Březen 2012

Babička a trhy

24. března 2012 v 18:52 | Milllhause |  Bulharské dny
Od toho místa žije jeden kilometr a 67 let daleko. Před pár lety tady ve Slatině v Sofii udělali válečné muzeum - část se nachází venku, část uvnitř. Lidé si kterýkoliv den zdarma mohou ohmatat tanky, německá letadla (které Německo Bulharsku darovalo), rakety a uvnitř pak i tři tisíce let staré vykopávky. Některé tanky, které sloužily v bulharské armádě, si v Sofijských ulicích za války mohla ohmatat i tehdy desetilatá Cvetanka, pokud se zrovna neschovávala v krytu nedalekého kostela, který dneska vidí z okna, a kterému přispívá na opravy, aniž by to na něm bylo poznat.
Dneska už je jí osmasedmdesát, odolává svodům stejně starého muže, a ze Sofie už drahně let nevytáhla paty. Má syna a pozemky, které potomstvu zajistil její děda a jeden pár vnuček.
V lednu před čtyřiceti devíti lety ležela na porodním sále a doktor ji svěřoval, že dvojčata porod neustála a zemřela. Cvetance se sevřel krk, ale už po pár minutách měla rozbušené srdce nad zprávou, že kluka zachránili. Dala mu jméno Božidar. Do dneška ale nevěří, že je jeho opravdovou matkou; myslí, že ji tehdy zalhali, její děti že zemřely a tak jí dali jiné dítě, které bylo asi zrovna po ruce. Nikdo neví, jak to opravdu bylo, protože jediným svědkem těch událostí je právě Cvetanka, která si už sem tam nějakou vzpomínku pokřiví, a má na to nárok.
Dozvěděl jsem se to dneska, když jsme byli u ní na obědě, ale nejvíc mě ohromila možnost, kdy malá holka narazí v ulici na tank v deseti letech, a pak se jediným střihem přemístí do budoucnosti, kdy už jako uschlá stařena má ten stroj vedle domu v muzeu.
Od čtvrtka svítí slunce trochu v jiném úhlu, protože chodím do práce a tak budu opět coby speditor pomáhat tomu, aby se svět stal lepším místem a všichni ve středozemí mohli si koupit banány a aby si všichni v Evropě mohli koupit ta skvělá čínská udělátka; budu posílat ty kamiony se vším a prostě napříč.

Ale abych nemluvil jenom o práci. V Sofii dlouhodobě funguje několik marketů s různorodě zaměřeným zbožím. Tedy, mají tady i normální pětipatrové multishopy s kinem a restauracemi, ale s tím se nespokojili.
Každou sobotu a neděli se pořádá BITAK. Asi dvakrát do měsíce tam jezdí Sergej se svým švagrem, tak mě minule vzali s sebou. Říkají tomu cikánský obchoďák, protože 90 procet stánků je vedeno cikány. U slova stánek se ale na dvě sekundy zastavíme, protože těch je tam poskrovnu. Spíše to místní obchodníci řeší rozprostřením deky po zemi (obrovského parkoviště s výhledem na Vitošu) a prodávají naprosto vše, co někde našli. Kromě jídla.
Ptal jsem se, proč tam vůbec lezou, ale řekli, že "ciganite sa glupovi" a nepoznají v čem je čeho cena. A tak se tam dají najít opravdové poklady, které prodávající našel na půdě nebo na ulici. Něco podobného se pravidelně koná i vedle chrámu Alexandra Nevského, ale ten je spíš založený na armádu. Hosti z Česka jen žasli na lžičkami, helmami či noži s nacistickými kříži, které tam prodávají usměvavé ženy v letech,
Pak je tady jiný market, kde jsme byli dneska s družkou. Je to takový obchoďák se zvířaty a potřebami pro ně, ale není umístěný na parkovišti, ale naopak normálně na cestě. Kdyby tam nebyli prodejci, jezdila by tam auta. Šli jsme se pokochat pohledy na štěňata a králíčky a ryby a holuby a slepice, přičemž jsem si všiml pár kohoutů na provázku a jejich majitele, který seděl vedle nich na židli a pokuřoval si svou cigaretu. Dal jsem k dobru historku z dětství, kdy sestru (nebo mě - to si nepamatuju) na horách a v dětství obskočil jeden kohout, kterého vlastnil místní statkář. Ležel jsem (nebo sestra ležela) na zemi a kohout po nás skákal. Po téhle eskapádě, kdy onen kohout (metaforicky) ztratil hlavu, uběhlo asi pět minut, než statkář popadnul sekyrku a kohout ztratil hlavu doopravdy. Družka to přešla, a soustředila se jen na zvířata (bulharsky životnite). Celou dobu byla rozsvícená jako žárovka. I mě ti malí pséci obměkčili a představoval jsem si tak sám sebe, jak běhám po palouku pronásledován vesele štěkajícím mopsem. Mops je náš favorit v případě případné koupě. To je bez debat.
No pak jsme tedy došli k babičce. Tím se dostávám k další důležité informaci. Babička je bulharsky sprosté oslovení pro starou paní. Pokud někdo o nějaké dámě v letech řekne, že je babička, myslí se tím, že je stará svině. Tahle naše "babička" je tak baba Cece. Mimochodem na tom marketu byly i čivavy, družka jima byla unešená, ale řekl jsem, že to byly spíš krysy, ty čivavy. Řekla, že neví, co je to čivava.
"Snad nemyslíš čichuachuy?" Takhle tady tomu říkají.
A aby toho nebylo málo, tak manželstsví se bulharsky řekne brak. Řekl jsem jim, že v češtině brak znamená něco, co nestojí ani za řeč. Řekli, že tady to znamená to samé - jen náhoda že tomu chtěla, aby se to slovo používalo pro obé.

Newman

24. března 2012 v 16:41 | Milllhause |  Film
Narodil se v Los Angeles, dodneška tam pracuje a docela se činí; uznání za práci z těch největších mu ale stále uníká. Je to hudební skladatel, celým jménem Thomas Newman. Hudbu složil k více než padesáti filmům. K hudbě byl veden odmala otcem Alfredem, dalším velkým skladatelem. Navíc není jediným postiženým dítětem v rodině Newmanů; hudbě se věnují i jeho bratr Randy a další sestřenice či bratranci.
Složil hudbu k dvaatřiceti filmům, než přišel jeho zlomový rok 94. To ale neznamená, že se do té doby zabýval jen nějakými filmy bez zájmu.
Z filmu Smažená zelená rajčata si pamatuju jen scénu z vlakem, který přejede nějakému klukovi nohu. Bylo jsem malý capart a babička mě nechala se dívat jen do téhle scény. Pak - před pěti minutama - jsem zjistil, že i pro něj složil Newman hudbu, a taky pro některé díly seriálu Alfred Hitchcock uvádí, nebo pro Vůni ženy s Al Pacinem.
To jen tak pro zamyšlení, jak dlouho i ti nejlepší čekali na úspěch. Rok 94 mám nesmazatelně zafixovaný jako neobvykle silný ročník - v jednom roce vzniklo hodně klasických filmů jako komedie Čtyři svatby a jeden pohřeb (start kariéry Hugh Granta), Maska (start Jima Carryeho), Lví král, Pulp Fiction, Forrest Gump, nebo konečně Vykoupení z věznice Shawshank a Malé ženy - dva filmy s Newmanovou hudbou (ve stejný rok složil ještě tři další alba). Za oba byl nominovaný na Oscara, ale nedostal ho. Řítila se na něho však spousta nabídek. O dva roky později byl nominovaný za Hrdiny mého dětství, opět neuspěl. V tom roce složil hudbu i k Formanovu Larry Flyntovi.
V roce 99 se o něj začala zajímat i široká veřejnost kvůli Americké kráse, ve které započala jeho spolupráce se Samem Mendesem; Krása byl jeho debut (do té doby byl věhlasný režisér videoklipů a reklam). Mimochodem režii mu svěřil Spielberg, který měl ve filmu peníze. Když pak viděl film ve střižně, řekl Mendesovi: "Chtěl jsem po tobě jenom, abys to úplně nepodělal. A tys rovnou natočil klasiku." Od té chvíle Newman s Mendesem spolupracovali na každém filmu. Jejich další spolupráce bude Skyfall, další bondovka s Craigem. Nicméně za Krásu byl Newman opět nominovaný a opět neuspěl.
O čtyři roky později (mezitím se možná čtenáři vybaví kusé melodie k Zelené Míli, Erin Brockovich nebo znělka seriálu Odpočívej v pokoji) přišla šňůra nominací tří let v řadě za filmy Road to perdition, Hledá se Nemo, a Lemony Snicket; neproměnil ani jednu. To už se o tom začalo mluvit. Když byl napřesrok nominován za Berlínské spiknutí, před ceremoniálem se do něj v legraci opřeli, že už osmkrát neuspěl. Newman v legraci opáčil, že neuspěl jen sedmkrát - že po osmé to bude dnes večer. To ještě nevěděl, že má pravdu.
Přesto Newman nelenil, protože evidentně neskládá hudbu jen proto, že by za ni mohl dostat Oscara. V roce 08 stvořil hned mé dva oblíbené soundtracky k Nouzovému východu (opět spolupráce s Mendesem) a k animáku Wall-E. Byl nominovaný za ten druhý, a to hned dvakrát - za hudbu jako takovou, a za skladbu Down to Earth, kterou napsal s Peterem Gabrielem. Neuspěl ani jednou. Takže z toho bylo už deset nominací bez vítězství, což dělá z Newmana největšího smolaře v hudební kategorii v Hollywoodské historii. Jestli nedostal sošku za majstrštyky, jako byly soundtracky k fimům Shawshank nebo Americká krása, tak na co akademici ještě čekají.

Newmanův otec Alfred, který zemřel v roce 1970, byl mnohem úspěšnější. Hodně známý je už jen pro stvoření znělky 20th Century Fox. Jen osm skladatelů v historii získalo sošku dva roky po sobě; jen dvěma skladatelům se to povedlo dokonce dvakrát. Jedním z nich je právě Alfred a řeč je o letech 52-53 a 55-56, takže v pěti letech obdržel čtyři. Nezůstal ale u toho, Oscarů měl nakonec devět, což z něj dělá nejúspěšnějšího skladatele ze všech (potřeboval na to 43 nominací - opět nejvíc ze všech). Otec a syn jsou tak naprostými protipóly. To je příběh.
Možná i pro sbírání jiných cen po světě se na to Newman dívá z nadhledem. "Protože prohry zocelují, jsem rád smolařem," řekl. Pronesl to ještě před dvěmi neproměněnými nominacemi za film Wall-E.
I tak zůstává jedním z nejvlivnějších a nejosobitějších hollywoodských skladatelů; jeho hudba se dá rozpoznat aniž bychom věděli, kdo onu hudbu pro film poskládal. Vyžívá se hlavně v teskném klavíru (smrt Brookse v Shawshanku), smyčcích pro umocnění něčeho neobvyklého (příchod Johna Coffeyho do žaláře v Zelené Míli, příjezd Sullivana do Chicaga v Road to Perdition) a velkými finále (setkání Marvina se synem v Hledá se Nemo, nebo opět Shawshank a útěk Andyho).

Pro doplnění, v Newmanových nominovaných letech jej porazili Hans Zimmer (94, Lví král), Alan Menken (95, Pocahontas), John Corigliano (99, Krvavé housle), Elliot Goldenthal (02, Frida), Howard Shore (03, Pán prstenů - Návrat Krále), Jan A.P. Kaczmarek (04, Hledání Země - Nezemě), Gustavo Santaolalla (06, Babel), a A.R. Rahman (08, Milionář z Chatrče). Rahman ho obral i onu nominaci za nejlepší píseň.

Vzpomínky na Shirley

21. března 2012 v 13:06 | Milllhause |  Film
23. dubna oslaví 84 let na Zemi, a dalo by se říct, že žila dvakrát.
V prvním životě, který vedla do třiatřiceti, byla herečkou, která natočila 58 filmů, dostala Oscara i hvězdu na chodníku slávy a k tomu samozřejmě několik desítek tisíc dolarů týdně, které pobírala už od tří let. V roce 88 ale v show Larryho Kinga řekla, že z oněch tří vydělaných miliónů dolarů, které ji zaručovala smlouva s 20th Century Fox, viděla jen 45 000. Mnohem více vydělali obchodníci - cokoliv na čem se kdy objevil její obličej, se prodalo v milionech nákladů, ať už šlo o povlečení, hrnek nebo gramofonové desky. V šedesátých let byla i jednou z tváří na obálce desky seržanta Peppera.
V dětských let byla stejně obletovaná jako Gary Cooper, Bing Crosby nebo třeba Joan Crawford. Dělo se tak ve druhé polovině třicátých let, ale hvězda už z ní dávno byla v roce 1934, kdy dostala v šesti letech Oscara. V tom roce ji Cooper při natáčení požádal o autogram; taky přestala věřit na Santu, který se zachoval stejně jako Cooper, když mu v obchoďáku sedla na klín.
Hvězda se z ní ale nestala jen protože byla pěkná a roztomilá, ale protože k tomu byla schopná i profesionálně zpívat, tančit a hrát. Už v sedmi letech ji vystavili životní pojistku, která obsahovala klauzuli, že pozbyde platnosti, kdyby zemřela nebo byla zraněna díky drogám - Hollywood už byl tehdy slavný nejen filmy.
Ve svých šestnácti se vdala - ale po čtyřech letech a jednom dítěti požádala o rozvod. Odjela pak do Honolulu, kde zrovna pracovně pobýval obchodník Charles Black, do kterého se prý zamilovala na první pohled, dala mu dvě děti a vydržela s ním až do konce (jeho) života; zemřel v šestaosmdesáti po třech letech boje s onemocněním kostní dřeně.

Ve čtyřicátých letech, když trochu odrostla, věděla, že hrát roztomilou tančící holku nemůže navěky. V roce 49 natočila poslední film (to jí bylo jedenadvacet), a přesunula se do divadla a televize (objevila se v jednom seriálu), až s herectvím v roce 61 definitivně sekla.
Tady začíná druhá etapa a sice politika. V roce 67 kandidovala do kongresu a hned v oněch letech na sebe upozornila jako hlasitý zastánce války ve Vietnamu, kde navrhovala poslat více vojáků. Zároveň byla blízkou přítelkyní a stoupencem republikánských prezidentů Nixona i Reagana - což je veselá shoda náhod, protože zrovna tihle dva prezidenti vítězí v anketách o nejhoršího, nebo nejpopulárnějšího amerického prezidenta (Nixon v té první, Reagan ve druhé).
V sedmdesátých letech pak asi tři roky působila jako velvyslankyně USA v Ghaně, a od roku 89 do roku 93 jsme ji měli u nás, v Československu. To už se dlouho nejmenovala jen Shirley Temple, ale jméno jí bylo Shirley Temple Black.

A na závěr - koktejl Shirley Temple sestává ze Zázvorové limonády (použít se dá i 7up), pomerančového džusu, grenadiny a na vrch byste měli přidat třešeň s plátkem citronu.
Momentálně žíje v Santa Monice a možná by čtenáře, kteří dočetli až sem, zajímalo, že si 11. ledna 2006 zlomila zápěstí.

Jak jsem zápasil

16. března 2012 v 13:34 | Milllhause |  Bulharské dny
Zápasit jsem začal v jedenácti. Na první závody jsem jel tramvají do centra, a prohrál jsem tam. Řekli, že k zemi padám jako hruška. Pak se jezdilo hodně do Frýdku a Místku, kde už jsem jako hruška nepadal, přesto jsem si ještě na vítězství nějaký ten pátek počkal.
Někdy se na závody jezdilo i ve středu po škole, to když se zápasilo zrovna v Polsku. Domů jsme se vraceli za tmy, nehledě na roční dobu. Našemu trenérovi se říkalo Ponny pro jeho vrozenou klidnou povahu. Jednou ho zase něčím naštvali, a tak nás musel druhý trenér všechny nacpat do svého favoritu, bylo nás asi sedm. Okolo deseti večer jsme dojeli na hranice v Bohumíně, kde polský mítničář nahlédl zběžně do auta, a pohled už neodtrhnul. Jen s ním sklouznul na řidiče, trenéra, který se na něj přátelsky usmíval. Trenér pokývnul, jestli je vše v pohodě, že bychom pokračovali, ale mítničář se zeptal, jestli si z něho nedělá srandu.
"Kolik vás tam je?"
"To je jedno, u nás to bereme na kila.." odpověděl a pořád se usmíval.
"Já vám dám na kila, vypadněte!"
To už jsem zápasil druhý rokem a měl na kontě asi tři vyhrané zápasy. Zpravidla to vypadalo asi takhle - přijeli jsme do tělocvičny, zvážili se, zavolali mě na první zápas, já jsem jej prohrál, druhý jsem vyhrál, a třetí zase prohrál, čímž jsem vypadnul. Když jste dvakrát prohráli, tak jste prostě vypadli, tak to chodí.
Do Polska jsme jezdili do nějakého města, které bylo blízko hranic, ale vůbec si nepamatuju jméno. Jednou jsme tam jeli na tři dny, ale to už bylo nějaká vzdálenější lokace. Od haly do hotelu nás přemisťovali takovým malým mikrobusem, kde jsme se před jízdou museli sami spočítat, takže jeden řekl první, druhý řekl druhý, a tak dále. Jednou se to na sedmičce zaseklo, my jsme civěli na sebe a nikdo se neměl k tomu, aby pokračoval.
"Vy hovada, to se neumíte ani spočítat?" zařval někdo. Na tyhle závody jsme ale nejeli mikrobusem, nýbrž několika auty. Já vychytal místo v královské jízdě, neb mě vezl Ponny. Ten vlastnil starou dobrou škodu 120, ve které se sem tam něco pokazilo. Při jízdě na ten třídenní výlet nám například odpadlo kolo během jízdy. Kamarád sedící vedle mě koukal z okna do tmy, a najednou ho zaujaly jiskry a naše zadní pravé kolo, které si to mířilo vedle nás. Propásli jsme tak večeři a málem i vážení, ale protože byl Ponny v ráži, nikdo si nedovolil nepočkat. To už mi bylo patnáct a mé doby v zápase měly být zanedlouho sečteny. Tyhle momenty mě už proto nedokázaly vykolejit.
Vykolejit mě pár let před tím dokázalo, když jsme byli v Tiché, zadařilo se, my posbírali nějaké diplomy, ale něco se tam stalo špatně, a na diplomy se muselo čekat, takže Ponny párkrát kopnul do zdi, organizátoři diplomy pro nás vypsali, Ponny je roztrhal a odjel domů. Zapomněl ale, že to byl on, kdo nás tam odvezl, tak jsme zůstali v Tiché a čekali co se stane. Nakonec nám tam jeden trenér koupil čokolády a do Ostravy nás vzal. Ne že bychom si tohle od trenéra nechali líbit.
Jednou se na soustředění opil a usnul ve škodovce, kterou si zaparkoval pod okny naší chatky. Tak mu kluci v noci nachcali ze střechy na přední sklo. Trochu jsme měli sevřené zadky, že nás zabije, ale on jen pustil stěrače a spál dál.
Na soustředění jsme jezdili na Bílou, kde trenér bydlel. Na Bílou jsme se tam dostali na kolech, přičemž nás trenér během cesty kontroloval z okna svojí škodovky. Někteří (já) u nádrže Šance, pod tím pravým výkonnostním testem Starých Hamer, už nemohli, a tak Ponny jezdíval hodně pomalu, aby nás měl na očích, a protože tam jezdí ty kamiony, a cesta je navíc tak úzká, byli jsme hodně oblíbení. Soustředění trvalo zpravidla týden a hodně jsme tam toho na kolech našlapali; když na to tak myslím, tak se na těch soustředěních zápasilo, jen když jsme se mlátili na pokojích. Já ale nikdy nikoho nezbil, spíše jsem byl ten, co dělal žíněnku.
Starší borci (18 let) nám tam připravovali různé společenské hry, jako byla stezka odvahy lesem bez osvětlení, na jehož konci čekal hřbitov, na jehožto konci jsme se museli podepsat na papír přicvaknutým na hrob. Co jsem musel uznat už tehdy, byla systematičnost, s jakou vystavěli napětí. Po celé trase v lese, kde se šlo asi deset minut pěšky, na mě nikdo nečíhal ani mě neděsil. Až při vchodu na hřbitov, kdy už bylo napětí na pokraji toho, co se ještě dalo ustát a co ne, na mě spadla větev a zpoza hrobu mne chytla ruka zbarvena od kečupu. Na začátku trasy jsme pak rozebírali, jak suché to bylo, což jsme potvrdil, než se přišlo na to, že číslo tři (já) bylo nejvíce posrané.
Na závody se ale samozřejmě nejezdilo jen do Polska. Jezdili jsme i na Moravu; jednou jsme byli na celý den v Brně, kde jsme se vypravili autobusem. Tam jsme jeli ve čtyři ráno, plný autobus Moravskoslezského kraje. Už si moc nepamatuju jakým úspěchem to tehdy pro naši družinu dopadlo, vzpomínky mi zastiňuje noční cesta zpátky. Jeden z těch starších (16 let) obcházel autobus, a kdo neměl k pochlubení umístění od pátého místa nahoru, dostal dělo. Pak si ještě pamatuju, že nehledě na věk přítomných, střízliví jsme byli jenom já a řidič; aspoň si teda myslím, že on nepil. Ti, co vypadli nejdřív, nakoupili odpoledne chlast a schovali ho do autobusu pod sedadla. Hodně oblíbená byla Meruňka; pokaždé, když vidím flašku Meruňky, zhmotní se mi před obličejem mikrotenový sáček plný chcanek tříštící se o přední sklo osobního auta, které nás předjíždělo. Nebo si vzpomenu na Prostějov, kde jsme párkrát nocovali. V těch pekelných nocích byly koleje Meruňkou provoněny. Moc jsem si to neužíval. Navíc, když jsem nepil, tak mě zbili.
Jednou to do mě nalili na tréninku. Řekli, že to je čaj. Tehdy mě poprvé napadlo, že asi budu naivní a že kdo chce, tak mě zmanipuluje levou zadní.
"Ty se prý vyznáš v čajích, co mi řekneš o tomhle?" zeptal se mě. Potěšen lichotkou jsem se napil z placatky a pocítil oheň v hrdle. Napravit reputaci jsem se pokusil v osmé třídě, kdy jsme jeli na závody do Gabčíkova. První si z toho výletu pamatuju Ponnyho, když se dozvěděl, že se tam musí jet po dálnici a on si tak musí koupit dálniční známku. Koupil si ji, ale tak ho to vytočilo, že známku sice nalepil na sklo, ale do Gabčíkova jsme se natruc dopravili jen okolními cestami. Pak si pamatuju nejlepší večeři ze všech našich zápasnických výletů a soustředění. Bylo to hned v pátek. Ubytovali jsme se a nahnali nás do jídelny, kde každý obdržel tři klobásy, jitrnice, horu brambor, chleba a zeleninu - to vše obklopeno různými přílohami.
"Teda pánové," řekl kamarád. "Jestli je tohle večeře, nechci vidět oběd." Oběd jsme nakonec opravdu neviděli. Tohle bylo poslední jídlo, které jsme dostali, ale naštěstí jsme ho aspoň dostali po vážení, takže nebylo třeba hlídat váhu.
Hlídání váhy:
Někdy se stalo, že jste byli připravení na váhu 55 kilo, jenže na vážení přebývalo deko, čímž by vás posunuli do váhy okolo šedesáti kilo, což je v téhle váhové kategorii docela rozdíl. Většinou jsme se vážili ještě na tréninku den před závody, aby si trenér ověřil, jaká je situace. Když to bylo na hraně, zakázal nám jíst, což mnozí z nás dodrželi, protože nechtěli jít o váhu výše a dostat tak na prdel. Po vážení nás pak posílali na velkou, na malou a když nic nezbralo, svlíkli nás do naha. Někdy to zabralo, někdy ne, ale problém byla přítomnost dam, hlavně těch čtrnáctiletých. To se i stalo, že to smíchali, a já zápasil jak s klukama, tak s holkama. To se mi stalo asi jednou, vyhrál jsem (naštěstí) a šel se najíst do šatny, kde zrovna nikdo nebyl. Za chvíli tam vešel jeden od nás z klubu.
"Honíš?" optal se a najednou celá hala věděla, co jsem v šatně nedělal. Fakt jsem tam svačil.
No ale k tomu Gabčíkovu. Na pokoj klasicky někdo donesl chlast, tak jsem teda zkusil, a nějak mě to rozdovádělo.
"Kde máš slupky?" ptal se mě stokilový Aleš po chvíli. Svíral jsem v ruce oloupaný pomeranč a sledoval jeho oči. Aleš přešel k balkónu a podíval se dolů, kde slupky ležely. Otočil se ke mně a vykonal trest.
To byla druhá pravá česká facka v zápase. První na mě přistála, když byl hit song Shut up and sleep with me, kde se tak provokativně pískalo, a tak jsme si to na tréninku pískali a nasírali trenéra, a ignorovali jeho ukázky nového chvatu, až nás poslal do prdele. V šatně jsme ale pokračovali, tak tam Ponny vletěl a jednoho po druhém vyfackoval a ven nás vyhnal v trenkách.
Nebyl to ale žádný primitiv. Asi desetkrát vyhrál mistra republiky, umísťoval se slušně i na evropských mistrovstvích a v dobách nejlepší formy dokázal zmlátit i Máchu (olympijského vítěze). Navíc vytrénoval spoustu dalších mistrů republiky; v té partě jsem teda nefiguroval, ale Vítkovice každý rok přivezli dost medajlí.

Dva roky po tom, co jsem zápasu nechal, jsem začal číst Irvinga. Ten shodou náhod o zápasu hodně psal, a filosofii tohoto sportu hodně postavám připlácl k charakteru, hlavně samozřejmě Garpovi. Říkal jsem si, co že ho to tak bere. Vždyť já jsem nesnášel, když se mě někdo zeptal, jaký sport dělám.
"Zápas," odpovídal jsem.
"No jo," řekli. "Ale jaký zápas. Zápas čeho?"
"Zápas vole, prostě zápas. To se tak jmenuje!" odpovídal jsem.
Irving zápasil spoustu let a spoustu let i zápas trénoval; oba syny dovedl k titulům šampiona. V knížce Imaginární přítelkyně o zápasu hodně mluví, a mluví o tom tak pěkně, že mě po přečtení mrzelo, že jsem si to neužíval zpoza stejného pohledu na věc - jenže to už se s tím nedalo nic dělat.

Vzpomínky na Forda

10. března 2012 v 10:50 | Milllhause |  Film
Ford nemá prostřední jméno, ale přesto jej na počátku kariéry používal, respektive byl v titulcích napsán jako Harrison J. Ford. O tom rozhodlo studio, aby se nepletl s jiným hercem Harrisonem Fordem, který zemřel v padesátých letech.
To ještě hrával za 150 dolarů miniaturní role ve třech filmech týdně, a protože to nestačilo na uživení ženy a dvou dětí, věnoval se i truhlařině, kterou se sám vyučil, a pak se s ní i docela slušně uživil - role/štěky si pak mohl vybírat a nemusel vzít všechno, s čím se mu agentura ozvala. Mimoto dělal i pódiového technika skupině Doors.
Vše se děje z nějakého důvodu - možná že i Ford by tomu mohl věřit (když se ho ptali na víru, řekl že je demokrat).
Jedním z oněch štěků byla i malá role závodníka v Americkém grafiti, jednom z prvních filmů George Lucase. O tři roky později byl Ford u Lucase doma a sestrojoval mu skříně a nábytek. Lucas připravoval čtvrtou epizodu Hvězdných válek a dal Fordovi předčítat repliky. Byl u toho Spielberg a natolik se mu Ford zalíbil, že Lucase přesvědčil, že lepšího Hana Sola těžko najde.
Lucas potom napsal Indianu Jonese, režii svěřil Spielbergovi a ten tu roli dal Fordovi; od těchto časů se datuje jejich celoživotní přátelství.
Hvězdné války se ale nerodily snadno, Ford nejednou zařval: "Georgi, tyhle sračky nemůžu říkat s vážnou tváří na kameru, kašlu na to!" Přesto to natočili, jak víme, a Ford se proslavil; to mu však nezaručilo hladčí start kariéry. V dalších letech opět hrál v několika obyčejných filmech, a i když byly zrovna neobyčejné (Oddíl 10 z Navaronne, Apokalypsa), jeho role nebyly dostatečně velké na to, aby zaujaly. Vrátil se tak k Hvězdným válkám, rok na to natočil prvního Indianu, rok na to Blade Runnera a rok na to přišel Návrat Jediho - tahle šňůra postavila Forda na špici, po které si role mohl vybírat nehledě na truhlařinu. Dokonce mu to kariéru rozjelo tak dobře, že ještě v roce 2006 byl po Tomu Hanksovi nejvýdělečnější hvězdou; filmem si vydělal okolo 3,3 miliard dolarů hrubého.
I když jsou jeho nejslavnější filmy (Star Wars, Indiana Jones, Blade runner) ryze akční, byl po většinu kariéry představitel obyčejných mužů v neobyčejných situacích (Uprchlík, 48 hodin v paříži, Svědek, Tichý nepřítel, Myslete na Henryho). Uprchlík a Svědek mu vynesly nominace na Oscary a Glóby ale nikdy žádného nezískal; respektivě jediný Zlatý Globus dostal za celoživotní dílo.
Studoval na univerzitě Rippon College ve Wisconsinu, kde hrál na kontrabas v kapele The Brothers Gross. Vyhodili ho tři dny před ukončením studia, protože propadnul z filosofie, hlavního předmětu. Škola se pak chtěla chlubit, že u nich Ford studoval, ale Ford nezapomněl a odmítnul to.
Jeho další rolí, ke které se vrátil ve více filmech (jednom), byl Jack Ryan - zvláštní agent CIA, kterého nejdříve hrál Alec Baldwin v Honu na ponorku. Paradoxní je, že tu roli Ford odmítnul. Baldwin byl pak osloven i pro další filmy, ale měl prý trochu přemrštěné požadavky, tak se s rolí opět obrátili na Forda, který už ji pro tentokrát vzal a natočil tak Vysokou hru patriotů a Jasné nebezpečí. Po Baldwinově odmítnutí převzal i roli v Uprchlíkovi.
K Jacku Ryanovi se vrátil pak až v roce 2002 režisér Phil Robinson a natočil Nejhorší obavy; do role Ryana obsadil Bena Afflecka. Tenhle film zachycuje tuto postavu od jejích začátků, při vstupu do CIA - něco jako když s Craigem natočili Casino Royale, a my tak viděl první akce Bonda.
Ford momentálně žije na své farmě, stále se věnuje truhlařině a dokonce i pilotuje letadla, takže mu čas od času zazvoní národní garda s prosbou o pomoc. Při jedné takové akci zachránil život člověku, jen nevím jestli to byl zraněný horolezec, nebo dehydrovaná turistka - mé zdroje se v tomto rozcházejí; v každém případě tu osobu naložil do letadla a zachránil.
Na farmě farmaří s třetí ženou Calistou Flockhartovou; rozvod s druhou ženou byl v roce 2004 nejdražším v hollywoodské historii.

Odmítnul hlavní role v Schindlerově seznamu, Vanilkovém nebi, Jurském parku, role Nicka Nolteho v Mysu hrůzy a Tenké červené linii, nebo postavu kapitána posádky Nostromo v prvním Vetřelci.
Dvakrát v kariéře odmítl roli, kterou po něm vzal George Clooney - první v Dokonalé bouři pomohla Clooneymu k upevnění statusu hvězdy, druhá v Syrianě pomohla Clooneymu k Oscaru, a Ford se poté vyjádřil, že to bylo jedno z odmítnutí, kterých lituje.

A nakonec zajímavost - když v Dobyvatelích ztracené archy točili scénu, ve které se měl Indiana Jones poprat na náměstí s chlapem s mečem, měl to být dlouhý a složitý souboj. Jenže Ford byl tak unavený, že požádal Spielberga, jestli by se to nedalo nějak zkrátit. Spielberg odvětil, že jediná možnost jak to zkrátit, je toho chlapa prostě zastřelit. Tak to Ford udělal.

Rozmarný

8. března 2012 v 10:35 | Milllhause |  Bulharské dny
"Vzhledem k drsnému podnebí každého večera se dotýkám plamenem různých míst svého lidského povrchu."
Včera jsme tu měli první náznak léta, ale aby všem bylo jasné, že se jedná opravdu jen o náznaky, tak dnes máme Sofii opět zasněženou, což mohl předznamenat můj sen o bouřce, ve které se proháněli apokalyptičtí do bronzova zbarvení hadi olovem poskvrněnou oblohou a mrskáním těly způsobovaly blesky, v jejichž středu jsem se ocitl a se zastaveným dechem pozoroval tu nádhernou smrtící podívanou.
Byl jsem překvapený, když jsem viděl fotku Bruce Willise za volantem range roveru, když odjížděl z návštěvy Demi Moore, se kterou se sice dávno rozešli, ale pojí je silné přátelské pouto. To je jedno, zarazilo mne (právě ze střechy spadnul sníh), co dělal Bruce ještě v lednu v Kalifornii, když se v lednu měla natáčet Smrtonosná past pět v Rusku.
"Smrtonosná pasti, jsi bezva. Hlavně jak byl ten chlápek na té střeše.."
Může se samozřejmě stát, že exteriéry natočili za dva týdny a interiéry bylo levnější nasnímat už doma, takže to možné je, ale nechtělo se mi věřit. Dumal jsem, ale pak mi to vysvětlil článek v novinách, že se začne až v dubnu, takže tvůrci pasti jako další z mnoha posunuli termín.
To se teď ve světě běžně stává, že to co by stát se mělo, se nestane. Možná, že žádný osud není, a když něco poseru, je to moje chyba, a ne nějakého předepsaného kódu.
Přemýšlím, na co se mám soustředit dřív; jestli mě odkopne žena, nebo začne válka, nebo to do Země napálí asteroid. Dobře, asteroid mě mine, ale pořád tady mám tu válku. Dobře, tak se tedy politici domluví, ale pořád se mi nechce domů. Co je z toho ve finále největší problém? Vojáci pod barákem, nebo družka zamknutá na šest západů.
Nejlepší je mít při katastrofě někoho po boku, protože Clooney řekl: "V těch nejlepších a nejšťastnějších momentech svého života - byl jsi sám?"
"Ne, ale pamatujete se, jak jsme za starých časů solívali topinky se sádlem?"
Momentálně jsem závislý na internetovém poolu - to je první krok k tomu se té závislosti zbavit; problém ale je, že nechci. Jmenuji se Michal a nechci se zbavit své závislosti na poolu, protože mě činí veselejším i když prohrávám, a to se mi nestavá zrovna běžně. Nestává se mi to vůbec.
Protože cokoliv se stane, se stává proto, abych si z toho něco vzal, nebo mě to na něco připravilo. Tak jako jsem hrával zoopaloola, nebo jak bylo to jméno, což byla dětinská hra, ve které jsem musel dostat všechny svoje žehličky do rohu hřiště a hodit je tak do vody. Žádná liga, jen náhodné zápasy s náhodnými lidmi, jako byl člen pobřežní stráže z jedné bulharské pláže, se kterým jsem kecal dvě hodiny a nechával se od něj porážet, a zjistil jsem, že nenosí žluté ponožky a jeho syn je docela dobrý ve fotbalu. A za dva týdny ze mě jedna holka při stejné hře tahala icq číslo, abychom si zase mohli někdy pokecat, a s tou stejnou holkou teď večeřím a někdy i snídám. A tak hraju pool, kde mě jeden člověk z Argentiny poslal do prdele, protože jsem nad ním vyhrál. A tak hraju pool, nebo zoopaloola, nebo kostky, a říkám si, že kdyby mi to nemělo nic přinést, tak bych to určitě nedělal. Nějak to prostě vím. Takže...
"Vejděte, vejděte bez zdráhání. Nedejte se odstrašiti chladem, jež pociťujete. Abbé a Major označili dnes koupel za vlahou."