Poučky

23. dubna 2012 v 21:39 | Milllhause |  Bulharské dny
Žití v bulharské stolici ze mě postupně dělá klasického místního pichu. Začínám se podobat ostatním a vyletím jako čert z krabice, aniž bych k tomu měl pořádně důvod. Dmýchá mnou horkovzdušnost balónu. Přistání Hidenburgu. Tříštící se sklenice. Řev pářícího se buvola. Narůstající beznaděj a červená barva. Emoce... Lítost..
"Jenomže on.. mě prostě nasral.."
Moc nechybělo, a nebyl bych tady - v Bulharsku. Nebyl bych tady s mou milou, která v mládí byla rozmazlená a z divokých vajec. Byla jako ty napumpované krávy ze střední, co jsem nesnášel. Ale protože má každý nějakou minulost, není se nad tím třeba pozastavovat. Vždyť už i Jágr řekl, že kdo se za deset let vůbec nezmění, může si být jistý, že ty roky spláchnul do záchodu. A já docela souhlasím s tím, co Jágr říká.
Jestli se někdo nedokáže srovnat s tím, že ten druhý kdysi žil jinak, než by se zdálo být v pořádku, tak je blbec. No ale bavím se o tom, že moc chlastal, nebo klel, nebo spal na ulici, nebo třeba lítal s přáteli nahý po střechách rodiných domků. Nebavím se o případech, kdy někoho unesl, nebo třeba zabil. Nebo třeba nadával matce a dva roky s ní nemluvil.
Proč se tím stresovat? Kolikrát děcko bude nesnášet, ačkoliv si můžu být víceméně jistý, že pokud si zachovám hrdost a vědomě mu neublížím, budeme v dospělosti obou přátelé. Vidím to všude okolo.
"Promiň synku,"
"Netrap se tati, přijeď na pivko."
Takže jak daleko mám zajít, až mě bude dotáčet k nepřítomnosti? Nechci dítě uhodit, chci jen aby si bylo vědomo, že něco posralo. Ale že to neznamená konec světa. Jen aby to vědělo, aby si nemyslelo, že na ničem nezáleží, protože to za něj někdo vyžehlí, nebo se to popřípadě vyžehlí samo. A když se bude bavit jenom o sobě, tak se na něj budou ostatní děti třeba smát, ale bude to falešné a doopravdy jej nikdo mít rád nebude. A takové zjištění po třiceti letech, kdy se vše zdálo být v pořádku a nebylo, bolí. Jsou lidi, co to nedokážoou vydýchat a podívat se pravdě do očí, a tak popadnou bouchačku a jdou vystřílet kancelář plnou lidí, se kterýma byl ještě před týdnem na obědě. Nebo uškrtí svého psa, který jim to dokonce poradil. Jen aby před očima viděl zhmotněnou mizérii.
Takže mám ji nechat se v tom vykoupat, nebo ji přemlouvat a pokračovat ve svých nedělních seminářích na téma Pravdomluvnost je bezva?
No uvidíme. Picha (čtená piča) znamená bulharsky něco ve stylu českého vole, nebo amerického dude. V práci to je samá picha, slyším to v jednom kuse. Stane se pak lehce, že i mně to zazvučí v hlavě, když se mi s odhodláním drásat mi mé ostravské srdce vrací staré známé adresy. Nekecám a nevyhledávám to, ale minulý týden jsem dva kamiony poslal do Brna na Vídeňskou, a dalšího do centra Ostravy. V pátek jsem pak komunikoval s firmou z Moskevské 4, z pražských Vršovic - kde jsem bydlel. Jeden si pak musí otevřít mapy a kochat se.

A teď už opravdu jen krátce něco, co mi vrtá hlavou. Někdo říká ajsíkjů, a někdo ícékvé. A ti první se smějí těm druhým, že neumí mluvit, a že když je něco původně z angličtiny, má se to říkat anglicky. Jako třeba EN BÍ EJ. Ale ne EN EJDŽ EL. To se už může říkat česky EN HÁ EL. Nikdo mi nevysvětlil proč.
Nebo hodně lidí říká Kim Besindžr, ale už neříkají třeba Mel Džibsn, nebo Mick Džedžr. Takže jestli říkají Gibsn a Džegr, měli by říkat i Bejsingr. Tečka.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama