Březen 2012

Babička a trhy

24. března 2012 v 18:52 | Milllhause |  Bulharské dny
Od toho místa žije jeden kilometr a 67 let daleko. Před pár lety tady ve Slatině v Sofii udělali válečné muzeum - část se nachází venku, část uvnitř. Lidé si kterýkoliv den zdarma mohou ohmatat tanky, německá letadla (které Německo Bulharsku darovalo), rakety a uvnitř pak i tři tisíce let staré vykopávky. Některé tanky, které sloužily v bulharské armádě, si v Sofijských ulicích za války mohla ohmatat i tehdy desetilatá Cvetanka, pokud se zrovna neschovávala v krytu nedalekého kostela, který dneska vidí z okna, a kterému přispívá na opravy, aniž by to na něm bylo poznat.
Dneska už je jí osmasedmdesát, odolává svodům stejně starého muže, a ze Sofie už drahně let nevytáhla paty. Má syna a pozemky, které potomstvu zajistil její děda a jeden pár vnuček.
V lednu před čtyřiceti devíti lety ležela na porodním sále a doktor ji svěřoval, že dvojčata porod neustála a zemřela. Cvetance se sevřel krk, ale už po pár minutách měla rozbušené srdce nad zprávou, že kluka zachránili. Dala mu jméno Božidar. Do dneška ale nevěří, že je jeho opravdovou matkou; myslí, že ji tehdy zalhali, její děti že zemřely a tak jí dali jiné dítě, které bylo asi zrovna po ruce. Nikdo neví, jak to opravdu bylo, protože jediným svědkem těch událostí je právě Cvetanka, která si už sem tam nějakou vzpomínku pokřiví, a má na to nárok.
Dozvěděl jsem se to dneska, když jsme byli u ní na obědě, ale nejvíc mě ohromila možnost, kdy malá holka narazí v ulici na tank v deseti letech, a pak se jediným střihem přemístí do budoucnosti, kdy už jako uschlá stařena má ten stroj vedle domu v muzeu.
Od čtvrtka svítí slunce trochu v jiném úhlu, protože chodím do práce a tak budu opět coby speditor pomáhat tomu, aby se svět stal lepším místem a všichni ve středozemí mohli si koupit banány a aby si všichni v Evropě mohli koupit ta skvělá čínská udělátka; budu posílat ty kamiony se vším a prostě napříč.

Ale abych nemluvil jenom o práci. V Sofii dlouhodobě funguje několik marketů s různorodě zaměřeným zbožím. Tedy, mají tady i normální pětipatrové multishopy s kinem a restauracemi, ale s tím se nespokojili.
Každou sobotu a neděli se pořádá BITAK. Asi dvakrát do měsíce tam jezdí Sergej se svým švagrem, tak mě minule vzali s sebou. Říkají tomu cikánský obchoďák, protože 90 procet stánků je vedeno cikány. U slova stánek se ale na dvě sekundy zastavíme, protože těch je tam poskrovnu. Spíše to místní obchodníci řeší rozprostřením deky po zemi (obrovského parkoviště s výhledem na Vitošu) a prodávají naprosto vše, co někde našli. Kromě jídla.
Ptal jsem se, proč tam vůbec lezou, ale řekli, že "ciganite sa glupovi" a nepoznají v čem je čeho cena. A tak se tam dají najít opravdové poklady, které prodávající našel na půdě nebo na ulici. Něco podobného se pravidelně koná i vedle chrámu Alexandra Nevského, ale ten je spíš založený na armádu. Hosti z Česka jen žasli na lžičkami, helmami či noži s nacistickými kříži, které tam prodávají usměvavé ženy v letech,
Pak je tady jiný market, kde jsme byli dneska s družkou. Je to takový obchoďák se zvířaty a potřebami pro ně, ale není umístěný na parkovišti, ale naopak normálně na cestě. Kdyby tam nebyli prodejci, jezdila by tam auta. Šli jsme se pokochat pohledy na štěňata a králíčky a ryby a holuby a slepice, přičemž jsem si všiml pár kohoutů na provázku a jejich majitele, který seděl vedle nich na židli a pokuřoval si svou cigaretu. Dal jsem k dobru historku z dětství, kdy sestru (nebo mě - to si nepamatuju) na horách a v dětství obskočil jeden kohout, kterého vlastnil místní statkář. Ležel jsem (nebo sestra ležela) na zemi a kohout po nás skákal. Po téhle eskapádě, kdy onen kohout (metaforicky) ztratil hlavu, uběhlo asi pět minut, než statkář popadnul sekyrku a kohout ztratil hlavu doopravdy. Družka to přešla, a soustředila se jen na zvířata (bulharsky životnite). Celou dobu byla rozsvícená jako žárovka. I mě ti malí pséci obměkčili a představoval jsem si tak sám sebe, jak běhám po palouku pronásledován vesele štěkajícím mopsem. Mops je náš favorit v případě případné koupě. To je bez debat.
No pak jsme tedy došli k babičce. Tím se dostávám k další důležité informaci. Babička je bulharsky sprosté oslovení pro starou paní. Pokud někdo o nějaké dámě v letech řekne, že je babička, myslí se tím, že je stará svině. Tahle naše "babička" je tak baba Cece. Mimochodem na tom marketu byly i čivavy, družka jima byla unešená, ale řekl jsem, že to byly spíš krysy, ty čivavy. Řekla, že neví, co je to čivava.
"Snad nemyslíš čichuachuy?" Takhle tady tomu říkají.
A aby toho nebylo málo, tak manželstsví se bulharsky řekne brak. Řekl jsem jim, že v češtině brak znamená něco, co nestojí ani za řeč. Řekli, že tady to znamená to samé - jen náhoda že tomu chtěla, aby se to slovo používalo pro obé.

Newman

24. března 2012 v 16:41 | Milllhause |  Film
Narodil se v Los Angeles, dodneška tam pracuje a docela se činí; uznání za práci z těch největších mu ale stále uníká. Je to hudební skladatel, celým jménem Thomas Newman. Hudbu složil k více než padesáti filmům. K hudbě byl veden odmala otcem Alfredem, dalším velkým skladatelem. Navíc není jediným postiženým dítětem v rodině Newmanů; hudbě se věnují i jeho bratr Randy a další sestřenice či bratranci.
Složil hudbu k dvaatřiceti filmům, než přišel jeho zlomový rok 94. To ale neznamená, že se do té doby zabýval jen nějakými filmy bez zájmu.
Z filmu Smažená zelená rajčata si pamatuju jen scénu z vlakem, který přejede nějakému klukovi nohu. Bylo jsem malý capart a babička mě nechala se dívat jen do téhle scény. Pak - před pěti minutama - jsem zjistil, že i pro něj složil Newman hudbu, a taky pro některé díly seriálu Alfred Hitchcock uvádí, nebo pro Vůni ženy s Al Pacinem.
To jen tak pro zamyšlení, jak dlouho i ti nejlepší čekali na úspěch. Rok 94 mám nesmazatelně zafixovaný jako neobvykle silný ročník - v jednom roce vzniklo hodně klasických filmů jako komedie Čtyři svatby a jeden pohřeb (start kariéry Hugh Granta), Maska (start Jima Carryeho), Lví král, Pulp Fiction, Forrest Gump, nebo konečně Vykoupení z věznice Shawshank a Malé ženy - dva filmy s Newmanovou hudbou (ve stejný rok složil ještě tři další alba). Za oba byl nominovaný na Oscara, ale nedostal ho. Řítila se na něho však spousta nabídek. O dva roky později byl nominovaný za Hrdiny mého dětství, opět neuspěl. V tom roce složil hudbu i k Formanovu Larry Flyntovi.
V roce 99 se o něj začala zajímat i široká veřejnost kvůli Americké kráse, ve které započala jeho spolupráce se Samem Mendesem; Krása byl jeho debut (do té doby byl věhlasný režisér videoklipů a reklam). Mimochodem režii mu svěřil Spielberg, který měl ve filmu peníze. Když pak viděl film ve střižně, řekl Mendesovi: "Chtěl jsem po tobě jenom, abys to úplně nepodělal. A tys rovnou natočil klasiku." Od té chvíle Newman s Mendesem spolupracovali na každém filmu. Jejich další spolupráce bude Skyfall, další bondovka s Craigem. Nicméně za Krásu byl Newman opět nominovaný a opět neuspěl.
O čtyři roky později (mezitím se možná čtenáři vybaví kusé melodie k Zelené Míli, Erin Brockovich nebo znělka seriálu Odpočívej v pokoji) přišla šňůra nominací tří let v řadě za filmy Road to perdition, Hledá se Nemo, a Lemony Snicket; neproměnil ani jednu. To už se o tom začalo mluvit. Když byl napřesrok nominován za Berlínské spiknutí, před ceremoniálem se do něj v legraci opřeli, že už osmkrát neuspěl. Newman v legraci opáčil, že neuspěl jen sedmkrát - že po osmé to bude dnes večer. To ještě nevěděl, že má pravdu.
Přesto Newman nelenil, protože evidentně neskládá hudbu jen proto, že by za ni mohl dostat Oscara. V roce 08 stvořil hned mé dva oblíbené soundtracky k Nouzovému východu (opět spolupráce s Mendesem) a k animáku Wall-E. Byl nominovaný za ten druhý, a to hned dvakrát - za hudbu jako takovou, a za skladbu Down to Earth, kterou napsal s Peterem Gabrielem. Neuspěl ani jednou. Takže z toho bylo už deset nominací bez vítězství, což dělá z Newmana největšího smolaře v hudební kategorii v Hollywoodské historii. Jestli nedostal sošku za majstrštyky, jako byly soundtracky k fimům Shawshank nebo Americká krása, tak na co akademici ještě čekají.

Newmanův otec Alfred, který zemřel v roce 1970, byl mnohem úspěšnější. Hodně známý je už jen pro stvoření znělky 20th Century Fox. Jen osm skladatelů v historii získalo sošku dva roky po sobě; jen dvěma skladatelům se to povedlo dokonce dvakrát. Jedním z nich je právě Alfred a řeč je o letech 52-53 a 55-56, takže v pěti letech obdržel čtyři. Nezůstal ale u toho, Oscarů měl nakonec devět, což z něj dělá nejúspěšnějšího skladatele ze všech (potřeboval na to 43 nominací - opět nejvíc ze všech). Otec a syn jsou tak naprostými protipóly. To je příběh.
Možná i pro sbírání jiných cen po světě se na to Newman dívá z nadhledem. "Protože prohry zocelují, jsem rád smolařem," řekl. Pronesl to ještě před dvěmi neproměněnými nominacemi za film Wall-E.
I tak zůstává jedním z nejvlivnějších a nejosobitějších hollywoodských skladatelů; jeho hudba se dá rozpoznat aniž bychom věděli, kdo onu hudbu pro film poskládal. Vyžívá se hlavně v teskném klavíru (smrt Brookse v Shawshanku), smyčcích pro umocnění něčeho neobvyklého (příchod Johna Coffeyho do žaláře v Zelené Míli, příjezd Sullivana do Chicaga v Road to Perdition) a velkými finále (setkání Marvina se synem v Hledá se Nemo, nebo opět Shawshank a útěk Andyho).

Pro doplnění, v Newmanových nominovaných letech jej porazili Hans Zimmer (94, Lví král), Alan Menken (95, Pocahontas), John Corigliano (99, Krvavé housle), Elliot Goldenthal (02, Frida), Howard Shore (03, Pán prstenů - Návrat Krále), Jan A.P. Kaczmarek (04, Hledání Země - Nezemě), Gustavo Santaolalla (06, Babel), a A.R. Rahman (08, Milionář z Chatrče). Rahman ho obral i onu nominaci za nejlepší píseň.

Vzpomínky na Shirley

21. března 2012 v 13:06 | Milllhause |  Film
23. dubna oslaví 84 let na Zemi, a dalo by se říct, že žila dvakrát.
V prvním životě, který vedla do třiatřiceti, byla herečkou, která natočila 58 filmů, dostala Oscara i hvězdu na chodníku slávy a k tomu samozřejmě několik desítek tisíc dolarů týdně, které pobírala už od tří let. V roce 88 ale v show Larryho Kinga řekla, že z oněch tří vydělaných miliónů dolarů, které ji zaručovala smlouva s 20th Century Fox, viděla jen 45 000. Mnohem více vydělali obchodníci - cokoliv na čem se kdy objevil její obličej, se prodalo v milionech nákladů, ať už šlo o povlečení, hrnek nebo gramofonové desky. V šedesátých let byla i jednou z tváří na obálce desky seržanta Peppera.
V dětských let byla stejně obletovaná jako Gary Cooper, Bing Crosby nebo třeba Joan Crawford. Dělo se tak ve druhé polovině třicátých let, ale hvězda už z ní dávno byla v roce 1934, kdy dostala v šesti letech Oscara. V tom roce ji Cooper při natáčení požádal o autogram; taky přestala věřit na Santu, který se zachoval stejně jako Cooper, když mu v obchoďáku sedla na klín.
Hvězda se z ní ale nestala jen protože byla pěkná a roztomilá, ale protože k tomu byla schopná i profesionálně zpívat, tančit a hrát. Už v sedmi letech ji vystavili životní pojistku, která obsahovala klauzuli, že pozbyde platnosti, kdyby zemřela nebo byla zraněna díky drogám - Hollywood už byl tehdy slavný nejen filmy.
Ve svých šestnácti se vdala - ale po čtyřech letech a jednom dítěti požádala o rozvod. Odjela pak do Honolulu, kde zrovna pracovně pobýval obchodník Charles Black, do kterého se prý zamilovala na první pohled, dala mu dvě děti a vydržela s ním až do konce (jeho) života; zemřel v šestaosmdesáti po třech letech boje s onemocněním kostní dřeně.

Ve čtyřicátých letech, když trochu odrostla, věděla, že hrát roztomilou tančící holku nemůže navěky. V roce 49 natočila poslední film (to jí bylo jedenadvacet), a přesunula se do divadla a televize (objevila se v jednom seriálu), až s herectvím v roce 61 definitivně sekla.
Tady začíná druhá etapa a sice politika. V roce 67 kandidovala do kongresu a hned v oněch letech na sebe upozornila jako hlasitý zastánce války ve Vietnamu, kde navrhovala poslat více vojáků. Zároveň byla blízkou přítelkyní a stoupencem republikánských prezidentů Nixona i Reagana - což je veselá shoda náhod, protože zrovna tihle dva prezidenti vítězí v anketách o nejhoršího, nebo nejpopulárnějšího amerického prezidenta (Nixon v té první, Reagan ve druhé).
V sedmdesátých letech pak asi tři roky působila jako velvyslankyně USA v Ghaně, a od roku 89 do roku 93 jsme ji měli u nás, v Československu. To už se dlouho nejmenovala jen Shirley Temple, ale jméno jí bylo Shirley Temple Black.

A na závěr - koktejl Shirley Temple sestává ze Zázvorové limonády (použít se dá i 7up), pomerančového džusu, grenadiny a na vrch byste měli přidat třešeň s plátkem citronu.
Momentálně žíje v Santa Monice a možná by čtenáře, kteří dočetli až sem, zajímalo, že si 11. ledna 2006 zlomila zápěstí.

Jak jsem zápasil

16. března 2012 v 13:34 | Milllhause |  Bulharské dny
Zápasit jsem začal v jedenácti. Na první závody jsem jel tramvají do centra, a prohrál jsem tam. Řekli, že k zemi padám jako hruška. Pak se jezdilo hodně do Frýdku a Místku, kde už jsem jako hruška nepadal, přesto jsem si ještě na vítězství nějaký ten pátek počkal.
Někdy se na závody jezdilo i ve středu po škole, to když se zápasilo zrovna v Polsku. Domů jsme se vraceli za tmy, nehledě na roční dobu. Našemu trenérovi se říkalo Ponny pro jeho vrozenou klidnou povahu. Jednou ho zase něčím naštvali, a tak nás musel druhý trenér všechny nacpat do svého favoritu, bylo nás asi sedm. Okolo deseti večer jsme dojeli na hranice v Bohumíně, kde polský mítničář nahlédl zběžně do auta, a pohled už neodtrhnul. Jen s ním sklouznul na řidiče, trenéra, který se na něj přátelsky usmíval. Trenér pokývnul, jestli je vše v pohodě, že bychom pokračovali, ale mítničář se zeptal, jestli si z něho nedělá srandu.
"Kolik vás tam je?"
"To je jedno, u nás to bereme na kila.." odpověděl a pořád se usmíval.
"Já vám dám na kila, vypadněte!"
To už jsem zápasil druhý rokem a měl na kontě asi tři vyhrané zápasy. Zpravidla to vypadalo asi takhle - přijeli jsme do tělocvičny, zvážili se, zavolali mě na první zápas, já jsem jej prohrál, druhý jsem vyhrál, a třetí zase prohrál, čímž jsem vypadnul. Když jste dvakrát prohráli, tak jste prostě vypadli, tak to chodí.
Do Polska jsme jezdili do nějakého města, které bylo blízko hranic, ale vůbec si nepamatuju jméno. Jednou jsme tam jeli na tři dny, ale to už bylo nějaká vzdálenější lokace. Od haly do hotelu nás přemisťovali takovým malým mikrobusem, kde jsme se před jízdou museli sami spočítat, takže jeden řekl první, druhý řekl druhý, a tak dále. Jednou se to na sedmičce zaseklo, my jsme civěli na sebe a nikdo se neměl k tomu, aby pokračoval.
"Vy hovada, to se neumíte ani spočítat?" zařval někdo. Na tyhle závody jsme ale nejeli mikrobusem, nýbrž několika auty. Já vychytal místo v královské jízdě, neb mě vezl Ponny. Ten vlastnil starou dobrou škodu 120, ve které se sem tam něco pokazilo. Při jízdě na ten třídenní výlet nám například odpadlo kolo během jízdy. Kamarád sedící vedle mě koukal z okna do tmy, a najednou ho zaujaly jiskry a naše zadní pravé kolo, které si to mířilo vedle nás. Propásli jsme tak večeři a málem i vážení, ale protože byl Ponny v ráži, nikdo si nedovolil nepočkat. To už mi bylo patnáct a mé doby v zápase měly být zanedlouho sečteny. Tyhle momenty mě už proto nedokázaly vykolejit.
Vykolejit mě pár let před tím dokázalo, když jsme byli v Tiché, zadařilo se, my posbírali nějaké diplomy, ale něco se tam stalo špatně, a na diplomy se muselo čekat, takže Ponny párkrát kopnul do zdi, organizátoři diplomy pro nás vypsali, Ponny je roztrhal a odjel domů. Zapomněl ale, že to byl on, kdo nás tam odvezl, tak jsme zůstali v Tiché a čekali co se stane. Nakonec nám tam jeden trenér koupil čokolády a do Ostravy nás vzal. Ne že bychom si tohle od trenéra nechali líbit.
Jednou se na soustředění opil a usnul ve škodovce, kterou si zaparkoval pod okny naší chatky. Tak mu kluci v noci nachcali ze střechy na přední sklo. Trochu jsme měli sevřené zadky, že nás zabije, ale on jen pustil stěrače a spál dál.
Na soustředění jsme jezdili na Bílou, kde trenér bydlel. Na Bílou jsme se tam dostali na kolech, přičemž nás trenér během cesty kontroloval z okna svojí škodovky. Někteří (já) u nádrže Šance, pod tím pravým výkonnostním testem Starých Hamer, už nemohli, a tak Ponny jezdíval hodně pomalu, aby nás měl na očích, a protože tam jezdí ty kamiony, a cesta je navíc tak úzká, byli jsme hodně oblíbení. Soustředění trvalo zpravidla týden a hodně jsme tam toho na kolech našlapali; když na to tak myslím, tak se na těch soustředěních zápasilo, jen když jsme se mlátili na pokojích. Já ale nikdy nikoho nezbil, spíše jsem byl ten, co dělal žíněnku.
Starší borci (18 let) nám tam připravovali různé společenské hry, jako byla stezka odvahy lesem bez osvětlení, na jehož konci čekal hřbitov, na jehožto konci jsme se museli podepsat na papír přicvaknutým na hrob. Co jsem musel uznat už tehdy, byla systematičnost, s jakou vystavěli napětí. Po celé trase v lese, kde se šlo asi deset minut pěšky, na mě nikdo nečíhal ani mě neděsil. Až při vchodu na hřbitov, kdy už bylo napětí na pokraji toho, co se ještě dalo ustát a co ne, na mě spadla větev a zpoza hrobu mne chytla ruka zbarvena od kečupu. Na začátku trasy jsme pak rozebírali, jak suché to bylo, což jsme potvrdil, než se přišlo na to, že číslo tři (já) bylo nejvíce posrané.
Na závody se ale samozřejmě nejezdilo jen do Polska. Jezdili jsme i na Moravu; jednou jsme byli na celý den v Brně, kde jsme se vypravili autobusem. Tam jsme jeli ve čtyři ráno, plný autobus Moravskoslezského kraje. Už si moc nepamatuju jakým úspěchem to tehdy pro naši družinu dopadlo, vzpomínky mi zastiňuje noční cesta zpátky. Jeden z těch starších (16 let) obcházel autobus, a kdo neměl k pochlubení umístění od pátého místa nahoru, dostal dělo. Pak si ještě pamatuju, že nehledě na věk přítomných, střízliví jsme byli jenom já a řidič; aspoň si teda myslím, že on nepil. Ti, co vypadli nejdřív, nakoupili odpoledne chlast a schovali ho do autobusu pod sedadla. Hodně oblíbená byla Meruňka; pokaždé, když vidím flašku Meruňky, zhmotní se mi před obličejem mikrotenový sáček plný chcanek tříštící se o přední sklo osobního auta, které nás předjíždělo. Nebo si vzpomenu na Prostějov, kde jsme párkrát nocovali. V těch pekelných nocích byly koleje Meruňkou provoněny. Moc jsem si to neužíval. Navíc, když jsem nepil, tak mě zbili.
Jednou to do mě nalili na tréninku. Řekli, že to je čaj. Tehdy mě poprvé napadlo, že asi budu naivní a že kdo chce, tak mě zmanipuluje levou zadní.
"Ty se prý vyznáš v čajích, co mi řekneš o tomhle?" zeptal se mě. Potěšen lichotkou jsem se napil z placatky a pocítil oheň v hrdle. Napravit reputaci jsem se pokusil v osmé třídě, kdy jsme jeli na závody do Gabčíkova. První si z toho výletu pamatuju Ponnyho, když se dozvěděl, že se tam musí jet po dálnici a on si tak musí koupit dálniční známku. Koupil si ji, ale tak ho to vytočilo, že známku sice nalepil na sklo, ale do Gabčíkova jsme se natruc dopravili jen okolními cestami. Pak si pamatuju nejlepší večeři ze všech našich zápasnických výletů a soustředění. Bylo to hned v pátek. Ubytovali jsme se a nahnali nás do jídelny, kde každý obdržel tři klobásy, jitrnice, horu brambor, chleba a zeleninu - to vše obklopeno různými přílohami.
"Teda pánové," řekl kamarád. "Jestli je tohle večeře, nechci vidět oběd." Oběd jsme nakonec opravdu neviděli. Tohle bylo poslední jídlo, které jsme dostali, ale naštěstí jsme ho aspoň dostali po vážení, takže nebylo třeba hlídat váhu.
Hlídání váhy:
Někdy se stalo, že jste byli připravení na váhu 55 kilo, jenže na vážení přebývalo deko, čímž by vás posunuli do váhy okolo šedesáti kilo, což je v téhle váhové kategorii docela rozdíl. Většinou jsme se vážili ještě na tréninku den před závody, aby si trenér ověřil, jaká je situace. Když to bylo na hraně, zakázal nám jíst, což mnozí z nás dodrželi, protože nechtěli jít o váhu výše a dostat tak na prdel. Po vážení nás pak posílali na velkou, na malou a když nic nezbralo, svlíkli nás do naha. Někdy to zabralo, někdy ne, ale problém byla přítomnost dam, hlavně těch čtrnáctiletých. To se i stalo, že to smíchali, a já zápasil jak s klukama, tak s holkama. To se mi stalo asi jednou, vyhrál jsem (naštěstí) a šel se najíst do šatny, kde zrovna nikdo nebyl. Za chvíli tam vešel jeden od nás z klubu.
"Honíš?" optal se a najednou celá hala věděla, co jsem v šatně nedělal. Fakt jsem tam svačil.
No ale k tomu Gabčíkovu. Na pokoj klasicky někdo donesl chlast, tak jsem teda zkusil, a nějak mě to rozdovádělo.
"Kde máš slupky?" ptal se mě stokilový Aleš po chvíli. Svíral jsem v ruce oloupaný pomeranč a sledoval jeho oči. Aleš přešel k balkónu a podíval se dolů, kde slupky ležely. Otočil se ke mně a vykonal trest.
To byla druhá pravá česká facka v zápase. První na mě přistála, když byl hit song Shut up and sleep with me, kde se tak provokativně pískalo, a tak jsme si to na tréninku pískali a nasírali trenéra, a ignorovali jeho ukázky nového chvatu, až nás poslal do prdele. V šatně jsme ale pokračovali, tak tam Ponny vletěl a jednoho po druhém vyfackoval a ven nás vyhnal v trenkách.
Nebyl to ale žádný primitiv. Asi desetkrát vyhrál mistra republiky, umísťoval se slušně i na evropských mistrovstvích a v dobách nejlepší formy dokázal zmlátit i Máchu (olympijského vítěze). Navíc vytrénoval spoustu dalších mistrů republiky; v té partě jsem teda nefiguroval, ale Vítkovice každý rok přivezli dost medajlí.

Dva roky po tom, co jsem zápasu nechal, jsem začal číst Irvinga. Ten shodou náhod o zápasu hodně psal, a filosofii tohoto sportu hodně postavám připlácl k charakteru, hlavně samozřejmě Garpovi. Říkal jsem si, co že ho to tak bere. Vždyť já jsem nesnášel, když se mě někdo zeptal, jaký sport dělám.
"Zápas," odpovídal jsem.
"No jo," řekli. "Ale jaký zápas. Zápas čeho?"
"Zápas vole, prostě zápas. To se tak jmenuje!" odpovídal jsem.
Irving zápasil spoustu let a spoustu let i zápas trénoval; oba syny dovedl k titulům šampiona. V knížce Imaginární přítelkyně o zápasu hodně mluví, a mluví o tom tak pěkně, že mě po přečtení mrzelo, že jsem si to neužíval zpoza stejného pohledu na věc - jenže to už se s tím nedalo nic dělat.

Western (temelin & milllhause)

13. března 2012 v 19:00 | Milllhause |  Povídky
Tady někde končí forest a dál už jsou jen louky....
Na rozhraní stojí muž v koženém obleku, který mu vydrží do konce života...
Je zamračený a pokuřuje dýmku, tahle nálada mu vydrží do konce roku....
Ráno si zabouchnul klíče. Dráždí ho představa co je za horizontem louky.
Teplé podzimní prádlo z pytlové juty mu nepříjemně dráždí nádobíčko, silně potáhne kouř z kaštanového listí a naštvaně kopne do přerostlého žampionu....
Zničehonic v sobě pocítil dávno ztracenou sílu a vydal se rozhodnutě napříč loukou. Po pravé straně viděl trosky Náměstí legií. Vzpomněl si na svůj první výlet..
Přestože mu již táhlo na čtyřicet, působila jeho chůze mladickým dojmem....na moment se zastavil aby oklepal lejno z boty .. " Svině kravský..!" potichu zavrčel a opět pokračoval v cestě...
Vzpomněl Marii a na to, jak při tom bučely krávy. Už tehdy je chtěl zabít. Sundal si z ramenou kytaru a z pouzdra vytáhnul dalekohled. Doufal že rozpozná původ světla v dáli.
Asi po půl hodině upřeného zírání do slunce uvěřil, že nejde o přelud a promnul si unaveně oči..... teď když s jistotou věděl kde je západ, zastrčil triedr a pokračoval v cestě k horizontu...zakopl a s tupým žuchnutím spadl do trávy, zvedl se aby v zápětí upadl znovu.... "Půl hodina byla asi moc."... pomyslel si.
Otřel si býčí hovno z obličeje a tentokrát z pouzdra vylovil ručník. Z něj vypadlo zabalené jídlo. Pustil se do jídla. Zničehonic zaslechnul kroky, ale otočit se neodvážil. "Co děláš na mý posraný louce?" zaslechnul..
Byl to starej Morten, dědek prašivej. Louka ničí nebyla ale ten plesnivej magor by si klidně přivlastnil i vzduch provoněný splašky z nedaleké kafilérky.... " Polib mi prdel Johne." utrousil suše a odplivl si....
Pro bakterie ve slině trval tento okamžik celá léta. Rozprskly se o Mortenovu botu. John si zabalil věci a šel dál svou cestou. Morten ho chtěl zabít.
Prestože byli oba jmenovci, nemohli si přijít na jméno.... Morten chvilku supěl jako kotel páry, ale vidina pořádné nakládačky mu nedovolila hnout se z místa a tak jen nasraně pozoroval jak John odchazí... "Zmrde..." procedil mezerou mezi zuby tak aby to John neslyšel.
Morten neznalý stopování a všech vlastností větru si nevšiml kterým směrem foukal. John tuhle nadávku nesnášel. Zarazilo ho, jak rychle Morten vyrazil do běhu. Minul Johna a běžel dál k místu, které si John už ráno vyhlídl. "Pohni nebo seš mrtvej!" zařval a splašeně utíkal.
Když se to vezme kolem a kolem tak John nesnášel všechny nadávky, které směřovaly k jeho osobě..... " Jen počkej ty stará svině.." pomyslel si pro sebe John.. Rozhlédl se kolem sebe a našel to co hledal. Zvedl starý ztvrdlý kravský beles ve tvaru talíře a zkušeným pohybem ho švihnul směrem k utíkajícímu Mortenovi. Kravské hovno opsalo velký půloblouk a trefilo Mortena přímo do hlavy. Morten zavrávoral a upadl tak nešikovně, že přistál v kaluži kde se dešťová voda mísila s kravskýma chcankama.
Uběhlo několik hodin. John už byl nějakou chvíli v cíli.. Viděl opuštěnou nemocnici s proskleněnou kopulí. Stála v místě, kde nebylo nic než písek. Před ní stál jakýsi totem šklebícího se anděla, s penisem spirálovitě zakončeným směrem vzhůru. Vpravo koš na basketbal ohraničený ztrouchnivělým plotem.. Johnem zavládly skličující pocity. Uvědomil si, že dneska ještě nesral.
" Zasraný fazole!" zaklel.. rozhlédl se a s nebývalou lehkostí utíkal k jedinému šípkovému keři v okolí, přičemž z něho padaly všechny části jeho výbavy... Tak tak si stihl strhnout jutové trenky ke kotníkům a neposrat si boty. Tlačeje fazolový nákyp slastně vzdychl k nebi. Zarazil se a uvědomil si, že vytřít si prdel šípkovym keřem nebude vůbec příjemné.." Do hajzlu.." opět zaklel.
Opět byl nucen vytáhnout ručník. Hledíc k nemocnici, a doufajíc, že zde by mohla být tekoucí voda byl uklidněn myšlenkou, že osušku bude moci ihned vyprat. Utřel si prdel a v tu chvíli mu to došlo: Proč sem se nešel vydělat do toho Špitálu...??
Zabrán přemýšlením o ručníku posbíral své věci a zamířil do hlavní budovy. Podlaha v recepci byla pokryta prachem a opadanou omítkou. Ticho, které temně hučelo budovou nahánělo Johnovi strach... "Ještě že sem se vysral venku." pomyslel si a pomalu našlapoval po rozbitých dlaždicích... v tom vyletěl zpoza sloupu vyhublý zajíc. John se lekl a tento den se posral podruhé.
Snažil se rychle vytáhnout svou malou příruční bazuku ale trefil pouze prach po zajícově úprku. "Tentokrát si vyvázl.." pomyslel si a utřel si prdel. Jutové trenýrky odhodil k mrtvole recepčního. Ohlodané lebce jakoby to bylo jedno. Spatřil cíl - vypálil a sklo se s řinčením rozsypalo na podlahu. Na tu vypadly také prošlá balení brambůrků, baget a pár plechovek pepsi coly.
Už od malička, když ještě fungovala televize, nesnášel animované seriály s Bugsem Bunnym a k smrti zajíce nenáviděl, dokonce víc než starého Mortena a jutové trenýrky. Když utichl hluk a ozvěna se přestala odrážet od stěn, John nastražil uši a strnul v nepřirozené póze.... po chvilce zaslech z útrob budovy kovové skřípění a zařinčení řetězu. Slyšel sice že ve starém špitále prý řádí šílenej zubař, ale nikdy těm povídačkám moc nevěřil... Vyčkával a hltal ticho každým pórem svého těla.
Tichými kroky se přesunul k recepci, uchopil telefon a vlezl si pod pult. Bál se i myslet, aby to náhodou někdo neslyšel. Tiše a rychle vytukal Mářino číslo. Někde v jeho hlavě to zvedla - Prosím? - Tady je John, našel jsem nemocnici... Co děláš? - Chcípni magore! zaječela a položila mu nefungující telefon. Johnovy rty se sevřely, pevně uchopil svou milovanou bazuku a vystřelil po směru řinčení řetězu..
Jakmile odezněl výstřel, ozvalo se zlověstné vrčení zubní vrtačky a šílený chechot pomateného stomatologa.. " Cha chaaa.., samá voda, sama voda chlapečku, chaaaachaachaaa... tvoje osmičky budou mojeeeeee." Johnem to trhlo jakoby strčil nasliněné prsty do zásuvky pod proudem.... "Přemýšlej, přemýšlej Johne.. co by teď udělala Marie...?"... ale Marie, též známá jako " Děvka z Minnesoty" tady nebyla. Byl tu jen John, jeho podělaný spodky a šílenej zubař. Prekérní situace.
Zvážil co by udělal Bill Clinton. Diplomaticky by začal jednat. John k sobě opět velice neslyšně přitáhl mrtvolu recepčního a vypáčil mu všechny osmičky z huby. Zabalil je do svého multifunkčního a připosraného ručníku a hodil je směrem k magoristicky jednajicímu zubařovi. Pak ho napadla spásná finta a schválně bezzubě zařval: "Vem ši je ty žmlde...!!"
"Ja ty škulvený žuby nepočebuju buželante!!!" řval jako šílený směrem, kde tušil nepřítele..... Zaslechl jak se přibližuje zvuk vrtačky a dupání nemocničních sandálů. Tohle byla jeho chvíle. Prudce se postavil, vycenil zuby a pohotově střelil zubaře do pupku. Projektyl tvořený plechovkou luštěnin, střelného prachu a uzávěrem od termosky na čaj proletěl špekatým břichem šíleného medika. Jeho střeva se přilepila na stěnu za ním jako špagety al dente.... "Tohle tvůj kečup nedokáže co, ty hromado sraček?" řval na něj John.
Chvíle nadšení ale brzy vzala za své - skrz Johna jakoby se snažil někdo promluvit..Zděšeně zíral na medika a přitom hláskoval: "Sorry temeline, teď se musím vypařit na dvě hodiny..." John tomu nerozuměl a tak aby ze sebe zklepal strach, vypálil ještě jednou do zubaře a rozmašíroval mu hlavu po celé stěně.
John začal jakoby přeskakovat z jedné reality do druhé a vykřikoval nesmyslně...." Tož není to špatné, když tak si to někam ulož a uděláme z teho scénář pro Eastwooda ....a co boulec?"....nevěřícně se díval na své ruce a snažil se uvědomit si podstatu času... pozdě, černá díra uprostřed jeho těla jala se požírání všech fazolí, co sežral.
John věřil, že Marii už nikdy neuvidí a taky nikdy nepohladí po srsti svou dogu. Ani mu to nebylo líto... Vyjel výtahem do posledního patra, kde skrz robité okení tabule v kopuli prolétavali havrani. Co tu kurva vlastně dělám, pomyslel si.. Téměř zmizelý v černé díře sebe sama zhroutil se do zubařského křesla..

Vzpomínky na Forda

10. března 2012 v 10:50 | Milllhause |  Film
Ford nemá prostřední jméno, ale přesto jej na počátku kariéry používal, respektive byl v titulcích napsán jako Harrison J. Ford. O tom rozhodlo studio, aby se nepletl s jiným hercem Harrisonem Fordem, který zemřel v padesátých letech.
To ještě hrával za 150 dolarů miniaturní role ve třech filmech týdně, a protože to nestačilo na uživení ženy a dvou dětí, věnoval se i truhlařině, kterou se sám vyučil, a pak se s ní i docela slušně uživil - role/štěky si pak mohl vybírat a nemusel vzít všechno, s čím se mu agentura ozvala. Mimoto dělal i pódiového technika skupině Doors.
Vše se děje z nějakého důvodu - možná že i Ford by tomu mohl věřit (když se ho ptali na víru, řekl že je demokrat).
Jedním z oněch štěků byla i malá role závodníka v Americkém grafiti, jednom z prvních filmů George Lucase. O tři roky později byl Ford u Lucase doma a sestrojoval mu skříně a nábytek. Lucas připravoval čtvrtou epizodu Hvězdných válek a dal Fordovi předčítat repliky. Byl u toho Spielberg a natolik se mu Ford zalíbil, že Lucase přesvědčil, že lepšího Hana Sola těžko najde.
Lucas potom napsal Indianu Jonese, režii svěřil Spielbergovi a ten tu roli dal Fordovi; od těchto časů se datuje jejich celoživotní přátelství.
Hvězdné války se ale nerodily snadno, Ford nejednou zařval: "Georgi, tyhle sračky nemůžu říkat s vážnou tváří na kameru, kašlu na to!" Přesto to natočili, jak víme, a Ford se proslavil; to mu však nezaručilo hladčí start kariéry. V dalších letech opět hrál v několika obyčejných filmech, a i když byly zrovna neobyčejné (Oddíl 10 z Navaronne, Apokalypsa), jeho role nebyly dostatečně velké na to, aby zaujaly. Vrátil se tak k Hvězdným válkám, rok na to natočil prvního Indianu, rok na to Blade Runnera a rok na to přišel Návrat Jediho - tahle šňůra postavila Forda na špici, po které si role mohl vybírat nehledě na truhlařinu. Dokonce mu to kariéru rozjelo tak dobře, že ještě v roce 2006 byl po Tomu Hanksovi nejvýdělečnější hvězdou; filmem si vydělal okolo 3,3 miliard dolarů hrubého.
I když jsou jeho nejslavnější filmy (Star Wars, Indiana Jones, Blade runner) ryze akční, byl po většinu kariéry představitel obyčejných mužů v neobyčejných situacích (Uprchlík, 48 hodin v paříži, Svědek, Tichý nepřítel, Myslete na Henryho). Uprchlík a Svědek mu vynesly nominace na Oscary a Glóby ale nikdy žádného nezískal; respektivě jediný Zlatý Globus dostal za celoživotní dílo.
Studoval na univerzitě Rippon College ve Wisconsinu, kde hrál na kontrabas v kapele The Brothers Gross. Vyhodili ho tři dny před ukončením studia, protože propadnul z filosofie, hlavního předmětu. Škola se pak chtěla chlubit, že u nich Ford studoval, ale Ford nezapomněl a odmítnul to.
Jeho další rolí, ke které se vrátil ve více filmech (jednom), byl Jack Ryan - zvláštní agent CIA, kterého nejdříve hrál Alec Baldwin v Honu na ponorku. Paradoxní je, že tu roli Ford odmítnul. Baldwin byl pak osloven i pro další filmy, ale měl prý trochu přemrštěné požadavky, tak se s rolí opět obrátili na Forda, který už ji pro tentokrát vzal a natočil tak Vysokou hru patriotů a Jasné nebezpečí. Po Baldwinově odmítnutí převzal i roli v Uprchlíkovi.
K Jacku Ryanovi se vrátil pak až v roce 2002 režisér Phil Robinson a natočil Nejhorší obavy; do role Ryana obsadil Bena Afflecka. Tenhle film zachycuje tuto postavu od jejích začátků, při vstupu do CIA - něco jako když s Craigem natočili Casino Royale, a my tak viděl první akce Bonda.
Ford momentálně žije na své farmě, stále se věnuje truhlařině a dokonce i pilotuje letadla, takže mu čas od času zazvoní národní garda s prosbou o pomoc. Při jedné takové akci zachránil život člověku, jen nevím jestli to byl zraněný horolezec, nebo dehydrovaná turistka - mé zdroje se v tomto rozcházejí; v každém případě tu osobu naložil do letadla a zachránil.
Na farmě farmaří s třetí ženou Calistou Flockhartovou; rozvod s druhou ženou byl v roce 2004 nejdražším v hollywoodské historii.

Odmítnul hlavní role v Schindlerově seznamu, Vanilkovém nebi, Jurském parku, role Nicka Nolteho v Mysu hrůzy a Tenké červené linii, nebo postavu kapitána posádky Nostromo v prvním Vetřelci.
Dvakrát v kariéře odmítl roli, kterou po něm vzal George Clooney - první v Dokonalé bouři pomohla Clooneymu k upevnění statusu hvězdy, druhá v Syrianě pomohla Clooneymu k Oscaru, a Ford se poté vyjádřil, že to bylo jedno z odmítnutí, kterých lituje.

A nakonec zajímavost - když v Dobyvatelích ztracené archy točili scénu, ve které se měl Indiana Jones poprat na náměstí s chlapem s mečem, měl to být dlouhý a složitý souboj. Jenže Ford byl tak unavený, že požádal Spielberga, jestli by se to nedalo nějak zkrátit. Spielberg odvětil, že jediná možnost jak to zkrátit, je toho chlapa prostě zastřelit. Tak to Ford udělal.

Městečko IV - Epilog

9. března 2012 v 12:08 | Milllhause |  Seriály
Vždycky mi vrtalo hlavou, proč lidé v momentě, kdy se rozhodnou začít žít jinak, jako jednu z prvních věcí změní své vlasy; ať už délku nebo barvu. Proč to dělají? Aby v zrcadle viděli jiného člověka?
Teodorovi byla barva vlasů ženy, která jej svádí, ukradená. Překrásná zrzka, tak moc povědomá, uložila dítě do postele, sedla si k němu a položila mu ruku mezi nohy. Bylo jasné, že se spolu vyspí.
Teodor se totiž překonal a nakonec si k ženě v hospůdce na nádraží přisednul. Řekl jí, že je hezká a že má rozkošnou holčičku. Odpověděla, že je to chlapeček. Řekl, promiňte a byl u toho tak roztomilý, že ho Amélie svedla.
"Hned jsem tě poznala," špitla, když ji pod vlivem vína pomalu a neobratně svlékal.
"Já tě znám?" zareagoval překvapeně. Špatná paměť na obličeje, její vlasy a deset let odcizení Teodorovi dokonale zakryly identitu živočišné svůdnice, díky které si konečně uvědomil, jak velká škoda to je, že co nevidět zhasne, zmizí a už se nevrátí.
"Opravdu si mě nepamatuješ?" zeptala se s letmým úsměvem na rtech. Nedošlo jí, že ho tím může vyděsit a odlákat. Jakoby zapomněla, že ji kdysi proklínal za to, že zničila jeho bratra a ze všech ostatních si udělala poskoky. Že na pár let ovlivnila celé městečko.
"Amélie?" zeptal se, ačkoliv už si byl jistý. Na moment pocítil dávno zapomenutý vztek, který hned potom přebila láska tak silná, že ho kdysi z městečka přímo vykopla.
"Bože…" vydechl. Amélie z něho nespouštěla oči. Jen její ruka překousla napětí v místnosti a vydala se k poklopci pozdravit starého známého, který se po dlouhé době a taky naposledy vzmohl něco pro Teodora udělat.
Teodor kdysi o lásce napsal, že se jí nedá věřit. Přesto si tím nebyl jistý; nemohl, protože ji pořádně neznal. Až teď, kdy s Amélií dováděl celou noc, až to bolelo, si to mohl potvrdit.

Láska ho kdysi překvapila jako hroch dýni, nasadila mu klapky na oči, aby viděl svět růžově, do uší mu vrazila špunty, aby neslyšel varování a poslal ho k té, kterou z celé duše nenáviděl. Znamenalo to, že jeho největší nepřítel (jak ji tehdy posuzoval) ho porazí v jejich malé válce. Byl přece jediný, kdo ji dokázal odolat. Věděl o ní, nečuměl na ni jako prase a přesto ji tam nechal sedět samotnou. Nakonec dostala pod palec všechny a opět si o sobě mohla myslet více než ráno. Vůbec ho nenapadlo, že ona o tom nikdy takhle nepřemýšlela.
Na dlouhých deset let jej láska vyhodila do světa, o kterém nevěděl nic. A když nakonec vše zvládl (i když ne s noblesou, jak by se nabízelo) a vrátil se zpátky, tak se spolu s ním vrátila i ta bezprizorní mrcha, která se mu jako finální pointa v průměrně napsaném kusu vysmála, jak to všechno zmršil. Jak si s bravurou zkazil celý život - dar, ke kterému se už více nedostane. S vidinou možnosti krásného života s Amélií a jejím capartem, zemřel měsíc po tomhle vyčerpávajícím večeru na okenní římse, ze které kdysi vyhlížel Klementa a na které to všechno začalo. Na římse, na které mu Klement vzkázal, aby se dal do pořádku.
Vždycky si říkal, že když už skončit sám, tak aby se tak stalo někde na okraji a ne uprostřed davu plného chápajících ksichtů. Povedlo se mu to.
Nepovedlo se mu pochopit, proč lidé mění barvu svých vlasů. Sám to však provedl pár okamžiků a posledních výdechů před skonem. V momentě, kdy si uvědomil, že je to tady.
S vidinou přicházející stávající změny života mu zbělely vlasy a smrtka s kosou, která mu kdysi vzala s Randalem jedinou šanci na spasení, si ho odnesla přímo na kobereček ke Klementovi; vlastnímu zmařenému bratrovi, před kterým si celý život ospravedlňoval všechny hloupé kroky.

Městečko III - Amélie

9. března 2012 v 12:06 | Milllhause |  Seriály
Poslala mu obálku s krátkým dopisem a šekem za všechny jeho dary a věci. Hned ten večer je s přítelem spálila na zahradě a počala dítě. Začala nový život a to nejlepší na tom bylo, že z toho měla dobrý pocit. Její po letech první.
Jmenovala se Amélie. Třiadvacet, údajně zamilovaná (to přišlo až později…) a s prvním dítětem na cestě. Na černo obarvené vlasy s lehce vetknutou šedí, což ji paradoxně přidalo na sex-appealu více než na věku.
Na tenhle večer šetřila síly i peníze od střední školy. Každý týden se jí zdálo o kráse okamžiku, kdy z ní spadne s hlasitým řinčením železná svěrací kazajka. Neříkala ani neposlouchala vtipy, nechodila do kina s přáteli a posléze na pizzu s jedním z nich (jak to s nadšením dělala dříve), ale odloučila se od reality. Stala se z ní chodící schránka na poštu, tělo bez duše.
Na nápad jak se odpoutat a cítit křídla ji přivedl přítel Dykast s křestním jménem, kterým na něj ani jednou nezavolala. On jí řekl, ať splatí to, co nikdy nechtěla. Tu prastarou pravdu, že chytřejší ustoupí.
Ta úleva hory přenášela! Zdálo se jí, že může létat metr nad zemí. Ničeho se nebála, protože sebevětší problém byl předem vyřešen a zmenšen do podoby hrášku. Jak byla léta zdrženlivá, nepříjemná a povrchní, tak byla nyní něžná a odhodlaná. Byla něhou protkaná a v době, kdy se cítila tak dobře jako nikdy v životě, do ní proudil nový život, který později nazvala Karlem v porodnici na Jilmové ulici číslo dvanáct.

Když Amélie v šestnácti viděla v televizi pořad o muži z Indie, kterému se náramně dobře povedl obchod s obuví, zapomněla to po pár okamžicích. Když jí jednou jeden blb, se kterým zrovna chodila, vyprávěl o tom, jak dobře se mu píchalo s jeho bývalou, zapomněla to po pár dnech.
Ale e-mail s parte jejího otce zapomněla už po pár minutách. Ta myšlenka vklouzla do jejího podvědomí tak hluboko a hladce jako oblázek do klidné jezerní hladiny po ránu, kdy je nad ní ještě hromada mlhy. Po chvíli koukání nemáte páru, kde jste kamínek hodili a přesně po pěti minutách vám to začíná být zcela fuk.
Tak hodně se Amélie izolovala od člověka.
Byla na pláži u jednoho moře a prohlížela si zprávy na notebooku. Malý Karel ji ráno nablil do pouzdra a tak jej donesla v tašce na ručníky. V momentě, kdy vydloubávala zrnka písku z přístroje, jí ten mail došel, načež celou minutu přemýšlela, zda má dojet na pohřeb. Od dumání během něhož takřka nepohnula obličejem, ji přerušil Karel, který s modrou lopatkou mířil k mokrému písku; potřeboval jej na hrad.
"Ne tak blízko vody, brouku!" zavolala na něj.
"Bágh…" ignoroval jí a čekal na reakci.
"Nebude papu," pohrozila, a Karel ustoupil hrozbě. Netvore, pomyslela si. Hned potom obětovala otci poslední myšlenku a nechala ji napospas podvědomí.
Když večer dojel Dykast, za kterého byla už nějakou dobu provdaná a o něco kratší dobu toho litovala, ani mu to neřekla. Když si prohlížel jejípoštu, a dočetl se tam o jejím otci (zapomněla tak rychle, že to nesmazala), měl sto chutí rozsvítit v ložnici a chlácholit ji, jako by to potřebovala.
"Nech mě spát…" zamumlala by ze spaní.
"Negativ," odsekl by.

Dykast učil na zaplivané technické škole. Pokud byste o něm chtěli udělat anketu mezi jeho bývalými studenty, všichni do jednoho a bez výjimky by vám potvrdili, že je to kretén. Magistrům se chlubil titulem inženýra, mladíkům v sexuálně nejhladovějším věku, kdy každý z nich měl už dávno vlastní způsob, jak dostat samici do rohu kluziště a jak zašlápnout puk, těmto mladíkům vyprávěl rádoby intelektuál, do smrti schovaný v knížkách, o tom, jak na ženu udělat dojem.
Dykast žil uzavřen ve vlastním světě bez jakékoliv šance na záchranu. Zabloudil by v sobě snahou se vzpamatovat. Narozdíl od Klementa Gábora se do toho ovšem dostal sám svou sebestřednou nadutostí.
Tohle manželství nestálo nikdy ani za zlámanou grešli. Nikdo nepochopil, co ženskou jako byla Amélie, vedlo zrovna k němu. Ale je to jednoduché. Jejich vztah šel ruku v ruce s koncem vztahu k otci. Vždyť ona ani pořádně netušila, co je Dykast zač. Neměla čas to zjistit. Měnila život a Amélie nebyla člověk, který by se chtěl jen tak potloukat. Kariéru s tříletou zelinářskou začít nemohla.
Několik let byla tvrdá ke všem okolo, jen Dykast to vydržel. Zloby bylo dost a komu jinému začít rozsévat čistoskvoucí lásku než vlastnímu dítěti, jakožto důkazu, že ona se umí zvednout na nohy a poslat někoho proč, notabene někoho, kdo ji dvacet let dával na jídlo, čímž si ji pro sebe otročil. Bohužel pro ni v tom zmatku stihla i svatbu.
Teď, když byla na pláži, a se smrtí otce odpadl z duše ten poslední niterný škraloup, měla v hlavě čisto. Teď viděla svůj život z nadhledu a jasně. O čemkoliv co v životě udělala, mohla ihned podat komentář, jestli to tak mělo být nebo ne - a taky proč to udělala. Čekalo ji studium na dálku pro dodělání maturity a rozvod s příživníkem na duši, jako byl Dykast.
A pak - po rozvodu, na tom byla ve svých šestadvaceti letech konečně dobře.

Milodar Dykast a Daniel Pešta. Pokud by to byli bratři, představovali by tupost chráněnou vyčůraností. Ale že nejsou, vzájemně s sebou opovrhují, ačkoliv si oba ve skrytu duše představují být tím druhým.
Daniel Pešta opravdu chtěl být raději milujícím otcem a manželem, který má jasně stanovenou práci (ve skutečnosti se živil reklamou). Ta docela přirozená mužská chuť nebo touha svést co nejvíce žen začala být Peštovi otravná. Z části proto, že mu to šlo tak lehce. Ženským se líbil a fakt, že je schopný a má jiskru v oku, že má rád svou nevýraznou ženu a dvě děti - to bylo příliš velké sousto k odolání pro většinu jeho obchodních partnerek a klientek.
Co by od Dykasta nechtěl, bylo křestní jméno a fakt, že Milodar byl prostě čurák. Pešta byl o sobě přesvědčen, že charakter má v jádru dobrý, jen jej měl obalený svinstvem.
Zato Dykast na povrchu opovrhoval celou tchánovou osobností. Instituce rodiny pro něj byla posvátná, i když v tom neuměl chodit. Nevěděl, co znamená respektovat, milovat a ctít. Tedy, myslel si, že to ví, ale on doopravdy ani netušil, co ta slova znamenají. Proto Amélie požádala o rozvod po necelém roce. Vřískot ze spaní jí napověděl, že touhle cestou už kráčet nebude.
Pešta byl podle Dykasta pokrytec - dělal na něj bubáky, aby se k Amélii choval hezky a pečoval o ni, přičemž on sám se nikdy na nic takového nezmohl. Po rozvodu se snažil Dykast napodobovat tchánův životní styl, za což sklízel pouhý výsměch a tak se uchýlil do teplých náručí kurev, které vykonaly vše, jen aby se ze studené sychravé ulice dostaly na celou noc do teplého bytu.
Pešta měl velkou chuť Dykastovi způsobit úraz, ještě když s Amélií jenom chodil - hned poznal, co je zač. Na lidi měl dobrý čuch - to prokázal, když vyběhl s manželčinou matkou a jejím dědou (ani v jeho branži nebyla tato vlastnost na škodu), ale nakonec se přemohl. Nestálo mu to za to. Soudy, tahanice, odškodnění a kdo ví, co ještě.
Najednou se u něj začala projevovat starost o vlastní dceru, a jakože touto vlastností nikdy moc neoplýval. Jakoby si to uvědomil; myslel si, že jejich vztah zachrání starostlivostí, která by omezovala i dvanáctileté dítě. Stal se z něj ubožák a to i proto, že veškerou svou pečovatelskou službu zamířil výhradně na Amélii a na Jindru si ani nevzpomněl. Opravdu vzor, jak má být!
Nedal jí pokoj. Neustále a bez ustání se jí vyptával, na vše co dělala. Volal jí denně a Dykastovi v pravidelných intervalech připomínal, aby si dal pozor. Převáděl na ní majetek, když šlo do tuhého s jeho firmou, což mělo za důsledek, že se musel s Amélií často vídat, aby tohle a jindy zase ono.
Když Dykast přivedl Amélii na myšlenku, jak se zbavit otce a odpoutat se od něho - zabil dvě mouchy jednou ranou; Amélie si Dykasta na malou chvíli začala vážit. Byli spolu na jedné lodi. Jakoby zmizela ta odporná stránka jeho osobnosti. Věřila, že se změnil a to díky jejímu otci; že se prostě spolčili - což bylo vzrušující. V ten důležitý večer ji natolik zaimponoval, že si spolu udělali dítě.
Druhá moucha Dykasta zachránila od značně senilního Pešty; zachránil si krk, což byl mimochodem hlavní důvod, proč to všechno Amélii navrhnul.

Paní Olivie Peštová zemřela v roce 2019; tedy v době, kdy byl Teodor už deset let pod drnem. Věkem jedenaosmdesáti let se mohla chlubit jen malou chvíli. Respektive do momentu, kdy skonala při cestě na záchod rozdýchat ranní nevolnost. Když ji našli, bylo jí dvacet devět tisíc pět se padesát devět dní, čímž mohla všechny své klienty, které kdy pitvala, strčit do kapsy.
Vždy usměvavý soused Rozmarín nad jejím útlým tělem povzdechl: "Tak to má za sebou, chuděrka…", zavolal faráře a doktora (v tomhle pořadí), prohrabal jí stůl, našel v telefonním seznamu její děti a hned jim to oznámil. Zatímco Jindra probrečel celý hovor, Amélie sebou praštila o zem hned po vaše maminka zemřela.
Až do jejích vdavek to byl život velice barvitý, který neustále měnil rytmus. Už jenom těhotenství její matky Helgy v dnes už neexistující vesnici vyvolalo nebývalé pohoršení a donutilo tehdy osmnáctiletou dívku k útěku přes hranice přímo do zfanatizovaného Německa, kde se schovala v klášteře. Zrovna začínala zima roku 1938.
Zde se pochopitelně zdržovat nechtěla a hned po porodu utekla opět přes hranice, tentokráte do Polska, do kterého vtrhla deset dní před němci. Olívii nechala na faře a vrátila se zpět k otci, který - jakožto velevážený občan - byl jedním z hlavních důvodů jejího útěku. Otce malé Olivie už nikdy neviděla; narukoval a nechal se zastřelit.
Díky válce viděla Olivie v dětství spoustu mrtvol - tím se možná vysvětluje pozdější záliba v pitvání. Do školy však chodila jen osm let - ve čtrnácti už byla dost stará na to, aby pomáhala doma a podle slov její matky, které se tvrdost jejího otce stala vlastní, mohla přežít třeba jen s počítáním, psaním a čtením. Helga ostatně přežila i bez toho.
V Oliviných šestnácti letech už spolu Helga a její otec táhli za jeden provaz. Zatímco matka dbala na přísnou výchovu a poslušnost, její děda, pozvolna přicházející o své dobré jméno, sháněl seč mohl ženicha v široko dalekém okolí. Ale tak jako on kdysi neztrácel slovo s poddajnými, tak rodiče mladíků nehodlali ztrácet čas s ním; s protivným umírajícím statkářem, který o vše přišel a kterému zůstala jen vlastní dcera stejně zlá, jako byl on sám. Samozřejmě, že chyba padala pravidelně na holku schovávající se špínu a pověst popelky.
Olivii to ale nijak zvlášť netrápilo. Nebyla ničím výjimečná a tak jak se jednalo s ní, se jednalo se spoustou děvčat, které znala. Většina byla provdána bohatým ženichům, což se ubohé Olivii nepovedlo. Helze a zlotřilému statkáři totiž nejvíce perspektivní připadal Pešta.
Pešta neměl vůbec nic kromě elánu. O jeho rodině a předcích je zbytečné se zmiňovat. Bylo by zbytečné se zmiňovat i o něm, ale něco se mu přece jen povedlo. Tak hlavně a především to je Amélie. Záslužná byla i adopce odstrčeného chlapce v sirotčinci (že se za něj styděl v době, kdy se provalila Jindrova náklonnost k chlapcům, je vedlejší). Ta třetí a neméně důležitá událost - splnil naděje manželčiny rodiny a začal vydělávat. Helga a děda z peněz samozřejmě neviděli ani vindru; Pešta je prohlédl po několika týdnech.
O rodině Peštových tak víme vše podstatné. Prvních deset let manželství si oba dva naivně užili v domnění, že to tak bude do konce života. Během onoho osudného desátého roku byla Olivie Peštou poprvé podvedena. Pešta, který Olivii přefiknul čtyřikrát až pětkrát týdně (a to jenom proto, že ona už více nesnesla) nesl velmi těžce její stoupající frigiditu a po několika měsících začal sukničkařit naplno. Přišlo mu to logické, tak proč se tím trápit. Olivie na to přišla pár týdnů po výročí a to přímo od rodinné přítelkyně. Jaksi logicky část viny chtě nechtě přikládala faktu, že nemohla otěhotnět, ačkoliv ji kdejaký doktor přesvědčoval, že je zdravotně v pořádku.
Pešta nebyl zlosyn - ať se dělo co chtělo, tak se o rodinu starat nepřestal. Na Olivii byl hodný, nosil domů peníze a jeho záletům nepřikládal žádnou váhu. Jeho bokovky věděly, že má rodinu a hodnou ženu - přesto všechny do jedné kalhotky sundaly. Pešta o těch ženských neměl zrovna valné mínění. V jeho očích byly ony ty špatné, když byly schopné rozvracet fungující rodinu. Snažil se jen nezbláznit a dokonce věřil tomu, že by to Olivie pochopila.
Paní Olivie Peštová rovněž neměla zájem na tom, aby začala bláznit. Jindra byl neustále napomínán ve škole, za nedůstojné chování (osahával spolužáky) a nejedni rodiče požadovali jeho vyloučení. Ze svatebních fotek se jí zvedal žaludek. Nebyla s to si odpustit, že se jí Pešta pomalu ale zcela jistě vzdaloval, jak v posteli, tak v životě; že si doma neudržela chlapa.
Aby Olivie nezešílela, začala ve svých čtyřiatřiceti navštěvovat školu. Do studia se zakousla. Dodělala si maturitu a poté patologii na univerzitě. Vrátila se zpět k mladým hezkým vojákům, které jako mrtvé vídala za mlada na polích.
A jako v každém příběhu, i tady se vracíme na začátek, do třiaosmdesátého roku, kdy Olivie oslavovala čtyřicáté páté narozeniny a v ní se klubala malá Amélie. Doktoři ze široka i daleka mohli kroutit hlavou do úmoru, ale vysvětlit to nedokázali. Pešta byl v takovém transu, že si na nějaký čas dal celibát. Jeho o tolik mladším partnerkám se tohle obloukem vyhýbalo, takže jak to, že Olivie zničehonic byla v tom? Po pětadvaceti letech! Pešta byl zničen, naštěstí pro něj se utěšovatelky bez něho dlouho neobešly.

Co se stalo s vedlejšími postavami Klementem Gáborem a Jindřichem Peštou? Tihle dva se potkali jenom jednou v životě a skončilo to katastrofou.
Po jejich setkání, které se tak pěkně vyvíjelo, strávil Jindra pár týdnů v nemocnici. Ani jeden z nich si z toho nakonec skoro nic nepamatoval. Jindra tam strávil nejhorší noc v životě. Strávil ji tam hned potom, co skončil jeho nejhorší den, ve kterém dostal na budku od přátel ze stanu, kteří si nakonec od výletu neslibovali totéž co Jindra, a od člověka, kterého vůbec neznal. Byl zralý na sebevraždu a onu noc si opravdu beze vší legrace její provedení promýšlel.
Klementa odchytli pod mostem, vyděšeného a promoklého na kost. Zavřeli ho do ústavu, ze kterého už se nikdy nedostal. Dokonce se o to ani nepokusil. Nadopován prášky byl umlácen hlídačem poté, co jej Klement napadnul kvůli malicherné hádce. Umřel a už se z toho nevzpamatoval.
Od Améliiných šestadvaceti začali všichni její blízcí a známí postupně vymírat. Dykast sice žil, ale naprosto ho ignorovala. Nemilovala ho, ani jej nenáviděla - necítila nic, což je pro toho druhého vždycky nejhorší možnost. Amélie se uměla od člověka odpoutat a dočista na něho zapomenout.
Nikdy nezapomněla na Teodora. Je to zvláštní, protože on její život ovlivnil ze všech nejméně. Ani na jeden životní krok, který udělala, neměl Teodor vliv. Leda až umřel - to se Amélie i se svým dítětem sbalila a odjela neznámo kam.
Jindra prožil radikální změnu v životě. U mužů nikdy neuspěl, ačkoliv po ničem jiném tak moc netoužil. Ne že by se přeorientoval; přizpůsobil se. Našel si hodnou holku, která s muži taktéž neměla valné úspěchy. Skoro by se to dalo říct tak, že nebyli zamilovaní, ale šťastní. Pořídili si značně průměrné dítě, které bylo zamlada roztomilé, v patnácti je nenávidělo, vystudovalo a ve dvaceti pěti si našlo práci od devíti do pěti.

Nic z toho ale Amélie netušila na otcově pohřbu. Došla do matčina domu jen se synem, bez matky. Na hostinu se jí za nic na světě nechtělo a domů k Dykastovi teprve ne. Sledovat lidi, které nikdy neviděla (a když, tak nevěděla nic o nich), a poslouchat, jak byl její otec výjimečný a jak uměl bojovat, jak se o ně o všechny pěkně staral. Obrátil by se jí žaludek a nejspíš by na všechny začala vřískat.
Amélie položila Káju do babiččina křesla a podívala se po domě. Osprchovala se a otřela jen tak, aby se neřeklo. Bylo parné léto a jí pořád nebylo valně z toho pohřbívání. V zrcadle se dlouho prohlížela. Její vlasy utrpěly další změnu. Sama sobě se líbila, a tak jí ani nepřišlo, že se pozorovala dobrou čtvrt hodinu. Překrásná zrzka se zhrzenou pověstí; byla přesvědčená, že si tohle o ní myslela většina lidí, které v kostele potkala.
Prošla celý dům během deseti minut, ale ve svém pokoji strávila den. Káju uložila, udělala si jídlo, nalila si pití a už z pokoje nevylezla.
Ráno udělala matce snídani, nechala jí vzkaz, ať jí zavolá a odjela prvním vlakem.

Městečko II - Teodor

9. března 2012 v 12:02 | Milllhause |  Seriály
Jmenuji se Teodor. Právě sedím ve vlaku a snažím se nemyslet na precizně stavěnou rusovlásku po mém boku. Na obnažených kolenou jí poskakuje malé dítě, přesné stáří nejsem schopen odhadnout. Dívám se z okna a vzpomínám na současný stav žebříčku ATP. Vždy myslím na tenis, když na mě přichází erekce.
Navíc začínám mít podezření, že ta starší dáma sedící naproti mně už přesně odhadla, v jaké situaci se nalézám. Její výraz a oblečení napovídá, že… Vlastně nevím. V ženách se totiž nijak zvlášť nevyznám. Každopádně ve mně nijakou důvěru neprobouzí; vsadím se, že by mě nejradši vyhodila z vlaku.
"Co si to tam píšete?" zeptá se mě zrzka. Dáma naproti sice předstírá nezájem, ale já pociťuji pravý opak. Rusovlásku nejspíš zaujalo mé psaní, protože zápisky píšu zběsile rychle. Chci zaznamenávat každou maličkost. Píšu deník od mých osmnácti, ale těsnopis jsem se nenaučil. Za celou tu dobu jsem si prostě nenašel čas. I když jsem nic nedělal.
"Deník," odpovím stroze v jakési naději, že ji odeženu.
"Jé, já jako puberťačka jsem si taky psala deník…" podotkne. Jistě, že psala, když byla pubertální. Co jsem vlastně zač, když si píšu deník a přitom vypadám… No, určitě nevypadám tak, jako když jsem s psaním začal.
"Jistě?"
"Ano, v jednom kuse jsem totiž byla do někoho zamilovaná, víte?" Spíše mne zajímalo, proč si se mnou tak nutně potřebuje vyprávět. Chce zabít čas? A kdo je to roztomilé děcko?
"Tak vidíte," odvětil jsem, aniž bych se na ni podíval. A to ani nevím, jakou reakci jsem vlastně čekal. Jenom jsem ten rozhovor potřeboval ukončit. Doháněla mě k šílenství. Připadala mi vlezlá, ačkoliv zřejmě nebyla.
"Vy si se mnou nechcete povídat, že?"
"Ne, nechci. Promiňte." Rozesmál jsem tu arogantní čubku naproti mně. Zřetelně jsem viděl, jak ji cuklo ve rtech! Teď už budu zbytek cesty jen netrpělivě vyčkávat, kdy vystoupí, abych si mohl dál nerušeně psát a litovat se.

V zápiscích se jen babrám v minulosti, nic jiného byste se tam nedočetli. Například rád píšu o tom, jak moc mě mrzí, že nejsem génius. Do dnešního dne mě neopustilo zklamání z toho, že splývám s davem. Dnes a denně si připadám jako stojící panáček na zrychleném filmovém pásu. Žiji život tak, jako bych plaval v oceánu k protějšímu břehu jenom proto, abych na druhé straně umřel vyčerpáním a naprostým znechucením z toho, že jsem jej proživořil v naprosto ubíjející rutinně.
Jediná žena, kterou jsem v životě miloval, o mém citu do dnešního dne neví. Nikdy jí to neřeknu, protože nemůžu. Není to tím, že bych nevěděl jak jí to říct, ale tím, že ona se to zkrátka dozvědět nesmí.
Nikdy jsem nepochopil, jak člověk může milovat více než jednou v životě. Když to přijde poprvé, tak po světě chodíte s brýlemi a klapkami na uších. Když to skončí, tak vás to svalí hubou rovnou na beton. Místo šípu je tu ocelová trubka a ta ryje a ryje. Jak někdo může po takové zkušenosti milovat někoho dalšího a zase si to mířit dvou set kilometrovou rychlostí proti zdi? A pokud přece, tak ten první vztah přece nemohl být takový vroucí! Po takové trpkosti se někomu znovu oddat je šílenost.
Já tiše trpím osm let. Ona už má dneska první dítě. Bezmezně ho zbožňuje a stejnou dávkou citu proklíná arogantního manžela působícího jako učitel na technické škole.
Svých ambic se vzdala pro své dítě. Já se svých vzdal, abych o sobě něco zjistil. A jak jsem to udělal? Tak, že jsem všechny opustil, přičemž mindráky jsem vpisoval do svých povídek. Mezi námi to byly spíše citové výlevy; během psaní jsem obvykle plaval v sebelítosti.
A nikdy jsem nepřestal doufat, že napíšu příběh o návratu domů. Protože okamžik navrácení se do místa nasáklého domovem - to je jeden z nejhřejivějších zážitků, jaké mě napadají. Jenomže čím víc jsem o tom chtěl psát, tím větší blafy z toho byly. Postupem času jsem přišel na to, že záleží na první větě. První věta je klíč k dalšímu vyprávění. Funguje jako odrazový můstek. Pokud se podaří první věta, můžu psát a ani mi nevadí, když si to pak přečtu. Je to rozcestí, přičemž jedna cesta vás dovede k úspěchu, zato ta druhá do slepé uličky, kde už čeká zklamání a rozhořčení z toho, jak jste k ničemu.
Tak například: "Paní Olivie Peštová pracuje v márnici." Snad nejlepší první věta, jaká se mi kdy povedla. Povídka, která touto začala, byla poslední, která mi stála za přečtení a přemýšlení. Později jsem strašně chtěl znát celý příběh najednou. Moc jsem na to spěchal, vyplašil jsem myšlenku a ta se už nevrátila.
Podobně jsem si vedl u dívek. Ovšem s tím rozdílem, že jsem přeskočil tu fázi, kdy jsme byli spolu. Když se mi některá zalíbila, tak jsem si ji sám brzy znechutil. Samozřejmě, že jsem chtěl zažít láskyplný vztah, ale takový, který by měl jakýsi pevný základ. To znamená obrovský příval citu a emocí. A pokud má být láska budována na základním kameni, tak ten může obsahovat jenom jeden cit, který je stejně silný - nenávist.
Pokud by mě některá nenáviděla, stálo by jí za to mě nenávidět, tak by zase mě stálo za to jít a pokoušet se o ní. Kdyby ale zavrtěla hlavou a řekla: "No tak nic…" tak by to podle mě za moc nestálo.
Rád bych ještě zmínil, kdože mě k této spisovatelské lásce dovedl. Ten člověk, jemuž jsem tak hluboce a rozpolceně vděčný, je moje matka. Samozřejmě, že to neví. Je to ironie - k mým největším životním cílům a láskám mě dovedly dvě ženy, členky pokolení, které nemůžu vystát, a ani jedna to neví.
Jsem rozpolcený, protože určitě existují lepší cesty, jak někoho přivést ku psaní. Nesnáším mou matku, protože mě zradila ve všem, v čem mohla. A jelikož jsem neměl komu se svěřit, tak jsem si začal vylívat mozek na papír. Kvůli matce jsem začal psát deník, abych si alespoň trochu vybil ten vztek. Prapůvodně to byly dopisy; později jsem jí to docela přirozeně a bez problému říkal do očí.
Tolik vztah já a matka. Určitě by bylo lepší, kdyby byla hodná a obětavá, ale to bych zase nepsal. Můj život ovlivnily dvě děvky. Do té, která charakter měla, jsem se zamiloval a musel kvůli tomu odjet pryč. Ta, které scházel, mě nevědomky přiměla psát.

Smrtelné hříchy. Vymyslel jsem si vlastní. Vymyslel, abych si představoval veřejné zostuzování hříšníků na všech těch pojišťovacích, doktorech a všelijakých ulhaných a falešných magorech, co měsíční kapesné od manželek sypali do růžového prasátka v našem obýváku.
A tady se dostáváme k další věci, kterou mé matce nikdy neodpustím. Za čtyři a půl dlouhé, nejsvětlejší měsíce mého dětství může právě jeden z té ohromné spousty kunčoftů, Randal Zkoumal. Možná ho budete znát - mírně obtloustlý muž s minulostí, o které nechtěl mluvit, a který se proslavil, když místo sluchátka zvednul revolver a vydal se tak na cestu do věčných lovišť.
Ne, za jeho smrt má matka nemůže. Ne tak úplně. Ten chlap měl zájem o tak hnusného člověka, jakým moje matka byla a který měl doma dva syny - magora a kluka, který nemluvil. Že se bála dalšího zklamání v lásce, které ji údajně před dvanácti lety uštědřil můj pravý otec? Hovno! Jedenáct let neznala nic, než chlapy, kteří si ji střídali jako na běžícím páse a když se konečně objevil někdo, kdo ji toho chtěl ušetřit, tak řekne, že se bojí?
Kdyby ho k sobě a ke mně pustila, nemohl by zvedat revolver, protože za prvé: nebydlel by v nejhorší části městečka; a za druhé: revolver by byl přede mnou zcela jistě schován a neležel by vedle telefonu na nočním stolku!
Byl to jediný člověk, který mi chtěl rozumět a on je taky jeden z hlavních důvodů, proč se vůbec vracím zpět do polorozpadlého městečka, které jsem před sedmi lety tak zbaběle opustil.
Je mi dvacet osm let a umírám. Vůbec nejhorší na tom ale je, že vztekat se můžu jej sám na sebe. Poprvé jsem si všiml něčeho zvláštního při koupeli, když jsem v rozkroku nahmatal o bouli navíc. Pamatuji se, že jsem znejistěl - a to bylo všechno. Bylo mi jedenáct, v žádném případě jsem to neměl v úmyslu komukoliv říct. Jenomže když nás Randal vzal na krytý bazén a ve sprše jsme ze sebe smývali chlór, tak to prasklo. Hned mě hnal k doktorovi, ale bohužel ten důvěřivý blázen respektoval, že jsem chtěl jít sám; nikam jsem nešel. Dnes bych na něj křičel, proč mi nedal přes hubu a nedovlekl mě do nemocnice třeba v pyžamu.
Byl to zánět a v průběhu několika let se dostal do zbytku těla, až k životně důležitým orgánům, což znamená, že do roka tady nebudu a nikdy se nedovím, jestli můj oblíbený fotbalový tým z městečka konečně postoupí do vytoužené třetí ligy.

23. 11. 2002
Malinko mě tlačí močový měchýř, sedím si za stolem a přemýšlím o filmu o bukvicích, který jsem před chvilkou viděl. Když se podívám ven, tak skrz místy špinavé okno vidím rozpadlou omítku na sousedním domě. Prší, a jelikož mám pokoj v podkroví, tak slyším každou kapku, která proteče okapem. Taková posvátná chvíle. Někteří známí by mi řekli, že v takové chvíli mně chce Klement něco sdělit. Nemyslím si ale, že by mi takhle potřeboval něco říkat.
Pochmurné sychravo, jehož jedinečnou příchuť nám nemůže nic nahradit. Pesimisté tyhle chvíle milují. Já jsem pesimista. Jsou to chvíle, kdybych vydržel sedět nehnutě a hodiny bych si prohlížel ztrouchnivělé, promočené zdi tam venku.
Klement mi chce říct, že jednou přijde konec. Dívám se na holubí smečku, jak se nemá kam skrýt a jak pochoduje po římse tam a zpět. Nečinně se mi dívají do okna a čas od času změní místo, které se jim už nezdá dost přitažlivé.
V tomhle počasí bych rád jednou umřel. Jó, kdybych si tak mohl vybrat tu chvíli posledního vzdechu. Aby to bylo nečekaně a rychle; čímž by odpadnul strach. O tomhle vlastně s nikým moc nemluvím. Nejspíš se bojím toho, že by neodpovídali seriózně. Určitě je dobré o tom přemýšlet s odstupem, přesto bych ty myšlenky chtěl znát.
A proč? No já nevím, možná bych o tom rád napsal. Ani já to vlastně pořádně nevím. Asi bych si přál, aby pršelo. Abych odcházel vyrovnaný a s pocitem, že to přece jenom k něčemu bylo, ačkoliv si nedovedu představit, čím bych mohl být svým bližním prospěšný. To nemluvím o dennodenních problémech, jako jsou půjčky na pivo, nebo rada při testu.
Klemente, chtěl bych, aby se v tomhle počasí stávaly nejdůležitější věci mého života. Ty šťastné proto, abych - třebaže mi ona věc vycházela - se do věcí nehrnul pro prvotní dojem. Smutné věci chci v pošmournu proto, že se do tohoto počasí zkrátka hodí. Lépe mi dochází jejich váha než v prosluněném dni.
Močový měchýř to vzdal a rozhodnul se mě nechat na pokoji. Alespoň pro tuhle chvíli. Třeba mě někdy nechá na pokoji úplně. V televizi dávali dokument o chlapech trpících rakovinou prostaty. Klemente, nevím, ale na tuhle pasáž se těším ze všeho nejméně. Pro co bych se rozhodnul, kdybych tak měl udělat dnes?
Těžko říct. Jednak proto, že nemám rakovinu prostaty, opravdu věřím, že ne. Netuším, zda se tato zhoubná sračka objevuje dříve než ve čtyřiceti či v padesáti, ale jestli bych něco takového mezi nohama opravdu měl a měl se rozhodovat mezi možnostmi, tak… Nikdo v rodině rakovinu neměl, pokud vím.
V tom dokumentu říkali, že nejznámější možností, je nechat to vyříznout. Pokud to ovšem není dál v těle, že. Problém tkví v tom, že během operace snadno dochází k porušení nervů, které mi zaručují erekci a močení.
Takže kdybych se měl rozhodnout dnes, tak by mi ztráta potence zase tolik nevadila. Jsem mladý, kdoví zda by se to ještě nevrátilo. Navíc nemám žádnou, která by na mě (aniž by chtěla) vyvíjela nějaký nátlak.
Ale pokud jde o močení. Nevím, jestli bych překousl život s plínkami. Nechci chodit na sezení k těm zlomeným lidem a říkat:"Já jsem Teodor a neumím se vychcat. Jsem nešťastný, protože takhle se těžko s někým seznámím. V mládí, když jsem se rozhodnul pro operaci, jsem si nepřipustil všechna rizika. Víte, spoléhal jsem na to, že doktoři na něco přijdou, ale nepřišli na nic, Bože na nic…" Za tohle by mi zatleskali, Klemente!
Rakovinu prostaty si neumím ani dost dobře představit, natož, abych jí začal řešit. Nevěděl bych, od koho si nechat poradit. A co když budu mít ženu v době, kdy mě to zasáhne? Řeči že pokud mě bude milovat, tak to přežije, dáme stranou. Co když si navyknu na sex, o kterém toho zatím vím pramálo? Co když budu mít strach zajít za doktorem a zeptat se, zda jsem v pořádku? Klemente dej, ať to neoddaluji.
Jenomže to půjde o rakovinu. Opravdu si mám myslet, že v padesáti půjdu za doktorem, když za ním nejsem schopen zajít v osmnácti? Jedním dechem mluvím o strachu před dvacítkou a hrdinství v padesátce, kdy budu vědět, že mám půlku života určitě za sebou a budu chtít nejméně dvacet let do konce!
Je neděle, venku je stále pošmourno a mně v uších drásají varhany linoucí se ke mně z nedalekého kostela. Chvíle, kdy mi Klement dává vědět, abych se dal do pořádku.

Momentálně je rok 2009, osm let po udeptaném zápisku, který jsem coby dvacetiletý sepsal po návratu ze školy; ten den se mi poprvé povedlo zaujmout Amélii. Mou milovanou Amélii, která mi život obrátila vzhůru nohama.
Teď když si ten zápis čtu a v tesilkách cítím plínky, se mi chce brečet a smát zároveň. Smál bych se, až bych se za břicho popadal.
Spanilá zrzka vystoupila shodou náhod na stejné zastávce, zatímco ta stará usměvačná mrcha jela až na konečnou. Vím to, protože za naším městečkem je jenom konečná a ta s několika málo domy tvoří konec naší země. K hranicím byste museli jít den pěšky skrze lesy, které ani náš nejstarší hajný nezná pořádně. Asi půlka lesu nepatří k žádnému revíru, protože tam snad nikdy nikdo nebyl. Jako malým dětem nám vyprávěli ty známé strašidelné báchorky o vílách, oživlých stromech a zlověstném vytí, které nikoho už zpět nikdy nevydají; jen proto, abychom tam nechodili, ačkoliv se nikdo opravdu neujistil, jestli to lež je. Někam tam ta paní prostě jela.
Zrzka se svým nezrzavým dítětem sedí a popíjí kafe dva stoly ode mne v malé hospůdce na nádraží, kterou si tady musel otevřít zřejmě nějaký dobrodruh. Jak někdo může postavit hospůdku u nádraží v městečku, když zde nikdo nepřijíždí ani neodjíždí? Ačkoliv… je pravda, že jsem tady osm let nebyl.
Zrzka se na mě usmívá. Nejspíš si myslí, že jsem debil. Kdekoliv přijde, tam si něco píše - říká si určitě. Zajímalo by mě, za kým tady mohla přijet matka s dítětem.
Nejspíš si spletla vlak a po mně chce vědět, ať ji navedu na místo určení. Pak mě bude mučit otázkou, proč jsem na ni takový morous, když mi nic neudělala. A já ji nebudu s to odpovědět, a to z toho důvodu, že žádný důvod nemám.
Mám sto chutí ji ukřižovat jenom pro to, že má zájem o kontakt s mou osobou, ale naproti tomu tisíc chutí ji poznat a říct jí, že se mi líbí.

Rozmarný

8. března 2012 v 10:35 | Milllhause |  Bulharské dny
"Vzhledem k drsnému podnebí každého večera se dotýkám plamenem různých míst svého lidského povrchu."
Včera jsme tu měli první náznak léta, ale aby všem bylo jasné, že se jedná opravdu jen o náznaky, tak dnes máme Sofii opět zasněženou, což mohl předznamenat můj sen o bouřce, ve které se proháněli apokalyptičtí do bronzova zbarvení hadi olovem poskvrněnou oblohou a mrskáním těly způsobovaly blesky, v jejichž středu jsem se ocitl a se zastaveným dechem pozoroval tu nádhernou smrtící podívanou.
Byl jsem překvapený, když jsem viděl fotku Bruce Willise za volantem range roveru, když odjížděl z návštěvy Demi Moore, se kterou se sice dávno rozešli, ale pojí je silné přátelské pouto. To je jedno, zarazilo mne (právě ze střechy spadnul sníh), co dělal Bruce ještě v lednu v Kalifornii, když se v lednu měla natáčet Smrtonosná past pět v Rusku.
"Smrtonosná pasti, jsi bezva. Hlavně jak byl ten chlápek na té střeše.."
Může se samozřejmě stát, že exteriéry natočili za dva týdny a interiéry bylo levnější nasnímat už doma, takže to možné je, ale nechtělo se mi věřit. Dumal jsem, ale pak mi to vysvětlil článek v novinách, že se začne až v dubnu, takže tvůrci pasti jako další z mnoha posunuli termín.
To se teď ve světě běžně stává, že to co by stát se mělo, se nestane. Možná, že žádný osud není, a když něco poseru, je to moje chyba, a ne nějakého předepsaného kódu.
Přemýšlím, na co se mám soustředit dřív; jestli mě odkopne žena, nebo začne válka, nebo to do Země napálí asteroid. Dobře, asteroid mě mine, ale pořád tady mám tu válku. Dobře, tak se tedy politici domluví, ale pořád se mi nechce domů. Co je z toho ve finále největší problém? Vojáci pod barákem, nebo družka zamknutá na šest západů.
Nejlepší je mít při katastrofě někoho po boku, protože Clooney řekl: "V těch nejlepších a nejšťastnějších momentech svého života - byl jsi sám?"
"Ne, ale pamatujete se, jak jsme za starých časů solívali topinky se sádlem?"
Momentálně jsem závislý na internetovém poolu - to je první krok k tomu se té závislosti zbavit; problém ale je, že nechci. Jmenuji se Michal a nechci se zbavit své závislosti na poolu, protože mě činí veselejším i když prohrávám, a to se mi nestavá zrovna běžně. Nestává se mi to vůbec.
Protože cokoliv se stane, se stává proto, abych si z toho něco vzal, nebo mě to na něco připravilo. Tak jako jsem hrával zoopaloola, nebo jak bylo to jméno, což byla dětinská hra, ve které jsem musel dostat všechny svoje žehličky do rohu hřiště a hodit je tak do vody. Žádná liga, jen náhodné zápasy s náhodnými lidmi, jako byl člen pobřežní stráže z jedné bulharské pláže, se kterým jsem kecal dvě hodiny a nechával se od něj porážet, a zjistil jsem, že nenosí žluté ponožky a jeho syn je docela dobrý ve fotbalu. A za dva týdny ze mě jedna holka při stejné hře tahala icq číslo, abychom si zase mohli někdy pokecat, a s tou stejnou holkou teď večeřím a někdy i snídám. A tak hraju pool, kde mě jeden člověk z Argentiny poslal do prdele, protože jsem nad ním vyhrál. A tak hraju pool, nebo zoopaloola, nebo kostky, a říkám si, že kdyby mi to nemělo nic přinést, tak bych to určitě nedělal. Nějak to prostě vím. Takže...
"Vejděte, vejděte bez zdráhání. Nedejte se odstrašiti chladem, jež pociťujete. Abbé a Major označili dnes koupel za vlahou."

Městečko I - Klement

8. března 2012 v 9:42 | Milllhause |  Seriály
Paní Olivie Peštová. Pětapadesátiletá křehká sešlá dáma se smutným životem. Za svitu lampy si prohodila své šedinami nakažené vlasy, a začala sepisovat protokol o poslední mrtvole.
Paní Olivie Peštová pracuje v márnici. Okolo desáté večer jí přivezli muže s rozřezaným břichem od pivního půllitru. Touhle dobou měla být už doma, ale docela ji vyhovovalo, že je ten muž po smrti. Na to, co ji čekalo doma, se netěšilo lehce. Po otevření dveří by totiž nezaslechla radostné ahoj!, jako před léty. Nejspíš by se hned po převléknutí vrhla na kupu nádobí, kterou jí společnými silami nachystala celá rodina. Během pomývání by ale narozdíl od pozdravu zcela určitě zaslechla nějaké to zasténaní prodravší se k ní škvírou pode dveřmi dceřina pokoje, kde bude probíhat rutinní večírek opičích tanců.
Okolo půl jedenácté dorazí manžel. Bude neuvěřitelně uvolněný, na to, že strávil celý den v práci, ale jí to bude jedno. S vyrovnaným pocitem si poslechne lži o tom, jak nadějně vypadá smlouva s novým klientem, on sní celou paštiku s přibližně patnácti rohlíky, a ona při pohledu na něho nehne brvou. Dávno ji přestalo bavit se tím, že takové večery obrečela.
Jediné štěstí, že zůstane ušetřena alespoň synova podílu na rodinném večeru. Vyjel si s kamarády na třídenní výlet pod stan. Ne pod stany, ale pod stan.
Nikdo se jí nezeptá, jak se dnes měla a co dělala. Žádného nenapadne, že si někde přeje, aby byla další mrtvolou, kterou ji zřízenci přivezou k pitvě. Paní Olivie Peštová žije ve stereotypu, který z ní udělal takřka nežijící osobu. V těch smutných, ponurých a tichých místnostech ji bylo dobře; schovala se tady před světem a před zodpovědností za tragédii vlastní rodiny, řekla by její dcera. Pro ni to ale představovalo jediné místo, kde se cítila živá.
Tudíž zapnula počítač a s psaním protokolu nijak zvlášť nepospíchala. Popisovala smrt kluka, který byl starý zhruba jako její syn. Takové případy tady nejsou zrovna obvyklé. Většinou se zde objeví manžel či manželka (či obojí), sebevrah, nebo policajt.
Zemři na tisíce způsobů od Olivie Peštové - hledejte ve svém oblíbeném knihkupectví!
Dopsala protokol, vytiskla a založila jej do složek. Popadla hrnek s kafem, během zamykání kanceláře jej dopila, zamířila do šatny a poté pomalou chůzí domů.

Klement Gábor vždycky působil v okruhu svých bližních (přátelé neměl) jako špatně napsaná postava, která nespěje k žádnému závěru. Byl jako vtip bez pointy. Okolo mozku měl želé, skrze které byl světu pouhým pozorovatelem, a ve kterém si vytvořil vlastní fantazii.
V knize osudu měl napsáno, že vystuduje s maturitou, odpromuje na vysoké škole zdravotní a zapojí se do bránění okupovaného státu jako zdravotník. Krátce po dovršení čtyřiatřiceti let by vyléčil ženu nakaženou chorobou AIDS.
Jeho žena Ema, jakožto jedna z bývalých posluchaček jeho přednášek, by ho obdivovala jako člověka a doktora, ale nikdy by ho opravdu nemilovala. Během jejich celoživotního manželství se nikdy neměli vzdát touhy po dítěti; nikdy by se ho nedočkali.
Umřel by pět let po ní, v šedesáti letech, na nemoc, na kterou protilék vymyslet nestihl a jeho bratr Teodor by se na pohřbu popral s Klementovým kolegou z práce.
Bohužel se to ale sehrálo takto: Klement je schizouš schizoušská, a taky jediný, kdo to neví. Je mu sedmnáct a půl a právě leží v nemocnici ve vlastním pokoji a jeho doktor do denní zprávy píše, že je na tom stejně blbě jako včera, i jako před dvěma lety, kdy se na něm projevilo, že nevnímá okolí; respektive ho vnímá, ale ignoruje. Na ochranné vrstvě kolem jeho těla se cokoliv rozplynulo stejně dobře jako sníh dopadnuvší na lidskou kůži.
Doktor zhasnul, popřál mu dobrou noc a odešel. Klement otevřel oči a jeho zrak se skrze hustou tmu snažil prodrat až ke stropu. Tam spatřil proužky měsíční záře doléhající skrz okno. Prudce se zvedl do sedu a praštil se do poličky nad hlavou. Rukama se zapřel do stěny za sebou a popojel postelí na kolečkách do prostředku místnosti. Slezl z postele, vydal se ke stěně a rozsvítil. Potom omdlel.
Poté, co se probral, ruce instinktivně položil na srdce, které nejenže nebilo, ale navíc bylo schováno pod velkou tlustou jizvou, která mu zůstala po pitvě, jak si myslel on.
Zkusil zatáhnout za první dveře, které uviděl a vešel do koupelny. Vlezl si do sprchy a pustil na sebe vařící vodu. Příjemná pichlavost horkého proudu jej uklidnila natolik, že už začal přemítat, co bude dělat dál. Těšil se na to, až přijde domů a všechny potěší tím, že neumřel.
Nejhorší pro něj bylo, že si nedovedl vzpomenout na nic, co by ho mohlo zabít. V představách mu probleskávaly vzpomínky na muže oděného do bílého pláště, který mu s tajemným úsměvem na tváři vpíchnul injekci. Klementovi nedávala smysl jedna věc (soudě podle injekčních vzpomínek se domníval, že ho zabila droga) - proč by přešel na drogy, když milující osobě slíbil, že se jim vyhne; a když už, tak proč sakra nitrožilně, když má z jehel bytostný strach?
Nechal po sobě stékat horkou vodu a přemýšlel nad omluvou pro Amélii. Pro děvče, které miloval a které zradil, i když nevěděl proč. Napadlo ho, že jestli ho kvůli tomu pustí k vodě, tak se do márnice co nevidět vrátí - a určitě se neprobere, na to si dá pozor.
Zamířil do šatny, vypáčil několik málo skříněk zdejších zřízenců a obléknul se. Když si navlékal kalhoty, tak zaslechnul policejní sirény. Samozřejmě, že se zastavily před okny, ale to už se Klement ztrácel ve tmě. V rychlosti na sebe naházel zbytek oblečení a v tichosti začal hledat nouzový východ. Doufal, že ho najde, i když měl na paměti, že je v márnici.
Když našel cedulku tento východ označující, řekl díkybohu a vyběhnul ven, kde byl ozářen spoustou světel zářících ze všech stran. Svítili na něj a křičeli, ať neklade odpor. Až po pár okamžicích jim začalo být divné, že s sebou nic nenese, že má na sobě jen havajskou košili a jediná věc, kterou odcizil je visačka s jeho jménem poukazující na to, že zemřel. Vrhli se na něho, surově spoutali, naložili do auta a odvezli pryč.
Takhle si to bude pamatovat Klement. Jenomže chorý mozek Klementovi měsíční paprsky vůbec neukázal. Když se Klement probudil, viděl jen hustou, černou tmu. A když narazil hlavou, myslel si, že to bylo do stropu nějaké kukaně. Proto se zapřel rukama do stěny - domníval se, že vyjíždí z nějakého neobvykle velkého šuplíku. Omdlel, protože se začal mylně domnívat, že je v márnici a že vstal z mrtvých. Pravda je, že ten záhadný muž s injekcí nebyl nikdo jiný, než doktor, který Klementovi takto pomáhal od špatného spánku plného křečí. Muži venku byli zřízenci potěšení z toho, že se jim naskytnul magor, který si ráno nebude nic pamatovat, a tak si mohli nerušeně vybít vztek z noční směny.

Amélie Peštová. Soudě podle Teodorových smrtelných hříchů byla by už mrtvá. Objevila se v městečku zničehonic a taky na nic nečekala; nevydržela být dlouho v pozadí. A kde se tu vzala? Jak něco takového přišlo na svět?
To bylo tak. Dvěma manželům se v pokročilém věku narodila malá dcerka. Okolo této události byla velká sláva, protože mimo adoptivního syna to bylo jejich jediné dítě, s tou největší pravděpodobností taky poslední.
Jméno dostala po své babičce - Amélii Peštové, která je dostala po své mamince a tak podobně. Byla velmi roztomilá a v průběhu času jí to samozřejmě neustále někdo připomínal. Bohužel kvůli krizi ve vztahu manželů Peštových trávila hodně času u známých, kteří si ji mezi s sebou přehazovali jako horký brambor.
Tohle na ní ponechalo následky. Pod krásnou slupkou se klubala zelenoslizká potvora. Lidé si kupovali zlatavý pomeranč a vyskočil na ně červ. A tak tohle sladké ovoce přestali jíst. Pomeranče nešly na odbyt. Firma Pešta a kolektiv se přesunula na druhý konec státu do nenápadného městečka.
Bylo tam tolik nic netušících lidí. Ráj plný příležitostí a v něm ten ďábel v ženském těle, který dědí jméno z generace na generaci, Amélie. Netrvalo dlouho a všichni ji zobali z ruky. Z rozkošného znamínka se opět začal klubat svrab, co nejde podrbat. Díky pravidelnému vykuřování pod mnoha stoly neměla skoro žádné výdaje, ale za to šanci se všude v městečku dostat a dál rozhazovat své sítě.
A co na to její rodina? Věděli její členové, jak se věc má? Jistě že ano, ovšem nikdo z nich neměl zapotřebí se s ní dělit o svůj názor. Vysmála by se jim do tváře. Za otce měla profesionálního sukničkáře, matka se hrabala v mrtvolách a bratr Jindra byl u ní obyčejný čtyřprocentní slaboch, který byl stále schopný rodiče milovat. Přišlo jí to ubohé: cítit s někým, kdo do vás kope.
Obsah jejího dne byl tak jednoduchý, jako ona sama. Chodila, seznamovala se, lhala (kdo nelže?), občas provětrala postel. Večer se vracela domů a myslela si o sobě ještě víc, než ráno.
Netrvalo to dlouho a mnoho vrstevnic si všimlo, s jakou nevídanou lehkostí proplouvá životem a začaly to zkoušet taky. A protože se jim to zalíbilo, počalo takových princezen rapidně přibývat. Vytratila se přirozenost z dívčích tváří. Tento mor putoval městečkem, a koho si neochočil, toho odstavil na okraj společnosti. Jenže takových lidí mnoho nebylo. Bordel, ksindl, pomluvy a závist udělaly z mladých lidí hyeny. Vypočítavé ženské vládly společnosti složené z prachsprostých úchylů. Vždycky se našel někdo, kdo byl ochotný jim skočit do pasti.
Sláva lidem, kteří zůstali sobě vlastními! Žádná naděje na lepší zítřky. Hromada lidského odpadu v rozkvětu. Pod nablýskanou noblesou putovalo něco, co nemá ani jméno.

Někdo jednou řekl, že protiklady se přitahují. Přišlo mi to stejně absurdní jako tvrzení, že Elvis vlastně neumřel. Než dát dohromady Teodora s Amélií, radši bych to město zatopil. Jenomže mi nedaly spát ty řeči o těch protikladech, a tak jsem poslal parní válec na záhon s liliemi. Měl jsem potom pocit, jako bych nejlepšímu kamarádovi svedl ženu a před ním pomočil rozvodové papíry.
Stalo se to v době, kdy jsem přerušil vyprávění. Kdy nenávistné jiskření provázelo každý den a písnička Spaste svoje duše byla na dně hudebního žebříčku. Ten den se Amélie nevrátila domů v obvyklé pohodě. Nemohla dostat z hlavy toho skunka, který ji ponížil přede všemi kamarády. Nečuměl na ni jako prase, věděl o ní, a přesto ji tam nechal sedět samotnou. Nebyla s to rozlišit, jestli nechápe souvislosti on nebo ona.
Člověka, který přinutil tuto osobu se zamyslet, nepustit z kleští. Kdo to byl?
A tak si tahle shnilá mandarinka usmyslela, že ho prokoukne stůj co stůj. Zlost pokořila údiv a Amélie si vsugerovala, že pokud ho nenajde, tak sama nestojí za nic.

Myslela si, že horší situace ji potkat nemohla, ale skutečně srdcervoucí pocit se ve člověku probere ve chvíli, kdy zavolá své milované a v telefonu se ozve mužský, ztěžka popadající dech. Velmi nechutné je to tehdy, když ten hlas navíc dobře znáte.
Jste v mžiku šoupnuti do sychravé mlhy, ve které vidíte několik málo lamp, vyzařující jakési bratrské teplo a ochotu. Vypovídáte se a nemáte daleko k slzám, ani k pocitu se zabít. Pak se dostaví skepse a je konec do doby, než se objeví důvěru vzbuzující květinka. Někdo, pro koho bychom byli ochotni všechno obětovat.
Klement byl ovšem zatím pouze v té sychravé mlze a měl to o to horší, že mu na cestu nesvítily ani žádné lampy. Po pár pivech se od baru odporoučel na pány, kde se zamknul a čekal netušíc na co. Znovu se mu v hlavě promítalo to zázračné probuzení, vrcholně nechutná chvíle ve slepé uličce, kde se k němu chovali jako ke švábovi… Pak následuje dramatický střih a přistihnutí se, jak na neznámé zahradě krade oblečení. A když nevěděl kam se hnout, zavolal Amélii - té jediné, která ho mohla pochopit, aby se mu ve sluchátku ozval hlas jeho brášky.
Ale nebrečel. Za to už mu nestála. Zvenčí zaslechl vzdálený dívek smích a následné nastartování auta.
Přišly první vzlyky, sálodlouhý prd a Klement si uvědomil, že to nedělá on. Otevřel oči a před sebou uviděl rozbité, počmárané zdi záchodu, do čehož mu blikaly zářivky. Najednou od sousední mísy vyšly dva, na výsost trapné zvuky a potáhnutí nudle. Klement se postavil, spláchnul a vyšel směrem k umyvadlu, kde si pustil vodu. Jeho přítel v bolesti se slyšitelně zarazil.
Ticho. Jen tekoucí voda omývající Klementovy ruce a křik vrchního zpoza dveří. Klement si utřel ruce a čekal, až ten člověk vyjde. Musel ho vidět.
Dveře se pomalu otevřely a z nich vyšel Klementův vrstevník tak křehké postavy, že kdyby na něj někdo z plna hrdla zařval, musel by se sbírat ze země. Klement ho znal, ale nevěděl odkud. Oba se znali a nevěděli odkud. Přišli na to až později, až když jej Klement doprovázel k domu.
Proč se musel zastavit zrovna před domem, který Klement znal tak důvěrně, když tady chodil ještě před nedávnem na návštěvu?
Pešta… Tak odtud ho znám, přemítal. Praštil ho tak silně, že se divil, že ještě vstal a měl se k útoku. Praštil jej znovu, přičemž sílu vycucal až z paty. Kopal do něj, dokud málem nepadl vyčerpáním.
Vyrušil ho až zvuk sirén. Dal se do běhu ve chvíli, kdy dobře známý bílý vůz vjížděl do ulice. Utíkal, dokud neomdlel a nesvalil se pod mostem dělící městečko od jediné spojovací cesty.

Venkovní vzduch byl provětrán silným, hlučným deštěm. Slunce zůstalo nadále schováno za mraky a nechtělo se ukázat. Vítr rozfoukal kapky ze stromových listů a ptáci prozpěvovali do nekonečna jeden a ten samý nápěv. Na městečko zvolna doléhala tma.
Teodor seděl na parapetu u okna, nehybně zíral ven a k ničemu se neměl. Před chvílí totiž volali z nemocnice. Už podruhé tento týden. Ze začátku týdne, to když začalo pršet, volal Klementův doktor s tím, že Klement bude muset zůstat v ústavu na pozorování. Pan schizofrenik ovšem utekl, jak volali právě dnes.
Seděl u okna a představoval si, jak ho v tom pochmurnu nahánějí sanitkou. Bylo mu stejně, jako kdyby Klement umřel. Stejně s ním nebude mluvit měsíce. Pomalu mu začínalo docházet, že brzy na scénu vystoupí lidé, kteří tak rádi dávají najevo svůj soucit. Snaha pochopit z nich až teče, ačkoliv si vůbec neuvědomují, co se v něm odehrává. Jak chtějí utěšit někoho, kdo ztratil bratra a s ním kus duše? Tohle si vyřeším sám spolu s časem, spekuloval.
A tak seděl Teodor jako bez života u okna a přemýšlel, jak si bude zvykat na ticho v pokoji, jak se bude všem vyhýbat a jak nejlépe srazí k zemi tu děvku Peštovou, která Klementovi tak lehce zblbla hlavu.
Když Teodora další den ráno vzbudilo rádio, hlásili v něm na tento den zatím největší zkoušku v boji s deštivým nečasem. Lidé balili kufry a odjížděli ke známým.
Teodor nic ze zpráv nezaznamenal. Když se vzbudil, nepřemýšlel už nad ničím jiným, než nad doděláním té potvory, skrz na skrz prohnilé. Během ranní snídaně v sobě čím dál víc burcoval tu zlost a to tak, že se mu během obouvání zatmívalo před očima. Promítal si představy, jako když si Peštová nese hlavu v podpaží, nebo jak psychicky na dně kouše opuchlými rty do zdi a naříká o milost.
PsssssssT. Dveře autobusu se otevřely a pobídly cestující k opuštění útrob neskonale zasmrádlého stroje.
"Nejčastěji ubližujeme tomu, koho milujeme," nabídla se myšlenka. Následuje pár vteřin ticha. Zkouším to znovu: "Slyšel jsi mě?" ptám se ho.
"Jo," odpoví. Jak strohé…
"Nechceš se nad tím zamyslet?" nedávám mu pokoj a trápím ho výčitkami.
"Až jindy…" odmítne přemýšlet. Boj a prohra lepšího s tím horším. Od téhle chvíle až do jeho brzké smrti podobný boj jenom prohrávalo.
Čím blíže byl jejímu domu, tím více zpomaloval. Když došel až ke dveřím a stisknul zvonek, ani nedutal. Srdce se mu rozbušilo, když za dveřmi zaslechnul šoupavé kroky. Nemohl se dočkat, až odtud půjde pryč. Ani ho nenapadlo, že se trápí zbytečně. Za pár okamžiků už do ní bušil, jak mohl, aniž na to myslel. Téměř ji vyšukal duši z těla, ale bylo mu to jedno. Věděl jenom, že radši bude u ní, než aby riskoval, že potká jednoho jediného člověka, který by se ho pokoušel povznést nad věc. Amélii nic nezajímalo a tak se z ní stal člověk, který Teodorovi spíše vyhovoval, než aby se ho pokusil zničit. Upřímnost, i když prašivá, mu byla milejší než zástup ucintaného přátelství, natěšeně čekajicího za dveřmi.
Bylo tak kolem desáté, když skrz halící se tmu na městečko pronikl sychravý déšť. Olivie Peštová pozavírala okenice a ze strachu o syna, který se minulou noc nevrátil domů, začala obvolávat všechny známé. Kdyby spolkla hrdost a zaklepala na dveře dceřina pokoje, zjistila by, že leží v nemocnici s těžkým šokem a že je na přístrojích, protože ho zmlátil nějaký magor přímo před vchodovými dveřmi.
Jenomže už je to dávno, kdy Amélie jasně naznačila, že její pokoj je skutečně jen a jen její a že si za něj bude klidně platit nájem. Navíc bylo evidentní, že tam opět tráví chvilky s Teodorem. S podivínem z rodiny, kde se rodili jen blbci - jak o nich celé městečko mluvilo.

Ve stejné době, kdy pan Pešta hobloval novou pracovní sílu, se na druhém konci městečka a pod mostem krčil kluk, který o sobě smýšlel jako o stvůře a vystrašeně se škrábal na jizvě po pitvě, která nikdy neproběhla. Promoklý a vyděšený usínal za největší průtrže mračen posledních let.