Hra

14. května 2012 v 21:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Neřekl bych, že zažívám to nejplodnější období v dějinách vesmíru. Když jedu autobusem, a skrz udýchanou páru pevně přivařenou ke sklu pozoruju všední život druhých lidí, nedokážu z toho nic vyvodit. To se mi nestává běžně.
Když jsem si ve vlaku vybíral kupé, pokaždé jsem vlezl do toho, kde už někdo byl. Je to mnohem moudřejší, než vlézt do prázdného, protože aspoň vím, na čem jsem. Sednu si k babičce a brýlaté holce zahleděné do knížky a vím, že budu mít klid. V prázdném kupé netuším kdo mi tam vleze a bude mě otravovat. Když jsem bydlel v Praze, tak jsem do Ostravy jezdil v pátek po práci vlakem inter citi v osm z hlaváku, a před půlnocí jsem byl v Ostravě, akorát tak na první vlnu dětí, opouštějících stodolní.
Nevím už, jestli šlo o hokej nebo třeba vybíjenou, ale hrál se nějaký zápas, a myslím, že ti fandové, kteří mě ve vlaku obklíčili, patřili k týmu, kterému se ten den moc nevedlo. Bylo jich asi sedm set kilo.
Párkrát do mě kopli, ožrali se a strkali do mě, ale mě to bylo jedno. Byl jsem zrovna na horách, v jednom místě, kde řeka protéká těsně pod chatou a tak vás ráno probudí zurčení vody a vůně trávy. Jen při těch putováních mysli musím být opatrný, protože když se zapomenu, vypadám jako včelař, kterému právě uletěly úplně všechny včely.
Když jsem byl malý a rozsah činností, kterými jsem se mohl večer věnovat se omezovaly na nulu, tak jsem měl takovou hru, kdy jsem skákal z jednoho místa na druhé.
Příklad: zaslechnul jsem v rádiu něco o Atlantiku. Ten je na západní straně USA nebo na východní, přemítám. Na východní. Na západní je pacifik. O tom mexičané říkají, že nemá paměť. Kdo to řekl? Andy. Andy ve filmu o Shawshanku. Ten byl o vězení, ale nejhorší vězení bylo to v Jižní Americe, jak tam při vzpouře vznikla obrovská pohroma - jen kvůli špatně pověšeným trenkám, které roznítily dlouho kumulované spory. Moje první trenky jsem si koupil až v Brně. A to jenom jedny. To je věc. Jako děcko jsem tyhle dárky nesnášel, teď je vítám. Jenže jako děcko jsem se díval jinak na spoustu věcí. Třeba jsem rád brečel; teď už nebrečím, nevím jak na to - pokud teda zrovna nehrají Pink Floyd. Pink Floydy mi v šesté třídě poprvé pustil kamarád Honza, protože v písničce Money byl před prvními údery do basové kytary mix zvuků kasy, cinkání peněz a znělo to hrozně dobře.
"Dál už je to sračka," řekl a vypnul to.
"Jasně, je to sračka," přitakal jsem, což jsem taky hodně rád dělal. O pár let později jsme si založili ještě s Radkem kapelu, a dotáhli jsme to na tři songy; nebo vlastně jeden, ale o třech slokách. Myslím, že to bylo o Godzille, která přišla do města. Nevím jestli jsme ji nahráli, ale na jedné zkoušce u mě doma jsme si několikrát pustili jednu písničku z Diskohitů čágo belo, a pak jsme ji opakovali na prázdný magnetofonový pásek.
Mimochodem jedna učitelka na té škole, která nás učila tělocvik, vždycky říkala kazetofon.
"Honzo zajdi mi do kabinetu pro kazetofon, " říkala.
Když jsme naše projevy nahráli, udělali jsme tu chybu, že jsme si je pak pustili. Smáli jsme se tak, že se mi jeden z kapelníků pochcal v posteli. Neřeknu který, ani nevím, jestli si to ještě pamatuje. Do teď jsem to nikomu neřekl, ale jelikož nastala doba, kdy se každý svěřuje se vším, tak co bych to nevytáhnul. Mě se to jednou povedlo i na vysoké. Teda vyšší, na vysokou mě nikdy nevzali. Hlásil jsem se asi sedmkrát, a poprvé to bylo na češtinu, protože mi češtinářka řekla, že jsem dobrý.
Na přijímačkách mi řekli, že mi řeknou větu, a já musím dát to určité slovo do prvního pádu.
"Člověk, který nahání ovce."
"Honič," odpověděl jsem a nevzali mě.
Ale pak jeden kluk, kterého vzali na filmovku, doopravdy na tu školu chodit nechtěl, a tak vzali mě.

Takhle nějak se to hraje. Spojením nejroztodivnějších asociací si můžete zadarmo prozkoumat mozek, a někdy se to fakt zajímavě spojí, že mi až vykvete před očima něco, co jsem dávno zapomněl. A to by přece byla škoda.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama