Leden 2013

O Amim 2/5

27. ledna 2013 v 9:30 | Milllhause |  Seriály
S chlastem už Amiho otec nepřestal, pouze ho ke stáří omezil. Když bylo Amimu devatenáct, byl jeho otec dávno ztracený případ. Soustředil se na whisky, poté na vodku a skončil u pálenky, kterou sice vstřebával pomaleji, ale pořád v dávkách, které by většina jeho vrstevníků nesnesla.
Nikdy si nenašel žádnou jinou ženu. Pravda, nijak zvláště po něm žádná netoužila, ale on se ani nepokusil obrátit jejich mínění. Ami se za něho styděl tak moc a tak brzy, že už ze školky se naučil chodit sám domů.
Bohužel byl Ami ochuzen o ženskou ruku, ať to byla ta matčina, která měla pohladit, nebo ta kamarádčina, která měla podržet. Neměl to s kým probrat. Jeho otec sice v jeho věku se sváděním problémy neměl, ale v Amiho šestnácti už mu poradit neuměl. Stejně by ho Ami neposlouchal, a i kdyby, tak by mu nevěřil.
Ten květen v Amiho devatenácti měl Ami na starosti dvě věci. Dojít k maturitě a udělat něco s citem k holce, které to nemohl říct. Já jsem ovšem věděl, že ta překážka, kvůli které se jí údajně nemohl vyznat, byl ten nejmenší problém. Ami byl prostě podělaný strachy; nadělal si do gatí stejně jako každý puberťák před tím, než se měl poprvé někomu otevřít a vyznat.
Koncem dubna si myslel, že už ho to po roce pustilo. Ve svém deníku se vyjádřil v tom smyslu, že už ji nemiluje, ale ani nenávidí. Koncem dubna se mu nezavírala ruka v pěst, když ji viděl, nezrychlil se mu tep, když přišla do třídy, a nebál se, že se mu postaví, když ho zkoušela v kabinetu.
Já jsem chodil do vedlejší třídy, takže jsem netušil, co se mu honilo hlavou. Měl jsem vytrvalou přítelkyni Annu, která mi záhy měla zmizet na několik let z dohledu; hned v červenci odjela na studie do států, kde se měsíc na to zamilovala do černošského zápasníka jménem Luke.
S Amim jsem chodil na pivo (kde jsme se také potkali) a teprve tam mi na začátku května došlo, že mladou a krásnou češtinářku Valentýnu miluje. Do maturity zbývalo nějakých šedesát dní. Pamatuji se, že tehdy v květnu panovalo naprosto nesnesitelné horko, takže naše denní rituály byly zřejmé a bez debat. Ráno takměř neoděni jsme napochodovali do potem nasáklých chodeb a učeben, hned po škole jsme skočili do nedalekého bazénu pro pár desítek temp a vyvětrání hlavy před odpoledním učením.
Mnohokrát mi přišlo, že se zastavil čas. Ležel jsem mokrý na hebkém, vonícím trávníku a nechal si vypalovat bronz do mé bílé tvarohové kůže, moje láska mě hladila po břiše, já potají pozoroval lidi okolo a poslouchal vzdálený dětský vřískot nerozpoznatelně se mísící se smíchem, štěbetání mladých, mnohdy nahých matek a plavčíky s dokonalou muskulaturou, kteří tak svěže flirtovali s mými spolužačkami.
Vedle na dece občas ležel Ami a broukal si infantilní písničky oblíbené kapely. Chodil do vody jenom s námi, skoro nikdy sám. Jestli se styděl to nevím, ale asi si připadal jako odstrčený v tu chvíli. Vzpomínám si, jak v těch mála případech, kdy do vody sám šel, sedával na kamenném břehu okolo bazénu. Když jsem k němu pomalu docházel, tak rád dával - jakoby mimochodem - najevo, že jsem jeho kamarád. Že tady zkrátka není sám, ale že mu nedělá problémy se sám ve vodě vykoupat a zaplavat si pár desítek temp.
Většinou prohodil vtípek, na to co jsem před chvilkou prováděl s Aničkou, chvilku jsme čekali, než se trochu vyprázdní bazén a naposledy si zaplavili. Anna, opálená do sytě hnědé barvy, se k nám přidala. Potom šla do sprch, všichni jsme se sešli u východu a někdy o pár hodin později na křenově lahodném pivíčku. Stávalo se, že jsme s sebou brávali i učení, ale většinou zůstalo jen u té snahy.
Naše skromné město mělo zvláštní atmosféru. Počasí v našem chladném kraji se všemi tak zamávalo, že neměli zapotřebí mačkat se ve dvou šetrně zařízených koupalištích a odjeli předčasně na dovolené.
Podobně to vypadalo ve škole. Kromě posledních ročníků, které čekala maturita, byly třídy poloprázdné. Nezapomenu na rána po deštivé noci, kdy mě svěží vzduch a lehký mráz proříznutý teplým větrem přivítali do modrého dne. Nemyslel jsem na nic špatného, protože jsem neměl důvod. Na celé prázdniny jsem měl odjet ke známým do zahraničí na brigádu, kterou jsem mohl později prodloužit v normální práci, na zkoušky jsem byl připravený dobře a hlavně jsem měl Aničku, která mi všelijak vynahrazovala, že mi odjede na druhý konec světa.

Ami tohle období vnímal o poznání hůře než já. Jeho otec chlastal první ligu a ve chvílích, kdy byl zrovna střízlivý, se vzmohl jenom na to, aby Amimu dělal dusno se školou. Kázal o tom, že bez školy nic nedokáže; že ho nikde nebudou respektovat.
Ami si ho změřil skeptickým pohledem a uvědomil si ten odstrašující paradox, že jeho otec kdysi promoval bez větších potíží. Když ho vídal v těch opileckých stavech, tak si uvědomil, že ať se snaží sebevíc, nemusí to nutně stačit, pokud cokoliv jiného, na čem mu bude záležet, zkolabuje.
"To, že hodím kostkou plnou silou, neznamená, že mi padne nejvyšší číslo...", napsal si do deníku, který teď zaujímá výstavní místo v mé almaře.
Nevěděl, že mu Valentýna nikdy nic nenaznačila. Líbil se jí, ale nenapadlo ji začínat si něco se studentem. Tušila, že po ní pase očima, pokaždé když vejde do třídy; stejně jako to tušila o všech ostatních studentech, když vyšla z kabinetu a prošla se po chodbě.
Valentýna se s Amim setkala ještě než do téhle školy přišla, a to o loňských prázdninách. Nějakým způsobem spolu trávili většinu času, a dokonce si myslím, že si nejenom povídali. Nemyslím si však, že by to spolu dělali. To by byl podle mě více nad věcí v přemýšlení, zda ji říct, že ji miluje.
Valentýna Amimu řekla, že nemá čekat další vývoj vztahu už v září, kdy zjistila, že ho má dovést k maturitě. Ami však její varování nebral vážně. Myslel si, že s s ním hraje; že ho dráždí třeba nespravedlivou pětkou z písemky. Když mu to samé provedla zvadlá fyzikářka Vlasta, něco podobného ho samozřejmě nenapadlo.
Když Ami přestal myslet na češtinářku, myslel na češtinu a další předměty, které musel bezpodmínečně zvládnout, aby šel v červnu do k zblbnutí omílané maturitě. Často večer sedával potichu v pokoji před otevřenou učebnicí, nereagoval na jakékoliv podněty, zíral skrze záclonu na měsíc a propočítával šance na prolezení. Věděl, že se nemá cenu takhle týrat, ale nemohl si pomoct. Poslouchal hučící větrák a v hlavě se mu míchala vůně Valentiných vlasů s nepřekonatelnou biologií a seminárními pracemi.
On nakonec Ami nebyl špatný student; jen toho května myslel prostě více na češtinářku, než na češtinu. Ne že bych byl tehdy jiný, ale moje city byly opětovány a hlavy průběžně čistěny.
Byla to první zkouška dospělosti, kterou prošel. Příprava na to, že ne vždy vyjde vše podle jeho plánu. Že ne vždy budou city opětovány.

Mrzák

25. ledna 2013 v 11:09 | Milllhause |  Povídky
Za podobné mrzáctví si člověk mohl sám, když si špatně vyložil to, že žít se má pro teď. Říkali mu Kryšpíne, ty vole, protože neustále diskutoval o tom, co je teď.
Minulost je prý nenávratně pryč, budoucnost se zdála naopak nečitelná a to jediné, co zbylo, jsou moje nohy na chodníku a vzduch okolo. Kryšpín si nechtěl žádný moment nechat uniknout a tím, jak zíral na každou chvíli života s otevřenou hubou, zestárnul, aniž to postřehnul. Najednou mu bylo třicet a nedokázal se ani rozbrečet.
"Jenom vzpomínáš. Nežiješ!" říkali mu, a přidali: "Ty vole!" Kryšpínovi to nedalo, a snažil se uvědomit si všechno, co se mu dělo, i když to za nic nestálo. Vzpomínal pomocí rozhovorů, které vedl sám se sebou. Vzpomínal na to, co mu probíhalo před očima, rozumíte? Vzpomínal na tu jízdu na kolotoči, kterou právě absolvoval, až ji vlastně neprožil.
Teď mu bylo třicet a začal trochu myslet. Řekl si, co je třeba k tomu, aby vzpomínku posoudil s nadhledem. Odstup, vole, odpověděl si.
- Ale jak mám s odstupem vnímat něco, co zrovna zažívám?
- Odpusť si city, odpověděl si ještě jednou.
"Jsi vlastně mrzák," řekla mu, když odcházela z bytu, spolu se psem a malým kufrem; dlouho u něj nepobyla. Oslovoval ji Třešní, a pečoval o ni, ale jako by se o ni starala chůva, co má doma vlastní děti.
"Nechtěl jsem prostě udělat chybu," odpověděl jí a opřel se o vchodové dveře, zatímco ona se k němu na chodbě naposledy otočila. "Proto jsem se od všeho odloupnul, abych mohl věci posoudit s čistou hlavou, třešničko," vysvětloval. Jako třeba mně, napadlo ji, když pozorovala jeho a přitom viděla metr osmdesát vysokou kameru, která sice zaznamenala vše, ale bylo jí to jedno.
"Já jsem nepřemýšlela, jestli dělám chybu, když jsem se k tobě nastěhovala," odpověděla a zmizela mu z života. Slyšel jen klapot jejich bot po schodech a štěkot psa, který mu pochcával boty.
Pustil si Pink Floydy, podíval se na filmy o samotě a dokonce si nechal v baru rozbít hubu. Ani jedno ale nezabralo - necítil nic. Najednou pochopil, který cit je na světě opravdu nejsilnější.
Kryšpín pochyboval, že by jím měla být láska. Byl si celkem jistý, že to bude vztek. Ten totiž začal mít sám na sebe, a byl to po letech jeho první opravdový prožitek. Doslova s ním cloumal. Docela se mu to zalíbilo.
Po letech od odchodu Třešně se mu podařilo se poprvé v životě dojmout, a když mu syn v patnácti řekl, že bude žít radši s matkou než s ním, zlomilo mu to srdce. Toho, že se kdysi stal z uschlé tkanice pulsující tepnou, ale nelitoval.

Víra

7. ledna 2013 v 20:03 | Milllhause |  Povídky
Ten člověk nikdy zvlášť oblíbený nebyl. Zemřel, když mu bylo patnáct a jeho rodinu to úplně zničilo. Zničilo jako jednotlivce, ale stmelilo dohromady jako lepidlo.
Zapomněli všechny Petrovy - tak se jmenoval - chyby, a přátelům se snažili vysvětlit, jak nespravedlivé to bylo, vzít této rodině jediné dítě. Usilovně se snažili najít něco, za co by je měl stihnout trest, ale protože se na sebe nikdy upřímně podívat nedokázali, na nic nepřišli.
Na Petrovi nebylo zvláštní vůbec nic - to vím, protože jsem ho znal. Po jeho smrti jsem přecházel skazky jeho rodiny bez většího stresu, protože na přehánění měli vlastně právo. Ale když to pokračovalo léta, a z Petra se stávalo už něco, co v něm nikdy nebylo, a čím on sám nikdy nebyl, začal jsem se ozývat.
Tady jsem ale tvrdě narazil. Bylo mi sedmnáct, a všichni mě začali považovat za drzého parchanta, co nedokáže uctít a respektovat smrt mladíka, co nikdy nikomu nezkřivil vlas, a naopak pomáhal, komu mohl.
Petrova rodina nikdy nebyla moc společenská, a málokdo je doopravdy znal. Proto, když o Petrovi začali vyprávět, a ze skutečných vzpomínek se začali přenášet do za vlasy přitažených báchorek, všichni jim uvěřili. Věřili jim taky proto, že ve společnosti dominovalo pravidlo, kvůli kterému lze o mrtvých mluvit jen dobře.
Z Petrovy památky se stával nedotknutelný status. Pokud o něm někdo začal mluvit, pohyboval se na tenkém ledě. Když jsem si tehdy pustil pusu na špacír, dostal jsem doma nařezáno, jako už nikdy v životě. Myslím, že otci bylo jedno, kdo Petr doopravdy byl, a kolik pravdy na těch žvástech visí, ale bál se lidí. Mezi uctívače Petrovy památky se totiž po letech neřadili pouze rodiče, ale celé seskupení babek z předměstí, které do této víry zapřáhly i vlastní famílie. A ti si na něco, čemu se rozhodli věřit, sáhnout nenechali.
Ukázalo se, že člověku blednou vzpomínky rychleji, než by si sám připustil. Sám jsem se několikrát přistihnul, když se mi začala jejich falešná pravda zamlouvat více, než vzpomínky ve vlastní hlavě. Stalo se, že do sedmi let od Petrovy smrti už o něm pořádně nikdo nevěděl nic, co by se kdy opravdu stalo.
Petrova matka namísto stesku samu sebe obalamutila, a vlastně za to ani chuděra nemohla. Začal v ní ustavičně pracovat oheň; učiněný živel, který ji chránil před pravdou, která by ji zabila. Pravdou, že ztratila dítě.
Petrův otec byl slaboch, který třískal vlastního psa, kdykoliv se pocítil doma zmanipulovaný a zklamaný sám se sebou. Aniž si to uvědomil, stala se z něho loutka vlastní ženy. Petr umřel, když ještě ani jednomu nebylo čtyřicet. Když jim bylo padesát, měl strach o Petrovi sám něco říct.

Já z toho místa odjel, když jsem si dodělal školy. Vrátil jsem se docela nedávno, když už sám mám syna, kterému táhne na deset. Se ženou jsem se vrátil k vlastním kořenům; dokonce žijeme ve stejném domě, který moji rodiče udrželi při životě.
Před týdnem jsem se byl projít na náměstí, kde jsem nebyl třicet let. Změnilo se k nepoznání, ale hned když jsem na něj vešel, zaujala mne socha, která stála vedle kašny. Ještě než jsem k ní došel, mi bylo jasné, čí jméno si pod sochou přečtu. Snad to ani nemusím psát.
Petrova matka stále žije. Je jí skoro osmdesát, ale připadá mi energičtější, než kdy dřív. Vládne tady myšlení několika desítek lidí, kteří opěvují rodáka, a velkého člověka, který ačkoliv zemřel ve svých patnácti letech, ukázal mnoha lidem cestu, jak žít lepší život; to jsem si nevymyslel, ale přečetl v jejich brožurce, kterou zde rozdávají.
Rodiče mi zatajili, jak daleko to došlo, protože věděli, jak hodně mě to s prominutím sralo už tehdy. Jak moc mi vadila ta slepota, hnát lidi za kultem; za nepravdivým dogmatem, který si vymyslela nemocná hlava.
Moje a Petrova rodina byly (a budou) od jeho smrti na ostří nože, protože v nás panuje naprostý rozpor v pohledu na to, co jedni uctívají, a druzí zatracují. My jsme si jisti, že víme, kde je pravda. Víme, že jde o výplod, o sen.
Poté, co jsem došel na jednu z jejich seancí, kde jsem se téměř nevešel, mi došlo, že stejného přesvědčení je i druhá strana.
Situace se tady vyhrotila do té míry, že se v hospodě dokonce chlapi poperou až do lehátek v nemocnici, protože se začnou bavit o Petrovi; puberťákovi, který před pětatřiceti lety vypil otci flašku schovanou ve sklepě,a nenapadlo ho nic jiného, než vylézt na strom, ze kterého spadl a zlomil si vaz, ještě než se stačil rozhlédnout.
Přemýšlím, jak bude jeho kult vypadat za sto let. Nebo za tisíc.

Ksichty

7. ledna 2013 v 10:15 | Milllhause |  Film
Tyhle dva zná každý, aniž by o nich cokoliv věděl, nebo si třeba pamatoval jediný film, nebo seriál, kde se objevili. Ale objevili se ve spoustě. Jeden z nich, Richard Kind, dokonce říká:"Nepotřebuju, aby si lidi pamatovali moje jméno. Stačí, aby mě milovali."
Právě Richarda Kinda si pamatuje většina ze seriálů, kde nikdy nehrál hlavní roli, ale byl součástí většího týmu, kde plnil roli blba. Předurčovala ho k tomu jednak nezapomenutelná fyziognomie (směje se, i když se mračí), ale i herecký talent, který uplatňoval deset let na divadelních prknech, než prorazil v televizi. Hned v druhém televizním filmu Benneth Brothers se potkal s Georgem Clooneym, a dodnes ho považuje za nejlepšího přítele. Clooney mu dokonce odsvědčil svatbu. Už Vám svítá? Tak pojeďme dál, zkusme třeba Jsem do tebe blázen a postava ušlápnutého Dr. Marka Devanowa.
Potom si ho všiml i Hollywood a první liga, kde začal dostávat štěky, jeden z prvních byl ve Hvězdné bráně, kde hrál vědce, který nesprávně rozluštil hieroglify, až mu s tím pomohl James Spader, který pak s Kurtem Rusellem bránou prošel, a Richard si tak už ve filmu nezahrál.
Za dva roky po bráně se ale stál nedílnou součástí týmu Všech starostových mužů; hrál ve 145 dílech a mezitím dál točil štěky. Kámoš Clooney mu dal roli v Milujte svého zabijáka, tři a půl minuty hrál v Big Stanovi, dvou minutovou scénu má v momentálním Argu. Krom dalších seriálů namlouvá postavičky v animovaných filmech. Jeho hlas (pokud tedy posloucháte originální znění) dal postavám v Autech, Divočině nebo třetím Toy Story.
I když asi nikdy nedostane hlavní roli v bijáku, nebo na charakteru jeho postavy nepostaví celý seriál, pracuje v průměru na čtyřech projektech ročně, a to jde.

Naproti němu tady je ještě Jon Favreau, jehož obličej se z hlavy taky nedá vytěsnit. Pokud by chtěli točit hraného Shreka, mohli vybrat jeho do hlavní role, bez urážek. Ač na to nevypadá, měří 185 centimetrů a mám navíc postavu hromotluka.
Je mladší o deset let, než Kind, ale dotáhnul to trochu dál. Mezi jeho první zapamatovatelné role patří kosmonaut Partenza z Drtivého dopadu, který ale ve filmu zařval už jako druhý z celé planety, a tak jsme si ho moc neužili. Pak hrál přítele Moniky v Přátelích; tedy toho multimilionáře, který se nechal mlátit při ultimátních zápasech.
Během prvních rolí potkal Vince Vaughna, a s tímto nově nabytým kámošem v roce 96 natočili jednu z nejlepších komedií roku Proutníci, ke které Favreau napsal scénář. Psal ji na počítači, který mu musel koupit jeho otec.
Další hlavní role přišla s filmem Šest pohřbů a jedna svatba, od té doby to jsou ale povětšinou vedlejší role, kterých není málo.
Zlomovým rokem pro něj byl 99, protože poprvé usedl na režisérskou stolici a natočil televizní film Smog. V roce 03 se k němu pak otočila štěstěna, která se jmenovala Marvel. Právě Favreau hrál první filmovou Marvelovskou postavu Foggy Nelsona v propadáku Daredevil. Dodnes je taky jediným hercem, který v Marvelovských filmech ztělesnil dvě různé postavy, tou druhou byl Harold Hogan v Iron Manovi.
A abych nezapomněl, oba Iron Many režíroval právě Favreau. Třetí díl ale režírovat nebude, protože se mu nepovedli Kovbojové a vetřelci, které diváci na zkušební projekci dokonce považovali za parodii, a studio mu přestalo věřit.
Každopádně za něj dostal deset mega, a další projekty se k němu ženou - takže není tak zle. Nikdy není pozdě napravit reputaci, Jone.

O Amim 1/5

5. ledna 2013 v 16:18 | Milllhause |  Seriály
První věc, kterou Ami ve svém životě udělal, bylo zabití vlastní matky. Tak moc spěchal na svět, že jeho matka porod zkrátka neustála. Narodil se po sedmi měsících těhotenství v den, kdy jeho rodiče na pohovce v obýváku vybírali jméno.
Otec intelektuál s břitkým smyslem pro humor prahnul po Antonínovi. Matka, která v mládí rozhodně nepatřila k slečnám z nedělní školy, chtěla mít doma Milenu. Oba rodiče, tak překvapení náhlou chutí jejich dítěte spatřit světlo světa, zabrblali sestřičce obě verze, takže poté, co Amiho matka tiše ležela pod bílým prostěradlem a jeho otec s třesavkou pozoroval skrze sklo svého prvorozeného syna, sestřička celá zmatená napsala do rodného listu originální jméno Ami. Nikdy neslyšela o nikom, kdo by se tak jmenoval. Věřila, že originální jméno mu ulehčí život.

Už teď mohu říct, že mu žena uteče od oltáře s nejlepším přítelem a umře mladý. Jestli to mohlo být horší? Nemuselo, ale taky se nemuselo stát vůbec nic, protože u porodu mohl klidně odejít s matkou.
Víte, osobně jsem nikdy nepatřil k dobrým vypravěčům - s úspěchem jsem vždycky všechny znudil a tak mám problém s tím, abyste tohle psaní nepřestali číst a dozvěděli se vše co mám na srdci. Amiho jsem znal léta osobně, takže budu mít trochu problém věci odvyprávět objektivně. Jsem u vytržení; nevím kde začít, co zatajovat do poslední chvíle, čím vás rozesmutnit, čím pobavit.Nebo vám rovnou říct, ať skočíte na poslední dva odstavce, na kterých číhá pointa.
Přátelé mi říkají Kosťa. Je mi osmadvacet, před týdnem se mi narodila dcerka a natolik mě to vzalo, že jsem se rozhodl po letech opět psát. A o čem jiném, než o porodu. Venku začala zima a podzim, který mě drásal svou melancholií a nutkáním ohlížet se nazpátek, byl zavalen sněhem. Naše město je skryto v bílé peřině.
Po pravdě řečeno teď moc přátel nemám, pokud přátelstvím rozumíme duchovní souhru. Možná dva, tři. Jeden z nich navíc žije na druhé straně planety, takže ho chlapa vidím jednou za deset let. Vždycky mě štvalo a mrzelo, jak se lidi od sebe odpoutávají a nevídají se. Štve mě to, ačkoliv by si to o mě nikdo nemyslel. Lidé si myslí, že jsem bručoun, ale to není pravda.
V životě jsem si udržel dva přátele, i když o mě ví i to nejhorší. Druhým je moje žena Eliška. Říkám jí moje lištičko, a právě ona mě naučila si zase trochu vážit sebe sama. Je iniciátorem všeho, do čeho se mi moc nechce, tohoto textu nevyjímaje.
Mám tedy kamarády, ale nikdy už nebudu mít takového, jakým byl Ami. Urazil jsem tu pomyslnou kartu, když jsem mu znenadání a v pozici svědka utekl s jeho nastávající. Prokázal jsem mu takovou medvědí službu. Janica by mu dříve nebo později stejně utekla třeba i s kominíkem; jí to bylo jedno. Asi bych to říkat neměl, protože tehdy jsem o tom takhle vůbec nepřemýšlel, ale brala si ho jen proto, aby byla vdaná. Jak se to říká? Muž se žení, protože se zamiloval; žena se zamilovala, protože se chtěla vdávat.
Ami ji potkal v jednom z klubů, kde docházel trávit čas. Líbila se mu na první pohled, a tak se nerozpakoval, a po týdnu si ji k sobě nastěhoval. Svatba se konala po třech měsících, i když je netlačilo dítě v podbřišku, ani věk. Ami se mi svěřil, že nechtěl mrhat možnostmi a čekat na něco, co třeba nepřijde. Učil se z minulosti, a tak si byl jistý, že tragédie, která se přihodila jeho rodičům, se stala taky proto, aby to Amiho někam posunulo a on se tak vyvaroval zbytečných chyb, které tropil jeho otec.
Amiho otec se dal na chlast dva roky po synově narození.

Kopírujte Ameriku

4. ledna 2013 v 13:00 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jeden Američan přijel do Česka, ačkoliv ho americký průvodce zrazoval, že se u nás jen pije a souloží. Na druhou stranu, více pro příjezd potřebovat nevěděl. Dorazil na letiště v Praze a po Praze se hned prošel. Bydlel tady u známých, kteří jej zavedli do nákupního centra, který byl jako spousta míst obklopený billboardy.
Na jednom z těch barevných panelů byla smějící se rodina, dřepící na své zahrádce, kterou se jim povedlo zkrášlit díky zahrádkářské firmě. Američan reklamu sledoval s velkým zájmem, což jeho české přátelé překvapilo - byl přece z Ameriky, kde průměrný občan do svých čtyřiceti let vidí v průměru milion reklam.
"Já je znám," řekl.
"Co, tu firmu?" zeptali se.
"Ne, tu rodinu," odpověděl a hned jim zavolal a řekl, že jsou z nich v České republice hvězdy. Rodinu to překvapilo úplně stejně jako diváky Nečekaných příběhů, protože nikdy pro žádnou agenturu nepózovali. Snad jen před časem na zahradě, když chtěli poslat pěknou fotku prarodičům.
Zjistilo se samozřejmě, že zahrádkářská firma tu fotku prostě ukradla z vod webu a použila v domnění, že by se na to nemuselo přijít, když je takových usměvavých rodin v Americe přinejmenším desítky.

I v Bulharsku se dějí takové zábavné věci; dokonce v přímých přenosech. Před pár dny začal Nový rok, a jako všude na světě, i tady proběhnul novoroční prezidentský projev. Prezidentovi Bulharska je 48 let a ve funkci je necelý rok. Jmenuje se Rosen Plevneliev.
Ve svém projevu zmiňoval, aby se lidi v prvé řadě podívali do vlastního talíře, protože jen tak se může celá společnost vzedmout a odrazit. Řekl, aby si začali jednotliví Bulhaři vážit vlastních tradic, sebe, okolí a přírody.
Seděl v té době v Sofijské knihovně, a zatímco hovořil o tradicích, stáří země, historii a přírodě, pouštěla režie po jeho levici fotky. Problém na sebe nenechal dlouho čekat, protože když pronesl "nepovtorima priroda", tedy unikátní příroda, objevila se vedle něj fotka hory Maroon Bells, která se tyčí do výšky 4 271 metrů nad mořem - ale v Coloradu. To je v Americe. Celou prezidentskou kancelář tak celé dny zasypává vysmívání, až nadávky.
Chudák za to ani nemůže. Kolegové v práci sice říkají, že jim připadalo, jakoby na ně mluvil Obama, ale dohromady řekl něco, s čím se dá souhlasit a co by se Bulharům (i Čechům) mohlo začít hodit. Začněme dělat sami, a nečekejme, že za nás někdo bude řešit naše problémy. Ať už je to v Americe, Bulharsku, nebo Praze. Pointa, jako když práskne bičem.

Člověk z ostrova

2. ledna 2013 v 13:32 | Milllhause |  Bulharské dny
Na zapomenutý ostrov bych si nezapomněl vzít loď. Je dost možné, že by mě pobyt na ostrově pod palmou a s jedním vývodem do kanálu přestal bavit.
Proč bych tam vlastně měl vůbec jezdit? Bývaly doby, kdy se to zdálo jako nejlepší řešení, ale teď je přece na světě tak hezky. Jestli nezačne válka, tedy.
Jsou lidi, co na pustém ostrově žijí, aniž by vytáhli paty z města. S nikým nemluví, nikam nechodí a jejich nejlepším přítelem je zakoupený papoušek, na kterého nadává zbytek baráku.
"To se nebojíš strávit zbytek života na malém ostrůvku?"
"No, až doteď jsem trávil život na ostrůvku jménem Long Island.."
Vzal bych si několik balíků od FedExu a ten poslední bych neotevřel, a palmě, která by mě hostila kokosy, bych říkal Franku. V ani jednom balíku nebude solární telefon, abych se tak chránil před vlastní slabostí. Vyrobil bych si chýši, kterou bych stavěl zas a znovu po každé bouři, a bouřím bych dával jména nadnárodních firem, jako Sony, Nokia, a nějaké opravdu speciální průtrži bych dal jméno Budějovický Budvar.
A každé ráno bych vstanul a šel se vyčůrat do moře, do speciálního zálivu, který bych si sám vykopal a říkal mu Vláda. Trávil bych tam hodně času, a třeba by mě napodobila i nějaká zvířata. Byli by tam papoušci a jedna šelma, ale ta by mi nikdy nic neudělala, protože by díky mě měla žrádlo, které bych ji donášel v rámci dobrých vztahů.
Čas od času bych chodil na loď, ale nikdy bych ji nenastartoval, jen bych na ní seděl, protože by mi ji jedné noci Budějovický Budvar poničil. Myslel bych tam na svět a psal něco, co by si nikdo nikdy nepřečetl. V podpalubí bych měl zásoby dobrého rumu na dvacet let, vlastně by v podpalubí nic jiného nebylo, a do prázdných flašek rumu bych vkládal texty, které bych házel při odlivu do oceánu.
Zemřel bych ve dvaačtyřiceti, po obědě, protože bych snědl jedovatého hada. Po sedmnácti letech na ostrově bych se otrávil hadem. Byl bych opálený a netušil bych, co mě vlastně přimělo odjet na ostrov. Snad článek v novinách, nebo hádka s rodinou. Za celou dobu na ostrově bych na nic nepřišel a došlo by mi to během jednoho z posledních výdechů. Že jsem vlastně začal žít takhle, a nic mi to nepřineslo, a nikoho to třeba ani nezajímalo a nikdo se o tom ani nedoví.

Snad jen po sto padesáti dvou letech bude mít jeden člověk štěstí, protože v průběhu tří měsíců mu na molo budou klepat hned dvě láhve rumu, který se přestal vyrábět v minulém století. Otevře je a pročte dvaadvacet stránek o tom, že se někdo přejedl kokosů, že jeho loď Radek už nikdy nebude plavat, a že mu je smutno, ale nic s tím nemůže dělat. Ve druhém textu z druhé láhve bude napsáno skoro totéž, a ještě něco o Frankovi, který už moc nedává. Ačkoliv láhve připluly jedna za druhou, texty budou oddělené sedmi lety. Pisatel zkrátka zapomněl, co všechno psal a aniž si to uvědomoval, se cyklicky opakoval celá léta.
A tak by člověka, který pracoval kousek od přístavu v obchodě se starožitnictvím, popadnul amok a dal by do televize, že našel dvě láhve, a že zaplatí za další, kdyby je náhodou někdo našel.
Protože už nebude v té době existovat nic jiného než internet a obchody se starožitnictvím, zpráva obletí svět za pár minut. Bude mu to trvat léta, během kterých se stane ředitelem obchodu, a narodí se mu dcerka, ale nakonec seskupí patnáct láhví. A protože všechny se budou nacházet ve zhruba stejné oblasti, půjde po směru mořských proudů, a platit to bude kabelová televize, která z toho udělá dokument.
Bude to trvat celé věky, než jednoho dne objeví ostrov, kde bude na pláži roztrhaná loď, kterou zdemolovaly bouře, kterým už nikdo jméno nedal. Před vstupem do lesa bude kostra muže, a vedle ní kostra hada. V malé truhle ve zbytku chýše bude několik rozepsaných textů.
Texty budou obsahovat pojednání o kokosech a samotě. Člověku, který před spoustou let našel u mola dvě láhve rumu, se uleví, že nakonec vypátral pisatele těch textů. Že to dokázal. A najednou mu ale bude šestapadesát - a zjistí, že tomu obětoval rodinu i život. Bude se dívat na kostru toho chlapa, který tady asi umřel pro nic za nic. A bude se cítit stejně.
Pořad bude mít úspěch, ale za pár měsíců si na něj nikdo ani nevzpomene. Toho muže tak napadne, jestli náhodou nedělal něco jen tak pro nic za nic. Ani ho moc nevzruší, že se o něm rozhonou natočit film, protože v té době jich bude vznikat sedmset tisíc ročně.

"Alespoň tě to bavilo, a někoho to zajímalo. To přece není nic," budou mu říkat.
"Jenomže já to takzvané nic mám teď," odvětí. "Připadám si jako kretén, který neviděl."
"Já dělám u tebe v obchodě třináct let. Platím si nájem, snažím se udělat dojem na mou ženu, a dobře se najíst. Až umřu, nebude to nikoho zajímat. Ani vlastně nevím, proč by mělo.
Ty jsi se ale pachtil za něčím a to něco dotáhnul do konce. Dotáhnul jsi něco do konce. Takže to za to stálo."

Novoroční nářky

1. ledna 2013 v 17:50 | Milllhause |  Bulharské dny
Poprvé měl samopal u hlavy, když mu přepadli obchod, zatímco stál za pokladnou a pár zákazníků čekalo na čerstvý chleba. Přitiskli ho k pultu, vzali všechny prachy z pokladny a utekli, aniž by někomu něco udělali, teda až na pár nezbytných modřin. Zavolal pak policii a vše se zdálo být uzavřeno.
Podruhé mu samopal k hlavě tiskla policie před výslechem, když ho začala podezřívat, že si na základě amerických filmů nechal vykrást obchod schválně a má v tom celém prsty. Vlastně se jim ani nedivil; v jednom blbci ze zlodějské bandy se totiž hnulo svědomí, a poslal mu část peněz zpátky přímo na účet.
"Chtějí odvést stopu," říkal.
"Zavři hubu!" říkali oni.
Trvalo dva roky a 700 hodinových vycházek na dvůr, než se přišlo na to, že s tím opravdu nic neměl. A tak mu jednoho rána otevřeli dveře cely a řekli mu, že může jít domů. Bez omluvy, bez vysvětlení.

To se opravdu stalo. Stejně jako se stalo, že politik převzal před zraky komanda úplatek sedmi miliónů. Tak ho taky do jedné takové cely zavřeli, ale tento politik mohl jít do sněmovny a plakat nad tím, že mu je cela malá, a že je celá studená. Že mu skoro nikdy neteče teplá voda a dvorek mu je těsný.
V novinách vycházely články o tom, že ho bachaři nepustí na Vánoce domů, jakoby nám chtěli dát pocítit tu tvrdost trestu.
Zvláštní je, že se tak děje v případě politika, co opravdu měl něco na triku. Nikde jsem si ale nepřečetl jediné slovo o desítkách dalších, kteří strávili ve stejné cele dva roky, aniž by museli.
Možná kvůli tomu chtělo tolik lidí věřit na konec světa. O konci světa se totiž začalo mluvit jako o konci jednoho řádu, a začátku jiného.
Snad čekali, že se přes noc změníme a svět začne být lepší a shovívavější. Že zmizí byrokracie a strach z podepsaného dokumentu. Že za nás někdo vyřeší naše problémy. Už zase. Co jiného by v tom bylo, než sezení na řiti a čekání na to, že se od zítřka začnou problémy řešit dočista samy, a ten člověk v bance mi v pondělí řekne: "Ale prosím Vás, jaképak splátky," a pošle mě domů.

Jaký nový řád čekat? Nějaký program, v rámci čehož se všichni (kromě mě) změní a usnadní se mi tím život. Opravdu tomu někdo věřil? Opravdu byl někdo tak naivní?
Čekáme na to, až se ze tmy vynoří deus ex machina, která všemu dá nová rozměr. Že mi těsně předtím, než si ve třetím dějství ukopnu židli se smyčkou na krku, někdo zaklepe na dveře a řekne, že byl vše jen žert.
Že jsem to nebyl já, kdo selhal, ale ostatní. Že se od dalšího roku všechno změní, že se od druhého ledna začnu opravdu snažit.
Říkám si to, a už teď vím, že budu čekat na březen, kdy se opravdu přece začíná žít, ale budu mít čas jen do léta, kdy všechno na dva měsíce umře. A v září mě už to zase začne deptat, protože bude skoro konec roku, a já jsem zase nic nestihnul. Další rok bude v prdeli a já začnu být naštvaný na svět, aniž by mi svět položil k palici samopal.
Začnu nadávat a zapomenu, že jsem prostě jenom líný a ještě línější si to přiznat.

Ale z vesela. K čemu jsou nadávky a nářky. Taky na to můžu zapomenout a být veselý, ačkoliv mi byrokrati a klacky pod nohama vadit nepřestanou. Budu se snažit a snažit mít se ráth, a Jakla z hradu, jehož myšlenkami o cyklistice k nám promlouvá zvrácený vesmír, ze kterého zde také přišel, budu ignorovat.
Budu jezdit na kole a nekouřit, nepít o moc víc, než piju teď, nebudu křičet na děti, a budu říkat když můžu, pomůžu. A průsery se pokusím přejít s grácií.