Novoroční nářky

1. ledna 2013 v 17:50 | Milllhause |  Bulharské dny
Poprvé měl samopal u hlavy, když mu přepadli obchod, zatímco stál za pokladnou a pár zákazníků čekalo na čerstvý chleba. Přitiskli ho k pultu, vzali všechny prachy z pokladny a utekli, aniž by někomu něco udělali, teda až na pár nezbytných modřin. Zavolal pak policii a vše se zdálo být uzavřeno.
Podruhé mu samopal k hlavě tiskla policie před výslechem, když ho začala podezřívat, že si na základě amerických filmů nechal vykrást obchod schválně a má v tom celém prsty. Vlastně se jim ani nedivil; v jednom blbci ze zlodějské bandy se totiž hnulo svědomí, a poslal mu část peněz zpátky přímo na účet.
"Chtějí odvést stopu," říkal.
"Zavři hubu!" říkali oni.
Trvalo dva roky a 700 hodinových vycházek na dvůr, než se přišlo na to, že s tím opravdu nic neměl. A tak mu jednoho rána otevřeli dveře cely a řekli mu, že může jít domů. Bez omluvy, bez vysvětlení.

To se opravdu stalo. Stejně jako se stalo, že politik převzal před zraky komanda úplatek sedmi miliónů. Tak ho taky do jedné takové cely zavřeli, ale tento politik mohl jít do sněmovny a plakat nad tím, že mu je cela malá, a že je celá studená. Že mu skoro nikdy neteče teplá voda a dvorek mu je těsný.
V novinách vycházely články o tom, že ho bachaři nepustí na Vánoce domů, jakoby nám chtěli dát pocítit tu tvrdost trestu.
Zvláštní je, že se tak děje v případě politika, co opravdu měl něco na triku. Nikde jsem si ale nepřečetl jediné slovo o desítkách dalších, kteří strávili ve stejné cele dva roky, aniž by museli.
Možná kvůli tomu chtělo tolik lidí věřit na konec světa. O konci světa se totiž začalo mluvit jako o konci jednoho řádu, a začátku jiného.
Snad čekali, že se přes noc změníme a svět začne být lepší a shovívavější. Že zmizí byrokracie a strach z podepsaného dokumentu. Že za nás někdo vyřeší naše problémy. Už zase. Co jiného by v tom bylo, než sezení na řiti a čekání na to, že se od zítřka začnou problémy řešit dočista samy, a ten člověk v bance mi v pondělí řekne: "Ale prosím Vás, jaképak splátky," a pošle mě domů.

Jaký nový řád čekat? Nějaký program, v rámci čehož se všichni (kromě mě) změní a usnadní se mi tím život. Opravdu tomu někdo věřil? Opravdu byl někdo tak naivní?
Čekáme na to, až se ze tmy vynoří deus ex machina, která všemu dá nová rozměr. Že mi těsně předtím, než si ve třetím dějství ukopnu židli se smyčkou na krku, někdo zaklepe na dveře a řekne, že byl vše jen žert.
Že jsem to nebyl já, kdo selhal, ale ostatní. Že se od dalšího roku všechno změní, že se od druhého ledna začnu opravdu snažit.
Říkám si to, a už teď vím, že budu čekat na březen, kdy se opravdu přece začíná žít, ale budu mít čas jen do léta, kdy všechno na dva měsíce umře. A v září mě už to zase začne deptat, protože bude skoro konec roku, a já jsem zase nic nestihnul. Další rok bude v prdeli a já začnu být naštvaný na svět, aniž by mi svět položil k palici samopal.
Začnu nadávat a zapomenu, že jsem prostě jenom líný a ještě línější si to přiznat.

Ale z vesela. K čemu jsou nadávky a nářky. Taky na to můžu zapomenout a být veselý, ačkoliv mi byrokrati a klacky pod nohama vadit nepřestanou. Budu se snažit a snažit mít se ráth, a Jakla z hradu, jehož myšlenkami o cyklistice k nám promlouvá zvrácený vesmír, ze kterého zde také přišel, budu ignorovat.
Budu jezdit na kole a nekouřit, nepít o moc víc, než piju teď, nebudu křičet na děti, a budu říkat když můžu, pomůžu. A průsery se pokusím přejít s grácií.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama