Únor 2012

Tradice

28. února 2012 v 18:45 | Milllhause |  Bulharské dny
Aby se nikdo nevzdálil, tak už na začátku sdělil, co se stane na konci - dostaneme dárky. Všech čtyřicet dam okolo mne si radostně povzdechlo nad možností výběru mezi rádiem, malou kabelou, nebo kávovarem.
Byla to má první reklamní akce, které jsem se nezúčastnil jako prodejce, a ty pocity z let minulých se mi vracely až neobvykle silně. Muž, který prezentaci vedl, si s publikem pohrával jako pes s míčkem, jen více zručněji, a skoro nikdy mu nespadnul na zem. Jen si ho někdy hodil příliš daleko, a měl problémy ho doběhnout; to se pak tonoucí stébla chytal, a vracel se zpět na začátek. Na místo, kde se cítil mnohem jistější.
Jeho asistent posledním rokem studuje ekonomiku a byl vždy po ruce, po celé tři hodiny, během kterých si přítomní koupili dvě matrace, pět přikrývek, osm polštářů a tři masážní přítroje, které prodejci zlevnili o čtyři sta leva během třiceti minut.
Smutné na tom je, že ač se polovina lidí nudila, všichni zůstali do konce, aby dostali dárek. Během té doby se prodejce změnil z příjemného přítele, kterého zajímají mě zdravotní problémy, v peníze sající bestii.
"Ještě dvě minutky, tam vzadu ticho, prosím shodli jsme se, že hlavní je zdraví, ano vy paní, řekněte znovu, jak jste byla spokojena, ano dneska speciální akce, 70 procent dolů, tak rychle zvedněte ruce," a podobně.
Já si odnesl tu kabelu, bulharsky čantu, a cítil jsem, že má hlava je nafouklá jako balon, ale zároveň "vybrakovaná jako bych strávil tři dny na konferenci o perspektivách hřebíku", jak by řekl Rimmer.
Byla to jedna z významných událostí, jež se tady momentálně konají, a ani jedna se neděje poprvé, protože jak jste již pochopili, máme co do činění s tradicí.

PROŠKA
V neděli, a to každou poslední únorovou neděli už příšernou spoustu let, se pořádají jakési rodinné sešlosti, na kterých se mladí omlouvají starším za různé způsobené strasti. Není to sice můj případ, ale i kdyby jste nikdy za žádnou újmou nestáli, stejně se musíte omluvit; i kdyby jen proto, že jste prostě mladí. To mi připomíná jednu cestu vlakem z Prahy do Ostravy, kde jsem v kupé vychytal tři dámy v letech, přičemž i ony se potkaly až ve vlaku. Rozpomínaly se na mládí v rozpuku, a na to, jak to všechno spláchlo stáří, a že spousta z těch rozkoší už se pro ně staly nedostupnými, i když by si daly říct. Četl jsem svou knížku, nebo časopis - to je totiž jedno, protože jsem se na četbu vůbec nesoustředil, a poslouchal. Zpátky ale k tradici.
Byli jsem u babičky, která navařila steaky, omluvili se, a Magi zazpívala něco o lásce.
Tento svátek existuje jen v Bulharsku, je náboženský, a pochází přímo od Zea; je to křesťanský svátek. Píše se o tom v Bibli, v knize Matoušově, páté kapitole a verších 23-24.
A proto, když bys obětoval na oltáři svůj dar a tam si vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě,
nech svůj dar tam před oltářem a jdi a nejprve se smiř se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar.
Máme si uvědomit vše zlé v sobě, nedržet to tam, a pěkně to nechat navždy odplout, což se trochu bije s tím, že jde o tradici. Pokud to je navždy, není to třeba opakovat, nali?
Za starých časů přišly všechny děti k prarodičům, jeden po druhém jim políbili ruce a pověděli: "Prosím o odpuštění," kterého se jim záhy dostalo. Ten nejmladší (i když se ničím neprovinil) políbil ruce všem. My ruce nelíbali, prostě jsme se najedli a pěkně si popovídali.

BABA MARTA
Svátek, který připadá na 1. Březen, a nese s sebou něco skvělého, jako je loučení se se zimou, a vítaní jara. V Česku, na Moravě (a na Slezsku tiež), není moc populární Duben; aprílový vtipkující měsíc, kdy se během dne několikrát změní počas a jeden kupříkladu nemůže vyjít na ulici, aniž by se neopálil při umrznutí ve vánici.
Tyhle rozmary se tu dějí v Březnu, a každý tak Březnu pro jeho proměnlivost říká ženský měsíc. Ženský měsíc Baby Marty, která je starší sestra bratrů Ledna a Února (Gulam i Malk Sečko). Nechápejte špatně Babu Martu; není zlá, naopak je pro ni typický smích a radost. Jenomže se taky umí pěkně nasrat, a jakpak by ne, když Leden a Únor neustále upíjejí víno a dělají vylomeniny; to pak na ně pošle vánici, i když se ráno usmívala jako sluníčko - tolik propojenost s počasím.
Mimochodem tahle Marta i dost dobře nastavuje zrcadlo bulharské povaze, která je výbušná a lehce se tady stane, že vám mysl zatemní emoce. Takže buď naplno milujete, nebo nenávidíte; na nějaké city napolovic se tady nehraje. Jestli miluješ, miluj až za hrob, jestli piješ, upij se pod obraz, jestli jíš, posnídej steak a zapij jej pivem.
Protože je Marta plná života, nemá ráda staré lidi, což je rozdílný přístup oproti svátku popsanému o řádky výše. Slaví se prvního, pátého a pětadvacátého března, a přístup na tyto slavnosti mají jen mladé ženy a děti. Muži a dříve narození zůstavají doma. Tohle se ale dodržuje spíše na vesnicích a okrajových oblastech, ne ve velkých městech.
Svátek je to starý tisíce let; zavedli jej tady Chánové, a ti tady byli ještě před Kristem. Postupem času se ke slavení Baby Marty přidali lidé v Řecku, Srbsku, Rumunsku, Moldávii, Albánii a některých částech Ruska.
Krom zmíněných oslav si lidé na ruce věší obdarované provázky, zvané Martenica. Jsou červené a bílé, protože od pradávna červená zpodobňuje Ženu, Boha, Narození a Smrt, a bílá pak Slunce a Věčnost. Předáte ji a řeknete: "Čestyta Baba Marta."
Předáte je všem, které milujete; přejete jim tak sílu, zdraví a dlouhý život. Jistě se ptáte, jak dlouho pak tu Martenici (spoustu Martenic popřípadě) nosíte. Nosíte je dlouho, dokud nerozkvetou první stromy, na které pak ty Martenice musíte pověsit. To už je teplo, a rozkvetlí jsou krom stromů i bulhaři.

OSVOBOZENÍ OD TURKŮ
To už máme třetího března, a jde o téma žhavé i po 134 letech. Turci osídlili Bulharsko a zůstali tady na pět set let (kam se hrabou Habsburci). V onom roce 1878 byl podepsán San Stefansky miren dogovor; někdy taky označovaný jako Berlínská smlouva, což byl výsledek Bulharsko-rusko-turecké války, a ta Bulhary osvobodila a okradla asi o polovinu území. Od země byly odkrojeny půdy Srbska, Turecka a Makedonie. Z Makedonie pochází pradědové mé milé.
Pěkné na tom je, že po osídlení Turci krom vypálení kostelů (zůstaly jen malé stavby) spálili všechny knihy. Bulharští patrioti se s tím nesmířili a rozutekli se do hor, kde založili rodiny. Staré pověsti, tradice a příběhy se pak přenášely slovem z generace na generaci - a přežily dodnes.
Taky proto jsem se dneska mohl tak rozepsat.

Ale abych nekončil zbytečně brzo, tak je třeba vložit na internet další bulharské slovo, které užíváme i my, ale jinak.
Po Mrdni se, a Lulínu, tady máme krásné slovo Matka. V jednom textu jsem jej použil, milá seděla vedle mě, koukala přes rameno, a zarazila se.
"Matka?" zeptala se tím neodolatelným přízvukem.
"Da, tova e mother," vysvětluji.
"My tak říkáme děloze," zírá na mě.
"Co?" vyletím. "Jak můžete tak krásné slovo použít na tohle.."
"Ne! Jak vy můžete tohle slovo použít na pojmenování takové osoby!" opáčila. Už se těším, co zjistím příště.
To by bylo asi vše. Měl jsem v záloze sice ještě jednu smutnou příhodu, která se mi navíc ani nestala, ale tu povím jindy.

Vzpomínky na Gíra

22. února 2012 v 8:24 | Milllhause |  Film
Jeho prostřední jméno je Tiffany a narodil se v roce 1949 v Pensylvánii, přímo ve Philadelphii, to jsou lehce ověřitelná fakta. I to, že o osmnáct let později ukončil ve městě North Syracuse, ve státě New York, vysokou. Ten rok se přihlásil na Massachusettskou univerzitu-obor filosofie a vyhrál tam mistrovství v gymnastice. Už před školou se ale výrazně zajímal o hudbu (klavír, kytara, trubka), kterou dokonce psal pro školní muzikály. Filosofie však nechal po dvou letech a vrhnul se na herectví. Tam se dočkal prvních rolí až po čtyřech letech.
V roce 1997 o něm Bruce Willis (který je všeobecně příjimán všemi, kdo ho potkali, jako mimořádně přátelský chlapík) řekl, že s ním už nikdy nehodlá natočit žádný film. Před spoustou scén se na Gíra totiž muselo dlouze čekat, protože - cituji: "...se nekonečně dlouho líčil, protože si ještě nepřipadal dostatečně krásný." Není od věci napsat, že z Willise se hvězda stala díky Smrtonosné pasti, kde se dostal, protože roli před ním odmítnul právě Gír. Gír však dodnes nejvíce lituje odmítnutí role Gordona Gekka ve filmu Wall street (nakonec Oscarově ztvárněná Michaelem Douglasem), čehož naopak nelitujeme my.
A naopak - role, které jej proslavily (Nebeské dny, Americký gigolo a Důstojník a gentleman) dostal, protože je všechny zamítnul John Travolta.
Každopádně s tím nekonečným líčením u filmu Šakal asi věděl, co dělá, protože o dva roky později, v roce 99, ho prohlásili za nejvíce sexy muže světa. V tom roce natočil romantickou komedii o Nevěstě na útěku, a přihnal tak vodu na mlýn těm, kteří ho jako herce odsuzovali.
Vzpomínám si, co se psalo o Jean-Claude Van Dammovi, např. že ani po letech navštěvování hereckých kurzů nebyl schopen ztvárnit jakoukoliv roli. Tak samo se o Bradu Pittovi před rokem 95 říkalo, že sice vypadá dobře, ale neumí zahrát žádné emoce, jako jsou vnitřní pochybnosti, nejistota, nebo strach. V onom pětadevadesátém ale všem obrátil mínění ve filmech Sedm a 12 opic.
Gírovy ufuněné kreace v Prvním rytíři, Prvotním strachu, kde dostal na prdel i od nováčka Edwarda Nortona, nebo v oněch romantických veselohrách, pomáhaly na svět stejným pochybovačným reakcím. Stejně jako Eddie Murphy v Dreamgirls ale tyhle řeči zaseknul výkonem v muzikálu Chicago, ve kterém se vrátil k milované hudbě. Dostal Zlatý globus a hodně lidí se třepalo, jestli své herectví potvrdí. V posledních deseti letech se tak zatím ale minimálně nestalo.
U mě navždy vede jeho parádní padouch ve Vnitřních záležitostech, které natočil ve stejném roce jako Pretty woman (kde si sólo na piano napsal sám); oba filmy ho katapultovaly do první herecké ligy.
Jak jsem ale o něm hledal nějaké informace, víc a víc mi přichází na mysl, že stát se prvotřídní filmovou hvězdou, u něj nikdy nebylo na prvním místě, a hraní bral prostě jako práci, která mu otevře cestu k tomu, co chtěl skutečně dělat. Sám řekl, že v Los Angeles vlastně nikdy pořádně nezakotvil.
"Jezdil jsem tam jen pracovat," vysvětloval.
Čtyři roky tam žil se Cindy Crawford, za což mu bylo odměnou ocenění nejvíce sexy páru v roce 93. Po rozvodu v roce 95 prohlásil, že místa jako je LA, jsou mu postupem věku víc a víc vzdálenější, a kde se cítí jedině dobře, je Indie.
"Jsem opravdu šťastný, když natočím film a pak se mohu vrátit do Indie, kde strávím několik měsíců cestováním," řekl. Tomu odpovídá i počet natočených filmů; v letech 94-99 jich natočil jen šest. Skrze Indi se také setkal s Richardem Thurmanem (otcem Umy Thurman), který má na starosti Tibet House v New Yorku; jsou rodinými přáteli.

Ať už si o jeho hereckém umění myslíme cokoliv (nic), je třeba uznat, že nikdy neseděl na zadku, ať už se (od roku 78) angažoval pro Tibet, nebo ho nenechala chladným situace v Kosovu, kde přijel v roce 99. Do klína mu nikdy nic nespadlo. Ve dvaceti nechal všeho, co měl slibně rozjeté (studium, sport, hudba), a vrhnul se na to, čemu věřil, i když prvních několik let o úspěch ani nezavadil. Říkám si, jak dlouho bych to vydržel já.
Říká, že i když se teď věnuje hlavně mimouměleckým věcem (buddhismus, charita), tak herectví pořád miluje a rád by v něm pokračoval. Říkám si proč ne, i když filmy s ním mít rád nikdy nebudu.

Spisovatel John Irving v mládí hodně zápasil a byl v tom docela dobrý, což jsou slova, která k němu směřoval jeho trenér Ted Seabrooke. Říkal mu, že nikdy nebude skvělý, jen prostě docela dobrý.
"To ale neznamená, že toho máš nechat Johny," říkával mu. A to od té doby Irving vtlouká do hlav i svým studentům na hodinách psaní, a to bychom mohli vzkázat i Gírovi - to, že v tom nejsi nejlepší, ještě neznamená, že toho máš nechat.

Prostřihy

17. února 2012 v 15:46 | Milllhause |  Povídky
"Mami.." šeptám křikem.
Je mi jedenáct a sedím v pokoji. Předstírám, že si hraju, ale ve skutečnosti se snažím zaslechnout hlasy z přízemí, z obýváku, kde se rodiče smějí vtipům návštěvníka. Kvůli němu jsem se ocitnul v separaci; nevhodně jsem jej přivítal.
"Cos mi donesl?" optal jsem se docela logicky, protože mi všichni něco nosili. Jsem naštvaný a ukřivděný, jako když jsem si o dvacet let později kupoval za třicet peněz balíček naplněný vzduchem a na dně našel něco brambůrků.
Pokoj sdílím se svou sestrou, se kterou ještě nemám přátelský vztah, i když vždycky dostanu strach, když ji kopnu a ona začne brečet, a tak ji obejmu a omluvím se. Jen nevím kolik procentuální účasti se dá přičíst lásce, a kolik obavě z trestu.
"Mami..!" sedím v pokoji opřený o zábradlí schodů. Poslouchám, jestli se o mě někdo nezmiňuje, a právě jsem se pokusil na sebe obrátit pozornost. Neúspěšně. Nevím co mám dělat, a tak si začnu uklízet, ale cosi mne zarazí. Nebudou si myslet, že to dělám, abych si to vyžehlil? A mám vůbec co žehlit? Fakt jsem někoho tak moc urazil? Co když jsem to myslel jako vtip, ale nikdo mě to nenechal vysvětlit?
"Mami, to byl vtip.." pronesu opatrně do země, aniž tuším, jestli chci, aby mě slyšeli. Chci si jít svobodně sednout do obýváku. Mám sejít a říct Tak už se na mě nezlobte, sednout si a být příjemný? Zní to docela logicky. Chlapsky.
Scházím dolů, ale nikdo se na mě nedívá. Dávám jim chvilku, ale nic se nezměnilo. Všichni jsou zaujatí v družném hovoru, sestra sedí schoulena v otcově podpaží. Stojím vedle matky a dívám se jí do očí.
"Mami," pronesu, ale jako bych mluvil do větru. Začínám se cítit strašně, ale zároveň dobře, protože začínám být v právu. Teď to jsou oni, kdo se chová hrozně. Nevěřícně se usměju na zbytek osazenstva, položím ruku matce na rameno a pokračuji: "Mami, slyšíš mě?" mluvím na ní z několika centimetrů, ale matka mě nadále ignoruje. Tohle mi nejen že vadí, tohle mě rozrušuje, protože si nejsem vědom žádných logických motivů, které ji vedou k tomu, aby se mnou takhle jednala.
Tohle si ke mně nebude dovolat ani vlastní matka, tady jsme svědky veřejného ponížení.
"Mami!!" zařvu a ocitnu se ve tmě. Co se stalo, kde jsem byl a kde jsem vlastně právě teď? Jsem zmatený a mžikám očima, ale zatím nic nevidím. Vím jen, že ležím v posteli a rozhodně nejsem doma, protože povlečení voní jinak. Řval jsem na matku, byl jsem v pokojíku nad schody a dupal nohou do země, aby si mne konečně někdo všimnul. Nebo jsem ji křičel do obličeje, ale to bych si nikdy nedovolil. Takže jak?
"Co blbneš?" ptá se mě sestra. Koukám na obrys její hlavy, který vykukuje zpoza dveří. Ona vidí staršího bráchu, kterak sedí na posteli a čumí do tmy. Opravdu jsem ze spaní volal na matku? Jen to ne, prosím, říkám si.
"Co bych blbnul, co mi tu vůbec lezeš?" odvětím a potají se modlím. To bude průser. Už vím, kde jsem... Jsem na chatě, a v pokoji, odkud vylezla sestřina hlava, spí ještě dvě mladší děcka. Udržuji se v sedu a slyším škodolibý smích. Sestřenici je devět, bratranci dokonce šest. Všichni ví, že volám ze spaní svou matku. Neví, že mě naštvala, a ani mi to zítra u snídaně nebudou věřit.

Je mi dvanáct a někde v centru města probíhají závody. Já sedím v tramvaji, v igelitové tašce spočívá dres a zápasnické boty. Musím nějak prokličkovat ulicemi čtvrtě, kterou neznám, aby mi mohli rozbít hubu. To mě činí nervózním, ale říkám si, že když už jsem se dostal až tady, tak to nevzdám.
Po nějakých minutách hledání najdu halu skýtající uvnitř tělocvičnu; to už vím, že si před prvním zápasem musím odskočit, jinak bych vyvolal pozdvižení. Pořád však ještě stojím ve foajé, a nevidím žádného jiného člověka; dokonce ani neslyším hluk. Začínám být optimistický, že si pořadatelé spletli den. Pro čistší svědomí halu obcházím a někoho hledám, nikoho ale nenacházím. Říkám si, že nemá cenu čekat.
"Co potřebuješ?" slyším za zády. Otočím se a vidím starší paní, která patří k budově, dokonce má i stejně laděné šaty.
"Měly by tady být závody," říkám, ale odpovědí je mi, že o ničem neví. To mi stačí, tak se usměju a jdu zpátky na tramvaj, aniž by křeče v žaludku ustoupily. Doufám, že chůzí to rozeženu.
Je mi dvanáct, sedím v tramvaji a už vím, že to nemám šanci stihnout domů. Přemýšlím o možnostech a vzpomenu si, že kousek vedle další zastávky bydlí teta. Jestli je doma, jsem zachráněn. Moc se nerozmýšlím a z tramvaje vystupuju a okamžitě zamířím na známou adresu. Nemyslím na nic jiného, než na zmaknuté dveře záchodu a slastnou úlevu.
Je mi do breku, ale slzy potlačím. Tenhle proces dá do pohybu večeři, já odhazuji tašku a poklekám si vedle malého křoví, které tvoří okrasu vedle nákladní plošiny nákupního centra. Kroutím hlavou a pečlivě manipuluji vědomí lidí, aby se vydali jinou cestou; selhávám a míjí mne několik stařen. Naštěstí žádné školačky, říkám si.
O pár minut později klepu na tetiny dveře, která mě pozve dál.
"Co ty tu?"
"Musím na záchod," odpovídám a zamykám se.
"Ty se tu taky přijdeš jenom vysrat," směje se mi a ať prý pozdravím mamku.
Míhá se mi to opilou hlavou při cestě z hospody; úsměvná historka, pomyslím si. Jsem tramvají patnáct minut od záchodu; ve čtvrti, kde jsem s kamarádem zapíjel narozeniny. Je po půlnoci a vím, že tramvaje už jezdí velice zřídka. Cítím se zneklidněný, protože jsem si zapomněl odskočit v hospodě. Přemýšlím, proč jsem si vzpomněl na historku z dětství, kterou jsem na dlouhá léta zamknul.
O pár minut později dřepím v křoví a potají sleduji psa, který dřepí naproti mne. Pozorujeme se navzájem a soudržně tlačíme. Jeho panička si mne ještě nevšimla.
Je mi jedenadvacet a nabyté matematické zkušenosti mi nabízejí k zamyšlení toto: nově posvrněné místo nachází se zhruba třista metrů vzdušnou čarou od místa, kde jsem si dřepl před devíti lety. Při chůzi na tramvaj přemítám, že je to možná tím místem tady.

Piju mléko, které je i přes moje naléhání teplé. Teplé mlíko nesnáším, ale to ji nezajímá. Vidím ji tu osm hodin denně, ale otrávit den mi dokáže na celých čtyřiadvacet hodin.
Křičím na ni ať vypadne, ať se nevrací, ale vždycky se vrátí. Je to moje pomocnice a ošetřovatelka, která mi uklízí, vaří a popřípadě se brání, když začnu vyšilovat. To všechno zní pěkně, jen kdyby mě neměla na háku. Snažil jsem se ji nachytat při krádeži, ale ta mrcha ani nekrade, jen mě otravuje. Zdálo se mi, že jsem nad ní vyzrál, že jsem ji přiměl k pokoře. Ale kdeže..
Denně přemýšlím o tom, jak ji naučit si mě vážit. Já se ji ptal, jak se jí vede, ale podívala se na mě studeně jako to umí jen ryba. Myslím, že nemá chlapa, a to ji štve nejvíc. Nebo ho možná má, a štve ji, že se musí starat ještě navíc i o mě; že ji ten její přiměl k takové práci.
Přemýšlím o tom, a škvírou ve dveřích sleduji jak mi smejčí podlahu. Nenávidím a lituju ji zároveň. Jenomže já ji za její problémy nemůžu. Nemůžu ani za ty svoje, jako že jsem třikrát za zenitem a smrdím starobou. Dneska máme středu a moje problémy se samy vyřešily nad ránem.
Je mi dvaaosmdesát a dneska ráno jsem se posral. Ani jsem nespěchal na záchod. Ať si užije.
Všechno se mi vrací a říkám si, jak jsem se po všem vrátil zase na začátek, odkud už ale nikam nepůjdu.

Hra ze Springfieldu

14. února 2012 v 19:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Ve dvanácti jsem sledoval seriál U nás ve Springfieldu, který byl podobného ražení jako Tak jde čas, Mladí a Neklidní a jim podobní netvoři, co znetvořili televizní zábavu.
Pamatuju si jen jednu scénu, kde hráli hru, že jako on je doktor (on byl ale opravdu doktor), a ten druhý jako že je nemocný. Ostatní to sledovali v obýváku s krbem, a měli z toho legraci. Hráč-doktor tak šáhnul na krk (mandle) hráči-pacientovi, a předstíral vyšetření, když v tom...
Když v tom se v hudbě objevily smyčce a kamera zprudka najela na tvář doktorovi, který v té chvíli evidentně zjistil něco, co jej zneklidnilo (ačkoliv se nejednalo o seriál Mladí a neklidní).
"Tak co je se mnou doktore?" zeptal se hráč-pacient, a smál se. Hráč-doktor nechtěl ostatním zkazit legraci, a tak řekl, že nic, nebo to nějak zakecal, a zbytek večera už se moc nebavil, nebo prostě odešel. Hodně postav v seriálech, když chtěji umocnit své pocity, tak odchází z místnosti - to jsem si všimnul.
V další scéně už byl onen chlapík ve své ordinaci, a pozval si tam právě toho kamaráda z večírku. Sdělil mu, že má rakovinu.
Říkám si, co by se asi tak stalo, kdyby tu hru nehráli. Dozvěděl by se to, až by bylo pozdě, a ačkoliv by si užil spoustu dalších večírků ve Springfieldu, nečekal by ho pěkný konec, a i když ne třeba mladý, umřel by určitě neklidný.

Návštěva ambasády

10. února 2012 v 11:14 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

momentálně život probíhá v rutinních kolejích, kdy odvádím a přivádím Magi do a ze školky, po ránu zajdu do krámku v ulici pro kafe, pak zasílám své životní výsledky a učení do různých firem a čekám, že to na někoho udělá dojem. Sem tam je ale třeba vykonat něco dalšího, jako jsem se dozvěděl, že každý člověk v Bulharsku musí mít svou trudovou knížku. To je něco ve smyslu našich zápočtových listů. Je to velké jako žákovka, je s vámi celý život a máte tam detailní zápis z každé práce.
Pak lidi okolo mne dostali nápad jít se optat na ambasádu. Otvírací hodiny tam mají v pondělí, ve středu a v pátek od devíti do dvanácti. Z nabídky jsem si vybral středu a zazvonil jsem na kancelář. To jsem už stál před bránou čtyřpatrového domu připomínající hotel z říše komunismu, který je lemován vlajkami zúčastněných národů. Po minutě jsem zaslechnul jakési zachrčení v intercomu, tak jsem si řekl, že jim asi zlobí zvonky, a že mě zrovna vpustili. Strčil jsem do vrat a ty se otevřely. Vešel jsem tak na dvorek, kde číhalo bmw x5, a jak postupuji dál ke vchodům, vyletěla na mne zpoza auta vzrůstem malá žena, která mi verbálně a gestikulací naznačila, že takhle se do České republiky nechodí, že je třeba počkat na povel. To už na mě mluvila na mou žádost česky. Tak jsem se omluvil, a šli jsme zpět ke vratům. Já si stoupl opět ven a ona zůstala uvnitř.
Pozemek, na kterém stojí ambasáda, je půda té země - takže jsem byl chvilku v České republice. Hned mě ale vyhostili, protože jsem vešel bez zazvonění. Ukázala mi tedy zvonek, na který mám zazvonit. Bylo na něm napsáno vrátnice, tak jsem jej před ní zmáčknul.
"Co chcete?" zeptala se. Řekl jsem, že chci vědět, jestli nemají zájem o člověka, a že mimoto bych rád ještě probral business, jež bych tu rád zhmotnil (a zpeněžil). Řekla:"Počkejte tady," a šla zpět do domu. Za chvíli přišla nazpět a řekla mi, že musím pět minut počkat na jejího kolegu, který se o mě postará. Ale že tedy neví.
Tak jsme na sebe pět minut civěli zpoza bránu. Respektive ona na mě číhala zpoza bmw x5 a já pochodoval v kruhu, neb jsem mrznul. Protože rád myslím na kraviny, dumal jsem, jak by to třeba probíhalo při převratu, nebo válce. Za plotem by stálo třeba dvě sta čechů, kteří by nehlídanou a otevřenou bránou vešli do bezpečí, ale byli by poslání nazpět, protože nepočkali na zazvonění. Ale to už je ubrečené.
Za chvíli mi přišla oznámit, že za chvíli zachrčí zvonek, a budu moci vejít. Tak se stalo, já vešel, onen kolega mi řekl, že mi nepomůže a poslal mě do jiných dveří, a tam mi pomohli. Ptal jsem se, jestli náhodou teda někoho nehledají, ale řekli mi, že teda ne. Dozvěděl jsem se, že na českých ambasádách po celém světě pracují v kanceláři dva tři lidi, že prý více není potřeba. Hned mi přišel na mysl film Agent bez minulosti, ve kterém Jason Bourne dojde na americkou ambasádu, kde je hala o několika přepážkách, fronty, tři patra kanceláří (a to nemluvím o malé armádě), ale polknul jsem to.
Tak jsem se chtěl jenom podělit, protože nikdy předtím jsem na žádné ambasádě nebyl; možná se jen ze zvědavosti půjdu podívat na tu americkou. Hned vedle české je i slovenská ambasáda, která má hezčí barák, to jen tak pro pořádek.
Krom těchto historek Magi pozvracela půlku školky, a hodně ji to rozesmálo.

Jeden kamarád v Ostravě mi vykládal, jak jel jednou takový hodně líznatý ze Stodolní, a naproti přes uličku v tramvaji seděl takový ještě líznatější chlap. Dlouho to netrvalo, a ten chlap si nablil na nohy. Můj kamarád se na něj podíval, a všiml si jednoho reklamního letáku, který měl ten borec nad hlavou. Stálo na něm - A tak tu žijem.
Takže to by mohl být takový pěkný konec za tím dnešním informativním textem. A tak tu žijem.

Drama brothers

9. února 2012 v 17:04 | Milllhause |  Film
Michael Douglas v jednom rozhovoru řekl, že v Hollywoodu nevěří skoro nikomu až na pár vyvolených, jako jsou Jack Nicholson, nebo Danny DeVito. Nicholson, DeVito a Douglas se znají od počátků svých kariér; Douglas s DeVitem spolu dokonce bydleli za studií. Spolu se všichni sešli v Přeletu nad kukaččím hnízdem, který na konci znamenal Oscara pro Nicholsona jako herce, a Douglase jako producenta. Natočil to Forman a zfilmování té knížky mu nabídnul nejdříve Kirk Douglas, ale to byl Forman ještě v Československu, a ta nabídka se k němu údajně ani nedostala. Forman tak pochopitelně mlčel, a Kirk si myslel, že byl odmítnut.
Po pár letech dal Kirk práva na knížku Michaelovi, a ten to opět nabídnul Formanovi, který nabídku vzal. Když se to Kirk dozvěděl, tak zuřil, že Michael jo, ale Kirk ne, ale asi se pak nějak domluvili.
Přelet byl druhým filmem v historii, který získal Oscary ve všech hlavních kategoriích - film, režie, scénář a herci v hlavních rolích. Prvním takovým filmem byl Stalo se jedné noci z roku 1934. Ale to říkám jen tak pro zajímavost.
Kdyby dal na rady, tak by Douglas v herectví dál nepokračoval. Na škole hrál na divadle, a když dávali Shakespeara, tak si pozval i taťku, aby se na něj podíval a řekl mu pak, co si o tom myslí. V té době prvotřídní hvězda Kirk Douglas přišel a po představení si vzal Michaela stranou a řekl mu, ať se na to radši vykašle.
"Tohle znamená," řekl po pár letech Douglas, "že se vždycky máte spolehnout jen na to, co si myslíte vy. A ať vám sebevětší kapacita říká co chce, vždycky máte šanci."
Douglas se pak krom herectví vrhnul i na produkci, DeVito na režii a Nicholson na ženské. Douglas s produkcí slavil docela úspěchy. Ten největší úspěch měl s Přeletem, tedy hned prvním filmem, na který dal peníze. Produkuje dodnes, ale to už jen tak jeden film za tři roky; to zřejmě ovlivnila i rakovina, nad kterou zvítězil.
DeVito krom herectví i dost režíruje; zaučil se na pár televizních filmech a několika dílech v sitcomu Taxi, kde i hrál. Mimochodem stejnou režisérskou školu využili i Alan Alda v Mash, nebo David Schwimmer v Přátelích. DeVito měl největší režisérský úspěch s Válkou Roseových, do které obsadil Douglase, a pak i s Hoffou, kde obsadil pro změnu Nicholsona.
A Nicholson krom střídaní ženských hrál jako ďábel. Začínal přitom u animovaných filmů, kde namlouval postavičky, a taky se mihnul v Little shop of horrors, kde začínali pro změnu Steve Martin, nebo Bill Murray. Pak přišla Bezstarostná jízda a šest let po ní Čínská čtvrť s Přeletem. A Nicholson byl na špici.
Všichni si ale vesměs vyzkoušeli všechny pozice u filmu. Douglas režíroval jeden díl seriálu Ulice San Francisca, kde i hrál - opět stejná praxe budoucích režisérů, ale narozdíl od DeVita nebo Aldy se k režii Douglas už nevrátil. DeVito taky krom režírování a hraní i produkoval; produkoval dokonce více než režíroval. Začal s tím, že si zaplatil už zmíněnou Hoffu, ale pak viděl v Cannes Tarantinovy Gaunery. Hned po filmu Tarantinovi volal a slíbil mu, že mu zaplatí příští film, aniž věděl, co Quentin chystá. Ten chystal Pulp fiction, a oba na tom vydělali.
Nicholson zrežíroval čtyři filmy, a napsal jich šest, to se ale dělo na začátku sedmdesátých let. Taky produkuje, ale za posledních dvacet dva let to byly jen čtyři projekty.
Dohromady mají pět oscarů, pět zlatých glóbů a deset dětí, přičemž ve všem má hlavní podíl Nicholson.
A tak to s těma dědkama je...

Comedy brothers

7. února 2012 v 17:03 | Milllhause |  Film
V roce 1979 měl Keith Richards v Kanadě soud ohledně převážení drog. Kanaďani už to chtěli smést ze stolu, protože se to vleklo asi rok, a byla z toho pomalu ostuda. Richardsovi u soudu svědčil Dan Aykroyd ohledně kvality charakteru a podobně. Nějak se dali dohromady, a to i díky kapele Blues Brothers, kde hrál Aykroyd s Johnem Belushim. Bylo to přes Steve Jordana, který jezdil po vystoupeních s Blues Brothers a kterého si v osmasedmdesátém všiml Charlie Watts, bubeník to Rolling Stones. Pak natočili i film Blues Brothers, který jsem ještě neviděl, ale přečetl jsem si, že po předčasné Belushiho smrti se stal kultovním po celém světě.
Belushi byl vůbec maniak, ale to platilo o většině lidí ze Saturday Night Live. Ta se začala vysílat někdy v sedmdesátém sedmém, a její zakladatel Lorne Michaels ji odstartoval právě s Aykroydem, Belushim nebo třeba Chevy Chasem.
Postupem času se do party dostal i Bill Murray. Murray, Aykroyd a Belushi měli v New Yorku svůj bar a v roce 79 tam s nimi Richards trávil hodně času. Hodně si oblíbil právě Belushiho. Richards říkal, že Jagger měl pořád prázdnou ledničku, a tak když jednou spolu všichni chlastali na nějakém hotelu, zaklepal zničehonic Belushi na dveře, oblečený jako poslíček, nikoho nepozdravil, namířil si to k lednici se svým vozíkem, ledničku zaplnil jídlem a klidně prohlásil:"Teď je plná."
Spolu s Haroldem Ramisem, kterého do New Yorku přitáhnul právě Belushi, měli rádiovou show National Lampoon. Ta se pak převedla i do filmové podoby a Ramis natočil první National Lampoon Bláznivou dovolenou rodiny Griswoldů s Chevy Chasem a Beverly D'Angelo.
Ramis je můj velký oblíbenec, a trochu mě mrzí, že není stejně známý jako Murray nebo Aykroyd, i kdyby si to jasně zasloužil. Je to ten Dr. Egon Spengler z Krotitelů duchů, které mimochodem napsal spolu s Aykroydem. Je podepsaný pod filmy jako Na hromnice o den více, Přeber si to, Jako vejce vejci, nebo Caddyshackem.
Celá tahle banda mi připomíná grotesky a "Krále komedie" Macka Sennetta, který krom toho, že hodně pomohl i Chaplinovi v začátcích, dal dohromady i Lauera a Hardyho, kteří do té doby hráli každý zvlášť s nikterak velkým úspěchem; až Sennett je dostal do první ligy. Macka Sennetta si shodou náhod zahrál ve filmu Chaplin Dan Aykroyd.
Všichni tihle lidi teď točí celovečerní filmy spíše jen sporadicky. Velkou popularitu si udržuje hlavně Murray, který krom toho, že je hodně vtipný, je i skvělý herec a v minulých deseti letech posbíral nejednu cenu za dramatické role.
Společnou rozlučku by spolu všichni mohli udělat ve filmu Krotitelé duchů 3, o kterém se mluví už drahně let (momentálně je ohlášen na rok 2014). Někde jsem si přečetl, že by to tam Murray měl schytat hned na začátku filmu, a pak se projevovat už jen jako duch. To by mohla být sranda.

Teď je aktuální skupina Frat Pack, která se na světě objevila o sedmdesát let později po Sennettovi a patří do ní Ben Stiller, Owen a Luke Wilsonovi, Steve Carell, Jack Black, Vince Vaughn a hlavně Will Ferrell; ti ve filmech svých kolegů zahrají třeba jen malou roli, nebo ten film pro změnu zrežírují. Až na Owena Wilsona taky všichni prošli pořadem Saturday Night live.
Napsali, odehráli nebo rovnou natočili filmy jako Cable guy, Zoolander, Tropickou bouři, Nesvatbovi, trilogii Fotrů, nebo Vybíjenou a Krály rocku.
Takže máme, nebo já určitě, kliku - protože nejdříve jsem vyrostl na Murrayovi a spol., a teď je vystřídali dychtiví kluci, i když už ve věku 45-50, z bandy Frat Packu.
Tak to je.

Úvaha o senilitě

3. února 2012 v 18:04 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem pomáhal strejdovi na baráku s nějakýma pařezama v zemi. Tak se činíme, a po chvíli kolem nás prošel jeho tchán, který nám dal za něco sodovku. Strejda ho jen sledoval se skeptickým pohledem, přikyvoval a když onen tchán poodešel, řekl: "Doufám, že mě pepka klepne dřív, než dojdu do tohohle stádia."
Stárneme všichni. Ale teď pozor - je tu jeden rozdíl. Dejme tomu, že mám kamaráda, který se jmenuje Vendelín. Vždy, když se mnou jde Vendelín na pivo, nebo na výlet, říkám: "Vendelín je tady se mnou", protože je hmotně vedle mě. Vendelínovi se ale stane nehoda a nešťastnou náhodou zemře.
Jdu mu na pohřeb. Když se domlouvá přenos rakve, neb jeho rodina je příliš zarmoucená, aby cokoliv řešila, tak se lidé ptají: "Kdo ponese Vendelínovo tělo?" Už neříkají: "Kdo ponese Vendelína." Protože si snad i nevědomky uvědomujeme, že tělesná schránka, ze které odejde duše, je nic. Míň než to. Vendelín je tu pořád s námi, jenom už snad tolik nemluví a abstinuje.
A tak je to i se stářím, říkám si. Tělo mi stárne, protože ho hyzdím. Můžu si jej cvičit, aby mi usnadňovalo pohyb po světě, ale nejsem to já. Je to jen schránka pro myšlení s pomůckami, jak to myšlení a nápady toho myšlení proměnit v činy. A právě proto můžu být pořád velice mladý, a některé problémy mi mohou být ukradené.
Řekl jsem si taky, jak tak probíhá ten život, a jeden vedle druhého poměrně stejnou rychlostí stárneme a senilníme. Vzpomněl jsem si na mé pocity z dětství, kdy jsem vnímal starší lidi, ať už sígry z vyšších tříd, ale hlavně generaci rodičů a nedej bože učitelek - jak staří jsou, a jak mi nemohou nikdy porozumět. A jak se tak pomalu se všemi ostatními kamarády posouvám skrz věkovou hranici výš a výš, tak si na sobě nevšímám, že bych byl jako oni. Spíš si občas připadám, jako by mi bylo zase těch patnáct.
Tak jsem se zamyslel, že to je moc dobře, protože tím pádem - jestli to tedy půjde pořád takhle dál, tak bude celý svět mládnout se mnou a nikdo už nebude starý a senilní a zapšklý a zbytečně chytrý.
Ale pak mě ještě nějaká mocná síla nutí k objektivitě a připuštění možnosti, že tak jako jsem kdysi posuzoval já onu generaci nade mnou, tak i nás a mě zase bude úplně stejně posuzovat generace pode mnou, a taky budem v jejich očích obyčejní prdlouši.
Člověk na to musí pořád myslet.

Trapný

3. února 2012 v 13:03 | Milllhause |  Bulharské dny

Kdy bývám zoufalý:
Vzpomínám si, jak jsem ve druhé třídě chodil se školou plavat. Jednou po hodině plávání jsem šel s ostatníma do sprch smýt ze sebe chlór, a jak si tak jdu vesele do šatny, zpozoruji, že jsem si opomenul zpětně navléci plavky, tudíž jsem pochodoval s cikáčkem jen tak - lank san. To zajímavé na tom bylo, že jsem si to uvědomil v momentě, kdy už na mě zírala učitelka se spolužačkou, ale taky celá další třída v bazénu, který byl umístěn za proskleněnými dveřmi. Dal jsem se tedy na úprk pro plavky zpět do sprch. Nějaký přítel mi je ale už mezitím vzal do šatny, tak jsem celou trasu proběhnul ještě jednou.
To mi bylo asi osm nebo devět. Pak mi bylo pětadvacet a potřeboval jsem si koupit kalhoty. Procházím se obchodem, ve kterém zněla disco hudba a spousta mladých lidí, párů a všelijakých uskupení se prodíralo houštinami stojanů a poličkami s oblečením. Osobně mám potíž i při tom nejjasnějším uvažování rozeznat rozdíl mezi pánskou a dámskou módou - zvlášť, když je onen butik zbaven cedulek. No tak si jdu, vyhýbám se chlapovi - stane se nám ale to, co se stává běžně - uhýbali jsme si na stejnou světovou stranu. Čtyřikrát. Tak se na něho podívám a uvidím sebe. V zrcadle.
A v sedmé třídě se mě spolužák zeptal, jestli vím něco o ženách, a já přitakal, že samozřejmě toho vím dost. Tak mi řekl, ať mu povím, co jsou to krámy. Zrudnul jsem, a řekl jsem mu, že: "To jsou takové ty nepotřebné věci, které vyhodím." To se se mnou vezlo až do momentu, kdy jsem ze školy radši odešel.
Kdyby se mi tohle nestávalo, pomalu bych neměl o čem mluvit.

Vzpomínka na oběd

3. února 2012 v 9:06 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem byl v Brně na obědě, a protože bylo dost plno, přisedl jsem si k jedné ženě.
Probíhalo to asi takhle:

"Mohu přisednout?" zeptal se mladík a s pozdvihnutým obočím čekal na odpověď.
"Proč ne," dostalo se mu odpovědi. Bylo jí tak před čtyříctkou, ale vypadala skvěle a udržovaně. Mladík ji shlédl během usedání a pak se věnoval jídelnímu lístku. Žena o něj okem nezavadila, jen si četla střídavě dvě rozevřené knihy a sem tam udělala zápisek tužkou. Přišla servírka a zeptala se na objednávku.
"Trojku, prosím," řekl mladík a zahleděl se do stěny před sebou, pohledem tak ulpíval na zákuscích vystavených ve vitrínce. V momentě, kdy žena sáhla do kabelky pro telefon a vyťukala pár prvních čísel, se v kavárně otevřely dveře a vešel muž. Žena s úsměvem mobil opět zaklapla a pokývla na něj hlavou.
"No, kde jsi? Ahoj," pozdravila.
"Čau Jani, promiň." Sundal si bundu, položil ji vedle ní na sedačku a sám si sedl vedle mladíka, který právě začal pojídat polévku. Pár sedící naproti sobě si věnoval první radostné pohledy. "Je tam zima jak v Rusku," vydechl muž a začal pročítat jídelní lístek s nabídkou pro úterý.
"Já si dám ty špagety," řekla Jana a zavřela knihy. Muž si toho povšimnul: "Jak to jde? Nějaký pokrok?" zeptal se. Přišla servírka a muž objednal dvakrát špagety.
"Budu to chtít uhrát na napadení. A doufat, že neprokážou, že ty věci chtěl vzít, jinak by šlo o loupež a je to konec."
"Co on na to?" zeptal se. Žena mu věnovala jen výmluvný pohled. Přistály jim na stole polévky, zatímco mladíkovi servírka odnesla prázdný talíř. Ten si zatím zkontroloval poslední příchozí zprávy na mobilu, a opětovně se zahleděl do zdi. Nevěnoval jim jediný pohled.
"Včera to bylo doma strašný," začal vyprávět muž. "Ta koza si zase dělala nehty v obýváku. Takže bylo dusno hned jak jsem došel domů. A když Věře řeknu, proč s tím něco neudělá, tak klasicky zavrtí hlavou, že neví jak na to," zavrtěl nechápavě hlavou.
"To si neumí dupnout?"
"Nechce se hádat. Dcerunka se totiž hned naštve, vším třískne a zamkne se na den do pokoje." Zavrtěl muž hlavou a dojedl polévku. Žena už měla dojezeno a jen ho sledovala, kterak mu kapka stékla po bradě. Jen se koutkem úst pousmála a pokračovala. "Já si včera taky užila."
"Už máte dořešenou tu dovolenou?"
"Vypadá to že jo, nepojedem. Teda aspoň ne všichni." Muž jen čekal upřeným pohledem. Poslouchal. Jana pokračovala: "Včera to snad ještě vypadalo dobře, i přes ty blbé kecy. Večer se mě dokonce můj čtyřletý syn zeptal, jestli jsme schopní se konečně domluvit. Díky," poděkovala servírce, která donesla druhý chod. Mladík už nějakou chvíli do sebe házel řízek s brambory.
"Každopádně po tom dnešním ranním výstupu naděje vzaly za své."
"Nepůjde to ještě jinak?"
"Já nevím," vzdychla si. "Fakt jsem si včera myslela, že to půjde, ale dnešní ranní výstup mě utvrdil, že to nemá cenu. Pojedu sama s Martínkem." Muž odpověděl mlčením. "Kdy ses včera vrátila?" zeptal se.
"Okolo sedmé, co ty?"
"V osm, jel jsem ještě nakoupit. Dokonce jsem ani neslyšel, kde jsem zase byl." Oba se dál věnovali jídlu. Mladík už vše pozřel a dokonce už nachystal stravenku na stůl. Čekal na servírku a pomalu na sebe navlékal bundu.
Po chvíli servírka přišla: "Šedesát devět, prosím."
"Díky, nashle," řekl mladík a servírka mu odpověděla.
"Na shledanou," řekl i směrem k onomu páru a otočil se k odchodu.
"Mějte se," hlesl muž mezi polknutím a nabráním nové porce.

Já jsem pak došel do práce a pokračoval v mizerných výkonech. Ale nějak mi v hlavě bloumala ta vzpomínka na ten oběd, a napadlo mě, co kdyby to dopadlo takhle:

Mladík už vše pozřel a dokonce už nachystal stravenku na stůl. Čekal na servírku a pomalu na sebe navlékal bundu. Něco mu zdánlivě nechtěně vypadlo, ale nikdo si toho nevšimnul.
Po chvíli servírka přišla: "Šedesát devět, prosím."
"Díky, nashle," řekl mladík a servírka mu odpověděla.
"Na shledanou," řekl i směrem k onomu páru a otočil se k odchodu.
"Mějte se," hlesl muž mezi polknutím a nabráním nové porce. Jana mladíkův odchod jen sledovala a ulpěl ji zrak na něčem na stole. Na něčem, co ten mladík ztratil. "To je tvoje, Ráďo?" zeptala se muže. Ten se podíval po směru jejího pohledu a vzal do ruky onu vizitku. Úsměv mu zmrznul až po chvíli.
"Co je?" zeptala se Jana.
"To byl detektiv," odpověděl Ráďa a zkoumavě se na tu vizitku díval, jakoby se z ní snažil vyčíst něco dalšího. Něco mezi řádky, co není patrné na první pohled.
"No a?" zeptala se.
"Poslaný na nás!" naštval se a strčil ji vizitku před obličej. V momentě, kdy Jana četla vzkaz napsaný tužkou na té malé kartičce, Ráďa vyběhnul z restaurace. Venku málem vrazil do postaršího páru, který zrovna chtěl vejít.
"Promiňte prosím, omlouvám se," vydal ze sebe aniž jim věnoval pohled. Jen se rychle rozhlížel, zda ho ještě neuvidí. Po mladíkovi už ale nebylo ani stopy.
"Slečno, ten muž co seděl vedle nás, chodí tu často? Nevíte?" ptal se o pár vteřin později servírky.
"Prosím vás podívejte se, co tu je lidí, jak to mám vědět?" odbyla ho a pokračovala v cestě s novou porcí. Jana jen zařezaně seděla v sedačce a bezbarvě si hrála s vizitkou. Radek si sednul vedle ní naplněný zmarem. "To jsou ale lidi," povzdechl si a zavrtěl hlavou.

Nebýt vyzvědačem, neposlouchal bych cizí hovory a nevytvářel si naivní závěry obědů jiných lidí, ale i Svěrák nebo Richards řekli, že poslouchají vše, co se kolem šustne, aby měli co házet na papír, nebo mezi akordy. Tak proto tak činím.