Přátelé

29. dubna 2012 v 9:34 | Milllhause |  Bulharské dny
Pivo mi natočili do stejného půllitru, aniž ho omyli. Bylo mi to jedno. Natočili ho chutně, i když ho natočili v zemi, kde ho točené nikdo nepije. Jen v láhvi, a přitom mi tu tvrdí, že pivo je ten nejlepší nápoj, co existuje; lepší než rakie, kterou tady hltají na každém rohu.
Řekli to mně, člověku, který tady přijel ze země, kde se vypije nejvíc piva na počet obyvatel na světě počítaje batolata a ty, co pivo nepijí. Nechal jsem to být, a pivo popíjím, z rádia hraje hořkosladká symfonie, která pomohla na výsluní čtveřici kluků z anglie, co to neunesli, pohádali se a za dva roky po proražení do světa se rozpadli.
Někdy si říkám, že se zítra proberu a budu v jiném městě a v jiné době - kdy mi bylo patnáct a celé tohle dobro bude jen naivní a stupidní nápad, co jsem měl. Ale mohlo by mě to polapit, a dělal bych pak vše pro to, abych se tady mohl vrátit. Problém by jedině nastal, kdyby to probuzení v patnácti bylo šlápnutí na brouka.
Věděl bych totiž koho a kdy potkám. Lidi, které mám rád, a znám je. Tím bych se k nim nutně začal chovat jinak, takže by mě už nemuseli podruhé přijmout. Začal bych tak o sobě pochybovat, a ten pocit bezpečí, že jsem ve světě, který znám, by zmizel.
Protože když už mám přátelé v České republice, nemám sílu a chuť hledat přátelé v Bulharsku. Štěstí na lidi mě provází celý život. Nechci je měnit, i když jsem od nich 1000 kilometrů daleko. Možná prostě nemám dost široké srdce. Stejně mám problém otevřít se kolegům v práci, protože dobré kolegy už jsem měl v Brně. Fakt je mám furt v hlavě, a nechci jim ubírat místa, kvůli těm novým. Nechce se mi to zamykat.
Dívám se na to blbě asi. Propadám melancholii. Srdce by neměla být zásuvka, která nejde zvětšit. Měla by být z materiálu, který jde roztáhnout. Třeba jako žaludek. Přece když mi něco, nebo někdo vadí, tak mi leží v žaludku. To by znamenalo, že to pracuje směrem dolů, od srdce k žaludku; mezi orgány evidentně propojenými. Zkrátka bych si tedy nerad nechal vypláchnout z žaludku lidi, na kterých mi sejde.
Komu se nikdy nestalo, že jakmile našel nové kamarády, na ty staré už mu nezbylo tolik času, čímž mezi nimi narostla propast a ten úzký provazový most, co je spojoval, časem ztrouchnivěl a rozpadnul se. Nebo se poukázalo, že kdyby se za těch určitých podmínek nesetkali, nesetkali by se vůbec, protože je dohromady k sobě nic neváže.
Myslel jsem si, že se všemi budu přátelit až do konce (jejich) života, ale vidím, že to není pravda, protože nejeden člověk mi už z života vypadnul a nejednomu jsem pak z života vypadnul já.
Ale z vesela. Spadla mi totiž pěna. Mraky i vítr se přehnaly, slunce mi svítí na papír a přibylo zde pár lidí, kolařů. Sedím poblíž jezera, v polorozpadlém komunstickém betonovém skeletu. Ale nechce se mi odtud.
Moje nejoblíbenější knížka, Srdce v Atlantidě, je přesně o tom. Někdo říká, že to je o strachu ze studené války, další mluví o scifi. Já myslím, že to je prostě o rozpadu přátelského svazku tím, jak lidi rostou a vyvíjejí se. A jak to trhá srdce, že ta, co jsem miloval, je právě na druhé straně světa a kouří ho pacifistům, zatímco já dřepím v džungli a čekám na kulku co nepřijde. Její jediný smysl je sama existence, která mě udržuje ve strachu.
Já nebyl ani na vojně. Ale hýbe se mnou, když jeden malý moment, kterému jsem nepřikládal váhu, přeroste postupem času v něco většího, co mě jednoho dne srazí. Jako pistole na nočním stolku v prvním jednání. Pokud se na něm objeví, tak prostě musí v posledním jednání vystřelit, to je známá věc.
Dá se v tom číst, takže když se na začátku filmu vyskytne něco, co nemá velkou souvislost s ničím dalším, můžu si být jistý, že (pokud sleduju dobrý film), se to nakonec proti něčemu obrátí. Věřím tomu i v realitě. Nebo se zkouším orientovat podle červené barvy. Když má někdo něco červeného, má mě na sebe (i podvědomě) upozornit. Ať už jde o kabát, čepici nebo třeba slipy. Nevím na jaké filmy se díváte. Nic proti ničemu.
A ještě něco. Uspokoj mě. To mi ve čtvrtek 26.4. tohoto roku řekl kolega. Jako vůbec první. Nikdy mě totiž žádný kolega o něco takového nepožádal. Ani kolegyně.
"Uspokoj mě," řekl. Jak prosté. Normálně bych (opravdu) rozuměl, co se po mně chce a co mám zhruba tak dělat. Ale když mi to kolega Dimitr, původem z Moldávie, řekl do očí, znejistěl jsem.
"Teď v pracovní době?" slyším hlas Libušky.
"Libuško já jsem myslel, že mě milujete..."
Narazil jsem tak na další slovo, které má trochu jiný význam v českém jazyce. I když... No v bulharsštině to znamená "uklidnil jsi mě". Ono to v jistém kontextu má trochu návaznost, ale normálně, v životě a světě, kde se nešuká, to je úplně jiné.
Ale co by "uspokoj mě" mohlo znamenat ve světě, kde sex neexistuje. Kde není dotek, ani intimita. Možná tak "uvař mi."
Kdo by nechtěl být čas od času červený, a poukázat na sebe. Záměrně nevkládám otazník. Je to totiž řečnická otázka. A ta by v psaném slově neměla mít na konci nic než tečku, nebo tečky. Stejně nesnáším vykřičníky. Postava Owena Wilsona v jednom filmu říká, že vkládání vykřičníku na konec věty, je jako zasmátí se vlastnímu vtipu. Mám rád vykřičník v závorce, ten ještě není tak profláklý. Třeba: "Před svatbou jsem spal jen se dvěmi ženami, zatímco ona se sedmapadesáti (!) chlapy.." To upozornění na něco úderného uprostřed věty. Na to bacha. Co s tím má ale Bach společného.
Když slunce prosvítá skrz mraky, je to jako (a hodně lidí to tak posuzuje) pohled z venčí. Boha, nepoznané síly hýbající světem, nebo třeba UFA. Nevím, jaké knížky čtete.
Na autobus to odtud mám ještě kousek cesty, a to se mi líbí. Nemám rád, když se něco nabízí pod nosem; nevěřím tomu. Cokoliv, co stojí za to (žena, zážitek, zastavení času) se musí zasloužit. Kdysi jsem ty řeči sám vedl, ale fakt mi lezou krkem ty kecy: "Jak taková kočka může být s takovým volem?"
No, možná že ji prostě může nabídnout víc než vy. Možná je to tak jednoduché. "No, jo - prachy." A ne..! Nemyslím prachy. Protože i kdyby to byly peníze, tak by jste fakt takovou/ého chtěli? Jasně, že ne... Takže to je možná jen potřeba na něco plivnout a vypustit jed. Může se stát, že ten blbec může mít v sobě víc, než já kdy pojmu. Nebo že ta hezká holka má neobvykle široký žaludek a může ho roztáhnout pro kolik lidí je třeba.
Takže ať už miluju kohokoliv, musím si ho zasloužit a ne jednou. A je jedno, jestli jde o družku, přítele nebo rodinu.
Nebo jsem se prostě opil ze tří piv. To se mi může snadno stát.


Dodatek: Dnes nás doma čeká poslední díl Přátel. V posledních měsících jsme to zkoukli od prvního do předposledního dílu. Jednou nějaký kamarád chodil s holkou, vzal ji mezi nás, a ona řekla, že Přátelé nesnáší, protože ji irituje, jak si navzájem pořád lžou. Nikdy jsem si toho tolik nevšimnul, než jak jsme se na to teď dívali v jednom kuse, a fakt už mě začali štvát. Mě Monika, družku Ross - oba nevyspělé děcka; ta zaslepená profitem a proletěním cílové pásky jako první, ať to stojí co chce, a on - žárlivý a přecitlivělý imbecil, který je přesvědčený, že je středobodem celého citového světa.
Že nenapsali ani jeden díl, který by poukázal výhradně na to lhaní. Dejme tomu skrz postavu, která by byla normální a viděla je jako my - diváci. "A to se spolu pořád bavíte? Proč? Protože se máte rádi? Tak proč si ji teď lhala..?"
No, ale stejně... Jeden si nemůže pomoct. Vždyť co je heslo toho seriálu - být přáteli, i přes všechny naše chyby.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama