Ulice pod továrnou

13. ledna 2012 v 10:00 | Milllhause |  Bulharské dny
Když jsem vyrůstal, měli jsem v ulici jednu rodinu o třech dětech. Nejstarší byla dcera, která to dotáhla daleko, jen se okolo třiceti blbě zamilovala a nějak ji to poznamenalo, že se už nikdy nikomu neotevřela a srdce ji puklo a zkřehlo.
Prostřední syn skončil někde na francouzském hlavním nádraží v Paříži, kde chodil s pány na záchod, to mu bylo pod dvacet let. Nikdo o něm už potom neslyšel, ani rodiče.
Ten nejmladší žíje pořád na stejné ulici, jen o dva domy dál. Docela jsem se kamarádili, dokonce to bylo na takové úrovni, že když jsem ve dvanácti musel na nějaký čas pracovně odjet s dědou na chatu, pohlídali mi můj speciální klacek ve tvaru samopalu, na který si dělali zálusk sígří z jiné ulice. A to se cení. Já jsem ale takový nikdy nebyl. Pamatuji se jak jsem jednou s tím prostředním synem Petrem hrál hokej - v létě, s klackami a plechovkou. Matka mě zavolala k obědu a tak jsem mu řekl Počkej tu na mě. Za dvě hodiny - po jídle a šlofíku, se vracím zpět na hříště a vidím jak ho Petr zrovna opouští se slovy, ať jdu do prdele.
Vedle mě bydlel kluk, který momentálně točí filmy. S tím jsem se bavil docela dlouho - oddělil nás až odchod na jiné školy. Myslím že i moje mladší sestra se s ním chtěla hodně bavit pro jeho přirozený vzhledný vzhled a okázalé vystupování. Měli jsme takovou dohodu, protože naše zahrady disponovaly různými benefity. Ta naše dvoumetrovým sjezdem z kopce hlíny, který tam zůstal jako upomínka na jeden dům, takže jsme tam každou zimu blbli a užívali si vteřinu a půl dlouhé sjezdy. Jeho zahradu pro změnu velebil obrovský bazén. Tak jsme tam se sestrou zase trávili letní dny.
Na ten dům na naší zahradě, který po sobě zanechal jen tu hroudu hlíny, si ještě pamatuju; kdysi jsme se tam šli s oním klukem podívat, bylo to večer a čekali jsme netopýry a podobně; nic jsme však nenašli kromě poházených trámů a zřejmě i injekčních stříkaček.
Injekční stříkačky: Žil jsme v činžáku, který jednu dobu obývali různí mladí delikventi v zálibou v rozličných drogách. Bydleli nahoře v půdním bytě, ale pamatuji si je jen z vyprávění - tedy vůbec. Ty stříkačky pak zanechávali pod domem na zahradě, nebo třeba v pískovišti, kde jsem byl sám sobě předákem. Jednou na ně otec vletěl a pak byl klid. Buď změnili styl života, nebo se v tom stávajicím utopili, tak to chodí.
Naproti přes ulici bydlela jakási Šárka a ta žila s mužem jménem René, který měl hodně aut - aspoň to jsem na něm nejvíce obdivoval. Jednou jsem byl někde pryč a po návratu jsem se dozvěděl, že ona Šárka pustila mojí sestře Hříšný tanec - pamatuji si, jak jsem sestře záviděl, že viděla film s takovým názvem dříve než já i když měla o čtyři roky méně. To mi provedla ještě jednou o několik let později, když byla Americká krása velký hit a bratranci jí ho pustili, a tak s nimi o něm mohla debatovat a vzpomínat na různé zajímavé okamžiky. Já jsem je jenom sledoval.
Můj nejlepší kamarád bydlel přes cestu, ale v domě, který vedl nad kolejemi zpět na naši ulici. Byl z rodiny, která by každému připomněla seriál Krok za krokem, tedy dvě spolčené rodiny a děti, které se v mládí museli najednou naučit se navzájem respektovat.
S tím jsem toho prožil asi nejvíce, ale teď nemám šajn co s ním je. Ale určitě je mu dobře - proč by nebylo.

No pak jsme se odstěhovali a na tu ulici se vracím jenom sem tam, když jdu zrovna kolem, aniž bych cítil nějaké zvláštní pohnutky v žaludku. Ulice se obalila do líbivých fasád a věčně rozbitá silnice spolu s neupraveným trávníkem se zavřely pod beton, stejně jako většina toho co si pamatuju.
Jak jsem se učil karate: dělo se tak ve sklepě a učitelkou mi byla jakási Karin, která měla starší sestru a bratra, který utekl z vojny a pak se schovával, kde se dalo. Škola karate měla bohužel jen jednu lekci, ze které jsem si nic neodnesl. Myslím, že nezvládla výuku dvaceti parchantů namačkaných v jednom sklepě.
A zapomenout nemohu na jednu romskou rodinu a jejich syna - myslím že Marka, se kterým jsme se kámošili. Jednou jsem jim pomohl se stěhováním, bylo mi asi deset a dostal jsem od nich za to asi stovku - fantastické prachy, ale matka mě za to seřvala a tak jsem je musel jít vrátit - jen nevím, jestli jsem tak opravdu učinil.

Jeden z nejsilnějších zážitků z toho domu a ulice ale mám z roku 2001, zrovna jsme hráli semifinále mistrovství světa v hokeji, venku pršelo, u nás byl strejda, a najednou jsme uslyšeli jak prší rány z pistole. Ozývalo se to z horního patra, kde bydlel jakýsi mladík, který nosil vestu a jednou mě sledoval jak hrabu trávu.
O několik minut později byla v ulici zásahová jednotka, chlapci v kuklách a se samopaly na chodbách, klepající na dveře, říkající, že zavřeli plyn a ptající se na stav zápasu.
"Jestli tu máte v okolí známé, tak běžte radši tam," pronesl a připojil se zpět k týmu. Tak jsme se zvedli a šli k tetě dokoukat zápas. Když jsme se v noci vraceli, viděli jsme už jen jakési torzo těla v černém pytli nakládané havrany.
Jsou na tom někdy lidi hůř.
A jednou nás dokonce vykradli. Vlezli dovnitř okénkem od záchodu a sebrali nám video a cd Jiřího Zmožka, na kterém zpíval že už mu není dvacet let. To nás mrzelo o to víc, že to bylo vůbec naše první rodinné cd, ačkoliv jsme neměli přehrávač. Jako ochranu zbylého majetku jsme použili mříže, které na první pohled někoho mohly odradit, ale při bližším zkoumání šlo jen o pořádné škubnutí a mříže by ležely na zemi - žili jsme ve zřícenině, která teď sice vypadá líbivě, ale když něco nestojí za nic zevnitř, pěkným nalakováním se to nespraví a za chvíli vyjde pravda na povrch, to platí o fasádě, autolaku i make-upu.
Do školy jsme to měl asi půl kilometru; mám pocit že jsme to jednou s jedním klukem krokovali. Byla to hokejová škola a na začátku ulice, kde škola stála, bydlel jeden starý člověk; ten dům vypadal jako on - starý, strhaný a nikdo normální by se k němu nepřibližoval. Jednou se stalo, že jeden hokejista onoho muže něčím vyprovokoval; nevím co to bylo, ale vsadil bych na házení něčeho na dům. Tak jako tak ho ten muž lapl a zavedl do domu. To se rychle rozkřiklo, a tak se strašná spousta děcek po vyučování zvedla a šla se k tomu domu postavit a pořvávat, aby vydal hokejistu nazpět. Konec si nepamatuju, protože jsem jenom prošel a šel domů, ale určitě to dobře dopadlo.
Nad vším bděla vítkovická továrna ze dvou až tří stran, a Palác kultury a sportu ze strany poslední. Byla to taková hranice čtvrtí, byli jsme snad předposlední dům Vítkovic a dál byl jen Zábřeh a Pískové doly, takže třeba na poštu jsem jezdil dvě zastávky tramvají. Moc dopisů mi tehdy ale naštěstí moc nechodilo, mě vlastně dopisy nikdy nijak zvlášť moc nechodily.
Bydlel jsem tam asi devatenáct let, a i když jsem se od té doby stěhoval asi šestkrát, tak všechny sny o domově se pořád odehrávají v tom baráku, i když emotivně jsem byl k té ulici chladný už pár měsíců po odejití.

A to je všechno.
 


Komentáře

1 princessGogo princessGogo | Web | 13. ledna 2012 v 11:18 | Reagovat

Hezoucky blogissseeek, mrkni na muj web !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama