Září 2012

Pokrytec

30. září 2012 v 10:50 | Milllhause |  Bulharské dny
"A není to teď už jedno?" zeptala se.
"To není jedno" řekl, a dál se válel v posteli Fandovy mámy.
Je mi volné, co si o mě kdo myslí. Žiju si jak chci, dělám si co chci, protože tomu věřím a nepotřebuju nikoho, aby mi to povrzoval.
"Nepotřebuju, abyste mi říkal, že mám pravdu. Vím, že ji mám."
V lednu dva devět jsme byl ve Zlíně, a když jsme se už balili, že pojedeme zpátky do Ostravy, sedl si ještě řidič k počítači a zaregistroval se na nějaké stránce, kterou nazval Facebook.
"V Británii to je prý hit," řekl. Já jsem dojel domů, a i když jsem nikdy nebyl schopen navštěvovat Líbímseti a podobné žvásty (i když registraci jsem tam měl), udělal jsem si účet na Facebooku.
Dva měsíce to bylo vše, co jsem tam na něm mohl dělat, protože to nikdo další z mých známých neměl. Někdy ke konci února tam vešla sestra a tak jsem měl prvního přítele. A velice brzy mi začaly chodit nabídky na přátelství - nebo jsem je sám posílal, až jsem měl desítky přátel, a mohlo mě těšit číslo v závorce, které mě uklidňovalo, že nejsem na světě sám, i když jsem si do té doby myslel, že je mi to jedno.
Ale nebylo. Protože jsem Facebook zase otevíral a četl si čím dál debilnější skazky mých drahých přátel, ať už šlo o hodnocení večeře, popis jejch akutálního pocitu nebo svěření se: Ach jo, načež odesílatel zřejmě čekal u počítače, hleděl do obrazovky a modlil se, aby se o něj někdo začal zajímat - protože právě vystřelil poslední světlici.
Začalo mě to srát, a tak sem si Facebook zrušil, a nezapomněl jsem to každému vysvětlit. Chtěl jsem každému říct, že už ho nemám, aby si o mě mysleli, že jsem nezávislý a že je mi to jedno.
Pak jsem si ho zase založil a mám ho doteď, ale řekl jsem, že jsem to udělal kvůli odjezdu ze země. Semtam vkládám video, nikdy nevkládám fotky, a někdy napíšu komentář. Ale jakobych ho psal pro sebe. A nepíšu o mých pocitech.
Ty píšu na blog, a myslím si, že tím nejsem takovou ovcí, jako lidé na Facebooku, kteří mě otravují tím, že mi píšou, co právě udělali, a jak se jim to líbilo.
Neví, že je mi to jedno. Neví ani, že se denně vracím a jejich příspěvky si čtu.

VIP Brother - Pamela Anderson

19. září 2012 v 14:39 | Milllhause |  Bulharské dny
V Bulharsku před pár dny odstartovala velká show - VIP Brother. Je to další zkomolenina Big Brotheru, kdy se několik jedinců jde nabažit patnácti minut slávy a na tři měsíce se schová pod jednu střechu. My jsme tak svědky rozkladu civilizačních návyků a slušného chování.
Jsme svědky i rozpadu ega, které je u některých postav tohoto sociálního experimentu nemalé. V medajloncích před příchodem do vily milí Bulhaři pronášeli - Mám se dost ráda, Nevím co by na mě mohl kdo najít, či Jsem dost úspěšná zpěvačka.
Už jsou všichni ve vile, ale tato show je přece jenom trochu originální, protože jeden aktér je opravdu slavný. Čert to vem, že nejlepší roky zažívala tato hvězda v plavkách před 15-20 lety. Vystoupila z limuzíny a za povyku lidí, kteří se přišli podívat, doputovala k moderátorovi.
O moderátorovi jsem soudil, že není špatný. Když mu jedna ze soutěžících oznámila, že je (ona) inteligentní, řekl jí, že jí moc nevěří, ale ať ho teda přesvědčí.
Jako posledního přivítal tedy hvězdu ze zámoří, strůjce miliónu mokrých snů, Pamelu Anderson. Řekl bych, že domluvit její účinkování v bulharské televizní show zabralo měsíce. A ten moderátor o tom určitě věděl jako jeden z prvních.
Přivítal ji vtipem - "Pamatujete si na mě z mého snu?", ale pak už to šlo z kopce. Proč se po celé té přípravě - pokud tomu nějakou věnoval, vzmohl jen na otázky "Provozujete sex?" a "Nemáte prsa nakřivo?". Pamela, která sice asi nečekala otázky z vědy, byla trochu překvapená, a naznačila moderátorovi facku. Pak radši odešla k vratům vily, zatímco moderátor ještě něco blekotal na pódiu.
Nevím, čím to je, ale čím dál tím více mám větší pochyby o lidech, kteří se vyskytují v televizi za mikrofonem nebo kteří píšou. Myslím do novin - nemluvím o volech (mě), kteří se vypisujou na blogu dohromady o ničem.
Když jsem žil v Brně, tak jsem si jednou zašel na takové setkání se Zdeňkem Svěrákem a Václavem Kotkem. Uváděl to nějaký člověk v klubu Šelebka. Za celou dobu se nevzmohl na jedinou pořádnou otázku.
Smoljak už byl nějakou dobu po smrti, a tak jsem čekal otázky ohledně vztahu Svěrák-Smoljak.
Jejich sváry ohledně neobsazení se do různých rolí, pohled na vedení divadla a podobně.
Ten chlápek se zeptal jen na:"Pane Svěráku, samozřejmě s panem Smoljakem jste dlouho spolupracovali, ale ještě s k němu dostaneme, nebojte se, já bych se ale taky rád zeptal, protože to osazenstvo bude určitě zajímat, co si myslíte o.."
Svěrák držel mikrofon a dumal, co mu na to říct. V těch čtyřech vteřinách nekonečnho ticha jsem se potil za oba. Po dalších několika málo otázkách jsem zklamaně odešel a ponechal uvnitř zbylých 12 platících.
Mluvit před lidmi, a ještě navíc s nějakou kapacitou v oboru, není určitě sranda. Ale ať to dělá někdo, kdo na to má.

Já věřím na blbce

18. září 2012 v 13:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Na těch je nejhorší, že oproti vílám opravdu existují. Nejednou se člověku stane, že se o tom hmatatelně přesvědčí, když takovému obyčejnému blbci práská do úst.
První takový se mi v životě objevil ve druhé třídě a jmenoval se David. Rozbil mi hubu. Jednou ráno, když pršelo, jsme se měli sejít před školou s plavkami v aktovce. Věděl jsem, že si ten den zaplavu, ale nevěděl jsem, že se mi to povede už před školou, kde mě David za divokého povzbuzování třídy máchal v kaluži smíchané z bláta, dešťové vody a chcanek školníkova psa.
Je zvláštní, že se blbci v životě střídají skoro jako na štafetě - jakmile se jednoho zbavím, objeví se nový. Jako houba v lese. A vždycky si řeknu - tak teď teda tenhle. Tak se ukaž.
Blbci se mění ze spolužáků a prošlých kamarádů na šéfy a sousedy. I když mi jich životem už několik (a několik bylo opravdu slušných) prošlo, na svého prvního blbce si pořád pamatuju živě. Docela by mě zajímalo, co teď dělá. A kolik lidí považovalo za blbce mě, když jsem jim ztrpčoval život.
Nakonec to vypadá tak, že sobě všichni navzájem děláme průběžně blbce - je to taková skrytá vlastnost, která nás drží při zdravém rozumu; abychom se z toho nezjančili.
A abych to dohnal do absurdního důsledku, mohlo by to znamenat, že těm, co se nakonec zbláznili, blbci v životě chyběli.

Bulharsko - Déšť

16. září 2012 v 21:39 | Milllhause |  Bulharské dny

Když v Bulharsku prší, přestává vše fungovat. Jednou nasněžilo v Indii a následoval nevyhnutelný kolaps země. V Afghanistánu zase jednou jedna babka sekala a sekala, až přesekla jeden kabel. Celá země byla potom bez internetu.
Když v Bulharsku prší, vznikají zácpy. Někdy dokonce nabývám dojmu, že jsou místní šoféři kreténi. Je tu nevyhnutelný pocit, který mě obejme okamžitě, jakmile po pár kapkách začne stát celá doprava na bulváru. Kreténi.
Dneska taky prší. Nejde internet. Nebo tedy jde - nám jde, ale jim ne. Zvláštní je, že když internet nezaplatím, stopnou mi ho během minuty. Ale když začne pršet - což je ve zbytku světa normální přírodní jev, tak internet nemám, i když cáluju měsíc dopředu.
Na světě je vystavěno několik mauzoleí - jedno z nich bylo v centru Sofie. Už není, protože tělo v době, kdy dýchalo, nepatřilo nejčestnějšímu a nejlepšímu člověku pod sluncem. Ať tak nebo tak, je to součást historie, a ta by se měnit neměla. Jinak se vrátíme pět set let zpátky.
Georgi Dimitrov byl oddaný komunista, kterého nechal v roce 49 Stalin odpravit ze světa. Bulharští socialisté tehdy okamžitě rozhodli o vytvoření mauzolea - bylo postaveno za šest dní. Tolik času trvalo převezení těla ze Sovětského svazu do Sofie.
V roce 89 se po pádu komunismu rozhořely debaty o tom, co s mauzoleem. Přece jen to byl symbol komunismu. Ve vládě se přeli o to, zda budovu v centru města zbourat, nebo přestavět na muzeum. Dvě třetiny lidí byly pro ponechání budovy. Vláda to zvážila a srovnala mauzoleum se zemí.
Prostě když prší, tak to v Sofii nestojí za nic.

Intervention

14. září 2012 v 15:35 | Milllhause |  Bulharské dny
Jeden člověk jménem Marco se věnoval ostatním lidem více než sobě, za což ho ten spolek jedinců měl rád. Marco přišel do jejch vesnice jednoho večera a zůstal. Spravil jim kostel a podával jim své pomocné ruce den za dnem a hodinu za hodinou několik let. Pro cizí lid tak udělal více, než kdy obětoval pro vlastní rodinu, která na vše zůstala sama. Zanechal je v jiné vesnici schované za pár kopci a nikdy je už neviděl.
Do kostela si našel cestu přes místního faráře, kterého znal celý život; vlastně už od plen. Jako jedináček, jehožto rodiče od slunka do slunka dřeli na polích, k tehdy začínajícímu a pochybujícímu faráři přilnul. Jednoho dne se přihnala bouře a blesk rodiče zabil, poeticky schoulené v náručí, uprostřed pole umístěné pod poeticky jediným stromem na horizontu.
Farář se mladíka ujal a díky této nové odpovědnosti a výsledkům ve své práci nabyl na silném sebevědomí. Vyrostli ruku v ruce, s přátelskou pomocí. A i když si Marco našel ženu a vytvořil s ní rodinu, cítil se dlužen. Cítil, že si nezaslouží to štěstí mít rodinu a vlastní dům, když příbytek přítele chátral.

Dbajíce rady elektřiny v prstech musím zase napsat o tom, jak se mám. A přihodím klidně i něco lidstvu. Protože to je konečně důvod, proč jsem ten blog před rokem vůbec zakládal - abych ustavičně psal o sobě. A dopadu na lidstvo.
Avšak ničehožnic by se nemělo přehánět. Ani roboty, či zábavy, ačkoliv tohoto budiž přiděleno každému zvláště. Notabene, když je každý něčím zvláštní, a někdy se až zvláštně vyhýbá leckdy ohýbaným společenským precedensům.
I když se mi to přiznávat nikterak nechce, i já se ohýbám pod drtivou silou byrokracie a společenských dogmat. Sám sobě všelijak namlouvám, že jsem svoboden a šťasten, ale doopravdy lžu, zasypávám nepravdami své kapsy a ovlivněn se chytám madel cestou autobusem do proskleněného ofisu, přičemž poslušně znehodnocuji jízdenku.
A tak je na světě dosti veselo, jen pokud to charakterisitka člověka člověku dovolí - dovolí mu radovat se z blbostí. Třeba z toho, že se mu povedlo uvařit vajíčko na tvrdo, takže jej nemusí zase jíst nahniličko, jako každý den, kdy i po deseti minutách ve varné vodě vejce odolává a nehodlá se smířiti s fyzikou.
V černobílém světě se charakter dělí na dobrý a špatný. My jej tak nedělíme. A proto je už úplně jedno, jaký člověk vlastně je - záleží jen na tom, jak to ocení ti okolo stojící, kteří jej plácají po zádech buď za to, že toho člověka spasil, nebo v jiném případě zastřelil. Nebo vypil spolubydlícímu vychlazené pivo, ale venku pomohl ženě, která spadla pod jedoucí tramvaj.
Zřejmě, i když neboli, to nebolí si přiznat, že dali bychom cokoliv za to, se v tom vyznat.
V této omáčce je vůbec nejlepší to, že jakékoliv nabrané poznatky je třeba časem zapomenout. Lidi, ta sebranka, se totiž proměňují a vyvíjejí. Dokonce to došlo tak daleko, že měnit se a vyvíjet je moderní. A to co jsme o někom věděli za studií, už dávno neplatí.
Jedinci, kteřížto jsou stejnakví jako byli před deseti léty, jsou považováni za neschopné si život, ojedinělý to dar, vychutnat.
Nepřemýšlejíc o sobě a cestách a charakteru a dopadu na lidstvo, chodí do parku a večer sledují filmy a příběhy jiných životů. Chodí pravda po nových, hezčích náměstích a mezi ostatní lidi do mamutích nákupních center s celým patrem fastfoodových restaurací, ale jakoby tam ani nebyli.
Dumají o charakterech lidí z autobusů a parků a barů, ne však o radosti ze správně uvařeného vajíčka nebo napsání pěkného dopisu někomu, koho beztak vidí každý den.
A z toho jde opravdu strach. Strach me, abych to vyjádřil bulharsky. Nechtít kopnout do vzduchu, zakřičet v podchodu nebo se projít opačným směrem. Nebo..
"Tak pojď třeba.. vylézt na strom!"
"Proč na strom?" Protože to prostě nebolí, je za tím spousta zábavy a člověk má možnost spadnout na hubu a vzbudit se. Některým charakterům se po dopadu rozsvěcují spoje. Říkají si, že příště už by se oproti rozsvícení světel mohlo nadobro zhasnout.

A proto mají toho řemeslníka z kostela rádi; protože mu zasvětil celý život. Celou budovu postupně zkrášlil, přestavěl. Kamarádil s lidmi a jedinci, kteří do kostela docházeli. Byl ikonou toho malého ukrajinského města na sklonku dvacátého věku. Ve vesnici o méně než sta domech, kde se všichni znali, a věděli, že je zbytek světa o sto padesát let před nimi.
Řemeslníkova rodina jejich názor ale nesdílela, protože je kvůli cizím lidem a cizímu kostelu opustil. Řemeslník si zvolil životní cestu, ale učinil tak pozdě. Pracoval celý život, ale na pohřeb mu nepřišel jediný blízký člověk. Zřejmě by nepřišli, i kdyby se o jeho smrti dozvěděli.

Working for the church while my life falls apart.

Mám rád vůni tvý kůže...

7. září 2012 v 14:07 | Milllhause |  Bulharské dny
...hřej, když můžeš mě hřát!

Hudbu s podobnými texty, s jakým se v roce 92 představil Pavel Vítek, v devadesátých letech poslouchala většina planety a já s ní. Jeden soudce, co soudil v Česku autorství písní řekl, že skládání této muziky se podobá dětské hře se skládacími kostkami - vždy to vypadá trochu jinak, ale až na vzácné výjimky jde o totéž.

V devadesátých letech jsem byl hlavně zavalen německou pop-muzikou. Jezdili jsme ji kupovat do Polska, na kazetách za pár kaček, které polští trhovci nadšeně kopírovali.
Jedna z nich byla i od Mr. Presidenta a jeho zrzky a blondýnky po boku. Zpívali YaYa-Ye Coco-Jambo a všem se písnička moc líbila. Nebyla textově náročná, v klipu se dívky smály a chodily po pláži a vkládaly nám tak myšlenku, že život je krásný.
A někteří tomu opravdu uvěřili. Kapelu vedl Jens Neumann a Kai Matthiesen, kteří pocházeli z Brém. Nebyli to však ti, které známe. Začínali totiž jako Djové, kteří do svých výtvorů zpěv nezahrnovali; to vystupovali jen v klubech. Najali tak nám už známou trojici, kterým bylo v té době 18, respektive 15 let.
Coco Jambo byl největší hit tohoto projektu, který se umístil na 21.místě v U.S. Chart.

Nebyli jediní. Na scéně se uchytili další němci, tentokrát formace Squeezer vedená jakýmsi Jimmy Joe Reevsem z Kolína a jeho bratrancem Molou Adebisim. Nechali zpívat bavičku a moderátorku (v té době 16letou) Yvonne Spath, kterou však velice brzy nahradila Loretta Stern, pro přátelé Lori. Nejpopulárnější byli ve Španělsku, Polsku a samozřejmě v České republice, kde se singly z debutového alba umisťovaly na prvních příčkách v hitparádách - skladby Sweet Kisses, Blue Jeans nebo Tamagotchi.
O režisérech se říká, že první film může být náhoda, ale druhým musí dokázat, že na to fakt mají. V muzice naopak platí, že první dvě alba můžou být o štěstí nebo svezení se na vlně popularity, ale až třetím se může interpret ukázat v pravém světle.
Všechny tyhle rychlokvašky se více než přes dvě alba nedostaly, a když, tak to bylo všem jedno.
Dalším příkladem a kapelou, od které jsem si nechal z Polska zakoupit obě alba, byla kapela C-Block, založena producenty Frankem, Ulrichem a Jörgem. Rappeři Red Dogg a Mr.P, neboli Anthony a James; spolu s Nanou (taky Němec) patřili mezi nejvýznamnější rappery na evropském kontinentě. Největší hit So strung out jim nazpívala Raquel Gomez, rozená španělka žijící v Německu, která dodnes vydala tři desky. První dvě z poloviny 90.let ji přinesly věhlas.
Měli hodně hitů a obě alba si myslím byli na stejné (slušné) úrovni. Opět se ale nepřehoupli přes dvě desky. V roce 2010 producent skupiny Frank uveřejnil třetí album projektu pouze na internet.

Pak taky fungovalo uskupení holka-chlapec. Jedni z nejproslavenějších byli holandští 2Unlimited, tedy Ray Slijngaard a Anita Doth. V letech 92-94 vydali tři alba, přičemž to první si vedlo nejhůř. Překonali tak tu dvoualbovou zkoušku, ale tím to v té době skončilo. Šeptá se, že spolu něco Ray a Anita opět chystají i teď, po dvaceti letech od hitu No no,no no no no, ...., no limits!
Další Holanďani na scéně byli Twenty 4 Seven, tedy Stacey Paton a Nance Coolen. Ti vydali dokonce čtyři alba, přičemž ten největší hit Is it love z alba Slave to the music získal i u nás platinovou desku. S tímto největším úspěchem se producent skupiny dodnes neustále živí, když vydává desku v různých verzích, nově nazpívanou a podobně.
Protože tahle uskupení a hudba u nás měla živnou půdu, objevili se jednoho dne v rádiu a v televizi McErik a Barbara. I když se většina (pardon, já) pousměju, jen si na ně vzpomenu, tak zase tak marní dle internetu nebyli. Jejich alba se dočkala reedicí v polovině Evropy, a objeli spolu půlku světa - v Japonsku se stali senzací. Natáčeli klipy, a každý singl se objevil na prvních místech hitparád. V okolních státech ladili česká rádia a čekali na balady Ked príde láska nebo Sen.
V roce 2010 vydali vzpomínkové album, na které nahráli znovu slavné hity a přidali pár novinek.

Výhoda těchto uskupení spočívala v tom, že když už se rozpadli, tak většinou skončili všichni. To ovšem neplatí o jiných - zejména o boybandech. Ty čítaly zhruba 4-6 členů. Dobře vypadající, či rovnou sladcí chlapci se do nich verbovali ve věku teenagerů, kdy se jim nutně pozměnilo mínění o sobě samých. Hlavní požadavky zněly - dobře vypadat, umět tančit a poslouchat producenta.
Většinou to byly stejné typy jako přes kopírák - aby si všechny holky vybraly. Jeden byl vtipálek, pak tam byl musel být někdo sladký/očividně nejmladší (tzv. benjamínek) a pak taky nějaký chlapík, většinou frontman, který své druhy vedl vodami mainstreamu. Pokud se tyhle skupiny rozpadli, bylo to kvůli bitvě eg v kolektivu a většinou to znamenalo tyto počty: Backstreet Boys x 5, Take that x 5 a podobně.
Muziku si nepsali, a stávalo se, že ji ani nezpívali, ale jen na koncertech otvírali huby do rytmu. Holkám to bylo jedno.
Tím nejslavnějším boybandem a co do počtu prodaných desek (100 miliónů!!) taky nejúspěšnějším byli tedy Backstreet Boys. Pět amíků, kteří vydali 7 alb, to poslední před třemi roky. Jejich nejlepší (aspoň bych řekl) hit vsadili do rádií v roce 97 a jmenoval se Everybody. Když se rozpadli, pokoušeli se o úspěch každý sám, nejvíce asi Nick Carter a jeho debilní brácha Aaron, který okopíroval Surfin USA od Beach Boys, kteří ji kdysi okopírovali od Chucka Berryho. Nakonec jim došlo, že když, tak jedině spolu a vrátili se s hitem Incomplete (Neúplný).
Pak tady byli Take that, které vyprodukovalo větší osobnosti. Pocházeli z Británie a dali popu Gary Barlowa a Robbieho Williamse, který se po odchodu z kapely v roce 95 stal slavnější, než celá skupina. Měli několik hitů, největší asi Back for good.
I oni vydali dohromady všehovšudy sedm studiových alb. Jelikož ale opar 90.let pomalu počátkem nového století uvadal, i zde si chlapci podali ruce a vrátili se k sobě. I oni se vrátili shitem - pardon, s hitem Patience. Letos uzavírali olympiádu.

Kdo nezapadal ani do jedné sorty byla jedna taková vlasatá rodina. Říkali si Kelly Family a byli z Ameriky, ačkoliv žili ve Španělsku. V roce 94 (po témeř 18 letech předchozího působení po celé Evropě) vrazili světu facku obrovským hitem Angel, který spustil davové šílenství. Přelomové album Over the hump následovali dalšími třemi alby, až se rozpadli a jeden po druhém ostříhali. Nejmladší Angelo dneska hraje v rockové kapele, Paddy vstoupil a poté vystoupil z kláštera a ostatní buď žijí obyčejné životy, nebo se věnují muzice. Celkem prodali na 20 miliónů alb.

Závěrem je třeba otevřít ještě jeden takový šuplík. Muzikanti v tomto šupleti využívali téměř náboženské zpěvy a středověké atmosféry, přičemž to zkombinovali s populární hudbou. Jeden z nich, projekt Era, byl založený francouzem Erikem Lévim a celkově prodali 12 miliónů desek. Jejich největší hit byl Ameno. Nemohli by však existovat bez jiné superhitové kapely té doby.
Enigma byl projekt vzniklý v Německu, jehož duchovním otcem byl původem rumun Michael Cretu. Enigma zprodukovala hity Return to Innocence (se skvělým klipem) a Beyond the Invisible, který vládl evropským hudebním žebřížkům. Vokály nazpívala žena Michaela Cretu - a sice Sandra, v té době superhvězda s osmnácti hity v top 20 v evropských hitparádách.

Enigma působila i v tomto století, ale jako nad všemi ostatními, i nad nimi zhasla svíčka. Já (ale i lidi) si všechny tyhle tvůrce nebo popové hvězdičky, a spoustu dalších z této Europopové scény, která si podmanila celá devadesátá léta, občas rádi připomeneme.
Ale jenom připomeneme.