Seriál Vaškové 5/5 - Čtvrtý

2. srpna 2012 v 23:18 | Milllhause |  Seriály
Václav IV. (1361 - 1419)

A nakonec ten, kvůli kterému jsem se vůbec rozhodnul se v těch Václavech babrat. Odjakživa to je pro mě totiž nejbohatší postava. Ne svými skutky, ale roztrhanou osobností. Když jste synem toho nejlepšího, který vás navíc rozmazlil, těžko se vám žije a zvedá laťku.
Karel IV. jej zahrnul až přehnanou péčí a držel nad ním ochrannou ruku. Dědu Jana "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal" Lucemburského nikdy nepoznal, ale i s ním byl srovnáván, hlavně co se týče diplomatických schopností. Já ale mezi nimi vidím největší rozdíl v jejich odchodu a posledních letech života, kdy se Václav zcela neschopen postavit za jakoukoli věc odklidil do ústraní a zřekl se přítele, zatímco Jan Lucemburský se v naprosté slepotě vydal na bojiště, kde ve chvíli, kdy se už syn Karel IV. mlátil uprostřed vřavy, poprosil chlapy okolo, aby jej tam zavedli taky, kde to nakonec všichni do jednoho odnesli. Našli je až ráno.
Václav vyrůstal a slyšel jen o vzkvétání země a o národem velebených otci a dědovi. Jak už to tak chodilo, Karel mu už v raných letech domlouval sňatky, první dvě domluvy ale z politických důvodů nevyšly (pokaždé se nastávající jmenovala Alžběta); nakonec si vzal Johannu Bavorskou a to když mu bylo sedm a jí čtrnáct. Zemřela mu o šestnáct let později a v noci, když jí jeden z dvorních psů prokousnul hrdlo - takhle to alepsoň vypověděl jeden ze strážců. Psů a zvěřiny bylo na dvoře za panování Václava IV. vůbec mnoho; byl to veliký milovník zvířat.
Když Karel IV. zemřel, vrhnul se Václav na politiku dost aktivně, jenže po čase mu došel dech. Čím dál více trávil čas na lovech a večírcích (což čtenář, který se prokousal textem až sem, pochopil, že byla oblíbená činnost všech nesvatých Václavů - a možná pořád ještě je).
Jeho první velký spor, o kterém se v souvislosti s Václavem IV. nikdy mluvit nepřestane, je spor s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Ten trval léta a měl počátky už v angažování se v mezinárodních náboženských sporech, což Václav odmítal, ale Jan přesto prohlašoval do světa jasná stamoviska, např. že dvojpapežství je ďáblovo dílo a podobně (o chvíli později se dozvíme, jak celou záležitost po staletích vyřešil až Václavův bratr Zikmund).
Je to skoro příběh pro dramatický celek, takže ať se čtenáři scénaristé nebrání invencím. V té době už několik staletí cloumalo Evropou tzv. Velké schizma, ve kterém se jednalo o rozpor mezi křesťanským východem a západem. Spor krále a arcibiskupa se týkal jmenování vysokých církevních hodnostářů. Václav chtěl mít zásadní slovo při volbě, chtěl na těch pozicích sobě rovného. Jan z Jenštejna ale viděl jmenování jak svou pravomoc. Celý spor dosáhnul vrcholu, kdy si arcibiskup dovolil jmenovat opata Olena, zatímco pobýval Václav na Křivoklátě a neměl tak možnost podat včas námitky. Jmenování proběhlo 10.3. 1393. Václav spustil vyšetřování na jehož konci byli uvězněni arcibiskupovi věrní, mezi kterými se vyskytoval i generální vikář Jan Nepomucký. Ten krále údajně i veřejně kritizoval a navíc králi ani nesdělil snad jednu ze zpovědí královny.
Václav svolil k mučení Jana Nepomuckého, kterého se údajně i sám účastnil. Mrtvé Nepomuckého tělo poté shodili do Vltavy; tělo našli na den přesně za čtyři týdny rybáři nedaleko Nepomuckého kláštera. To byla markantní změna v přístupu k práci, když si to porovnáme s Václavovým otcem; tohle mučení vysoce přesahovalo i tehdejší normy, protože bylo vykonáno na někom z církve. Následky pro Václava neproběhly kvůli něčemu, čím vlastně celá věc začala - Řím pro boj s dvojpapežstvím potřeboval podporu Českých zemí a nemohl si dovolit si poštvat krále. Jan z Jenštejna nakonec po marných pokusech Václava osočit odjel do Říma, kde v roce 1400 skonal.
Ne že by ale Václav problémy vyřešil. Mohlo se mu to tak zdát, ale vlastně tím jen zadal podnět ke kruté budoucnosti, která čekala za dveřmi. Již o rok později došla šlechtě trpělivost a Václava zajali - důvod byl jednoduchý: král se prostě nestaral, a co se týkalo jeho oblíbenců (jemu rovných) na důležitých postech, tak ti si dělali, co je napadlo.
Václava záhy vysvobodil jeho bratr, čímž se mu opět dostala pomoc rodiny, která už však byla poslední. Bratr se jmenoval Jan Zhořelecký (to bylo Václavovi 33 a jeho bratru 24 let), ale přesto musel Václav o dva roky později a po Zhořeleckého smrti podmínky šlechty přijmout.
Od té chvíle to šlo velice snadno - na evropskou scénu vystoupal další Václavův bratr Zikmund, liška ryšavá, který už za Václavem nestál (byl mladší o sedm let). Roky předtím jej Václav poslal do Polska, aby se Zikmund naučil zvyky, řeč a poznal zemi. Zikmund Václava v roce 1402 naopak poslal do vězení na dva roky; to už Zikmund fakticky vládnul. Václav se v té době tituloval římským králem, ale na to nikdo nebral ohled. Snad bylo vidět, jaká osobnost Zikmund byl - dodnes je ve světě považován za vrcholného politika. Jen u nás se to zúžilo na lišku ryšavou a toho, co poslal Husa na smrt.
Když se konal pohřeb Karla IV., pronesl na něm jakýsi Vojtěch Raňkův z Ježova, že Českou zem čekají těžké časy. O pouhou jednu generaci později byla země v rozvratu, k čemuž ale přispělo i několik morových epidemií ve druhé polovině čtrnáctého století, které kosily mezi 30-50% obyvatelstva. Problém epidemie by vyřešen až o 300 let později zavedením kanalizace.
O kanalizaci ale Václav v té době nedumal. Více jej zajímal sněm v Pise roku 1409, kde jej znovuzvolili Německým králem. Kolik se Václav zaradoval nevíme; víme jen, že se přesto nikdy neujal vlády; tu už pevně drže Zikmund. Odtud přízvisko Král bez koruny.
Začátkem patnáctého století se začalo Václavovo jméno objevovat ve spojitosti s Janem Husem, Václav jej podporoval. Vyvrcholilo to Dekretem kutnohorským, který omezil vliv cizinců na univerzitě a jmenováním Jana Husa rektorem. Po letech je ale odcizila Husova kritika odpustků, kterou právě Václav zaštítil.
Koncil v kostnici svolal na Zikmundův podnět papež Jan XXIII. a trval tři a půl roku. Na něm Zikmund vyřešil problém dvojpapežství. V té době byli dokonce tři papežové. Všichni byli pozváni a donuceni k abdikaci. Jan XXIII. se pokusil uprchnout, ale byl dopaden a dokonce jej vsadili do stejného vězení, kde předtím pobýval Jan Hus.
Václav k upálení Jana Husa neřekl ani popel. Schoval se do ústraní , kde jej Zikmund nechal na pokoji. Nedokázal zaujmout stanovisko a postoj, ať už šlo o Husa, nebo o první pražskou defenestraci, která mu přivodila mrtvici. Zemřel o sedmnáct dní později ve svých osmapadesáti. Před smrtí již neměl zájem o svět, na svém dvoře nepodoporoval ani kronikářství (snad vědom si svých chyb). Zemřel bezdětný po boku ženy Žofie, pochován byl ve Zbraslavi s předky.
Jeho postoj k Husovi ale měl snad ještě jednu dohru. Jak už jsem psal - roku 1420 byla Zbraslav vypleněna Husity a Václavovo tělo bylo vytaženo z hrobu a zneuctěno. Čtyři roky poté byl ženou Žofií uložen v hrobce českých králů pod chrámem sv. Víta.
Protože Jan Lucemburský byl výborný diplomat a uměl umřít, Karel IV. nechal rozkvést zemi a Zikmund dokázal vládnout celých padesát let a dokázal se vypořádat jak se schizmatem, tak s celou Husitskou revolucí, kterou definitvně srazil k zemi v Bitvě u Lipan, je Václav logicky vnímán jako nejslabší článek této dynastie; nerozhodný a nesamostatný, snad i komplexy naplněný člověk, který se bez pomoci otce či bratra nebyl schopen prosadit.

Děkuji za pozornost.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama