Leden 2013

Ksichty

7. ledna 2013 v 10:15 | Milllhause |  Film
Tyhle dva zná každý, aniž by o nich cokoliv věděl, nebo si třeba pamatoval jediný film, nebo seriál, kde se objevili. Ale objevili se ve spoustě. Jeden z nich, Richard Kind, dokonce říká:"Nepotřebuju, aby si lidi pamatovali moje jméno. Stačí, aby mě milovali."
Právě Richarda Kinda si pamatuje většina ze seriálů, kde nikdy nehrál hlavní roli, ale byl součástí většího týmu, kde plnil roli blba. Předurčovala ho k tomu jednak nezapomenutelná fyziognomie (směje se, i když se mračí), ale i herecký talent, který uplatňoval deset let na divadelních prknech, než prorazil v televizi. Hned v druhém televizním filmu Benneth Brothers se potkal s Georgem Clooneym, a dodnes ho považuje za nejlepšího přítele. Clooney mu dokonce odsvědčil svatbu. Už Vám svítá? Tak pojeďme dál, zkusme třeba Jsem do tebe blázen a postava ušlápnutého Dr. Marka Devanowa.
Potom si ho všiml i Hollywood a první liga, kde začal dostávat štěky, jeden z prvních byl ve Hvězdné bráně, kde hrál vědce, který nesprávně rozluštil hieroglify, až mu s tím pomohl James Spader, který pak s Kurtem Rusellem bránou prošel, a Richard si tak už ve filmu nezahrál.
Za dva roky po bráně se ale stál nedílnou součástí týmu Všech starostových mužů; hrál ve 145 dílech a mezitím dál točil štěky. Kámoš Clooney mu dal roli v Milujte svého zabijáka, tři a půl minuty hrál v Big Stanovi, dvou minutovou scénu má v momentálním Argu. Krom dalších seriálů namlouvá postavičky v animovaných filmech. Jeho hlas (pokud tedy posloucháte originální znění) dal postavám v Autech, Divočině nebo třetím Toy Story.
I když asi nikdy nedostane hlavní roli v bijáku, nebo na charakteru jeho postavy nepostaví celý seriál, pracuje v průměru na čtyřech projektech ročně, a to jde.

Naproti němu tady je ještě Jon Favreau, jehož obličej se z hlavy taky nedá vytěsnit. Pokud by chtěli točit hraného Shreka, mohli vybrat jeho do hlavní role, bez urážek. Ač na to nevypadá, měří 185 centimetrů a mám navíc postavu hromotluka.
Je mladší o deset let, než Kind, ale dotáhnul to trochu dál. Mezi jeho první zapamatovatelné role patří kosmonaut Partenza z Drtivého dopadu, který ale ve filmu zařval už jako druhý z celé planety, a tak jsme si ho moc neužili. Pak hrál přítele Moniky v Přátelích; tedy toho multimilionáře, který se nechal mlátit při ultimátních zápasech.
Během prvních rolí potkal Vince Vaughna, a s tímto nově nabytým kámošem v roce 96 natočili jednu z nejlepších komedií roku Proutníci, ke které Favreau napsal scénář. Psal ji na počítači, který mu musel koupit jeho otec.
Další hlavní role přišla s filmem Šest pohřbů a jedna svatba, od té doby to jsou ale povětšinou vedlejší role, kterých není málo.
Zlomovým rokem pro něj byl 99, protože poprvé usedl na režisérskou stolici a natočil televizní film Smog. V roce 03 se k němu pak otočila štěstěna, která se jmenovala Marvel. Právě Favreau hrál první filmovou Marvelovskou postavu Foggy Nelsona v propadáku Daredevil. Dodnes je taky jediným hercem, který v Marvelovských filmech ztělesnil dvě různé postavy, tou druhou byl Harold Hogan v Iron Manovi.
A abych nezapomněl, oba Iron Many režíroval právě Favreau. Třetí díl ale režírovat nebude, protože se mu nepovedli Kovbojové a vetřelci, které diváci na zkušební projekci dokonce považovali za parodii, a studio mu přestalo věřit.
Každopádně za něj dostal deset mega, a další projekty se k němu ženou - takže není tak zle. Nikdy není pozdě napravit reputaci, Jone.

Kopírujte Ameriku

4. ledna 2013 v 13:00 | Milllhause |  Bulharské dny
Jednou jeden Američan přijel do Česka, ačkoliv ho americký průvodce zrazoval, že se u nás jen pije a souloží. Na druhou stranu, více pro příjezd potřebovat nevěděl. Dorazil na letiště v Praze a po Praze se hned prošel. Bydlel tady u známých, kteří jej zavedli do nákupního centra, který byl jako spousta míst obklopený billboardy.
Na jednom z těch barevných panelů byla smějící se rodina, dřepící na své zahrádce, kterou se jim povedlo zkrášlit díky zahrádkářské firmě. Američan reklamu sledoval s velkým zájmem, což jeho české přátelé překvapilo - byl přece z Ameriky, kde průměrný občan do svých čtyřiceti let vidí v průměru milion reklam.
"Já je znám," řekl.
"Co, tu firmu?" zeptali se.
"Ne, tu rodinu," odpověděl a hned jim zavolal a řekl, že jsou z nich v České republice hvězdy. Rodinu to překvapilo úplně stejně jako diváky Nečekaných příběhů, protože nikdy pro žádnou agenturu nepózovali. Snad jen před časem na zahradě, když chtěli poslat pěknou fotku prarodičům.
Zjistilo se samozřejmě, že zahrádkářská firma tu fotku prostě ukradla z vod webu a použila v domnění, že by se na to nemuselo přijít, když je takových usměvavých rodin v Americe přinejmenším desítky.

I v Bulharsku se dějí takové zábavné věci; dokonce v přímých přenosech. Před pár dny začal Nový rok, a jako všude na světě, i tady proběhnul novoroční prezidentský projev. Prezidentovi Bulharska je 48 let a ve funkci je necelý rok. Jmenuje se Rosen Plevneliev.
Ve svém projevu zmiňoval, aby se lidi v prvé řadě podívali do vlastního talíře, protože jen tak se může celá společnost vzedmout a odrazit. Řekl, aby si začali jednotliví Bulhaři vážit vlastních tradic, sebe, okolí a přírody.
Seděl v té době v Sofijské knihovně, a zatímco hovořil o tradicích, stáří země, historii a přírodě, pouštěla režie po jeho levici fotky. Problém na sebe nenechal dlouho čekat, protože když pronesl "nepovtorima priroda", tedy unikátní příroda, objevila se vedle něj fotka hory Maroon Bells, která se tyčí do výšky 4 271 metrů nad mořem - ale v Coloradu. To je v Americe. Celou prezidentskou kancelář tak celé dny zasypává vysmívání, až nadávky.
Chudák za to ani nemůže. Kolegové v práci sice říkají, že jim připadalo, jakoby na ně mluvil Obama, ale dohromady řekl něco, s čím se dá souhlasit a co by se Bulharům (i Čechům) mohlo začít hodit. Začněme dělat sami, a nečekejme, že za nás někdo bude řešit naše problémy. Ať už je to v Americe, Bulharsku, nebo Praze. Pointa, jako když práskne bičem.

Člověk z ostrova

2. ledna 2013 v 13:32 | Milllhause |  Bulharské dny
Na zapomenutý ostrov bych si nezapomněl vzít loď. Je dost možné, že by mě pobyt na ostrově pod palmou a s jedním vývodem do kanálu přestal bavit.
Proč bych tam vlastně měl vůbec jezdit? Bývaly doby, kdy se to zdálo jako nejlepší řešení, ale teď je přece na světě tak hezky. Jestli nezačne válka, tedy.
Jsou lidi, co na pustém ostrově žijí, aniž by vytáhli paty z města. S nikým nemluví, nikam nechodí a jejich nejlepším přítelem je zakoupený papoušek, na kterého nadává zbytek baráku.
"To se nebojíš strávit zbytek života na malém ostrůvku?"
"No, až doteď jsem trávil život na ostrůvku jménem Long Island.."
Vzal bych si několik balíků od FedExu a ten poslední bych neotevřel, a palmě, která by mě hostila kokosy, bych říkal Franku. V ani jednom balíku nebude solární telefon, abych se tak chránil před vlastní slabostí. Vyrobil bych si chýši, kterou bych stavěl zas a znovu po každé bouři, a bouřím bych dával jména nadnárodních firem, jako Sony, Nokia, a nějaké opravdu speciální průtrži bych dal jméno Budějovický Budvar.
A každé ráno bych vstanul a šel se vyčůrat do moře, do speciálního zálivu, který bych si sám vykopal a říkal mu Vláda. Trávil bych tam hodně času, a třeba by mě napodobila i nějaká zvířata. Byli by tam papoušci a jedna šelma, ale ta by mi nikdy nic neudělala, protože by díky mě měla žrádlo, které bych ji donášel v rámci dobrých vztahů.
Čas od času bych chodil na loď, ale nikdy bych ji nenastartoval, jen bych na ní seděl, protože by mi ji jedné noci Budějovický Budvar poničil. Myslel bych tam na svět a psal něco, co by si nikdo nikdy nepřečetl. V podpalubí bych měl zásoby dobrého rumu na dvacet let, vlastně by v podpalubí nic jiného nebylo, a do prázdných flašek rumu bych vkládal texty, které bych házel při odlivu do oceánu.
Zemřel bych ve dvaačtyřiceti, po obědě, protože bych snědl jedovatého hada. Po sedmnácti letech na ostrově bych se otrávil hadem. Byl bych opálený a netušil bych, co mě vlastně přimělo odjet na ostrov. Snad článek v novinách, nebo hádka s rodinou. Za celou dobu na ostrově bych na nic nepřišel a došlo by mi to během jednoho z posledních výdechů. Že jsem vlastně začal žít takhle, a nic mi to nepřineslo, a nikoho to třeba ani nezajímalo a nikdo se o tom ani nedoví.

Snad jen po sto padesáti dvou letech bude mít jeden člověk štěstí, protože v průběhu tří měsíců mu na molo budou klepat hned dvě láhve rumu, který se přestal vyrábět v minulém století. Otevře je a pročte dvaadvacet stránek o tom, že se někdo přejedl kokosů, že jeho loď Radek už nikdy nebude plavat, a že mu je smutno, ale nic s tím nemůže dělat. Ve druhém textu z druhé láhve bude napsáno skoro totéž, a ještě něco o Frankovi, který už moc nedává. Ačkoliv láhve připluly jedna za druhou, texty budou oddělené sedmi lety. Pisatel zkrátka zapomněl, co všechno psal a aniž si to uvědomoval, se cyklicky opakoval celá léta.
A tak by člověka, který pracoval kousek od přístavu v obchodě se starožitnictvím, popadnul amok a dal by do televize, že našel dvě láhve, a že zaplatí za další, kdyby je náhodou někdo našel.
Protože už nebude v té době existovat nic jiného než internet a obchody se starožitnictvím, zpráva obletí svět za pár minut. Bude mu to trvat léta, během kterých se stane ředitelem obchodu, a narodí se mu dcerka, ale nakonec seskupí patnáct láhví. A protože všechny se budou nacházet ve zhruba stejné oblasti, půjde po směru mořských proudů, a platit to bude kabelová televize, která z toho udělá dokument.
Bude to trvat celé věky, než jednoho dne objeví ostrov, kde bude na pláži roztrhaná loď, kterou zdemolovaly bouře, kterým už nikdo jméno nedal. Před vstupem do lesa bude kostra muže, a vedle ní kostra hada. V malé truhle ve zbytku chýše bude několik rozepsaných textů.
Texty budou obsahovat pojednání o kokosech a samotě. Člověku, který před spoustou let našel u mola dvě láhve rumu, se uleví, že nakonec vypátral pisatele těch textů. Že to dokázal. A najednou mu ale bude šestapadesát - a zjistí, že tomu obětoval rodinu i život. Bude se dívat na kostru toho chlapa, který tady asi umřel pro nic za nic. A bude se cítit stejně.
Pořad bude mít úspěch, ale za pár měsíců si na něj nikdo ani nevzpomene. Toho muže tak napadne, jestli náhodou nedělal něco jen tak pro nic za nic. Ani ho moc nevzruší, že se o něm rozhonou natočit film, protože v té době jich bude vznikat sedmset tisíc ročně.

"Alespoň tě to bavilo, a někoho to zajímalo. To přece není nic," budou mu říkat.
"Jenomže já to takzvané nic mám teď," odvětí. "Připadám si jako kretén, který neviděl."
"Já dělám u tebe v obchodě třináct let. Platím si nájem, snažím se udělat dojem na mou ženu, a dobře se najíst. Až umřu, nebude to nikoho zajímat. Ani vlastně nevím, proč by mělo.
Ty jsi se ale pachtil za něčím a to něco dotáhnul do konce. Dotáhnul jsi něco do konce. Takže to za to stálo."

Novoroční nářky

1. ledna 2013 v 17:50 | Milllhause |  Bulharské dny
Poprvé měl samopal u hlavy, když mu přepadli obchod, zatímco stál za pokladnou a pár zákazníků čekalo na čerstvý chleba. Přitiskli ho k pultu, vzali všechny prachy z pokladny a utekli, aniž by někomu něco udělali, teda až na pár nezbytných modřin. Zavolal pak policii a vše se zdálo být uzavřeno.
Podruhé mu samopal k hlavě tiskla policie před výslechem, když ho začala podezřívat, že si na základě amerických filmů nechal vykrást obchod schválně a má v tom celém prsty. Vlastně se jim ani nedivil; v jednom blbci ze zlodějské bandy se totiž hnulo svědomí, a poslal mu část peněz zpátky přímo na účet.
"Chtějí odvést stopu," říkal.
"Zavři hubu!" říkali oni.
Trvalo dva roky a 700 hodinových vycházek na dvůr, než se přišlo na to, že s tím opravdu nic neměl. A tak mu jednoho rána otevřeli dveře cely a řekli mu, že může jít domů. Bez omluvy, bez vysvětlení.

To se opravdu stalo. Stejně jako se stalo, že politik převzal před zraky komanda úplatek sedmi miliónů. Tak ho taky do jedné takové cely zavřeli, ale tento politik mohl jít do sněmovny a plakat nad tím, že mu je cela malá, a že je celá studená. Že mu skoro nikdy neteče teplá voda a dvorek mu je těsný.
V novinách vycházely články o tom, že ho bachaři nepustí na Vánoce domů, jakoby nám chtěli dát pocítit tu tvrdost trestu.
Zvláštní je, že se tak děje v případě politika, co opravdu měl něco na triku. Nikde jsem si ale nepřečetl jediné slovo o desítkách dalších, kteří strávili ve stejné cele dva roky, aniž by museli.
Možná kvůli tomu chtělo tolik lidí věřit na konec světa. O konci světa se totiž začalo mluvit jako o konci jednoho řádu, a začátku jiného.
Snad čekali, že se přes noc změníme a svět začne být lepší a shovívavější. Že zmizí byrokracie a strach z podepsaného dokumentu. Že za nás někdo vyřeší naše problémy. Už zase. Co jiného by v tom bylo, než sezení na řiti a čekání na to, že se od zítřka začnou problémy řešit dočista samy, a ten člověk v bance mi v pondělí řekne: "Ale prosím Vás, jaképak splátky," a pošle mě domů.

Jaký nový řád čekat? Nějaký program, v rámci čehož se všichni (kromě mě) změní a usnadní se mi tím život. Opravdu tomu někdo věřil? Opravdu byl někdo tak naivní?
Čekáme na to, až se ze tmy vynoří deus ex machina, která všemu dá nová rozměr. Že mi těsně předtím, než si ve třetím dějství ukopnu židli se smyčkou na krku, někdo zaklepe na dveře a řekne, že byl vše jen žert.
Že jsem to nebyl já, kdo selhal, ale ostatní. Že se od dalšího roku všechno změní, že se od druhého ledna začnu opravdu snažit.
Říkám si to, a už teď vím, že budu čekat na březen, kdy se opravdu přece začíná žít, ale budu mít čas jen do léta, kdy všechno na dva měsíce umře. A v září mě už to zase začne deptat, protože bude skoro konec roku, a já jsem zase nic nestihnul. Další rok bude v prdeli a já začnu být naštvaný na svět, aniž by mi svět položil k palici samopal.
Začnu nadávat a zapomenu, že jsem prostě jenom líný a ještě línější si to přiznat.

Ale z vesela. K čemu jsou nadávky a nářky. Taky na to můžu zapomenout a být veselý, ačkoliv mi byrokrati a klacky pod nohama vadit nepřestanou. Budu se snažit a snažit mít se ráth, a Jakla z hradu, jehož myšlenkami o cyklistice k nám promlouvá zvrácený vesmír, ze kterého zde také přišel, budu ignorovat.
Budu jezdit na kole a nekouřit, nepít o moc víc, než piju teď, nebudu křičet na děti, a budu říkat když můžu, pomůžu. A průsery se pokusím přejít s grácií.