Leden 2012

Thy Crying game

28. ledna 2012 v 9:22 | Milllhause |  Film
Ahoj,

teď jen krátce.

Onehdá jsme si s milou pustili Žhavé výstřely a poprvé si pročetli celé zavěrečné titulky, kde jsou recepty na smažená vejce, nebo skazky typu:"Jestli jste opustili sál hned po filmu, jste už asi doma."
A taky je tam věta: Tajemství Thy Crying game - ona je muž. Tak jsem začal pátrat.
The Crying game napsal Boy George na začátku devadesátých let, písničku si pamatuju hlavně kvůli filmu Ace Ventura, kde Jim Carrey zjistí, že jeho šéfová je chlap, a tak při písničce The Crying game zvrací.
A je to vyřešeno! Dává to smysl - tvůrci Výstřelů si vystřelili z Ace Ventury. Sranda. Ona je muž.
Chtěl jsem to napsat jako konec nějakého jiného psaní, takovou tu zajímavost. Jenomže pak jsem zjistil, že obojí Žhavé výstřely vznikly tři roky, respektive rok před Venturou, a tak si z něj srandu dělat nemohli.
Tak jsem zapátral ještě jednou, a zjistil jsem, že v roce 1992 natočil Neil Jordan film The crying game, a co čert nechtěl - ta písnička byla stvořena právě kvůli tomu filmu.
Zpívá se v ní třeba -
First there are kisses, then there are sighs
And then before you know where you are
You're sayin' goodbye
Film je o IRA a neobvyklé romanci. Jaye Davidson tu hraje muže, který se obléká jako žena. Aha!
Takže to, co ve Žhavých výstřelech napsali v titulcích, nebyla narážka na Ace Venturu, ale na Hru na pláč, film o IRA z roku 92. A Ace Ventura si z toho filmu dělal srandu taky, jen mi to nikdy nedošlo, protože jsem Hru na pláč neviděl.

No, chtěl jsem se jenom podělit, protože mi to přišlo zajímavé.
Ale k tomu Jaye Davidsonovi. Tenhle herec disponuje originální kariérou, protože natočil jen dva fillmy. V tom prvním - Thy crying game - to dotáhnul na oscarovou nominaci. Z toho druhého - Hvězdné brány, si ho lidi pamatují kvůli ztvárnění boha Ra, kterého na konci rozmiliontí vodíková bomba.
Jaye Davidson prý po celou dobu natáčení Brány pyskoval a těšil se, až dotočí své scény, protože mu herectví lezlo krkem. Po své poslední scéně údajně praštil svým kostýmem o zem, nasedl do auta, a u filmu už ho od té doby nikdo neviděl.

Manažerové

28. ledna 2012 v 8:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Všechny osoby jsou čistě náhodné a jména nápodobně promíchaná, jakákoliv podobnost je pak skoro nevědomá.

Druhý manažer, kterého jsem poznal, byl na světě dvacet let, když dostal možnost velet celé Praze. Musel se cítit jako Alexandr Veliký, protože dostal město pod ruku čtyři měsíce poté, co jej přijali. Tomu se říká důvěra, nebo taky nedostatek možností. Ukázat se to mělo záhy.
Já byl pár dnů po jeho zvolení přeřazen na Moravu, a do Prahy mě poslali zpátky až na konci dubna, takže jsem nebyl přímým svědkem jeho vývoje, ale v té době jsme se s pár lidmi, kteří byli rovněž různě rozházení po republice, scházeli a zvěstovali si novinky z boje s lidmi, kteří nechtějí koupit.
Doneslo se mi, že onen mladík nabyl na sebevědomí a že ego začalo jej mírně přerůstat. To je asi nezbytné v případě takového postupu a šedesátky měsíčně. Když měl poprvé vyrazit jednu ženskou, byl jsem ještě v Praze, a stál jsem s ním v kuřárně. Pil jsem si svoji čokoládu, chystal si materiály a sledoval, jak pilně vykuřuje jednu cigaretu za druhou a obchází místnost. Pak řekl spíše jen sám sobě:"Tak, jde se na to," a vykročil směrem ke kanceláři a cestou si ji zavolal.
"Jani, můžeš na chvilku?" Za patnáct minut byl zpět v kuřárně a zase fajčil; to už tam Jana nebyla. To jsem ho viděl naposledy v životě, ten den. Stejný den odpoledne jsem se dozvěděl, že další den ráno jedu ještě se dvěmi dobrodruhy na měsíc do Ostravy, kde skomírala pobočka. Po měsíci v Ostravě mě už samotného poslali do Olomouce, odkud jsem ještě navíc dojížděl do Zlína, aby mě v dubnu poslali na tři týdny do Brna, odkud jsem se vracel do Prahy.
Fakt myslím, že jsme v té době dost makali. Ještě z Prahy jsme třeba jezdili denně do Liberce, ráno jsme nasedli do auta, večer mě vyzvednul manažer a říká:"Tak kolik?" Norma byla osm smluv denně.
"Pět, Bobe." přiznal jsem se.
"Teda ty seš ale píča, Michale!"
A další den znova, až je napadlo mě tam poslat na dva týdny. Nemáš osm? Vyber si místo a běž to dopsat, takže tam třeba stojíte do devíti večer.
Chybí nám jedna smlouva do stovky, kdo se vrátí to dopsat? A tak jdete, ne že by se to počítalo do osobního hodnocení, ale pětikilo navíc dobrých za smlouvu.

Po celé to jaro, kdy jsem tak vesele trajdal, jsme jezdili chlastat s několika lidmi - vybrali jsme město, hotel nebo penzion, a hospody, vše si zarezervovali a strávili tam víkend. Na jedné z podobných akcí, která se konala zrovna myslím v Hradci, jsme se bavili s kolegyní Lenkou, která byla stále v Praze, jak to tam ten mladík vede. Už se docela zaučil ve vyhazování lidí, takže mu jich z nějakých dvaceti zbývalo šest.
"Tak dneska jsi skončil, frajere," pronášel vůdcovsky a po pár dnech tak o něm nebylo ani vidu ani slechu. Dostala to na starosti Lenka, který nám to tlumočila v Hradci. Pamatuji si, že s ní byla docela prdel.
Jak jsem předeslal, nakonec jsem skončil v Brně. V té době se konala konference všech obchoďáků z republiky v Praze, tak jsme tam přejeli s celou brněnskou grupou - manažerkou, mnou a asi pěti obchoďáky. Potkal jsem tam Lenku, a zeptal jsem se jí, jak se vede.
"Jsem pražskej manažer," odpověděla. To znělo vtipně, a na chvíli mi rty trochu cukly v úsměv. Jen jsem si uvědomil, že se z tónu její řeči vytratila ironie. Ono se to nezdá, ale na to stačí opravdu několik týdnů.
"To vím, ale jak to jde jinak?" Už jsme toho spolu ten den moc nenamluvili.
Mě se to stalo taky, jak by ne. Vlastně úplně to samé přes kopírák. Jeden z nejlepších kamarádů se mě zeptal asi dva týdny po mém povýšení, jak se mám - dlouho jsme se neviděli.
"Jsem manažer," odpověděl jsem a přehodil si nohu přes nohu. Tak se mi naštěstí vysmál, a mě trochu spadl hřeben.

Když dneska potkám někoho okolo dvaceti a vidím, jak má svět na ramenou a bez potíží se přirovnává k šefům a nebo nějakým slavným velikánům a prohlašuje, že mám s nimi hodně společného, a pořád je pozitivně nabitý, tak mu nevěřím ani slovo, a myslím, že dokážu přesně odhadnout, co ho čeká - nabitá držka, protože bez pokory nejde nic.
"Jak bych ti to řekl. Nikam to nedotáhneš, protože...umíš hovno."
Když jsem dělal v novinách v Brně, na čtyři měsíce se ke kolektivu přičlenil jistý Radek, jehož ego sahalo do nebeských výšin. Na jakémsi svém blogu měl uloženou poezii a obrazy, které maloval a nám ukazoval, taky muzikantil a po pár dnech mě seřval, protože jsem mu údajně ukradnul klienta.
"Koukej, jak se mi klepe ruka, začni dělat svou práci pořádně, nebo ti do ksichtu chrstnu horký kafe!!!" pištěl po asi dvou týdnech na grafiky. Maras. Skončil za čtyři měsíce a nikdo ho neměl rád.

Když jsme spolu všichni obchoďáci tak jezdili na tom jaře po různých městech a náramně dobře se bavili, říkal jsem si, jakou to mám kliku, že jsem natrefil na tak prima lidi. Když jsem pak přišel na to, jak se věci opravdu měly, že Bob okrádal banku a fixloval dokumenty, Ivan projel dvě ze tří přítomných žen, Halina o pauzách jedla na záchodech návykové bonbónky a já se blbě zamiloval do něčeho co ani zdálky nebylo tím, čím se zdálo - tak jsem se poblil. Že jsem se zahleděl do přeludu, ale mohl jsem si za to sám, o tom žádná. Byla tak trochu zadaná a pokřivené a rádoby kamarádské vztahy ve vedení mě měly varovat před tím, do čeho se ženu.
V Brně byla manažerka Ivana, které bylo opět asi tak dvaadvacet a na účet ji chodilo něco okolo sta klacků měsíčně. Byla schopná, vedla o generaci starší lidi a nechala jim vydělat, pokud sami chtěli. Skončila, protože byla znechucená, a já jsem ji pak jednou navštívil kousek za Prahou, kde dělala za barem. Když skončila tam, měla problém si najít práci.
"My tady z Vás děláme hotové lidi," říkali nám občas na ranních setkáních, nazývaných MÍTINGY, a všichni jsme tomu věřili. Jen se to pak nedělo, což je ale zase jenom naše chyba. Možná, že je člověk i trochu vyfluslý po takové práci; já jsem po skončení seděl pět měsíců doma na gauči. Když jsem navštívil tu Ivanu, zbyl po té dravé sani jen stín.

Když mě poslali na konci dubna zpět do Prahy, hned první den jsem se tam přivítal s Bobem a ve zkratce jsme si sdělili, jak jde život. Po mítingu, na kterém už ale Bob nebyl, si mě místní manažer vzal bokem a řekl mi, že si nepřeje, abych se s ním bavil.
"To není dobrý, když všichni vidí, jak se kamarádíte," řekl mi. Bylo tam asi dvacet lidí a já viděl opět to kamarádství a kolegialitu, pod kterou kypí to, jak jsou všem všichni u prdele. Dojímavé mítingy, při kterém se buší obchoďáci do prsou, mluví mi do duše, srovnávají se se sportovci a dolujou ze mě tu nejschovanější energii. Když se někdy potřebuji naštvat, tohle je jedna ze vzpomínek, které mě umí nastartovat.
Stál jsem tam na tom prvním mítingu s novými lidmi, a hlavou mi blesklo, co mi řekla jedna ze žadatelek o práci ve Zlíně:
"Doufám, že po mně nebudete chtít, abych chodila se zvonkem po místnosti a s každým si plácala."
"Proč bych měl něco takového chtít?"
Stál jsem na tom mítingu, a najednou všichni zařvali skoro až sborově ZVONÍME! Jeden po druhém si předávali zvonek a obcházeli celou místnost a zvonili a tvářili se buď šťastně, nebo hrozně odhodlaně, jako když černošský sprinter proběhne cílovou páskou a buší se do hrudi, a mračí se do kamery - Dokázal jsem to! Kolegové, kteří by si navzájem pro dvě smlouvy utrhali hlavy.

Ale klady to mělo, jeden z nich je, že nevěřím nadšeným lidem, nebo je alespoň beru hodně s nadhledem. Jako jsou klauni smutní, tak jsou obchoďáci tím povinným pozitivismem nějakým způsobem nahnilí, a stává se jim, co Beatles zvěstovali, že se stane až po třicítce - nevěří nikomu.
Po zkušenosti s tou jarní grupou jsem se zadíval do těch úsměvem protrhlých obličejů a viděl sám sebe před pár měsíci. Z části jsem zasmál, z části se mi zkřivil obličej, jako se mi křiví každé opilecké ráno při vzpomínce, co jsem zase kecal za kraviny v hospodě. Moc kolegiální v jejich slova smyslu jsem asi tehdy nebyl.
"Na nás se mračit nemusíš, Michale. My jsme ti nic neudělali," pronesl ke mě manažer.
Nakonec jsem se v červenci nechal poslat do Ostravy a tam to za dva měsíce zabalil, protože... Prostě jsem to už vzdal. Denodenní začínání od nuly se mi přejedlo. A nic v tom nehrálo roli, že na výplatě máte nadprůměrnou státní mzdu, někdy dokonce dvakrát (i když to jen někdy). Protože jsem tam stál a myslel si o sobě, že jestli se v životě zmůžu jen na tohle, tak nestojím ani za zlámanou grešli.
"Ale když bereš takové peníze, tak tě to přece musí bavit!"
"Nemůže!"
"To nechápu," řekli.

Dobré je, že se nenechám seřvat na poště. Vím, na které inzeráty s nabídkou práce se nedívat, protože jsem je sám psal, a snažil se zamaskovat, že jde o takovou práci. A pořád se bavím s jedním bezvadným člověkem, kterého jsem tam poznal.
Takže nakonec dobrý, Michale. Mračit se nemusíš.

Disney vs. Bruce

19. ledna 2012 v 13:57 | Milllhause |  Film
Nejoblíbenější pohádka od Magi je Sněhurka a sedm trpaslíků, tedy žena žijící se sedmi muži. Má o ní asi pět knížek, a animák zná zpaměti. Když jsem ji poprvé sám hlídal, asi milionkrát se prosila o něco, co se jmenuje SNĚŽANKA - neměl jsem tušení o co jde, tak jsem zavolal přítelkyni na telefonu a ta mi to objasnila.
Vůbec mi to nevadilo, protože Sněhurka ze sedmatřicátého je fakt super. Když to Magi sleduje sedmkrát v týdnu, a to nepočítám listování v knížkách, tak už v tom hledá i něco víc. Nejvíc asi vývoj Rejpalovy postavy, kdy sleduje, jak se mračí, proč se mračit přestal, a jak je nakonec hodný. Rejpal ji se zlou královnou fascinuje nejvíc, až pak přichází na řadu Sněhurka. "Viděla jsi někdy Sněhurku takhle brečet a frfňat?" - "Ne..."
Frfňat se bulharsky řekne - mrnkat. Takže Magi je malý mrnkač.
Milá stáhnula i ostatní Disneyho filmy; pustili jsme si Bambiho, ale všichni jsem z toho byli trochu zklamaní, protože Bambiho životní příběh bych shrnul do 10ti minut, klidně i se stejnými úvodními 5minutovými titulky. "Je to pro ty nejmenší," řekla mi družka, ale namítnul jsem, že aby se udržela pozornost dítěte, tak to musí na obrazovce hýřit. Proto přece dělají ty animované postavičky tolik zbytečných pohybů. No ni?
No a pak přišla Kráska a zvíře. Super! Odsuzuje to povrchnost, je tam dav vesničanů, kteří třeba sami o sobě blbí nejsou, ale tupě si počínají, protože jsou vedeni volem. A pak je tam ještě další dobře známá - strach z neznáma, které radši zničím, než aby mě uvedlo do pravého světla. Zlé totiž v závěru není Zvíře, ale rádoby civilizovaní vesničané. Vlastně je to hodně podobný střet jako v Krysařovi. A nakonec je tam i obětování se za bližního. No, je tam všechno.
Jako děcko jsem Disneyho bral všemi deseti, i ty jejich filmy s dětma - jako byla Lindsey Lohan, nebo Kieran Culkin.
Tihle lidé mají takovou zvláštní tradici - hodně Disneyho dětských hvězd se stávají členy odvykacích kůr a léčeben. Tak jsem si řekl, proč to tak je.
Třeba od plenek slyší, že svět jim leží u nohou, což má velkou příčinu v tom, že jsou pořád děti, které něco umí - jenomže po dospění už ta výhoda odpadá. Takže jim třeba nikdo neřekl, že to přijde. Nebo to nechtěli slyšet.
Je to jako v tom časopise Score (nevím, jestli ještě vychází), které mělo rubriku, kde mohli čtenáři psát různé názory. Jednou tam napsal jeden člověk, který redakci jaksi osočil, že svým psaním o počítačových hrách - a tím vlastně jejich podporováním - přispívají ke špatné situaci ve světě, kde mládež a děti páchají nepřístojnosti. Že by bylo třeba zakázat střílečky a tak.
Jednoho redaktora to evidentně namíchlo a napsal odpověď na celou stranu, kde onen čtenářův dopis rozpitval na osm částí. Do dneška mě mrzí, že jsem si to číslo neuchoval, protože z toho fakt sálala síla argumentu. Kousek si pamatuju:
"Ve Vašem světě by mladí do svých osmnácti nesměli vidět jedinou zbraň, kapku krve nebo odhalené prso. Nesměli by vědět o násilí a válkách. Jenomže hned v těch osmnácti je učíte, jak podříznout krk a hodíte je do té špíny, ať se v tom najdou sami."
Napadlo mě, že v Disneyho stájích to může probíhat podobně, a žije se tam v tom krásném růžovém světě a o to je ten přechod potom horší. Takže ještě uvidíme, co se stane s Bieberem a Hankou Montanou. Podívejme se na takového Justina Timberlakea (prý jsem mu podobný), kam to dotáhl a jakému respektu se těší.
Mimochodem k tomu osočení v časopise Score. Něco podobného se stalo Willisovi Bruceovi, když byl v devadesátém šestém na Berlinale. Dovezl tam 5. element. Jeho konference byla až poslední den, a redaktorka Cinemy, která tam dělala reportáž, říkala, že to bylo mimořádně příjemné - tedy až na jednu krávu, která svou otázkou obvinila Willise za to, že jeho filmy přispívají k celosvětové agresi.
Bruce však pohodově odpověděl, že pracuje jako herec v zábavním průmyslu a věru není odpovědný za všechny hrůzy světa. A rozpomněl se na svou kozu, kterou choval v Americe, ale která mu však při minulých povodních uhynula.
I Stallone se s podobnými dotazy musel čas od času vypořádat. Tohle je z rozhovoru při příležitosti uvedení Soudce Dredda:
"Neviňte mé filmy, že můžou za násilí v ulicích. Proč se to děje? Protože lidi jsou násilnické bytosti. Představte si, že by policie a armáda dva dny prostě nebyly. Amerika, tak jak ji známe, by přestala existovat! A to nemluvím o tom, že v 90% mých filmů přece vítězí dobro."
Hledám v tom spojitost. Byla ta moderátorka z Berlinale matkou podobného dítěte, které se po radostném dětství vrhlo na fet a chlast? Je hrozně jednoduché osočit Bruce nebo Arnieho, v jejichž filmech zemřelo tolik lidí, jako jich žije na Jamajce. Nesnáším to, protože se lidi vzdávají vlastní odpovědnosti. Já jsem vyrostl jen na těchto filmech a nikdy jsem neměl zapotřebí jít vykrást obchod nebo někoho třeba zastřelit. A je to z toho, jaké se mi dostalo výchovy, ne na jaké filmy jsem se rád díval.

Psaní

17. ledna 2012 v 18:03 | Milllhause |  Bulharské dny
Zdravím,

svátky jsou za námi, různé okamžiky, na které je hodno se těšit jakbysmet, a tak jsme se opět ocitli v životě bez příkras.
Poslouchám Rolling Stones a pračku v kuchyni, kterak dere a máchá druhou ze tří vln prádla po výletu na horách, kterého jsem byl o víkendu členem. Cestou zpět jsem sledoval scenérie bulharských hor, skal a tunelů z okénka range roveru, kterému však nefungovalo pérování, a protože jsou ty zdejší cesty v takovém díravém stavu, nemohl jsem se ani poškrábat na nose, jinak bych si vypíchl ucho.
Jel jsem na hory, abych podpořil své zdraví, ale vrátil jsem se prodchnutý suchým kašlem a rýmou, to se však poddá. Někdy si říkám, že bych rád psal, ale nemohu, protože nemám co. Nemám slinu, nic na jazyku. Možná, že když jeden nemá co sdělit světu a internetu, měl by držet hubu. A už vůbec se nepokoušet o to hnusné a ošklivé klišé, kdy vyprávěním o nedostatečném políbení od můzy popíšu deset stran a vydám za to ojedinělý literární kus. To už tady bylo.
Je to taková (pro mne) tenká hranice, kdy na druhé straně číhá skepse a méněcené lamentování nad otázkami typu - nebylo tohle už napsáno?, mám vůbec co sdělit?, kdo jsem?, a podobně.
Ale protože mám rád to objektivní nahlížení na svět (to asi nevíte), tak obrátím minci a vidím najednou, že spousta jiných blbců se sděluje na internetu se svými názory, tak proč bych se nepřidal.
Tak třeba tohle:
Znal jsem muže, který prožil celý život a umřel stářím. Jak byl jeho život kvalitní, tak byl zároveň obyčejný, což je smutný paradox. A tak vystudoval, trochu cestoval, zamiloval se, vybudoval si kariéru, vychoval děti, ztratil a znovunalezl kamarády, pochoval rodiče, slavil výročí, vzpomínal, rekapituloval, miloval a vůbec se snažil šťastně žít.
Po jeho pohřbu přišel syn do sklepení rodinného domu a hledal uhlí na gril. Zaujala jej zeď v rohu a v té zdi cihla. Evidentně s ní nebylo něco v pořádku. Vykloubil ji zpoza sepjetí a z tajné otcovy skrýše vytáhnul čtyři deníky. Zběžně je prolistoval, ale krom tří slov nenašel jediné datum nebo poznatek, podpis a podobně. Jedinou proměnu zanechávala rozličná barva tuhy, se kterou byla ona slova napsána. Milionkrát, beze změny.
Už ji nemiluji.
Syn najednou pocítil mráz v zádech a odtušil, že nic není pravda a jeho otec je cizí člověk, o kterém nic neví. Zmateně si sednul, shodou náhod na to uhlí, a svíral deníky v ruce. Snažil se celou věc uchopit a najít osvětlující vysvětlení, jakože deníky nebyl otcovy.
To ale bohužel musel hned zamítnout.. Písmo znal více než dobře, protože si s otcem pravidelně psali. Tak se to tedy netýká matky!
Ano!
Jenomže koho potom. Koho nemiloval? Kvůli komu musel popsat čtyři deníky, na osm set stran. Ke komu ho mohl vázat tak silný vztah, když ne ke své ženě? Nebo se mohlo jednat o ochranný kód a deník obsahuje šifru, nějakého tajného poznatku nebo trápení.
To už se ale vzpamatoval a probral se. Seděl tady třicet minut a navíc si zničil kalhoty. Rozhodl se, že deníky prozatím vloží zpět a vrátí s k nim později. Popadnul uhlí, a zamířil zpět mezi truchlící.
Po celý den a večer ale pátral v davu lidí po někom, kdo by byl klíčem k té záhadě - pokud nějaká vůbec existovala. Pokud to nebylo až syrově prosté - že jeho otec, ten fantastický člověk, žil celý život v přetvářce.
V noci pak skoro nespal. Asi v pět ráno vešel do kuchyně, našel čistý hrnek a udělal si kafe. Vyštrachal někde ze skříně rodinné album a pozornost směřoval výhradně k otcovým výrazům na snímcích, kde byl zachycen i s matkou. Miláčci pohromadě.
Nerozeznal vůbec nic. Do lidí prostě nevidím, pomyslel si. O nikom nic nevím, i když jej znám čtyřicet let. To je docela smutné zjištění a synovi se z toho dělalo špatně. Nikomu se s tím nesvěřil a nikdy už nikomu plně nevěřil. Dokonce na ty deníky na nějaký čas zapomněl, a vzpomněl si na ně až před šedesátkou.
Já se nepřetvařoval, tati. Neměl jsem to zapotřebí, řekl nad hrobem. Jde to i bez toho.

Tak to bychom měli. Někdo zjistil, že někoho, koho si myslel, že zná - nezná. Kdo tohle nepoznal?
No nic, já už dneska budu končit.
Snad jen dodám, že Edward Norton dával jednou inteview, ve kterém vysvětloval, že nikdy nebyl opravdu spokojený s výsledným střihem filmů, ve kterých hrál. Říkal to při příležitosti dokončení filmu Klub rváčů.
"Když jsem seděl vedle Brada v kině, jen jsem do něj bouchnul rukou a říkám mu - člověče, tohle je ten nejlepší film, v jakém jsem se kdy objevil. Brad mi řekl - já taky."

Ulice pod továrnou

13. ledna 2012 v 10:00 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsem vyrůstal, měli jsem v ulici jednu rodinu o třech dětech. Nejstarší byla dcera, která to dotáhla daleko, jen se okolo třiceti blbě zamilovala a nějak ji to poznamenalo, že se už nikdy nikomu neotevřela a srdce ji puklo a zkřehlo.
Prostřední syn skončil někde na francouzském hlavním nádraží v Paříži, kde chodil s pány na záchod, to mu bylo pod dvacet let. Nikdo o něm už potom neslyšel, ani rodiče.
Ten nejmladší žíje pořád na stejné ulici, jen o dva domy dál. Docela jsem se kamarádili, dokonce to bylo na takové úrovni, že když jsem ve dvanácti musel na nějaký čas pracovně odjet s dědou na chatu, pohlídali mi můj speciální klacek ve tvaru samopalu, na který si dělali zálusk sígří z jiné ulice. A to se cení. Já jsem ale takový nikdy nebyl. Pamatuji se jak jsem jednou s tím prostředním synem Petrem hrál hokej - v létě, s klackami a plechovkou. Matka mě zavolala k obědu a tak jsem mu řekl Počkej tu na mě. Za dvě hodiny - po jídle a šlofíku, se vracím zpět na hříště a vidím jak ho Petr zrovna opouští se slovy, ať jdu do prdele.
Vedle mě bydlel kluk, který momentálně točí filmy. S tím jsem se bavil docela dlouho - oddělil nás až odchod na jiné školy. Myslím že i moje mladší sestra se s ním chtěla hodně bavit pro jeho přirozený vzhledný vzhled a okázalé vystupování. Měli jsme takovou dohodu, protože naše zahrady disponovaly různými benefity. Ta naše dvoumetrovým sjezdem z kopce hlíny, který tam zůstal jako upomínka na jeden dům, takže jsme tam každou zimu blbli a užívali si vteřinu a půl dlouhé sjezdy. Jeho zahradu pro změnu velebil obrovský bazén. Tak jsme tam se sestrou zase trávili letní dny.
Na ten dům na naší zahradě, který po sobě zanechal jen tu hroudu hlíny, si ještě pamatuju; kdysi jsme se tam šli s oním klukem podívat, bylo to večer a čekali jsme netopýry a podobně; nic jsme však nenašli kromě poházených trámů a zřejmě i injekčních stříkaček.
Injekční stříkačky: Žil jsme v činžáku, který jednu dobu obývali různí mladí delikventi v zálibou v rozličných drogách. Bydleli nahoře v půdním bytě, ale pamatuji si je jen z vyprávění - tedy vůbec. Ty stříkačky pak zanechávali pod domem na zahradě, nebo třeba v pískovišti, kde jsem byl sám sobě předákem. Jednou na ně otec vletěl a pak byl klid. Buď změnili styl života, nebo se v tom stávajicím utopili, tak to chodí.
Naproti přes ulici bydlela jakási Šárka a ta žila s mužem jménem René, který měl hodně aut - aspoň to jsem na něm nejvíce obdivoval. Jednou jsem byl někde pryč a po návratu jsem se dozvěděl, že ona Šárka pustila mojí sestře Hříšný tanec - pamatuji si, jak jsem sestře záviděl, že viděla film s takovým názvem dříve než já i když měla o čtyři roky méně. To mi provedla ještě jednou o několik let později, když byla Americká krása velký hit a bratranci jí ho pustili, a tak s nimi o něm mohla debatovat a vzpomínat na různé zajímavé okamžiky. Já jsem je jenom sledoval.
Můj nejlepší kamarád bydlel přes cestu, ale v domě, který vedl nad kolejemi zpět na naši ulici. Byl z rodiny, která by každému připomněla seriál Krok za krokem, tedy dvě spolčené rodiny a děti, které se v mládí museli najednou naučit se navzájem respektovat.
S tím jsem toho prožil asi nejvíce, ale teď nemám šajn co s ním je. Ale určitě je mu dobře - proč by nebylo.

No pak jsme se odstěhovali a na tu ulici se vracím jenom sem tam, když jdu zrovna kolem, aniž bych cítil nějaké zvláštní pohnutky v žaludku. Ulice se obalila do líbivých fasád a věčně rozbitá silnice spolu s neupraveným trávníkem se zavřely pod beton, stejně jako většina toho co si pamatuju.
Jak jsem se učil karate: dělo se tak ve sklepě a učitelkou mi byla jakási Karin, která měla starší sestru a bratra, který utekl z vojny a pak se schovával, kde se dalo. Škola karate měla bohužel jen jednu lekci, ze které jsem si nic neodnesl. Myslím, že nezvládla výuku dvaceti parchantů namačkaných v jednom sklepě.
A zapomenout nemohu na jednu romskou rodinu a jejich syna - myslím že Marka, se kterým jsme se kámošili. Jednou jsem jim pomohl se stěhováním, bylo mi asi deset a dostal jsem od nich za to asi stovku - fantastické prachy, ale matka mě za to seřvala a tak jsem je musel jít vrátit - jen nevím, jestli jsem tak opravdu učinil.

Jeden z nejsilnějších zážitků z toho domu a ulice ale mám z roku 2001, zrovna jsme hráli semifinále mistrovství světa v hokeji, venku pršelo, u nás byl strejda, a najednou jsme uslyšeli jak prší rány z pistole. Ozývalo se to z horního patra, kde bydlel jakýsi mladík, který nosil vestu a jednou mě sledoval jak hrabu trávu.
O několik minut později byla v ulici zásahová jednotka, chlapci v kuklách a se samopaly na chodbách, klepající na dveře, říkající, že zavřeli plyn a ptající se na stav zápasu.
"Jestli tu máte v okolí známé, tak běžte radši tam," pronesl a připojil se zpět k týmu. Tak jsme se zvedli a šli k tetě dokoukat zápas. Když jsme se v noci vraceli, viděli jsme už jen jakési torzo těla v černém pytli nakládané havrany.
Jsou na tom někdy lidi hůř.
A jednou nás dokonce vykradli. Vlezli dovnitř okénkem od záchodu a sebrali nám video a cd Jiřího Zmožka, na kterém zpíval že už mu není dvacet let. To nás mrzelo o to víc, že to bylo vůbec naše první rodinné cd, ačkoliv jsme neměli přehrávač. Jako ochranu zbylého majetku jsme použili mříže, které na první pohled někoho mohly odradit, ale při bližším zkoumání šlo jen o pořádné škubnutí a mříže by ležely na zemi - žili jsme ve zřícenině, která teď sice vypadá líbivě, ale když něco nestojí za nic zevnitř, pěkným nalakováním se to nespraví a za chvíli vyjde pravda na povrch, to platí o fasádě, autolaku i make-upu.
Do školy jsme to měl asi půl kilometru; mám pocit že jsme to jednou s jedním klukem krokovali. Byla to hokejová škola a na začátku ulice, kde škola stála, bydlel jeden starý člověk; ten dům vypadal jako on - starý, strhaný a nikdo normální by se k němu nepřibližoval. Jednou se stalo, že jeden hokejista onoho muže něčím vyprovokoval; nevím co to bylo, ale vsadil bych na házení něčeho na dům. Tak jako tak ho ten muž lapl a zavedl do domu. To se rychle rozkřiklo, a tak se strašná spousta děcek po vyučování zvedla a šla se k tomu domu postavit a pořvávat, aby vydal hokejistu nazpět. Konec si nepamatuju, protože jsem jenom prošel a šel domů, ale určitě to dobře dopadlo.
Nad vším bděla vítkovická továrna ze dvou až tří stran, a Palác kultury a sportu ze strany poslední. Byla to taková hranice čtvrtí, byli jsme snad předposlední dům Vítkovic a dál byl jen Zábřeh a Pískové doly, takže třeba na poštu jsem jezdil dvě zastávky tramvají. Moc dopisů mi tehdy ale naštěstí moc nechodilo, mě vlastně dopisy nikdy nijak zvlášť moc nechodily.
Bydlel jsem tam asi devatenáct let, a i když jsem se od té doby stěhoval asi šestkrát, tak všechny sny o domově se pořád odehrávají v tom baráku, i když emotivně jsem byl k té ulici chladný už pár měsíců po odejití.

A to je všechno.

Úterní zpráva

10. ledna 2012 v 17:10 | Milllhause |  Bulharské dny
"Ta byla ošklivá, ošklivá jako druhá světová válka..." pronesla více než sebejistě. A na to se napijeme. "Proč bych měla mlčet - jsem snad na komunistickém sjezdu? Mluvit můžu co chci. On je komunista?" zeptala se na mě, i když jsem seděl vedle ní.
"Ne."
"Ne? To je dobře..."
Byla jednou jedna rodina, která pocházela z Makedonie. Cokoliv co vydělal otec rodiny, investoval do pozemků. Své dceři nedovolil jíst sladké, a rovněž ji ani nepovolil přihlásit do kulturního kroužku, kde byly mladé dívky podporovány ve zpěvu a tancích, protože všechny takové ženy mají rozvrácené životy a to on pro svou dceru nechtěl.
Ta dcera začala pracovat ve čtrnácti letech a nedávno se dožila osmasedmdesáti. Pamatuje si všechno, co se jí stalo, i když někdy trochu prohodí osoby a obsazení. Její manžel se upil a syn kvůli značnému dědictví nikdy pořádně nepracoval. Pár týdnů nazpět ji jeden chlapík požádal o ruku; chlapík, kterého za uplynulý rok, co se znají, už desetkrát vykopla z domu, protože ji řekl, co má dělat. Respektive co dělat nemá.
Ten muž je stejně starý jako ona a kdysi byl u námořnictva. Jeho syn se oženil před několika lety a před několika měsíci jeho žena prodala bez jeho vědomí jejich byt, sbalila prachy a odjela s novým nabíječem do Německa. Připomíná mi to jednu historku.
Historka z dětství: Moje babička nebyla moje opravdová babička, ale přítelkyně dědy. Protože jsem ji znal celý život, jako babičku jsem ji bral a zasloužila si to. Měla dvě děti, syna a dceru a jednou se uspořádala taková velká rodinná večeře, kde se pozvaly všechny děti a vnuci a vnučky. Dcera a syn mé babičky si přivedli své partnery. Ti se viděli poprvé na oné slavnosti a o několik týdnů později spolu vzali kramle. Na rozloučenou dali na vědomí, že si na té večeři prostě padli do oka, a tomu se bránit nelze.

Al Pacino se proslavil nejen geniálním herectvím, ale i pečlivým výběrem rolí a láskou k divadlu. Scénaře probíral tak pečlivě, že v osmdesátých letech natočil jen pět filmů, jedním z nich je i Zjizvená tvář. Tam předvedl tak heroický výkon, že to udělalo zřejmě dojem i na Hussajna, jehož jedna fabrika nesla jméno Montana, můžeme jen debatovat, na jakou produkci ji Saddám zaměřil.
Napadlo mě, že by nebylo od věci zajímat se osudem té rodiny, která pohřbívala svého člena, ale díky policejnímu zásahu Samuela Gerarda, který se snažil dopadnout jakéhosi uprchlého Marka, byl obřad přerušen střelbou. Kolega detektiv, který střežil bránu hřbitova a sledoval přijíždějící průvod černých aut, pronesl:"No, jsou na tom lidi hůř, co?"
Je to scéna z filmu Šerifové, a já bych se klidně podíval na film o té rodině, která zažije přestřelku na pohřbu. Takže když jsou na konci filmu všichni policisté veselí a právě se rozhodli zajít do baru, dotyčná rodina prožívá muka a čeká na vysvětlení a omluvu a podobně.

Pak mě napadlo, že když se mě někdo zeptá:"Jak se máš?", tak co chce vlastně slyšet? Že se mám dobře, nebo pravdu?
Když mu řeknu, že se mám skvěle, protože mě povýšili a žena mi porodila (vlastní) dítě, a to se ani nechci zmiňovat o nové vile u moře, tak si bude myslet, že jsem namachrovaný idiot, který se už dokáže bavit jen hmotných statcích a úspěších.
Když mu řeknu, že všechno jde do prdele, že mě nikdo nemá rád a cítím se osamělý, že mi nevyšla poslední práce a žena mi porodila (nevlastní) dítě, tak si bude myslet, že se ze mě stal suchar, který se neumí vypořádat s vlastními problémy.
To znamená, že i když se mě ptá na to, jak se mám - doopravdy to možná ani slyšet nechce. A už před koncem věty té otázky se modlí, abych nepoužil na odpověď více než dvě slova. A protože lidi hodnotí ostatní jen podle svých měřítek, řekl bych, že tady asi kecám o sobě. Zase.
Do dnešního rána mě přívital horský masiv Vitošy na blankytném modrém pozadí, a tak jsem pozitivně nabitý.
Teď už je večer, večeře francouzského stylu s nakrájenou bagetou a jakýmsi salátem na mě čekají v kuchyni. Tak to chodí. Od snídaně k večeři a mezitím se sbírají veselé příhody, které se mi promítnou, i když jsem si na ně posledních deset let nevzpomněl. Stačí to jako pointa?





Hovno

5. ledna 2012 v 13:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Nedávno jsem měl sen, ve kterém byl celý svět obsažen v jednom jediném domě, a tak jsem hledal místnosti s Ostravou nebo Brnem, ale nenašel jsem nic. Jen kupu cizích lidí pachtících se za svými vlastními cíly, a nikdo z nich mi nedokázal poradit, jako já bych nedokázal poradit zase jim.
Jednu dobu jsem z každé strany slyšel větu typu:"Vypadni odsaď, my tu šanci neměli, ale kdybychom ji měli - panejo, už bychom tu nebyli." Pak se rozšířil protiargument, že:"...já chci žít v Česku, protože je mi tu dobře, a jestli někde mají trávu více zelenou, ať si ji užijí dosyta, ale mě stačí ta naše." A jak se tak svět koulí, momentálně to dospělo do bodu, kdy se s klidným svědomím dá říct:"Kam bys jezdil, všude to stojí za prd."
V jednom filmu říkali, že určitý stupeň korupce je nezbytný. Do dneška jsem to pořádně nepochopil. Tak jako větu Zákony jsou od toho, aby se porušovaly, což je stupidní myšlenka. Filmová hláška, která slouží jen k tomu, abych se ztotožnil s hlavním hrdinou, který právě vykradnul banku, což bych normálně samozřejmě nepodporoval. No ale k té korupci. Proč je nezbytná? Proto, abych když dělám vše jak mám, a nějaký šulín uplatí předsedu, já přijdu zkrátka? Komu mám pak rozbít hubu - a k čemu mi to bude?
V Bulharsku pořád svítí slunce a je hezky. Nic tady nedefinuje ten všeobecný marasmus a shit, který mi občas způsobuje až nevolno. Ale pak si představím, že já jsem bulhar, a jedu žít do Česka, a slýchávám co se tam tak děje. Opravdu si právníci a politici kupovali drahně let tituly? Opravdu tady řidiči jen kvůli egu zastaví na dálníci před mou škodovkou, protože jsem si je dovolil předjet? Opravdu můžu být obžalovaný, aniž bych něco spáchal, protože jeden úředník, kterého ani nejde potrestat, udělal chybu? Opravdu jsou tady lidé i po třiceti letech práce dvě výplaty od chodníku? Co to je za země? Opravdu se všechno rozprodalo?
Divím se, když podobné skazky slyším od místních domorodců, kteří se díví, že se dívím i já - a i mě to postupem času udivuje.
Hledám si teď novou práci, ale zatím jen kape - pořád je to však lepší než období sucha, abych využil možnosti metafor. Mám takovou nemoc, kdy se celý život dívám na to co se děje s odstupem a pohledem, jakým se na to budu dívat za pár let. Jako bych pořád jenom vzpomínal. A všechno mi pak dokonale pasuje do toho, co se stalo.
Je to, jako když čtu knížku o něčím životě. Hrdina popisuje, jak byl ve srabu, jak neměl co do huby a jak byl rád za každou libru či frank - například George Orwell, v Na dně v Paříži a Londýně, nebo Arthuro Bandini v Zeptej se prachu, který otáčel každý dolar a nakonec všechy blbě rozházel. Nebo film Štěstí na dosah, kdy se budoucí mocný muž dožaduje ubikace s bezdomovci a navrácení sedmi dolarů je pro něj otázkou přežití. Vždycky, když počítám na rohlíky, nebo pročítám šance na dokončení měsíce, vzpomenu si pokaždé na tyhle tři chlápky, přísahám.
Společné mají jen to, že to nikdy nevzdali. A co jsem si z toho vzal já, je, že nikdy nevím, kdy přijde obrat k lepšímu - třeba minutu nebo den potom, co se tím nechám zavalit.