Sladký život

6. května 2012 v 9:41 | Milllhause |  Bulharské dny
Já na sladké už léta nejsem, ale bulhaři, ti na sladké ještě léta budou. To teda určitě. Takový Božidar, otec družky, o sladké ani nezavadil, ale jak mu před lety stanovili diabetes, tak začal sladit vše, co jedl. Fakt jsem ho jednou viděl dávat potajnu kostku cukru pod vepřové, které jsem pekl v troubě. Nevěříte...?
Ale už jsem jednou řekl, že sladí i kakao, ovocný čaj bez tří velkých lžiček medu jim nepřijde zajímavý, a třeba ten cukr z restaurací, který je v takové malé papírové trubičce, ten si sypou přímo do úst. Hlavně malá Magi. Ta je poslední dobou veselá a sladká, jak mi říkají babky v ulicích, když s ní třeba jdu na procházku.
"Nechte mi ji," řekla mi jedna, která seděla na zápraží. Jsou prosím momenty, kdy bych neváhal. Ale v posledních dnech a týdnech je milá a hodná, i když s výkyvy. Ale chci se snad měnit v debila, kterými pohrdám, abych si myslel, že čtyřleté dítě nebude čas od času vyvádět a neumět to zastavit? Vždyť to má snad v náplni práce...
Minule jsem ležel v posteli, na sobě měl kraťasy s takovou spoustou kapes na zip, a ona přišla a začala si s tím zipem hrát, až pronesla, že já mám pindíka, protože ho mají všichni kluci. Potěšen bystrostí čtyřleté holčičky jsem pokračoval v četbě knížky.
"Možná by sis ho měl dát do jedné z těch kapes, bude se ti pak lépe chodit, víš," pronesla. A myslela to dobře, protože mi začala vysvětlovat, že ona si vůbec nedovede představit, že by taky měla pondíka.
"Já bych si to taky dala do kapsy Michalčo, ale myslíš že snad můžu? Dyť to nejde..!"
Dneska je Georgiev den, takový velký svátek, a tak se budou lidé scházet ke známým na oběd a popovídání. Tak to chodí. V noci byla bouřka, teď je nebe blankytné a vzduch čistý jako jarní bríza. Je tady fantasticky.
I já se tak cítím. A napadl mě nápad na novu komedii, kterou zakážou na několika místech na světě. Například když šel do kin Život Briana, od Monty Pythonů, tak na něj v Norsku lákali větou:"Tak vtipný film, že ho ve Švédsku museli zakázat." Nebo to bylo naopak.. Film měl problémy během natáčení, protože neměli dost peněz. George Harisson, který byl činný i jako producent, za Pythonama přišel a řekl, že by chtěl pomoct.
"Ale Georgi, nám chybí docela dost peněz," varovali ho.
"Zaplatím to celé. Díky vám jsem se nezbláznil, takže vám to vlastně dlužím," opáčil.
Když na to tak myslím, tak jsem vlastně jedl cukroví každý rok, ale pak prostě jeden rok jsem jej úplně přestal jíst. Nevím proč, nikdo mi to nezakázal, ani jsem to neplánoval, ani jsem neviděl, že by kuchařka dělala při přípravě něco nechutného. Jedna babička, která nebyla moje, ale sestřenek, prý dělala vynikající linecké. Pak jednou řekli, ať ho nikdy nejíme. Protože babička snad před natřením těsta marmeládou, ono těsto olízla, nebo tak.. Už nevím; vím, že jsem ho nikdy nejedl.
Ale tady místní naše babička, ta vaří skvěle. Ta teda jo. A dělá taky hodně sladkých věcí, které jsou někdy až přeslazené. Ale včera jsem tam byl na oběd, a ona mimořečí pronesla, že dělala kdysi v restauraci, a nikdy nevyhazovala zbytky. Pamatuji si, že lžičku jsem měl zrovna na půl cesty k puse, když...
"..jak někdo nedojedl, tak jsem to dala dalšímu. Plýtvání nebude.." a pokračovala v činnosti. A kur.a, pomyslel jsem si. Ale mám pocit, že pokaždé dostanu jídlo přímo z pekáče, z trouby a tak jsem klidný. Však co. Kdo ví co všechno jíme. Myslím že každý člověk sní za život asi padesát much a něco brouků - ve spánku. Tak si tu nehrajme na znechucené gurmány.
Linka té komédie spočívá v tom, že žít život je něco jako projekt, který si dokonce sami naplánujem. Po smrti se vrátíme do kanclu, uvaříme si kafe, probereme to z kolegy, co se zrovna taky vrátili, a prý jak že to šlo. A začnu si plánovat další život, ale nemůžu si pokaždé plánovat super život, je třeba si zvolit některá pro a některá proti. Vtipné bude to, že momenty, kdy klečíme na nohou a vřeštíme do větru, že to snad už není pravda, kdo mi to dělá a podobně, takže si to vlastně děláme sami. A aby tam byla nějaká linka, tak by hlavní hrdina mohl milovat ... ale moment. Proč by měl být zase hlavní hrdina chlap? Tedy muž... Hlavní hrdinka je zamilovaná do jednoho muže (pokud se to tam tak bude třídit. Tam by možná mohli být všichni jedno a to samé) a chtěla prožít aspoň jeden život s ním po boku. Jenomže to nikdy nevyjde. On bude třeba strom, ona ryba. Nebo pak on květina a ona dívka, která si je nechá natrhat do vázy v kuchyni. Nebo by to byli bráchové.
A pointa? Tak třeba, že ne vždycky můžeme dostat to, co chceme. Někdy že je třeba smířit se s tím, co zrovna je. A to že neznamená, že to není fér. Že i tak může být život sladký.
Na konci by tak nemusel přijít happyend, ale smíření.
 


Komentáře

1 Barbora Čecháková Barbora Čecháková | E-mail | Web | 6. května 2012 v 10:11 | Reagovat

Trochu více čtení,ale nevadíííí! :)
Byl to pěkný článek!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama