Listopad 2012

Hádka v pohádce Akafíra

30. listopadu 2012 v 9:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Probuzení se do tmy. Po třech letech bloudění ve světle ozáření něčím velice silným, které potkalo naivku a vola. To byl jeden a týž. Stalo se mu, že jej cosi nakoplo a on - plavec všedních schopností - byl nucen opustit stojatou vodu, i když mu rozum vtíral do mysli, že by neměl. Svědomí však jinak nedalo a srdce už vůbec ne. Kdo kdy slyšel, aby se ta pohádková souhra událostí mohla opravdu stát a jedna vteřina matematické nepravděpodobnosti mohla by proměnit život v zábavu. Ve smysl. Nevěřil tomu ani na cestě k cíli, kdy nezratil jedinou pochybu o celé věci. Zamiloval se. Nevěděl nic a přitom všechno co potřeboval. A odjel daleko od všeho, v čem doposavaď žil.
Jenomže to tak náhoda chtěla. Aniž by sám cokoliv plánoval, všeho se mu dostalo. Nikým neřízen zvolil si cestu a začal s ní žít. Což o to, to se stává denně, a letadla létají oběma směry, věděl.

Dýchal přerývaně a nepravidelně, až jej to bolelo. Soustředil se na každý nádech a vnímal klepot rukou. Byl sám v pokoji, přeplněném hromadou oblečení, rozbitých skříní a zimních pneumatik. Bylo mu horko, jen nevěděl, jestli je to stojatým vzduchem, nebo snad tím strachem. Šimralo jej v podbřišku, otočil se k nočnímu stolku a jal se číše vody, kterou do sebe obrátil.
Vzduch se po chvíli vrátil hrdlem, on zavřel oči a zhluboka vydechnul. Položil se zpět do postele, zlehka se ovinul látkou, kterou měl po ruce a přivinul si ji k prsům. Cítil se lépe.
Věděl, že toho nezná moc. Na to si ovšem zvyknul; v této chvíli mu více vadilo, že nemá čemu věřit. Musel přemýšlet o tom, co bude dělat za deset let - dokázal si vůbec představit, že by mu mohla být v té době ještě po boku? A když by to nevydržel s ní, tak s kým pak?
Pro nic za nic měl chuť vše zahodit, zatímco si ona hověla v peřine a čekala, až přijde.

Láska v psím gangu

29. listopadu 2012 v 10:53 | Milllhause |  Bulharské dny
Neobchodimo e da se neshto napishe veche. Jinými slovy když se nepíše, tak to s tréninkem nestojí za nic.
Měl bych říct, že do Sofie přišel podzim a nálady se nemění jen lidem. Kdysi jsem v sobě objevil schopnost předpovídat budoucnost, nebo ji přivolávat a říkat pak, že šlo jen o náhodu - nikdy pak nemohl nikdo rozluštit ten kód, podle kterého funguji. Myslel jsem na pohodlný život, pohodlnou práci, vyspělost. Kolikrát jsem záviděl klukům, že se psy v parku nabízejí řeči milovnicím psů. Probrečel jsem Marleyho a já, ale stejně jsem psa nechtěl.
Přivolal jsem na sebe cizinu i prosezenou prdel v kanceláři s výhledem na letiště. Sledujíc letadla dumám nad tím, jak by svět vypadal, kdyby v Hollywoodu třeba jen pletli ponožky. Bál by se potom někdo ve výtahu holky s panenkou? Viděl bych pak sám sebe z pohledu kamery a představoval si život v dramatických scénách loučení a výher? To těžko, řiká mi pragmatik.

Nad Sofií se právě smráká k válce psích gangů. Lidem to tak nepřišlo; na psy v ulicích byli zvyklí a na štěkot taky. Jenomže ta jednání se noc noc stupňovala a protahovala. A taky dost nabírala na agresivitě. Průchod se psem některými částmi města se stal nemožným. Psi dokonce začali vyjíždět i po těch, co drželi vodítko; to si předtím nedovolili. Arja se tak pohybovala jen v blízkosti vlastního bloku.
Na konci ulice, kousek od řeky, hlídkují ovčák s mladým retrívrem. A do toho retrívra se nám Arja zamilovala. Každého rána kolem něj projdeme, ona ho obejme a kousne do ucha. Pak pokračujeme - mise splněna. Ovčák tento párek nevidí moc rád, protože se mu parťák z hlídky nesoustředí na práci a kousání toulavých psů.
Retrívr se na ulici dostal, protože ten, co si ho jako štěně osvojil, nevěděl co chce. Retrívr zůstal na ulici a ovčák se ho ujal. Jenomže ovčák, který na ulici žije celý život, zadarmo nikomu nic nedává. Téměř ho to uráží, jak si retrívr všímá slečinky z vyšších kruhů více než těch, kteří mu pomohli přežít na ulici.
A zaslouží si Arja takovou lásku? Retrívra se sílou charakteru, kterou by mu mohla závidět většina lidí? Retrívrův gang se na nás před pár týdny obořil a rozštěkal.
"Vypadněte cizáci," cítil jsem z jejich výpovědi. Retrívr ale přešel k Arje a postavil se tak mezi nás a vlastní druhy. Nechali nás na pokoji a my mohli v klidu odejít. Donáším mu za to gesto čas od času jídlo a kosti na čištění chrupu. Neví chudák, že ta rajda z vyších kruhů kouše další tři čokly v parku.

Jsem závislý

14. listopadu 2012 v 15:08 | Milllhause |  Bulharské dny
V dokumentu Super Size Me chodil jeden američan denně do fast foodu a objednával si maxi porce hamburgerů, hranolek nebo křidýlek, a dělal to den za dnem. Tloustl, zvracel , ale do fast foodu se vracel a prohlašoval, že chce maxi porci s tou sladkokyselou omáčkou.
Málokdy jsem se při sledování televize tak naštval, jako když jsem viděl tohle dílo. Potom co ztloustnul, začal totiž vyřvávat, jak je fast food špatný.
"Vždyť z toho jídla zvracím!" říkal.
Kdybych ale denně v maxiporcích jedl vepřo knedlo zelo a ještě si přidával, nedopadnul bych jinak. A tak jsem s vyzněním Super Size Me nesouhlasil. Říkal jsem si, že si stačí vybrat jídlo, a tím se budu dva měsíce přecpávat, dokud si nerozmašíruju žaludek, až prohlásím zchátralé tělo za důkaz, že je to jídlo špatné.
Musel bych se pak zařadit do bratrstva idiotů, kteří do mikrovlnek vkládají kočky. Mezi lidi, kteří zažalují počasí za to, že zmokli.

Říká se, že první krok ke zbavení se závislosti na něčem je se zamyslet.
"Musíš se postavit před zrcadlo a jasně si říct - Jsem závislej na pornu!"
Na pornu závislý nejsem (zatím), ale na hamburgera se vracím skoro denně. Vím, že jím sračky, ale nemůžu si pomoct. Ono, kdyby to bylo zdravé, tak by mi to třeba ani nechutnalo. Těžko říct, až kam to podvědomí sahá, ty bajky o zakázaném ovoci.
Kdyby zítra prohlásili, že kapusta s brokolicí jsou nezdravé, asi bych je jíst nezačal. A když člověk (já) nepřibere ani deko a dohromady nevidí v přímém přenosu žádné následky, proč by se nevrátil?

Taky se říká, že nejlépe je člověku, když přemůže sám sebe. Nevyrovná se to žádnému způsobu vyměšování, ani dobrému popití s přáteli, ani objetí.
Moment, když už nemůžem, ale ještě si přidáme. Překonali jsme se. Jako když už se nemůžu přitáhnout, ale ještě to třikrát s vypětím sil dokážu. Jako když stojím ve frontě na maxi menu, ale najednou se mi zvedne kufr, otočím se a odpochoduju k výtahu, který mě převeze do patra minus dva, přímo k brokolici a vařenému bramboru. Slina mi ve vytáhu zděšeně couvne zpět do úst a nechá si zajít chuť, zatímco objednávám povadlý salát nasvícený zářivkou. Daleko od sladkých omáček, posolených křupavých hranolek a masa vlepeného mezi opečenou housku.
A tak jsem se stal otrokem několik nadnárodních firem, které po celém světě občerstvují děti i studované ženy, a neustále mění nabídku, abych měl chuť vyzkoušet novou omáčku v kombinaci s vepřovým.
Nedostaly mě chlast, ani cigarety. Ani kafe nepiju, ani lepidlo nečichám, i když jeho aroma miluju, ale naštěstí jsem se nikdy nebavil s feťákama, kteří by mi pomohli otevřít pikslu.
Jsem ale závislý na jídle. Na tom špatném.

Zakázal psovi srát

8. listopadu 2012 v 13:43 | Milllhause |  Bulharské dny
"Je nadržená."
Dosti textům bez pointy. Dneska jednu mám. Fakt!
Najdete ji na konci, ale ještě tam nelezte, protože by Vám to nedošlo. Hold bude potřeba tento krátký text nejdříve přečíst; protlouct se řádky a tím, co je mezi nima. Sám jsem někdy zvědavý, co tam najdu.
Jako Willis v Harlemu musel by se cítit ten, kdo by vlezl s fenou do parku plného psů. Nemusel by na sobě mít ceduli Nesnáším negry, aby se zapotil.
"Je nadržená," řekl jsem už druhé majitelce čokla, tentokrát to byl labrador. Ucítil volání přírody a přiblížil se k Arje tak blízko, že jsem musel začít jednat. Hned si ho chytla a odvedla. Já pokračoval s čím dál veselejší Arjou procházkou parkem. Včera jsme ji koupili psí trenky, modré. A večer ji dost jasně řekli - neser. Nikde.
Když se vrátím z práce, nebo ze sna, a uvidím, že je celý byt posraný, vidím červeně. Tak samo, když si prohlížím gauč rozmístěný v malých kusech po celém bytě. V těch chvílích dostávám regulérní strach, že se ze mě stává neurotický kretén. A není náhodou každý, kdo žije s někým pod jednou střechou, po čase neurotický? Alespoň svým způsobem?
Potkali jsme malého psa a já aniž bych si ověřil, o co jde, o jaký druh psa se jedná, už jsem trhal vodítkem. Malý mops poskakoval kolem huskeyho, lehl si, roztáhnul dokořán útlé tělo pokryté bradavkami a čekal. Čekala.
"Rychle se vzdáváš," řekla mu majitelka.
"Je nadržená," doplnil jsem.
"Hmm," odpověděla a radši ode mne odešla. Zůstal jsem tak sám se psem nadrženějším než celý vesmír, a pokračoval v procházce. Byl jsem tolikrát v životě překvapený, pomyslel jsem si. Když mi řekli, co se musí stát s fenou, aby povila. Nebo když mi vysvětlili význam slova povila. To mi bylo osm. Před měsícem mi museli vysvětlit, že i fena může krvácet a to dokonce měsíc.
"Nevěřím ničemu, co krvácí pět dní a nezemře."
Jsem překvapený a nasraný sám se sebou a na sebe, když vidím sám sebe vřeštět a nechat se vyvádět z míry, zatímco ostatní v klidu pokračují v životě. Já se na to kakao prostě těšil a tak bych měl mít právo si tady trochu zakřičet, řekl by neurotik.
"Nevidíš, že právě rozbaluju rybí prsty? Proč na mě teď musíš mluvit? Přijdeš si sem, po téhle podlaze a dýcháš si vzduch, jakoby patřil jen tobě!"
Neuróza je duševní porucha, při které pacient trpí stavy úzkosti, emoční tísně a podobně, která však - narozdíl od psychózy - neohrožuje jeho duševní činnost. Tak prosím. Prosím!
Je to duševní porucha, která neohrožuje duševní činnost. Jsem neurotikem proto, že mě taková definice rozladí a nedokážu se tak dohrabat toho, proč mě štve lejno na podlaze před televizí stejně jako člověk, který mi volá pětkrát během hodiny a já mu to pokaždé zvednu? Že mě to štve stejně jako tříska v prdeli.
Měl bych si ji vytáhnout. Dřív, než bude pozdě. Dřív, než se z Chandlera stane uschlý stařec z bytu o patro níže. Dřív, než tomu psovi zakážu srát úplně.

Jonáš přeskočil plot

8. listopadu 2012 v 13:16 | Milllhause |  Povídky

Po tak dlouhém hledání působila vysoká zeď střežící zahradu jako výsměch. Jonáš se jen neslyšně a dost krátce pomodlil, aby za plotem nečíhal pes a vyšplhal se na zeď. Seskočil a ocitnul se tak v krásné zahradě plné skalek a pečlivě udržovaných keřových porostů, okolo kterých byli rozestaví trpaslíci s lopatkami.
Jonáš ale na zahradu kašlal. Měl v hlavě naprogramováno jen to, nač myslel celou noc. Na to, co si odpřísáhnul, že musí udělat.Něco sladkého, co za studena chutná nejlépe.Našel vchodové dveře a bez toho, že by se zamyslel, zaklepal. Přišlo mu to v tu chvíli absurdní.
"Už tam budu!" ozvalo se z vnitra dvoupatrové vily laděné do dřeva a mramoru. Jonášovi se v tu chvíli zase začala potit ruka. Ukazovák tak sundal z kovového kohoutku a otřel jej do látky kapsy.
Když člověk v domě začal lomcovat s klikou, kopl Jonáš do dveří tak silně, že byl dotyčný za dveřmi odmrštěn do domu na několik metrů daleko. Jonáš v rychlosti vešel a zavřel za sebou dveře.Sledoval toho chudáka, kterak se sbírá ze země a nevěřícně Jonáše pozoruje. Jako v blbém snu.
"Kdo jste?" vypadlo z něj. Hned potom si vzpomněl na svůj bezpečnostní systém, který však nefungoval tak jak by měl od včerejšího noci. "A jak jste sem vlezl?"
"Není to už jedno?" opáčil Jonáš. "Přelezl jsem přes bránu, ale to je jedno, ne?"
"Co chcete?" přerušil Jonáše a pokračoval s otázkami. Chtěl diktovat situaci.
"Nic," odpověděl Jonáš překvapeně. Nenapadlo ho, že by měl taky něco vzít.
"Tak proč teda.."
"Vy nechcete vědět, kdo jsem, doktore?"zeptal se Jonáš chirurga, který zmrvil bratrovu operaci. Nevěděl, že mu bratr zemřel pouze na oddělení, kde tenhle doktor pracoval. Že s bratrovou smrtí nemá nic společného. To věděl jen doktor.
"Přece jsem se už ptal," odpověděl pevně.
"Jonáš Koubal," dostalo se mu odpovědi.
"Koubal," zopakoval doktor, ale už v té chvíli dobře věděl, o koho jde. Kvůli ničemu jinému právě dovolenou netrávil. Potíž byla, že v těchto chvílích čekal na někoho docela jiného. Někoho příjemnějšího, voňavějšího a vůbec. Doufal, že do té doby bude po všem.
"Takže už víte, co tu dělám, ne?" zeptal se Jonáš a ztrácel tak trpělivost sám se sebou. S celou touhle situací. Vlekla se. Doktor navíc jen mlčel a pozoroval ho. Koukali si do očí ta dlouho, až pojem čas začal ztrácet význam. Jonáš se tak doktorovi pochlubil se svou šestirannou jistotou. Viděl změnu v doktorově tváři. Poznal, že něco takového už doktora napadlo.
"Já ale na ničem vinu nenesu!" zařval doktor na Jonáše. Byl si jistý, že má Koubal u sebe zbraň, ale nečekal, že by ji opravdu vytáhnul. Vzepřel se na nohy, ale moc si na nich nepostál.
Jonáš v minulých dnech studoval rady pošahanců a psychologů, kteří mu tvrdili na stránkách časopisů, že pokud někomu pohrozí zbraní, tak se domnělá oběť ani nehne.
Vystřelil, ani nevěděl jak. Obě kulky doktora zasáhly do srdce a ten tak padnul k zemi. Jonáš jej sledoval a srdce mu bilo jako splašené. Věděl, že právě někoho zastřelil.
Když po necelých čtyřiceti minutách vcházela do domu chirurgova známost, našla už jen dvě nehybná těla na podlaze, ležící v kalužích krve. Už studené.

Akafír

7. listopadu 2012 v 10:07 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem vlezl na icq a zahrák si hru, která se jmenovala Zoopaloola. Dobře jsem si pokecal s nějakým plavčíkem, co v bulharské Varně pasil životy tonoucích. V hotelovém bazénu tedy. Našel si tu práci a přitom měl dům nedaleko hotelu, poblíž pláže. Měl syna a ženu. Se synem hrával fotbal a na dovolenou rádi jezdili do hor.
Mluvili jsme spolu asi třicet minut a od té doby jsem o něm už neslyšel. Rozhovor s ním v cizím jazyce mi ale dodal kuráž, a tak jsem se o týden později zakecal s jednou holkou, která byla od Sofie; měl jsem tedy štěstí na bulhary.
Mluvili jsme spolu tři měsíce denně po chatu, nebo jen mailem; několikrát jsme si dokonce volali, i když jsme ze sebe nic nevykoktali a já si musel psát poznámky na kus papíru, abych vůbec něco do sluchátka řekl. Ona mě pak do Sofie pozvala, já ucukl, nepřijel a celou korespondenci ukončil. Nevěřil jsem tomu.
Teď s ní žiju. Ozvala se před dvěmi lety a zase mě pozvala do Sofie. To už jsem přijel, to už jsem se nebál. A pak jsem přijel ještě párkrát během roku a ona zase přijala na Moravu. Už jsme si společně koupili troubu, počítač a plastové okno. Do konce roku budeme dokonce kupovat dva radiátory, protože ty v bytě protékají.
Na domku u ateliérů jsem na filmové škole bydlel s klukem, který zpíval v metalové kapele Mrtvý mozek. Jednou jsem poslouchal jejich kousky a líbil se mi refrén. Pořád jsem ho opakoval cestou do hospody a on se jen potěšeně usmíval.
Zpíval jsem: "Akafír, akafír...aka aka akafír..!" Ne že by mi to dávalo smysl, ale to mi nedávala celá die hard rocková scéna. Navíc to mělo rytmus a tak jsem to nevyklepal z palice celou noc. Každého jsem s tím otravoval.
Další den ráno, když mi bylo blbě z vypitého a snězeného u nádražního bufetu, mi sdělili, že text je doopravdy jiný. Doopravdy se v něm zpívá:"What I feel, what I feel...what the fuck I feel..?"
Nic mě vlastně nikdy v životě více nedefinovalo. Sám si myslím, že vím co dělám, ale doopravdy je všechno jinak. Zakecal bych se s ní, kdybych týden předtím nezvednul sám sobě seběvědomí na jiném chatu s plavčíkem od Varny?
Nebo potkal bych ji, kdybych si ten den šel zahrát Zoopaloolu o pět minut později? Nebo o vteřinu? A kolik jsem toho už o vteřinu minul? Možná kdybych byl všude v životě o minutu později nebo dříve, žil bych teď úplně jinak a jinde. Říkám si, jak si sám pečlivě vybírám z nabízených možností, ale stejně budu nakonec pouhá loutka, jejížto nejvážnější rozhodnutí může být, jestli vykročí levou, nebo pravou nohou. Nebo si někdy případně povyskočí.
A pak se vrátím z práce domů, ona mi dá jídlo na stůl, usměje se na mě a mě dojde, že je to nakonec jedno. Je mi to volné.

Bond

4. listopadu 2012 v 10:00 | Milllhause |  Film
Viděl jsem Bonda. Co si myslím já, na tom nezáleží, ale Skyfall je skvělý. Neotravoval bych s tím, kdyby se neozývaly hlasy, že Sam Mendes tímhle filmem pohřbil celou sérii, protože Bondovi se přece nemůže klepat ruka a má si být vždy jistý v kramflecích. S takovým Bondem jsme viděli 20 filmů. Takový Bond pronesl suchou hlášku, až se mu zaprášilo od huby, mrknul na bondgirl v místnosti a zastřelil ledabyle hlavního padoucha, který už měl prst na knoflíku, kterým by zničil celý svět. Takový Bond, který dostane do postele za minutu filmového času kohokoliv na plátně.
"Byl jsi skvělý Jamesi."
"Dělal jsem to pro královnu."
Ať už Bonda hrál Connery, nebo Moore (v jehožto filmech se filmy nejvíce blížily sebeparodii), nebo Dalton či Brosnan, vždycky jsme viděli chlapa, který nemá strach a poradí si jako komiksový hrdina s kýmkoliv.
Potom se ale začaly točit filmy tak, aby se hrdinové pohádek pro děti i dospělé začali nejvíce blížit realitě. Batman, tedy člověk v gumovém obleku skákající po střechách, se stal multimilionářem, který přelezl po vlastních a bez kyslíku Himaláje a gumu vyměnil za kevlar. Sněhurka dostala speciální výcvik a šla do války s lovcem. A sen ve snu se ukázal jako dost nebezpečná věc.
A najednou se Bond ocitnul na podlaze a vystrašený se plazil pro protilátku a vůbec začal dělat chyby. Včera v kině se dokonce nechal zastřelit. Dvakrát během deseti minut.
Ale co mají všichni Bondové společného, ať už šlo blbé nebo skvělé filmy? Bond je přece vždycky aktuální, dnešní. Nikoho by nezajímalo, kdyby teď natočili Bonda, který se odehrává v šedesátých letech.
"Našim nepřítelem už nejsou země, ani armády," řekla včera M. "Jsou to jedinci a my nevíme, kde jsou." Proto by takovému nepříteli měl odpovídat agent, který si podobně jako Bourne musí poradit s tím, co mu přijde do ruky.
Prostě v této době není místo na uhlazené jednání Pierce Brosnana, který hrál Bonda skvěle, ale řekl bych, že by se mu protivníci Craiga museli vysmát.
Navíc je přece skvělé vidět, jak se z toho slavného agenta, ten skvělý agent stal. Jak se z moudrého Merlina stal moudrý Merlin, kterého vyplivlo moře a prošel svět, než poprvé pronesl Abrakadabra. Jaký život musí člověk prožít, z jakých poměrů vzejít, aby se stal Bondem, aby se stal nejvyhledávanějším vyjednavačem bez identity, nebo aby se stal zločincem, který nechce zničit svět, ale dá v sázku vše, jen aby viděl jednu osobu umřít.