Hovno

5. ledna 2012 v 13:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Nedávno jsem měl sen, ve kterém byl celý svět obsažen v jednom jediném domě, a tak jsem hledal místnosti s Ostravou nebo Brnem, ale nenašel jsem nic. Jen kupu cizích lidí pachtících se za svými vlastními cíly, a nikdo z nich mi nedokázal poradit, jako já bych nedokázal poradit zase jim.
Jednu dobu jsem z každé strany slyšel větu typu:"Vypadni odsaď, my tu šanci neměli, ale kdybychom ji měli - panejo, už bychom tu nebyli." Pak se rozšířil protiargument, že:"...já chci žít v Česku, protože je mi tu dobře, a jestli někde mají trávu více zelenou, ať si ji užijí dosyta, ale mě stačí ta naše." A jak se tak svět koulí, momentálně to dospělo do bodu, kdy se s klidným svědomím dá říct:"Kam bys jezdil, všude to stojí za prd."
V jednom filmu říkali, že určitý stupeň korupce je nezbytný. Do dneška jsem to pořádně nepochopil. Tak jako větu Zákony jsou od toho, aby se porušovaly, což je stupidní myšlenka. Filmová hláška, která slouží jen k tomu, abych se ztotožnil s hlavním hrdinou, který právě vykradnul banku, což bych normálně samozřejmě nepodporoval. No ale k té korupci. Proč je nezbytná? Proto, abych když dělám vše jak mám, a nějaký šulín uplatí předsedu, já přijdu zkrátka? Komu mám pak rozbít hubu - a k čemu mi to bude?
V Bulharsku pořád svítí slunce a je hezky. Nic tady nedefinuje ten všeobecný marasmus a shit, který mi občas způsobuje až nevolno. Ale pak si představím, že já jsem bulhar, a jedu žít do Česka, a slýchávám co se tam tak děje. Opravdu si právníci a politici kupovali drahně let tituly? Opravdu tady řidiči jen kvůli egu zastaví na dálníci před mou škodovkou, protože jsem si je dovolil předjet? Opravdu můžu být obžalovaný, aniž bych něco spáchal, protože jeden úředník, kterého ani nejde potrestat, udělal chybu? Opravdu jsou tady lidé i po třiceti letech práce dvě výplaty od chodníku? Co to je za země? Opravdu se všechno rozprodalo?
Divím se, když podobné skazky slyším od místních domorodců, kteří se díví, že se dívím i já - a i mě to postupem času udivuje.
Hledám si teď novou práci, ale zatím jen kape - pořád je to však lepší než období sucha, abych využil možnosti metafor. Mám takovou nemoc, kdy se celý život dívám na to co se děje s odstupem a pohledem, jakým se na to budu dívat za pár let. Jako bych pořád jenom vzpomínal. A všechno mi pak dokonale pasuje do toho, co se stalo.
Je to, jako když čtu knížku o něčím životě. Hrdina popisuje, jak byl ve srabu, jak neměl co do huby a jak byl rád za každou libru či frank - například George Orwell, v Na dně v Paříži a Londýně, nebo Arthuro Bandini v Zeptej se prachu, který otáčel každý dolar a nakonec všechy blbě rozházel. Nebo film Štěstí na dosah, kdy se budoucí mocný muž dožaduje ubikace s bezdomovci a navrácení sedmi dolarů je pro něj otázkou přežití. Vždycky, když počítám na rohlíky, nebo pročítám šance na dokončení měsíce, vzpomenu si pokaždé na tyhle tři chlápky, přísahám.
Společné mají jen to, že to nikdy nevzdali. A co jsem si z toho vzal já, je, že nikdy nevím, kdy přijde obrat k lepšímu - třeba minutu nebo den potom, co se tím nechám zavalit.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama