Úvaha o kostkách

15. listopadu 2011 v 19:27 | Milllhause |  Povídky

"Vymyslel jsem si dvěstě lidí, kteří spolu v nekonečném cyklu hrají kostky."
Na začátku byla jenom nuda. Na konci velké rozpaky nad sebou samým.
Jednoho podzimního večera jsem v mých patnácti vzal do ruky tužku, papír a šest kostek. Nejdříve jsem si musel vzpomenout, jak se s nima hraje a jak mám správně spočítat ty tečky na esteticky vyvedených krychlích.
Pak jsem si vzpomněl, proč se nudím. V kalendáři, který jsem si ještě navíc musel vypůjčit, nebyla žádná upomínka na večírek, na mobilu mé matky žádný zmeškaný hovor nebo zpráva. Při pohledu na vylepené plakáty v pokoji jsem si uvědomil, že nemám s kým hrát, ale házet se mi přesto chtělo. Nápad co dělat jsem neměl a nic jiného mě prostě nenapadlo (jako třeba jít do kina, nebo si číst).
Napsal jsem si na papírek šest jmen; prvních, které mě napadly. Potom jsem začal hrát, a vyhrál jsem. Protože to ale trvalo tak krátce, což mi vadilo, vymyslel jsem menší hru a přidal dalších šest jmen. Měl jsem jich tak už dvanáct.
V prvním kole hráli ony jména na papíře ve dvojicích (každý měl pět hodů), do druhého kola postoupil vítěz z prvního kola a dva nejlepší poražení. S výsledky z prvního kola házeli zase jeden po druhém pět hodů, od nejhoršího po nejlepšího, takže to bylo dramatické až do konce, a já tak mohl zůstat napnutý. Po jednom takovém zasoutěžení jsem toho ten den nechal.

Za pár dnů mi to nedalo a vrátil se k tomu, ale chtělo to už něco lepšího, systematičtějšího. A tak jsem si vytvořil koncept, kdy se v jedné sezóně bude hrát 12 turnajů o šesti závodech se stejnými hráči. Vítěz turnaje postoupí finále, které se odehraje po sezóně. Poslední čtyři z dvanácti na konci turnaje vypadnou a ten rok si už nezahrají. Může je zachránit aspoň jedna výhra v tom turnaji - tím mohli nastoupit po třech turnajích zpět. V prvním sešitu, který ztvárňoval první sezónu, jsem tak doplnil zhruba pětadvacet hráčů - jmen.
Ono finále po sezóně spočívalo v krutých pravidlech. Bylo zde šest dvojic, ale do semifinále postupovali jen čtyři hráči. To znamenalo, že i ten, kdo v duelu vyhrál, neměl postup jistý. Takže neházeli jen proti soupeři, ale proti všem, což bylo hodně psychicky náročné, a nejednou hráčská asociace protestovala a požadovala změnu pravidel. Jenomže se tak nikdy nestalo - jak jinak si vítězství opravdu považovat?
Po odehrání jsem spočítal výsledky všech hráčů a vytvořil žebříček. Další rok probíhal totožně, přibyli nějací noví hráči a já každému vytvořil jednu kartu rozměru A4, na které měl rozpočítanou každou sezónu.
Když se nějaký hráč umístil dva roky (neboli ve dvou sešitech) po sobě pod 25tým místem, bylo jméno definitivně vyškrtnuto.
Dohromady jsem odehrál, nebo spíše popsal 18 sešitů čísly a 220 jmény, které by asi nestrannému pozorovateli nedávaly větší smysl, pakliže by mu nedávaly ten smysl absolutní a sice, že jsem magor.
Jednou za dvě sezóny jsem pak vytvořil jakési mistrovství. Hráči totiž byli rozděleni do šesti stájí, jenž byly označeny čísly 1-6. Na ono mistrovství každá stáj vyslala čtyři jména, kteří se utkali v závodě o pěti a pak o deseti hodech, a pak v závodě družstev.
Mimoto se ještě každý rok hrál Superpohár, pečlivě rozmístěný a rozlosovaný napříč sezónou. Všechny výsledky a bodové zisky se zapisovaly a započítavaly. Podle vzoru tenisu jsem vytvořil férový žebříček. Bral v potaz poslední tři roky, takže dejme tomu, že hráč jménem Irving vyhrál v roce 07 finále, za které byla premiéra 50 000 bodů. V dalších letech byl spíše průměrný, okolo dvacátého místa celkového pořadí. Přesto byl stále v žebříčku, který se vypisoval jen do desátého místa (upozorňuji, že jsem na to neměl nastavený program; vše jsem počítal a po každé sezóně přepočítával sám). Když ale Irving ani ve třetí rok neudělal solidní výsledek, z žebříčku vypadnul.

Každá stáj byla něčím specifická. 1. stáj začinala jen jmény na písmena R, S či T.
2. stáj byla tvořena hráči se dvěmi jmény.
3. stáj byla výjimečná mnou, a filmovými, nebo knižními jmény.
Ve 4. stáji hráli jen hráči se jmény na P.
5. a 6. stáj si byly vcelku podobné, a nikdy jsem je blíže neodlišil. Mohly to být takové napodobeniny Bohemek, i když ty jsou dokonce tři.Každá stáj měla navíc vlastní tabulku a graf s vývojem výkonosti. Musím se tomu až smát.
Jedna sezóna i s veškerým počítáním mi zabrala asi tři měsíce. Třikrát osmnáct je 54 měsíců, což je skoro čtyři a půl roku života a večerů strávených nad rozevřenými sešity.

Myslím, že bych u toho nezůstal tak dlouho, pokud by šlo jen o házení kostek. Jenže já si po čase všimnul, že se v tom celém schématu odvíjí malé příběhy. O prvotním neúspěchu, ale vytrvání a dosažení cíle. O vlítnutí do soutěže, zazáření a velkém vítězství a následném zapadnutí, nebo dokonce vyžazení. O průměrných výkonech trvajících 15 sezón (což bylo stanovené maximum), a o tom, jak docenění přišlo až po celých těch letech. O tom, jak někdo nenaplnil očekávání, a trvalo mu několik let (sešitů), než se našel.
Tyhle příběhy přece nejsou člověku cizí. Všichni ty momenty znají. Co mě bavilo bylo, že jsem v tomhle případě nemusel čekat na výsledek léta a sám přitom něco zažívat - jako bych viděl lidi pohybovat se desetinásobnou rychlostí. Svět s jeho příběhy se mi tak přehrával před očima tak rychle, jak jsem si přál.
V těch sešitech bylo něco přes dvěstě jmen. Ale některé hody (postupky, samé šestky) byly typické jen pro některé hráče. Když všem ostatním padla postupka v celém turnaji jednou, maximálně dvakrát - určitému hráči padla i čtyřikrát, a to opakovaně ve více turnajích nebo sezónách. Mohla to být náhoda, nebo žijeme ve stejném principiélním světě, kde je vše řízeno stejnou rukou?
Poprvé jsem to ukázal kolegovi z práce, se kterým jsme u mně doma jednou popíjeli. Podal jsem mu tři sešity a čekal, co řekne. Vůbec ho nenapadlo, o co jde, a když jsem mu to tajemství svěřil, jen zakroutil hlavou. Asi se bál vyjádřit nějakou jasnější reakci, protože v té chvíli zjistil, že vlastně neví, kdo jsem.
Řekl jsem mu, že jsem si vymyslel dvěsta lidí a k tomu jejich příběhy. Řekl jsem mu, že mě v pubertě nic nenaplňovalo tak, jako házení kostek a sledování toho vývoje, kterým se postavy vydávaly, aniž bych na tom cokoliv měnil. Řekl jsem mu, že se do dneška musím přemlouvat, abych v tom nepokračoval.
Až po letech jsem se všeho okolo kostek zbavil, i když jsem si to hodně rozmýšlel. Roztrhal jsem ty papíry s jednotlivými hráči. Z počítače smazal nepřebrné množství wordovských a excellovských souborů. Spálil jsem všechny sešity. Je tedy po všem.

Teď se snažím z toho něco vytěžit. Jako se mi z toho samo vytěžilo sčítání, které ovládám jako nikdy v životě. Nebo provést to, co činím teď; podat hlášení o magorovi, který začal hrát jen tak - pro nic za nic, až se do toho ponořil natolik, že sestavil deset knihoven plných sešitů a celý život nebyl schopen se toho světa zbavit. A i když nakonec sešity spálil a věřil, že se mu povedlo začít žít plnohodnotný život, stále se k těm kostkám vracel.
Musel, protože mu v životě chyběl ten nadhled, jaký měl nad lidmi.
Takže, co jsem z toho nakonec vytěžil. Nikdy nic neprožiju, vždycky se budu stavět do pozice svého stínu, který bude všechny hádky, konflikty i radosti pozorovat zdálky a tedy neohrožen. Nikdy mě nikdo nezraní, protože mě nikdy nikdo nepozná.
Zranit mě může jen má pravá osobnost, která jako jediná ví, co jsem zač. A která mi zlomí vaz, až budu jako uschlý stařec brečet nad rozlitým mlíkem, neprožitým životem a promrhanými možnostmi.
Nebo bych se mohl vzchopit, zapomenout na tu pohodu nezodpovědnosti, kdy mi je uvnitř sebe sama stále patnáct a postavit se čelem těm možnostem, které mám.
Takže asi prostě uvidím.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama