Intervention

14. září 2012 v 15:35 | Milllhause |  Bulharské dny
Jeden člověk jménem Marco se věnoval ostatním lidem více než sobě, za což ho ten spolek jedinců měl rád. Marco přišel do jejch vesnice jednoho večera a zůstal. Spravil jim kostel a podával jim své pomocné ruce den za dnem a hodinu za hodinou několik let. Pro cizí lid tak udělal více, než kdy obětoval pro vlastní rodinu, která na vše zůstala sama. Zanechal je v jiné vesnici schované za pár kopci a nikdy je už neviděl.
Do kostela si našel cestu přes místního faráře, kterého znal celý život; vlastně už od plen. Jako jedináček, jehožto rodiče od slunka do slunka dřeli na polích, k tehdy začínajícímu a pochybujícímu faráři přilnul. Jednoho dne se přihnala bouře a blesk rodiče zabil, poeticky schoulené v náručí, uprostřed pole umístěné pod poeticky jediným stromem na horizontu.
Farář se mladíka ujal a díky této nové odpovědnosti a výsledkům ve své práci nabyl na silném sebevědomí. Vyrostli ruku v ruce, s přátelskou pomocí. A i když si Marco našel ženu a vytvořil s ní rodinu, cítil se dlužen. Cítil, že si nezaslouží to štěstí mít rodinu a vlastní dům, když příbytek přítele chátral.

Dbajíce rady elektřiny v prstech musím zase napsat o tom, jak se mám. A přihodím klidně i něco lidstvu. Protože to je konečně důvod, proč jsem ten blog před rokem vůbec zakládal - abych ustavičně psal o sobě. A dopadu na lidstvo.
Avšak ničehožnic by se nemělo přehánět. Ani roboty, či zábavy, ačkoliv tohoto budiž přiděleno každému zvláště. Notabene, když je každý něčím zvláštní, a někdy se až zvláštně vyhýbá leckdy ohýbaným společenským precedensům.
I když se mi to přiznávat nikterak nechce, i já se ohýbám pod drtivou silou byrokracie a společenských dogmat. Sám sobě všelijak namlouvám, že jsem svoboden a šťasten, ale doopravdy lžu, zasypávám nepravdami své kapsy a ovlivněn se chytám madel cestou autobusem do proskleněného ofisu, přičemž poslušně znehodnocuji jízdenku.
A tak je na světě dosti veselo, jen pokud to charakterisitka člověka člověku dovolí - dovolí mu radovat se z blbostí. Třeba z toho, že se mu povedlo uvařit vajíčko na tvrdo, takže jej nemusí zase jíst nahniličko, jako každý den, kdy i po deseti minutách ve varné vodě vejce odolává a nehodlá se smířiti s fyzikou.
V černobílém světě se charakter dělí na dobrý a špatný. My jej tak nedělíme. A proto je už úplně jedno, jaký člověk vlastně je - záleží jen na tom, jak to ocení ti okolo stojící, kteří jej plácají po zádech buď za to, že toho člověka spasil, nebo v jiném případě zastřelil. Nebo vypil spolubydlícímu vychlazené pivo, ale venku pomohl ženě, která spadla pod jedoucí tramvaj.
Zřejmě, i když neboli, to nebolí si přiznat, že dali bychom cokoliv za to, se v tom vyznat.
V této omáčce je vůbec nejlepší to, že jakékoliv nabrané poznatky je třeba časem zapomenout. Lidi, ta sebranka, se totiž proměňují a vyvíjejí. Dokonce to došlo tak daleko, že měnit se a vyvíjet je moderní. A to co jsme o někom věděli za studií, už dávno neplatí.
Jedinci, kteřížto jsou stejnakví jako byli před deseti léty, jsou považováni za neschopné si život, ojedinělý to dar, vychutnat.
Nepřemýšlejíc o sobě a cestách a charakteru a dopadu na lidstvo, chodí do parku a večer sledují filmy a příběhy jiných životů. Chodí pravda po nových, hezčích náměstích a mezi ostatní lidi do mamutích nákupních center s celým patrem fastfoodových restaurací, ale jakoby tam ani nebyli.
Dumají o charakterech lidí z autobusů a parků a barů, ne však o radosti ze správně uvařeného vajíčka nebo napsání pěkného dopisu někomu, koho beztak vidí každý den.
A z toho jde opravdu strach. Strach me, abych to vyjádřil bulharsky. Nechtít kopnout do vzduchu, zakřičet v podchodu nebo se projít opačným směrem. Nebo..
"Tak pojď třeba.. vylézt na strom!"
"Proč na strom?" Protože to prostě nebolí, je za tím spousta zábavy a člověk má možnost spadnout na hubu a vzbudit se. Některým charakterům se po dopadu rozsvěcují spoje. Říkají si, že příště už by se oproti rozsvícení světel mohlo nadobro zhasnout.

A proto mají toho řemeslníka z kostela rádi; protože mu zasvětil celý život. Celou budovu postupně zkrášlil, přestavěl. Kamarádil s lidmi a jedinci, kteří do kostela docházeli. Byl ikonou toho malého ukrajinského města na sklonku dvacátého věku. Ve vesnici o méně než sta domech, kde se všichni znali, a věděli, že je zbytek světa o sto padesát let před nimi.
Řemeslníkova rodina jejich názor ale nesdílela, protože je kvůli cizím lidem a cizímu kostelu opustil. Řemeslník si zvolil životní cestu, ale učinil tak pozdě. Pracoval celý život, ale na pohřeb mu nepřišel jediný blízký člověk. Zřejmě by nepřišli, i kdyby se o jeho smrti dozvěděli.

Working for the church while my life falls apart.
 


Komentáře

1 informacenaplace informacenaplace | 14. září 2012 v 16:18 | Reagovat

Moc slov - už jenom - DBAJÍCE - ???
ODRADÍ KOHOKOLIV OD DALŠÍ ČETBY.
Berousku - základ komunikace je :
VĚTA HOLÁ A MAX 10VĚT.
JINAK - každý s čtením končí :-(

2 Crazy-Lune Crazy-Lune | E-mail | Web | 14. září 2012 v 16:26 | Reagovat

To není pravda . Dlouhé články pokud jsou smysluplné , tak si je někdo i rád přečte ![1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama