Tradice

28. února 2012 v 18:45 | Milllhause |  Bulharské dny
Aby se nikdo nevzdálil, tak už na začátku sdělil, co se stane na konci - dostaneme dárky. Všech čtyřicet dam okolo mne si radostně povzdechlo nad možností výběru mezi rádiem, malou kabelou, nebo kávovarem.
Byla to má první reklamní akce, které jsem se nezúčastnil jako prodejce, a ty pocity z let minulých se mi vracely až neobvykle silně. Muž, který prezentaci vedl, si s publikem pohrával jako pes s míčkem, jen více zručněji, a skoro nikdy mu nespadnul na zem. Jen si ho někdy hodil příliš daleko, a měl problémy ho doběhnout; to se pak tonoucí stébla chytal, a vracel se zpět na začátek. Na místo, kde se cítil mnohem jistější.
Jeho asistent posledním rokem studuje ekonomiku a byl vždy po ruce, po celé tři hodiny, během kterých si přítomní koupili dvě matrace, pět přikrývek, osm polštářů a tři masážní přítroje, které prodejci zlevnili o čtyři sta leva během třiceti minut.
Smutné na tom je, že ač se polovina lidí nudila, všichni zůstali do konce, aby dostali dárek. Během té doby se prodejce změnil z příjemného přítele, kterého zajímají mě zdravotní problémy, v peníze sající bestii.
"Ještě dvě minutky, tam vzadu ticho, prosím shodli jsme se, že hlavní je zdraví, ano vy paní, řekněte znovu, jak jste byla spokojena, ano dneska speciální akce, 70 procent dolů, tak rychle zvedněte ruce," a podobně.
Já si odnesl tu kabelu, bulharsky čantu, a cítil jsem, že má hlava je nafouklá jako balon, ale zároveň "vybrakovaná jako bych strávil tři dny na konferenci o perspektivách hřebíku", jak by řekl Rimmer.
Byla to jedna z významných událostí, jež se tady momentálně konají, a ani jedna se neděje poprvé, protože jak jste již pochopili, máme co do činění s tradicí.

PROŠKA
V neděli, a to každou poslední únorovou neděli už příšernou spoustu let, se pořádají jakési rodinné sešlosti, na kterých se mladí omlouvají starším za různé způsobené strasti. Není to sice můj případ, ale i kdyby jste nikdy za žádnou újmou nestáli, stejně se musíte omluvit; i kdyby jen proto, že jste prostě mladí. To mi připomíná jednu cestu vlakem z Prahy do Ostravy, kde jsem v kupé vychytal tři dámy v letech, přičemž i ony se potkaly až ve vlaku. Rozpomínaly se na mládí v rozpuku, a na to, jak to všechno spláchlo stáří, a že spousta z těch rozkoší už se pro ně staly nedostupnými, i když by si daly říct. Četl jsem svou knížku, nebo časopis - to je totiž jedno, protože jsem se na četbu vůbec nesoustředil, a poslouchal. Zpátky ale k tradici.
Byli jsem u babičky, která navařila steaky, omluvili se, a Magi zazpívala něco o lásce.
Tento svátek existuje jen v Bulharsku, je náboženský, a pochází přímo od Zea; je to křesťanský svátek. Píše se o tom v Bibli, v knize Matoušově, páté kapitole a verších 23-24.
A proto, když bys obětoval na oltáři svůj dar a tam si vzpomněl, že tvůj bratr má něco proti tobě,
nech svůj dar tam před oltářem a jdi a nejprve se smiř se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar.
Máme si uvědomit vše zlé v sobě, nedržet to tam, a pěkně to nechat navždy odplout, což se trochu bije s tím, že jde o tradici. Pokud to je navždy, není to třeba opakovat, nali?
Za starých časů přišly všechny děti k prarodičům, jeden po druhém jim políbili ruce a pověděli: "Prosím o odpuštění," kterého se jim záhy dostalo. Ten nejmladší (i když se ničím neprovinil) políbil ruce všem. My ruce nelíbali, prostě jsme se najedli a pěkně si popovídali.

BABA MARTA
Svátek, který připadá na 1. Březen, a nese s sebou něco skvělého, jako je loučení se se zimou, a vítaní jara. V Česku, na Moravě (a na Slezsku tiež), není moc populární Duben; aprílový vtipkující měsíc, kdy se během dne několikrát změní počas a jeden kupříkladu nemůže vyjít na ulici, aniž by se neopálil při umrznutí ve vánici.
Tyhle rozmary se tu dějí v Březnu, a každý tak Březnu pro jeho proměnlivost říká ženský měsíc. Ženský měsíc Baby Marty, která je starší sestra bratrů Ledna a Února (Gulam i Malk Sečko). Nechápejte špatně Babu Martu; není zlá, naopak je pro ni typický smích a radost. Jenomže se taky umí pěkně nasrat, a jakpak by ne, když Leden a Únor neustále upíjejí víno a dělají vylomeniny; to pak na ně pošle vánici, i když se ráno usmívala jako sluníčko - tolik propojenost s počasím.
Mimochodem tahle Marta i dost dobře nastavuje zrcadlo bulharské povaze, která je výbušná a lehce se tady stane, že vám mysl zatemní emoce. Takže buď naplno milujete, nebo nenávidíte; na nějaké city napolovic se tady nehraje. Jestli miluješ, miluj až za hrob, jestli piješ, upij se pod obraz, jestli jíš, posnídej steak a zapij jej pivem.
Protože je Marta plná života, nemá ráda staré lidi, což je rozdílný přístup oproti svátku popsanému o řádky výše. Slaví se prvního, pátého a pětadvacátého března, a přístup na tyto slavnosti mají jen mladé ženy a děti. Muži a dříve narození zůstavají doma. Tohle se ale dodržuje spíše na vesnicích a okrajových oblastech, ne ve velkých městech.
Svátek je to starý tisíce let; zavedli jej tady Chánové, a ti tady byli ještě před Kristem. Postupem času se ke slavení Baby Marty přidali lidé v Řecku, Srbsku, Rumunsku, Moldávii, Albánii a některých částech Ruska.
Krom zmíněných oslav si lidé na ruce věší obdarované provázky, zvané Martenica. Jsou červené a bílé, protože od pradávna červená zpodobňuje Ženu, Boha, Narození a Smrt, a bílá pak Slunce a Věčnost. Předáte ji a řeknete: "Čestyta Baba Marta."
Předáte je všem, které milujete; přejete jim tak sílu, zdraví a dlouhý život. Jistě se ptáte, jak dlouho pak tu Martenici (spoustu Martenic popřípadě) nosíte. Nosíte je dlouho, dokud nerozkvetou první stromy, na které pak ty Martenice musíte pověsit. To už je teplo, a rozkvetlí jsou krom stromů i bulhaři.

OSVOBOZENÍ OD TURKŮ
To už máme třetího března, a jde o téma žhavé i po 134 letech. Turci osídlili Bulharsko a zůstali tady na pět set let (kam se hrabou Habsburci). V onom roce 1878 byl podepsán San Stefansky miren dogovor; někdy taky označovaný jako Berlínská smlouva, což byl výsledek Bulharsko-rusko-turecké války, a ta Bulhary osvobodila a okradla asi o polovinu území. Od země byly odkrojeny půdy Srbska, Turecka a Makedonie. Z Makedonie pochází pradědové mé milé.
Pěkné na tom je, že po osídlení Turci krom vypálení kostelů (zůstaly jen malé stavby) spálili všechny knihy. Bulharští patrioti se s tím nesmířili a rozutekli se do hor, kde založili rodiny. Staré pověsti, tradice a příběhy se pak přenášely slovem z generace na generaci - a přežily dodnes.
Taky proto jsem se dneska mohl tak rozepsat.

Ale abych nekončil zbytečně brzo, tak je třeba vložit na internet další bulharské slovo, které užíváme i my, ale jinak.
Po Mrdni se, a Lulínu, tady máme krásné slovo Matka. V jednom textu jsem jej použil, milá seděla vedle mě, koukala přes rameno, a zarazila se.
"Matka?" zeptala se tím neodolatelným přízvukem.
"Da, tova e mother," vysvětluji.
"My tak říkáme děloze," zírá na mě.
"Co?" vyletím. "Jak můžete tak krásné slovo použít na tohle.."
"Ne! Jak vy můžete tohle slovo použít na pojmenování takové osoby!" opáčila. Už se těším, co zjistím příště.
To by bylo asi vše. Měl jsem v záloze sice ještě jednu smutnou příhodu, která se mi navíc ani nestala, ale tu povím jindy.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama