Trpělivost protestujicího švába

14. listopadu 2011 v 8:55 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

můj otec jednu dobu hodně podnikal a stávalo se, že musel být na více místech najednou. K tomu jsem sloužil já. Byly třeba dny, kdy jsme přijeli do banky, postavil mě do fronty, a já čekal, on zatím šel vyřídit mraky jiných věcí, já už byl dávno na řadě, pouštěl lidi, otec přišel, vyřídil co potřeboval a jeli jsme zase jinam.
Ze začáku jsem soptil, ale pak už jsem se naučil být relativně v klidu a to mi vydrželo. Takže, když teď s někým čekám třeba na tramvaj, která má jet až za dvacet minut a ten dotyčný začne šílet, tak se jenom směju.
A vždycky si při těch momentech říkám, však se tomu jednou zasměju. Minulý týden už skoro spíme, když milá vylétla z lůžka a zle se dívala na stěnu. Říkám: "Co děláš? Spi."
"Motherfuckers," pronesla jenom skrze zuby. Nechal jsem to být, po chvíli mě ale vytáhla a nasměrovala mi hlavu na stěnu, kde se s grácií potuloval tulák z trubek, se svými do bronzova zbarvenými křídly.
Říkám: "Neblbni, tomu se budeme jednou smát. V té vile u moře." Ale moc jí do smíchu nebylo. Ani mě, když jdu v noci do kuchyně a minu dvě rodiny, které dojídají zbytky od večeře. Mojí večeře. To si pak řeknu, kdo je tady vlastně doma, a najednou vidím jak s krvelačným dechem a prudým tlukotem srdce práskám pěstí o stůl a ničím.

Od nedávna je nás na světě 7 miliard člověků. To je hodně, řekl by jeden. Znamená to ale, že je tady asi 70 miliard švábů. Řekl bych hrubým odhadem, že polovina z nich žije v Sofii a polovina té poloviny u nás v bytě. Zatím se nám jich nedaří zbavit; byli tu miliony let před námi a budou i po nás - krutý fakt toť.
Ještě jsem se nedočetl, jak to mají švábi s reprodukcí, ale pokud jsou jen z poloviny aktivní jako krysy, tak máme myslím vážný problém.
Třeba termiti. Ti se do Ameriky dostali z Kuby, nebo někde odtama. Povedlo se jim to přepravou na nákladních lodích. V své domovině to mezi nimi funguje jako mezi gangy v Los Angeles, kteří se navzájem vraždí, střílí a jinak likvidují. Nemají se rádi, a opravdu jejich rody mezi sebou systematicky bojují o teritoria. Po příjezdu do USA ale svárů zanechali, a drží pospolu a společnými silami nahlodávají americké domky.
Na silvestra čekáme hosty, a tak doufám, že se tady těch malých přátel zbavíme. Jestli ne, tak jsme už vymyslel hru. Jmenuje se - "zabij švába".
Za každých pět mrtvých švábů obdrží onen Čistič či Uklizeč pochvalu před nastoupenou jednotou. Na konci pobytu bude vyhodnocení, rozdělení medajlí a podobně.
Vítěz dostane flašku (se kterou nemůže do letadla, takže ji bude muset vypít s námi).

To mi připomíná Chucka Barrise, který v sedmdesátých letech v Americe vymyslel hry jako Gong show nebo Rande (nebo dvacet jiných) a vydělal na tom spoustu peněz. Pak si vymyslel i příběh vlastního života, kdy kromě práce v televizi makal i pro CIA a zabil na objednávku 33 lidí. Napsal o tom knížku, George Clooney podle ní natočil film.
Dodnes spousta lidí věří, že to opravdu dělal, protože jim to pasuje do teorií o prohnilosti systému. CIA hned po vydání knihy popřela jakékoliv styky s Barrisem, a ten po nějaké době sám přiznal, že to je fabulace. Řekl, že to přece přesně zapadá do té politické satiry a rýpání do stupidity, což dělal celý život. Řekl, že to byl vtip; fakt, že na jedné straně ho Amerika odsuzuje za televizní pořady, ale na straně druhé z něj dělá hrdinu za to, že objíždí svět a zabíjí lidi.
Na konci toho filmu Barris říká: "Nedávno jsem vymyslel novou hru. Tři chlápci okolo šedesáti dostanou do ruky pistoli a budou muset hodnotit svůj život. Vyhraje ten, kdo si na konci nevystřelí mozek z hlavy. Vítěz dostane ledničku."

Informace: ve druhé třídě jsem přišel ze školy do obchodu, který vlastnil můj taťka a při čekání jsem si četl v novinách, že dva kluci ve věku 12 a 13 let v Anglii hodili pod vlak kočárek s malým miminem, Jamesem. Poté na stadionech po Británii lidi psali transparenty "Myslíme na tebe Jimmy" a podobně. Ty dva předloni pustili, změnili jim jména a teď existují kdovíkde. Když jsem si o jejich propuštění četl, přesně jsem si vzpomněl na tu vůni, kterou jsem cítil, když jsem to tehdy četl.
Tak samo si pamatuju i parfém, kterým byl navoněný chlap sedící přede mnou v kině na Gladiátorovi. Už od půlky filmu jsem potřeboval nutně na záchod, ale nechtěl jsem, aby mi něco uniklo (byl jsem tam sám). Vydržel jsem až do konce, ale ta vůně se mi vpálila do paměti.

Aktualita: To ruka chtivá protestu, se ptala ňader na cestu. V pátek 11.11. 2011 se nic zvláštnho nestalo, jen se na světě konaly protesty, nebo spíše setkání s řečníkem o tom, že mladí si sami chtějí zvolit způsob a úroveň života a nechtějí si nechat diktovat od vlády, co dělat a jak myslet. Šli jsme tam hned po práci, natěšení, že bude zážitek. Na tuhle akci se totiž zde v Sofii lidi shlukovali přes facebook, a na onom náměstí vedle chrámu Alexandra Něvského se čekalo okolo deseti tisíc lidí, tolik bylo hlasů. Přišlo jich sto. Ne tisíc, prostě sto občanů s plakáty. Přišla tam i televize a natočila to, takže vrchnost, která by se nad těmihle shluky a hlasy lidu měla zamyslet, se asi jen zasmála.
Tak jsem si vybavil Čtvrtníčka: "Ty vole, na co tady kdo čeká? Čuráci, si myslej, že se to všecko udělá samo."

Nemá to všechno souvislost? Těch lidí ve vládě moc není, a jak řekla milá, kdyby se všichni ti, co jenom blbě kecají, že něco nejde, zvedli z postele a vyšli do ulic, tak může být s policií a vládou hotovo velice brzy. Já na šváby použiju jed a na nějaký čas je umlčím. Jenže vždycky se vrátí. Vládá zase lidem něco slíbí, a tak si lid řekne, dejme jim šanci. Ale jednou za čas jim dojde trpělivost a vyjdou do ulic, nejdřív malé skupiny a pak davy.
Nějaký detail mi připomene ten impuls a vztek, který mě kdysi donutil jednat, a to mě přiměje se zase zvednout, tak jako švába donutí hlad vrátit se do kuchyně a překvapovat mě v otevřených dveřích ledničky. A protože tady lidi berou asi 250 euro měsíčně, třeba se brzy taky zvednou a minimálně se půjdou někde postavit.
Samozřejmě lidi mají na jídlo ve vlastní ledničce narozdíl od švábů nárok.

No a teď, che che, jako obvykle zakončíme zprávou na lehčí notu. Když byl režisér Martin McDounagh kdysi na dovolené v Bruggách, rozhodl se, že tam natočí film. Natočil tam film V Bruggách, a magistrát města jej dokonce bez poplatků nechal točit na historických místech - pod podmínkou, že to natočí pěkně a městu tak udělá reklamu. Každý, kdo ten film viděl, mi říkal - jednou si tam určitě zajedu.


 


Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 0:05 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama