Srpen 2012

Třistapětašedesát

28. srpna 2012 v 18:46 | Milllhause |  Bulharské dny
Tak už je to rok, co jsem se přestěhoval mezi bulhary. První rok vzal za své 24.08.2012, ale došlo mi to až den po výročí, ale to nevadí. Stejně jsem to neslavil. Takže co se tak přihodilo.

Ve chvílích, kdy jsem putoval do Bulharska a ve Vídni nasedával do letadla, postávali libyjští povstalci a havaroval Sojuz.

Ve chvílích, kdy jsem v září nastoupil na první místo v první firmě, zakázalo evropské vedení prodej 50 wattových žárovek v Evropské Unii. Den před prvním textem na blogu zahynuli hokejisté Jaroslavi při letecké nehodě. Z práce mě tehdy vezla tchýně k doktorovi na preventivní prohlídku. Jen se na mě podíval, a napsal, že jsem naprosto zdravý.

V pátek 20.října dopadli Kaddáffího. Umírá v rukou povstalců po několika hodinách. 11 dní na to se uveřejnilo, že na světě žije 7 miliard lidí. Ve stejný den zemřel Bořivoj Navrátil, neboli knoflíkář.

V listopadu se nestalo vůbec nic.

Prosinec. Dva dny po tom, co jsem já opustil první bulharskou firmu, opustili Američani Irák a Václav Havel Zemi. Silvestr byl podruhé v řadě oslaven hodinu před Českou republikou tady v Sofii, za společnosti pěti česky mluvících.

V lednu ztroskotala Concordia za přispění kapitána, který chtěl kvůli kamarádovi projet blízko břehu a 16.letá nizozemka Laura Dekkerová obeplula svět v rekordním čase, který ale nebyl zapsán mezi rekordy. Zemřela Etta James; podle časopisu Rolling Stone držitelka 22. nejlepšího hlasu historie.

V únoru se odvisílal 500. díl Simpsonů a zemřela Whitney Houston.

V březnu uběhlo 100 let od potopení Titanicu. Našel jsem si konečně práci. Hned na to si ji našla družka.

V dubnu zahájili soud s Breivikem.

V květnu Putin vyhrál prezidentské volby. Zase. A já jsem změnil práci. Zase.

V červnu jsme si pořídili psa. Už poslouchá. Když chce.

V červenci jsem měl narozeniny.

V srpnu byla olympiáda, NASA posadila na Mars vozítko a Breivik dostal 21 let.

Za celou tu dobu se nenarodil nikdo slavný, pokud nepočítáme děti slavných, které ale doopravdy stejně nikoho nezajímají.
Oscara a spoustu dalšího vyhrál Umělec. Skoro bych řekl, že právem. Během tohoto roku se propíralo členství některých akademiků. Překvapilo mě a spoustu dalších flmových fanoušků asi taky, že spousta členů akademie s filmem nemá vůbec nic společného. Jen jsou v radě, protože kdysi byli rodinými příslušníky někoho z byznysu. A pravidla či členství se za celou dobu nezměnila. Podle toho to taky někdy vypadá.

Dodatek: Chtěl jsem něco napsat k jinému textu, ale napíšu to tady. Alespoň to bude vypadat delší, protože co je delší, lidé podvědomě chápou jako lepší. Nebo nudnější.
Že Sinead O'Conner v listopadu 92 roztrhala v televizi fotku papeže, ví skoro každý. Stalo se to v pořadu Saturday Night Live. Zpívala a když se v textu dostala ke slovu Zlo, fotku před kamerou roztrhala. Poté ji hodila do kamery.
Hned v dalším vydání byl hostem pořadu Joe Pesci. Fotku papeže, jako omluvu publiku, složil. Poté před kameru vytáhnul fotku O'Conner a roztrhal ji za velkého potlesku publika. Zmínil ještě, že být to jeho pořad, dostala by Sinead dělovku.

Každopádně všemu zmíněnému je konec. Jede se dál.

Action brothers

26. srpna 2012 v 7:15 | Milllhause |  Film
Tento text neobsahuje žádné informace, které by jste nemohli vyčíst jinde. Jsou jen na jednom místě.

John McTiernan v roce 88 změnil svět akčního filmu. Do té doby byli diváci zvyklí jen na svaly a nepřekonatelné schopnosti borců, kteří byli sice tvrdí a pro jednoho bližního mohli vyhodit do povětří ostrov za kombinace pár ručních granátů a polívky, ale přesto nebyli z kamene. Sám McTiernan v roce 87 vsadil Schwarzennegera do džungle a natočil Predátora. Ten mu otevřel dveře.
O rok později McTiernan natočil Smrtonosnou past a obsadil do ní jakéhosi Willise; toho vtipálka z Moonlighting. Posadil ho docela klasicky proti přesile na jedno místo, ze kterého nebylo úniku, ale tentokrát si padouši nešli pro hlavního hrdinu. Hrdina se ocitnul ve špatnou dobu na nesprávném místě. Obyčejný člověk musel vykonat něco neobyčejného. To byla první změna v přístupu a pak se stalo ještě něco. Ve druhé polovině filmu hrdina s řeznými ránami na nohou plakal do telefonu a stal se z něj člověk z masa a kostí.
Za kamerou tehdy stál Jan De Bont, pětačtyřicetiletý kameraman, který už měl za sebou něco přes deset filmů - například Černý déšť či Cujo; film o pejskovi.
McTiernan si vybral holanďana De Bonta i pro svůj další film Hon na ponorku. První to film o agentovi CIA Jacku Ryanovi. Akční postava, která je pravým opakem svaly oplácaných borců s bezbolestnými za pasem. Postava z knížek Toma Clancyho byl prostý a nadmíru inteligentní kravaťák. Takové postavy se pomalu stávaly doménou Harrisona Forda, tedy správní muži, kteří dokážou překvapit sami sebe v neobvyklých situacích. Ford ale nabídku na roli Ryana odmítnul a dostal ji Alec Baldwin, který ve filmu čelil Seanu Connerymu coby ruskému kapitánovi ponorky, který se zajímá o USA úplně jinak, než byli Američané od Rusů do té doby zvyklí.
McTiernan tedy natočil film, kde nejenže zůstal u prototypu hrdiny ze Smrtonosné pasti, ale navíc přidal hlavnímu padouchovi dost lidský motiv.
Jan De Bont se v té době už připravoval na své první režijní počiny. Ještě nasnímal mimojiné Smrtonosnou zbraň 3, kde se učil řemeslu od Richarda Donnera, nebo naopak Základní Instinkt.
Pro svůj první film si vybral už spolehlivý typ hrdiny - obyčejného člověka, který se ocitnul v nebezpečné situaci. Člověka a hlavního hrdinu hrála Sandra Bullock, která řídila nezvladatelný autobus a snažila se za pomoci Keanu Reevese zachránit sebe i cestující. Jmenovalo se to Nebezpečná rychlost, jedna z klasik 90.let. O dva roky později pak natočil Twister a pokračoval v typu akčního filmu, který McTiernan pomohl nastartovat. Tentokrát se ale obyčejní lidé nebili s padouchy, ale s přírodou. Přicházela vlna katastrofických filmů.
McTiernan se v tom roce 95 po velkém zaváhání s Posledním akčním hrdinou vrátil tam, kde začal a natočil Smrtonosnou past 3, kterou vzkřísil po nepříliš úspěšné dvojce. Tu měl na starosti jakýsi Renny Harlin, režisér spíše béčkových produktů.
Pro McTiernana i De Bonta to znamenalo rozloučení se s první ligou. Než si k nim ale řekneme více, pojďme ještě k jednomu jménu, které té době producenti vyhledávali.

Jmenuje se Andrew Davis, a i když Vám jméno třeba nic neřekne, znáte ho dost dobře. Snad protože je z Chicaga, byl jeho první film o muzice. V tom dalším se pustil do slasher hororu, a ve třetím si zkusil konečně akční film a to se samotným Chuckem Norrisem - byl z toho nezapomenutelný Zákon mlčení (mimochodem Norris tehdy za dva roky natočil šest filmů - včetně prvního Delta Force).
A pak se konečně pustil Davis do pořádné práce. Natočil film Nico a nechal poprvé mírně zasvítit Sharon Stone a zazářit Stevena Seagala. Zvolil si tedy typ hrdiny, který je pravda obyčejný člověk z lidu, ale s pevnou vůlí a neobvyklými hmatovými schopnostmi. Lidem se líbilo, že někdo na plátně může vyřídit celou bandu pašeráků, aniž by pořádně vystřelil z pistole. Film se samozřejmě odehrával v Chicagu, jako spousta dalších z Davisovy tvorby.
Po čtyřech letech se Davis se Stevenem dali zase dohromady a natočili největší Seagolovu pecku Přepadení v Pacifiku. Před Pacifikem se ze Seagala pomalu stával hvězda; natočil pár filmů postavených na stejném typu hrdiny (upřímně od něj nikdo nečekal charakterní roli třeba ovdovělého květináře), ale po roli námořníka, který s malou pomocí prsaté modelky vyřídí teroristy na palubě zasloužené válečné lodi, se z něj stala superhvězda.
Davis ale neusnul na vavřínech - už za rok totiž natočil film, za který je dodnes nejvíce ceněn, a který mu zajistil respekt. Možná je to náhoda, ale ve filmu měl hrdinu, který zajistil úspěch i předchozím dvěma režisérům a měl taky notnou dávku štěstí, protože mu toho hrdinu zahrál Harrison Ford. Možná tušíte - v roce 1993 natočil Andrew Davis Uprchlíka. Bombu v kinech - protože vznikl film, který byl akční, ale který byl opět v nečem nový. Vztah zlého a hodného byl rozmělněný. Postavy a vztahy mezi nimi nebyly tak černobílé jako v jiných filmech té doby.
Například:
Smrtonosná past - dobrý policajt vs. zlí teroristi/zloději.
Nebezpečná rychlost - dobrá řidička autobusu a správňačtí poldové vs. zlý terorista.
V Uprchlíkovi už bylo všechno jinak, a policistovi Tommy-Lee Jonese nestačilo domnělého padoucha jen chytit; musel začít i myslet, jestli chytá toho, koho by chytat opravdu měl.
Davis oproti předchozím kolegům v úspěšné práci pokračoval - natočil na sklonku devadesátých let solidní kousky jako Řetězovou reakci, nebo Dokonalou vraždu.
Naproti tomu De Bont pokusil štěstí s Nebezpečnou rychlostí 2, ze které se vyklubal superpropadák, který bohužel navíc i produkoval, takže neulpěla jen jeho pověst, ale i peněženka. Jeho největší úspěchy ale dodnes zopakovat nedokázal. Mezi jeho poslední dva počiny patří produkce Minority report nebo režie Tomb Reider- Lary Croft. Ke kameře se už nevrátil.
McTiernan natočil ještě Vikingy, nebo Aféru Thomase Crowna, ale ani on už nedokázal přesvědčit, a režie mu je svěřována sporadicky. Momentální McTiernenova hořká situace je o to paradoxnější, že celou tuhle akční fazónu načal. V roce 2007 byl vyšetřován FBI, což je bohužel nejčastější souvislost, v jaké je jeho jméno zmiňováno.

Momentálně jsou akční hrdinové opět bijci s ultra nepřemožitelnými schopnostmi, kteří se ve zběsilých střizích vypořádavají jak s padouchy, tak s vlastními traumaty. Jakoby si dnešní generace vzala to lepší z obou prototypů akčních hrdinů osmdesátých a devadesátých let.
Akční hrdinové jsou lidštější. Mohli jsme proto vidět Bonda, který nehláškuje, ale naopak se vyčerpaný a vyděšený plazí pro protilátku, nebo Bourna, kterého na kolena nedostane zlá vládní korporace, ale vlastní svědomí.

What goes on

24. srpna 2012 v 17:52 | Milllhause |  Bulharské dny
Mohu o sobě pronášet, že jsem se narodil ve státě, který už neexistuje a jednou jsem viděl delfína. Bulhaři neumí jezdit na kole a neumí ani nastavit hodiny v autobuse. Umí ale pořádat družné zábavy a chystat bohaté a rozmanité jídelní stoly.
Co by se muselo stát s člověkem, který si do sklepa naskládal asi 120 listrů pálenky a nikdy už do něj nevkročil? Muselo by se stát, že umřel. A to se taky stalo, a bylo to jednoho léta před sedmi lety.
Po sedmi letech jsem do toho sklepa minulou neděli vstoupil a krom Rakie a mrtvé kočky natolik prošlé, že ani nesmrděla, jsem objevil i kolo BMX a spoustu železa. Dostal jsem příkaz všechno vyhodit a to jsem taky udělal. Venku jsem, aniž bych si o něj zažádal, dostal přiděleného vlastního cikána, který mi našel kontejner a vše tam naskládal, přičemž si vybral věci, které by mu mohly přjít vhod.
Jakmile byl kontejner téměř plný, objevil se u domu dokonce i povoz s koněm řízený dalšími dvěmi cikány, kteří se vyptali, kolik bych toho mohl ještě vynést ven. Odpověděl jsem "Chlapci, právě jsem skončil." - "Vím že holdujete psům, nepohrdněte tedy kočkou," pomyslel jsem si.
Povoz s koněm řízený párem znavených cikánů je v Sofii naprosto běžným jevem. V centru je pravda potíž je potkat, ale v okrajovým čtvrtích jsou ke spatření častěji než často. Plus v neděli.
Jinak pracuju pro kasino a tak jsem začal holdovat jeho hrám. Ne ovšem za vlastní peníze, což je nejkrásnější.
Stává se, že když vsadím jedno euro, vyhraju jich dvěsta. Anebo jsme vsadil 274 euro a nevyhrál jsem nic. Štěstí je vrtkavé. Změnil jsem hru, protože znám jeden fígl, který funguje asi tak v polovině případů. A prohrál jsme zbytek. Jednu chvíli mám tolik, další chvíli letím držkou dolů odmítajíc připustit si tíhu situace.
Včera jsem šel domů z práce. Asi to většina z Vás už zažila. Člověkem se provaluje dobrý pocit a představuje si, co bude dělat a jíst. Z meditace mě vyrušil nápis ulice, kterou pravidelně procházím od doby, co jsem se tady vyskytnul. Název zněl ЛИДИЦЕ. Pro těch pár z Vás, kdo se kvůli mě ještě nenaučili cyrilici rád přeložím - jde o Lidice.
Věděl jsem, že po vypálení Lidic se svět zhrozil a na spoustě míst planety od Mexika po Austráli se dá najít spousta ulic, které jsou po Lidicích pojmenované. Jen jsem ji prostě nečekal vedle baráku. Vedle baráku ale očekávám každodenní noční schůze psích gangů - ano, ještě s tím nepřestali. Minule a tůdle v neděli jim to zabralo asi tři hodiny a myslím, že jim na tématu dost záleželo, protože po sobě hlasitě štěkali a místy se nebojím použít slovo kvíleli.
Naše pes Arja sem tam taky kvílí. Nikdy jsem si nemyslel, že může existovat větší žárlivec, než ten, který je ukryt ve čtyřletém dítěti, jehož matka si našla přítele. Má na to v tu chvíli absolutní právo. Ale že ji předčí štěně, které po mě vyjede, jen jednu z holek obejmu, jsem byl překvapen. To už mě namouduši žádná legrace.
Bulharsko stálo v obou válkách na straně němců a v osmašedesátém nám do republiky zaslali několik tanků. Přesto tady ale žijí vcelku příjemnější a otevřenější lidé, než by se u nás dalo najít. A několik z nich nemá rádo Beatles, protože to byli levičáci.
Takhle to tady tedy vypadá. Takové je moje dnešní Bulharsko.

Člověk by měl mít koníčky

18. srpna 2012 v 10:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Sobota ráno. Další text.
Jako děcko jsem se zajímal o vesmír, jeho velikost, planety, souhvězdí a komety, které po nás uvidí obyvatelé Země až za dvě století. A postupem času jsem si byl čím dál jistější, že v něm nejsme sami. Protože to je přece povrchní jako prase si myslet, že my jsme jediní. Začal jsem tak věřit na UFO. Tolik mě to bavilo, že jsem měl i knížky o únosech UFO, kde se debatovalo, jestli to myslí ufouni dobře, nebo špatně. Jednu z nich napsal John E. Mack a v knížce uvedl šest příběhů svých pacientů, kteří byli uneseni.
V jiné knížce postavil celou mytologii spisovatel ne na UFO, ale na záhadných zmizeních - ať už šlo o lidi, lodě nebo domy. Knížku začal historkou z dětství, kdy se procházel v aleji. Po jedné straně vedl hustý živý plot. Pamatoval si, že několik metrů před nm procházela alejí dáma s malým psíkem, velice slušně oblečená. Najednou zabočila doleva, tedy do míst, kde vedl plot. Spisovatel, tehdy ještě dítě, si nepamatoval, že by tam byla díra či průchod a k tomu místu se rozběhl. Opravdu tam byl jen živý plot, hustě zarostlý jako všude jinde po celé své délce. Ta paní prostě...zmizela.
Jakýsi muž v té knize vyprávěl o svém putování a o tom, jak jednou narazil na starý dům na kraji vesnice. Dům vypadal jako postavený na konci devatenáctého století. Byl vysoký, barokní a umístěný v kopci. Vedla k němu jen jediná cesta a tou se vypravěč jednoho dne vydal. Začalo se stmívat a mraky nabíraly na barvě olova. Bylo jisté, že pokud nepožádá o přístřeší, promokne na kost. Po zaklepání ani zazvonění na domovní zvon se mu ale nedostalo žádné odpovědi.
Zkusil potáhnout za dveře, ty povolily a vypravěč vešel dovnitř. V domě se rozhlédnul. Vypadalo to, jakoby jeho obyvatelé odešli před pěti minutami. Dýmka ještě nevyhasla, z kuchyně potichu hrálo rádio a nad schody se svítilo. Nikdo tam však nebyl. Pocestný se ukryl přes noc a dům ráno opustil. Nechal v něm vzkaz s výrazem díků.
Když šel ten samý muž stejnou cestou po pár týdnech, po domě nebyla ani památka. Snažil se několikrát ujistit, že stojí opravdu na stejném poli, u stejné cesty. Cesta však místo aby vedla k domu, měnila se postupně v louku. Když se ptal ve vesnici na to, co se s domem přihodilo, nikdo z místních si na takový dům nepamatoval, snad jen že kdysi tady nějaký stál, ale ten vyhořel. "To bylo ale v minulém století," říkali.
A pak jsem se začal zajímat o mučení. Ne že bych v sobě nalezl touho jej provozovat, ale půjčil jsem si o tom pár knížek. Jedna se zabývala celou historií mučení od velice důmyslných protředků pužívaných v Antice, přes Středověk a jeho kobky a drtiče klobů, nebo použití zvěře (zejména slonů šlapajících provinilcům na hlavy), až po náš věk a plyny a všemožné další vymoženosti, jako je mučení rodiny před očima vyslýchaného.
Druhá knížka byla opět napsána jakýmsi člověkem, který popisoval vlastní poznatky. Nebyl přímo mučen, ani nemučil, ale stopoval různé případy mučení v posledních stoletích - a věnoval se těm případům, které nejsou těžké si představit, že by se staly komukoliv z nás. Vzpomínám si hlavně na jeden, protože když jsem si o něm četl, netušil jsem, co za mučení může být sexuální zneužívání muže (bylo mi čtrnáct).
Asi ve třicátých letech dvacátého století šla jakási mladice s přítelkyní ulicí a všimla si chlapíka stojícího vedle zaparkovaného auta. Byli na rušné ulici v centru města, auto stálo před kavárnou a mladice - dejmu to Ive - se do muže s autem - např. Jacka - zamilovala na první pohled. Kriminalistům to později vysvětlovala jako posedlost. Ive se dala s Jackem do řeči a nechala se odvézt do svého podkrovního bytu, kde jej spoutala k posteli a několik týdnů krmila, čistila a znásilňovala. Byl to její první přečin v životě. Když policisté Jacka našli, měl místo penisu jen černý pahýl.
A pak jsem se začínal zajímat o filmy. Doma jsem si vymysleli hru V čem hrál, kdy jsme jeden po druhém zvolili jméno herce a na papír vypsali všechny filmy, které si pamatujeme. Nebo jsme je říkali nahlas - jeden já, jeden ty. Začal jsem se zajímat, kdo s kým pracoval. Například jsem si hledal takové trojúhelníky, jako Brad Pitt, Kevin Bacon a Julia Roberts:
Bacon hrál s Julií v Hráčích se smrtí, Pitt hrál s Baconem ve Spáčích a nakonec Pitt s Julií např. v Mexičanovi. Vůbec nic z toho nevyplývá, ale dobře to trénuje paměť a člověku vytane na mysl i semtam nějaká zajímavost.
A to mi zůstalo do dneška. Mám plnou hlavu těc filmových kombinací, a vše ostatní tak chápu pomaleji - zde máte konečně důvod. Je to ale pořád lepší, než kdybych začal s filmy, ty mě v patnácti přestaly bavit a vrhnul bych se na mučení, které bych při zatýkaní (protože mě by asi chytili) sváděl na UFO.

Arja

12. srpna 2012 v 21:19 | Milllhause |  Bulharské dny
Témata se vyhýbají prstům přilepeným ke klávesnici. Jenomže kdyby si Albarn do ruky nebral kytaru a nezkoušel to, tak by asi těžko napsal takové písničky. A tak i já budu prostě kmitat prsty, a pokud se mi něco vloudí do textu, tak dobře. Pokud ne, tak nedobře.
Začínám docela pravidelně běhat, protože Huskey říká, že je tak třeba. A tak se docela činím. Běhám jako ďas, ona okolo mne, a někdy ji musím domů spíš tahat, protože už se jí moc nechce. Má pět měsíců, pokřtili jsme ji Arja (snad pro ty modré oči) a dovoluje si na holuby. K mé smůle si dovoluje i na nasrané vlčáky, kterých míjíme spoustu. V jednom z prvních textů jsem zmínil, že tady máme řadu toulavých psů. Většina jich je smířených s osudem a pobíhající štěňata je nezajímají. Jsou unavení a staří.
Pak jsou tady gangy, smečky čtyř až sedmi psů s jasně daným šéfem, kteří pospolu putují svým rajonem a koušou a nahánějí cizáky. Někdy mám pocit, že jak tak tou Sofijskou Slatinou procházíme, že tady nejsou žádná hluchá místa. Všude už to někomu patří. A tak když chodíme na naše ranní toulky po ulici Geo Milev, narazíme na jednu z těch smeček, kteří na nás z protějšího chodníku štěkají. A Arja jim nadšeně mává a vrtí ocasem. A to potom příjde další druh psa, který je toulavý, ale dobrý. A začne Arju chránit a vydá se na zteč celé smečce. Takoví mi nevadí.
Pro ty modré oči. Pamatuju, že když jsme ve škole kdysi probírali druhou světovou válku, řekla mi učitelka, že bych byl ideálním Árijcem - blonďák s modrýma očima. Ve skutečnosti je průměrný surfař.
A naše Arja má taky modré oči, a je světlá, nikoli černá. Je světle hnědá a pěkná. Tuhle jsme byli v parku a jeden samec už ji chtěl tak moc, že na ni skočil. Musel jsem ho zní sundat. Chuděra ještě nechápala smysl téhle hry. Ale zapamatovala si mrcha tu pozici, a tak teď skáče úplně stejně po všech vzrůstem menších čoklech - male, female, sometimes camel.
Večer pak přijde, lehne si mi na nohy a prdne si. Dává mi tím najevo, že se tu cítí doma, protože kde jinde to má člověk pustit bez okolků, než doma. Venku. Ano, venku. A tak čekáme dvě hodiny v parku, než se vydělá, aby uvolnila svěrače na chodníku před barákem.
Musím však říct - tedy říci - že i když jsem psa ani fenu nechtěl, tuhle jsem si oblíbil. Před chvíli jsem uložil malou, a Arja mezitím převrhla tác s večeří, kterou mi sežrala a pro jistotu mi vylila i limonádu. Skleničku nerozbila. Trochu jsem ji poškádlil mým bičem a už je klid. Hučí tu akorát větrák počítače a auta příjíždějící z víkendu a prdící mi pod okny.
Takhle bych tu neděli zakončil. V Sofii dnes bylo slunečné počasí s mírně studeným vzduchem.

Gangsta brothers

4. srpna 2012 v 9:57 | Milllhause |  Film
Tento text je o třech filmech, které spolu udělali Joe Pesci, Robert DeNiro a Martin Scorsese. Je hodně zajímavý.

Začnu Joe Pescim, o kterém málokterý neangličan a neital ví, jak se správně vyslovuje jeho jméno (peši). To mimochodem italsky znamená ryba. Na Pesciho se dá pamatovat čtyřikrát a pokaždé jinak. Jako na zloděje třetí kategorie, jako na ukecaného parťáka ještě ukecanějších policajtů, nebo jako na gangstera, ze kterého se svírala řiť i DeNirovi. Nebo jako na vynikajícího muzikanta.
Život mu nezměnil DeNirův telefon, ale jakýsi Ralph De Vito, který natočil v roce 1976 film Death Collector, do kterého Pesciho obsadil. Pescimu bylo třiatřicet a v podle všech ukazatelů v průměrném filmu zazářil. Ralph De Vito už poté nikdy nic ve světě filmu neudělal; zemřel o sedm let později. Ví se o něm tak málo, že se ani neví, kdy a kde se narodil. Může nám to být jedno. To hlavní totiž je, že ten film viděl DeNiro s jakýmsi Martinem Scorsesem.
Scorsese, jeden z generace filmařů narozených ve třicátých letech, měl v době telefonátu Pescimu za sebou už tři filmy s DeNirem, včetně Taxikáře. Spolu s DePalmou, Coppolou, Spielbergem a Lucasem obraceli Hollywood vzhůru nohama. Poslední tři mu předávali jeho jediného Oscara za Skrytou identitu o 40 let později.
Scorsese v roce 77 po neúspěchu posledního filmu New York, New York a rozvodu upadnul do víru koksu, na který zval každého, koho potkal. Naštěstí se mu do ruky dostaly memoáry boxera Jake LaMotty. Obsadil do role boxera DeNira, který si vyzdobil tělo svaly a byl to DeNiro, kdo si vzpomněl na nízkorozpočtový film Death Collector, kde v roli zlodějíčka viděl jakéhosi taliána. Sedli se Scorsesem k telefonu, zavolali Pescimu a nabídli mu roli bratra LaMotty.
Joe Pesci, který čtyři roky nenatočil vůbec nic a dřel ve své italské restauraci, roli vzal. Film Zuřící býk natočený v černobílé jak všichni ví, udeřil plnou silou. Řečeno normálně se mu dařilo jak u lidí, tak u kritiků, kteří ho velebí dodnes. DeNiro si zašel pro sošku, Scorsese a Pesci v sále při předávání seděli taky, a sledovali svou neproměněnou nominaci.
Pro všechny to znamenal příliv dobrých let. Před jejich dalším společným filmem to šlo asi takhle:

Pesci začal pravidelně dostávat role, z osmdesátých let ale patří mezi jeho největší úspěchy malá role v Tenkrát v Americe, 90 minut dlouhém klipu Moonwalker s Michaelem Jacksonem a hlavně role Leo Getze ve Smrtonosné zbrani 2.
Scorsese hned po Zuřícím býkovi hned s DeNirem natočil film Král komedie. Pak taky pracoval s Jacksonem, kterému natočil půlhodinový gangsterský klip k písni Bad, ale nejvíce vzruchu za tu dobu způsobil Posledním pokušením Ježíše Krista, vysněným projektem, který plánoval už od raných sedmdesátých let.
Nejvíce ale makal čerstvý držitel druhého Oskara DeNiro, který natočil 12 filmů - jen námatkou zmíním sci-fi Brazil, gangsterský epos Tenkrát v Americe, nebo role Caponeho v Neúplatných.
Pak se spolu sešli v Mafiánech, kde hlavní roli dostal Ray Liotta. Historka o několika gangsterech navzájem postřílených či prodaných donesla sošku Pescimu za vedlejší roli a dodnes je s Kmotrem a Zjizvenou tváří jednou z nejlepších gangsterek vůbec.
Jedna z nejlepších scén filmu "You think I'm funny?" je ve filmu díky Pescimu, který tuto historku přinesl z dob, kdy makal v restauraci. Jednou to prý řekl jednomu chlápkovi, který se pak naštval. Pesci to Scorsesemu navrhnul a ten Pescimu a Liottovi řekl, aby scénu improvizovaně odehráli, aniž komukoliv něco řekli. Když si scénu pustíte, jen Pesci a Liotta v té chvíli věděli, co se děje.

A potom šel život dál. Zase. A DeNiro se Scorsesem spolu hned natočili film. Zase. Jmenoval se Mys hrůzy a kromě toho DeNiro natočil blockbuster Oheň, a Pesci natočil blockbuster Sám doma (v době vzniku jeden z pěti nejúspěšnějších filmů všech dob; roli Pesciho DeNiro předtím odmítnul) a Scorsese natočil jeden ze svých mnoha muzikálních dokumentů - tentokrát o Michaelu Jacksonovi.
Všichni tři se ale už po čtyřech letech dali opět dohromady a začali připravovat Casino. Do party tentokrát přivzali Sharon Stone. Náhodou je, že spolu DeNiro, Pesci a Scorsese udělali tři filmy a všechny byly biografické. Ten poslední - Casino - sice nejméně, protože byl událostmi spíše inspirován, ale přece.
DeNiro si stejně jako v Mafiánech zahrál chlapa, na kterého je spoleh, a Pesci si zopakoval roli chlapa, ze kterého jde hlavně strach a který se z malé ryby stane téměř šéfem, ale padne před cílem. A Sharon Stone narozdíl od Liotty parťáky neprodala, ale samu sebe utopila v droze.
Film nebyl tak obdivovaný jako Mafiáni, ale už na filmovce nás učili, že je to tříhodinová vysoká škola střihu. Minimálně první hodinu člověk nestíhá ani dýchat. Nebo - opět normálně řečeno - si vás film velmi snadno obmotá kolem prstu.

Byla to i poslední spolupráce jak všech tří, tak i DeNira se Scorsesem (dohromady natočili osm filmů). DeNiro si v dalších letech a dodnes upevnil a upevňuje pověst herecké legendy, Pesci dotočil své série Sám doma a Smrtonosných zbraní a Scorsese si našel nového parťáka pro nové století - DiCapria. Jejich přátelství je respektováno i z důvodu, že třeba v případě filmu Letec, byl DiCaprio tím, kdo projekt přivedl k životu a Scorsese mu zavolal, že by s ním rád zase dělal.
O těchhle dvou si ale pišme a čtěme, až natočí minimálně pár dalších filmů.

Abyste neřekli, tak tady je malá laskomina pro ty, co dočetli až sem:
http://www.youtube.com/watch?v=r_DwZfyXAXI

Seriál Vaškové 5/5 - Čtvrtý

2. srpna 2012 v 23:18 | Milllhause |  Seriály
Václav IV. (1361 - 1419)

A nakonec ten, kvůli kterému jsem se vůbec rozhodnul se v těch Václavech babrat. Odjakživa to je pro mě totiž nejbohatší postava. Ne svými skutky, ale roztrhanou osobností. Když jste synem toho nejlepšího, který vás navíc rozmazlil, těžko se vám žije a zvedá laťku.
Karel IV. jej zahrnul až přehnanou péčí a držel nad ním ochrannou ruku. Dědu Jana "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal" Lucemburského nikdy nepoznal, ale i s ním byl srovnáván, hlavně co se týče diplomatických schopností. Já ale mezi nimi vidím největší rozdíl v jejich odchodu a posledních letech života, kdy se Václav zcela neschopen postavit za jakoukoli věc odklidil do ústraní a zřekl se přítele, zatímco Jan Lucemburský se v naprosté slepotě vydal na bojiště, kde ve chvíli, kdy se už syn Karel IV. mlátil uprostřed vřavy, poprosil chlapy okolo, aby jej tam zavedli taky, kde to nakonec všichni do jednoho odnesli. Našli je až ráno.
Václav vyrůstal a slyšel jen o vzkvétání země a o národem velebených otci a dědovi. Jak už to tak chodilo, Karel mu už v raných letech domlouval sňatky, první dvě domluvy ale z politických důvodů nevyšly (pokaždé se nastávající jmenovala Alžběta); nakonec si vzal Johannu Bavorskou a to když mu bylo sedm a jí čtrnáct. Zemřela mu o šestnáct let později a v noci, když jí jeden z dvorních psů prokousnul hrdlo - takhle to alepsoň vypověděl jeden ze strážců. Psů a zvěřiny bylo na dvoře za panování Václava IV. vůbec mnoho; byl to veliký milovník zvířat.
Když Karel IV. zemřel, vrhnul se Václav na politiku dost aktivně, jenže po čase mu došel dech. Čím dál více trávil čas na lovech a večírcích (což čtenář, který se prokousal textem až sem, pochopil, že byla oblíbená činnost všech nesvatých Václavů - a možná pořád ještě je).
Jeho první velký spor, o kterém se v souvislosti s Václavem IV. nikdy mluvit nepřestane, je spor s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Ten trval léta a měl počátky už v angažování se v mezinárodních náboženských sporech, což Václav odmítal, ale Jan přesto prohlašoval do světa jasná stamoviska, např. že dvojpapežství je ďáblovo dílo a podobně (o chvíli později se dozvíme, jak celou záležitost po staletích vyřešil až Václavův bratr Zikmund).
Je to skoro příběh pro dramatický celek, takže ať se čtenáři scénaristé nebrání invencím. V té době už několik staletí cloumalo Evropou tzv. Velké schizma, ve kterém se jednalo o rozpor mezi křesťanským východem a západem. Spor krále a arcibiskupa se týkal jmenování vysokých církevních hodnostářů. Václav chtěl mít zásadní slovo při volbě, chtěl na těch pozicích sobě rovného. Jan z Jenštejna ale viděl jmenování jak svou pravomoc. Celý spor dosáhnul vrcholu, kdy si arcibiskup dovolil jmenovat opata Olena, zatímco pobýval Václav na Křivoklátě a neměl tak možnost podat včas námitky. Jmenování proběhlo 10.3. 1393. Václav spustil vyšetřování na jehož konci byli uvězněni arcibiskupovi věrní, mezi kterými se vyskytoval i generální vikář Jan Nepomucký. Ten krále údajně i veřejně kritizoval a navíc králi ani nesdělil snad jednu ze zpovědí královny.
Václav svolil k mučení Jana Nepomuckého, kterého se údajně i sám účastnil. Mrtvé Nepomuckého tělo poté shodili do Vltavy; tělo našli na den přesně za čtyři týdny rybáři nedaleko Nepomuckého kláštera. To byla markantní změna v přístupu k práci, když si to porovnáme s Václavovým otcem; tohle mučení vysoce přesahovalo i tehdejší normy, protože bylo vykonáno na někom z církve. Následky pro Václava neproběhly kvůli něčemu, čím vlastně celá věc začala - Řím pro boj s dvojpapežstvím potřeboval podporu Českých zemí a nemohl si dovolit si poštvat krále. Jan z Jenštejna nakonec po marných pokusech Václava osočit odjel do Říma, kde v roce 1400 skonal.
Ne že by ale Václav problémy vyřešil. Mohlo se mu to tak zdát, ale vlastně tím jen zadal podnět ke kruté budoucnosti, která čekala za dveřmi. Již o rok později došla šlechtě trpělivost a Václava zajali - důvod byl jednoduchý: král se prostě nestaral, a co se týkalo jeho oblíbenců (jemu rovných) na důležitých postech, tak ti si dělali, co je napadlo.
Václava záhy vysvobodil jeho bratr, čímž se mu opět dostala pomoc rodiny, která už však byla poslední. Bratr se jmenoval Jan Zhořelecký (to bylo Václavovi 33 a jeho bratru 24 let), ale přesto musel Václav o dva roky později a po Zhořeleckého smrti podmínky šlechty přijmout.
Od té chvíle to šlo velice snadno - na evropskou scénu vystoupal další Václavův bratr Zikmund, liška ryšavá, který už za Václavem nestál (byl mladší o sedm let). Roky předtím jej Václav poslal do Polska, aby se Zikmund naučil zvyky, řeč a poznal zemi. Zikmund Václava v roce 1402 naopak poslal do vězení na dva roky; to už Zikmund fakticky vládnul. Václav se v té době tituloval římským králem, ale na to nikdo nebral ohled. Snad bylo vidět, jaká osobnost Zikmund byl - dodnes je ve světě považován za vrcholného politika. Jen u nás se to zúžilo na lišku ryšavou a toho, co poslal Husa na smrt.
Když se konal pohřeb Karla IV., pronesl na něm jakýsi Vojtěch Raňkův z Ježova, že Českou zem čekají těžké časy. O pouhou jednu generaci později byla země v rozvratu, k čemuž ale přispělo i několik morových epidemií ve druhé polovině čtrnáctého století, které kosily mezi 30-50% obyvatelstva. Problém epidemie by vyřešen až o 300 let později zavedením kanalizace.
O kanalizaci ale Václav v té době nedumal. Více jej zajímal sněm v Pise roku 1409, kde jej znovuzvolili Německým králem. Kolik se Václav zaradoval nevíme; víme jen, že se přesto nikdy neujal vlády; tu už pevně drže Zikmund. Odtud přízvisko Král bez koruny.
Začátkem patnáctého století se začalo Václavovo jméno objevovat ve spojitosti s Janem Husem, Václav jej podporoval. Vyvrcholilo to Dekretem kutnohorským, který omezil vliv cizinců na univerzitě a jmenováním Jana Husa rektorem. Po letech je ale odcizila Husova kritika odpustků, kterou právě Václav zaštítil.
Koncil v kostnici svolal na Zikmundův podnět papež Jan XXIII. a trval tři a půl roku. Na něm Zikmund vyřešil problém dvojpapežství. V té době byli dokonce tři papežové. Všichni byli pozváni a donuceni k abdikaci. Jan XXIII. se pokusil uprchnout, ale byl dopaden a dokonce jej vsadili do stejného vězení, kde předtím pobýval Jan Hus.
Václav k upálení Jana Husa neřekl ani popel. Schoval se do ústraní , kde jej Zikmund nechal na pokoji. Nedokázal zaujmout stanovisko a postoj, ať už šlo o Husa, nebo o první pražskou defenestraci, která mu přivodila mrtvici. Zemřel o sedmnáct dní později ve svých osmapadesáti. Před smrtí již neměl zájem o svět, na svém dvoře nepodoporoval ani kronikářství (snad vědom si svých chyb). Zemřel bezdětný po boku ženy Žofie, pochován byl ve Zbraslavi s předky.
Jeho postoj k Husovi ale měl snad ještě jednu dohru. Jak už jsem psal - roku 1420 byla Zbraslav vypleněna Husity a Václavovo tělo bylo vytaženo z hrobu a zneuctěno. Čtyři roky poté byl ženou Žofií uložen v hrobce českých králů pod chrámem sv. Víta.
Protože Jan Lucemburský byl výborný diplomat a uměl umřít, Karel IV. nechal rozkvést zemi a Zikmund dokázal vládnout celých padesát let a dokázal se vypořádat jak se schizmatem, tak s celou Husitskou revolucí, kterou definitvně srazil k zemi v Bitvě u Lipan, je Václav logicky vnímán jako nejslabší článek této dynastie; nerozhodný a nesamostatný, snad i komplexy naplněný člověk, který se bez pomoci otce či bratra nebyl schopen prosadit.

Děkuji za pozornost.