8 měsíců

18. dubna 2012 v 22:16 | Milllhause |  Bulharské dny
Když Okamura dojel do Česka, řekl, že ho nejvíce překvapilo, že v České republice skoro nikdo nezdraví, neděkuje a neumí ani poprosit. To mě samozřejmě překvapilo, protože já prosím docela dost.
To jsem ale ještě nevěděl o Bulharsku. Tedy věděl jsem, že existuje, ale ani jsem se nesázel, kde by tak přesně mělo ležet. Minule jsem se obrkal (spletl), když jsem si myslel, že Itálie je mezi Bulharskem a Ostravou na půl cesty. Já vím, co mi řeknete, dyť děláš ve spedici, ale já se občas spletu. Taky proto jsem si před lety pořídil z jednoho telefonního hovoru sadu karet do atlasu, malý globus a pořadač za sto padesát korun. Vyplatilo se to, a štve mě, jak se někdo naparuje, že poslal nějakého prodejce do prdele, aniž si poslechnul, o co jde. Nepotřebuji kupovat všechno, ohledně čehož mi volají (ponožky), ale když mi nabídli holící strojek za 69 korun, který jsem pak používal dva roky, tak to se na mě nezlobte. Čert tě vem.
Ze stejné firmy se mi po letech ozvali i s tím atlasem a tak jsem to po zvážení přijal a nelitoval jsem, protože to bylo vše zasláno, vyřízeno a zpracováno na úrovni. Vždyť, co je zákon prodeje? Není to prodat. Je to vytvořit si klienta, který se vrátí, a to se mi nepovede, když mu prodám šunt, neho ho natáhnu. Jasně, že se najdou tací, kteří vsadí na to, že nachytají hodně blbců, vezmou prachy a už o nich nikdo neuslyší, ale v každém stádě se najde debil.
Tak jsem si ty mapy a karty, přiřazené každá k jednomu státu, pročítal a dozvěděl se spoustu věcí. Bohužel jsem se nedostal k Itálii. Ale o čem jsem to... Jo, to zdravení.
Tak to jsem ještě netušil, že se dostanu do Bulharska. Magi hodně často, když něco chce (to je taky hodně často), zapomene říct prosím tě, dej mi něco. Prostě řekne chci, nebo dej, nebo zvedne obočí, nebo začne brečet, nebo řekne, co všechno ji kupuje taťka. Tomu říkáme Gospodin.
Nechci, aby ji za pár let nenáviděly všechny děti ve škole, a tak se ji snažím přesvědčit na svých sobotních seminářích, které pro ni pořádám, že bez prosím, nebo děkuji, to bude mít těžké. Takhle jsem to vlastně prožíval v prvních dvou měsících. Člověk časem otupí, jinak by se zbláznil. Ta otupělost jako by mě chránila. Jakoby otupělost měla co dělat s hroší kůží. Říkal jsem ji, ať se chová k lidem slušně.
V té době jsem se rozhodnul ostříhat si vlasy, což je závěr, ke kterému dopěji několikrát ročně. Ještě jsem nebyl moc kovaný v bulharštině, a tak jsem se na různé fráze ptal milé, a zapisoval si je na papír.
"Jak si mám říct o ostříhání?" zeptal jsem se.
"Vejdi dovnitř a řekni Chci ostříhat," odpověděla. A mluvila vážně.
"Děláš si ze mě srandu?" říkám. "Tak o co se teda snažím s Magi, když tady není nikdo schopný mluvit slušně?"
Teď, po skoro osmi měsících, zjišťuji, že to je národní nemoc. Asi jako jsou češi nemocní závistí, tak tady si lidé tolik nezávidí, jen skoro nikdy neříkají prosím, nebo děkuji. A hned vám tykají, ale to mi nevadí.
Dejme tomu, že čekám ve frontě na lístek. To bylo včera. Čekal jsem na vyřízení šalin karty/měsíčníku/tramvajenky/билет за едната линиа (nevím, kdo zrovna čtete), a ta ženská si přede mne stoupla a řekla prodavačce za oknem:"Čau, dej mi lístek." Dostala lístek a už jí nebylo. Nikomu na tom nepřijde nic divné. Ozývají se hlasy, že i já se na to za chvilku vykašlu, ale tytéž hlasy říkaly, že od momentu, kdy se nastěhuju, tak do měsíce začnu pít kafe, do dvou měsíců začnu kouřit a do vánoc budu tlustý. Kafe pořád nepiju, cigarety nesnáším a mám o sedm kilo míň, takže doufám, že i ta slušnost mi zůstane, ačkoliv na nikoj nepuka (je to každému u řiti).
A ano, sedm kilo na dole. Nechápu to, jím jako jindy, ale snad jako bych nepil dost piva. Po pivě přibírám, jenže komu se chce v zimě chlastat studené pivo. Přichází léto, teplo a světlo a s nimi pozitivní energie a chuť se nechat zchladit. Jako takový dárek mám pro Tebe, věrný čtenáři, tři místa, jejichž to genius loci je na výši. Mám totiž na světě, nebo na tom kousku světa, co jsem stačil poznat, pár míst, kde mi je vždycky dobře, a jsou tak silně nabité pozitivní energií, že jako bych cítil, že jsou tady za rohem.
První místo, abyste si užili, je nevyhnutelné, abyste se přemístili do brněnských Obřan. Zahrádka v Obřanech nabízí jedno z nejlepších venkovních posezení, jaké jsou dostupné v Brně a okolí. Tam ten genius panuje zcela bez pochyb. Dostanete se tam vlakem a pak čtyřkou, a řidiči si občas zajdou posedět na kafe mezi nás ostatní, kteří se tou tramvají na zahrádku dostali. Ti sportovněji založení mohou přijet na kole. Těsně před zahrádkou podjedou most, pod kterým se prohání vlaky, po jiném (mnohem menším) mostě pak přejedou přes řeku, kolo připoutají k plotu, nebo ho jen opřou, protože v Obřanech se přece nekrade, tam teda rozhodně ne, a už sedí u piva, nebo u kofoly. Sníst můžete chleba se syrečky a cibulí, nebo třeba utopence. Sedí se jen venku, ale záchod je na lepší úrovni, než v kdejaké nablýskané osvěžovně. A lavice a stoly jsou otesány z kmene. Dá se tam posilnit na cestu, prokecat noc nebo se zchladit po sportovním výkonu. Od zahrádky vede cyklostezka do..., do prdele teď jsem zapomněl, jak se to tam jmenuje, ale cesta je dlouhá pět kilometrů, vede lesem, podél řeky a pokud vyjedete ráno, nemusíte ani najíždět do bruslařů.
V Bílovicích - už jsem si vzpomněl na jméno, tam si můžete dát oběd na velké zahrádce s ostatními cyklisty. Pokud jste magoři, přejíte se obědem, vypijete dvě tři pivka a vydáte se směrem na přehradu, tedy na druhý konec Brna. Nebo do dalších dědin okolo.
Ale Obřany. Nebo Kuželna. Můj druhý tip, od prvního vzdálený asi 174 kilometrů východo severně, kousek od centra Ostravy, ale už za řekou, tedy ve Slezsku. Hospodu vlastní nějaký člověk, který tam sám vaří a na výběr vystavil jen pár jídel, od každého druhu něco - jako od polívek, salátů, masa na několik způsobů a podobně. Můžete sedět i uvnitř, ale můžete sedět i venku, ačkoliv je sníh, protože na to šli chytře. Je to pět minut chůze od centra, nebo sedm, pokud Tě čas netlačí, ale nejde tam slyšet hluk. A v tom lese, co je okolo, tak tam jeden kamarád přišel o panictví, na to myslete. Ona to byla kdysi snad nějaká diska, nebo tak něco.
Třetí tip je od druhého trochu na jih, asi jedenáctset kilometrů, pokud teda jedete přes Srbrsko. Přes Srbrsko doporučuji jet v noci, abyste ho neviděli. Asi už tušíte, ale jde zase o hospodu, i když ne klasickou. Je to ještě skromnější než v těch Obřanech, vedle jezera Pančarevo, které se vlní pod Vitošou, nevyhaslou to sopkou, chránící s menšími bratry Sofii ze všech stran. Byli jsme se tam o víkendu projít, a našli jsem na konečné autobusu (který mi parkuje u baráku - yeah baby) pár laviček a okno, kde vaři a prodávají pivo. O pár zastávek dál je popřípadě posezení na lepší úrovni, ale zato s mizerným výhledem. Můžete tam sedět na lavičce, pít pivo, z jedné strany koukat na jezero, z druhé zkoumat skalité špičky Vitoši a být v klidu, protože autobus ke mně vyráží každých osmnáct minut.
Takže takhle bych to pojal.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama