Květen 2012

Co jsem se naučil

26. května 2012 v 21:03 | Milllhause |  Bulharské dny
Co jsem dospělý, tak mi moc věcí nevychází podle plánu. Ale zase vyjdou jiné věci, ve které jsem doufal jen ve skrytu duše. Žití se ženou se praktikuje údajně jen z toho důvodu, že tak činí většina ostatních člověků; mužů či žen - jsem moderní. Ale je to dobré. Takové praktické. Jsem v tom přesně devět měsíců, tedy dobu, po které už většina vrhne. Já se však držím, vesele a s úsměvem. Je sobota večer, a já sedím v pohovce a píšu, co mi tak přijde na jazyk. Družka odjela pracovně do Burgasu a tak jsme tu sami s Magi, která se dívá na televizi. Dávají kresleného Batmana. Malá Magi prodělala radikální změnu v životě; začala ji nudit Baby TV a hned skočila na Cartoon network a Scooby doo a Batmana, který likviduje ve svém bouráku a za zvuků optimisticky znějícího saxofonu a trumpety zločince Gothamu. Docela síla. Já jsem od Jů a Hele přeskočil nejdřív na Disneyho, pak na Bugse Bunnyho a až pak na komiksové hrdiny. Zkoušel jsem to na ní s Patem a Matem, ale řekla mi jen (citace):"Až ti skončí ty srandičky, pusť mi prosímtě Batmana."
Taky jsme byli v divadle. Byla to dětská hra o malém slůněti, které nic na světě nechápalo a během hodinové produkce položilo otázku Proč odhadem na sedmsetkrát. Oblouk příběhu spisovatel vyřešil tím, že na začátku měl slon malý nos, a na konci už velký - vytáhnul mu ho krokodýl, co ho chtěl původně sežrat. Děcka šuměla celé představení, ale Magi se držela, za což ji dík. Matka od družky, se kterou jsme tam byli, mi řekla, že do toho divadla chodila ještě jako dítě, a že změny v interiéru přes veškeré snahy nenachází.
Naučil jsem se už dávno, že ne všechny divadelní hry jsou dlouhé a nudné. Některé jsou dobré, že si na ně někdy i vzpomenu. V divadle jsem coby mládežník byl jen jednou v Bezruči v Ostravě, a jediné co si pamatuju, že jedna postava druhé říkala - a teď budu citovat:"Hrb-hrob." To je všechno. Divadlo mě proto moc neoslovilo. Ale jednou jsem to řekl na vyšší odborné kamarádovi, který nebyl vůbec hloupý chlapec - byl z Prahy, a ten se s tím nesmířil. Tak jsem teda přijel do Prahy a šli jsme do divadla. Bylo to drama a hrála tam Jana Krausová, která ale bohužel skoro nemluvila, protože hrála psychicky zničenou ženu skladatele, který zaučoval a posléze snad i obšťastňoval nějaké studentky při hře na klavír. Opět si pamataju jen kusé momenty. Ten jediný vtipný a dobrý přišel pět vteřin před přestávkou. Jednomu herci zazvonil mobil.
"Haló. No na divadle vole, hraju. Počkej - prosím vás," řekl už divákům. "To bude na dlouho, dáme si přestávku," a pokračoval v hovoru. Myslím že doopravdy mu nikdo nevolal, ale sranda to byla. Ve foajé jsme pili pomerančový džus, a já měl strach říct, že mě ta hra strašně sere, až se kolegové projevili v tomtéž smyslu, tak se mi ulevilo, že nejsem až takový barbar bez vkusu.
No a pak, co jsem šel do divadla, tak jsem se vždycky trefil. Naučil jsem se vybírat, na co jít. Jednou už jsem trefil i drama, ale to bylo o korespondenci Voskovce a Wericha (jmenovalo se to Korespondence Voskovec-Werich), které mám rád a zajímám se o ně, a to mě teda hodně vzalo. I ty lidi okolo, co brečeli a nechali potleskem herce se vrátit na desetkrát. Možná to ještě hrajou, v Brně, v Redutě.
A Magi se naučila myslet politicky. Uvědomuji si teď, že jsem vlastně kecal. Pohádky jako je Bambi, Sněhurka, Petr pan nebo Pocahontas zná zpaměti. Rok si nestříhala vlasy, protože je bezpodmínečně musela mít jako Rapunzel. Dneska jsem ji po divadle nechal na odpoledne u babičky, která neváhala a ostříhala ji. Myslel jsem, že mě první večer s Magi o samotě čeká o kyselé příchuti, ale Magi s účesem jenom machruje. Má ho jako francouzské herečky ze třicátých let - na mikádo. Vidím ji před očima, jak válí kankán a foxtrot, a nepřestává se usmívat od ucha k uchu.
"Vždyť jsi chtěla mít vlasy jako Rapunzel," zkouším ji. A tu jsem pochopil geniální myšlení čtyřletého dítěte.
"Mám je jako ona. Nepamatuješ si snad konec?" dorazila mě. Konec, kde byla Rapunzel ostříhaná si pamatuju. Protože má Magi hnědý vlas, vyřešila tak tím i tu barvu.
Taková byla jedenadvacátá sobota tohoto roku, v deštivé Sofii.

Chvění

23. května 2012 v 6:31 | Milllhause |  Bulharské dny
Teda řeknu Vám, že naposledy jsem se tak chvěl před mou první cestou do hospody, což je výlet, na který si fakt pamatuju. Ještě než jsem vyrazil, napsal jsem si úvahu pro vlastní potřebu Jít či nejít. Snažil jsem v ní probrat veškeré plusy a minusy a dopady na můj psychologický rozvoj. Taky jsem zabýval otázkami skrytých klíčů v pozvánce - dostal jsem ji zničehonic.
Jeden kluk ze třídy mi řekl ať dojdu na pivo, já nakonec došel, nikdo tam nebyl, tak jsеm se otočil a plný zmatku v mladistvé duši nasednul na tramvaj domů. Dneska bych si tam dal aspoň pivo, za tu námahu.
Chvěl jsem se dneska v noci, s postelí a ložnicí, a říkám si, že ve dne jsem se snad nikdy nechvěl. I když je v noci všechno stejné jako ve dne, nevím proč se chvěji vždycky zrovna v noci. Na pohádky už nějaký ten týden nevěřím. Na zemětřesení jsem ale věřil, aniž bych ho zažil. Jednou v Ostravě snad někdo špatně bouchnul v dole do stěny a Ostrava se zatřásla spolu s Karvinou, ale jen tak, jako když vidíme něco, co nás dojme a tělem člověku projede takový mráz. Trvá to tak dvě vteřiny. Nic to nebylo, nikdo nebyl ohrožen, v dřevěných rámech starého domu to jemně zavrzalo a bylo po všem.
Naposledy se Richter významněji vplížil pod Bulharsko před třemi lety, kdy lidi museli vylézt ven z ložnic, ale stejně jako dnes se naštěstí nikomu nic nestalo, když nepočítám omítky a prasklé okenní tabule. Hold 5,9 richterovic škály - to je marné. Zmar nad zmar se tady odehrál v roce 1977, kdy spodní desky o sebe třely tak moc, až to nezvládlo na tisícovku lidí. A jedno z největších zemětřesení v historii USA, to ze San Francisca z roku 1906, začalo taky v noci, nebo teda brzo ráno, ať nežeru. V pět. To je brzo a bylo to v dubnu, takže určitě byla tma, a proto se snad můžeme shodnout na noci.
"Tedy, možná že je tma. Ale já ji nevidím.."
O čem jsem ještě nepsal, ale o čem by se psát mělo, je nacismus v bulharských ulicích. Jsou poseté těmi zatracenými kříži, od autobusu přes zastávky po všechno. Ani jednou jsem neviděl nikoho to rýsovat, ale i kdyby, tak by šlo maximálně o porušování cizího majetku. Ono to tady totiž není tak horké jako v Česku, kde se za cokoliv spojené s nacismem setkáte s policajtem. Před Chrámem Alexandra Něvského je takový malý milý trh. Na něm se prodává co tak lidi vyrobí, namalují, nebo najdou na půdách. V té poslední kategorii je nejvíce věcí spojených s druhou světovou válkou. Přilby, kabáty, dalekohledy, nádobí, lžičky, nože, gramofony - na všem je ten známý klikyhák.
Jednou jsem uklízel takový starý barák, který se měl proměnit v penzion, a na půdě jsme tam s kolegou našli obraz Stalina přetažený černou páskou. Takže tak 50 let starý, odhozený a zapomenutý. Už jsme se viděli na nové soukromé jachtě, protože jsme si - nebo já určitě - byli jistí, že z toho se určitě něco vytříská. Nakonec z toho nebyla ani Penny, ani Amy.
Bulhaři byli pokaždé ve válce zajedno s Německem; týmem, který pokaždé skončil druhý. V osmašedesátém pak byli jednou z těch pěti stran, odkud přijely tanky. To jsem si četl, ještě než jsem tady jel, a pak jsem uviděl ty zástupy křížů. Řekli mi, že tady je jedna strana, která se jmenuje ATAKA a ta oficiálně prohlašuje, ať odsud vypadnou Turci, Cikáni, Černoši a všichni kdož hanobí bílou rasu. Možná proto, že jsou tady všichni těmi Turky už unavení, a cikány teda taky, tak je možné, že jsou dokonce v parlamentu a mají i nějaké hlasy.
Je to zvláštní, že lidi jsou tu přitom tak přátelští a usměvaví a otevření. Mají rádi jídlo a pití, takže snídají pivo se steakem, a stěžují si pak na problémy s cholesterolem. V Bulharsku je levné volání, asi protože nýbrž avšak všelijak bulhaři telefonují více než jakýkoliv další živočišný druh. Všichni pijou kafe, a 80% země kouří, ba co - hulí. Téměř neříkají děkuji, ani prosím, ale jsou srdeční - ať se to může zdát nemožné. A i když jsou momentálně v takové náladě, že všechno jde do vole prdele, a nikdy tak zle ještě nebylo, tak ta horká krev a chuť roztříštit vesmír tou sekundou nasranosti, kdy by člověk i zabil, ta tu zůstala.

Teambuilding/Fotbal

21. května 2012 v 19:59 | Milllhause |  Bulharské dny
Ola,

pozdrav, který používám snad více než je třeba. Španělsky totiž vůbec nemluvím, i když jsem si jednou koupil knížku Španělsky snadno a rychle a už viděl sám sebe jako Amiga pojídajícího tapas. Více než by bylo třeba ale určitě teď nejím, neb hubnu a vypadám, jako by mě vyhodili z koncetráku pro nedodržování stravy. Maximálně tak jím. Já pojídám jídlo, ale nepřejídám se ve zběsilé žranici s kousky jídla rozsetými po bradě. Přitom mě nic tak nebaví.. Život a svět jako takový jsou plné paradoxů. To se hodně opakuje, ale asi tomu pořád nevěřím.
Byl pátek, a odpoledne po práci jsem nejel domů. Celá firma pořádala teambuilding ve Velingradu, což je takové město na jihu Bulharska, asi hodinu a čtyřicet minut vzdálené od kanceláře. Já tam byl už za hodinu, protože máme ve firmě jednoho člověka s Audi, který jezdí rychleji, než ostatní. Pochopil jsem to hned v prvních dvou vteřinách, během kterých jsme urazili 112 metrů ke křižovatce.
Nevím, jestli čtenář někdy zažil atmosféru teambuildingu, kde si lidé hodně povídají, popřípadě pijí a v Bulharsku i okolo půlnoci všichni ruku v ruce tančí národní tance. Je to fajn. Taky jsme šli na procházku a byl jsem tak nejvýše v životě, ve výšce 1860 metrů nad mořem, nad tím Černým. Radost mi nezkazil ani fakt, že jsme auty přijeli 500 metrů pod vrchol.
Už jsem pochopil, že i lyžáky a různé další výlety se školou jsou vlastně taky takové teambuildingy, a snad to ani nebude trvat dlouho, a opravdu se jim tak začne říkat. Pak jsme zafandili, já se radši zeptal, kdo že je pro Bayern, obě ruce jsem si dobře zapamatoval, od kolegy zabaleného v Chelsea si vyslechnul: "Vypadni," a už spokojeně sledoval bavorskou tragédii. Škoda.. Tady jsou do fotbalu diví; každý týden se jeden den po práci seberou, jdou na nějaké hřiště a tam kopou do mičudy. Už mě pozvali, ale nemám boty. Je to pěkně blbý důvod, takový back to school.
Jednou jeden kluk na střední nešel na teambuilding do divadla, protože neměl boty; takhle zněla jeho omluvenka v žákovce. Pracoval tam dva roky a za tu dobu si zažádal 427x o volno kvůli střevním potížím. Nakonec odešel, protože nechtěl zůstat otrokem své vlastní kariéry.
Co se týče mého okolí, tak ti na fotbal zanevřeli před několika lety, kdy se provalila korupční aféra ve vedení FIFA a více se jím tak nechtějí zabývat. Že je to prý špína nad špínu. Moc jim k lásce k fotbalu nepomáhá ani nároďák, který byl sice v devadesátém čtvrtém v semifinále mistrovství světa (tam dostal čtyři banány od švédů), ale teď je to bída. V minulé kvalifikační skupině na mistrovství Evropy byli ve skupině s Anglií, a když tady přijela, tak tu začal kolovat jeden vtip. Že v anglickém nároďáku hrají čtyři borci z Manchestru, tři borci z Chelsea, Arsenalu, Liverpoolu a podobně. A že v bulharském týmu hraje hned deset borců z nočního klubu Paradise, a čtyři borci z klubu xy. Prohráli. Takhle to tu chodí.
Na Berbatova jsou tu povětšinou alergičtí, protože s reprezentací nechce mít údajně nic společného. Co se týče ligy, tak to taky není žádný sláva, pokud si chcete číst o kvalitě. Ligu hraje 16 týmů, čtyři jsou ze Sofie; Lokomotiv, který tak tak že nespadnul, Slavia, která je ve středu tabulky, Levski je momentálně pátý a CSKA vede dvě kola před koncem tabulku o dva body.
No a pak pozor. Achtung, baby. Může se stát, že přijedete do Bulharska, a najednou spatříte, že se někomu má stát něco nepředstavitelně strašného, jako že třeba mu má něco spadnout na hlavu, nebo může někam spadnout on. Většinou to nikomu není jedno a chceme mu pomoct. A hned bychom zvolali: "Pozor!"
Tak to tady nedělejte, protože na toho člověka řvete: "Ostudo!" On nechápajíc o co jde se Vám zmateně dívá do očí, hledá příčinu a v tom dostane šlupku do hlavy, nebo spadne do kanálu. Prostě mu řekněte: "Vnimavaj!" a on se zarazí. To si zapamatujte.

Hra

14. května 2012 v 21:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Neřekl bych, že zažívám to nejplodnější období v dějinách vesmíru. Když jedu autobusem, a skrz udýchanou páru pevně přivařenou ke sklu pozoruju všední život druhých lidí, nedokážu z toho nic vyvodit. To se mi nestává běžně.
Když jsem si ve vlaku vybíral kupé, pokaždé jsem vlezl do toho, kde už někdo byl. Je to mnohem moudřejší, než vlézt do prázdného, protože aspoň vím, na čem jsem. Sednu si k babičce a brýlaté holce zahleděné do knížky a vím, že budu mít klid. V prázdném kupé netuším kdo mi tam vleze a bude mě otravovat. Když jsem bydlel v Praze, tak jsem do Ostravy jezdil v pátek po práci vlakem inter citi v osm z hlaváku, a před půlnocí jsem byl v Ostravě, akorát tak na první vlnu dětí, opouštějících stodolní.
Nevím už, jestli šlo o hokej nebo třeba vybíjenou, ale hrál se nějaký zápas, a myslím, že ti fandové, kteří mě ve vlaku obklíčili, patřili k týmu, kterému se ten den moc nevedlo. Bylo jich asi sedm set kilo.
Párkrát do mě kopli, ožrali se a strkali do mě, ale mě to bylo jedno. Byl jsem zrovna na horách, v jednom místě, kde řeka protéká těsně pod chatou a tak vás ráno probudí zurčení vody a vůně trávy. Jen při těch putováních mysli musím být opatrný, protože když se zapomenu, vypadám jako včelař, kterému právě uletěly úplně všechny včely.
Když jsem byl malý a rozsah činností, kterými jsem se mohl večer věnovat se omezovaly na nulu, tak jsem měl takovou hru, kdy jsem skákal z jednoho místa na druhé.
Příklad: zaslechnul jsem v rádiu něco o Atlantiku. Ten je na západní straně USA nebo na východní, přemítám. Na východní. Na západní je pacifik. O tom mexičané říkají, že nemá paměť. Kdo to řekl? Andy. Andy ve filmu o Shawshanku. Ten byl o vězení, ale nejhorší vězení bylo to v Jižní Americe, jak tam při vzpouře vznikla obrovská pohroma - jen kvůli špatně pověšeným trenkám, které roznítily dlouho kumulované spory. Moje první trenky jsem si koupil až v Brně. A to jenom jedny. To je věc. Jako děcko jsem tyhle dárky nesnášel, teď je vítám. Jenže jako děcko jsem se díval jinak na spoustu věcí. Třeba jsem rád brečel; teď už nebrečím, nevím jak na to - pokud teda zrovna nehrají Pink Floyd. Pink Floydy mi v šesté třídě poprvé pustil kamarád Honza, protože v písničce Money byl před prvními údery do basové kytary mix zvuků kasy, cinkání peněz a znělo to hrozně dobře.
"Dál už je to sračka," řekl a vypnul to.
"Jasně, je to sračka," přitakal jsem, což jsem taky hodně rád dělal. O pár let později jsme si založili ještě s Radkem kapelu, a dotáhli jsme to na tři songy; nebo vlastně jeden, ale o třech slokách. Myslím, že to bylo o Godzille, která přišla do města. Nevím jestli jsme ji nahráli, ale na jedné zkoušce u mě doma jsme si několikrát pustili jednu písničku z Diskohitů čágo belo, a pak jsme ji opakovali na prázdný magnetofonový pásek.
Mimochodem jedna učitelka na té škole, která nás učila tělocvik, vždycky říkala kazetofon.
"Honzo zajdi mi do kabinetu pro kazetofon, " říkala.
Když jsme naše projevy nahráli, udělali jsme tu chybu, že jsme si je pak pustili. Smáli jsme se tak, že se mi jeden z kapelníků pochcal v posteli. Neřeknu který, ani nevím, jestli si to ještě pamatuje. Do teď jsem to nikomu neřekl, ale jelikož nastala doba, kdy se každý svěřuje se vším, tak co bych to nevytáhnul. Mě se to jednou povedlo i na vysoké. Teda vyšší, na vysokou mě nikdy nevzali. Hlásil jsem se asi sedmkrát, a poprvé to bylo na češtinu, protože mi češtinářka řekla, že jsem dobrý.
Na přijímačkách mi řekli, že mi řeknou větu, a já musím dát to určité slovo do prvního pádu.
"Člověk, který nahání ovce."
"Honič," odpověděl jsem a nevzali mě.
Ale pak jeden kluk, kterého vzali na filmovku, doopravdy na tu školu chodit nechtěl, a tak vzali mě.

Takhle nějak se to hraje. Spojením nejroztodivnějších asociací si můžete zadarmo prozkoumat mozek, a někdy se to fakt zajímavě spojí, že mi až vykvete před očima něco, co jsem dávno zapomněl. A to by přece byla škoda.

Sladký život

6. května 2012 v 9:41 | Milllhause |  Bulharské dny
Já na sladké už léta nejsem, ale bulhaři, ti na sladké ještě léta budou. To teda určitě. Takový Božidar, otec družky, o sladké ani nezavadil, ale jak mu před lety stanovili diabetes, tak začal sladit vše, co jedl. Fakt jsem ho jednou viděl dávat potajnu kostku cukru pod vepřové, které jsem pekl v troubě. Nevěříte...?
Ale už jsem jednou řekl, že sladí i kakao, ovocný čaj bez tří velkých lžiček medu jim nepřijde zajímavý, a třeba ten cukr z restaurací, který je v takové malé papírové trubičce, ten si sypou přímo do úst. Hlavně malá Magi. Ta je poslední dobou veselá a sladká, jak mi říkají babky v ulicích, když s ní třeba jdu na procházku.
"Nechte mi ji," řekla mi jedna, která seděla na zápraží. Jsou prosím momenty, kdy bych neváhal. Ale v posledních dnech a týdnech je milá a hodná, i když s výkyvy. Ale chci se snad měnit v debila, kterými pohrdám, abych si myslel, že čtyřleté dítě nebude čas od času vyvádět a neumět to zastavit? Vždyť to má snad v náplni práce...
Minule jsem ležel v posteli, na sobě měl kraťasy s takovou spoustou kapes na zip, a ona přišla a začala si s tím zipem hrát, až pronesla, že já mám pindíka, protože ho mají všichni kluci. Potěšen bystrostí čtyřleté holčičky jsem pokračoval v četbě knížky.
"Možná by sis ho měl dát do jedné z těch kapes, bude se ti pak lépe chodit, víš," pronesla. A myslela to dobře, protože mi začala vysvětlovat, že ona si vůbec nedovede představit, že by taky měla pondíka.
"Já bych si to taky dala do kapsy Michalčo, ale myslíš že snad můžu? Dyť to nejde..!"
Dneska je Georgiev den, takový velký svátek, a tak se budou lidé scházet ke známým na oběd a popovídání. Tak to chodí. V noci byla bouřka, teď je nebe blankytné a vzduch čistý jako jarní bríza. Je tady fantasticky.
I já se tak cítím. A napadl mě nápad na novu komedii, kterou zakážou na několika místech na světě. Například když šel do kin Život Briana, od Monty Pythonů, tak na něj v Norsku lákali větou:"Tak vtipný film, že ho ve Švédsku museli zakázat." Nebo to bylo naopak.. Film měl problémy během natáčení, protože neměli dost peněz. George Harisson, který byl činný i jako producent, za Pythonama přišel a řekl, že by chtěl pomoct.
"Ale Georgi, nám chybí docela dost peněz," varovali ho.
"Zaplatím to celé. Díky vám jsem se nezbláznil, takže vám to vlastně dlužím," opáčil.
Když na to tak myslím, tak jsem vlastně jedl cukroví každý rok, ale pak prostě jeden rok jsem jej úplně přestal jíst. Nevím proč, nikdo mi to nezakázal, ani jsem to neplánoval, ani jsem neviděl, že by kuchařka dělala při přípravě něco nechutného. Jedna babička, která nebyla moje, ale sestřenek, prý dělala vynikající linecké. Pak jednou řekli, ať ho nikdy nejíme. Protože babička snad před natřením těsta marmeládou, ono těsto olízla, nebo tak.. Už nevím; vím, že jsem ho nikdy nejedl.
Ale tady místní naše babička, ta vaří skvěle. Ta teda jo. A dělá taky hodně sladkých věcí, které jsou někdy až přeslazené. Ale včera jsem tam byl na oběd, a ona mimořečí pronesla, že dělala kdysi v restauraci, a nikdy nevyhazovala zbytky. Pamatuji si, že lžičku jsem měl zrovna na půl cesty k puse, když...
"..jak někdo nedojedl, tak jsem to dala dalšímu. Plýtvání nebude.." a pokračovala v činnosti. A kur.a, pomyslel jsem si. Ale mám pocit, že pokaždé dostanu jídlo přímo z pekáče, z trouby a tak jsem klidný. Však co. Kdo ví co všechno jíme. Myslím že každý člověk sní za život asi padesát much a něco brouků - ve spánku. Tak si tu nehrajme na znechucené gurmány.
Linka té komédie spočívá v tom, že žít život je něco jako projekt, který si dokonce sami naplánujem. Po smrti se vrátíme do kanclu, uvaříme si kafe, probereme to z kolegy, co se zrovna taky vrátili, a prý jak že to šlo. A začnu si plánovat další život, ale nemůžu si pokaždé plánovat super život, je třeba si zvolit některá pro a některá proti. Vtipné bude to, že momenty, kdy klečíme na nohou a vřeštíme do větru, že to snad už není pravda, kdo mi to dělá a podobně, takže si to vlastně děláme sami. A aby tam byla nějaká linka, tak by hlavní hrdina mohl milovat ... ale moment. Proč by měl být zase hlavní hrdina chlap? Tedy muž... Hlavní hrdinka je zamilovaná do jednoho muže (pokud se to tam tak bude třídit. Tam by možná mohli být všichni jedno a to samé) a chtěla prožít aspoň jeden život s ním po boku. Jenomže to nikdy nevyjde. On bude třeba strom, ona ryba. Nebo pak on květina a ona dívka, která si je nechá natrhat do vázy v kuchyni. Nebo by to byli bráchové.
A pointa? Tak třeba, že ne vždycky můžeme dostat to, co chceme. Někdy že je třeba smířit se s tím, co zrovna je. A to že neznamená, že to není fér. Že i tak může být život sladký.
Na konci by tak nemusel přijít happyend, ale smíření.