Prosinec 2011

Podle jména

2. prosince 2011 v 12:23 | Milllhause |  Film
Ola,

tak je tady pátek, ano. Za několik hodin budu pomalu končit a přede mnou bude víkend, jistě poklidný. Dneska tu po ránu bylo mlíko jak mlha. A včera jsem byl v kině, ze kterého jsem poprvé v životě odešel před koncem filmu.
V životě se řídím jen několika zásadními hesly - buď hodný na svou sestru, neber si co není tvoje a neodcházej z kina před koncem, protože jsi za ten lístek jednou zaplatil a kdo ví, jaký zlom ve filmu nastane. Well, tak to poslední jsem včera poprvé nedodržel, protože jsem nemohl. Nešlo to.
Žurnál začal ve 21:10 reklamním blokem - mj. opět na Nescafe - a pak pokračoval ukázkami na filmy, včetně dvou klasických bijáků bez zvláštních efektů a přebytečné akčnosti; filmy, které mohly vzniknout klidně před třiceti lety a to já rád. War Horse od Spielberga a Moneyball s Pittem - ale obě ukázky, alespoň na mě, působí jako čistá Amerika, tak se ještě rozmyslím, jestli se na to podívám; jména by mohly jakous takous kvalitu zaručit. Respektíííve - podívám se na to určitě, ale nevím jestli v kině, neb poslední dva zásahy se nám hrubě nepovedly. Takhle střílet puškou, tak nevím nevím.
Zkrátka a nedobře - dali jsem šanci velkému Alovi, kterého s družkou zbožňujeme, žel za hodinu filmu se na plátně vyskytnul pouhých pět minut a to jen koukl do kamery, ale jakoby na toho kluka. Ten kluk totiž zabil chlapa, a pak ještě jednoho, ale to se stalo až potom. První odstřelil toho černocha, a ten policajt to tušil. Že to neměl dělat bylo jasné, protože od prvních záběrů filmu vidíme, jak ho to stále trápí. To už je totiž policajt - ten kluk, no ale co čert nechtěl, někdo se v tom začal šťourat, že ty lidi kdysi zabil.... Nevím, na papíře to třeba vypadalo dobře, ale výsledek je takový nedobrý; film je to tak vážně se tvářící, že se kino řehnilo a nedokázalo s tím přestat. Po hodině jsme se zvedli a nehodlali dál stárnout v přítmí sálu. Největší vzrušení jsem tak prožil v restauraci, kde jsem byli před filmem a kde mě minul jeden muž se synem, který v mém rodném pronesl: "Pojď, tam je místo."
Já se někdy dívám na filmy, které mě nelákají, jen protože prostě chci vidět další kreaci Ala Pacina. Když dostal Javier Bardem Oscara, tak s ním dělali rozhovor, a ten říkal, že po příjezdu do Hollywoodu mu velký Al volal; už nevím přesně co, ale že je Javier dobrý a že mu drží palce apod. Bardem říkal, že neví, jestli to nedělal jen protože mu to doporučila produkce, ale dodal, že nevěří v Boha, ale v Al Pacina - že tohle se tak v Hollywoodu říká.
Skoro si myslím, že na mě někdo použil ten stejný trik, jako kdysi Stuart Beird, který obsadil Stívna Sídžla do Boeingu 747 a o pár minut později ho z něj vyhodil. Budiž mi útěchou, že poté natočil už jen dva filmy.
Taky se ale objektivně řečeno mohlo stát, že jsem The Son of no one úplně nechopochopil, protože mě se to občas stává.

Jetě jsem nenapsal pár zajímavostí o Sofii. Je to hlavní město (bulharsky stolice). Je tady metro, jedna trasa a momentálně (pár let) se tady staví další dvě trasy. Metro je v Bulharsku jenom v Sofii. Stejně jako u nás, i tady se mluví v hlavním městě trochu jinak, než ve zbytku země. Družka mi sdělila, že zbytek Bulharska o obyvatelích Sofie říká, že jsou to namyšlení idioti, ale jí že to je úplně jedno. Divné vyskakování na město, které ani nemá řeku, jen síť kanálů. Dokonce si nejsem zatím vědom nějakého hlavní náměstí, nějakého středobodu. Taky jim to říkám, ať si nevyskakujou.

To by dneska asi bylo vše, jen přihodím jednu příhodu, když jsme se dostali na téma kin.
Jednou jsem totiž šel s kamarádem do kina na Patriota, ale už v sále jsme se divili, že kino je plné postarších párů, zatímco nám bylo patnáct. Začaly klasicky ukázky na filmy a najednou pustili ukázku právě na Patriota.
Tak jsme se začali chechat blbosti promítače.
"Cha cha, na to by jsme si mohli zajít." - "Jo, vypadá to dobře," a bylo nám divné, že jsme nikoho nerozesmáli.
No a pak začala ukázka na Spalující touhu, erotické drama s Cruisem a Kidmanovou. Když trvala asi sedm minut a vlastně to jako ukázka moc nevypadalo, tak nám ztuhly obličeje.
"Ukaž mi lístky, ty máslo!" zděsil se kamarád. Zjistili jsme, že na Patriota jsme toho dne nešli. Od té doby jsem v kině nikdy neřekl "Dvakrát na osm," ale vždycky "Dvakrát na film xy."
"Vypadáme jako dva buzeranti!" vyčetl mi, ale pak už jsme moc nemluvili a užívali si pohledů na opičí tance a nadskakující Nicol.
Mimochodem, Kidmanová s Cruisem vzali role v tomhle filmu, aniž četli scénář. Prostě chtěli spolupracovat s Kubrickem.
Tak to chodí. Občas se rozhodneme podle jména; někdy to dopadne dobře (Kubrick), ale někdy to zase dopadne špatně (pacino), a někdy to dopadne na půl cesty (sídžl).

Místní zvyky II.

1. prosince 2011 v 13:57 | Milllhause |  Bulharské dny
Zdravejte banda,

protože v práci spolupracujeme s jinými firmami v různých státech, sledujeme kdy a kde se slaví státní svátky a tudíž nepracuje. Tak se mě pak ptají - pokud se jedná o tu naši republiku - proč se slaví 28. září, 28. říjen a třeba 17. listopadu, u kterého jsme se zastavili. Říkám, protože ten den se svrhnul režim komunistů.
"My jej svrhli už desátého, ale neslavíme to."
"Protože máte komunisty zpátky," slyším se. Vrtěli hlavami, že to není pravda. Že ne.
Když státní svátek připadá na čtvrtek nebo úterý, tak se týden před tím pracuje v sobotu. Další týden se tak nepracuje čtvrtek+pátek a víkend - aniž by bylo potřeba brát dovolenou. Dokonce jsou v onen pátek (či pondělí) zavřené banky, úřady - je to přijato všeobecně.
Brzy přijde Mikuláš a Vánoce. Ty se tady slaví podobně jako u nás, ale panují tu menší rozdíly. V první řadě je bulharská společnost trochu více zamerikanizována, než ta naše. Když pominu centrum města a jeho fastfoody co dvacet metrů, všudypřítomný obličej Hanny Montany (i když je pro mě záhadou proč, když jsem nikdy neviděl, že by se to tady vysílalo), kavárny Starbucks na každém rohu a některá foneticky přidaná slova do slovníku (např. "sidy" - CD), tak už i tady se přetransformoval Děda Mráz na muže v červeném, neboli Santu Clause. OPRAVA z 11.12.11 - neříkají mu Santa Claus, ale Djado Koleda. Za komunistů to byl Djado Mráz, ale patřilo to k režimu, tak si to po revoluci změnili.
Takže Vánoce nejsou 24.12., ale až další den, takže i dárky se rozdávají (jako za Atlantikem) až po půlnoci. 24.12. se tady nejí žádné maso, ani na večeři ne. Žádná ryba, žádný kapr, jen zelenina a pečivo a podobé další pochutiny. Další den se ale společnost rozšoupne, a stoly se prohýbají pod masem - vepřové, kraví, kuřata, spousta příloh a napnutých pupků hovících si za rozepnutými pásky.
Na Mikuláše tady nechodí ulicemi andělé a čerti a nestraší děti, ale jí se tady ta ryba, kterou jsem postrádal na Vánoce. Když jsem ale řekl, jak to chodí na Mikuláše u nás, nepovažovali to zase za tak blbý nápad, takže alespoň v naší domácnosti dojde ke kulturní výměně.
Co se silvestra týče, tak 31.12. se tady rovněž nepracuje, zatímco u nás ano. Jinak to je bez rozdílu. Prostě se chlastá, a kdo další den neblije, vyrazí do města, kde se v různých maškarních maskách tančí po náměstích. Asi chtějí vystrašit Nový rok, ať si moc nevyskakuje, a je na lidi hodný a přínáší samé pozitivní noviny.
Tanec. Další rozdíl v pohledu na národní tance. U nás se tomu nevěnuje taková pozornost a většina se interesuje v oněch hiphopech, trhaných bitech apod. (nic proti tomu), a na starou dobrou dechovku se zapomíná, a na tance v krojích rovněž.
Tady každá žena co znám, zná základní kroky národních tanců, malé děti jsou do toho zažrané a v houfech se hlásí do kurzů. V televizi jsou tři (!!!) kanály, které vysílají výhradně tuhle hudbu s videoklipy. Když sedíme s návštěvou na bytě, skoro pokaždé dojde na poslech téhle hudby, načež ženy vyskočí na nohy, odklidí křesla a tančí, k plné spokojenosti chybí jen kroje.
Pak je tady národní tanec Nestinarstvo, kdy se pochoduje po žhavých, snad i hořících uhlících holýma nohama. Žádný ochranný sprej, žádná speciální ponožka. Prostě se projdete po ohni v rytmu tance, aniž byste hnuli brvou. Nedávno o tom byl dokument v televizi, kde jedna babička vyprávěla jak dlouho tančí a o celém tom zvyku vůbec. Říkala, že jednou se tam objevil mladík, který si byl jistý, že to zvládne taky, když to bez problému provádějí staré babky.
"Hned mi bylo jasné, že tenhle dopadne špatně," říkala. "Říkala jsem mu, že tohle není o tom, co snese tělo - každý, kdo tam vleze s tímhle, skončí v nemocnici. Tohle je jen o mysli." Chlap vlezl na oheň, ale duchovně se očistit nestihnul (což je účel tance), protože mu vypověděly nohy. Okolo sedící babičky se jen usmívaly a šťouchly do sebe lokty.

Jinak včera tu byly zase nějaké obří protesty a průvody, v některých zainteresovaných firmách měli volno s tím, že se tam šli postavit a projevit. Už ani nevím čeho se to přesně týkalo, nestíhám to sledovat. Ve zprávách byli i zemědělci, kteří vyjeli s trakory zbrzdit dopravu (což mi připomíná domovinu), ale to okomentovali doma smíchem.
Údajně tady tak zle ještě nebylo; lidi nemají práci, a ti, co ji mají, vidí na výplatních páskách okolo tří set euro. Hold je to tady nejchudší region unie.
"Když jste přebíral úřad starosty, byl New York třetí nejznečištěnější město v Americe, a teď už je to úplně nejznečištěnější!"
"No a? Jsme první!"

Jo a před časem jsem se zase takhle zamyslel nad tím, jak se hodně nadávalo, že se jednu dobu točily v Česku jen komedie, a navíc pořád s těmi stejnými herci. Tak jsem se nad tím pozastavil, vzal do ruky kalkulačku a vyšlo mi z toho, že se možná - tedy možná - jedná o jev, který se cyklicky opakuje.
Poprvé se tak mohlo dít ve zlaté době Barrandova, ve třicátých letech, kdy se točila spousta komedií s hrstí stejných herců; což mi nevadí, protože ty herce mám rád. Každopádně se tak ale dělo, až na nějakých pár person, které se objevili v hlavní roli a pak nenávratně zmizely.
O čtyřicet let později, v sedmdesátých letech, vznikala spousta (nejen) sci-fi komedií opět s minimální obměnou (skvělých) herců. Ne že by se do té doby herci pravidelně neobjevovali ve filmech, ale v těch dvou obdobích to je do očí bijící.
No a pak - a hele, opět o čtyřicet let později - se tak děje v prvním desetiletí, takže teď. Tak by mě zajímalo, jestli tehdy taky lidé pyskovali, že je jim předkládáno pořád to samé s těmi stejnými tvářemi. A jestli my náhodou nebudeme rádi po dvaceti třiceti letech, že ty filmy vznikly, a že můžeme tyhle herce vidět pořád a znovu, v různých rolích.
"Ramado, ze všech džunglí na celém světě, ses musela objevit zrovna v téhle."
"Toppere, ty se kritizováním castingu snažíš zakrýt své city."
"No jo, ale víš co napíše kritika? Stejní opakující se herci..."