Untitled

5. listopadu 2011 v 7:11 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

v práci, kde pomáhám světu coby speditor, se to line časem se střídavými úspěchy. Ve čtvrtek dne 3.11. 2011 se stalo něco, o čem jsem poslední dva týdny snil; tedy od doby, kdy mi byla zadána nová mise a to hledat zboží pro přepravu našimi auty. Konečně jsem náklad našel a to hned dvakrát, takže jsem jel domů s pocity, jaké může zažívat jen rocková hvězda po povedeném představení.
V učení se bulharskému nářečí to jde pomalým tempem, ale jsem si čím dál jistější. Bohužel to nefunguje způsobem, že se mi něco povede tak, že výsledek vidím okamžitě. Ani nedokážu oddělit moment, kdy jsem to ještě neuměl a kdy už jo. Jen si jednoho slunného rána uvědomím - tak už umím bulharsky; nebudu mít ale datum a okamžik, ke kterému se vracet, abych to každý rok slavil a nad sklenkou brandy se vracel k okamžiku slávy.
Pak tady máme tu výchovu. Jsem v tom dva měsíce, úplný začátečník. Zaznamenal jsem jen jeden dílčí úspěch. Párkrát už malá Magi řekla prosím, dej mi vodu a ne dej vodu, nebo její oblíbené chci vodu, načež přede mne postaví prázdnou sklenici a se zdviženým obočím očekává výsledek. Požaduje výkon.
Naštěstí mám kde čerpat. Tak třeba ty útěky z domu. Já poprvé (a naposledy) utekl, když mi byly čtyři. Necítil jsem dostatečnou svobodu, tak jsem popadnul kufřík potištěný třešněmi, vložil do něj angličák a kulicha a řekl jsem: "Jdu!" Rodiče řekli: "Běž," a otevřeli dveře. Vyšel jsem na chodbu a než se stihnul otočit, dveře zabouchli.
Sledovali mě kukátkem, měli ze mě srandu a jen čekali, než zaklepu a sklopím uši. Magi občas pronese, že to u nás stojí za hovno, a že by radši šla. Nato se milá málem složí, ale já (člověk, který má kde čerpat) se zasměju a řeknu, dobře a jdu ji sbalit.
Jenomže obrácená psychologie nefunguje vždycky. Chceme, aby šla spát a přestala se dívat na televizi. Magi překvapivě návrh odmítá. V tom mě napadne geniální nápad a šeptám družce nápovědu. Ta jde do ložnice a říká: "Dneska spát nebudeš, na tu televizi budež zírat do rána!" Magi odvětí, že s tím nemá problém.
No asi nepíšu nic nového.
Pak to počasí, protože když se v životě neděje nic, co by stálo za řeč, vždy se dá mluvit o počasí. Na konci prváku na střední mě osvítilo, protože jedna holka na koupáku o mě projevila zájem. Neměl jsem k dispozici mobil a tak jsem ji dal číslo na kámoše, u kterého jsem zrovna ten den spal. Další den ráno jsem ji zavolal, abych se s ní domluvil na odpolední procházce. Až potom, co jsem zavěsil a sledoval nevěřícný kamarádův pohled mi došlo, že jsem mlel jen o dešti a o tom, že ani nevím, jestli mám deštník. Hold playboy.
To mě přivádí k banálním rozhovorům, které mezi sebou lidi běžně vedou. Tak třeba:
"Podívej se na ten obraz, to je paráda."
"No to teda je. A nebo tahle socha."
"Krása."
"Jak dlouho myslíš, že to sochal?"
"Dlouho.."
"Taky myslím." Takové hovory jsou prý důležité pro přežití zdravého rozumu. Někdy samozřejmě nestačí ani to, ale ubezpečujeme se tak, že máme někoho okolo, že nejsme sami. Kdyby nám toho nebylo třeba, tak většinu času mlčíme.
Určitě to má souvislost i s tím kolektivním vzpomínáním. Někdo už posté řekne nějakou historku, která se týká více přísedících. Ostatní něco dodají či podotknou (takže jakoby odsouhlasí, že se to opravdu stalo) a všichni jsou spokojení, protože vzpomínka je zkontrolovaná a můžu z ní mít pořád stejně dobrý pocit. Všichni víme, že si sem tam něco (i nevědomky) překroutíme, aby se to pamatovalo lépe a s postupem času už vzpomínka nemá s tím, co se doopravdy stalo, nic společného.
K tomu přihlédl i Tarantino v Pulp Fiction, který moment přepadení v kavárně - teda ten začátek, kdy Honey Bunny a Pumpkin popadnou pistole - nasnímal dvakrát s menším rozdílem. To, jak se to stane na začátku filmu a na konci je trochu jiné. Řekl, že to je právě kvůli tomu, že každý vnímá realitu trochu jinak. Nebo prostě jenom zručně obkecal menší chybu.

Tak jsme se tedy zase něco dozvěděli. Nakonec přikládám šokující zjištění, a sice, že Mozartova hudba doopravdy neudělá Vaše dítě (ani Vás) chytřejší a inteligentnější. Znamená to, že jsem si jeho bestofku (Mozart totiž zřejmě vydal bestofku) přivezl do Bulharska zbytečně. To nevadí.
A k tomu počasí. Už je tady po ránu zima, přes den skoro na tričko (15 stupňů) a večer opět zima.

To je všechno.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama