Akafír

7. listopadu 2012 v 10:07 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jsem vlezl na icq a zahrák si hru, která se jmenovala Zoopaloola. Dobře jsem si pokecal s nějakým plavčíkem, co v bulharské Varně pasil životy tonoucích. V hotelovém bazénu tedy. Našel si tu práci a přitom měl dům nedaleko hotelu, poblíž pláže. Měl syna a ženu. Se synem hrával fotbal a na dovolenou rádi jezdili do hor.
Mluvili jsme spolu asi třicet minut a od té doby jsem o něm už neslyšel. Rozhovor s ním v cizím jazyce mi ale dodal kuráž, a tak jsem se o týden později zakecal s jednou holkou, která byla od Sofie; měl jsem tedy štěstí na bulhary.
Mluvili jsme spolu tři měsíce denně po chatu, nebo jen mailem; několikrát jsme si dokonce volali, i když jsme ze sebe nic nevykoktali a já si musel psát poznámky na kus papíru, abych vůbec něco do sluchátka řekl. Ona mě pak do Sofie pozvala, já ucukl, nepřijel a celou korespondenci ukončil. Nevěřil jsem tomu.
Teď s ní žiju. Ozvala se před dvěmi lety a zase mě pozvala do Sofie. To už jsem přijel, to už jsem se nebál. A pak jsem přijel ještě párkrát během roku a ona zase přijala na Moravu. Už jsme si společně koupili troubu, počítač a plastové okno. Do konce roku budeme dokonce kupovat dva radiátory, protože ty v bytě protékají.
Na domku u ateliérů jsem na filmové škole bydlel s klukem, který zpíval v metalové kapele Mrtvý mozek. Jednou jsem poslouchal jejich kousky a líbil se mi refrén. Pořád jsem ho opakoval cestou do hospody a on se jen potěšeně usmíval.
Zpíval jsem: "Akafír, akafír...aka aka akafír..!" Ne že by mi to dávalo smysl, ale to mi nedávala celá die hard rocková scéna. Navíc to mělo rytmus a tak jsem to nevyklepal z palice celou noc. Každého jsem s tím otravoval.
Další den ráno, když mi bylo blbě z vypitého a snězeného u nádražního bufetu, mi sdělili, že text je doopravdy jiný. Doopravdy se v něm zpívá:"What I feel, what I feel...what the fuck I feel..?"
Nic mě vlastně nikdy v životě více nedefinovalo. Sám si myslím, že vím co dělám, ale doopravdy je všechno jinak. Zakecal bych se s ní, kdybych týden předtím nezvednul sám sobě seběvědomí na jiném chatu s plavčíkem od Varny?
Nebo potkal bych ji, kdybych si ten den šel zahrát Zoopaloolu o pět minut později? Nebo o vteřinu? A kolik jsem toho už o vteřinu minul? Možná kdybych byl všude v životě o minutu později nebo dříve, žil bych teď úplně jinak a jinde. Říkám si, jak si sám pečlivě vybírám z nabízených možností, ale stejně budu nakonec pouhá loutka, jejížto nejvážnější rozhodnutí může být, jestli vykročí levou, nebo pravou nohou. Nebo si někdy případně povyskočí.
A pak se vrátím z práce domů, ona mi dá jídlo na stůl, usměje se na mě a mě dojde, že je to nakonec jedno. Je mi to volné.
 


Komentáře

1 Lukky z TT blogu Lukky z TT blogu | Web | 12. listopadu 2012 v 14:13 | Reagovat

Tvoj článok bol vybraný medzi najlepšie články týždňa!

2 userka userka | E-mail | Web | 12. listopadu 2012 v 16:51 | Reagovat

To zní vážně spokojeně a smířeně ;)

3 ivet-pe ivet-pe | Web | 12. listopadu 2012 v 17:58 | Reagovat

Romantické a moc pěkné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama