Říjen 2012

Mladý nihilista

31. října 2012 v 15:24 | Milllhause |  Povídky
Ze zatemnělého pokoje jsem pozoroval zastávku, na které se skřípěním brzd zatavil autobus. Vystoupila z něj ruku v ruce mladá dvojice, pěkně oblečená. Z tanečních. Chvíli se procházeli, až došli pod rozkvetlý strom a tam se začali líbat.
Ticho pokoje přerušil ostrý zvuk padající žaluzie. Podíval jsem se na sebe; staré potrhané triko, propocené kalhoty a na ruce zpožděné hodinky. Sucho v puse, obličej připomíná měsíční krajinu a mastné slepené vlasy, které neustále padají do očí.
Dostavil se menší záchvěv pláče, ale přečkal jsem ho.
Flegmaticky jsem pravou rukou smetl ze stolu pár starých ohryzků, pecky od švestek, poslední číslo Maxima s brunetou na titulní straně a pokrčené, počmárané papíry s nápady na nové povídky.
Nyní byla na stole jen slabě svítící lampa, tužka, dopisní papír a jedna fotka, která mi svírá srdce, jenom se na ni podívám. Seděl jsem sám v podkroví spolu s dalším přívalem slz. Slz, které mi připomínali smysl té fotky, na které se usmívá má takzvaná nešťastná láska. Usmívá se a netuší, co k ní tajemný fotograf v křoví cítí.
Jo, myslel jsem si, že je to oboustranné. Několik obejmutí, úsměvů, mávání prstíků na pozdrav a hromada řečí. Všechno pouhopouhé kamarádství, o které jsem si myslel něco víc. I když se o tom nemluvilo; jen se myslelo a snilo, jaké by to bylo se k ní každý den vracet. Nikdy jsem se neodvážil za ní přijít a na rovinu si vylít srdce; jako špinavou vodu na chodník, která pak steče do kanálu a nemusím na ni už více myslet.
Co jsem ji chtěl říct? Miluju tě?..k smíchu! Nechci bez tebe být?...o něco lepší. Nebo, že už mě nebaví, jak chrápeš s jinými? Bingo! K ničemu jsem se nepřemohl, a právě proto prožívám slabou chvíli v zatemnělém podkroví, zrovna když ONA a někdo jsou nedaleko od mých oken pod podzimem zbarveným stromem.
Nevydržel jsem to a opět přešel k oknu. Zhasnul jsem lampičku a vrazil prsty mezi dvě žaluzie. Roztáhl jsem prsty od sebe, žaluzie se rozevřely a nabídly mi unikátní podívanou.
Vášnivé objetí, přitisknutí na strom. Viděl jsem, jak si ten parchant bere to, o čem já sním. Bože! Sání jejího krku a její ruka v jeho poklopci! U zastávky!
Složil jsem se na kolena a potichu vzlykal a snažil se rozdýchat pnutí na prsou. Po chvíli se však ozval domovní zvonek. Musím jít otevřít; jsem sám doma. Otevírám a srdce se mi obaluje měkkou vatou, protože ve dveřích stojí ona, načež mě žádá, jestli by u mě nemohla přespat. Říkám: "Žádný problém," a pitomě se usměju.
A potom ji pouštím dál a ona poznamenává, jestli by mohla dál s tím frajerem. No a co ji mám říct? Jen pojď dál kámo, tady je místa dost.. Je mi však jasné, že moc místa potřebovat nebudou.
Tak strašná chvíle, můj Bože, když jsem poslouchal ty zvířecí zvuky z hrdel těch dvou, kteří se mi tady rozvalili. Aniž by je napadlo, že mi právě předvedli, jak to může vypadat v očistci.
Tohle už je na mě moc. Vím, že je pozdě. Je mi jasné, že dnešní noc nepřežiju, ale neodejdu jen tak. Těm dvěma neublížím; nechám je si užít, pokud se tím tak baví. Já si vyrazím ven. Okoupu se, vytlačím ty největší hnisáky na obličeji bez ohledu na bolest a vezmu si nejlepší hadry, co v šatníku vůbec najdu.
Zajdu taky do ložnice, kde se pod svetry mé matky ukrývá poklad. Šáhnu do skříně a nahmatám několik tisícovek. Potichu vyrazím z domu vstříc noci, na jakou se nezapomíná. Noci, ve které to budu já, kdo bude mít navrch.
Ti dva se můžou ušukat do bezvědomí. Seru už na ně. Seru už na ni. Tohle bude moje noc, a nikdo mi ji nemá jak zmařit. Moje poslední noc, do které si vyrážím pořádně užít.

Svoboda

30. října 2012 v 11:29 | Milllhause |  Bulharské dny
Tak mám konečně kolegyni, která mluví česky. Minule mi řekla "Kurnik šopa". Člověk se hned zasní, jak moc mu chybí čeština.
Já su z odevšad, máme rodinu po celém československu, říkala.
"Taková země neexistuje," říkal kdysi ve státě New York jeden malý kluk Werichovi. Ten ho potkal na rybách a musel mu dokonce tehdejší ČSSR ukázat na globusu, aby nevěřící američánek uvěřil.
V Bulharsku ví, že už jsme dva státy. Jen neví, kdy jsme se rozdělili a proč vlastně. Ví, kdy u nás skončil komunismus, kdo je Havel a kdo je "psací pero" Klaus. Když se se mnou baví o těchto věcech a potažmo tedy o politice, hned v další větě dodávají:"My víme, vy nemáte rádi rusy. Ale my jsme s nima kámoši!"
"Vím," odpovídám zase já. "Vy zase nemáte rádi turky," a oni přitakají. Někteří (družka) nemají Turecko rádi tak, že se tam v životě ani nepojedou podívat. Nikdy. A je tady jeden člověk, který nekupuje nic, co Tureckem byť jen projelo - ať už jde o jídlo, nebo třeba auta.
Turecko jednoho odpoledne před cca 650 lety přišlo, potažmo vpadlo, na Balkán a zůstalo tady pět set let. Spálili kostely, knihy, některé lidi a bulharští patrioti tehdy s rodinami zalezli do kopců, kde se bulharské tradice předávaly slovem z pokolení na pokolení a přetrvaly dodnes. Proto se tady taky ano a ne říká naopak - šlo o to turky zmást.
"Más rád turky? Máš rád ty prašivý psy?" ptal se Švejk. Nevím, nikdy jsem tam nebyl. Turky jsem v životě potkal dva a oba to byli nadmíru fajnoví a zábavní lidi. Ale bulharům do toho nekecám.
Říká se přece, že moje svoboda končí tam, kde začíná tvoje. A proto je na místě respekt v místě, kde nejsem doma. Nebudu jim přece obracet mínění a vysvětlovat družce, že má přednost jakožto dáma, právě díky turkům.
Dozvěděl jsem se, že když se před pár tisíci lety rozhodl jít bohatý turek na záchod, poslal tam nejdříve služku. Měla mu tak zahřát sedátko, potažmo mramor, aby ho nestudilo. Ženy tedy šly první. Tak se to vžilo dodnes, přičemž to ženy začaly dokonce považovat za výhodu.

K té větě Moje svoboda-tvoje svoboda se ještě váže jiná věta. Nikdo mi nemá právo říkat co mám dělat.
Jsou lidi, které všechno štve, ale nikomu o tom neřeknou. Všechno tutlají v sobě; křivdy, které třeba ani neexistovaly, zklámání z nenaplnění vlastního snu, z neschopnosti se k němu dostat. Čas od času se jeden z nich probere. Jiný ale vezme pušku, vejde do kanceláře a zastřelí kolegu, se kterým se včera na obědě podělil o zelí.
Nebo uškrtí svého psa, jen aby pocítil mezi prsty zhmotněnou bolest. Aby ji viděl.
Nemůžu zadržet někoho, protože si myslím, že zmlátí svoje děcko. Nikdy nevím, že to opravdu udělá, že to udělá znovu, i když vím, že dítě je rozmazlený parchant. To už se dostáváme k Minority report, kde Tom Cruise zatknul předtím, než někdo zabil.
A protože víme, kde žijeme, víme taky, že se dříve nebo později objeví nějaký zasraný kmotřík, který toho zneužije a svou vlastní loutku ve vládě využije jako beránka.
Takže opravdu nemůžu říkat nikomu co má dělat. Říct turkům, aby nešli na Balkán, i když oni jsou přesvědčeni, že na to mají nárok.
Svět ale není černobílý. Je téměř neuvěřitelně barevný. Když chce někdo uškrtit svého psa, měl by mu někdo říct, aby to nedělal.
Na druhou stranu odsoudit někoho za to, s kým spí, nebo s kolika lidmi spí, nebo co si myslí, je černobílé až hanba.
Takže vlastně nevím. Jako vždycky.

V nemoci

27. října 2012 v 19:10 | Milllhause |  Povídky
Napadlo mě, že když člověk leží sám doma a nemocný, plný bacilů a beznaděje na zdolání chřipky, mohl by se i zbláznit.
To tak žil jeden narcis, kterého zdolala chřipka a tak proležel doma dva týdny. Žil už sám, v pokoji s kuchyní, v desátém patře věžáku. Myslel na sebe a na to, že už mu spoustu dní nezazvonil telefon, ani domovní zvonek. Příběh se odehrává v roce 1992 - a hrdina příběhu tak nemá žádné jiné spojení se světem.
Začne přemýšlet, proč se mu neozvali ani nejbližší - třeba Tonda; kolik z toho už spolu vyvedli!
Myslí na to tak urputně, že se začíná opakovaně probouzet s blbou náladou. Začne být podezřívavý, že se proti němu spikli. Respektive, že se proti němu spikli, když se s ním ti lidé bavili. A teď jsou k němu za celou dobu poprvé upřímní - poprvé vidí, že jim je doopravdy u zadku, co se s ním děje.
To snad ani nemuselo být, pomyslel si. Řekl bych, že bych se bez těch zbytečných přetvářek obešel, říkal si.
Vzpomněl si na společné zážitky a slibování věrnosti přátelství nad alkoholovými rány a nenáviděl sám sebe za to, že ty škarohlídy neprohlédl. Že si s ním zahráli jako s pingpongovým míčkem. Rád by teď viděl to spřádání piklů, zda ho pozvat mezi sebe - a zajímalo ho, kdo byl tehdy pro a kdo proti. A proč se vůbec rozhodli jej mezi sebe brát?
Protože měl vůj byt? Svoje auto? Holky okolo sebe? Protože byl prostě pěknej a oni nestáli ani za pohled? Zamračil se a trochu se zadíval na sebe, ale ne v zrcadle. Položil si stejnou otázku, jako každý člověk v dějinách - nejsem přece jenom kretén?
Smrákalo se a už zase přicházel večer spolu se stupňující se tělesnou teplotou. Jediný program v televizi dával film, který už viděl. Všechny knížky, a nebylo jich mnoho, už přečetl. Koukal na zdi a nechal tmu vejít do pokoje. Chtěl se cítit sám až na dřeň. Chtěl si i pobrečet, ale neuměl to. Vztek mu to nedovolil. Dělalo mu dobře, že se pokusil najít chyby i v sobě. Tonda...tak ty takhle.
Promítnul si vše, co pro něj udělal. Vzpomínal vůbec na vše, co kdy pro koho udělal. Začalo mu to lézt na mozek a úplně jiný bacil, než mu řádil v těle, mu vlezl do hlavy. Bacil Blbec. Bacil Paranoik. Ublížený bacil.
Rozhodnul se na všechny se vykašlat. Chtěl být jako z ledu a neinvestovat city. Zachumlán a propocen pod dekou si ležel, dumal a usnul.
Protože se problémy někdy opravdu řeší samy, probudil ho zvonek. Nejdříve si myslel, že se mu to zdá, a potom přesně nevěděl, kde zvuk zařadit. Posadil se na lůžku do sedu a sledoval nádobí, ležící na kuchyňské lince v protějším rohu místnosti. Ani nehnul brvou. Nakonec trhnul tělem, to když se zvonek z intercomu ještě jednou rozezvučel.
Vstal a zeptal se do sluchátka, kdo to je.
"Tonda! Otevři!" řekl a podle napnutého hlasu dost spěchal. Náš pomatený hrdina stisknul tlačítko a otevřel domovní dveře. Tonda proběhnul k výtahu a poskakoval z levé nohy na pravou, protože už to měl za několik vteřin pustit do gatí. Teplou a laskavou úlevu tekoucí moči.
Do sebe zahleděný, pomatený, ublížený bacil v těle hrdiny ponoukl tělo chytnout se židle a zvednout ji do vzduchu. Tonda vešel otevřenými dveřmi a usmál se. Mluvit se mu nechtělo, jen sklouznul k dveřím záchodu a šel k nim. To stejné udělal pomatený hrdina s židlí v ruce, kterou o Tondu následně přerazil.
V tu chvíli se hrdina vzpamatoval, a uvědomil se, že něco udělal špatně. Stál nad Tondou, který si mnul hlavu, ze které tekla krev. Hrdina udělal krok dozadu kvůli moči, která tekla z nohavice.
Až ted viděl sám sebe jasně. Jakoby vyplaval nad hladinu. A opravdu moc chtěl zaplavat zpátky. A třeba už nikdy nevyplavat.

Lehátko na vodě

23. října 2012 v 18:49 | Milllhause |  Bulharské dny
Všichni okolo mne dospěli k rozhodnutí se oženit; ať už tak činili na Moravě, nebo tady - všichni to provedli. Udělali to, i když Oscar Wilde říkal, že vzít se je skoro ta nejčastější příčina rozvodu. Je zvláštní, že některé věty člověk pochopí, až když se ocitně v TÉ situaci.

Všichni kámoši jsou už o dost dál,
Já se zatím životem příjemně prospal.
Ve spánku jsem lehčí, než lehátko na vodě.

Znám člověka, který ještě nevypadnul z hnízda, drží se matčiny sukně a po nocích šmejdí po seznamkách a internetových kasinech, kde prohrává peníze, i když v návodu na internetu stálo, že nemůže prohrát.
Psal to tam člověk stojící vedle BMW, v kraťasech s hawajským motivem. Na fotce vypadal šťastně a upřímně, a celá stránka pokrytá čísly, tedy těmi ciframi znázorňující výhry, tak vypadala taky.
Chce to prostě jen poctivě podvádět a ošulit systém za milion té nejsilnější měny. A tak tají noční aktivity a obcházení prostitutek a kurev schovaných po privátech v jiných čtvrtích.
Truhla v obývacím pokoji vypadá neměnně. A němě. Jsou v ní úspory rodiny naspořené za několik let. Hrdina historky ale před lety našel možnost, jak se do truhly dostat a nějakou tu tisícovku vyndat. Nikdo stejně neví, kolik to dohromady dělá. Sám si už nepamatuje, kdy vytáhnul prvního Palackého, či Masaryka.
Nepřestává vkládat peníze do ženských a do hry, do rulety - díla kasina, kde se dá ohnout štěstí. Nepřestává sázet na černou a vyhrává euro po euru, noc co noc, a sází, dokud nedojde k nule.
Kříčí a kope kolem sebe, protože se mu nedaří a v hospodě se mu smějí za to, že si ještě nenašel práci.
"Živí mě kasino," říká, a jak tak čas plyne, nemůže se dočkat, až vsadí na tu černou mrchu. Dokonce už radši používá ruku, než by hledal v malém městě štětku, u které ještě nebyl. Sází a zkouší to znovu.
Včera skončil zase s nulou okolo páté ráno. Když jej v deset vzbudil prázdný žaludek, zaslechnul jedovatou poznámku. Řekla ji matka, ale neřekla mu jí do očí. Jen jakoby mimochodem a pronesla to unaveně.
"Takhle chceš žít ještě dlouho?" Měl v plánu odpoledne vtrhnout do truhly pro bankovku. Dokonce si přísahal, že se spokojí s jakoukoli, kterou si vytáhne. Vytáhne si jenom jednu! Nakonec se ale k truhle v obýváku nepřiblížil - jen ho to napadlo, začal se mu smrskávat žaludek.
A odpoledne? To byl sám a venku s modřinami po celém obličeji. Jednu po druhé mu daroval otec, ten člověk se smyslem pro detail, který ztrátu truhly vypočítal na sedmdesát tisíc.
Večer tak vešel do internetové kavárny, aniž si všímal pohledů, co na něj ostatní směřovali. Obličej měl napůl modrý, ale bolest necítil. Podzimní vzduch mu rány pohladil. Smutek vlastní duše jakoby mu vymaloval podzim ve světě, plného opadaných stromů a lidí zakuklených v bundách.
Odhodlal se pro poslední krok.
"Zabiju se," oznámil operátorce kasina.
"Můžete prosím zopakovat.."
"Zabiju se. Oběsím se," řekl a zachvěly se mu rty. Zavřel oči a poslouchal medový hlas ve sluchátku, který mu oznámil, že už mu od nynějška nemůže povolit vstup do kasina. Popřála mu pěkný den. Zavěsil.
Teď se v internetové kavárně pokusil připojit, ale vypadá to, že nelhala. Operátorka mu zmrazila účet s nulou na kontě. Připadal si na konci života. Na konci cesty. Nic, na čem mu záleželo, teď neměl k dispozici. Nic včerejšího dneska neplatí.
Přespal u kamaráda. Ráno pak svítilo slunce. V telefonu měl zprávu od otce, aby přišel domů. Abychom to probrali, psal mu.
Pocítil nadšení a vděčnost za uštědřenou ránu mezi oči. Nikdy pak nepřestal lidem vysvětlovat, jak i to vzdáleně nejhorší může být pro něj vlastně to nejlepší.
Dokonce to pronášel tak často, že musel sám sebe uklidňovat a někdy si v duchu říkat "Drž už hubu". Na kasino dodnes nešáhnul. A dluh rodině splácí - bohužel se spokojil jen s tím. Že je zase něco špatně a stojí naproti zdi mu ale zanedlouho naznačí nějaká facka; je jedno jestli bude od člověka nebo třeba kanónu.

Brigády – vzpomínkový text bez pointy

21. října 2012 v 16:27 | Milllhause |  Bulharské dny
"Boucháš?"
"Prosím?"
"Holky. Boucháš holky?" zeptal se mě přívětivý cikán v oranžové kombinéze. Setkali jsme se na stavbě dálnice. On byl v Ostravě na montáži z Chomutova a o pauze se vedle mě postavil a představil se. Cítil jsem kořalku a on s úsměvem pokuřoval cigárko.
"Já holky nebiju," odpověděl jsem pyšně a podíval se mu do očí. Tipoval jsem ho na osmadvacet.
"Ale ne.. Jesli je šukáš?" upřesnil dotaz. "Když je budeš moc bouchat, ony si pak o tobě budou povídat," poradil mi. Vrátili jsme se hned nato do práce. Na stavbách, kde se jezdilo s autodopravou, se daly potkat zajímavé typy.

Dělal jsem taky závozníka šoférovi, který nedokázal zvládnout při couvání vlečku. Byli jsme v Jablunkově na stavbě jednoho mostu a dovezli jsme tam materiál. Cestou mi vykládal o životě a projetých kilometrech. Řekl mi, že je ženatý a přivydělává si s ženou na internetu, kde..
"..provozujeme live chat." Neřekl ale lajv čet, řekl live chat.
"Jo?"
"Kameru jsme si naistalovali v ložnici. Ale většinou jsme si stejně jenom tak pokecali s lidma, třeba s kovbojem z Texasu," vyprávěl, a mě zajímalo, jaký jazyk pro komunikaci zvolil. Trochu nesvůj jsem pak sledoval, jak po vyložení musel nacouvat zpátky, aby se mohl vytočit, ale vlečka se vždycky stočila jinak, než potřeboval. Popojel pět deset metrů napřed, a zkusil zacouvat znovu. Když ho vlečka znovu neposlechla, opět popojel dopředu.
10 metrů dopředu, pět nazpět. Takhle nakonec objel celou horu, až mě jeden z chlapců ze stavby musel převézt na parkoviště na opačné straně úpatí, kde jsem si přesedl a vypravili jsme se zpátky do Ostravy.

Protože se jezdilo na doly, znali se šoféři s horníky, a při dlouhých cestách v kabině náklaďáku mi vyprávěli jejich historky. Vždycky jsem si musel vzpomenout na Filipovského v Básnících a to, jak objednával v hospodě pivo.
"Jednou sme šli po šichtě domů a potkali jsme Frantu, který vychlastal okolo dvaceti piv za večer," povídali. "Říkám mu, poď s nama na pivo. On se ptá Na kolik dete?, tak říkáme Na tři, poď. On na to, že nepoleze do hospody na deset minut."
"Vole o vikendu sem se nadrbal v Porubě a jedu dom tramvajkou. Na Svinově se proberu a vidím, že tam mám spoj do centra, tak jsem vylezl z kabiny a vlezl do šaliny vepředu. Opřu se vole o okno, skoro usínám a vidím, že ta tramvaj stejně zatáčí. Vstávám a vidím, že jsme akorát přelezl z druhého vozu do prvního."
"Cigoši jsou nejlepší fachmani. Jednou jsem jel do práce a viděl jsem jak kopou tady na poli základy. Večer už svítili v kuchyni."

Vyhukaného mě na každé nové brigádě nejdříve testovali. Do Prahy jsem tehdy jel nočním přeplněným vlakem z Ostravy. Seděl jsem se sedmi chlapy v kupéčku a poslouchal zvuky otevíraných piv a zvuky, které proudily z těch chlapů.
"Udělej nám kafe. Sobě taky," řekli mi po ránu na stavbě, kde jsem přejel z nádraží.
"No, já kafe nepiju," řekl jsem.
"A kouříš?" zeptali se. Pyšně jsem odpověděl, že ne.
"Chlastáš? A kde je vůbec flaška? Si tu první den, ne!"
"Piju pivo," řekl jsem a začal se potit.
"To mě pomrdej, vole. To nám tu zas něco dali," řekl a nadechl se. "A co babu, máš? Šukáš aspoň?" zařval a celá stavba se ohlédla. Já jediný jsem se neohlédl a polknul jsem odpověď. Na tom to zpravidla končilo. Respekt v kanále.
Jakmile se rozneslo, že člověk, který jim denně nadává za to, že nedřou, je můj strejda, bylo vše v pohodě. Bez koupené flašky uložené v lednici na stavbě bych byl ale ztracený.

Ať už sem dělalo na černo, jako černý, nebo s černýma myšlenkama v hlavě, bylo dobře. Dokonce jsem znal kluka, který dělal na černo rozvody kabelů a jednou je šel tahat i na úřad práce.
Dobré bylo, že cokoliv se vydělalo, stejně hned nebo potom, skončilo v hospodě. Alkohol byl neustále přítomný.
Smutné bylo, že to tak pak i nějaký čas fungovalo, i když už jsem pracoval naplno, aniž bych si z těch brigád odnesl poučení.
A tím bych to ukončil.

Druhá stovka textů... vole

11. října 2012 v 16:04 | Milllhause |  Bulharské dny
V Bulharsku říkají krava, byk a vol. U nás se zase říká kráva, býk a vůl. A říká se Ty vole, jenomže to tady není možné. Nejednou mě malá Magi seřvala, že by tivole nerada ještě jednou slyšela. Nic sprostšího člověku říct nemůžete.
Ale naučil jsem se tady i jiné věci. Naučil jsem se třeba venčit psa a házet mu dřevěnou tyčku a někdy ho přemluvit, aby mi ji donesl. A naučil jsem se pravidelně psát, protože jakýsi Stephen King, což je člověk, který v Americe píše knížky, řekl, že aby se člověk stal spisovatelem, musí jednak pořád číst, ale hlavně musí pořád psát. Třebaže i kraviny. A protože první stovka textů byla pokořena, musím začít i tu druhou. Takže pojďme na to.

Jednou jsem seděl ve svém podkrovním pokoji a poslouchal jak za oknem hučí únorový vichr. Jediný pár bot byl děravý, ale říkal jsem si, že bych nevylezl ven, ani kdyby ty boty byly s kožíškem. Vstal jsem promrzlý a naštvaný z nedostatku slunce, který mě poctil bolestí ještě mladých kostí. Bylo mi jedenatřicet, přišel jsem o rodiče, a život mi připadal špatně nastartovaný.
Byl to únor plný sněhu, samoty a veselí všech ostatních lidí na světě. Vstal jsem z postele. Provedl jsem tak něco, co celý týden ne - tělo se mi hned na to zaplavilo adrenalinem. Pocítil jsem v té chvíli chuť, ať už na cokoliv. Chtěl jsem o sobě dát vědět. Svléknul jsem a zcvrklý se pozoroval ve špinavém zrcadle. Viděl jsem vystouplá žebra, bledou kůži a ptáka.
Vlezl jsem pod sprchu a všechnu špínu z garsonky nacpal do pytlů na odpadky. Pod kupou hader jsem našel mou lásku, na kterou jsem dávno zapomněl. Ani jsem si nevzpomínal, kdy jsem se do ní naposledy opřel a něco s ní vytvořil. Otevřel jsem skříň a na její podlaze našel kupu starých, zaprášených povídek, které jsem napsal před patnácti lety.
Sedl jsem si na židli, položil na stůl psací stroj a několik starých papírů. Papír jsem do stroje - mé lásky - vložil a napsal ledabyle první odstavec. Netušil jsem jak pokračovat. Kdesi v hlubokém vesmíru ke mně promlouvala myšlenka, že nikdy nic nedokážu a tento papír jsem popsal zbytečně.
Abych odehnal strach, napsal jsem další odstavec, ten se týkal jen popisu počasí a toho, co jsem ten den dělal. Zmínil jsem v něm, že jsem se nahý pozoroval v zrcadle, abych přesvědčil čtenáře, jak špatně na tom jsem.
Vždy, když jsem došel do bodu, kde jsem nevěděl jak pokračovat a který se tvářil jako slepá ulice, vyřešil jsem to tím, že jsem se s tím svěřil čtenáři. Jakmile jsem se s tím svěřil a napsal to, napsal jsem i to.
Motal jsem se v bludném kruhu a pomalu mi začalo docházet, že nemám co říct a co napsat. Odpraven sám sebou a přikován k psacímu stolu - mé lásce, která mě denně hubí a likviduje mi mé sebevědomí, až mě jednoho dne zahubí docela, jsem seděl a sedím dodnes u mého psacího stolu, který mě nepouští ze spárů. Čeká na výsledek a snahu.
Brečel jsem a proklínal se za to, že jsem ke stroji sedal. Že jsem si kdy pomyslel, že bych mohl psát o sobě. Protože psát o sobě - jaký konec by mohl čtenáře uspokojit? Možná smrt; zadostiučinění za pročtení textu bez pointy. A tak budu psát dokud nezemřu, i když to nikdy za nic stát nebude.
Prostě si nemůžu dovolit to přestat zkoušet. Nemůžu si dovolit se nepokusit se vysvobodit ze spárů psacího stroje, který po mně chce dobrou větu; klíč k dobrému textu. Protože tohle je můj svět.

Jak jsem četl o Vítové

11. října 2012 v 14:30 | Milllhause |  Film
V Bulharsku jsme obdrželi podzim. Posranými loukami a přes obrovskou Dunaj jsem doputoval z rumunské Transylvánie zpět domů - což je pořád ještě Sofie. Byl jsem a byli jsme tam všichni - v Brašově, to znamená v místě, kde se jezdí na půl milonu lidí ročně pokochat ulicemi, horami a hrady, po kterých putoval a chodíval Vlad Tepeš, neboli Dracula, který však takto nikdy nečinil - jen se kochal myšlenkou tento kraj vyplenit. O šest set let později z toho toto třísettisícové město pořád těží.

Protože byla Hana Vítová až nepříjemně krásná, zvolil jsem si ji léta páně jako svou nejoblíbenější herečku první republiky, protože lidi pořád potřebují v hlavě si něco třídit - například i přátelé, a tak na sociálních sítích mají vystavené žebříčky o tom, kdo je teď můj nejolíbenější přítel a kdo je třeba až pátý. A kdo si neobhájil body z loňska.
Kniha o Vítové mě moc nebavila, pokud jsem ji otevíral v parném létu kdesi na lavičce v parku, zatímco pes olizoval výfuky a veškeré podnětné předměty umístěné okolo trávy. Milá Hana si psala s autorem knihy dopisy, ve kterých se zpovídala. Stejně jsem si ji ale v jakési předtuše či co s sebou vzal.
Knihu jsem tedy otevřel, jakmile mi pán s cigárem na rumunské hranici (a pořád ještě tedy na rumunské straně), kdesi před řekou Dunají, stojíce před sto třicet let starou vlakovou stanicí a hranicí, řekl: "No taking photos," a vydechnul kouř.
Vzpomněl jsem si na umístění tří mých krajanů do žaláře, kteří si kdesi na jižní polokouli fotili letadlo a byli za to vsazeni na tři měsíce do vazby. Řekl jsem mu Ok, La revedere, a snímač skutečnosti vložil do brašny.
Tam jsem třetím prstem z leva na levé ruce trknul o knihu o 25 let mrtvé herečce, která patřila v nejlepších letech k nejlepším v Evropě - což bylo před sedmdesáti lety v úplně jiném století, krátce předtím, než se Hitler rozhodnul válčit, ale už potom, co se plivalo na Lídu Baarovou za to, že se s kulhajícím Goebbelsem přátelí o něco více, než by se líbilo. V době, kdy Churchill říkal, že bychom mohli Německu závidět jeho vůdce, a předtím, než stejný Churchill říkal, že bychom měli rychle chytnout a popravit to prase (to opět mluvil o Hitlerovi).
Krátce předtím, než byli Werich s Voskovcem už v Americe spolu s Haasem a kdy měli V+W pořad v New Yorském rádiu, kde říkali: "Lež má krátké nohy a Goebbels má ještě jednu nohu kratší." Předtím, než se z českých herců stali přes noc němečtí.
Kdy na divadlech vládla opera a to nejlepší na světě bylo Osvobozené divadlo a značka V+W už byla legendární. Hana Vítová jako 16leté škvrně byla Werichovi s Voskovcem představena a ti si ji vzali spolu s Ljubou Hermanovou pod křídla - ať už to mělo znamenat cokoliv, protože jestli měla být ta doba nevázáná, tak ať tedy byla. Život je přeci jen náhoda.
S Dunají pod zadkem a hned potom za zády dozvěděl jsem se, že se vdala více než jen jednou, ale až druhý svazek ji přinesl dceru, která ji v pubertě o mnoho let později šílená a dřepící čekala doma. To už manžel Vítové žil nejen s Vítovou, ale i s další ženou (ve stejném domě). Po příchodu Hany si dcera vbodla pletací jehlice do srdce a skočila z okna, kde o několik momentů později naposledy vydechla v náručí matky.
Dramaticky řečeno, ale stalo se to tak. A tak v době, kdy se z velkých hvězd Barrandova a celých třicátých zlatých let stávali trosečníci jezdící po estrádách, bylo těžko - po válce, kdy Nový hrával výstupy po hospodách a sledoval čím dál agresivnější hosty lokálu, kdy Mandlová s Baarovou byly umístěny za mříže, kde byly vystaveny jako v Zoo, kdy Gollová byla obviněna z kolaborace s německým vojákem (který byl anglickým špionem) a v koncentráku se nakazila tyfem a kdy byl kupříkladu režisér Sviták (natočil Přednostu stanice) rovnou zlynčován bývalými kolegy den po skončení války a zastřelen rudoarmějcem přímo na ulici.
Hořké konce, nové začátky - někdo emigroval, a někdo dále točil filmy. Frič s Novým a Vítovou natočili nejlepší film čyřicátých let Pytlákovou schovanku, kde se vysmáli celým třicátým létům, a Werich se spojil s dalším géniem té doby Burianem a natočili Byl jednou jeden král. Werich pak natočil i Císařova pekaře ("Ten dělá to a ten zas tohle, a všichni dohromady uděláme dost, a všichni budeme mít všechno dohromady"), který ho na desetiletí rozkmotřil s Voskovcem, který byl v té době v Americe vyslýchán pro podezření z komunismu. Do role Sirael tehdy obsadil Gollovou, která se tak vrátila na výsluní. Právě do této role byla kdysi ještě na divadle obsazená Vítová, jako vůbec do první role pod Werichovým vedením.
V době, kdy Gollová zářila v Drahých tetách, jezdila Vítová s Kabátovou a dalšími po estrádách, domovech důchodců a lázních, kde vystupovaly ve veselých partech. Měly i dvacet vystoupení v měsíci a na stará kolena si tak našly novou životní náplň.
Mimoto překládala ze tří jazyků, venčila psa na nábřeží Vltavy a rekapitulovala vlastní nadnesenost v době slávy, kdy však žádnou pravou hvězdou doopravdy nebyla - přes den točila filmy, večer a v noci hrála na divadle - kde jednou padla absolutním vyčerpáním. Oldřich Nový, v jehož divadle se to stalo, zvolal Opona! a Vítovou odtáhnul do zákulisí. Tam ji nalili frťana a po chvíli už byla zpátky na pódiu. Po letech od toho večera se Vítova starala o Nového dceru, zatímco byl Nový s manželkou v koncetračním táboře.
Hana Vítová zemřela sama, bez toho, že by se konal pohřeb. V dopisech se nezříká chyb a podivuje se nad některými paměťmi svých bývalých kolegů.
"Vždyť jsem v té době proboha žila a znám ji!" píše. Spolu s Mandlovou, Baarovou, Benešem, W+V, Burianem, Novým, Peškem, Fričem patřila k nějvětším jménům těch let.

Připadá mi to, jako by se jedna generace rozhodla vystavět věž z kamení a nakonec se jim to povedlo tak náramně, že se na tu věž, nebo na její zbytky, lidi dívají s respektem i o sto let později.
Jenže se ta věž vlivem politických a dobových skutečností zhroutila - někdo, nebo celá skupina vytáhla hlavní kameny, nebo je přebarvila a přejmenovala a lidem se tak celé dílo přestalo líbit. A protože byla postavena právě na divácích, zhroutila se a ty, co ji vystavěli, těmi šutry zavalila.

V kině

1. října 2012 v 15:50 | Milllhause |  Film
Poprvé jsem byl v kině ve školce; kino bylo postaveno jen asi 25 metrů od budovy školky - na konci jedné ulice ve Vítkovících. Už spoustu let nefunguje a ve zvyku všech měst se přemýšlí, že se tam udělá tržnice.
Posadili nás do prvních dvou řad, děti ze školky, a pustili projekci. Film si pamatuju jen zkratkovitě - bylo to o výpravě čtyř dětí, nebo tří dětí a psa. Ztratily se v horách, kde nebyly žádné stromy. Spíše si vzpomínám jen pískovcové balvany, po kterých děti skákaly, ve snaze utéct.
Utíkaly před muži bez vlasů, kteří nemluvili, jen se po dětech sápali. My, děti ze školky, jsme to nevydýchali a začali řvát. Na další výlet do kina si v období školky nevzpomínám.
Další film, který jsem viděl v kině, byl Batman, myslím že dokonce ten vůbec první. Viděl jsem ho ve čtvrtek se sestřenicemi; jejich otec je brával na premiéry a tak mě jednou přibrali. Jakmile film skončil, přejeli jsme do dalšího kina a šli na další film, který nevím jak se jmenoval.
Pamatuju si jen nůžky na nočním stolku a soulož jako ze stínového divadla. A pamatuji si, jak žena seděla na muži, vzala nůžky do rukou a hned na to je vbodla do muže. Vůbec nevím,co jsem v tom kině dělal. Dodnes znervózním, když v ložnici zahlédnu nůžky.
"Nějaká žena by Vám ve spánku mohla užíznout penis."
V Ostravě jsem chodil do Luny, Máje (obou sálů - červeného i modrého), Dukly, Visty, Kulturáku před Polyfunkčním domem, Vesmíru nebo toho kina na konci Jeremenkovy ulice, kde jsem si do sedačky ve tmě sednul poprvé v žvotě.
Do Vesmíru se chodilo na nejlepší filmy, protože tam jako první měli Dolby Surround, a tak jsme si tam s klukama vychutnali Muže v Černém, Šestý smysl nebo Matrix.
Pak jsem objevil kouzlo Minikina Kavárny. Bylo v centru, na konci ulice, kde stával i Vesmír - ten už v té době však sloužil hlavně jako aula pro Vysokou školu, protože se jeho diváci přestěhovali do multiplexu v Mariánských horách. Naposledy jsem v něm viděl Vrátné láhve, a potěšily mě dřevěné lavice, které pří sklápění lehce zavrzaly. Člověk se tak cítil jako v biografu, a ne jako v mašině na popcorn.
Do Minikina jsem chodil sám. Podíval jsem se na program, vylezl z baráku a sedl si do kina, kde jsem si před filmem koupil colu. Takhle jsem chodil na filmy tři roky, a vždy jsem se musel usmát, když mi někdo řekl, že nestihnul ten film v kině, protože nechtěl jít nikdo další.
Tady v Sofii je město přeplněné multiplexy či Imaxy. Někde v centru ale sídlí uprostřed šedivých bloků kinematografický archív. Sídlí v malém červeném cihlovém domku a čas od času pořádá promítání starých bulharských filmů.
To by přece byla pravá magie - projít se cizím městem těsně před setměním, a najednou na protějším chodníku zahlédnout plakát v nasvícené vitríně o promítání rumunského filmu z padesátých let. Koupit si lístek, posadit se do nepohodlného sedátka a s dalšími pěti platícími se nechat zatáhnout do děje, který nepochopím.