Červenec 2012

Šel jsem si zahrát fotbal

31. července 2012 v 21:06 | Milllhause |  Bulharské dny
Šel jsem si zahrát fotbal. V kolektivních sportech jsem nikdy nevynikal (nevynikal jsi ani v singlu), ale chtěl jsem se zbavit toho podvědomí, že hniju doma a k ničemu se nemám. Dostavil jsem se podle domluvy na parkoviště za Shelku, tam jsem přesedl k Neumarovi a dojeli jsme do haly. S botami do haly vstoupil jsem na trávu. Kluci - tedy kolegové - ještě čekali před halou, ale já už vešel dovnitř, kde se ostatní rozvičovali a křičeli na sebe. Bez zdráhání jsem vešel před branku a vedle ní si odhodil bagáž s limonádou. Když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že se nejednalo o rozcvičku, ale o předzápas cizích lidí, kterým nějaký člověk začal pochodovat po hřišti a pronášet Zdrasti na potkání.
Odbilo půl jedenácté večer bulharského času, když jsem byl bez jakéhokoliv přemýšlení přiřazen ke žlutým; to jméno jsem zvolil na základě rozlišovacích dresů. V útoku protivníka se to hemžilo několika známými dresy, ale nejvíce mě zaujaly ty z toho španělského Realu. Říkal jsem si, že si tím dodávají sebevědomí, ale doopravdy to hrát neumí.
Zápas začal výkopem protivníka. Po pěti minutách běhu se mi vloudila do mozku myšlenka, že jsem možná udělal chybu. Nohy mi ztvrdly, a navíc se ukázalo, že jsem s přibývajícími léty ztratil na ohebnosti a zcela jsem ztratil pojem o slovech reflex a předpoklad. Jakmile na mě šel pas, odrazil se ode mě a pokračoval svou cestou.
Po chvíli na mě pasy zcela přestaly chodit a já se pouze nabízel. Vývoj zápasu byl podle mého dost atraktivní. V patnácté minutě jsme prohrávali už dva nula, ale kdo si pamatuje na zápas Česko-Portugalsko z Eura 2004, nemůže být zneklidněný.
Nejdříve tým žlutých po krásné akci, která sice zaváněla ofsidem, snižíl, ale po chvíli opět prohrával o dva góly. Nezkušený obránce a fotbalista vůbec - tedy já - si nepohlídal pravého útočníka a nechal se snadno obejít. Psala se asi třicátá minuta a zápas se zdál být ztracen. V té chvíli nám zranili Neumara, který se ale zachoval jako chlap a zápas přesto odbelhal. Dokonce mi v sedmdesáté minutě poslal jednu přihrávku.
Nejhoršího fotbalistu na hřišti v té chvíli při jedné z obranných tečí srazil k zemi protivníkův záložník a já ztratil na chvíli dech. Chtíc si zachovat tvář jsem se okamžitě postavil a přikývl zdi, že jsem v pořádku. V té chvíli, ač se mohlo zdát, že tým je na dně, jsme se začali zvedat. Heslem všichni za jednoho a žádně pasy na mě, jsme se do nich vrhnuli. Po několika mých úspěšných zastaveních útoků a nasazeních jeslí protivníkovi se několik spoluhráčů slitovalo a začalo mě vyhledávat v davu Realu.
Blížila se šedesátá minuta a stav byl čtyři čtyři. Pochopil jsem, že se nehraje pouze hodinu, ale že mne čeká dalších třicet minut. Pocit sklíčenosti jsem vmístil do rány, která minula branku o čtyři metry. Útok střídal útok, skluz skluz, štěrk v botě, zpocená víčka a uši. Nevím, jestli můžu, nebo nemůžu. Tělo se mnou nekomunikuje. Takhle jsem neběhal asi pět let, a začínám to pociťovat. Je mi to jedno, přijímám přihrávku a ocitám se před brankářem. Vypálil jsem na bránu a po tyčce z úvodních minut trefuji tentokrát břevno. Míč se ke mně vrací, a míří ke mně i brankář, zatímco zvažuji situaci. Brankář na mě řve HHHHUUUuuuuuuaaaAAAAA, já ale nezmatkuji a opírám se do míče hlavou. Míč jsem vsítil do brány a zvyšil vedení. Spoluhráči mi zatleskali a já se vrátil s výrazem ve tváři Udělal jsem to pro tým k brance, abych se pokusil bránit útoku Realu. Byla to moje první úspěšná hlavička v životě.
Najednou jsem zaslechnul Pět minut!, spatřil hodiny s nulami po celé své šíři a pocítil se šťastný, že to mám za sebou a ještě stojím na nohou. 90 minut a ještě jsem vnímal okolí.
Po zápase jsem se nechal zavézt na Shelku, kde jsem si přesednul do auta. Zpocený jako prase jsem vytáhnul z bagážníku brýle a nastartoval auto. Půlnoční ztichlou Sofií jsem si to pádil domů a i když jsem neměl ponětí, jak zápas skončil a už vůbec jsem nemyslel na to, že se zítra ani nepostavím, cítil jsem se vskutku vítězně.
Od včerejška tedy razím heslo Vzhůru na fotbal.

Seriál Vaškové 4/5 - Třetí

30. července 2012 v 6:52 | Milllhause |  Seriály
Václav III. (1289 - 1306)

Syn svého otce, Václava II., se kterým jej pojila divokost. Žil o dvacet let kratší život, proto není téměř nikde vyzobrazen či vysochán. Protože Václav II. toužil po uherské koruně, byl Václav III. roku 1298 zasnouben s Alžbětou, dcerou uherského krále Ondřeje III., který neměl syna, a tedy následníka trůnu; to bylo mladému Václavovi devět. Ironií je, že se pro Alžbětu volilo mezi více nápadníky, až se rozhodli pro Václava III., a to kvůli ohromnému majetku - sám Václav III. ale ve svých patnácti zasnoubení sám zrušil. Dokonce se traduje, že se tak stalo až čtyři dny po svatbě s Violou Těšínskou. Jestli šlo o lásku, nebo strategii, nikdo určitě neví. Byla to dcera Václavova vazala Měška I., a nešlo rovný svazek (princ-princezna). Pěkná prý byla. Alžběta v té době trávila čas ve Vídni.
Václav III. toho v životě stihnul velice málo, nepočal ani následníka a manželství zůstalo bezdětné. Již rok po svatbě byl totiž zabit v Olomouci. Zavražděn, abychom byli přesní. Bylo odpoledne a on odpočíval v domě olomouckého děkanství. Kdo to udělal se neví, ale že to byla politická vražda je nepochybné. Jestli vás to zajímá, tak já bych si vsadil na polského Vladislava I. Lokýtka, kterému Václav III. (král o dvou korunách - české a polské) ležel v žaludku.
Lokýtek se totiž v politice tvrdě střetával už s Václavem II., kdy měli oba zájem o Krakov. V roce 1290 spor řešil Václavův tchán Rudolf Habsburský, takže i slaboduchému čtenáři dojde, kdo byl zvýhodněn. Lokýtek se roku 1300, kdy byl Václav II. jmenován polským králem, ukryl do Uher, do exilu. Odtud začal nabírat spojence pro opozici vůči Václavům.
Mladý král Václav III. se tak ocitnul v situaci, kdy proti němu spřádali plány jak Albrecht Habsburský, tak Polsko. Roku 1305 (to mu bylo 16) uzavřel s Albrechtem mír podstoupením některých území. Stejně postupoval i Václavův děda Přemysl Otakar II. s Albrechtovým otcem Rudolfem Habsburským - tam to ale skončilo na Moravském poli.
Roku 1306 Lokýtek nejdřív v březnu dobyl zpětně Krakov, který byl chráněn českou posádkou. Situaci měl usnadněnou právě tím, že se Václav zaobíral situací s Habsburky. Václav však nelenil, a do Krakova uspořádal výpravu, která však měla brzký konec, když byl hned 4. srpna v Olomouci na jedné ze zastávek zavražděn třemi ranami do hrudi.
Nemyslím, že to kdokoliv z jeho jmenovců měl tak obtížné. Jakmile jeho otec zemřel, sesypalo se na něj jak Polsko, tak Habsburci a sedmnáctiletý člověk bez zkušeností si zkrátka nevěděl rady.
Za dobu své krátké vlády přišel o uherskou korunu, o Krakov a tím postupně Polsko (Lokýtek byl jmenován polským králem roku 1320 - o Polsko ale musel bojovat neustále, zejména s Janem Lucemburským, který zde podnikal tažení). Historie o Václavovi III. však mluví nejen ve spojistostí s bujarým pitím a s ním spojeným rozmařilým rozhazováním, ale zmiňuje se i prozíravosti, která postupem doby mohla nést pro zemi ovoce.
Byl pochován vedle svého otce ve Zbraslavi a spolu s ním vymřela i legitimní větev Přemyslovců.

Klasická 42

27. července 2012 v 7:19 | Milllhause |  Bulharské dny
Ještě měsíc a bude to rok. Myslím přátelé stále, že to má význam. Možná, že předbíhám, protože Božský Ludvík řekl:"Koně chval teprve po měsíci, ženu po roce."
Jak jsou děcka ve škole, v takové šesté sedmé třídě, tak by jim měla být dopřána návštěva z vedení, ale ne z vedení školy. Měla by být na světě lekce, o které by se nemluvilo. Jen na chodbách, kde by si ti mladí blbečci říkali:"Tak co ti řekli, já prý ve Francii, ale zato nebudu mít děti," a podobně.
Do třídy by vešel slušně vyhlížející čtyřicátník, který by znal všechny způsoby a děcka by mu věřila od jeho prvních kroků v místnosti. Učitelku by na to rázem kousla žárlivost, ale neprojevila by ji - jen by seděla a poslouchala a po hodině by si toho člověka odvedla do kabinetu, kde by se ho vyptala na sebe.
A ten člověk by 45 minut mluvil o tom, že poté, co tady Franta s Pepou, nejlepší kamarádi, kteří od první třídy sedí spolu, ukončí na téhle škole devítku, už se nikdy v životě neuvidí a neuslyší o sobě. A Jana a Annou, taky nejlepší kámošky, se uvidí až za čtyřicet tři let, ale to už Jana bude zakomplexovaná a stará a opuštěná mužem, zato Anna bude krásná udržovaná žena, která právě vydala novou desku. A holky tomu nebudou chtít věřit, protože momentálně Jana zpívá mnohem líp.
A ty budeš žít ve Francii, a ty na Slovensku v horách, se psem a několika ovcemi, protože ztratíš víru v lidi, ještě než ti bude třicet.
"A co já?" zeptá se Radek, jenže pro něj ten člověk odpověď mít nebude. Řekne mu, že budoucnost je nejasná, ale aby nikdy nechodil na kolotoče. Radek si pomyslí, a spolužáci mu to o přestávce potvrdí, že se mu má něco stát na kolotoči. Radek řekne Tak to je v suchu, prostě na žádný nevlezu. Za dva roky na to ale zapomene, vstoupí na kolotoč, a bezpečně přežije jízdu. Spadne mu hřebínek, ale hned na další jízdě vypadne ze sedadla a najdou ho na dvě části po třicet metrů dlouhém pádu. Stane se tak o prázdninách po ukončení devítky, a rozkřikne se to. Ti, co se o té nehodě dovědí, začnou brát slova toho člověka, co před dvěma roky mluvil o budoucnosti, vážně. Dávno se z toho totiž stala legrace.
"Přece se nebudu učit francouzsky, proč bych jel do Francie," pronášel Matěj šest let předtím, než v jednom baru, který na Vysoké navštěvoval, potkal stážistku z Toulouse.
Člověk z vedení, nikoliv však toho školního, by jim nakonec řekl, aby jej nebrali vážně. Jde jen o upozornění. Takhle mají věci dopadnout, pokud se nebudou zamýšlet nad sebou a životem. Takhle to dopadne, když jej nevezmete do vlastních rukou, a budete se jím jen unášet. "Vyjmenoval jsem Vám jen jeden scénář ze sta," řekl by.

Tohle mě napadlo, ale nenapadlo to mě. V Kanadě před spustou let natočili studenti film, ve kterém zaspí jeden kluk do školy a běží proto městem. Nikdo totiž to ráno nic nedělá, všichni si čtou. Řidič autobusu si čte, policajti si čtou, všichni lidi v nemocnici si čtou, protože toho rána je to důležitější než umírání.
A dojde konečně do školy, kde jsme mezitím viděli, že dnes každý dostane malou brožurku, ve které jsou odpovědi na všechno na světě, na všechny záhady a dokonce i otázku Proč?. Jenže i když si opozdilec sedne do lavice, nezbyde na něho brožura. Nikdo mu ji nechce půjčit. A tak běhá po celé škole, kde si čtou uklízečky sedící na vysavačích, ředitelka s celým sborem a dokonce vidí zpoza oken ve dveřích, že si čtou i všechny děcka, a dokonce bez dohledu ve třídách.
Opozdilec vletí zpátky do města, ale nikdo mu nedá ani nahlídnout a tak je jediný kdo neví o co jde. To je celé.
Kdyby někdo ze čtenářů věděl název filmu a jak ho najít, nezlobil byl bych se za ponechaný komentář:-) Já si ho totiž pamatuju, ale netuším jak jej najít.
Každopádně, abych se vrátil na začátek, za měsíc to bude rok, co v Bulharsku bullhařím a platím Levou. Možná by Vás zajímalo, že to není jedna Leva, nýbrž jeden Lev.

Seriál Vaškové 3/5 - Druhý

26. července 2012 v 18:58 | Milllhause |  Seriály
Václav II. (1271 - 1305)

Jaký otec, takový syn, povídá se. Václavové druhý a třetí byli vnukem a pravnukem Václava I., ale lišili se od něj. Oba byli divoké, excentrické bytosti.
Poté co otec Václava II., Přemysl Otakar II., padnul na Moravském poli ve válce proti Rudolfu Habsburkému (to jméno bych si zapamatoval), bylo Václavovi II. sedm let. Narodil se do rozvrácené země a dětství strávil cestami mezi Českými zeměmi a Braniborskem. Ujal se jej totiž Ota Braniborský, což byl podle všeho ctnostný muž (pamatuje se na něj jako na krásného vysokého muže se zájmem o poezii), jen se liší názory na Václavovo opatrovnictví. Pohybuje se to mezi vězněním a prázdninami. Hned v onom sedmém roce života byl na znamení přicházejícího míru Václav zasnouben s dcerou Rudolfa Habsburského, Gutou.
Každopádně byla Václavovi vždy po boku ať už chůva, nebo teta. Ota Braniborský jej dokonce pasoval na rytíře a ve Václavových dvanácti (1283), i na naléhání české vlády a Václavovy matky Kunhuty, Václava přivedl do Čech.
Kunhuta, vdova po otci Přemyslovi, si během té doby našla přítele Zaviše z Falkenštejna, kterého Václavovi II. v onom roce 1283 představila i se synem. Václav je přijal bez problému a v prvních letech vlády to byl hlavně Záviš, kdo Václava zastupoval.
Záviš se obklopil švagrem a přáteli, které dosadil na důležité posty. Takhle to nějakou dobu běželo, jenže situace v zemi růžová nebyla - následky porážky na Moravském poli, kdy se vláda starala o to, co bude s malým Václavem a ne co bude se zemí mělo za důsledek, že královské sýpky stávaly se prázdnějšími; v roce 1282 v zemi dokonce propuknul hladomor.
Ve Václavových osmnácti (1289) se k němu konečně připojila jeho žena Guta, která ale postupně nahlodala jeho vztah s otčímem Závišem, kterému Václav postupně přestal věřit. Hned toho roku navštívili Rudolfa Habsburského, který Václavovi přislíbil římskou korunu a zpětně s nimi vypravil vojsko spolu s Gutiným bratrem Rudolfem, aby mu pomohli urovnat situaci v Česku.
Rudolf zemřel hned poté, co do země dorazili (dodnes se neví proč, protože mu bylo teprve dvacet a byl v plné síle - zabit nebyl). Zemřel ve stejný den, kdy se mu narodil první syn. Vojsko ale i přesto s Václavem zůstalo a Václav se tak pustil do práce, ve které se mu vedlo.
Odtud totiž nastává rozpor v pohledu na jeho osobnost, protože na jednu stranu to byl podivín bojící se bouřek či koček, opilec a děvkař (Dante Alighieri o něm v Božské komedii psal jako o darmošlapovi a floutkovi a vsunul jej do očistce), ale zároveň byl literárně činný, zavedl Groš (!), dokázal oproti svému otci udržovat dobré vztahy se šlechtou a po zavření Záviše a dosazení nových lidí (většinou šlo o nemanželské potomky jeho otce Přemysla Otakara II.) na posty Závišových věrných, zklidnil situaci v zemi. Krutými tresty zastavil rozkrádání země a porušování míru. Roku 1290 byla situace uklidněna a slovy Palackého Následovalo nyní několik let úplného pokoje uvnitř země české, což bylo ve středověku dost neobvyklé. V onom roce 90 byl Záviš popraven.
Václav II. měl s manželkou Gutou tři děti - Václava a po jeho narození se v v dalších sedmi letech vyklubaly Anna, Eliška, a Markéta. Ty tedy vyrůstaly v klidu, ale mezitím Václav nelenil, a zahájil expanzi do Polska, které bylo rozbito na několik malých knížectví. Trvalo to deset let a Václav II. se stal polským králem. Zajímal se i o římskou korunu; roku 1291 totiž tchán Rudolf Habsburský umírá a na jeho místo byl dosazen syn Albrecht, který se ale pošlapáváním práv šlechty netěšil velké popularitě. Zde však Václav II. neuspěl. S Albrechtem alespoň roku 1298 uzavřel mír při příležitosti zásnub syna Václava III. s Alžbětou, dcerou Ondřeje III., posledního uherského krále.
Václav II. zemřel po dlouhé nemoci v šestatřiceti letech a byl prvním Přemyslovcem, který byl pochován v přemyslovském pohřebišti ve Zbraslavi. V době jeho smrti netušil, že jeho rod vymře již za pouhý rok, kdy vedle něj položí jeho syna. A že za jedno století bude hrobka vybrakovaná Husity.

Seriál Vaškové 2/5 - První

23. července 2012 v 18:48 | Milllhause |  Seriály
Václav I. (1205 - 1253)

Václav I. byl syn Přemysla Otakara I., a otec Přemysla Otakara II. Vztah s otcem měl o poznání lepší. Ke koruně se dostal ve třiadvaceti, ale zajištěna mu byla už 12 let dříve správně česky vyčůranou taktikou jeho otce. Nového krále totiž navrhovala šlechta, proto aby se nepobouřila, Přemysl přišel s plánem, že někdo na shromáždění navrhne jakoby mimoděk Václava, s čímž bude souhlasit i Přemyslův bratr Vladislav Jindřich (moravský markrabě) a velice překvapený Přemysl nakonec svolí. Vyšlo to do detailu a roku 1223 byl tak Václav I. korunován jako mladší král - jeho otec totiž ještě žil.
Václavem I. vzal tak definitvně za své zvyk, kdy se koruna vkládala na hlavu tomu nejstaršímu dostupnému Přemyslovci.
Krom letitých sporů s Fridrichem Bojovným (rakouským vévodou) a vlastním bratrem Přemyslem (Moravským markrabím) se Václav I. zapsal do historie jako ten, kdo odrazil Tatary při jejich vpádu do Evropy; mělo to takový účinek, že se o to Mongolové ani po zvolení nového kagana (ekvivalent císaře) už nikdy nepokusili.
Roku 1230 vtrhnul Václav do Rakouska, jelikož Fridrich zapudil svou manželku Žofii, která byla z Uher, odkud byla i Václavova matka. Nechce se mi věřit, že by to byl pravý důvod, ale budiž. Fridrich poté využil nedobrého vztahu Václava s Přemyslem a vtrhnul na Moravu, kde obsadil hrad Bítov. Václav mu mezitím plenil sever země.
Fridrich ale onemocněl, z Moravy odtáhnul, Václav se na ni vrátil, obsadil Brno a všechno srovnal - Přemyslovi domluvil a přišlo jedno z jejich mnoha smíření.
Císař Fridrich II. mezitím uvrhnul nesnášenlivého Fridricha Bojovného do klatby a veřejně ho odsoudil za zostuzování rodu (neposlušnost, příprava císařovy vraždy, prznění panen). Fridrich Bojovný nakonec slíbil svou dceru Getrudu Václavovu synovi Vladislavovi. I když ji potom slíbil i císaři, vzal si ji Vladislav a na důkaz míru (a aby zase k něčemu nedošlo) Václav propustil Fridricha z klatby.
Václav I. měl jedinou ženu Kunhutu (ta bude u dalších Václavů ještě zmíněna), která mu povila pět dětí. Na trůn Václav připravoval zmíněného Vladislava, který byl od dětství vychováván jako dědic trůnu, zato druhorozený Přemysl Otakar obdržel církevní výchovu. Vladislav však zemřel nedlouho po své svatbě, traduje se že přirozenou smrtí. Bylo mu sice pouhých dvacet, ale ojedinělý případ to není. Krátce po něm zemřela i jeho matka Kunhuta.
Václava I. to naprosto zdrtilo. Začal ztrácet víru, postupně se k němu otáčela zády i šlechta, ale hlavně se proti němu postavil syn Přemysl Otakar, který proti otci šlechtu vedl. Nakonec otce vystrnadil z Prahy. Zkušenější politik a válešník Václav ale postupně spletl nitě a po vyhrané bitvě u Mostu donutil syna ke kapitulaci. Zavřel ho, komplice popravil. Václav poté opět projevil svou velkorysost a Přemysla propustil, načež jej jmenoval Movaským markrabětem - Václavův zpupný bratr byl tou dobou už několik let po smrti. Když se to vezme z jiné strany, neměl Václav I. moc na výběr, protože Přemysl byl v té době jedinou nadějí na pokračování rodu.
Václav I. jednooký (o které nepřišel v bitvě, ale v mladých letech na lovu) zemřel přirozenou smrtí ve svých osmačtyřiceti letech.

Seriál Vaškové 1/5 - Svatý

20. července 2012 v 20:36 | Milllhause |  Seriály
Všichni naši Vaškové se stali obětmi rodinných intrik, nebo doplatili na silné statusy otců, v jejímž to trendu nedokázali pokračovat, respektive tu šanci ani nedostali, protože jim byla koruna nasazena ještě v pubertě.
Ne že bych chtěl přátelé dělat chytrého, ale i mě to zajímalo, a tak jsem otevřel několik málo internetových pramenů (dva), vycucnul jsem si to styčné, abych se v tom i za týden dokázal orientovat, a teď se s Vámi podělím o to, co jsem zjistil. A půjdu na to chronologicky.

Svatý Václav (907 - 928/935)
Ne že bych chtěl plánovitě začínat tím nejopatrovanějším, ale zkrátka žil jako první. Tohohle vychovala babička, taky svatá, sv. Ludmila. Už před tisíc sto lety probíhaly šarvátky typu manželka tchýně. Václavova matka se jmenovala Drahomíra a byla vdaná za Vratislava I., mladšího syna oné babičky Ludmily, která měla dva syny; když ten starší Spytihněv I. umřel ve svých čtyřiceti, mladší Vratislav nastoupil na jeho místo.
Vratislav měl s Drahomírou dva syny, tedy Boleslava a Václava. Ty ale Drahomíra vlastně nikdy nevychovávala. Celou dobu, i když ještě Vratislav žil, se o ně strala, jak jsem zmínil, babička. Mimochodem manžel té babičky se jmenoval Bořivoj a s Ludmilou přijali křest od arcibiskupa Metoděje (ano, Cyrilova bratra).
Po Vratislavově smrti byla po několika hádkách a dohadováních vláda rozdělena mezi Ludmilu a Drahomíru. V praxi to vypadalo tak, že Ludmila Václava vychovávala a Drahomíra, jeho matka, za něj zatím vládla. Tehdy se v mezinárodní politice přesouvala moc z Bavorska do Saska, definitivně pak, když Amulf (Bavorsko) uznal královský titul Jindřicha I. Ptáčníka (Sasko) a v Českých zemích se tak museli rozhodnout, na kterou stranu se přikloní.
Mnohaletý spor mezi Ludmilou a Drahomírou je často ve spojení s oběmi ženštinami zmiňovaný; spor vyvrcholil tím, že se obě klaněly na rozdílnou stranu. Ludmila věřila Bavorsku, Drahomíra spolupráci se Saskem. Hned stejného roku byla Ludmila zavražděna. Byla uškrcena šálou; krev podle legendy nebyla prolita, aby nemohla být svatořečena. Drahomíra na místě její smrti vybudovala chrám sv. Michala (to aby případné zázraky nebyly přičítány Ludmile, ale Michalovi).
Už o čtyři roky později, roku 925, Václav matku vyhnal z hradu a nechal ji zavřít, či vyhnat (to se neví), a ve svých osmnácti se ujal se vlády. O další čtyři roky později byla země napadena jak bavorským Amulfem, tak saským Ptáčníkem, kteří se už nehodlali smířit s postupným osamostatňováním Čech. Než aby byla celá země vypleněna, Václav se podrobil. Sepsali tak mírovou smlouvu, aniž byl Václav povinen platit každoroční poplatek za mír (ročně 500 hřiven stříbra a 120 volů). Těžko dnes uhádnout, proč se tak stalo. Nejpravděpodobnější je osobní vztah Václava a Jindřicha I. Ptáčníka. Jednak se jednoho ze dvou zázraků, které jsou s Václavem spojeny ještě za jeho života, Ptáčník účastnil. Václav jednou dorazil pozdě na sněm knížat. Ptáčník rozkázal, aby za trest při Václavově příchodu nikdo nevstal, až nakonec vstal sám Ptáčník, protože údajně viděl nad Václavovou hlavou anděly, kteří mu hrozili meči.
Krom toho ale Václava uznal jako důležitého politického partnera, což Václavovi pomohlo s budováním vlastní politiky. Pomohlo mu to jistě i ve vybudování rotundy sv. Víta, která už neexistuje, ale právě na jejím místě stojí nynější chrám sv. Víta.
O smrti se nedá říct nic moc nového. Asi to ani nečekáte. Takže byl zabit v Boleslavi, kde ho pozval bratr Boleslav. Večer si popili, a druhý den ráno, zřejmě ještě s kocovinou v hlavě, se šel Václav pomodlit. Na cestě do kostela jej potkal Boleslav, Václav mu poděkoval za včerejší večer, a Boleslav odpověděl:"A dnes ti chci takhle posloužit," načež Václava probodnul, aniž by se Václav bránil - nehodlal prolít bratrovu krev. Takhle to vypráví legendy.
Na hradě byla přítomna i jejich matka Drahomíra, která tou dobou už léta patřila mezi Václavovy věrné, a která synovo tělo nechala přenést do kostela. Poté zmizela do Charvát, čímž její stopa v dějinách končí.
Na to proč jej zabil se nazory liší. Od toho nejjednodušího (chtěl korunu), přes jejich náboženský střet až po ten politický, protože se Boleslavovi nezdála Václavova náklonost k Sasku. Klidně to mohla být i nešťastná náhoda, ale to by pak nedávalo smysl, proč byla pobita i celá Václavova družina.
Ať už to bylo jakkoli, Boleslav je považován za zakladatele české státnosti, tím že zvítězil ve válce se Saskem. A stejně jako ve Václavově případě není jisté, kdy zemřel a dokonce ani kde je pochován. A z Václava se stal první český světec a hlavní patron České země.

Vulgarismy

18. července 2012 v 6:45 | Milllhause |  Bulharské dny
Vy kurvy prdelatý! zařval si. Auto ho před chvílí minulo o pět vteřin, když ulici přecházel trhaným beatem. Asi si řekli - dostane ještě šanci. Sledoval jsem ho pobaveně na dvacet metrů od něj, jak to křičí na pár holek. A práskal čepicí o zem. Myslím, že mohl mít tak kolem padesátky.
Čekal jsem na družku a v té chvíli mě to napadlo - ta tři slova mi zní až podezřele česky. Kdyby se to dalo říct v bulharštině, to by byla síla, dumám. Jakmile mě družka vyzvedla, hned jsem jí to svěřil, ale ona jen mlaskla a řekla, že takhle mluví jenom ti nejprostší lidé. Ne nejsprostší, nejvulgárnější - prostě musí být člověk velice prostý, aby použil slova prdel nebo kurva. Na bulharské poměry, na české nikoliv.
Spíš se tu používá PO DJAVOLITE, což by se dalo přeložit jako do prdele. Nebo KUČKA EDNA, nebo asi nejpopulárnější MAJKA TI, což znamená tvoje matka. Ale když to pronesete třeba v hovoru, kdy nejde o ničí matku a ještě k tomu přidáte aaaachhhh, tak to zní asi AAAACHHHHH MMMAJKA TI!!! A když mluvíte o někom, kdo není přítomen, řeknete MAMKA MU! Celkově to znamená seru na tebe. Tím bych to asi ukončil. Severní Moravu však jistě potěším, že se tady používá i chuj, který označuje toho mužského mocnáře, jenom prostě hodně sprostě. Jinak se mu normálně říká PIŠKA, nebo ti zdrženlivější PENIS.
Pak musím říct něco, co mezinárodní servery tutlají, ale já se to říct nebojím, protože by se to vědět mělo. Do práce jezdím Solarisem, aniž by mě v těch chvílích potkávali démoni mého života, ale v Sofii je z dílen ČKD či ŠKODY dost strojů. Postupně si tady do nich montují i hodiny. Takže dejme tomu, že se mi poštěstilo, že jsem jel už stokrát ve vozidle městské dopravy, kde byly hodiny. Kolikrát si přátelé myslíte, že ukazovaly z těch sta případů přesně. Já si schválně dělal nožem jizvy pokaždé, když jsem to viděl. Víte?
Ani jednou, ale to si opravdu nedělám srandu. Průměrná odchylka je deset hodin. Nejblíže to bylo asi dvacet minut a to už jsem si říkal sám sobě - tak ten nůž vytáhni, tenhle byl blízko. Hodinářem vyučen nejsem a ještě (nebo teda zatím) jsem v tomhle odvětví nepracoval, ale nemyslím, že by to bylo nějak inženýrsky náročné je nastavit přesně. Nevím o co tady komu jde. Jediné, co by tak mou mysl napadlo je, že pokaždé, když jim to chcípne, nebo když jim skončí šichta, tak se vypnou i ty hodiny a potom jedou zase od půlnoci. Ale to asi tak nebude, protože na jedněch hodinách jsem viděl už 18:20 (to bylo zrovna o těch dvacet mnut, proto si to pamatuju) a nechce se mi věřit, že by 18 hodin nezhasli motor.
Jinak je v Bulharsku krásně a všichni se na sebe smějí. Doufám, že se tak děje i ve Vašich vesmírech, pokud tomu situace byť jen trochu přeje.

Na struně

11. července 2012 v 19:47 | Milllhause |  Povídky
Před dvěma lety jsem si vzal za úkol pohlídat pětiletou holku. Mělo to být jen na jedno odpoledne, ale těch pár propršených hodin mi změnilo život. Myslím, že ho ta holka změnila všem, kdo ji znali.
Byl jsem tehdy na stáži v bulharské Sofii, polorozpadlé metropoli na severozápadě země. Studoval jsem totiž stavařinu; domníval jsem se, že tak najdu větší uplatnění, než v řadách softwarových inženýrů a ekonomů. Respektive si to myslela moje rodina a já jejich myšlenku přijal za svou.
Ať to bylo jak chtělo, byl jsem v tom nakonec docela dobrý. Můj profesor matematiky měl v Bulharsku mezi stavaři pár přátel. Svým oblíbencům (mezi které jsem se řadil) tak domlouval roční pracovní pobyty v různých firmách. V Bulharsku jsem začal pracovat na podzim dva tisíce šest. To období ale vybrali dost nešťastně, protože se mi hned začalo stýskat, načež mi jedinou odpovědí byla melancholie, deprese rozlezlá v ulicích a studená, černá zima na stavbách.
Poprvé v životě jsem tak zatlačil na pilu a aktivně jsem hledal kamaráda; nevím, proč nás tam neposílali po dvou. Možná, že kdyby to tak dělali, neseděl bych tady u polorozpadlého stolku a ten člověk mohl být ještě naživu.

Malá Marlenka byla pěkná a už si to i uvědomovala, ale i když tato rovnice často vyvine rozmazleného fracka, ona byla dítě s vnitřním klidem, jaký neměla ani její matka.
Ta pěkná nebyla a klidná už vůbec ne. Marlenčina matka, která se jmenovala Cvetanka, vyrůstala bez otce a bez pevné ruky. Nechtěla dopustit, aby takhle vyrůstala i Marlenka, ale ani už nevěřila chlapům, takže ji nezbylo, než se té role zhostit sama. Díky tomu odešel nejen Marlenčin otec, ale i čtyři další náhražky. Jako byste sůl nahrazovali cukrem. Zdálky to vypadalo v pořádku, ale jak se věci mají co nevidět vyšlo na povrch.
Marlenka je všechny vnímala jako strejdy. O zlých lidech se říká, že si ani neuvědomují, že právě oni jsou ti zlí. Vnímají se jako dobráci. Cveti se jen snažila najít člověka, který by zastoupil roli otce, ale dávno si už neuvědomovala, že ona je víc otec, než matka, a než kdokoliv z těch, kterým dala šanci to vyzkoušet.
Jednou Marlenku předala na hlídání a zašla si do baru. To jsem ještě neměl ponětí, že tato rodina existuje. Bezvýhledově jsem se v těch dnech přihlašoval na vysokou, o které jsem si nebyl jistý, že mi v životě pomůže. Co se v tom baru stalo, jsem si vypátral až odtud z cely. Tehdy to byla jen záhada, proč se z Cveti zničehonic stala mrcha. Přes noc.
Tuhle rodinu jsem poznal díky stavbyvedoucímu, který si všimnul, že krom rýsování a účastnění se porad nemám pořádně co dělat. Říkali jsme mu Pešo, měl dva metry a byl to dobrý člověk. Cveti byla jeho plemeničkou, neteří. Potkal jsem jí diky Pešovi na jedné z mnoha večeří, na které mne zvali a tam mezi nabíráním jídla na mě udělala dojem. To ona totiž uměla, i když jí nebylo naděleno krásy, a vymetala s lidmi. Nemohl jsem ji vyhnat z hlavy, až jsem se začal zamýšlet, jestli bych byl schopný v Bulharsku zůstat. Netušil jsem, že to v těch chvílích osud řešil za mne.
Začali jsme se s Cveti vídat, ale do postele mě k sobě nepustila. To se mi v životě stávalo často a tak mě to nerozptylovalo. Ona už byla zřejmě unavená z těch omylů a mužů, co neprojevovali výdrž. A když mi o tom vyprávěla, pohlédl jsem ji do očí, ona mě pak do duše a tam uviděla reklamní cedule hlásající, že já ji nenabídnu nic jiného. Že jsem kluk, študák, co neví co chce a školu mu museli vybrat rodiče. Z mé strany byly ty pocity až smutně jednoduché. Líbila se mi a chtěl jsem ji. Dál jsem to nepromýšlel.
Protože jsem jel do Bulharska na pouhý jeden rok, nehodlal jsem ztrácet čas učením se jazyka a chápal jsem jen základy a fráze, které se mi hodily při práci, kde jsem splňoval roli pozorovatele. Proto jsem s Cveti mluvil hlavně anglicky a malé Marlence jsem jenom přikyvoval. Štvala mě vlastní nerozhodnost a myšlení kluka a chtěl jsem se tomu vzepřít. Jsem přesvědčený, že tuhle ideu mi vnuklo něco jiného a vyššího, než jsem já. Jakési něco, co tahá za nitky, protože do té doby mě bavilo být pohým klukem; nezabýval jsem se tím, že ztrácím čas. V životě se mi objevila idea stát se dospělým.

Druhou sobotu šestého měsíce sedmého roku tohoto století se mi změnil život. Od rána pršelo a já nebyl ve své kůži; poletoval jsem okolo. Předešlý den večer jsem se Cveti rozklepaným hlasem nabídnul na hlídání. V té chvíli jsem se jí ale nabízel taky jako někdo, kdo se dokáže o věci postarat. Jako někdo kdo má zájem, aby jí pomohl a podržel a když už jsem u toho - tak i někdo, kdo by ji pohladil.
Ona musela v sobotu něco zařídit. Co přesně to bylo si nevzpomínám; v tom šumu křiku, padajících balíků a dítěte se zástavou srdce se mi to ztratilo. V každém případě šlo o jedno odpoledne, ve kterém jsem měl volno.
Když jsem jí to nabídnul, objevil se jí na tváři letmý úsměv. To už jsem si byl jistý, že svolí - jen ještě přemýšlela, proč jsem tak ochotný. Pátravě mě sledovala, malá už spala a já byl nadržený jako býk, co poprvé pochopil skrytou krásu krávy. Do paměti mi vpalovala pohled, ze kterého mi hořely paty.
Udělal jsem k ní krok, ale ona se nepohnula ani o píď. Jen pohledem sklouzla na mou bradu a pak se vrátila k očím. Udělal jsem ještě jeden, po kterém jsem o dní byl dvacet čísel daleko - blízko jako nikdy předtím. "Chci tě," šeptnul jsem a ona mi kuráž oplatila sladkým a dlouhým polibkem. Tím jsme taky toho večera skončili a já spal na gauči u sebe doma.
Marlenku jsem převzal okolo oběda druhý den, ale ke spaní jsem ji neuložil, i když jsem tím dost riskoval. Nevyspané pětileté dítě je horší než komár ve stanu. Nemůžete se ho zbavit, a oproti komáru ho nesmíte ani zabít.
Marlenku jsem přebíral v jednu odpoledne a čtrnáct minut. V tu chvíli mi totiž zavolal Pešo a rozkázal mi vyzvednout z jedné stavby v centru města dokumenty. Venku už nepršelo, ale obloha byla pořád pod mrakem. Déšť navíc neprovětral vzduch a tak se jím lidé prodírali bez špetky nálady. S Marlenkou jsme byli zpocení po pár krocích, takže jsme v obchodě na rohu ulice koupili studenou limonádu a vydali se k budoucí továrně. Neměli jsme tam práci na déle než patnáct minut, ale nakonec jsme se z ní dostali až večer.
Dovnitř jsem vcházel jako člověk nezabývající se smyslem událostí, ve kterých se ocitá, ani jejich příčinou a důsledky. Když jsem pak večer už s policií za zády stavbu opouštěl a vyslechnul si veškeré příčiny zdánlivě neškodné hry malého dítěte, upnul jsem se na to tak usilovně, že ani teď, po téměř dvou letech, mi to nedá spát.
Část té stavby měl na starosti jakýsi Vazov, který tu funkci dostal dost nečekaně i pro něj. Pořád byl sice pod palcem pár hlavounů, ale taky už mohl bez vysvětlování vytmavit den pár chlapíkům, kteří měli to štěstí, že jim velel. Vazov na špatnou náladu nepotřeboval ani špatné počasí.
Jednoho dne, pár týdnů před druhou sobotou šestého měsíce sedmého roku tohoto století, dostal za úkol stavbu vyčistit a pozvolna se kupící materiál systematicky ukládat; jinými slovy byl odpovědný za bordel na stavbě. Nadšeně se toho zhostil, ale po chvíli mu došlo, že pořádně neví, jak to udělat. Když ale člověk už jednou úkol přijal, měl by se s tím poprat, a to taky Vazov udělal. Učinil několik rozhodnutí z nichž jedno bylo osudové jak pro něj, tak i pro mě.
Hlavní hala byla vysoká čtyřiadvacet metrů; ty poslední čtyři byly vyhrazeny kancelářím, odkud měli šéfové nepřetržitý přehled o tom, co se dole dělo. S tím se ale počítalo až pro provoz; v momentě, kdy jsem na stavbu vcházel s malou Marlenkou, ty prostory sloužily jako skladiště a právě to bylo to místo, kde se Vazov rozhodnul umístit stopadesát pytlů s vápnem. Dolů, kde ho bylo hlavně potřeba, se vápno převáželo pracovním výtahem, ale jak už to bývá, dělníci si časem našli způsob, jak jej přemístit bez větší námahy, aniž by se museli nahoru plahočit.
Vtip spočíval v tom, že pytel omotali lanem a to pak spustili dolů. Pytel s vápnem potom narafičili tak, že když za lano dole zatáhli a výtah stanul ve svém nejhořejším bodě, pytel se svezl na střechu výtahu a pohodlně se dovezl dolů. S bezpečností práce to nemělo nic společného, a tak se k tomu svolilo jen, když nebyl v dohledu ani jeden z hlavních majitelů, nebo mistrů. Operace totiž trvala asi dvě minuty se vším všudy.
Ve chvíli, kdy jsem se hádal s ochrankou o to, jestli mě dovnitř vpustí s dítětem, to dítě sledovalo pár chlapů, kteří právě za pár lan zatáhli a když jsme k výtahu přicházeli, vidělo, jak chlapi pytle ze střechy výtahu shazují na zem. Pochopilo tak smysl.
Marlenka ale neřekla nic a já ji nic nevysvětloval. Když jsme vyjížděli nahoru pro ty dokumenty, bylo okolo výtahu šest lan, které čekaly až se za ně zatáhne. Zatímco jsem si v provizorní kanceláři listoval archivem a vybíral papíry, které jsem potřeboval, Marlenka sledovala, jak ji z dohledu mizí jeden pytel za druhým a jak postupně každý žuchnul na plošinu střechy.
"Stůj!" ozvalo se a my jsme sebou trhli. Podíval jsem se k výtahu, kde se mě ten chlápek zeptal na nejdůležitější otázku mého života.
"Jedeš?" zněla prostě.
"Jo, vteřinku," odpověděl jsem, vložil papíry do složky a zamknul jsem kancelář.
"Jedou ještě dva, s tím posledním počkej," zařval řidič výtahu směrem dolů a lidi se tak posledního lana nedotýkali. Trochu už si sice ten pytel vápna připravili, takže stálo více méně na hraně, ale ono Stůj! je zarazilo. Tady už se nám ta kdyby sčítají. Mohli se na nás totiž klidně vykašlat, ale řidič výtahu měl už té blbé nálady okolo dost, a tak se zachoval slušně.
Nastoupili jsme do výtahu a ten se rozjel. Marlence jsem nevěnoval pozornost a ta tu svoji zaměřila na jediné lano, které se nepohybovalo jako ty ostatní. Urovnával jsem si papíry v brašně, řidič výtahu kontroloval výtah a mračil se na tři ženské v rohu, které jej před chvilkou seřvaly za to, že na nás musely čekat. Pro Marlenku existovalo jen to lano.
Vazov mezitím opuštěl jednu z toaletních budek a mířil k výtahu. Něco jej ale zarazilo, zastavilo a odsoudilo k smrti. Nevím, co to bylo, protože z výtahu jsem si ho nevšímal a pak už na tom tak nezáleželo. Dalo by se říct, že jej zastavilo to jeho hnidopišství, kdy ukonejšen časem stráveným na záchodě měl času nazbyt na něco upozornit.
Marlenka přistoupila ke kraji výtahu, ruce prostrčila mřížemi, lano vzala do rukou a prsty po něm ledabyle přejížděla. Podle pozdějších výslechů si toho ze všech lidí na světě všimla jen jedna z těch žen ve výtahu, ale než na to stačila upozornit, výtah poskočil, Marlenka klopýtla a lano pevně sevřela.
Padajících dvacet kilo vápna minulo výtah o půl metru a plachtilo dál vzduchem, nabíralo na váze a aniž si to kdy Vazov uvědomil, zabilo jej přímým úderem na hlavu. Vazov padnul k zemi a vápno se kolem něj a jeho hlavy rozsypalo jako svatozář, do které pozvolna prosakovala rudá krev.
Chvist proletu vápna okolo kabiny, tupá rána a křik lidí mě zmrazily v postoji a jediné, co si pamatuji, je Marlenčin vyděšený a provinilý pohled. Nevzpomínám si, jak mě posadili na židli, ani jak vřískot z hrdla malé holky otupil provoz celé stavby. Čistě si pamatuji tu paní z výtahu, která za mnou vešla do maringotky. Probrala mě k životu jako adrenalinová injekce.
"Je mrtvý, Ta malá ho prostě zabila," pronesla ve dveřích, aniž si všimla té malé, která stála v té chvíli za dveřmi. Všimla si jí, až Marlenka před ní padla na zem, protože zčista jasna nemohla popadnout dech.

Teď čekám na rozsudek a protože se státní správa bojí, abych neutekl za kopce, nechtějí mne pustit z téhle místnosti. Protože jsem měl tu malou na starost, mám Vazova na svědomí.
Celou dobu se ale nemůžu přestat zabývat otázkou co kdyby? Co kdyby si Pešo nezapomněl dokumenty. Co kdyby Vazov nelpěl na umístění vápna v horním patře továrny. Kde bych teď seděl, kdyby Vazov toho dne netrpěl průjmem?
Pár týdnů poté, co mě vsadili do vazby za mnou přišla Cveti. Nevěděl jsem, co od ní mám čekat, ale ať už jsem si představoval cokoliv, ani se to nakonec neblížilo tomu, co měla opravdu na srdci.
"Víš, proč se ze mě stala mrcha?" zeptala se mě a pohladila mě po ruce. To byl první dotek, kterého se mi od ní dostalo a který sama podnítila. Hleděl jsem na ní zmateně. Myslel jsem, že mi přišla odpustit, nebo mě povzbudit, ale Cveti se zeptala na sebe. Zkazilo mi to náladu.
"Jak bych to mohl vědět? Je mi to víceméně..."
"Jednou jsem si sama zašla do baru," pokračovala a já zmlknul. Vzdal jsem se. "Potkala jsem tam dva chlapíky, co mi koupili pití a pozvali mě ke stolu. Nevadilo mě to, protože koneckonců kvůli tomu jsem tam ten večer šla," vyprávěla a nadechla se. Já jsem nijak nereagoval. Jenom jsem doufal, že má důvod mi to vyprávět. Že to bude k věci.
"A?" ponoukl jsem ji. "Co se tam stalo?"
"Opili mě a dobře se se mnou bavili. Když jsem si pak zašla na záchod, přišel za mnou jeden z nich, zavřel se se mnou v kabince a ošukal mě," řekla mi, ale bez známky dojetí v hlase. Byla vyrovnaná. Vyrovnaná mrcha.
"Když jsem se pak vrátila ke stolu, čekal na mě účet a vybrakovaná kabelka," dopověděla a všimla si, že chci něco říct. "Byla to moje blbost," vzala mi hned vítr z plachet. Já ale pořád něco nechápal.
"Proč mi to teď vůbec říkáš, Cveti?" zeptal jsem se jasně.
"Věříš v Boha?"zeptala se zase ona mě. Zavrtěl jsem hlavou. Tehdy jsem si vůbec nebyl jistý, čemu věřit. Nejsem si tím jistý ani teď.
"Jako v někoho, kdo by ty dva z baru později potrestal? Takhle jestli věřím v Boha?"
"Jo," odpověděla.
"Tak teda ne," řekl jsem. Dozorce nás upozornil, že návštěva je u konce.
"Je to asi.. Vazov mě znásilnil," řekla konečně a podívala se mi do očí. Chtěla, abych to pochopil; abych vzal na vědomí, že se věci nedějí jen tak. " Ten, kterému moje dcera hodila na hlavu pytel vápna, zatímco jsi ji hlídal," řekla a zvednula se. Dozorce ji odvedl a Cveti mi zmizela z dohledu. Krom jednoho dopisu k Vánocům si už na mě nevzpomněla.

Takže se musím zeptat ještě na jednu otázku a dám Vám pokoj. Kdyby tehdy Cveti do baru nešla, byl bych teď na stejném místě v prostoru a čase? Bylo to tak, že se jedna struna začala vlnit a nakonec se rozkmitala natolik, že mě zavřela mezi čtyři stěny? Nebo bych tady byl v každém případě, protože v tomhle příběhu je hlavní mé uvěznění a nikoliv zabití jednoho násilníka.
Nedává mi spát, kdo tady posloužil čemu. Proto jsem Vám to musel napsat; nikdo jiný už o tom nechce slyšet. Všichni mluví o náhodě, ale když jim zopakuji veškeré niance, titěrné prostory v tekoucím čase, kde se jen něco malého mohlo stát jinak, a vše by se zvrátilo - zaklapnou knihu a více o tom nechtějí slyšet. Snad se bojí, že by byli nuceni přehodnotit ty pravdy a zákony, podle kterých fungují. Nezůstala by jim pak žádná víra, žádné daná a neotřesitelná pravda; ocitli by se tak sami v mamutí knihovně plné knih popsaných něčím, o čem nikdy neslyšeli.
Já bych chtěl jen vědět mou úlohu v koloběhu. Znáte ji vy?

Náhodně aktuálně

10. července 2012 v 6:22 | Milllhause |  Bulharské dny
Krátce z domova, a ze světa, což výjimečně znamená totéž - záleží jen, jestli stojíte před nebo za plotem, o čemž se však dodnes vedou spory. Přeplněná a rozpálená Sofie se kutalí sama sebou skrzeva bezdeštné léto a my s ní. V nejnovější práci je to dobré, ale nevadilo by mi mít více práce - až tak jsme se změnil.
Co nikdo neví, je fakt, že svět je malý. Opravdu je to tak. Začal bych tím polákem, ale o nich se traduje, že jsou všude, takže když jsme ho ve Španělsku potkali, nebylo to zase až tak neuvěřitelné. Neuvěřitelné bylo ve Španělsku potkat itala, kterého jsem se v autobuse z letiště ptal, jak se dostanu do centra, ačkoliv jsem seděl v autobuse letiště-centrum. On mi poradil, ať prostě sedím a počkám na otevření dveří. Večer nás vzali na jeden dýchánek a koho tam nevidím. Itala, za kterým jsem nadšeně běžel říct, jaké neuvěřitelné náhody jsme spolu svědky, ale on jen mávl rukou a stranil se mne.
Jenomže potom jsem žil v Brně, a tam jsem čas od času pil pivo. Jedno horké léto, a bylo to 2.srpna 2010 jsme seděli s kamarádem na pivu, hovořili o těch náhodách, kdy si člověk na někoho vzpomene a pak jej hned potká, a on řekl:
"Ne vždycky si na někoho vzpomeneš s tím, že ho hned potkáš, takže to asi bude.... Ty vole. Nazdar!" řekl a vstanul se přivítat s kamarádem, kterého léta neviděl, a který navíc bydlel v Irsku, takže jsme ho - nebo já teda určitě - v Brně nečekali.
A minulé velikonoce jsme plánovali výlet do Brašova, takového milého města, velkého asi jako Ostrava, kdesi v Transylvánii, které je známé hlavně Vladem, tedy Drakulou. No nevyšlo to, nejeli jsme. Ale jedeme letos. V nové práci jsem absolvoval cvičení se dvěmi rumuny, ale cizinci tam byli taky, to je jasný. To byste neuhádli, odkuď jsou. Nebudu Vás napínat, oba prožili dětství dvacet kilometrů od Brašova, které znají tak, jako trhovec odbojný zná Ostravu. Náhoda? Samozřejmě, ale člověk se zamyslí. Proč nebyli z Bukureště..
Čtenáře by snad ještě mohlo zajímat, že bulhaři neumí jezdit na kole. Osm z deseti jezdí tak, že mají sedátko hrozně nízko, a tak při došlapu mají furt zkřivenou nohu, místo aby si protáhli sval. Nepřekvapuje mě to u chlapa v džínách, co jede z práce. Ale když tuhle techniku vidím u cyklisty v dresu, co se morduje do kopce, tak se tomu jeden podiví.
A ten pes, co jsme si pořídili, slyší jen na ser, čůrej kde nemáš a kousej. Někdy si říkám, proč jsem ho to učil.