Prosinec 2012

Videopůjčovna

28. prosince 2012 v 18:12 | Milllhause |  Film
"Máš tam nějaké dobré skifi?" zeptal se mě srdečně jeden cikán. Metr devadesát vytáhlý čahoun chodil do půjčovny skoro denně pro filmy science fiction.
Byly na světě totiž časy, kdy nebylo peněz nazbyt, a tak jsem se pro start kariéry rozhodnul vstupem do videopůjčovny. Při nástupu mi říkali, abych i blbý film nabídnul s úsměvem.
"Nemůžeš prodat tři dobré filmy. Dej jim jeden dobrý a jednu sračku, aby se vrátili. A o té sračce řekni, že tam hraje třeba Pitt," radili mi v první den.
"Jmenuje se to Kalifornie. Pitt tam hraje sadistického vraha," říkal jsem pak zvídavým očím nad obalem videokazety a zamlčel průměrnost filmu. Mělo to ale své hranice; nemohl jsem nabídnout Mlčení jehňátek někomu, kdo si vyžádal film o zvířátkách, jako se to stalo Codymu Lambertovi.
"Líbilo se?" ptal jsem se, když mi můj tip na film vraceli, ale odpovědí mi bylo mlčení a ignorace dalších rad.

Měli jsme tam všechno, od Sněhurky po děti, až po Sněhurku pro dospělé. Akční filmy s Chuckem Norrisem, ale i ty od Johna Woo. Vlastně všechno až na Markétu Lazarovou.
Pracovní doba mi zabírala čtyři hodiny života denně, od čtyř do osmi večer. Různé cílové skupiny k nám pak chodili ve stejných časech.
Chci říct, že pro pohádky si děti přišly do pěti večer, do sedmi až půl osmé si lidi chodili pro všelicos, od komedií po skifi. Před zavíračkou pak přišli chlapíci, kteří mi mlčky podali číslo kazety, na které se Sněhurka starala o trpaslíky, aniž by jim za celý film byť jednou uvařila.
"Je tu něco s dějem?" ptali se a já jim krom Sněhurky nemohl nic nabídnout; jen s nimi hádat na základě obalu a jménu režiséra.
Porno bylo vystavené úplně nahoře v polici a šlo o klasickou úkazku produkce devadesátých let - pokud jste si o tom už něco četli. Ale v pracovním stole, ve spodním šupleti, byl docela jiný materiál.
První den v práci jsme s kolegou hledali nové zákaznické karty a šuplík otevřeli, a to co v něm bylo, bych skoro postavil až nad rámce toho porno šuplíku. Chvíli jsme do něj hleděli, vzpomínali na film 8MM (který jsme tam měli taky), a váhali, jestli se té kazety třeba jen dotknout.

"Máš tam nějaké dobré skifi?" se mě ptal ten cikánský usměvavý dobrák párkrát do týdne, a tak jsem pro něj speciálně čas od času nějaké objednal. Když jeden den vešel, řekl jsem mu, že jsem mu sehnal skifi o pekle. On ale přišel ke mně, a řekl mi, že dneska si skifi nevezme. "Dneska bych chtěl nějaké dobré porno," řekl mi do očí.
"Jen si vyber," odpověděl jsem mu.
"To ze šuplíku," dodal. Nepokládal jsem ho do té doby za tolik informovaného. Před očima se mi promítly obrázky stovky vietnamek z obalu a z přibalených fotek. Promítla se mi hala a chatrné osvětlení, ve které všechny byly. Zámky na dveřích a muži s kuklami číhající ve stínech. A pár chlapíků v bermudách s kamerou v ruce, kteří mezi tou zvěří procházeli.
"Jak myslíš," řekl jsem mu. "Ale zítra ať je to tady," vytáhnul jsem kazetu a podal mu ji. On mi podal dvacku a s potlačenou radostí odešel.

Jiný den k nám došla rodina s třemi dětmi a půjčili si pět filmů, i když něco takového bylo proti všem zásadám naší práce. Půjčoval jsem max tři filmy i milovníkovi skifi (na kterého jsem už třetí den čekal, že vratí šuplíkový kousek), ale protože měl otec 164 kilo, shodli jsem se s kolegou mlčky na výjimce.
Pět kazet se půjčovalo za lidovou cenu sta korun, které jsme ale nikdy neviděli.
"Už jsme platili," řekl otec.
"Tady jsem položila stovku," doplnila jeho dcera, ale ani v oblasti, kterou nám vytyčila, tedy na stole, nebyl ani desetník. Zeptal jsem se kolegy, jestli ten peníz už vzal, ale řekl že ne. A tak jsme před pěti páry očí prohledali celý (prázdný) stůl, až jsme se chtě nechtě shodli na tom, že tam ty peníze nejsou.
"To mi ale připadá už trochu směšné," podotknul otec a přešlápnul si.
"Tak běžte, vrací se do šesti večer," řekl jsem a oni odešli.
"Ti nás pěkně ojebali," ulevil si kolega. Jedna rodina nás stála denní gáži; každý jsme brali padesát korun denně.
Večer pak přišel dobrotivý cikán vrátit kolekci sálových vietnamek.
"Tak co?" ptali jsme se. "Mám tu ještě něco, mejd in Afrika," nabídl jsem mu.
"Dneska si radši vezmu nějaké ski-fi," odpověděl. Popadnul milý film o pekle a odešel domů.

Ta půjčovna byla velká jako kočárkárna ve věžáku, a když o tom tak přemýšlím, tak ona to vlastně kočárkána byla. Možná, že už zase je, protože stáhnout film bez peněz za pět minut, je rychlejší, než sejít do přízemí a dlouze si vestoje vybírat. I ten výběr porna se celkem rozšířil od dob, kdy se v těchto půjčovnách mohlo vybírat mezi pěti kusy.
Jenom už si o tom člověk nemá kde jít pokecat.

Vše, co jste chtěli vědět o Vánocích a báli jste se zeptat

24. prosince 2012 v 16:43 | Milllhause |  Bulharské dny
V Bulharsku nejí o Vánocích kapra. Tedy, ne že by byli na Balkáně proti genocidě kaprů, ale nedělají to kvůli Štědrému dnu. Snědí je už 6. prosince. Navštěvují se a jí ryby. Po ulicích nechodí Mikuláš, kterého by si děti spletly s Dědou Koledou, a o čertech není v ulicích ani památky.
Protože se Bulhaři začátkem prosince kapra už přejedli, na Štědrý den už mu moc neholdují. Oni vlastně na Štědrý den nejí vůbec žádné maso, což je tragédie (pro mě). Navštíví se, popovídají si a dodržují různé tradice. Na první Boží hod pak podle západního modelu rozbalí dárky, jí od rána do večera masné pokrmy a zapíjí je hektolitry pálené domácí Rakie.
Jakmile ale malá Magi zjistila, že Děda koleda má na starosti Balkán a do dění ve středu kontinentu nezasahuje, začalo jí zajímat, kdo tomu šéfuje v mé kotlině. Začal jsem jí tak vyprávět o Ježíškovi, dítěti které leze lidem do baráku oknem, a ne krbem. I pětileté dítě ale zarazilo, jak může mimino unést dárky pro tolik dětí.
A tak jsem ji vysvětlil, že Ježíšek je sice dítě, které může vejít do bytu a do rukou uchopit malý zvonek , ale pro přechod se stává větším než lecjaké domy; tak velkým, že by mu Magi sahala po nehty na nohou.
"Jako Krakonoš," řekl jsem.
"Jako co?" narazil jsem.

Různí šéfové ve vánočních velínech po celém světě mě přivádí na myšlenku příběhu, kde Santa korporátně začíná působit po celém světě, a najednou je ho potřeba i v těch částech, kde do té doby neměli o Santovi ani potuchy; o Santovi, který je trademark Ameriky, ale vymyšlený byl v Dánsku.
Jak se ale Santovo pole působnosti prohlubuje, a červená barva jeho kostýmu zalévá jednotlívá políčka globusu, dojde mu, že na to sám nestačí.
Ježíšek, Jultomten (švédský skřítek, který rozdává dárky, jedouc na své koze), Jultomtentova koza, Père Noël (Santův vzdálený příbuzný, který se stará o Francii), ale i dědové Koleda s Mrázem, ti všichni do sebe zatím nalévají rum v exilu na bohapustém ostrově, a vzpomínají na radostné dětské tváře a děti, které je vyměnili za vousáče z reklamy na Coca-colu. A neví, že Santa vlastně trpí, že už to bříme dále nést nechce.
Později se k nim přidá i La Befana, která se vzdala Itálie. Všichni exiloví druhové přijmou i tuto ošklivou, ale vlastně docela milou čarodějnici od Jadranu, a nakonec si sami vyžádají i Joulupukkika, laponce, který toho času u jezera brečíval nad ztraceným Finskem.
Společně si hospodařili a žili v míru a pokoji, a rozjímali nad světem a jeho sklonu zapomínat na hrdiny a dobráky, zatímco o lotrech je dokumentů plný History Channel. Ani to vlastně nedokázali mít Santovi za zlé. Stal se otrokem vlastní značky, pronášela La Befana, zatímco prostírala pizzu zdobenou kokosem, a komunista Mráz ji přitakal, zatímco si přihýbal vodkou.
"Za to by si měl být speciálně ty rád, pohane" řekl Děda Koleda Mrázovi, a připomněl mu, že to není tak dávno, co ničil Rusko mrazem a lidé mu spílali; tedy předtím, než se stal hodným komunistou. Mráz si povzdechl stesky nad bratrem Vichrem, kterého nechal hladit pláně severu, a na dobu, kde se z téhle dvojice svírala řiť celé Sibiři. Jenomže když si sypal kokos na kousek pizzy, uvědomil si jinou pravdu.
"Beze mne bys nebyl ani ty," podíval se na kolegu Koledu a dolel mu sklenici. Koleda si s ním připil a Ježíšek se nad tou scénou dojmul. Pocítil v sobě nutkání dát někomu dárek a být součástí toho spiritu.
"Jdi s tou angličitnou do háje," zchladil ho však hned Jultomten a vstanul od kozy. Donesl kýbl mléka ke stolu a Ježíška pohladil. Cítil vlastně to samé.
Všichni se pocítili semknutí. Chtěli něčemu společně čelit, ale ne na ostrově, daleko od lidí, díky nimž vznikli, ale v první linii, ruku v ruce a dostávat rány.
Duch okamžiku byl natolik silný, že je přerostl a obletěl svět. Až tak, že Santu o pár momentů později bodlo u srdce.

V letním střihu svého kvádra pak duputoval Santa jednoho dne k jižnímu cípu ostrova, a rozbil tábor. V noci jej překvapilo celé komando bývalých dárkonosičů a Père Noël sarkasticky poznamenal, jestli musí zabrat i ten poslední ostrov ve světových vodách.
Jenomže Santa jim navrhnul, aby to dali zase dohromady. Řekl, že se mu sice líbí být na vrcholu kariéry, ale dětský pískot mu namísto radosti naděluje vředy, a že by s tím klidně taky praštil.
A tak se stalo, že Santu pohostili rumem, a společně se duchem vrátili do světa, kde lidem vštěpovali prastaré tradice, a nechali děti, aby se samy začaly zajímat o toho, kdo ocení jejich dobrotu.
A všechno začalo být zase rozmanité a navzájem se respektující. Stala se z toho pěkná Vánoční klasika, kdy duch zvítězil nad konzumem.

V krytu čekám na konec světa

21. prosince 2012 v 9:56 | Milllhause |  Bulharské dny
Ahoj,

píšu z bunkru, už po sedmé toto století, a pomalu mě to přestává bavit. Ženu jsem nechal jít do práce, dítě zavedl do školky a naposledy vyvenčil psa. Koupil jsem mléko a více chleba, ale žádnou mouku, i když v Praze existovala na stanici metra I.P. Pavlova žena, která radila lidem, aby si v případě konce světa hodně mouky pořídili.
Každou chvíli někdo na světě vypne vzduch, asi tak na sedm minut, a bude po všem. Nemyslím, že by na to šli atomovkou, nebo požárem, nebo zavodněním. Prostě změní jednu částici a vypnou kyslík, a po deseti minutách jej zapnou. My (tedy já) s kyslíkovou bombou ve sklepení tak hravě přežijeme.
Vím, že se můžu některým lidem jevit jako pomatenec, a respektuju to. Může být, že se pletu - přeci jenom tady v krytu nesedím poprvé. Poslouchám muziku, mám tedy deky a vůbec si myslím, že jsem si to tady postupem let zařídil pěkně. A snad náhoda tomu chtěla, že poslouchám Oasis, kteří mroukají Live forever!
Pamatuju na to léto v devadesátých letech, kdy se několik sektářů rozhodlo, že vykoupí své ovce sebevraždou a pošle je kdovíkde. Ateista by řekl, že do nikde, sektář by řekl do ráje, a co by řekl katolík, všichni víme. Jeden sektářský vůdce ale nechtěl vést své ovečky až tak slepě a nepožadoval důvěru bez důkazů. Přivedl je tedy na pláž Tichého oceánu, a řekl, že po něm projde na padesát metrů daleko, nad hlubokou vodu a vrátí se. A bude po té vodě chodit. Vlezl do vody, zatímco věrní v kšiltovkách a se svačinami v rukou posedávali na pláži a vyzývali ho ke statečnosti, nikoliv k rozumu.
Zmizel jim z dohledu po několika krocích a nikdy se nevynořil. Stává se, že člověk někdy plave ve sračkách a pořádně neví, co by chtěl. Pořádně mu nedochází, že ho někdo manipuluje a trvá mu pak, než vyplave na hladinu. A tak ovce z pláže čekaly téměř třicet minut, než zavolaly pomoc, aby jim utopeného vůdce vytáhli.
Jsou to podle mě magoři, kteří neumí rozeznat pravdu od lži. Nebo ani nechtějí. Neumí se v životě sami rozhodnout, vzít řešení do vlastních rukou, a proto jdou radši se stádem. Jak řekl bandita Calvera všem sedmi statečným:
"Vaši přátelé z vesnice už Vás nemají rádi. Donutili jste je totiž myslet sami za sebe. Se mnou to ale mají jednodušší - dělají, co jim nařídím."
Sklepním oknem poslouchám hovory bulharů o tom, že jdou do práce a na víkend si zajedou zalyžovat. V práci mi pak včera vystavili plán směn na další týden. A před pár týdny jsem si koupil letenku na leden. To vše mi napovídá, že se nic nestane. Zase.
Ale i můj psycholog, můj přítel v průchodu zmatených světem, mi řekl, že štěstí přeje připraveným. A jednou se zkrátka někdo trefí a bude to v okamžiku, kdy do krytu nevlezu. Jako když budu sázet každý týden lotynku s čísly 5,8,11,21,35,36 ale jeden týden vynechám, a to ta čísla zrovna padnou. Psycholog mi řekl, že to nemám nikdy dělat. Že pokud se rozhodnu vsázet stejná čísla, musím přesně dodržovat harmonogram, jinak se z toho zblázním.
Řekl mi, abych docházel do přírody bez doprovodu, seděl v tichu mezi stromy a snažil se snad na něco přijít. Zavřít oči, poslouchat dech a cítit vanoucí vánek za krkem. Cítit aroma dřeva a mechu. Slyšet skřivana. A být opravdu tam a nemyslet na nic jiného, než na to, že jsem v lese a sedím v trávě a okolo mne leží jedlové šišky.
Nevím, jaký výsledek si slibuje můj psycholog. Mne ale po hodině dusí myšlenka, která prý probudila spoustu lidí na světě.
Nejsem blázen?

Bomby

15. prosince 2012 v 12:19 | Milllhause |  Bulharské dny
Nedávno v Sofii umrznul pes, jeden z nočních tvorů, kteří to štěstí neměli. Bloudil ulicemi a nenapadlo ho, že zastávka u popelnic bude toho života poslední. Minul jsem ho ráno na procházce s Arjou, která si ho skoro nevšimla. Ani neví, ta naše rajda, jaké štěstí vlastně měla. Neví, že žije ve městě, kde se z vyhození psa na ulici nedělá žádná tragédie.
Jiní noční tvorové pak rádi vytáčejí čísla a vymýšlejí si báchorky o bombách. Nahrává jim doba, kdy se z pohozené tašky v metru stane půldenní zátah policie. Proto se jeden pomatený tvor odhodlal a zavolal do nákupního centra. Řekl, že nechal na blíže nespecifikovaném místě v obchoďáku bombu. Řekl, že už má všeho po krk. Řekl, že pokud odtama rychle všichni nevypadnou, bude zle.
Se sluchátky na uších jsme byl zrovna v práci a hleděl si svého. Ucítil jsem dlaň ve vlasech. Podíval jsem se na šéfa, který mě plácal po lebce a s úsměvem dodal, že je bezva poslouchat hudbu při evakuaci budovy. A tak se dva tisíce lidí čtvrtečního večera sbalilo a čekalo před prosklenými kancelářemi na zprávu, že se doopravdy nic nestalo. Že nikde žádný požár nevypukl, že doopravdy takoví lidé ani neví, jak bombu poskládat.
Hned další den byla bomba nahlášena v obchoďáku Serdika, který je na druhé straně mé čtvrtě. Tam byla bomba nahlášena už po čtvrté tento měsíc. Bombové nálezy se v Bulharsku objevují od Sofie až po Burgas. Jakoby konec světa neměl přijít 21.prosince, ale toho dne jen prostě vyvrcholit.
Co když je jedenadvacátý prosinec jen velkým finále šesti dní teroru? Proč nikdo neohlásí bombu v deset ráno, po snídani? A jak to funguje, když jsem právě vyplácnul 60 leva za lístky a popcorn, a po půl hodině konečně skončily ukázky na filmy, které mě nezajímají. Co si člověk pomyslí, když v tu sváteční chvíli otevře dveře ochranka kina a všechny nás vyžene?
Co si o mě myslí Arja, štěně, které na rozkaz ženy vedu domů už po čtyřiceti minutách ve výběhu? Nezasloužila jsem si více?, pomyslí si fena.
Na českém serveru vytanula minulý týden zpráva, že v Bulharsku nesnášíme Muslimy, nejvíce ze všech zemí Evropy. Přečetli jsme si to a překvapilo nás to. Do teď jsem myslel, že je všichni nesnáší stejně. Nejsem rasista, nikdy jím nebudu a každého rasistu bych s chutí postřelil. Ale..
Ve Francii radši nepostavili na náměstí Vánoční strom, protože by to mohlo jisté menšiny provokovat. Tak ať je to provokuje! Já jsem tady doma! Že jste se tu narodili v jiné víře je mi u prdele, protože tahle země je v zásadě křesťanská a vždycky sakra byla. A jestli tady nejste spokojení, tak nevím, proč jste sem v prvé řadě vůbec lezli. Najděte si jiné místo na světě.
Já přece ten vánoční strom nechci stavět ve tvojí zemi. Já přece nechodím k tobě domů a neříkám ti, abys přehodnotil myšlení, která se u tebe doma pěstují dva tisíce let. A chci za to jen to, že ty se ke mně budeš chovat stejně. Protože prostě nemůže mít každý všechno.
A proto vyhodili z práce vola, který tam doopravdy vlastně nic nedělal. A jediné, co by s tím měl v takové chvíli dělat, je se podívat do vlastního talíře a nekopat kolem sebe jako vzteklá doga. Nevolat do obchoďáku, kde se chodil najíst o obědové pauze a neprohlašovat, že tam je bomba. Nehltat tak Klub rváčů, který neříkal lidem, aby začali do budov skládat bomby, ale aby přestali být ovce a začít uvažovat, co je jim opravdu třeba.
Nechodit do školky a nevraždit děti, protože se mi nelíbilo, co mi doma řekli rodiče.

Nešel jsem k ní domů

8. prosince 2012 v 9:00 | Milllhause |  Bulharské dny
Podívala se na mě pohledem, jakoby nevěděla o čem mluvím. Proč teda ale pronášela všechny ty řeči a odpovědi na něco, na co jsem se vůbec neptal?
No přece kvůli tomu, že mě chce dráždit a nejdříve zjistit, co si z té noci pamatuju já sám. Nechce a bojí se jít z kůží na trh jako první. Bylo pondělí ráno a to první, co jsem od ní slyšel, bylo, že si vůbec nic nepamatuje, ale byla to sranda.
O čem přemýšlím já, je ale otázka - stojí mi za to, abych ji dal tu šanci si to promyslet? Co když se pak nezachová slušně ale nevšímajíc pudu sebezáchovy mi to ještě osolí. Její reakce hodně vykáže o jejím charakteru.
"Ty si toho moc nepamatuješ co?" dráždí mě. Zkouší to.
"Pamatuju si, jak jsem ti šahal na kozy," odpovídám a sleduji bledou tvář, která prosila ve snách všemohoucího, abych zrovna na tohle zapomněl.
Pracoval jsem s ní na brigádě a jednou mě opila v rockovém klubu. Zřejmě jsem měl jít k ní domů, ale z toho jsem vycouval. Velily mně tak zkušenosti z minula, kdy jsem se naučil, že z toho jsou jen průsery. A pokud o tom musím opravdu přemýšlet, tak si počkám, než zjistím, jak se chová ona v krizových situacích. Zda potopí druhého, nebo problémy řeší pospolu. A tak jsem se probudil sám. Víkend jsem promrhal na vlnách kocoviny.

A je to dobře. Opravdu? Jak bude vypadat ten hodnotící večírek konce života? Budu starý a unavený, a budu si promítat nevyužité šance a brečet nad nimi. A určitě si vzpomenu i na ni, až mi bude jenom viset. Že jsem ji třeba měl pořádně vyklepat a párkrát to zopakovat.
Jenomže ten život, co jsem prožil, by pak mohl klidně vypadat jinak. Časová linie by byla odkloněna na jinou kolej a to, co jsem prožil a na co myslel, a všichni lidi, které jsem potkal a miloval - zkrátka by to neproběhlo. Proto mi připadají tyto úvahy značně stupidní. A naivní taky.
Je to celé nesmysl, abych mluvil k tématu.

Historka z dětství

5. prosince 2012 v 12:45 | Milllhause |  Povídky
15.října v Ostravě pršelo. Bylo mi patnáct - a byl jsem poslední rok na devítiletce, odkud se nikomu nechtělo. Na večer jsme byli domluveni s klukama, že půjdeme do lesa a zahulíme. Zahulíme uvidíme, řekli mi.
Chodili jsme do Bělského lesa často a celou noc jej křížem krážem procházeli v domnění, že jsou nám za zadkem náckové, nebo jiný nepřítel z jiné války. Záleželo na vzorku a náladě.
Celý pátek a celá prokouřená noc - nic z toho nebylo ničím zvláštní. Když jsme vycházeli z lesa na louku, potkali jsme chlápka s ženskou, kteří byli veselí stejně jako my.
Do té noci jsem nikdy neslyšel jméno LeVay. Nevěděl jsem, jakou knihu napsal a co tím vyvolal. A Satan pro mě znamenalo prostě slovo z Bible, kterou jsem ani nečetl. Po letech jsem se pokusil přečíst Nový zákon, ale prostě jsem nemohl. Nebyl jsem z toho moudrý, ani mě četba netěšila. Dodnes se tak soustředím je na sebe. Cokoliv co se mi stane je má zásluha - cokoliv co se mi v životě nedaří, je moje chyba.
Chyba tehdy byla se s těmi lidmi dávat do řeči. Smotali jsme spolu pár brk, vykouřili je, oběhli jsme les a nechali se pozvat na dýchánek. To už jsme s párem satanistů putovali jen já s Lemonkem - přítelem od nepaměti, který byl pro každou špatnost.
Člověk v černém se jmenoval Honza, ale měli jsme mu říkat Kozel. Jestli nám vysvětlil proč, tak si na to nevzpomínám. Vzpomínám si však na černovlásku po jeho boku, chodící v průsvitné halence, od které jsme nemohli odtrhnout oči.
Jmenovala se Saša a dodnes ji vidím před očima, ať už v tom obrázku stojí v parku s měsícem nad hlavou, kdy na mě mrkla, nebo s krví rozmazanou po podprsence, kdy ječela jako fůrie z italských filmů. Nebo v pruhovaném pyžamu, když jsem ji navštívil ve věznici.
Prošli jsme Bělským lesem do Výškovic a pokračovali cestou přes pole až do Staré Bělé, kde jsme vlezli do jednoho z domů u cesty. Šimralo mě tehdy v žaludku, ale řekl bych, že to bylo Sašou, a ne podvědomím z přicházející hrůzy.
"Můžeš dělat co chceš a vždy bude jenom na tobě, co to bude," povídal Kozel mezi řečí. Pomalu si nás naťukával a svazoval. Omotával kolem prstu. Pronášel tohle a podobné skazky ještě cestou, ale takhle jsme občas mluvili i my, pokud nám v těle koloval dobrý vzorek.
Usadil nás v obýváku, kde nerozsvítil, ale jenom zažehnul několik svíček. Působilo to na mě jako trapné klišé. Přestával jsem Kozla respektovat - začínal jsem ho posuzovat jako obyčejného vola, který si přečetl pár zajímavostí v knížkách staršího bráchy a teď na nás chce dělat dojem.
Nespolknul jsem mu to ani na vteřinu. Když jsem se podíval na Lemonka, tak jsem jen spatřil člověka čekajícího na flašku. Bylo mu úplně jedno, kde je a proč tam je. Od něho jsem podporu tedy nečekal. Kdyby jen trochu vnímal, řekl bych, že bychom se tehdy zvedli a odešli.
Podíval jsem se na Kozla, který hledal něco ve skříni. Saša nám mezitím nalévala nějakou mexickou zapáchající kořalku.
"Teď nám povíš strašidelnou historku?" zeptal jsem se a přičichnul si lihu ve skleničce.
"Může být," pronesl. Donesl ke stolu nějakou deskovou hru a sedl si k nám. Pozvednul sklenku a řekl: "Salut!" a my jsme to zopakovali a napili se. Polknul jsem tu sračku s největším sebezapřením. Se stejným pocitem jsem nadále setrvával v jejich sedačce. Z levé strany, kde v tureckém sedu seděla Saša, se ke mně linul její parfém.
Pili jsme a hodovali, protože nám všem vyhládlo. Saša se přesunula k Lemonkovi, a Kozel, aniž by ho to rozhodilo, se mnou vedl debatu o vesmíru a našich maličkostech, které by se přece měly soustředit jen na sebe a užívat těch pár pozemských minut. O tom, že být satanistou (alarm) znamená se jen nikomu nepodbízet. Že takhle chtěl jakýsi LeVay osvobodit lidi, aby dále nebyli ovcemi, které jdou na porážku a ještě se usmívají, protože si myslí, že tak činí z vlastní vůle.

Běžel jsem nočním Bělským lesem a míjel místa, kde jsem ještě dnes večer byl dítětem. Teď jsem měl tělo nadopované adrenalinem a dokonce jsem si v běhu nachcal do kalhot, aniž bych si toho pořádně všimnul. Bylo mi to jedno. Utekl jsem z porážky.
Běžel jsem o žvot, i když mě nikdo nenaháněl. Kdybych se zastavil, praskla by mi srdeční pumpa. Běžel jsem o život, zatímco ten Lemonkův vyhasínal s každým bodnutím nože. S jakousi úlevou jsem si pomyslel, že snad ani nevěděl, co se dohromady přihodilo a pořád sviští ve vlnách drog. Pořád volá do nicoty, jakou to zažívá jízdu.
Můra v černém popadla nůž ihned, jakmile začal Kozel vřeštět.
Nemluv s cizími lidmi, nevšímej si nahých žen v parku, nevyvolávej duchy. Rady určené pro ochranu dítěte se mi vracely jedna za druhou. Kozel rozložil na stole deskovou hru a nechal nás spojit ruce, zatímco si něco broukal pod nos. Saša mě šimrala prstem po dlani a mně se postavil jako mávnutím proutku.
Zastavil jsem se a nabíral dech. Svět se mi začal vlnit před očima a bodalo mě na plíci. Předklonil jsem se a hned na to si poklekl. Sledoval jsem mezi stromy ženu, která se na druhé straně cesty mihla tmou. Cesta dělila les s polem a já přemýšlel, jestli byla opravdu nahá. Ani mi nedošlo, že stojím pod lampou. Všimla si mě a nakročila si to směrem ke mně, ale já měl té noci pošuků už dost.
Před chvílí jsem utekl z domu hrůzy, opustil přítele a chtěl jsem se dostat k někomu, kdo by na Kozla poslal armádu. Nahé ženské v parku mě dnes nezajímaly.
Viděl jsem, jak je krásná, ale nechtěl jsem o ní nic vědět. Nahá ženská snad ke mně i něco pronesla, ale neslyšel jsem ji. Jen jsem popadnul dech a dal se opět do běhu, směrem do lesa, kde lampy chyběly, ale cítil jsem se tam mnohem bezpečněji, než kdekoli v okolí těch pošahanců.
Kvůli takové nahotině jsem se dnes dostal s Lemonkem na špatné místo. Opravdu bychom pokračovali s Kozlem k němu domů, kdyby vedle sebe neměl to tlemící se tele s halenkou, která snad ani halenkou nebyla? Ovšem, že ne! Krásná volavka, která se po kořalce mění v bestii - taková byla.
Doběhnul jsem na policejní služebnu a probudil policajta.

Lemonek ležel ve špitále, ale opět o tom nevěděl. Jakoby za něj prožíval život někdo druhý. Nějaké záložní myšlení. Jednou, pokud se probere, si o všem vyslechne pár neuvěřitelných historek. Nepoučí se z toho, a týden potom, co opustí nemocnici, ucítí při venčení psa trávu. Tak se přidá k hloučku mladých volů, kteří mu trubkou přerazí hlavu a toho psa ukradnou.
Sledoval jsem ho, a říkal si, jakou jsme měli kliku. K mému překvapení mě policajt nijak zvlášť dlouho nevyslýchal, potom co jsem mu v jednu v noci zaklepal na vrata a přerušil snění. Sice si mě přeměřil povrchním pohledem, ale jak si u toho zkoumání všiml krve na bundě, začal mě poslouchat.
Přijeli jsme k domu, kde už k mému zklámání Kozel nebyl. Lemonek ležel na podlaze v kaluží krve, nůž kousek od něj, a Saša spala na gauči. Nejdřív jsem si myslel, že je taky po ní, ale ona doopravdy spala jako mimino. Usnula potom, co někomu vbodla nůž do těla.
Dále už to moc zajímavé není. Kozla nikdy nechytili a Sašu pustili před měsícem, po deseti letech za mřížemi. Já jsem si koupil psa a přečetl si vše o tom, jak neškodný takový satanismus může být.