Vzpomínka na oběd

3. února 2012 v 9:06 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem byl v Brně na obědě, a protože bylo dost plno, přisedl jsem si k jedné ženě.
Probíhalo to asi takhle:

"Mohu přisednout?" zeptal se mladík a s pozdvihnutým obočím čekal na odpověď.
"Proč ne," dostalo se mu odpovědi. Bylo jí tak před čtyříctkou, ale vypadala skvěle a udržovaně. Mladík ji shlédl během usedání a pak se věnoval jídelnímu lístku. Žena o něj okem nezavadila, jen si četla střídavě dvě rozevřené knihy a sem tam udělala zápisek tužkou. Přišla servírka a zeptala se na objednávku.
"Trojku, prosím," řekl mladík a zahleděl se do stěny před sebou, pohledem tak ulpíval na zákuscích vystavených ve vitrínce. V momentě, kdy žena sáhla do kabelky pro telefon a vyťukala pár prvních čísel, se v kavárně otevřely dveře a vešel muž. Žena s úsměvem mobil opět zaklapla a pokývla na něj hlavou.
"No, kde jsi? Ahoj," pozdravila.
"Čau Jani, promiň." Sundal si bundu, položil ji vedle ní na sedačku a sám si sedl vedle mladíka, který právě začal pojídat polévku. Pár sedící naproti sobě si věnoval první radostné pohledy. "Je tam zima jak v Rusku," vydechl muž a začal pročítat jídelní lístek s nabídkou pro úterý.
"Já si dám ty špagety," řekla Jana a zavřela knihy. Muž si toho povšimnul: "Jak to jde? Nějaký pokrok?" zeptal se. Přišla servírka a muž objednal dvakrát špagety.
"Budu to chtít uhrát na napadení. A doufat, že neprokážou, že ty věci chtěl vzít, jinak by šlo o loupež a je to konec."
"Co on na to?" zeptal se. Žena mu věnovala jen výmluvný pohled. Přistály jim na stole polévky, zatímco mladíkovi servírka odnesla prázdný talíř. Ten si zatím zkontroloval poslední příchozí zprávy na mobilu, a opětovně se zahleděl do zdi. Nevěnoval jim jediný pohled.
"Včera to bylo doma strašný," začal vyprávět muž. "Ta koza si zase dělala nehty v obýváku. Takže bylo dusno hned jak jsem došel domů. A když Věře řeknu, proč s tím něco neudělá, tak klasicky zavrtí hlavou, že neví jak na to," zavrtěl nechápavě hlavou.
"To si neumí dupnout?"
"Nechce se hádat. Dcerunka se totiž hned naštve, vším třískne a zamkne se na den do pokoje." Zavrtěl muž hlavou a dojedl polévku. Žena už měla dojezeno a jen ho sledovala, kterak mu kapka stékla po bradě. Jen se koutkem úst pousmála a pokračovala. "Já si včera taky užila."
"Už máte dořešenou tu dovolenou?"
"Vypadá to že jo, nepojedem. Teda aspoň ne všichni." Muž jen čekal upřeným pohledem. Poslouchal. Jana pokračovala: "Včera to snad ještě vypadalo dobře, i přes ty blbé kecy. Večer se mě dokonce můj čtyřletý syn zeptal, jestli jsme schopní se konečně domluvit. Díky," poděkovala servírce, která donesla druhý chod. Mladík už nějakou chvíli do sebe házel řízek s brambory.
"Každopádně po tom dnešním ranním výstupu naděje vzaly za své."
"Nepůjde to ještě jinak?"
"Já nevím," vzdychla si. "Fakt jsem si včera myslela, že to půjde, ale dnešní ranní výstup mě utvrdil, že to nemá cenu. Pojedu sama s Martínkem." Muž odpověděl mlčením. "Kdy ses včera vrátila?" zeptal se.
"Okolo sedmé, co ty?"
"V osm, jel jsem ještě nakoupit. Dokonce jsem ani neslyšel, kde jsem zase byl." Oba se dál věnovali jídlu. Mladík už vše pozřel a dokonce už nachystal stravenku na stůl. Čekal na servírku a pomalu na sebe navlékal bundu.
Po chvíli servírka přišla: "Šedesát devět, prosím."
"Díky, nashle," řekl mladík a servírka mu odpověděla.
"Na shledanou," řekl i směrem k onomu páru a otočil se k odchodu.
"Mějte se," hlesl muž mezi polknutím a nabráním nové porce.

Já jsem pak došel do práce a pokračoval v mizerných výkonech. Ale nějak mi v hlavě bloumala ta vzpomínka na ten oběd, a napadlo mě, co kdyby to dopadlo takhle:

Mladík už vše pozřel a dokonce už nachystal stravenku na stůl. Čekal na servírku a pomalu na sebe navlékal bundu. Něco mu zdánlivě nechtěně vypadlo, ale nikdo si toho nevšimnul.
Po chvíli servírka přišla: "Šedesát devět, prosím."
"Díky, nashle," řekl mladík a servírka mu odpověděla.
"Na shledanou," řekl i směrem k onomu páru a otočil se k odchodu.
"Mějte se," hlesl muž mezi polknutím a nabráním nové porce. Jana mladíkův odchod jen sledovala a ulpěl ji zrak na něčem na stole. Na něčem, co ten mladík ztratil. "To je tvoje, Ráďo?" zeptala se muže. Ten se podíval po směru jejího pohledu a vzal do ruky onu vizitku. Úsměv mu zmrznul až po chvíli.
"Co je?" zeptala se Jana.
"To byl detektiv," odpověděl Ráďa a zkoumavě se na tu vizitku díval, jakoby se z ní snažil vyčíst něco dalšího. Něco mezi řádky, co není patrné na první pohled.
"No a?" zeptala se.
"Poslaný na nás!" naštval se a strčil ji vizitku před obličej. V momentě, kdy Jana četla vzkaz napsaný tužkou na té malé kartičce, Ráďa vyběhnul z restaurace. Venku málem vrazil do postaršího páru, který zrovna chtěl vejít.
"Promiňte prosím, omlouvám se," vydal ze sebe aniž jim věnoval pohled. Jen se rychle rozhlížel, zda ho ještě neuvidí. Po mladíkovi už ale nebylo ani stopy.
"Slečno, ten muž co seděl vedle nás, chodí tu často? Nevíte?" ptal se o pár vteřin později servírky.
"Prosím vás podívejte se, co tu je lidí, jak to mám vědět?" odbyla ho a pokračovala v cestě s novou porcí. Jana jen zařezaně seděla v sedačce a bezbarvě si hrála s vizitkou. Radek si sednul vedle ní naplněný zmarem. "To jsou ale lidi," povzdechl si a zavrtěl hlavou.

Nebýt vyzvědačem, neposlouchal bych cizí hovory a nevytvářel si naivní závěry obědů jiných lidí, ale i Svěrák nebo Richards řekli, že poslouchají vše, co se kolem šustne, aby měli co házet na papír, nebo mezi akordy. Tak proto tak činím.
 


Komentáře

1 free-ideas free-ideas | Web | 3. února 2012 v 14:32 | Reagovat

Pěkná představa :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama