Hodinky

23. listopadu 2011 v 14:21 | Milllhause |  Bulharské dny
Zdravejte,

že bychom přiložili? Čas hrozně utíká, a to tak, že pondělní ráno se pomalu mísí se čtvrtečním odpolednem a co se mezitím stalo, splývá jako máslo na čerstvém toastu (máslo se do čerstvého toastu rychle vsakuje). Takhle čas zastavit, zpomalit, nebo zrychlit; nebo něco přeskočit či se tam vrátit. Protože jsem viděl dokument se Stephenem Hawkingem, tak samozřejmě vím, že cestování v čase možné je, ale jen dopředu. A to jen prostředky, které zatím nemáme. Ale nazpět to (prý) nejde, protože by mohlo dojít k paradoxu (viz film Terminátor) a nějak by se to mohlo všechno pokřivit. Mohl bych třeba sám sobě v minulosti hodit na hlavu piano, ale kdo by pak to piano na hlavu házel, když jsem se zabil a cestovat v čase jsem nemohl. Heh? Stephen řekl: "Prostě to nedává smysl."

Myslím, že pokud stroj času a cestování napříč věky existuje, my se to stejně nedozvíme, protože tak mocnou zbraň by obyčejným lidem do ruky nikdo nedal - a je to dobře. Hned by v tom byl bordel, a dějepisáři by byli bez práce; neměli by co žrát.
Ale - před sedmnácti lety v Bahrajnu, dvacet kilometrů na jih od Manámy, našli archeologové hrob, který byl asi pět set let starý; o tomhle nálezu se nikde nepsalo. Byl v něm pochovaný muž, statné postavy, se zlomeninou levé ruky a rozbitou lebkou; stáří kostry odpovídalo stáří hrobu. V dlani levé ruky ležela perla, v pravé ruce měl hodinky vyrobené na konci devatenáctého století.
Ti, co hrob objevili, byli nejdříve šokovaní, poté naštvaní, protože někdo znevážil archeologii a vystřelil si z nich - ale po zvážení všech možností dospěli k závěru, že není možné, aby někdo hodinky do hrobu vložil dodatečně.
Začali přemýšlet, co s nálezem učiní. Buď jej uchovají v tajnosti, a budou nádale pátrat po souvislostech z oné doby, jako výskyty někoho zvláštního v oné oblasti, pročítat kroniky, hledat spojitosti a třeba i jiné podezřelé odpočívatele v hrobech, uložené v jakémsi systému, který by mohl nést jakousi zprávu. Nebo by s oním objevem mohli vyjít na světlo světa. Já bych si tu zprávu po ránu přečetl na internetu, a za nic na světě bych jí nevěřil. A myslím, že bych nebyl sám.
Hodinky byly ozdobené zvláštním ornamentem. Jedna žena z archeologického týmu kdysi za studií chodila s mužem jménem Hans, a pamatovala si, že pocházel z hodinářské rodiny. Tehdy se rozešli v dobrém, a tak se mu ozvala a připomenula. Zasvětila jej do problému pod příslibem mlčení.
Hanse to nadchnulo a začal pátrat v rodinných archivech, až se dostal k nepořádku na půdě, na který se už nekolik let chystal. V jedné truhle objevil starý, zežloutlý blok svého pradědy, kde na jedné stránce byl nákres stejného ornamentu, který byl na oněch hodinkách. Zápis byl z března, roku 1891. Deník byl podroben velice pečlivému zkoumání. Hansův praděd se jmenoval Friedrich a dalšímu zkoumání neuniklo ani několik jeho korespondencí, včetně té s přítelem z Dortmundu, Jürgenem.
Oba byli v té době mladými nadšenci technickou revolucí a v pár dopisech z roku 1902 spolu debatovali o čase a jeho možnostech. To bylo vše.
Spolu s najatou historičkou tak začali pátrat po stopách Jürgena. Ten v roce 1914 narukoval do armády, ale s psaním dopisů nepřestal. Jeden z posledních dopisů, z března 1916, považoval tento tým vědců za klíčový. Jürgen se v něm zmiňuje o svém těžkém úrazu levé paže. Dále psal o nalezení souvislostí, a brzkém přesunu. V těch dopisech hodně probírali s Friedrichem nesmyslnost války, a tak se na první pohled zdálo, že Jürgen mluví právě o válce a přesunu domů. Jenže taky to dávalo velice jasnou souvislost s oním mužem z Bahrajnského hrobu, který byl mezitím uchován na tajném místě.
Na tomhle místě se tým už podruhé zastavil. Nebylo kam jít dál. Jürgen mohl skončit v hromadném hrobě neznámých vojínů, protože na nemocnici, ve které se zraněním ležel, byl spáchán útok. Každopádně tím jeho stopa v historii končí a ve Friedrichově archivu už žádný jiný dopis nebyl k nalezení.
Tým se rozpustil a věnoval se další práci. Hans se začal zajímat o archeologii, respektive ji propadl, a v červnu letošního roku dostal ve svých pětapadesáti srdeční zástavu. Stalo se tak v Národní knihovně v Berlíně. Listoval si zrovna v knize zabývající se historií válek. V kapitole, která se zabývala odívaním vojsk v různých dobách, byla nedatovaná fotka z 1. světové války.
Na ní stáli tři muži před zchátralou budovou. Smějící se muž vlevo vystavoval na odiv své naprsní hodinky, se zřetelně viditelným ornamentem. Jistě už tušíte, že stejný ornament byl na hodinkách z hrobu, a také ve Friedrichově zápisníku.

Hans by mohl mít dceru Lindu, která by v pátrání mohla pokračovat. Snažila by se mezi řádky vyčíst souvislosti a důvod Jürgenova cestování v čase. A taky by ji mohli otravovat muži z nějaké agentury a kontrolovat potají její výsledky. Až by zjistila dostatek informací, tak by ji umlčeli a infomace uchovali pro sebe, protože žádná vláda nemá ráda, když smrtelník ví více, než by bylo třeba pro obyčejný život.
V obyčejném životě, který vedu, tak s podobným objevem nepočítám. Ale pokud by některý z čtenářů vedl neobyčejný život, poprosil bych jej, aby po nalezení onoho tajemství zjevil se mi v pravé poledne, dne 30.12. letošného roku, na náměstí Alexandra Něvského v Sofii , vedle vstupu do chrámu a podal mi ruku, jakožto důkaz, že to jde. Nebo mi předal náprsní hodinky z devatenáctého století.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama