Mám rád vůni tvý kůže...

7. září 2012 v 14:07 | Milllhause |  Bulharské dny
...hřej, když můžeš mě hřát!

Hudbu s podobnými texty, s jakým se v roce 92 představil Pavel Vítek, v devadesátých letech poslouchala většina planety a já s ní. Jeden soudce, co soudil v Česku autorství písní řekl, že skládání této muziky se podobá dětské hře se skládacími kostkami - vždy to vypadá trochu jinak, ale až na vzácné výjimky jde o totéž.

V devadesátých letech jsem byl hlavně zavalen německou pop-muzikou. Jezdili jsme ji kupovat do Polska, na kazetách za pár kaček, které polští trhovci nadšeně kopírovali.
Jedna z nich byla i od Mr. Presidenta a jeho zrzky a blondýnky po boku. Zpívali YaYa-Ye Coco-Jambo a všem se písnička moc líbila. Nebyla textově náročná, v klipu se dívky smály a chodily po pláži a vkládaly nám tak myšlenku, že život je krásný.
A někteří tomu opravdu uvěřili. Kapelu vedl Jens Neumann a Kai Matthiesen, kteří pocházeli z Brém. Nebyli to však ti, které známe. Začínali totiž jako Djové, kteří do svých výtvorů zpěv nezahrnovali; to vystupovali jen v klubech. Najali tak nám už známou trojici, kterým bylo v té době 18, respektive 15 let.
Coco Jambo byl největší hit tohoto projektu, který se umístil na 21.místě v U.S. Chart.

Nebyli jediní. Na scéně se uchytili další němci, tentokrát formace Squeezer vedená jakýmsi Jimmy Joe Reevsem z Kolína a jeho bratrancem Molou Adebisim. Nechali zpívat bavičku a moderátorku (v té době 16letou) Yvonne Spath, kterou však velice brzy nahradila Loretta Stern, pro přátelé Lori. Nejpopulárnější byli ve Španělsku, Polsku a samozřejmě v České republice, kde se singly z debutového alba umisťovaly na prvních příčkách v hitparádách - skladby Sweet Kisses, Blue Jeans nebo Tamagotchi.
O režisérech se říká, že první film může být náhoda, ale druhým musí dokázat, že na to fakt mají. V muzice naopak platí, že první dvě alba můžou být o štěstí nebo svezení se na vlně popularity, ale až třetím se může interpret ukázat v pravém světle.
Všechny tyhle rychlokvašky se více než přes dvě alba nedostaly, a když, tak to bylo všem jedno.
Dalším příkladem a kapelou, od které jsem si nechal z Polska zakoupit obě alba, byla kapela C-Block, založena producenty Frankem, Ulrichem a Jörgem. Rappeři Red Dogg a Mr.P, neboli Anthony a James; spolu s Nanou (taky Němec) patřili mezi nejvýznamnější rappery na evropském kontinentě. Největší hit So strung out jim nazpívala Raquel Gomez, rozená španělka žijící v Německu, která dodnes vydala tři desky. První dvě z poloviny 90.let ji přinesly věhlas.
Měli hodně hitů a obě alba si myslím byli na stejné (slušné) úrovni. Opět se ale nepřehoupli přes dvě desky. V roce 2010 producent skupiny Frank uveřejnil třetí album projektu pouze na internet.

Pak taky fungovalo uskupení holka-chlapec. Jedni z nejproslavenějších byli holandští 2Unlimited, tedy Ray Slijngaard a Anita Doth. V letech 92-94 vydali tři alba, přičemž to první si vedlo nejhůř. Překonali tak tu dvoualbovou zkoušku, ale tím to v té době skončilo. Šeptá se, že spolu něco Ray a Anita opět chystají i teď, po dvaceti letech od hitu No no,no no no no, ...., no limits!
Další Holanďani na scéně byli Twenty 4 Seven, tedy Stacey Paton a Nance Coolen. Ti vydali dokonce čtyři alba, přičemž ten největší hit Is it love z alba Slave to the music získal i u nás platinovou desku. S tímto největším úspěchem se producent skupiny dodnes neustále živí, když vydává desku v různých verzích, nově nazpívanou a podobně.
Protože tahle uskupení a hudba u nás měla živnou půdu, objevili se jednoho dne v rádiu a v televizi McErik a Barbara. I když se většina (pardon, já) pousměju, jen si na ně vzpomenu, tak zase tak marní dle internetu nebyli. Jejich alba se dočkala reedicí v polovině Evropy, a objeli spolu půlku světa - v Japonsku se stali senzací. Natáčeli klipy, a každý singl se objevil na prvních místech hitparád. V okolních státech ladili česká rádia a čekali na balady Ked príde láska nebo Sen.
V roce 2010 vydali vzpomínkové album, na které nahráli znovu slavné hity a přidali pár novinek.

Výhoda těchto uskupení spočívala v tom, že když už se rozpadli, tak většinou skončili všichni. To ovšem neplatí o jiných - zejména o boybandech. Ty čítaly zhruba 4-6 členů. Dobře vypadající, či rovnou sladcí chlapci se do nich verbovali ve věku teenagerů, kdy se jim nutně pozměnilo mínění o sobě samých. Hlavní požadavky zněly - dobře vypadat, umět tančit a poslouchat producenta.
Většinou to byly stejné typy jako přes kopírák - aby si všechny holky vybraly. Jeden byl vtipálek, pak tam byl musel být někdo sladký/očividně nejmladší (tzv. benjamínek) a pak taky nějaký chlapík, většinou frontman, který své druhy vedl vodami mainstreamu. Pokud se tyhle skupiny rozpadli, bylo to kvůli bitvě eg v kolektivu a většinou to znamenalo tyto počty: Backstreet Boys x 5, Take that x 5 a podobně.
Muziku si nepsali, a stávalo se, že ji ani nezpívali, ale jen na koncertech otvírali huby do rytmu. Holkám to bylo jedno.
Tím nejslavnějším boybandem a co do počtu prodaných desek (100 miliónů!!) taky nejúspěšnějším byli tedy Backstreet Boys. Pět amíků, kteří vydali 7 alb, to poslední před třemi roky. Jejich nejlepší (aspoň bych řekl) hit vsadili do rádií v roce 97 a jmenoval se Everybody. Když se rozpadli, pokoušeli se o úspěch každý sám, nejvíce asi Nick Carter a jeho debilní brácha Aaron, který okopíroval Surfin USA od Beach Boys, kteří ji kdysi okopírovali od Chucka Berryho. Nakonec jim došlo, že když, tak jedině spolu a vrátili se s hitem Incomplete (Neúplný).
Pak tady byli Take that, které vyprodukovalo větší osobnosti. Pocházeli z Británie a dali popu Gary Barlowa a Robbieho Williamse, který se po odchodu z kapely v roce 95 stal slavnější, než celá skupina. Měli několik hitů, největší asi Back for good.
I oni vydali dohromady všehovšudy sedm studiových alb. Jelikož ale opar 90.let pomalu počátkem nového století uvadal, i zde si chlapci podali ruce a vrátili se k sobě. I oni se vrátili shitem - pardon, s hitem Patience. Letos uzavírali olympiádu.

Kdo nezapadal ani do jedné sorty byla jedna taková vlasatá rodina. Říkali si Kelly Family a byli z Ameriky, ačkoliv žili ve Španělsku. V roce 94 (po témeř 18 letech předchozího působení po celé Evropě) vrazili světu facku obrovským hitem Angel, který spustil davové šílenství. Přelomové album Over the hump následovali dalšími třemi alby, až se rozpadli a jeden po druhém ostříhali. Nejmladší Angelo dneska hraje v rockové kapele, Paddy vstoupil a poté vystoupil z kláštera a ostatní buď žijí obyčejné životy, nebo se věnují muzice. Celkem prodali na 20 miliónů alb.

Závěrem je třeba otevřít ještě jeden takový šuplík. Muzikanti v tomto šupleti využívali téměř náboženské zpěvy a středověké atmosféry, přičemž to zkombinovali s populární hudbou. Jeden z nich, projekt Era, byl založený francouzem Erikem Lévim a celkově prodali 12 miliónů desek. Jejich největší hit byl Ameno. Nemohli by však existovat bez jiné superhitové kapely té doby.
Enigma byl projekt vzniklý v Německu, jehož duchovním otcem byl původem rumun Michael Cretu. Enigma zprodukovala hity Return to Innocence (se skvělým klipem) a Beyond the Invisible, který vládl evropským hudebním žebřížkům. Vokály nazpívala žena Michaela Cretu - a sice Sandra, v té době superhvězda s osmnácti hity v top 20 v evropských hitparádách.

Enigma působila i v tomto století, ale jako nad všemi ostatními, i nad nimi zhasla svíčka. Já (ale i lidi) si všechny tyhle tvůrce nebo popové hvězdičky, a spoustu dalších z této Europopové scény, která si podmanila celá devadesátá léta, občas rádi připomeneme.
Ale jenom připomeneme.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama