Duben 2012

Přátelé

29. dubna 2012 v 9:34 | Milllhause |  Bulharské dny
Pivo mi natočili do stejného půllitru, aniž ho omyli. Bylo mi to jedno. Natočili ho chutně, i když ho natočili v zemi, kde ho točené nikdo nepije. Jen v láhvi, a přitom mi tu tvrdí, že pivo je ten nejlepší nápoj, co existuje; lepší než rakie, kterou tady hltají na každém rohu.
Řekli to mně, člověku, který tady přijel ze země, kde se vypije nejvíc piva na počet obyvatel na světě počítaje batolata a ty, co pivo nepijí. Nechal jsem to být, a pivo popíjím, z rádia hraje hořkosladká symfonie, která pomohla na výsluní čtveřici kluků z anglie, co to neunesli, pohádali se a za dva roky po proražení do světa se rozpadli.
Někdy si říkám, že se zítra proberu a budu v jiném městě a v jiné době - kdy mi bylo patnáct a celé tohle dobro bude jen naivní a stupidní nápad, co jsem měl. Ale mohlo by mě to polapit, a dělal bych pak vše pro to, abych se tady mohl vrátit. Problém by jedině nastal, kdyby to probuzení v patnácti bylo šlápnutí na brouka.
Věděl bych totiž koho a kdy potkám. Lidi, které mám rád, a znám je. Tím bych se k nim nutně začal chovat jinak, takže by mě už nemuseli podruhé přijmout. Začal bych tak o sobě pochybovat, a ten pocit bezpečí, že jsem ve světě, který znám, by zmizel.
Protože když už mám přátelé v České republice, nemám sílu a chuť hledat přátelé v Bulharsku. Štěstí na lidi mě provází celý život. Nechci je měnit, i když jsem od nich 1000 kilometrů daleko. Možná prostě nemám dost široké srdce. Stejně mám problém otevřít se kolegům v práci, protože dobré kolegy už jsem měl v Brně. Fakt je mám furt v hlavě, a nechci jim ubírat místa, kvůli těm novým. Nechce se mi to zamykat.
Dívám se na to blbě asi. Propadám melancholii. Srdce by neměla být zásuvka, která nejde zvětšit. Měla by být z materiálu, který jde roztáhnout. Třeba jako žaludek. Přece když mi něco, nebo někdo vadí, tak mi leží v žaludku. To by znamenalo, že to pracuje směrem dolů, od srdce k žaludku; mezi orgány evidentně propojenými. Zkrátka bych si tedy nerad nechal vypláchnout z žaludku lidi, na kterých mi sejde.
Komu se nikdy nestalo, že jakmile našel nové kamarády, na ty staré už mu nezbylo tolik času, čímž mezi nimi narostla propast a ten úzký provazový most, co je spojoval, časem ztrouchnivěl a rozpadnul se. Nebo se poukázalo, že kdyby se za těch určitých podmínek nesetkali, nesetkali by se vůbec, protože je dohromady k sobě nic neváže.
Myslel jsem si, že se všemi budu přátelit až do konce (jejich) života, ale vidím, že to není pravda, protože nejeden člověk mi už z života vypadnul a nejednomu jsem pak z života vypadnul já.
Ale z vesela. Spadla mi totiž pěna. Mraky i vítr se přehnaly, slunce mi svítí na papír a přibylo zde pár lidí, kolařů. Sedím poblíž jezera, v polorozpadlém komunstickém betonovém skeletu. Ale nechce se mi odtud.
Moje nejoblíbenější knížka, Srdce v Atlantidě, je přesně o tom. Někdo říká, že to je o strachu ze studené války, další mluví o scifi. Já myslím, že to je prostě o rozpadu přátelského svazku tím, jak lidi rostou a vyvíjejí se. A jak to trhá srdce, že ta, co jsem miloval, je právě na druhé straně světa a kouří ho pacifistům, zatímco já dřepím v džungli a čekám na kulku co nepřijde. Její jediný smysl je sama existence, která mě udržuje ve strachu.
Já nebyl ani na vojně. Ale hýbe se mnou, když jeden malý moment, kterému jsem nepřikládal váhu, přeroste postupem času v něco většího, co mě jednoho dne srazí. Jako pistole na nočním stolku v prvním jednání. Pokud se na něm objeví, tak prostě musí v posledním jednání vystřelit, to je známá věc.
Dá se v tom číst, takže když se na začátku filmu vyskytne něco, co nemá velkou souvislost s ničím dalším, můžu si být jistý, že (pokud sleduju dobrý film), se to nakonec proti něčemu obrátí. Věřím tomu i v realitě. Nebo se zkouším orientovat podle červené barvy. Když má někdo něco červeného, má mě na sebe (i podvědomě) upozornit. Ať už jde o kabát, čepici nebo třeba slipy. Nevím na jaké filmy se díváte. Nic proti ničemu.
A ještě něco. Uspokoj mě. To mi ve čtvrtek 26.4. tohoto roku řekl kolega. Jako vůbec první. Nikdy mě totiž žádný kolega o něco takového nepožádal. Ani kolegyně.
"Uspokoj mě," řekl. Jak prosté. Normálně bych (opravdu) rozuměl, co se po mně chce a co mám zhruba tak dělat. Ale když mi to kolega Dimitr, původem z Moldávie, řekl do očí, znejistěl jsem.
"Teď v pracovní době?" slyším hlas Libušky.
"Libuško já jsem myslel, že mě milujete..."
Narazil jsem tak na další slovo, které má trochu jiný význam v českém jazyce. I když... No v bulharsštině to znamená "uklidnil jsi mě". Ono to v jistém kontextu má trochu návaznost, ale normálně, v životě a světě, kde se nešuká, to je úplně jiné.
Ale co by "uspokoj mě" mohlo znamenat ve světě, kde sex neexistuje. Kde není dotek, ani intimita. Možná tak "uvař mi."
Kdo by nechtěl být čas od času červený, a poukázat na sebe. Záměrně nevkládám otazník. Je to totiž řečnická otázka. A ta by v psaném slově neměla mít na konci nic než tečku, nebo tečky. Stejně nesnáším vykřičníky. Postava Owena Wilsona v jednom filmu říká, že vkládání vykřičníku na konec věty, je jako zasmátí se vlastnímu vtipu. Mám rád vykřičník v závorce, ten ještě není tak profláklý. Třeba: "Před svatbou jsem spal jen se dvěmi ženami, zatímco ona se sedmapadesáti (!) chlapy.." To upozornění na něco úderného uprostřed věty. Na to bacha. Co s tím má ale Bach společného.
Když slunce prosvítá skrz mraky, je to jako (a hodně lidí to tak posuzuje) pohled z venčí. Boha, nepoznané síly hýbající světem, nebo třeba UFA. Nevím, jaké knížky čtete.
Na autobus to odtud mám ještě kousek cesty, a to se mi líbí. Nemám rád, když se něco nabízí pod nosem; nevěřím tomu. Cokoliv, co stojí za to (žena, zážitek, zastavení času) se musí zasloužit. Kdysi jsem ty řeči sám vedl, ale fakt mi lezou krkem ty kecy: "Jak taková kočka může být s takovým volem?"
No, možná že ji prostě může nabídnout víc než vy. Možná je to tak jednoduché. "No, jo - prachy." A ne..! Nemyslím prachy. Protože i kdyby to byly peníze, tak by jste fakt takovou/ého chtěli? Jasně, že ne... Takže to je možná jen potřeba na něco plivnout a vypustit jed. Může se stát, že ten blbec může mít v sobě víc, než já kdy pojmu. Nebo že ta hezká holka má neobvykle široký žaludek a může ho roztáhnout pro kolik lidí je třeba.
Takže ať už miluju kohokoliv, musím si ho zasloužit a ne jednou. A je jedno, jestli jde o družku, přítele nebo rodinu.
Nebo jsem se prostě opil ze tří piv. To se mi může snadno stát.


Dodatek: Dnes nás doma čeká poslední díl Přátel. V posledních měsících jsme to zkoukli od prvního do předposledního dílu. Jednou nějaký kamarád chodil s holkou, vzal ji mezi nás, a ona řekla, že Přátelé nesnáší, protože ji irituje, jak si navzájem pořád lžou. Nikdy jsem si toho tolik nevšimnul, než jak jsme se na to teď dívali v jednom kuse, a fakt už mě začali štvát. Mě Monika, družku Ross - oba nevyspělé děcka; ta zaslepená profitem a proletěním cílové pásky jako první, ať to stojí co chce, a on - žárlivý a přecitlivělý imbecil, který je přesvědčený, že je středobodem celého citového světa.
Že nenapsali ani jeden díl, který by poukázal výhradně na to lhaní. Dejme tomu skrz postavu, která by byla normální a viděla je jako my - diváci. "A to se spolu pořád bavíte? Proč? Protože se máte rádi? Tak proč si ji teď lhala..?"
No, ale stejně... Jeden si nemůže pomoct. Vždyť co je heslo toho seriálu - být přáteli, i přes všechny naše chyby.

Poučky

23. dubna 2012 v 21:39 | Milllhause |  Bulharské dny
Žití v bulharské stolici ze mě postupně dělá klasického místního pichu. Začínám se podobat ostatním a vyletím jako čert z krabice, aniž bych k tomu měl pořádně důvod. Dmýchá mnou horkovzdušnost balónu. Přistání Hidenburgu. Tříštící se sklenice. Řev pářícího se buvola. Narůstající beznaděj a červená barva. Emoce... Lítost..
"Jenomže on.. mě prostě nasral.."
Moc nechybělo, a nebyl bych tady - v Bulharsku. Nebyl bych tady s mou milou, která v mládí byla rozmazlená a z divokých vajec. Byla jako ty napumpované krávy ze střední, co jsem nesnášel. Ale protože má každý nějakou minulost, není se nad tím třeba pozastavovat. Vždyť už i Jágr řekl, že kdo se za deset let vůbec nezmění, může si být jistý, že ty roky spláchnul do záchodu. A já docela souhlasím s tím, co Jágr říká.
Jestli se někdo nedokáže srovnat s tím, že ten druhý kdysi žil jinak, než by se zdálo být v pořádku, tak je blbec. No ale bavím se o tom, že moc chlastal, nebo klel, nebo spal na ulici, nebo třeba lítal s přáteli nahý po střechách rodiných domků. Nebavím se o případech, kdy někoho unesl, nebo třeba zabil. Nebo třeba nadával matce a dva roky s ní nemluvil.
Proč se tím stresovat? Kolikrát děcko bude nesnášet, ačkoliv si můžu být víceméně jistý, že pokud si zachovám hrdost a vědomě mu neublížím, budeme v dospělosti obou přátelé. Vidím to všude okolo.
"Promiň synku,"
"Netrap se tati, přijeď na pivko."
Takže jak daleko mám zajít, až mě bude dotáčet k nepřítomnosti? Nechci dítě uhodit, chci jen aby si bylo vědomo, že něco posralo. Ale že to neznamená konec světa. Jen aby to vědělo, aby si nemyslelo, že na ničem nezáleží, protože to za něj někdo vyžehlí, nebo se to popřípadě vyžehlí samo. A když se bude bavit jenom o sobě, tak se na něj budou ostatní děti třeba smát, ale bude to falešné a doopravdy jej nikdo mít rád nebude. A takové zjištění po třiceti letech, kdy se vše zdálo být v pořádku a nebylo, bolí. Jsou lidi, co to nedokážoou vydýchat a podívat se pravdě do očí, a tak popadnou bouchačku a jdou vystřílet kancelář plnou lidí, se kterýma byl ještě před týdnem na obědě. Nebo uškrtí svého psa, který jim to dokonce poradil. Jen aby před očima viděl zhmotněnou mizérii.
Takže mám ji nechat se v tom vykoupat, nebo ji přemlouvat a pokračovat ve svých nedělních seminářích na téma Pravdomluvnost je bezva?
No uvidíme. Picha (čtená piča) znamená bulharsky něco ve stylu českého vole, nebo amerického dude. V práci to je samá picha, slyším to v jednom kuse. Stane se pak lehce, že i mně to zazvučí v hlavě, když se mi s odhodláním drásat mi mé ostravské srdce vrací staré známé adresy. Nekecám a nevyhledávám to, ale minulý týden jsem dva kamiony poslal do Brna na Vídeňskou, a dalšího do centra Ostravy. V pátek jsem pak komunikoval s firmou z Moskevské 4, z pražských Vršovic - kde jsem bydlel. Jeden si pak musí otevřít mapy a kochat se.

A teď už opravdu jen krátce něco, co mi vrtá hlavou. Někdo říká ajsíkjů, a někdo ícékvé. A ti první se smějí těm druhým, že neumí mluvit, a že když je něco původně z angličtiny, má se to říkat anglicky. Jako třeba EN BÍ EJ. Ale ne EN EJDŽ EL. To se už může říkat česky EN HÁ EL. Nikdo mi nevysvětlil proč.
Nebo hodně lidí říká Kim Besindžr, ale už neříkají třeba Mel Džibsn, nebo Mick Džedžr. Takže jestli říkají Gibsn a Džegr, měli by říkat i Bejsingr. Tečka.

Andersonové

21. dubna 2012 v 10:40 | Milllhause |  Film
Stávalo se mi, že jsem se díval na filmy, a hodně často viděl u režiséra jméno Anderson. Bylo mi to divné, protože se většinou jednalo o hodně rozdílné filmy, a bylo jich dost. Nechtělo se mi věřit, že by je měl na svědomí jeden chlap. Krom Andersona jsem si tak začal všímat i těch písmen před příjmením, a tu jsem našel rozdíl. Někdy tam bylo P.T., někdy tam bylo P.W.S. a někdy tam zase bylo jen W. Nevěděl jsem, jestli se nejedná o podobného blázna, jakým je Puff Daddy/Puff Diddy/Diddy/Sean John Combs což je jeden a ten samý člověk, který se pořád nedokáže rozhodnout, jak si bude říkat, i když už má to nejlepší za sebou.
No, není to ten případ; jsou to tři různí lidé a zmiňuji se o nich ze tří důvodů. Ten první je, že i já si začnu lépe pamatovat, kdo je kdo. Ten druhý je, že by Vás to mohlo zajímat, protože každý točí naprosto rozdílně, a ten třetí je, že se mi to prostě napsat chce.

Paul W.S. Anderson žije momentálně s milou Milou Jovovich a točí s ní filmy Resident Evil. Toho jsem vlastně potkal jako prvního, aniž jsem to věděl, protože natočil Mortal Kombat a pak Horizont událostí, který se mi hned napoprvé vedral pod kůži. Je to o vesmírné lodi, která se na sedm let ztratila ve vesmíru, a když se pak znovu objevila, něco divákovi a postupně umrvším postavám říkalo, že celou dobu byla v pekle.
Jeho další filmy jako Alien vs. Predator, nebo ta série Resident Evil nikdy nenaplnily očekávání, ale svými věrnými, které zásobuje rychlými střihy nabitými akčními filmy, se ani tak nezbavil. Loni si odskočil do historie a natočil Tři mušketýry, kde opět hrála Milla a opět to bylo přijato nervózně. Pro příznivce zombies je dobrá zpráva, že na letošek je nahlášena nová část Resident Evil.
Paul W.S. Anderson má oproti dalším dvěma nejdelší jméno, ke kterému ho dotlačily právě znatelnější úspěchy zbylých Andersonů. Nejdřív se ho hodně lidí ptalo, co měl znamenat ten žabí déšť v Magnolii. Byl tím tak znuděný, že si tam připsal to W.S., ale to nevěděl, že se ho začnou všichni ptát, jaké to je pracovat s Billem Murrayem.

S Billem Murrayem totiž hodně pracuje Wes Anderson, velké dítě Hollywoodu. Jeho filmy nejsou úplně pro každého; často slyším, že jsou prostě divné. Ujeté. Pracuje opakovaně se stejnými herci, protože spolupráce s nimi funguje bez problému a skoro to vypadá, že už je v pozici, že mu jsou ve filmech ochotni hrát největší kapacity bez většího nároku na honorář. Patří mezi ně Jason Schwartzman, Angelica Huston, zmíněný Bill Murray, a hlavně bratři Wilsonové - Andrew, Luke a zejména Owen, se kterým bydlel za studií, a který opravdu hraje v 80 procentech všecho, co Wes natočí.
Tenhle Anderson si mě na věky získal Životem pod vodou, který na mě působil ultra divně, než jsem se od někoho dočetl, jak na to musím jít.
"Představ si, že to natočilo desetileté dítě, které takto vidí svět." Zabralo to, a i další film Darjeeling s ručením omezením, i když nebyl přijat nejvlídněji, se mi líbil, protože už vím, jak se na jeho filmy nachystat. Proto se už nemůžu dočkat dalšího filmu, ve kterém se spojí vše, o čem tu tlachám. Bude o útěku dvou dětí a se záplavou zvučných jmen - Bruce Willis, Tilda Swinton, Frances McDormand, Edward Norton, Harvey Keitel a samozřejmě Murray se Schwartzmanem.
Krom stejných opakujících se herců je známý i skvělými soundtracky, často znějicími hudbou Rolling Stones. Jeho filmy tedy nejsou pro každého, ale nikdo mu neupře, že jsou hluboce lidské a kvalitní. Tenhle Anderson se těší většímu respektu, než první jmenovaný; mezi jeho velké a věhlasné fanoušky patří i o generaci starší Martin Scorsese.

A dostáváme se k tomu třetímu, který je ze zmíněných Andersonů nejmladší a který už po dvou filmech užíval respektu, jakému se těší jen ti největší. Paul Thomas Anderson, často označovaný jako PTA.
Ke všem svým filmům si sám píše scénáře, a taky si ty filmy z části platí. Už jeho první film o pornoprůmyslu, Boogie Nights, vyvolal poprask. Tímhle businessem byl přitahován už v osmnácti, kdy si napsal a natočil půlhodinový dokument o Dirku Digglerovi, slavné pornohvězdě. Než ale dostal možnost natočit Boogie Nights, dělal asistenta produkčního u nezpočtu krátkých hudebních videí.
Úspěch filmu mu dal šanci natočit Magnolii, jeho opravdový průlom a film, který sám považuje za jeho nejlepší. Diky němu jsem zaregistroval, že existuje a pamatuju si dokonce jedno z prvních čísel časopisu Premiere, které vyšlo v době uvedení Magnolie, a jak jsem hltal všechny rozhovory o člověku, který se už v devětadvaceti těšil pověsti geniálního tvůrce. A který donutil hrát Toma Cruise tak, že za to byl nominovaný na Oscara a dostal Zlatý glóbus. Na konci filmu nechal spláchnout všechny postavy deštěm žab, o kterém jsem se zmínil na začátku. Řekl, že kdyby měl více peněz, nechal by z nebe padat kočky a psy, ale těžko říct, jak to myslel.
Já si toho nevšimnul, protože díky Magnolii jsem si jméno Paul Thomas Anderson zafixoval do paměti, ale na širší publikum v té době stále nedosáhnul, i když ho kritici vynášeli do nebes. Natočil pak romantickou komedii Opilí láskou, ve které naopak donutil hrát Adama Sandlera dramatickou roli, za což sklidili pochvalu oba, ačkoliv je od záměru točit spolu většina lidí zrazovala. Jenomže Anderson je velkým fanouškem Sandlerových filmů, takže se nedalo nic dělat.
Největší uznání sklidil zatím posledním filmem Až na krev, kde obsadil do hlavní role Daniela Day-Lewise, který si za výkon ropného magnáta došel pro Oscara. Říká se, že první film může být náhoda, ale druhý a třetí prověří opravdové schopnosti režiséra. PTA i čtvrtým filmem udeřil stoprocentně přímo do černého; neznám nikoho, kdo by z Až na krev nebyl nadšený.
Ale to bylo před pěti lety. Už letos přijde s pátým filmem, který se tváří jako další pecka; The Master. Padesátá léta, náboženská tématika a Phillip Seymore Hoffman, jeden z nejlepších charakterních herců současnosti.
Mimochodem, jako má Paul W.S. Anderson skoro v každém filmu Millu Jovovich, Wes Anderson Owena Wilsona a Billa Murraye, tak P.T. Anderson má v každém filmu Hoffmana.

Každý z nich se těší jiné pověsti, oblibě a respektu, ale každý má velmi osobitý rukopis, což jim zaručuje věrnou skupinu fanoušků. Já jsem fanoušek těch druhých dvou.

8 měsíců

18. dubna 2012 v 22:16 | Milllhause |  Bulharské dny
Když Okamura dojel do Česka, řekl, že ho nejvíce překvapilo, že v České republice skoro nikdo nezdraví, neděkuje a neumí ani poprosit. To mě samozřejmě překvapilo, protože já prosím docela dost.
To jsem ale ještě nevěděl o Bulharsku. Tedy věděl jsem, že existuje, ale ani jsem se nesázel, kde by tak přesně mělo ležet. Minule jsem se obrkal (spletl), když jsem si myslel, že Itálie je mezi Bulharskem a Ostravou na půl cesty. Já vím, co mi řeknete, dyť děláš ve spedici, ale já se občas spletu. Taky proto jsem si před lety pořídil z jednoho telefonního hovoru sadu karet do atlasu, malý globus a pořadač za sto padesát korun. Vyplatilo se to, a štve mě, jak se někdo naparuje, že poslal nějakého prodejce do prdele, aniž si poslechnul, o co jde. Nepotřebuji kupovat všechno, ohledně čehož mi volají (ponožky), ale když mi nabídli holící strojek za 69 korun, který jsem pak používal dva roky, tak to se na mě nezlobte. Čert tě vem.
Ze stejné firmy se mi po letech ozvali i s tím atlasem a tak jsem to po zvážení přijal a nelitoval jsem, protože to bylo vše zasláno, vyřízeno a zpracováno na úrovni. Vždyť, co je zákon prodeje? Není to prodat. Je to vytvořit si klienta, který se vrátí, a to se mi nepovede, když mu prodám šunt, neho ho natáhnu. Jasně, že se najdou tací, kteří vsadí na to, že nachytají hodně blbců, vezmou prachy a už o nich nikdo neuslyší, ale v každém stádě se najde debil.
Tak jsem si ty mapy a karty, přiřazené každá k jednomu státu, pročítal a dozvěděl se spoustu věcí. Bohužel jsem se nedostal k Itálii. Ale o čem jsem to... Jo, to zdravení.
Tak to jsem ještě netušil, že se dostanu do Bulharska. Magi hodně často, když něco chce (to je taky hodně často), zapomene říct prosím tě, dej mi něco. Prostě řekne chci, nebo dej, nebo zvedne obočí, nebo začne brečet, nebo řekne, co všechno ji kupuje taťka. Tomu říkáme Gospodin.
Nechci, aby ji za pár let nenáviděly všechny děti ve škole, a tak se ji snažím přesvědčit na svých sobotních seminářích, které pro ni pořádám, že bez prosím, nebo děkuji, to bude mít těžké. Takhle jsem to vlastně prožíval v prvních dvou měsících. Člověk časem otupí, jinak by se zbláznil. Ta otupělost jako by mě chránila. Jakoby otupělost měla co dělat s hroší kůží. Říkal jsem ji, ať se chová k lidem slušně.
V té době jsem se rozhodnul ostříhat si vlasy, což je závěr, ke kterému dopěji několikrát ročně. Ještě jsem nebyl moc kovaný v bulharštině, a tak jsem se na různé fráze ptal milé, a zapisoval si je na papír.
"Jak si mám říct o ostříhání?" zeptal jsem se.
"Vejdi dovnitř a řekni Chci ostříhat," odpověděla. A mluvila vážně.
"Děláš si ze mě srandu?" říkám. "Tak o co se teda snažím s Magi, když tady není nikdo schopný mluvit slušně?"
Teď, po skoro osmi měsících, zjišťuji, že to je národní nemoc. Asi jako jsou češi nemocní závistí, tak tady si lidé tolik nezávidí, jen skoro nikdy neříkají prosím, nebo děkuji. A hned vám tykají, ale to mi nevadí.
Dejme tomu, že čekám ve frontě na lístek. To bylo včera. Čekal jsem na vyřízení šalin karty/měsíčníku/tramvajenky/билет за едната линиа (nevím, kdo zrovna čtete), a ta ženská si přede mne stoupla a řekla prodavačce za oknem:"Čau, dej mi lístek." Dostala lístek a už jí nebylo. Nikomu na tom nepřijde nic divné. Ozývají se hlasy, že i já se na to za chvilku vykašlu, ale tytéž hlasy říkaly, že od momentu, kdy se nastěhuju, tak do měsíce začnu pít kafe, do dvou měsíců začnu kouřit a do vánoc budu tlustý. Kafe pořád nepiju, cigarety nesnáším a mám o sedm kilo míň, takže doufám, že i ta slušnost mi zůstane, ačkoliv na nikoj nepuka (je to každému u řiti).
A ano, sedm kilo na dole. Nechápu to, jím jako jindy, ale snad jako bych nepil dost piva. Po pivě přibírám, jenže komu se chce v zimě chlastat studené pivo. Přichází léto, teplo a světlo a s nimi pozitivní energie a chuť se nechat zchladit. Jako takový dárek mám pro Tebe, věrný čtenáři, tři místa, jejichž to genius loci je na výši. Mám totiž na světě, nebo na tom kousku světa, co jsem stačil poznat, pár míst, kde mi je vždycky dobře, a jsou tak silně nabité pozitivní energií, že jako bych cítil, že jsou tady za rohem.
První místo, abyste si užili, je nevyhnutelné, abyste se přemístili do brněnských Obřan. Zahrádka v Obřanech nabízí jedno z nejlepších venkovních posezení, jaké jsou dostupné v Brně a okolí. Tam ten genius panuje zcela bez pochyb. Dostanete se tam vlakem a pak čtyřkou, a řidiči si občas zajdou posedět na kafe mezi nás ostatní, kteří se tou tramvají na zahrádku dostali. Ti sportovněji založení mohou přijet na kole. Těsně před zahrádkou podjedou most, pod kterým se prohání vlaky, po jiném (mnohem menším) mostě pak přejedou přes řeku, kolo připoutají k plotu, nebo ho jen opřou, protože v Obřanech se přece nekrade, tam teda rozhodně ne, a už sedí u piva, nebo u kofoly. Sníst můžete chleba se syrečky a cibulí, nebo třeba utopence. Sedí se jen venku, ale záchod je na lepší úrovni, než v kdejaké nablýskané osvěžovně. A lavice a stoly jsou otesány z kmene. Dá se tam posilnit na cestu, prokecat noc nebo se zchladit po sportovním výkonu. Od zahrádky vede cyklostezka do..., do prdele teď jsem zapomněl, jak se to tam jmenuje, ale cesta je dlouhá pět kilometrů, vede lesem, podél řeky a pokud vyjedete ráno, nemusíte ani najíždět do bruslařů.
V Bílovicích - už jsem si vzpomněl na jméno, tam si můžete dát oběd na velké zahrádce s ostatními cyklisty. Pokud jste magoři, přejíte se obědem, vypijete dvě tři pivka a vydáte se směrem na přehradu, tedy na druhý konec Brna. Nebo do dalších dědin okolo.
Ale Obřany. Nebo Kuželna. Můj druhý tip, od prvního vzdálený asi 174 kilometrů východo severně, kousek od centra Ostravy, ale už za řekou, tedy ve Slezsku. Hospodu vlastní nějaký člověk, který tam sám vaří a na výběr vystavil jen pár jídel, od každého druhu něco - jako od polívek, salátů, masa na několik způsobů a podobně. Můžete sedět i uvnitř, ale můžete sedět i venku, ačkoliv je sníh, protože na to šli chytře. Je to pět minut chůze od centra, nebo sedm, pokud Tě čas netlačí, ale nejde tam slyšet hluk. A v tom lese, co je okolo, tak tam jeden kamarád přišel o panictví, na to myslete. Ona to byla kdysi snad nějaká diska, nebo tak něco.
Třetí tip je od druhého trochu na jih, asi jedenáctset kilometrů, pokud teda jedete přes Srbrsko. Přes Srbrsko doporučuji jet v noci, abyste ho neviděli. Asi už tušíte, ale jde zase o hospodu, i když ne klasickou. Je to ještě skromnější než v těch Obřanech, vedle jezera Pančarevo, které se vlní pod Vitošou, nevyhaslou to sopkou, chránící s menšími bratry Sofii ze všech stran. Byli jsme se tam o víkendu projít, a našli jsem na konečné autobusu (který mi parkuje u baráku - yeah baby) pár laviček a okno, kde vaři a prodávají pivo. O pár zastávek dál je popřípadě posezení na lepší úrovni, ale zato s mizerným výhledem. Můžete tam sedět na lavičce, pít pivo, z jedné strany koukat na jezero, z druhé zkoumat skalité špičky Vitoši a být v klidu, protože autobus ke mně vyráží každých osmnáct minut.
Takže takhle bych to pojal.

Velikonoce

15. dubna 2012 v 19:08 | Milllhause |  Bulharské dny
Docela jsem na to teď kašlal. Ale to jenom proto, že hodně (ale opravdu moc) přemýšlím a soustředím se na jiné věci, jako je práce, kde mě ani po třech týdnech nevyhodili, a tak doufám, že tam ještě nějaký pátek zůstanu. Ani to nezaklepu, aby bylo vidět, že se soustředím na sebe, protože když se člověk soustředí na sebe a nikdy neztratí ponožku do páru, tak to dotáhne daleko. Momentálně mi ve skříni pláče jenom jedna, jejížto sestru spolkla pračka.
Hodně čtu různé konvence o mezinárodní přepravě. Píše se v nich o různých ustanoveních ohledně mezinárodní dopravy, a v každé větě je dáno několik možností, jak by se věci mohly vyvinout, a kolik místa je dáno improvizaci, protože ono to v tom životě někdy bývá trochu jinak, než jak úředník předpokládal.
Takže máme jasně daná pravidla, jak se chovat v případě, že se něco stane, a dokonce i v případech, kdy se nestane vůbec nic. Sepsali to asi před šedesáti lety, a moc se toho v té úmluvě za celou dobu nezměnilo, protože nebylo třeba. Ale zato v Bulharsku se před pár lety změnil zákon ohledně kouření v restauracích. Tehdy si řekli, že oddělí místa pro kuřáky a nekuřáky, kterých je hodně málo (a to jsem připočetl i sebe).
Včera jsme tady měli jednu takovou kouřový dýchanek, a jedna z přítelkyň oslavence mi řekla, že od 1. června se tady nesmí kouřit v restauracích vůbec.
"Jak vůbec," ptám se.
"No prostě už nesmíš hulit v hospodě.." odpověděla a potáhla si z cigarety. To mně jako nekuřáka a milovníka svobodných rozhodnutí bez předsudků pěkně štve, protože pokud bych si chtěl z nějakého prapodivného důvodu postavit Pivní kuřárnu pro pokročilé, tak nemůžu, a to jsme tady ještě pořád v demokratické zemi. Jenže je to spíše demokritické, jak si povzdechli další účastníci banketu. Je to demo, a nechci vidět plnou verzi. Cha cha.
Taťka říká:"Postavím si hospodu, kde prostě musíš kouřit. Ne? Ty nechceš zapálit, kurva? Rub, tu máš ránu mezi oči a vypadni. Tady prostě hulit BUDEŠ!"
Máme tady velikonoce; v Řecku, Rumunsku a tady u nás jsou letos o týden později a nikdo neví proč. Nebo mi to nikdo aspoň neřekl. Zkoušel jsem to najít, ale google mlčí, nebere hovory. Jediné co jsem našel je, že Isaac Newton se jednu dobu hodně zaobíral počty, kdy skonal Ježíš, a nakonec z toho byla tři data. Buď se tak mělo stát v pátek 7. dubna 30, nebo 3. dubna 33, nebo 23. dubna 34; sám Isaac věřil nejvíc poslední možnosti.
Na velikonoční pondělí, se tady lidé navzájem nemlátí, hlavně se tu jí a pije. Svátek je navíc už v pátek, a skoro všichni jej dodržují. Traduje se totiž, že kdo pracuje v onen pátek před Velikonocemi, tak chce, aby jeho šéf umřel. Včera v noci pak byly kostely o půlnoci plné lidí, což je další rozšířená tradice, která se tady dodržuje. V kostele se v tu chvíli střetnou mladí teenageři s místními starci. Nikdy se neptám lidí na víru, ale ateistu jsem tady viděl jen v zrcadle.
Včera v noci to taky bylo už sto let, co Titanic narazil; nejdřív do ledu, pak do dna. O Velikonocích se tady nepletou pomlázky a nikdo nechodí za holkama, aby je ztřískal a vysomroval tak kapku slivovice nebo kousek čokolády. Jen se tady nabarví vejce na červeno, modro nebo třeba zeleno. Baba Cece to dělá tak, že koupí jeden džus v prášku, rozmíchá jej ve dvou litrech vody a vejce pak do té vody položí. Jeden sáček s džusem v prášku mi dala, ale mám strach to vypít. My tady pijeme pomerančové džusy, které jsou chutí minimálně stejně skvělé jako Fanta, jen s tím rozdílem, že tři litry stojí asi čtrnáct korun.
Ta nabarvená vejce se pak tlučou o sebe, a komu to vejce nekřupne, nebo komu vydrží jeho vejce nejvíce ťukanců o vajíčka ostatních, ten má zdravější vejce. To je všechno. Myslel jsem, že jde o nějakou mytologii a tak, ale jde jen o to, kdo si vybere silnější vejce. Lidi si pak navzájem volají a říkají:"христос воскресе (kristos voskrese)," tedy Kristus vstal z mrtvých. Vy na to odpovíte:"наистина воскресе (naistina voskrese)." To znamená souhlas, opravdu vstal.
Mamka každý rok připravuje unikální pochutinu zvanou Plecovnik. Je to takové těsto, ve kterém je zapečená klobása a uzené, a jak jednou zkusíte, nechcete přestat. Tady se peče (nebo taky kupuje; záleží na rodině a postavení) Kozonak. Můžu sníst jen málo, protože je to sladší než naše sladké vánočky. Oni jsou tady vůbec nějak švihlí přes cukr, sladí si i kakao, nebo ovocný čaj, do kterého bez hnutí brvy vloží tři lžičky medu. Krom Kozonaku se připravuje i velikonoční salát, který sestává z nakrájené hlávky zelí, nakrájeného vajíčka na tvrdo a salátové okurky; dochucuje se solí, olejem a octem.
Jinak já nesladím. Jen si do černého čaje vhodím jednu kostku cukru a kapku citronu.

Tak to bylo všechno. A děkuji Vám, věrným čtenářům, za pravidelné návštěvy.