Úterní zpráva

10. ledna 2012 v 17:10 | Milllhause |  Bulharské dny
"Ta byla ošklivá, ošklivá jako druhá světová válka..." pronesla více než sebejistě. A na to se napijeme. "Proč bych měla mlčet - jsem snad na komunistickém sjezdu? Mluvit můžu co chci. On je komunista?" zeptala se na mě, i když jsem seděl vedle ní.
"Ne."
"Ne? To je dobře..."
Byla jednou jedna rodina, která pocházela z Makedonie. Cokoliv co vydělal otec rodiny, investoval do pozemků. Své dceři nedovolil jíst sladké, a rovněž ji ani nepovolil přihlásit do kulturního kroužku, kde byly mladé dívky podporovány ve zpěvu a tancích, protože všechny takové ženy mají rozvrácené životy a to on pro svou dceru nechtěl.
Ta dcera začala pracovat ve čtrnácti letech a nedávno se dožila osmasedmdesáti. Pamatuje si všechno, co se jí stalo, i když někdy trochu prohodí osoby a obsazení. Její manžel se upil a syn kvůli značnému dědictví nikdy pořádně nepracoval. Pár týdnů nazpět ji jeden chlapík požádal o ruku; chlapík, kterého za uplynulý rok, co se znají, už desetkrát vykopla z domu, protože ji řekl, co má dělat. Respektive co dělat nemá.
Ten muž je stejně starý jako ona a kdysi byl u námořnictva. Jeho syn se oženil před několika lety a před několika měsíci jeho žena prodala bez jeho vědomí jejich byt, sbalila prachy a odjela s novým nabíječem do Německa. Připomíná mi to jednu historku.
Historka z dětství: Moje babička nebyla moje opravdová babička, ale přítelkyně dědy. Protože jsem ji znal celý život, jako babičku jsem ji bral a zasloužila si to. Měla dvě děti, syna a dceru a jednou se uspořádala taková velká rodinná večeře, kde se pozvaly všechny děti a vnuci a vnučky. Dcera a syn mé babičky si přivedli své partnery. Ti se viděli poprvé na oné slavnosti a o několik týdnů později spolu vzali kramle. Na rozloučenou dali na vědomí, že si na té večeři prostě padli do oka, a tomu se bránit nelze.

Al Pacino se proslavil nejen geniálním herectvím, ale i pečlivým výběrem rolí a láskou k divadlu. Scénaře probíral tak pečlivě, že v osmdesátých letech natočil jen pět filmů, jedním z nich je i Zjizvená tvář. Tam předvedl tak heroický výkon, že to udělalo zřejmě dojem i na Hussajna, jehož jedna fabrika nesla jméno Montana, můžeme jen debatovat, na jakou produkci ji Saddám zaměřil.
Napadlo mě, že by nebylo od věci zajímat se osudem té rodiny, která pohřbívala svého člena, ale díky policejnímu zásahu Samuela Gerarda, který se snažil dopadnout jakéhosi uprchlého Marka, byl obřad přerušen střelbou. Kolega detektiv, který střežil bránu hřbitova a sledoval přijíždějící průvod černých aut, pronesl:"No, jsou na tom lidi hůř, co?"
Je to scéna z filmu Šerifové, a já bych se klidně podíval na film o té rodině, která zažije přestřelku na pohřbu. Takže když jsou na konci filmu všichni policisté veselí a právě se rozhodli zajít do baru, dotyčná rodina prožívá muka a čeká na vysvětlení a omluvu a podobně.

Pak mě napadlo, že když se mě někdo zeptá:"Jak se máš?", tak co chce vlastně slyšet? Že se mám dobře, nebo pravdu?
Když mu řeknu, že se mám skvěle, protože mě povýšili a žena mi porodila (vlastní) dítě, a to se ani nechci zmiňovat o nové vile u moře, tak si bude myslet, že jsem namachrovaný idiot, který se už dokáže bavit jen hmotných statcích a úspěších.
Když mu řeknu, že všechno jde do prdele, že mě nikdo nemá rád a cítím se osamělý, že mi nevyšla poslední práce a žena mi porodila (nevlastní) dítě, tak si bude myslet, že se ze mě stal suchar, který se neumí vypořádat s vlastními problémy.
To znamená, že i když se mě ptá na to, jak se mám - doopravdy to možná ani slyšet nechce. A už před koncem věty té otázky se modlí, abych nepoužil na odpověď více než dvě slova. A protože lidi hodnotí ostatní jen podle svých měřítek, řekl bych, že tady asi kecám o sobě. Zase.
Do dnešního rána mě přívital horský masiv Vitošy na blankytném modrém pozadí, a tak jsem pozitivně nabitý.
Teď už je večer, večeře francouzského stylu s nakrájenou bagetou a jakýmsi salátem na mě čekají v kuchyni. Tak to chodí. Od snídaně k večeři a mezitím se sbírají veselé příhody, které se mi promítnou, i když jsem si na ně posledních deset let nevzpomněl. Stačí to jako pointa?




 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama