100 koček

14. listopadu 2011 v 10:13 | Milllhause |  Povídky
Onen chlapec se jmenoval Jarek, bylo mu třináct a v ono pondělí přišel do školy s nikterým očekáváním. Byl připravený na několik hodin, pár přestávek a cestu domů, aniž by počítal se zapamatováním onoho dne po dobu delší, než jeden kalendářní týden toho roku.
"Jarek!" rozřízl slepené uvažování přítel Ferda. "Poď sem, vole!" ponoukl Jarka a ten se vydal jeho směrem vyslechnout příběhy z víkendu. Sám mu neměl moc říkat, Jarek o víkendu nevycházel. Pro léčení pošramocené pýchy se nejlépe hodí soukromí pokoje v tichém souznění čtyř stěn, mínil.
"Zdar, neuvěříš normálně kdo se zabil.." začal Ferda. To byla nová informace, nečekaná a snad i trochu šokující. Jarek nevěděl, bál se hádat. Jít o někoho neznámého, tak by Ferda tak nevyváděl. Sledoval jeho strhující úsměv na tváři a čekal, kdy se rty pohnou v odpověď.
"Kdo?" zeptal se.
"Randal!" oznámil jméno boxera z devítky. To byl ten kluk, který mi rozbil hubu, problesklo Jarkovi hlavou.
"On se zabil? Cože?" nevěřil Jarek.
"Je toho plná škola, vole, normálně se zabil, Co víkend, jak bylo?"
"Nic," přiznal se Jarek a šel pomalu do vnitra školy, posadit se a čekat na další novinky.

V nijak pospolité třídě to vířilo debatou. Nedalo se o nich říct, že by táhli za jeden provaz, ale ani se nedalo mluvit o nenávisti. Prostě byli ve stejné třídě a přijali to jako fakt. Jako v každém společenství, i zde byl třídní šašek, chytrolín a blbec.
Jarek se řadil k průměru; k dětem, na které má problém si vzpomenout i třídní učitel. Byl trochu pod křídly Ferdy; nějak se stalo, že to přátelství fungovalo. Fungovalo jako hra, kdy o sobě věděli i nepublikovatelné, ale nechvástali se tím. Navzájem se drželi v šachu.
"Sedej, kundo," pobídl Ferda a čekali společně na češtinářku, která vešla se zvoněním. Od prvního pohledu se nezdála být v pořádku, ani v optimální náladě.
"Sednout," pronesla a začala hodinu. Ta se nesla v utahaném tempu, jako i další hodiny, než došla matikářka, která byla Randalovou třídní.
"Už něco víte?" zeptal se Ferda.
"Co bych měla vědět?" zeptala se ostře.
"No, my slyšeli, že se Randal oběsil.." Oběsil? To Jarkovi nikdo neřekl. Proč by se věšel. Jarek nedokázal přijít na to, proč by to někdo udělal. Byl to první člověk, kterého znal, který se zabil. A proč to vypadalo, že je jediný, kdo se nad tím zamyslel?
"To ti není blbé se na to zeptat?" zeptal se potichu Ferdy, potom co ho učitelka zpražila. Ten se na Jarka podíval.
"Proč? Můžu já za to, že se oběsil?"
"Za to ne. Ale trochu úcty..."
"...úcty?" zeptal se nahlas, a pár hlav se otočilo. "Vždyť to není než směšné, co je v tom za úcta, když se deváťák jen tak zabije? Vzpamatuj se.."

Ani o přestávkách se nepolevilo v řečnění, "Co bys na to řekl?" zeptala se Veronika, holka s nějvětšíma dudama na škole.
"Co asi, je to děs."
"On tě zmlátil, ne?" Jarek jen přivřel oči. Panebože, ty si kráva, řekl si. Veronika se na něj dychtivě dívala a čekala na odpověď. Nenáviděl ji za ten pohled; dokonce i po pár letech, kdy spolu i spali, ty její dychtící zvědavé oči nemohl vystát.
"Dej mi pokoj, co na tom, že mě zmlátil. To něco vysvětluje?" vysoukal ze sebe a snažil se jí při tom dívat do očí. Jediné, co se mu povedlo bylo, že zrudnul.
"Tak promiň," zvedla se. "Byla to jen otázka, debile." dodala.

Cestou ze školy jel autobusem. Sedl si k oknu a pozoroval babí léto v ulicích. Přisedla si k němu nějaká holka, která věčně posmrkávala a sem tam do něj lehce praštila loktem. Chvíli to nechal bez povšimnutí, ale až bylo jasné, že nejde o náhodu, podíval se na ni a uviděl Randalovu holku, které před pár týdny sáhl pod triko, načež mu Randal sáhl na obličej.
"Ahoj," pronesl.
"Čau, máš kapesník?" zeptala se.
"Jo, tady," podal jí ho a chvilku ji sledoval. Nevěděl, co říct. Že je mu to líto, mu znělo stupidně. Tak dál mlčel a koukal z okna. Když po několika minutách vystupovala a rozloučila se s ním, ani si ji nevšimnul.

Doma do sebe naházel vločky, které před něj postavil otec.
"Co se tak ksichtíš?" zeptal se.
"Cože?" zarazil se Jarek.
"No co tak čumíš, něco se stalo nebo co?" Jarek chvíli přemýšlel, zda to říct, až se rozhodnul, proč by se nesvěřil. Stejně by se mu to dříve nebo později doneslo.
"Jeden kluk z devítky se oběsil," řekl a nabral sousto.
"Nekecej, proč?"
"Nevím... Prostě toho byla ráno plná škola, že se o víkendu oběsil." Žvýkal a otec mlčel a sledoval ho. Nevěděl, jestli si z něj Jarek nedělá srandu, občas totiž chtěl udělat dojem historkou vycucanou z prstu. Přemýšlel o další mrtvé učitelce.
"Znal si ho?"
"Jo, je to ten, jak jsme měli konflikt."
"Ten spíš vypadal, že má z života velkou radost na to, aby se věšel, ne?"
"Asi jo..." dojedl. Posbíral si věci a šel na tréning. Otec jen zvedl obočí, sklidil ze stolu a uklidil to v hlavě někam na kraj.

V hale už bylo plno. Jarek se převlékl a těsně před vstupem do tělocvičny zaslechnul Ferdu, který vyprávěl ostatním zápasníkům o Randalovi. Jarek se smířil s tím, že dnešek už se poveze jen v tomhle tempu.
"Už mě s tím štveš," řekl mu a praštil s Ferdou o zem.
"S čím?" zeptal se Ferda a praštil pro změnu s Jarkem.
"Tobě snad dělá dobře o tom celý den mluvit, že se zabil. Celý den meleš jen o tomhle!" Ferda si ho změřil pohledem, nechal s sebou hodit o žíněnku, pak Jarkovi podkopnul nohy a postavil se.
"No a? Je to událost, tak se o tom mluví, a já mluvím rád. Co tě to tak bere? Aspoň už ti nebude mít kdo rozbíjet hubu." Jarek nevěděl co na to říct. Spíš se už zase zamyslel, cože ho vede k tomu, být s Ferdou za kamaráda.
Asi před rokem byli Jarek s Ferdou ve městě, když Ferda řekl:
"Jardo, jak tam bydlíte, tak tam máte ulici zamořenou kočkama."
"Fakt? O tom nic nevím, kde?"
"No vedle obchodu, tam bylo stovky koček. Lezly odevšad."
"Kdybys nekecal.." odvětil Jarek, ale hned další den tam běžel se přesvědčit. Bylo jich tam sedm. Někdy v té době mu došlo, že by nemusel všemu věřit, a že vždycky může být všechno trochu jinak.
"Radši tu svoji hubu zavři," odvětil Ferdovi.
"Jo? Donuť mě...Poď!" Vrhli se na sebe, pár jedinců jim začalo fandit a trenér radit, jak správně provést chvaty, které na sebe zkoušeli. Jenomže evidentně to Jarek bral vážněji než Ferda. Když opět ležel na lopatkách a říkal: "Znova," vstal a dal Ferdovi herdu do zad.
Ten to nechal bez reakce, jen si po chvíli sedl k Jarkovi na lavičku.
"To nemuselo být," prohodil Ferda.
"Promiň," omluvil se. V šatně se Jarek s nikým nebavil, měl toho po krk. Ani se neosprchoval, jen se oblékl a jel domů. Jak někomu může být jedno, že se někdo zabije?, nechápal. Taky se zamyslel, jestli si z toho nedělá velkou hlavu, protože evidentně to bylo všem volné. Ale že umře někdo ve čtrnácti přece nemůže být nikomu jedno, už vůbec ne člověku, který ho znal!
Když doma usínal, zaslechnul hlasy z obýváku, kde se o tom bavili rodiče. Vzpomínali, jak před čtyřmi roky přišel Jarda ze školy s tím, že mu někdo zastřelil učitelku. Jak potom přišli na to, že byla jen u zubaře, ale Jarek prostě potřeboval zaujmout něčím, co by šokovalo.
Smáli se dlouho potom, co Jarek usnul.

Randal vstanul, a ještě před sprchou si dal pár sérií kliků. Pak si udělal snídani a pustil rádio. Bylo sedm ráno, odpoledne jej čekal odjezd na závody. Pomalu se sbalil a pak se jal hrazdy, kde si protáhnul tělo a několikrát se přitáhnul. Hrazda byla upevněna ve futrech.
Unavený Randal po několikerém zdvihu potřeboval odpočinek, ale přitáhnul se ještě párkrát. Stále visíc ve vzduchu hlavu opřel o ruce, načež se mu ruka smekla a hlava zaklínila.
Asi po dvaceti sedmi minutách jej v této poloze našel otec, který mu nesl snídani.





 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama