Člověk by měl mít koníčky

18. srpna 2012 v 10:58 | Milllhause |  Bulharské dny
Sobota ráno. Další text.
Jako děcko jsem se zajímal o vesmír, jeho velikost, planety, souhvězdí a komety, které po nás uvidí obyvatelé Země až za dvě století. A postupem času jsem si byl čím dál jistější, že v něm nejsme sami. Protože to je přece povrchní jako prase si myslet, že my jsme jediní. Začal jsem tak věřit na UFO. Tolik mě to bavilo, že jsem měl i knížky o únosech UFO, kde se debatovalo, jestli to myslí ufouni dobře, nebo špatně. Jednu z nich napsal John E. Mack a v knížce uvedl šest příběhů svých pacientů, kteří byli uneseni.
V jiné knížce postavil celou mytologii spisovatel ne na UFO, ale na záhadných zmizeních - ať už šlo o lidi, lodě nebo domy. Knížku začal historkou z dětství, kdy se procházel v aleji. Po jedné straně vedl hustý živý plot. Pamatoval si, že několik metrů před nm procházela alejí dáma s malým psíkem, velice slušně oblečená. Najednou zabočila doleva, tedy do míst, kde vedl plot. Spisovatel, tehdy ještě dítě, si nepamatoval, že by tam byla díra či průchod a k tomu místu se rozběhl. Opravdu tam byl jen živý plot, hustě zarostlý jako všude jinde po celé své délce. Ta paní prostě...zmizela.
Jakýsi muž v té knize vyprávěl o svém putování a o tom, jak jednou narazil na starý dům na kraji vesnice. Dům vypadal jako postavený na konci devatenáctého století. Byl vysoký, barokní a umístěný v kopci. Vedla k němu jen jediná cesta a tou se vypravěč jednoho dne vydal. Začalo se stmívat a mraky nabíraly na barvě olova. Bylo jisté, že pokud nepožádá o přístřeší, promokne na kost. Po zaklepání ani zazvonění na domovní zvon se mu ale nedostalo žádné odpovědi.
Zkusil potáhnout za dveře, ty povolily a vypravěč vešel dovnitř. V domě se rozhlédnul. Vypadalo to, jakoby jeho obyvatelé odešli před pěti minutami. Dýmka ještě nevyhasla, z kuchyně potichu hrálo rádio a nad schody se svítilo. Nikdo tam však nebyl. Pocestný se ukryl přes noc a dům ráno opustil. Nechal v něm vzkaz s výrazem díků.
Když šel ten samý muž stejnou cestou po pár týdnech, po domě nebyla ani památka. Snažil se několikrát ujistit, že stojí opravdu na stejném poli, u stejné cesty. Cesta však místo aby vedla k domu, měnila se postupně v louku. Když se ptal ve vesnici na to, co se s domem přihodilo, nikdo z místních si na takový dům nepamatoval, snad jen že kdysi tady nějaký stál, ale ten vyhořel. "To bylo ale v minulém století," říkali.
A pak jsem se začal zajímat o mučení. Ne že bych v sobě nalezl touho jej provozovat, ale půjčil jsem si o tom pár knížek. Jedna se zabývala celou historií mučení od velice důmyslných protředků pužívaných v Antice, přes Středověk a jeho kobky a drtiče klobů, nebo použití zvěře (zejména slonů šlapajících provinilcům na hlavy), až po náš věk a plyny a všemožné další vymoženosti, jako je mučení rodiny před očima vyslýchaného.
Druhá knížka byla opět napsána jakýmsi člověkem, který popisoval vlastní poznatky. Nebyl přímo mučen, ani nemučil, ale stopoval různé případy mučení v posledních stoletích - a věnoval se těm případům, které nejsou těžké si představit, že by se staly komukoliv z nás. Vzpomínám si hlavně na jeden, protože když jsem si o něm četl, netušil jsem, co za mučení může být sexuální zneužívání muže (bylo mi čtrnáct).
Asi ve třicátých letech dvacátého století šla jakási mladice s přítelkyní ulicí a všimla si chlapíka stojícího vedle zaparkovaného auta. Byli na rušné ulici v centru města, auto stálo před kavárnou a mladice - dejmu to Ive - se do muže s autem - např. Jacka - zamilovala na první pohled. Kriminalistům to později vysvětlovala jako posedlost. Ive se dala s Jackem do řeči a nechala se odvézt do svého podkrovního bytu, kde jej spoutala k posteli a několik týdnů krmila, čistila a znásilňovala. Byl to její první přečin v životě. Když policisté Jacka našli, měl místo penisu jen černý pahýl.
A pak jsem se začínal zajímat o filmy. Doma jsem si vymysleli hru V čem hrál, kdy jsme jeden po druhém zvolili jméno herce a na papír vypsali všechny filmy, které si pamatujeme. Nebo jsme je říkali nahlas - jeden já, jeden ty. Začal jsem se zajímat, kdo s kým pracoval. Například jsem si hledal takové trojúhelníky, jako Brad Pitt, Kevin Bacon a Julia Roberts:
Bacon hrál s Julií v Hráčích se smrtí, Pitt hrál s Baconem ve Spáčích a nakonec Pitt s Julií např. v Mexičanovi. Vůbec nic z toho nevyplývá, ale dobře to trénuje paměť a člověku vytane na mysl i semtam nějaká zajímavost.
A to mi zůstalo do dneška. Mám plnou hlavu těc filmových kombinací, a vše ostatní tak chápu pomaleji - zde máte konečně důvod. Je to ale pořád lepší, než kdybych začal s filmy, ty mě v patnácti přestaly bavit a vrhnul bych se na mučení, které bych při zatýkaní (protože mě by asi chytili) sváděl na UFO.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama