi (nejmenovat) koupil boty asi za šest stovek. Po dvou letech, když jsem z Brna šel pryč, jsem si pro těch šest stovek zašel. Mezitím jsem od té firmy nosil šestero bot, aniž bych cokoliv platil.
Aniž bych cokoliv platil jsem měl nové boty, které nevydržely nikdy déle než tři měsíce. Vrátil jsem je a ve stejné cenové škále, si koupil nové (plus minus dvě kila) a tohle za tři, max čtyři měsíce zopakoval. Chtělo to perfektní načasování a znalost trvanlivosti produktů, protože poslední pár bot se rozpadnul asi dva týdny před odjezdem ze Štatlu. Vzal jsem pro tentokrát místo bot těch šest set padesát peněz, že nové boty si koupím až tady, kvůli snažší reklamaci.
Tak tohle tady tedy bohužel možné nebude. Do měsíce se rozpadne opravdu už jen výjimečně blbě šitá bota.
Pak jsme stěhovali tchýni. O tom, jak se vystěhovat bych už možná mohl mít přednášky pro začátečníky na školách. A mám příležitost hned tady v Sofii. Člověky na stěhování začali totiž shánět v devět ráno, v neděli; tedy asi půl hodiny potom, co už jsem myslel, že budeme makat.
Nejen tohle je tady jinak. Třeba přístup lidí, kteří s Vámi oslaví vše zajímavé, co se jim přihodí. Narozeniny jsou samozřejmostí, to pak onen oslavenec donese do práce dort nebo nějakou bonboniéru a oběhne tři patra. Nebo když si kolegové koupí auto, proběhne totéž.
"Imam nova kolata!"
Jeden kolega, co nastoupil ve stejný den jako já, donesl po měsíci dort, všichni mu přáli a tak, i já jsem mu popřál. Pak jsem se ho zeptal, kolik že má let, ale odvětil, že neslaví narozeniny, že se s námi podělil o radost ze své první bulharské výplaty v životě. Ptám se, to se slaví taky? Pro mě to taky byla první bulharská výplata, říkám.
"Well, its messagge for you, Michel," odvětili.
Tohle vše se ale dá pochopit a kdysi to tak probíhalo i v Česku, dozvěděl jsem se. Jednou ale přišel další kolega a dal na stůl dort, protože měl narozeniny jeho syn. Je to trochu rozdílný přístup, ale zvykám si na to rychle. Za dobu co jsem tady, jsem snědl více dortů než za posledních deset let.
Dále tu existuje zvyk, že když někdo umře, přicvakne se úmrtní oznámení na strom. V některých částech města jsou téměř všechny stromy oblepeny takovými archy papíru, které nikdy nevěstily nic dobrého. Ještě jsem se nezeptal, jak dlouho tam tak jedno oznámení visí. Stejně se tam vystavují i fotky, kdy někdo hledá ztracenou osobu. Dají tam barevnou fotku, telefon a důvod hledání.
Další zvyk, ale ten není moc oblíbený, se tu praktikuje právě teď, po volbách. Už 15% lidí ztratilo práci, přičemž to číslo bude narůstat. To se nedá nic platný.

Jen abyste věděli, jak se o české muže starají bulharské ženy, tak dneska mám na večeři krémovou zeleninovou polévku a kuřecí steak ve smetanovo-žampionové omáčcce s bramborovým pyré. Zřejmě to pozřu na našem zelenkavém sofa.
Je před sedmou večer, Magi v kuchyní brouká písničku z moderních tanců, družka kuchtí a já se jdu přpojit ke kolektivu.

Doskoro

Untitled

5. listopadu 2011 v 7:11 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

v práci, kde pomáhám světu coby speditor, se to line časem se střídavými úspěchy. Ve čtvrtek dne 3.11. 2011 se stalo něco, o čem jsem poslední dva týdny snil; tedy od doby, kdy mi byla zadána nová mise a to hledat zboží pro přepravu našimi auty. Konečně jsem náklad našel a to hned dvakrát, takže jsem jel domů s pocity, jaké může zažívat jen rocková hvězda po povedeném představení.
V učení se bulharskému nářečí to jde pomalým tempem, ale jsem si čím dál jistější. Bohužel to nefunguje způsobem, že se mi něco povede tak, že výsledek vidím okamžitě. Ani nedokážu oddělit moment, kdy jsem to ještě neuměl a kdy už jo. Jen si jednoho slunného rána uvědomím - tak už umím bulharsky; nebudu mít ale datum a okamžik, ke kterému se vracet, abych to každý rok slavil a nad sklenkou brandy se vracel k okamžiku slávy.
Pak tady máme tu výchovu. Jsem v tom dva měsíce, úplný začátečník. Zaznamenal jsem jen jeden dílčí úspěch. Párkrát už malá Magi řekla prosím, dej mi vodu a ne dej vodu, nebo její oblíbené chci vodu, načež přede mne postaví prázdnou sklenici a se zdviženým obočím očekává výsledek. Požaduje výkon.
Naštěstí mám kde čerpat. Tak třeba ty útěky z domu. Já poprvé (a naposledy) utekl, když mi byly čtyři. Necítil jsem dostatečnou svobodu, tak jsem popadnul kufřík potištěný třešněmi, vložil do něj angličák a kulicha a řekl jsem: "Jdu!" Rodiče řekli: "Běž," a otevřeli dveře. Vyšel jsem na chodbu a než se stihnul otočit, dveře zabouchli.
Sledovali mě kukátkem, měli ze mě srandu a jen čekali, než zaklepu a sklopím uši. Magi občas pronese, že to u nás stojí za hovno, a že by radši šla. Nato se milá málem složí, ale já (člověk, který má kde čerpat) se zasměju a řeknu, dobře a jdu ji sbalit.
Jenomže obrácená psychologie nefunguje vždycky. Chceme, aby šla spát a přestala se dívat na televizi. Magi překvapivě návrh odmítá. V tom mě napadne geniální nápad a šeptám družce nápovědu. Ta jde do ložnice a říká: "Dneska spát nebudeš, na tu televizi budež zírat do rána!" Magi odvětí, že s tím nemá problém.
No asi nepíšu nic nového.
Pak to počasí, protože když se v životě neděje nic, co by stálo za řeč, vždy se dá mluvit o počasí. Na konci prváku na střední mě osvítilo, protože jedna holka na koupáku o mě projevila zájem. Neměl jsem k dispozici mobil a tak jsem ji dal číslo na kámoše, u kterého jsem zrovna ten den spal. Další den ráno jsem ji zavolal, abych se s ní domluvil na odpolední procházce. Až potom, co jsem zavěsil a sledoval nevěřícný kamarádův pohled mi došlo, že jsem mlel jen o dešti a o tom, že ani nevím, jestli mám deštník. Hold playboy.
To mě přivádí k banálním rozhovorům, které mezi sebou lidi běžně vedou. Tak třeba:
"Podívej se na ten obraz, to je paráda."
"No to teda je. A nebo tahle socha."
"Krása."
"Jak dlouho myslíš, že to sochal?"
"Dlouho.."
"Taky myslím." Takové hovory jsou prý důležité pro přežití zdravého rozumu. Někdy samozřejmě nestačí ani to, ale ubezpečujeme se tak, že máme někoho okolo, že nejsme sami. Kdyby nám toho nebylo třeba, tak většinu času mlčíme.
Určitě to má souvislost i s tím kolektivním vzpomínáním. Někdo už posté řekne nějakou historku, která se týká více přísedících. Ostatní něco dodají či podotknou (takže jakoby odsouhlasí, že se to opravdu stalo) a všichni jsou spokojení, protože vzpomínka je zkontrolovaná a můžu z ní mít pořád stejně dobrý pocit. Všichni víme, že si sem tam něco (i nevědomky) překroutíme, aby se to pamatovalo lépe a s postupem času už vzpomínka nemá s tím, co se doopravdy stalo, nic společného.
K tomu přihlédl i Tarantino v Pulp Fiction, který moment přepadení v kavárně - teda ten začátek, kdy Honey Bunny a Pumpkin popadnou pistole - nasnímal dvakrát s menším rozdílem. To, jak se to stane na začátku filmu a na konci je trochu jiné. Řekl, že to je právě kvůli tomu, že každý vnímá realitu trochu jinak. Nebo prostě jenom zručně obkecal menší chybu.

Tak jsme se tedy zase něco dozvěděli. Nakonec přikládám šokující zjištění, a sice, že Mozartova hudba doopravdy neudělá Vaše dítě (ani Vás) chytřejší a inteligentnější. Znamená to, že jsem si jeho bestofku (Mozart totiž zřejmě vydal bestofku) přivezl do Bulharska zbytečně. To nevadí.
A k tomu počasí. Už je tady po ránu zima, přes den skoro na tričko (15 stupňů) a večer opět zima.

To je všechno.

Služební cesta

4. listopadu 2011 v 7:20 | Milllhause |  Povídky
Když mu bylo pět, tekla tudy řeka. Teď viděl jen rákosí, polorozpadlý most obrostlý mechem a padlý strom křižující cestu. Chvilku si to známé místo měřil nostalgickým pohledem a pokračoval sklesle v cestě až na vrchol hory, kde sídlil penzion.
Přijel z Ostravy, ženě řekl, že musí na služební cestu a nechal ji doma s upištěným miminem. Tenhle nápad odjet na "služební cestu" dostal před necelým rokem. Odjel tehdy do penzionu, který stál asi 100 kilometrů od bydliště a do dneška to považoval za nejlépe utracené dva tisíce v životě. Spal tehdy patnáct hodin, snídal čtyřicet minut, díval se při tom na stromy a lidi za oknem a nemyslel dohromady na nic. Domů se tehdy vrátil jako nový člověk.
Kdysi tudy chodil s dědou, který v Beskydech znal každý kámen, jak se říká. Děda už nebyl, chata se rozpadla, ale hory zůstaly. Přišlo mu to skoro až absurdní, jak si kdysi myslel, že ten obrázek z dětství mu zůstane navždy. Stejně jako nikdy nevěřil, že se ožení, protože nebyl schopen si najít holku. Teď má docela hodnou ženu, která s ním sice mává, ale dává mu pocit bezpečí a teplý, hřejivý domov plný voňavého jídla a pravidelných zásunů.
Došel k penzionu a byl potěšen pohledem na vzkvétající průmysl. Bouda s rozpadlými lavicemi, nikdy neupravovaným tenisovým kurtem a betonovou dírou místo bazénu se změnila v nádherné letní středisko, které skoro vonělo. Sedl si na zahrádku a nechal se obsloužit mladou, trochu nepříjemnou servírkou. Měla toho evidentně nad hlavu. Okolo něj bylo několik párů a uskupení, všichni diskutovali.
Pocítil chlad samoty. Chtěl se někomu svěřit, ale šance, že by si k někomu přisedl, byla více než malá; něco takového nikdy neudělal. Nakonec radši zaplatil, nechal dýško a odjel domů.
Nikdy víckrát už ho na služební cestu neposlali.