Červen 2012

Myšlenky mrtvé myši

23. června 2012 v 11:29 | Milllhause |  Povídky
Jak často myslí nevěřící člověk na nebe, tedy na to jestli jej do něj přijmou? Co třeba vy a nelžete si.
Ale no tak.. Každý si občas pohraje s myšlenkou co bude až nebudu. Až umřu. Když je někomu (mě) dvacet, tak se tím moc nezaobírá, abych tak řekl. Mladý blb zakroutí hlavou a provede cokoliv, aby přišel na jiné myšlenky. Stejně se to ale jako osina vrací zas a znova a já jsem to zase a znova nucen odhánět.
Nakonec před tím neuteču a začnu to řešit ve vší vážnosti. Takže co se stane? Smíření, nebo zbláznění se. Bůhví. Ale Bůh nám určitě odpoví, pokud tedy budeme mít možnost si s ním promluvit v rámci této věci. Ještě pořád totiž existuje ta nepatrná možnost, že smrtí to opravdu končí.
A Bůh? Kdo to vlastně opravdu je. Někdo, kdo stvořil vše co vidím, nebo co jsem viděl. Tedy život, hmotu, čas. Možná se mu to poprvé úplně tak nezdálo a tak na všechno hodil kámen, spálil to a zkusil to ještě jednou; s námi. My jsme se odvěčili nemalým poškozením jeho hřiště.
A nebo je tady ještě jedna možnost. Možná se totiž ptám špatně. Co když je Bůh něco, a ne někdo. Není ten nebo ta Bůh, ale to. Ono je to nakonec jedno, protože výsledek je stejný, ale mě na tom v téhle chvíli dost sejde. Takže jsem začal věřit tomu, že Bůh je abstrakce, kterou máme v hlavě každý poskládanou jinak.
Taková učebnicová smrt způsobí, že první část mozku, která za nás myslela, a kterou různí lidé různě milovali a nesnášeli, vypne. Je to nezvratný proces, díky kterému se dává do pochodu jiná kapitola myšlení, o které jsme do té chvíle neměli potuchy. Postupem času, kdy mozek uhnívá v hrobě, vyprchá taky, ale to už nám nevadí, protože odcházíme rádi, třeba žít jinde v jiné podobě. A to je to Bůh. Krátký posmrtný čas, než se rozložíme.
Jenomže hloupě žvaním. Nevím o čem mluvím, protože jsem prostě ještě nedošel do fáze, kdybych o tom začal tak usilovně přemýšlet, nebo kdy by mi to začalo lézt na mozek. Konečně se dostávám k tomu, proč jsem doopravdy začal. Nechtěl jsem rozvádět svoje ničím nepodložené teorie, abych vyvrátil ty vaše.
Nic o stáří nevím, protože jsem se k němu nedostal. První část mozku mi vypnula dřív, než mohl kdokoliv čekat. K čertu s teoriemi, k čertu s nepozornými řidiči, a k čertu s životem, který jsem si ani neužil! Jsem plný vzteku, zírám do tmy a nevím, kde jsem. Tma ke mně přišla zničehonic, jako blesk a zavřela mě v sobě. S načítajícími se minutami čekám další krok, ale s každou další vteřinou se mi do myšlenek vkrádá podezření, že nic takového nepřijde.
Snažím se vzpomenout si na poslední okamžiky, které si pamatuji. Určitě byla noc. Pokud se mi to neplete s touhle tmou, tak byla určitě noc. Co jsem dělal venku v noci? Byl jsem venku, musel jsem, protože ještě pořád cítím chladný venkovní vzduch.
Nebyl jsem sám, byl jsem s kamarády. Sám a v noci nikam nechodím, jenže sám a ve tmě jsem tady a teď.
"Je tu někdo?" pronesl jsem, ale nikdo mi neodpověděl.
"Leni," slyším se říkat a myslím na Lenku. Na jakousi osobu, co jsem musel znát, když jsem byl naživu.
Jsem tak zalíván horkými proudy vystřízlivění, a dělá se mi krásně špatně. Co takovou poznámkou může jedno průměrné podvědomí myslet? No co asi, je po mně. Jsem chcíplotina litující, že nedala pozor na cestu. Nastává tak opravdu čas pro oklepnutí mých teorií; dostaví se ke mne abstraktní cirkus jménem Bůh, aby mě uklidnil a vypustil do vesmíru? Jestli ano, tak se tak zatím nestalo. Jsem to pořád já. Bohužel si už nevzpomínám ani na jméno, ani na asociaci, která mě postavila před tu pravdu.
Smích, poplácání pravého ramene, auto, tma. Poslední vzpomínky na tu veselou část mého já. Vzpomínky vířící mi v hlavě jako na kolotoči, který se vymknul kontrole a nutí lidi zvracet v nepřiměřené rychlosti a poloze. Svět se jim zúžil na jediný tah štětcem, na jedinou bílou šmouhu, smršťující se do bílého středobodu.
Hledím na něj a nejsem si jistý, jestli nejde o přelud. Bílá žárovka, či halogen, který se třepe milión světelných kilometrů ode mne. Jakoby mě světlo vybízelo, abych se k němu vydal; natahuje ke mně ruku větší než dům a nechce po mně, abych se zbytečně bál. Cítím únavu z rozhodování se.
Ani tady nedostanu nic zadarmo, ani v momentech, kdy už mám vše za sebou. Světelný bod se ke mně nepřibližuje ani o píď a já si vzpomněl na čas. Plyne ještě? Můžu tady být několik minut a zároveň pět set let? Jako dlouho může jedna obří laskavá ruka čekat, než nade mnou mávne? Dotýkám se závojů nohou a nabývám dojmu, že kráčím. Kráčím celá tisíceletí, ale nikam jsem nedošel. Ani k sebepoznání, ani k obejití místních zákonů. Když se pokusím zastavit, tělo mě neposlouchá. Tělo.
Snažím se prohmatat, ale už nic necítím. Nemám nohy, nemám ruce a nemám snad už ani srdce. Mám jenom vůli a vzpomínku na tělesný ostatek, rozpadnuvší se v prachu. Zastihnul mě tedy konec, a myslím že už mě to tak moc nebolí.
Nebolí mě ani pálící paprsky tančící okolo mne, okolo myšlenky, která mě představuje. Okolo myšlenky, která se nechá laskat a vést bez tíhy odpovědnosti. Cítí se sladce, hezky ji to bolí a ví, naposledy si uvědomuje, že nic takového už neprožije.
Světlo, které je teď na všechny strany od všeho si mě podmanilo a přijalo mne skloněného, jako dítě prosící o cukrkandl. Jako malou myš, kterou jsem ve skutečnosti byl v jiné podobě. To je to poslední co vím, a přijímám to.

Co z těla vychází, rozkoš provází

22. června 2012 v 23:06 | Milllhause |  Bulharské dny
Poklidil jsem hovna z balkónu (pět kousků), jejich tvůrce mi oddychuje pod nohama, a němci to dali na tři jedna. Co se ale tak děje, že nepřihazuju texty, které každému inteligentnímu čtenáři chybí.
Do otevřené lebky nasypal jsem si nové informace z nové práce, kterou jsem opět prohodil. Už zase. A nesetkal jsem se s prezidentem. Už zase. Mám za sebou úspěšně ukončený dvoutýdenní trénink, o kterém nemůžu mluvit. Ne že bych Vás musel zabít, ale prostě se mi nechce. Myslím, že dobře to popsat, musel bych o tom zase dva týdny mluvit.
Jeden by mohl říct, že tento rok připomínám dobře naladěnou kozu skotačící po poli, kdy přeskakuju z jednoho povolání na druhé. Ale když člověk něčemu věří, měl by to zkusit, to si myslím. Nebo jinak - neměl by to zkusit, ale měl by se do toho zažrat jako se pes umí zažrat do povalující se papuče, nehledě na to, že ji mám ještě na noze.
Čtyři jedna a jeden sen řeků je u konce. Až když jsem na stadionu viděl Merkelovou mi došlo, jak politický nádech by ten zápas mohl mít, kdyby se však fotbal týkal politiky, což je úplně mimo mísu. Řekové pláčou.
Pes Haski má naběhat něco okolo 70ti kilometrů týdně. To mi připomíná, že už se pět let chystám začít cvičit. To už je skoro hotová věc, a tak se mi možná naskytla motivace. Řekové pějí a neztrácejí dobrou náladu. Náladu ztrácí štěně hned potom, co se před ním zavřu v pokoji, kde jsem momentálně v separaci. Veterinářka řekla, že se chová jako primadona, že ji nemáme rozmazlovat, tu štěně. Chtěl jsem Pierce Brosnana, mopse Pierce Brosnana. Volal bych na něj Pierci, a Brosnane, pokud by šla kolem fena. Jenomže psa si nevybereš.
Trénink v nové firmě jsem absolvoval s dvěma mladými rumuny. Já jsem taky mladý. Oni mi ukázali, že jedenadvacáté století se nezdá být, čím se mi zdálo. Snad nebudu příliš cynický a ironický, což se říká, že jsem, ale slyšel jsem, že ambasády existují, aby zajišťovali jakousi podporu lidem, kteří žijí v cizí zemi a dostanou se do problému. Samozřejmě jde i o propagaci země, ale hlavně by taková průměrná (rumunská) ambasáda měla sloužit rumunům, ať už je usídlená kdekoliv. Protože jsme před počátkem práce potřebovali výpis rejstříku trestů, zašli teda rumuni na ambasádu pro výpis. Mimochodem na české ambasádě v Sofii to stojí 15 leva a trvá to asi patnáct minut.
Na rumunské ambasádě to trvá měsíc až tři a stojí to čtyřicet leva, protože se to prý posílá poštou. "Tři měsíce? Jestli ten pošťák chodí pěšky, tak je tu za týden!" opáčili a nakonec museli jet do Rumunska pro něco, co v dnešním malém světě a propojené síti jde poslat pakety plném jedniček a nul.
Když jsem si tady zařizoval legitku, tak mi ta úřednice řekla, že mám nahlášenou ztracenou občanku.
"To je blbost," říkám. "Jenom jsem si občanku měnil ohledně adresy, a ještě si ji nevyzvednul," doplnil jsem pečlivě, ale ona zavrtěla hlavou, že systém nikdy nelže a trvala na tom, že jsem ztratil občanku.
"2007," dodala. Vzpomněl jsem si v té chvíli, že jsem v prosinci léta páně 2007 ztratil v Praze občanku a od půlek ke krku mi projelo takové svědění. Poprvé v životě jsem se začínal zajímat o to, co o mě ví vláda. Proč na úřadě v Sofii mají záznam o tom, že jsem před pěti lety ztratil v jiném státě občanku? A pokud si tedy takhle důmyslně propojily mašiny, proč člověk z Brašova nemůže v Sofii (500 km daleko) zažádat o jeden papír?
Tak jsme ve vyspělém systému nebo ne? Nad tím jsem se zamyslel, ale nic jsem nevymyslel. A tak koukám na fotbal, doufám, že štěně (my máme štěně) nedostane chuť ještě zatlačit ve slabinách a lehnu si.
Abych to doplnil, tak teď dělám pro casino, takže se mi konečně zúročí ty prosezené hodiny před Dannyho parťáky, De Nirovými gangstery a dalšími nadšenci.

Chytří blbci

5. června 2012 v 11:05 | Milllhause |  Bulharské dny
Normální není lidem kecat do toho, co by chtěli dělat, ale stejně tak všichni nadšeně činí. Docela normálně jsem se jednou vymočil uprostřed cesty v centru Ostravy. Kdyby mě viděl někdo druhý, krom kamaráda a sestry, třeba policajt, dostal bych vynadáno. Vysvětlení by bylo, že jsem se opil, a uvědomuji si přečin. Navíc je noc a okolo ani jeden strom, tak se na to člověče podívejte taky z mojí strany.
Jiný den jsem o tři ulice poblíž Slezska za bílého a jasného dne viděl bílého a bez pochyb močícího muže do kanálu na křižovatce, kousek od Masarykova náměstí, v místě, kde se Sýkorův most mění v Sokolskou třídu. Dělal jakoby nic, ale to i lidi okolo. Buď to považovali za normální, nebo jim to bylo normálně jedno.
Když jsem pracoval ve Stověži, bylo docela normální slyšet lidi křičet kvůli věcem, které by se v jiných městech přešly bez většího hukotu. A je zajímavé, že nejvíce konfliktů je člověk svědkem v MHD, což je firma, která přepravuje lidi po městech, aby nemuseli chodit pěšky. Hodně lidí, i když mají auta, putují touhle dopravou a tak v těch dopravních prostředcích (tramvaje, autobusy, trolejbusy, metra, mikrobusy, lanovky) můžete potkat víceméně kohokoliv, a to prosím jedouc odkukoliv kamkoliv. Jednou ráno jeden člověk na konečné řval na ostatní lidi, že brzy přijde konec světa a tak by nebylo od věci koupit si dostatek mouky. Jedna potetovaná a kouřící holka ho seřvala, všichni ostatní jsme si hleděli svého. Člověk se strachem z války si jí moc nevšímal, jen poodešel dál stranou.
"No tak někdo je magor, někdo smažka na perníku, to je těžký," pronesl kolega. A někdo si nevidí do kapsy.
Vidím to jako mašinu s ozubenými kolečky uvnitř, jako Chaplin v Moderní době - nemyslel to třeba jako metaforu? Metaforu, ve které brázdíme poslušně strojem, a pokud se zaseknem, tak nás stroj vyplivne, protože jinak brzdíme vývoj. Tím pádem se ale ocitneme mimo koloběh, mimo stroj, který tak poprvé vidíme docela vcelku a jasně zvenčí. Nemohlo by to teda znamenat, že oni takzvaní blázni mají mnohem více jasno, o co jde? Mnohem více jasno než ti, které stroj na konci vyplivne jako nudle z mlýnku na maso; tady jsem si zase vzpomněl na Pink Floydy.
No nejednou jsem slyšel tézi, že jediní normální lidi jsou v blázinci. Nejednou to napadlo i některé spisovatele, třeba Adamse ve čtvrtém díle Stopařova průvodce po galaxii, kde napsal postavu Wonka Příčetného, a ten žil ven z blázince, protože si jednou přečetl obal párátek a návod na to, jak je použít.
Takže si všichni plaveme v móři, nebo oceánu, aby ta myšlenka byla exotičtější, a putujeme na druhý břeh. Ale proč? Abychom tam umřeli vyčerpáním, přičemž tam někteří z nás ani nedoplavou. Skoro bych řekl, že většina. A navzájem si během té na první pohled nesmyslné plavby radíme, jak plavat lépe a jinak, tedy tak, jak plaveme zrovna my.
"Vyhovuje vám moje tempo?"
Jednou jsem jel v tramvaji, a jeden - takový starý, smrdutý člověk to byl - si ke mně přisedl, a řekl mi něco o svém plánu na odpoledne. Řekl, že si uřeže pilkou obě ruce. Bylo to v létě, v Ostravě, já jsem jel domů ze šichty a odpoledne jsem měl v plánu jít na koupaliště. Pamatuju si to přesně, stejně jako si pamatuju, jak tak přede mnou a ke mně otočený seděl a naznačoval řezy těsně pod lokty. Přátelsky jsem se na něj usmál, ale v mozku mi vrtalo, že se mu to asi nepovede, protože člověk si sám sobě uřeže ruce pilkou dost těžko. Leda, že by měl cirkulárku, ale to by chtělo ty ruce na kotouč položit najednou - zároveň, chápejte - jinak po prvním řezu první ruky by jednak asi omdlel, a pak by ani nemusel najít odvahu to dokončit. Vycházel jsem ale z předpokladu, že cirkulárku nevlastní (jen jsem doufal že nepracuje v té lisovně, kolem které jsme jeli) a tak jsem se nepřestal usmívat a přikyvovat.
Nevím co se s ním stalo. Jestli si večer vzal pilku do ruky a provedl první tah, po kterém se ztratil v temnotě, nebo v osvícení a dneska třeba šoféruje vlastní tramvaj. Nevím ani, kde zmizela ta paní na vozíku z průchodu pod Komerční bankou v centru Ostravy, která tam den co den v roce 2004 hrála na nějaký nástroj (už nevím který). Jednou jsem tím místem šel na tramvaj do školy a ona tam nebyla, a nebyla tam pak už nikdy. Teď, když klepu do klaviatury (to je bulharsky), jsem si na ni vzpomněl. A nebo ta ženská, kterou ale člověk potkal spíše ve Výškovicích (to je taková čtvrť v Ostravě) a která líbala tramvaje. Párkrát seděla kousek od mně, a než vystoupila, tak ji uvnitř v interiéru měkce políbila. Jakoby jim děkovala; kdo ví, třeba jedna tramvaj v minulosti vyřešila nějaký její problém. Třeba přejela někoho, kdo ji ničil život. Nebo na její pokyn zastavila těsně před přecházejícím dítětem. Nebo prostě milovala technický pokrok. Byla pro.
A tak se na ty lidi v každém městě dívám a zajímalo by mě, jak to vidí oni.

Ještě něco. Skupina Morcheeba v klipu k písničce Be yourself ukazovala lidi, kteří se navenek tvářili úplně jinak, než jací ve skutečnosti byli. Každý měl nějakou úchylku. Jenomže úchylky se přece (zatím) nepovažují za normální.
Takže...se můžeme hodit do klidu. Zřejmě nejsme nikdo normální. Zřejmě jsme jen banda chytrých blbců, kteří sebejistě máchají tempy, ale přitom vůbec netuší proč. Už nezbývá, než si to jen otevřeně přiznat.
Myslím, že to je dost veselá zpráva.

Vzpomínky na pana Žlutého

3. června 2012 v 9:21 | Milllhause |  Film
Kdysi jsem viděl film Zachraňte Willyho, který je o přátelství mladého výtržníka a velryby, dosti neobvyklého uskupení, kterým nakonec pomůže starý indián a majitel mycí linky. Je to pěkný film, a ve své době to byl dokonce hit, na který chtělo navázat několik pokračování, na to druhé sem byl dokonce v kině.
Majitel mycí linky a adoptivní otec Jesseho, což byla postava chlapce, který se díky velrybě nad sebou zamyslel, byl slušný člověk jménem Glen a hrál ho Michael Madsen. Byl to první film, kde jsem ho viděl a říkal jsem si, jak hodný je. Neměl jsem z něho strach.
Pak jsem se jednou tajně v noci díval na Útěk do Mexika s Baldwinem a Basingerovou, a viděl jsem tam i Madsena, který mi převrátil vesmír, protože v tom filmu zabil pár lidí a nedělal si z toho zrovna vrásky. Od té doby jsem ho viděl jenom zabíjet lidi, a nikdy si z toho nedělat vrásky. Ty mu přidává akorát věk, protože mu za tři měsíce bude už 55.
Každopádně jako spousta dalších se k filmu dostal přes divadlo, kde jej vedl John Malkovich. Hrál v několika štěcích a pracovní vytrvalost mu zůstala, protože za poslední čtyři roky natočil - a teď si sedněte - šededát filmů.
Sám si ale jednou položil otázku:"Pokud to živí mou rodinu, je to pořád zaprodávání se?" Je to práce, řekl by jeden. Madsen se sám vyjádřil, že je pyšný jen na pět filmů, co udělal. Řekl bych, že minimálně ve čtyřech případech se každý trefí.
Jeden film jsem už zmínil, Zachraňte Willyho. Hrál i ve dvojce. Slavný se stal ale rok před prvním Willym, protože se potkal s Tarantinem a Harvey Kietelem, budoucími kmotry svých dětí a natočili spolu Gaunery. Madsen říká, že bylo velice zábavné, když ho v té době potkala nějaká rodina, a děti se k němu chtěly rozběhnout, protože viděly Glena, ale rodiče je zarazili s tím, ať se k tomu maniakovi nepřibližují.
Madsen měří sto devadesát a váží metrák, mluví pak tichým hlasem a hraje lidi, co zabíjí s ledovým klidem spoustu jiných lidí. Přitom měl velké problémy svou nejslavnější scénu, kdy tančí, a uřízne policajtovi ucho a pak ho poleje benzínem, natočit. Mimo kameru je to poeta, který vydal osm knih a postavil nemocnici pro děti. Dokonce žije šestnáctým rokem se stejnou ženou, se kterou má tři děti, a to je právě jeho argument, proč točí ty debilní filmy. "Promiňte, ale já musím platit účty," říká.
Navíc se mu na těchto filmech, které jsou z 90 procent nezávislé, líbí ta svoboda, kdy je mnohem jednodušší zahrát postavu a rozvinout charakter. Pokud natáčí blockbuster, je mnohem více pod tlakem médií i studia. A jsou to skoky nahorů dolů.
"Natočil jsem deset sraček v řadě, a pak mě pozvali do Cannes, kde jsem viděl sám sebe na dvanáctimetrovém plakátu."
V Gaunerech se snažil přesvědčit Tarantina, aby hrál postavu Růžového, kterého hrál Buscemi, a nekonečně mu opakoval repliky, až nakonec sám uznal, že je rozený pro pana Žlutého. Tahle postava se pravidelně řadí mezi největší filmové psychopaty v historii.
To mu ještě Quentin domluvil. Pak ale Madsen odmítnul roli Vincenta Vegy v Pulp Fiction. Protože ji ale tak dobře zahrál Travolta, měl (a třeba ještě má) Tarantino nápad, udělat film o dvou bratrech Vegových, protože tak se obě postavy Madsena a Travolty jmenovaly. I když oba ve svých filmech umřeli, jistě by se našel způsob, jak to udělat a oba tak tochu vzkřísit.
Madsen dokonce odmítnul i roli Clooneyho v Od soumraku do úsvitu, jak si teď čtu. A rok poté mu napsali na tělo roli Russela Crowea v L.A. Přísně tajné, ale zase si ji nezahrál. To už byl rok 97 a jsme tak u dalšího filmu, na který je pyšný - Donnie Brasco.
"Byl to dobrý film," říkal. "Ale ne zrovna dobře placený. Al Pacino a Johnny Depp shrábli všechny prachy, žádné nezůstaly pro mě." Byl to další úspěch v záplavě bezvýznamných filmů. A špatná rozhodnutí byly za rohem, jako bylo odmítnutí role Toma Sizemora - blízkého přítele - v Zachraňte vojína Ryana.
Po letech mu ale zase zavolal Quentin Tarantino, kterému sice předtím dvakrát odmítnul, a natočili spolu Killa Billa, který Madsenovi přihrál další záplavu nabídek, i těch pochybných, a Madsen kývnul zřejmě na všechno, co mu poslali.
"Jedna věc je jistá," říká bývalý švagr Cher. "Lidi si mě nebudou pamatovat kvůli Zachraňte Willyho. Nebo možná budou."