Únor 2013

Na nekonečné čočce

28. února 2013 v 15:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Vesmír je prý nekonečný, i když se rozrůstá. Vesmír, který nemá konec, je všude. Vyplňuje celý prostor, třeba můj obývák. Je všude, je nekonečný a tedy se už nemá kam rozrůstat. Ani do kuchyně, ani na záchod. Když je teda vesmír všude, a je třeba naskládaný v nějaké krabici, zajímalo by mě, kde je ta krabice.
Jenže pak jsem volal Stephenovi Hawkingovi, a jeho sladký robotický hlas mi odpověděl, že jsem na to šel špatně. Prý nemůžu složitost vesmíru zestručnit na jednu debilní teorii.
"Počkej, Stephene," řekl jsem mu. "Co je teda v okolí krabice?" Stephen mi zavěsil, ale napsal mi o několik týdnů později. Mám si prý představit vesmír jako trojrozměrnou do sebe zakřivenou kouli, co neustále bobtná jako těsto. Z pohledu matematiky, kterou jsem přestal studovat před deseti lety, je tedy vesmír nekonečný. Ve skutečnosti, vzhledem k tomu, jak se vzdálenosti galaxií mění, roste. Jako tělo.

Jednou jsem viděl, jak mikroskop zaostřil na dřeň holeně a nezastavil se. Jel ještě hloub, až do oblasti temnoty, kde je jeden kvarek vzdálený kvadriliony světelných let od dalšího. Je mi jedno, že to nedává smysl.
Z pozice kvarku, který obývá miniFerda, je to k dalšímu kvarku fakt daleko. A miniFerda je hrozně skleslý, protože to má k miniUfonům docela štreku a nedokáže si ani předtavit, jak by měli vypadat. Pozoruje temnotu umístěnou okolo jeho kvarku a celou věčnost pouze dumá nad principy života. Někdy se zamyslí i nad jeho smyslem, ale z toho jej začne bolet prostřední ruka, kde má miniFerda umístěné myslící schopnosti.
Má dojem, že se neustále zvětšuje prostor mezi ním a kvarkem, jediným světlobodem temné oblohy. Netuší, že existuje v holeni malé Adély, která se měla narodit jako kluk. Malá Adéla radši hraje fotbal, než aby si hrála s panenkama, a roste jako z vody. Tak to jde až do patnácti let této Adély. Mezitím už miniFerda a celá jeho rasa vymřela. Dokonce i ten kvarek, na kterém kdysi dávno ve věčnosti seděl, neexistuje. Je tady jiný kvarek s miniKubou. MiniKuba má smůlu, protože se v prostoru a čase objevil v dobách, kdy patnáctiletá Adéla skočila ze skály do jezera, o jehož dně věděla tolik, jako toho miniKuba věděl o holeních.
Adéla dopadla tak špatně, že ji museli amputovat nohu od kolena dolů. Tato část zahrnovala i celou sféru vesmírů - nepočítaně mnohovesmírů s jedním miniKubou, který seděl na kvarku a právě příjímal životně důležité produkty v něčem, co by Adéla nazvala jídelnou. Pocítil, že se něco změnilo. Jako jediný z miniTvorů na kvarku postřehnul, že se změnily pravidla.
V jiném světě, v jiném čase a vesmíru, existoval jakýsi Radek. Měl se postarat o Adélčinu uříznutou nohu. Adéla se nohu nerozhodla pohřbít, nevytvořila si k ní tak pevný vztah. Vzpomínala na to, jak s ní poprvé kopla do balónu, jak s ní nakopala toho vola na plovárně do koulí, a jak si do ní kdysi zařízla třísku. Vlastně si uvědomila, že ji nikdy zrovna nešetřila, a to, že o ní přijde, bylo jen otázkou času. Nechala ji zpopelnit, a když Radek poslal nohu do pece, seděla v čekárně a čekala na balíček černého prášku. Ve chvíli, kdy noha vjížděla do pece, dostal miniKuba opravdu špatný pocit. Za další vteřinu už neexistoval a celé jeho myšlení a poznámky, které si na svém kvarku psal, vzal žeh. Vůbec ho nenepadlo, že celá historie jeho světa, vesmíru a nekonečných úvah tisíce pokolení, se odehrály v holeni malé holky.

A nebo je to všechno úplně jinak, a ani Stephen pořádně neví, jak se věci mají, protože na to nemá přístroj, kterým by to změřil. Nechám se vést radou Slastibartfasta - budu prostě šťastný, a fakt, že právě trávím chvíli na částici ve vlasu mastodonta, který existuje v molekule nekonečné čočky, budu prostě ignorovat.

Hostina pro dobrou věc

27. února 2013 v 7:16 | Milllhause |  Povídky
Kdybych potkal její rodinu dříve, než ji samotnou, asi bychom spolu teď nebyli. Odsoudili mě totiž ještě předtím, než jsem pozvracel keře její matce; svrchované paní, která si své růže považovala vice, než některé členy rodiny. Nepřeháním.
Sám jsem z chudé rodiny. Nikdy jsme pravda neumírali hladem, ale na dovolené jsem byl nejdál na kamarádově chatě, a to ještě bez dovolení. Dodnes tak máme doma se ženou rozpory o tom, že když neodvezeme syna jeden rok k moři, tak to nebude tragédie, což je můj názor. Žena argumentuje tím, že ostatní děti ze třídy k moři jedou. Na to mi nezbyde než vyrukovat s říkankou o mostu a co by se dělo, kdyby všechny děti ze školy skočily dolů.
Stalo se, že se naše rodiny nakonec snesly, ale nebylo lehké docílit finální myšlenky, která nás stmelila. Minulý týden můj otec dokonce píchnul pravé zadní kolo svého žigula, když projížděl lesem, kterým si zkracoval cestu domů, a tchán mu přijel pomoct s rezervou - to už o něčem vypovídá.
"Proč si nekoupíš auto, které snese víc, než stovku kilometrů na jeden zátah?" ptá se mého otce sice, ale ten je nad tím povznesený.
"K čemu ti je členství v klubu, když neumíš pořádně odpálit míček," vrací tchánovi údery na tenisu. Tchán je sběratelem různých členství (snad by přijmul i to v Ku-Klux Klanu, kdyby mu to nabídli), baví ho střádat kartičky, a je mu jedno, že neumí odpálit míček, ať už jde o tenis, nebo golf.
"Golf a sex jsou jediné věci, které si užiješ, i když je neumíš," směje se mi v šatně potom, co ho porazím o deset úderů.

Moje žena je moudrá bytost, druhorozená dcera, která byla přejedená rodiným snobstvím a v pubertě se za ty prachy skoro až styděla. Že mají bankovní pokrytí pro tři další generace jsem zjistil až po roce a třech měsících, co jsme spolu byli; nevytáhla to na světlo ani jednou.
Pozvala mě k nim domů, do vily na kraji vesnice, ve které jsem si sehnal brigádu; čepoval jsem pivo během festivalu folklorních kapel. Všichni lidé z vesnice byli dobře naladěni, scházely se tam celé rodiny, a protože ke mně byli všichni přátelští, ztřískal jsem se. Pamatuji, jak jsem se vyděsil, když jsem napočítal, že jsem právě vyhltnul už dvanácté pivo, ale to mě nezastavilo. S celkovým skóre šestnácti kusů jsem se odpotácel k domu mé milé a pozvracel její matce růžové keře, na které jsem se taky hned vymočil. Nemohl jsem to udržet - vlastně si nevzpomínám, že bych se byl snažil. Anežce, jak se moje žena jmenuje, jsem nic neřekl a zapomněl na to.
Už od snídaně, kterou mi další den ráno nachystali, měli jasno, že pokud si Anežka chce se mnou užívat, může, ale na vdavky a věno může zapomenout.
V mé rodině byla situace opačná a přitom stejná. Zamítli mi ji, ale ne z důvodu, že by pro mě nebyla dost dobrá; nevěřili ji ani nos mezi očima. Měli za to, že mě má za námořníka z přístavu a jen co loď vypluje, zbyde ji po mně jen vzpomínka, co časem vybledne. Takhle to podal můj otec, který čte romány Johna Irvinga, a rád se nechá unášet prózou.
Anežka sice peníze jako svou přednost nepovažovala a nepovažuje, ale hnidopišským rýpáním, které je s nimi spojeno, opovrhuje. A tak se stalo, že po dvou návštěvách našich rodin to vypadalo, že z toho nebude nic, z toho svazku. Kdybychom se do sebe nezamilovali, asi by z toho touhle dobou byla jen vybledlá vzpomínka.
Byla v tom taky část vzpoury, ale i ta pomohla k tomu, že jsme se zasnoubili. Potřebovali jsme, aby se rada starších o té radostné události dozvěděla způsobem, kterým bychom je nevyplašili hned ze začátku. Společná večeře byl jeden z prvních nápadů, ale pořád nám nedocházelo, co by se během ní muselo stát, aby se prolomily ledy mezi snobem a řadovým občánkem, kteří s sebou opovrhují.
Nápad mi vnuknul kamarád, který se mě neustále ptal, jestli už před sebou doma upouštíme plyn.
"Takhle poznáš, že už jste svoji, když se nebojíš to naplno pustit ven," vysvětloval. K finální myšlence už nám pak moc nechybělo. Rodiče jsme pozvali na dušičky, tedy v den, kdy bývají lidé změkčilí a snaží se být na sebe milí. Anežka jim rozeslala pozvánky s nadpisem Hostina pro dobrou věc; tou věcí jsme měli být my.
Nejdříve dorazili mí rodiče, kteří přinesli láhev vína. O hodinu později se dostavili rodiče Anežky s dortem, láhví Metaxy a poukázkami do sauny, jako takovou malou pozorností. Přivítali jsme se, jak bonton káže, a usedli ke stolu. Podávala se kachna na smetaně s pečenými brambory - skutečně delikátní jídlo, které pro nás uvařila moje kolegyně z práce. Ta se vytratila z bytu několik minut po příjezdu rodičů na parkoviště; rachot žigula nám dal dostatečnou časovou rezervu.
Krom soli, pepře, majoránky a podobných příměsí byl do jídla přidán také Gutalax. Pro sebe jsme si s Anežkou nechali upéct speciální porci bez speciálního přídavku, který měl stmelit hosty u stolu. Věděli jsme, že pokud naše střeva nezačnou vyhrávat jako všem ostatním, hned každý pochopí, co se děje, ale to bychom nemohli nadcházející představení sledovat z první řady.

Můj otec nechtěl nikdy nechat znát, že přišel domů bez peněz, nebo že je třeba nepřinese zítra. I když byl uvnitř strhaný stresem, usmíval se na nás. Postupem let jsem ho ale poznal a věděl jsem, kdy je úsměv přirozený, a kdy se za poklidnou grimasou skrývá nějaká hrůza. Poznatou mimiku z dětství jsem tak mohl pozorovat u našeho stolu v půli hostiny; v otcových očích jsem viděl zmatek a hledání odpovědi na to, proč se mu právě ozval žaludek. Měl v něm najednou plno, ale protože nebylo slušné od stolu vstát (čímž by se znemožnil před těmi snoby), vydržel. Začínal se ale potit.
Má matka, pohodová paní před padesátkou, svého muže znala od základní školy, a nemusela se na něj ani podívat, aby věděla, že je něco špatně. Věřila, že tím, jak jsou propojenou duší už čtyřicet let, ji začalo v podbřišku bolet taky. U stolu začínalo houstnout napětí, a cinkot příborů o talíře řídnul.
Anežka potajnu sledovala své rodiče; věděla, že kdyby se setkala s pohledem matky, začal by virvál. Matka ji měla přečtenou jako knihu. Starší dcera se od ní odtrhla, a tak byla kdysi celá starost a péče obětována Anežce. Anežka věděla, že před matkou nic neskryje.
Starý pán, jak jsme Anežčině otci říkali, nezvedal hlavu od talíře. Měl zlehka orosený obličej, ale nebyl jsem si jistý, jestli se potí, nebo jen pláče. Kdysi vydělal peníze za slepé investování do firmy, která teď táhla ve východní Evropě trh s psími obojky. Ukázal se to být dobrý byznys. Na obchodních jednáních býval razantní a nesmlouvavý. Tahle část osobnosti se mu ale tento večer vzdalovala na míle.
Jeho paní byla celý život posedlou květinářkou, která vyhrávala výstavy, ale teď už ji zůstaly jen keře na vlastní zahradě a vzpomínky. A dcera, která si vybrala mezi doktory chlapa, který jim uklízel. Nikdo nepochyboval, že navzdory tomu, že starý pán rodinu zajistil, je ona člověkem, který tuhle rodinu vede. Dlouhá léta byla pohodlně usazená v kramflecích. Najednou ale začala pociťovat, že se schyluje ke skandálu. Nevyhnutelný výsledek tělesných reakcí plynu, vody a projímadla měl za chvíli roztřískat led v místnosti na kusy.
Starý pán poprvé od prvních příznaků bolesti zvednul hlavu nad stůl a smutně se zadíval na vlastní dceru, která si právě dolévala sklenici vína. Její oči se setkaly s jeho, ona přestala nalévat víno a starý pán vypustil balík plynů, až to zařinčelo v oknech. Všichni jsme strnuli a po pár vteřinách pokračovali v jídle. Abychom se nesetkali s jeho pohledem, hleděli jsme si svého. Taky proto jsme nevěděli, odkud přišel druhý pšouk v pořadí, který si nic nezadal s tím prvním. Postupně si jich ozvalo několik, protože už nemělo cenu nic skrývat. Starý pán pociťoval alespoň vděčnost, že jsme jej v tom nenechali. Přiznám se, že mi bylo skoro líto, že jsem se nemohl připojit. Anežka vstala, odešla k oknu, a otevřela jej.
"Kachna se mi moc nepovedla," pronesla.
"Naopak," odpověděl můj otec. "Byla delikátní. K posrání dobrá," a dopil si sklenici. Tchán jej pozoroval, respektive sledoval jeho sklenici bílého vína, ale jen zavrtěl hlavou.
"Po tomhle doporučuji něco ostřejšího," a vstanul. Odešel do kuchyně a vrátil se s Metaxou a šesti sklenicemi. "Myslím, že je na čase zapít tu dobrou věc," dodal a všem nalil. V místnosti se vyvětral vzduch, a to doslova. Najednou (potom, co se vystřídali na záchodě) si rozuměli. To, že se chceme vzít, přešli během několika minut, a soustředili se už jen na sebe. To je vše, co jsem chtěl napsat. Že sestáváme z vody a plynu. Nic víc že v tom není.

Problém Rezignace

22. února 2013 v 13:48 | Milllhause |  Bulharské dny
"Do čtvrťáku vás proleze pětina," říkali sběru individují v prvním ročníku na střední. Nám. Dotklo se nás to. Proč bychom jim věřili? Byli jsme sběrem z celé Ostravy, který věděl, jak se v té třídě ocitnul. Já osobně si obor vybral na záchodě, když jsem metodou ententýky zvolil změť slov, které měly označovat mou životní dráhu.
Maturitu v termínu jsme udělali tři - ze čtyřiadvaceti, což by jeden nazval průvanem. Další tři to dorazili v září. Když se nám dostávala sada v prvních týdnech, hodně se na chodbách pronášelo Zítra nejdu, to nemá cenu, protože jsme nestíhali. A sám jsem pak doma dva týdny ležel s chorobou, kterou jsme neměl. Takže pokud tu školu někdo nedodělal, tak jen proto, že to odpískal. Osobně jsem prošel s odřenýma ušima, rukama i prdelí - využil jsem hned šest z osmi nabízených možností propadnutí v pololetích.
Má vlastní družka se ke škole neměla, protože si učitelé dovolili jí říkat, co má dělat. Jenže tak to prostě funguje, a protože nesklopila uši a naopak své ego vyslala až někde na oběžnou dráhu Jupiteru, nemá nic, jen základku. Hodně Bulharů pyskuje, že není práce a nabídky mají vysoké požadavky, jako znalost cizích jazyků.
Netuším, kde vlastně někteří lidé žijí - snad v bublině. Svět se podobá mraveništi, pokud jde o způsob pohybu. Před padesáti lety to cirkulovalo v každém šuplíku zvlášť a to, že někdo neuměl říct Mám se dobře, ale mohlo by být lépe alespoň ve dvou jazycích, tolik nevadilo.
A tak sedí doma a popíjí Rakii, vezmou každou práci za jakékoli peníze, nebo ji radši nevezmou, protože by museli dojíždět do jiné čtvrtě. Když se v práci za mizerné peníze ocitnou, opustí ji, nebo je prostě vyrazí. Když jim řeknu, že je to jejich chyba - protože jsou líní, řvou. A nejen Bulhaři.
"To si za deset let nenašel žádnou práci?"
"Stojí prý jen o manažerské místo."
Vše komentují na sociálních sítích, kde nezapomenou strávit celý den na farmě, ale na nabídkách práce, nebo v rekvalifikačních kurzech je nenajdete. Většinu kurzů dokonce platí stát, ale to je nezviklá. "Když to neudělám, tak to budu muset zaplatit," argumentují.
Tak si tu skuhrám. To slovo nepoužívám často, ale řekl bych, že si teď hodně lidí skuhrá, aniž by žili v pásmu Gazy, nebo Řecku; aniž by jim znásilňovali dcery v Indii, aniž by to měli pro vodu dva kilometry, aniž by jim chyběly končetiny nebo kus mozku (nic jistého).
Hodně lidí rezignovalo. Nic prý nemá cenu. Nedá se nikomu věřit. Nemá cenu nic začínat, protože s největší pravděpodobností to dopadne špatně - což je jiný výraz pro to, že to skončí. Problém 21.století je narůstající nihilismus a ztracená víra, že se může něco povést, a že vůbec nevadí, že to třeba i skončí.
A to jsem si myslel, jak veselý článek se mi povede.
"Já myslel že to bude veselá schůze."

Pointa pro lepší zítřky: obor na střední se jmenoval Telekomunikační mechanik. Hodně jsme tam tehdy řezali do kabelů a pitvali je. Protože máme psa, tak jsem včera našel kabel od internetu rozkousaný. Jal jsem se tedy nože, a kabel opravil. Taky díky tomu jsem tady mohl pár minut kydat.

Buď sbohem, Boiko

21. února 2013 v 7:52 | Milllhause |  Bulharské dny
"Nehodlám setrvávat ve vládě, která nechá policii mlátit lidi," řekl premiér Borisov. Borisov je taková bulharská obdoba Víta Bárty - oba dva chtějí vládnout a stanovovat pravidla, oba vlastní/ili největší bezpečnostní agenturu v zemi. Média v Bulharsku už se přou, kdy skončí ta pohádka nazvaná Hrdina Boiko, který se distancoval od zásahu těžkooděnců v centru Sofie. Nikdo nepochybuje, na čí rozkaz se tam tak jednalo. Tvrdí se, že Borisovovi podlomila nohy realita. Lidi už se zkrátka nenechali obalamutit vyfabulovanými historkami z televize, kterak Boiko vede zemi k lepším zítřkům. Téměř se to podobalo kampani ruského malčika Putina, kde před kamerou objevil starý poklad, nebo vylezl na hory (taky před kamerou) a upevňoval si tak status pravého Rusa. Borisov několikrát v médiích zmínil, že Putin je jeho přítel (často se to dělo během referenda a po jeho výsledcích, kdy Borisov začínal větu Sešel jsem se se svým přítelem Putinem a debatovali jsme o..).

Borisov vzal funkci (v pořadí padesátého) premiéra šest týdnů po padesátých narozeninách, což bylo v roce 2009; do té doby byl starostou Sofie. Narodil se v Bankyi, což byla vesnice, která je dnes už součástí Sofie. V osmdesátých letech zastával několik pozic na Ministerstvu vnitra, a poté velel celé státní policii - tady získal respekt díky tvrdému boji se zločineckými gangy. Sám má sedmý Dan v karate; léta byl členem reprezentace a sám ji pak vedl i jako trenér.

Borisov oznámil padnutí vlády 20. února 2013 a zřejmě tak učinil pod vlivem emocí; členové vlády o tom nic nevěděli do chvíle, než si to přečetli v médiích. Nastává tak prostor pro úřednickou vládu. Bývalý ústavní soudce Georgi Markov má za to, že Bulharsko čeká série parlamentních voleb - nikdo tady nechce s nikým tvořit koalici, a neví se o silné osobnosti, která by vládu táhla. Neví se o osobnosti, která by ji chtěla táhnout. "Nemáme tady žádného spasitele," dodává.

Jakoukoli aktivní účast v protestech po celé zemi potvrdilo 16% občanů, tedy asi 800 000 lidí. Pokud by vláda nepadla, jen by oddalovali podpálení budovy parlamentu, jako tomu bylo v minulosti. Protesty by se měnily v chaos. Když jsme u těch čísel, tak s protesty souhlasí 92 procet Bulharů (tři procenta jsou proti, ale asi víme o koho jde). (O komunisty, mafii a vládu).
Nic ale nekončí. Padnutí vlády totiž nenamaže med kolem pusy, jako v minulých 23 letech. Mezi požadavky davu, který se v počtu blížícímu se miliónu sejde tuto neděli, patří: změna ústavy a vůbec politického systému, schopnost odvolat poslance, nebo 50% účast veřejnosti ve všech regulačních orgánech.

Většina obyvatelstva tak očekává s netrpělivostí kroky prezidenta Plevnelieva, "protože se tady jedná o krizi celého politického systému. Krizi státnosti a demokracie, kterou je třeba do země vrátit. To se ale může stát pouze demokratickou a právní cestou. Vítězný hněv by měl zrodit rozum, a ne destruktivní vášně. Poslední nadějí je tak prezident, v jehož rukou vězí jak úřednická vláda, tak volby."

Borisovy kurvy

19. února 2013 v 22:54 | Milllhause |  Bulharské dny
Tak je to všechno úplně jinak, přátelé. Premiér Boiko Borisov ve vidění nadcházejících voleb sestoupil k popularismu a rozhlásil, že vezme Čezu licenci. Hned na to postavil do linie těžkooděnce a nechal zbarvit krví centrum města (nejde o obrazné vyjádření. V centru je opravdu hlavní třída od krve); tam kde se před univerzitou a parlamentem nachází Orlův most.
Necelých pět set metrů od památníku Vasila Levskiho. Vasil Levski byl největší bulharský revolucionář a zrovna dnes se slavil den Vasila Levskiho - jen k tomu památníku pustili jen prezidenta. Pár hodin před setměním, pár hodin před tím, než byli obuškami zbiti Bulhaři v rozmezí 15-70 let.
Člověk s šedými vlasy pochodoval davem tam a nazpátek, a nechal si fotit rozbitou lebku. Polovinu hlavy měl od krve. Kluk leží na cestě a nehýbe se. Policajt jde kolem něj a jebne mu obuškem po hlavě. Další sedí na holce a drtí ji hlavu ve sněhu. Všude okolo běží reportéři a na mikrofony si nahrávají mlčení těch policajtských kurev. Dav se rozbíhá a linie těžkooděnců ustupuje, za chvíli se situace obrací. Vlna pleskiskel s trčícími kevlarovými penisy vbíhá do davu, který začne mazat po hlavě. Člověku se před očima promítají obrázky staré dvacet tři let. Člověk sleduje televizi, ve které těžkooděnec mlátí chlapa, z jehož daní je to prase placeno.
Jisté je, že čím více si policajti nebudou brát servítky, tím více to lidi rozzuří, protože být ovcí dvacet let je moc už i na ty, kterým to třeba celý život bylo jedno. Nejde tady jen o zvýšení cen za elektřinu. Tady jde o vůbec celý mechanismus, kdy si vláda bezděčně sype evropské dotace přímo do kapes. Kdy se na kameru nahraje podvod s volebními lístky, ale nic se nestane; žádný soud, žádný trest, žádné prohlášení. Lístky jsou posbírány a odvedou se do sčítací místnosti. Tam se naloží do černých pytlů, které se naloží do autobusu. Autobus je veze neznámo kam. Lidé ve sčítací místnosti už plní obálky objednanými jmény. Vše na kameře, vše bez odpovědi toho, co v tom měl prsty, ale i pár let potom je premiér.

V polovině devadesátých let to tady vypadalo podobně. Tehdejší komunistický lídr vyběhnul před parlamanet a prohlásil, že jestli se dav nerozejde, nechá povolat tanky. Na to pověstná bulharská krev vypěnila a vletěla do útrob parlamentu, zmlátila poslance a budovu zapálila. Jeden z problémů minulého století bylo několik lidí u moci, co svedli ovce na scestí a vytvářeli války dle libosti. Problémem tohoto století je, že nikde nejsou peníze a vláda, kde tedy peníze jsou, se lidem směje do obličejů.
Vypadá to, že bude stačit jediná špatně mířená rána obuškem ve kterémkoli městě v Bulharsku, a dopadne to stejně. Už na neděli to vypadá na shluk miliónu lidí, což je sedmina populace. Probíhá tu skoro revoluce, kdy chce dav vidět padat hlavy, a lidí v ulicích denodenně přibývá.

Pro důstojný život v Bulharsku

19. února 2013 v 10:25 | Milllhause |  Bulharské dny
Stalo se, že loni v létě vláda schválila 13% navýšení cen za elektřinu, které vejde v platnost od ledna. Lidi to přešli bez většího stresu; bylo léto a v Bulharsku to pro neznalce znamená, že je tady horko jako v pekle. Elektrické topení se moc nepoužívá až do prosince. To, co si dělá vláda v klimatizovaném prostředí, lidi nezajímá.
Za prosinec pak lidé dostali vyúčtování za měsíc a půl, plus dostali těch 13% navíc - a najednou rodina, kde otec vydělá kupříkladu 700 leva, musela zaplatit 400 leva jenom za elektřinu. Nikoho nepřekvapilo, že se lidi nasrali a vyšli do ulic s hesly "LIDÉ PROTI MAFII" a "PRO DŮSTOJNÝ ŽIVOT V BULHARSKU"; počet protestujících Bulharů dokonce překonal místní rekordy. Někteří byli zatčení (včera v Sofii zatkli 11 lidí, za střelbu, nebo výtržnictví), a před týdnem byly podpáleny auta hlavní manažerů firem, které si účtují za elektřinu.
Osmiletá Cveti mi kouká přes rameno a vidí článek na internetu, kde přečte Boiko Borisov.
"Boiko Borisov?"
"Jo," odpovídám.
"Víš, kdo to je?"
"Premiér.."
"Jo, premiér, a to hodně špatný. On se vůbec nestará o lidi. Jen o dálnici.."

To s tou dálnicí jsem nepochopil, ale Boiko Borisov kdysi začal jako osobní bodyguard nejkrutějšího komunistického prezidenta. Dodnes to navzdory záplavě fotek popírá. Popřít ale nemůže, že ceny za elektřinu jsou přestřelené. Body v popularitě mu nepřihrává ani fakt, že je proti Belene.
Co, nebo kdo je Belene?
Belene je jaderná elektrárna, na kterou Bulharsko dostalo ruské miliardy. Jakmile peníze přistály, Borisov vše zastavil. Prachy zmizely v jakémsi tunelu (který často vede k Boikovi), továrna chátrá a Bulhaři namísto aby měli levnou elektřinu z Belene, platí pálky Čezu, E-onu nebo firmě Evien. Tyhle tři firmy si rozdělily Bulharsko na východ, západ a sever. Vypadá to tak, že kdybych se z prapodivného důvodu rozhodl zprostředkovávat elektřinu na jihu, skončím s kulkou v hlavě.

Protesty pokračují po celé zemi každý týden. První menší úspěchy bylo vystoupení tiskových mluvčí těch tří firem, což se do té doby nestalo bylo vůbec poprvé. Včera pak odstoupil ministr financí Simeon Djankov (údajně obdržel 24 hodin předtím zprávu od Borisova, která zněla Zítra tě vyhodím). Odstoupení Djankova se ale mělo odehrát už před léty, a situaci to moc nepomůže, soudí sociální průzkumy. Teď chtějí hlavu Borisova, která by mohla padnout i v rámci dní, pokud premiér Borisov nenajde řešení.
Borisov hlavně zmršil celou situaci s referendem. Bylo to první referendum v bulharské novodobé historii, a nikdo neměl šajn, co mu přinese ano, nebo ne. Proběhlo 27.ledna a hlasovalo se právě pro osud Belene, ale lidem nebyla zprostředkována skoro žádná fakta. Pro to, aby referendum došlo uplatnění, bylo potřeba 60% občanů. Přišlo jich dvacet.

Podle sociologa Jurije Aslanova v této chvíli nic protesty nezastaví. "Protestující nemají žádné zástupce, velice těžko se dohaduje s naštvaným davem, který má sice politické požadavky, ale ne už politickou strukturu. Ve chvíli, kdy lidé chtějí radikální změny, proměna jednoho ministra za druhého pouze protáhne agónii."
Vzniká vakuum, kdy ani jedna od velkých stran není sympatizantem protestů, a vše tak krouží okolo mrtvého bodu.

Navíc ani nemá smysl volat po předčasných volbách; požadavky lidí v ulicích volají po neodkladné změně v zákonech, která vláda nemůže provést jako akt, dodává Aslamov.
Dokud tedy pulzující dav v ulicích po celém Bulharsku nepochopí, že bez postavení se do jakési struktury, se kterou se bude jednat, neproběhne žádný posun, bude se Boiko nadále vyhřívat ve štědře dotovaném křesle. A nebylo by ani od věci se zamyslet, jakou má v celém tomhle cirkusu roli mafie. Když se na to ptám místních, kteří s několika mafiány chodili do školy, pokrčí rameny a na tváři se jim vykouzlí výmluvný úsměv.

Irving & King

18. února 2013 v 9:04 | Milllhause |  Film
Jeden ze svých posledních kusů Dallas 63 napsal Stephen King v ich formě. Mimo jiné tam píše:
"Pamatuji, jak jsem si říkal Ještě tři, už jenom tři a můžu vypadnout. Můžu jít domů, udělat si pořádný hrnek instantního kakaa a ponořit se do nového románu Johna Irvinga bez těchhle upřímných, ale mizerně napsaných slohovek, které nade mnou ještě visí." Byla to taková poklona kamarádovi, protože tito dva američané, kteří jsou řazení mezi nejčtenější (a nejmoudřejší) americké spisovatele současnosti, jsou kámoši už celá léta.

Irving se narodil v roce 42 v Exeteru, King se pak vyklubal o pět let později o 66,6 (fakt!) mil na sever, a to v Portlandu. Vyrůstali tedy hodinu od sebe, pokud byste autem jeli podél břehu Atlantiku.
Oba začínali s potížemi, psaním povídek, které nestačily uživit jejich rodiny a tak oba učili. Na rozdíl od Kinga musel Irving před prolomením napsat tři knihy. Ta čtvrtá se jmenovala Svět podle Garpa, a vyšla v roce 77; vyvolal tím vlnu garpománie; lidé dokonce nosili trička s nápisy Věřím v Garpa!
To Stephen King byl v roce 77 už věhlasným hororovým pisálkem. King totiž prolomil hned prvním románem Carrie (rok 73), pak po smrti matky napsal Prokletí Salemu a v onom roce 77 mu vyšlo Osvícení.
V dalších letech (vlastně až doteď) je každá kniha obou dvou očekávána s přebujelým očekáváním a zpravidla se okamžitě řadí mezi bestsellery. King byl ale po celou dobu o dost aktivnějším; oproti Irvingovým 13 románům jich Stephen vydal na 56 a k tomu přidal 20 dalších knih, jako byly kolekce povídek, knihy o psaní a podobně. Od onoho roku 77 vydal každý rok alespoň jednu knihu (v roce 82 hned čtyři).
Co na tom nejvíce šokuje, je fakt, že i ty nejslabší kusy kvalitativně s přehledem převyšují většinu trhu. Irving se naproti tomu se svými příběhy mazlí, a i když po Garpovi napsal superknihy jako Modlitbu za Owena Meanyho, nebo Pravidla Moštárny, síle Kingova statusu se nepřiblížil.
Po vydání předposlední knihy Poslední noc na klikaté řece to skoro vypadá, jako by Irvingovi docházel dech. Těžko říct, jak moc za to může překlad, a jak moc sám Irving; v souvětích a odstavcích dokola opakuje zmíněná fakta, a při čtení to drhne. Oproti svižným jízdám v Garpovi nebo Owenu Meanym to jsou nebe a dudy.

Oba se liší nejen kvantitou, ale i stylem. Zatímco Irving se vždy spíš zajímal o slabší (ženskou) část svých hrdinů, Kinga naopak zajímala odvaha a zvednutí se na nohy. Irving psal o bodech, kdy se člověk láme, King o momentech, kdy člověk začne bojovat.
Irving se pak soustředí na sociální problémy obyčejných lidí, do kterých promítá vlastní životní osudy (rozvod, zneužívání, neznalost vlastního otce, sexuální orientace syna). V každé knížce je alespoň jedna postava zápasníkem a není možné, aby Irving nezmínil svého idola a učitele Kurta Vonneguta. Málo jeho hrdinů má oba rodiče, a když už, nejsou to zrovna harmonické svazky.
King se uchýlil k tomu, co člověka děsí. Zajímá ho bod, kdy se člověk přestává bát a nabývá na kuráži. Jak daleko může kdo zajít, než se postaví strachu čelem. Kdo se zlomí, kdo se změní.
Ne vždycky k tomu potřeboval duchy, temná spirituální individua a démony. Často se do temných koutů vydal i za pomocí zdánlivě obyčejných příběhů:
Tělo, parta dvanáctiletých kluků se vyrazí do lesa podívat na mrtvolu stejně starého chlapce, kterého srazil vlak.
Nadaný žák, puberťák rozpozná v sousedovi nacistického vraha a pod příslibem mlčení z něj tahá detaily týrání vězňů v koncentračních táborech.
Holčička, která měla ráda Toma Gordona, malé škvrně se ztratí v lese, a je pronásledováno medvědem. Po celou dobu si představuje přítomnost oblíbeného basebalového hráče, nakonec se vysílená medvědovi postaví s kamenem v ruce.

V závislosti na jejich rozdílné spisovatelské potenci se taky liší úspěchy filmů, které byly podle jejich knih zfilmovány. U Stephena Kinga patří mezi ty největší trháky Vykoupení z věznice ShawShank, Zelená míle, Osvícení, Mrtvá zóna, Misery nechce zemřít nebo Stůj při mně.
Scénář pak napsal jen jeden, Storm of the Century. O jeho intervencích do scénářů podle svých knih moc nevím, každopádně je památný jeho spor se Stanleym Kubrickem (Osvícení), kdy byl King proti obsazeni Jacka Nicholsona. V knížce je hlavní postava Jack Torrance vcelku obyčejný chlapík, který má sklony k agresivitě a k pití, ale kouzlo spočívá v jeho proměně v šílence. Kingovi ale připadalo, že Nicholson vypadá šílený už od první scény.

Podle Irvingových knih patří mezi největší klenoty Pravidla moštárny, které Irving sám přepsal do scénáře a dostal za to dokonce Oscara za nejlepší adaptovaný scénář. Oscary obdržel i Svět podle Garpa, který natočil George Roy Hill (natočil Butche Cassidyho a Sundence Kida), který byl velkým Irvingovým přítelem. Další Hillův známý Paul Newman tehdy dokonce pořádal předčítání pasáží knihy ve svém domě.
Podle mé nejoblíbenější Irvingovy knihy Modlitba za Owena Meanyho byl natočený film Simon Birch, který knihu musel nutně okleštit. Sám jsem si představoval při (trojím) čtení knihy, jak bych na to šel (na nic jsem nepřišel, krom prvního záběru a úvodního titulku, kterému jsem přidělil i vlastní font). Ze silné látky vzniknul bohužel jen film na nedělní odpoledne, do kterého navíc znásilnili Jima Carryho, který se objeví ve filmu na začátku a na konci, pokaždé na dvě minuty, aniž by řekl jediné slovo; jen se laskavým úsměvem usmívá.
Další povedený film se jmenoval Dveře v podlaze, které natočil Todd Williams. Využívá jen první třetinu knihy Rok vdovou, kdy je hlavní hrdince knihy jen asi pět let. Zase je to o rozvodu rodičů a navíc (dost brutální) ztrátě dvou synů.

Irvingovi tedy letos vychází nová knížka In one person, která je o stárnoucím bisexuálovi, který vzpomíná na prožitá léta. K napsání ho inspirovala odvaha nejmladšího syna, který se otevřeně přiznal k homosexuální orientaci.
King vydává knihy hned dvě, jedna z nich bude tzv. sequel k Osvícení, kde se bude vrtat v životě syna Jacka Torrance, který už dospěl, a má vlastní nadpřirozené starosti.

Džipsn, Mel Džipsn

16. února 2013 v 8:31 | Milllhause |  Film
Robert Downey Jr. před pár lety předstoupil na jednom z mnoha předávání amerických cen, kde požádal Mela Gibsona, aby jednu z cen předal. Než se tak stalo, postavil se Downey před publikum a vyprávěl o tom, jak byl ze začátku devadesátých let na sračky. Řekl:
"Mel mi tehdy zavolal a obsadil mě do filmu. Řekl mi, že stačí vzít odpovědnost za vlastní chyby a podívat se na ně čelem. A že když to udělám, bude to jako objímat kaktus. A že když budu objímat kaktus dost dlouho, všechno se spraví a já budu vědět, co dělat," vyprávěl a co chvíli se podíval na Mela, který stál kousek od něj.
"Pochopil jsem, že to opravdu funguje. Řekl, že za to nic nechce, snad jen pro něj budu moci v budoucnu udělat něco malého. Tak mě napadlo, abychom už Melovi konečně odpustili, protože ten kaktus objímá už pár let," dokončil a předal slovo Gibsonovi. Podobně Gibsona podpořily třeba Jodie Foster nebo Whoopi Goldberg.

Asi člověka nepřekvapí, že Mel chlastal už od třinácti, ale možná by člověk nečekal, že se nenarodil v Austrálii, ale docela v New Yorku. Do Austrálie, do Sydney, odjel až když mu bylo dvanáct; to bylo v roce 1968. Tenhle nápad se přemístit na druhou stranu světa dostal jeho otec, který pracoval na dráze, kde utrpěl zranění. Dostal odškodné 145000 dolarů, a tak přišel s nápadem sbalit děti (Mel byl druhý nejstarší z celkem jednácti děcek) a ženu a sednout do letadla. Další důvod byl ochránit nejstaršího syna před odchodem do Vietnamu.
Melův otec, Hutton Gibson, byl veterán ze druhé Světové války, který v onom osudném roce 68 vyhrál televizní kvíz Jeopardy!, ale ve známost vešel až o několik desetiletí později, když ve své knize popřel holokaust.
Gibson, který měl ze začátku 21.století velké problémy udržet myšlenky v hlavě, se sám do židů opíral, a nařknul (ve chvíli, kdy ho sbalil židovský policajt) židy za všechny války ve světě. Nutno podotknout veškeré detaily - v té době, tedy v roce 06, odstřeloval Israel civilní obyvatelstvo v Libanonu.
Když přijal Gibson pozvání na interview, kde se měl otevřeně zpovídat ze svého chování, zeptala se ho moderátorka na výroky Huttona Gibsona; Mel ale řekl, že tohle se ho netýká a nemá to co dělat s tím, co sám v opilosti řekl.

Nicméně, Džipsn.. Ten se zapsal na Národní institut umění v Sydney (NIDA), kde se pustil s vervou do divadla, kde dávali Shakespeara. Hrál jak Romea, tak královnu Titanii ve Snu noci Svatojánské. Během studií se taky objevoval v menších televizních rolích. První šek o hodnotě 400 dolarů pak dostal za film Summer city.
Hned po skončení školy dostal životní nabídku na roli Šíleného Maxe. Média, které potřebujou všechno uchopit v rámci příběhu, ho už začala křtít na nového Steve McQueena. V roce, kdy hrál Šíleného Maxe hrál také titulní roli v dramatu Tim, kde hrál zahradníka s rodinnými problémy, kterého si nabalí starší ženská; za tento part si odnesl cenu pro nejlepšího australského herce toho roku (79).
O dva roky později si odnesl stejnou cenu za Gallipoli, film o australanech, kteří se nechali naverbovat do první světové války, ačkoliv se jich tolik netýkala, což bylo jedno z hlavních témat filmu. Když pak v dalším filmu Rok nebezpečného života obstál i po boku Siquerny Weaver, ozval se Hollywood.

Tam se Mel začal cítit jako ryba ve vodě; stále pokračoval jak ve hraní, tak v chlastání. Režisér Smrtonosné zbraně Richard Donner nemohl uvěřit, když zjstil, že na snídani Gibson pokojně spořádal i pět piv.
Natočil Řeku (se Sissy Spacek, kde hrál farmáře bojujícího proti vládě i přírodě), třetí díl Maxe (poprvé dostal za film milion, jako vůbec první australský herec) a taky Bounty, kde se postavil vedle Anthony Hopkinse. Definitivní průlom ale přišel až v roce 1987, kdy natočil jeden z nejlepších akčních filmů vůbec.
Ve Smrtonosné zbrani měl navíc hrát hlavní roli Bruce Willis, ale nějak to nedopadlo. Mel Gibson pak i díky roli psychicky nevyrovnaného policajta získal roli Hamleta; údajně kvůli scéně, ve které přemýšlí o sebevraždě.
Této sérii se pak povedlo něco, co jen málo jiným filmům; dvojka, kterou natočili po dvou letech, byla ještě úspěšnější a mnoha kritiky byla i lépe přijmuta. Do té doby si status lepší dvojky držel jen Kmotr.
Po pracovně nabitém začátku devadesátých let, kdy natočil pět filmů během dvou let, přičemž každý zaznamenal úspěch, se snad i po vzoru kolegů herců (Eastwood, Redford, Costner) vrhnul poprvé na filmovou režii.

V jeho filmech se často opakuje boj jedince proti většině. První film Muž bez tváře, kde hrál i hlavní roli, byl o přátelství zmrzačeného muže s malým chlapcem, což se moc nezajídalo vesničanům a už vůbec ne matce toho kluka.
O dva roky později pak vsadil na historický opus a natočil Statečné srdce. Během obtížného natáčení zmítaného problémy se kasa ocitala na dně, a tak se Gibson stal i producentem snímku, kde ještě navíc hrál hlavní roli. Bylo z toho krom jiného deset nominací na Oscara, kterých film proměnil pět; hned dvě sošky šly do rukou Gibsona (za film a režii). Povedl se mu podle kopíráku stejný triumf jako Costnerovi, který za Tanec s vlky pobral úplně stejné ceny. Statečné srdce byl taky poslední Gibsonův film, ve kterém se mluvilo anglicky. Své a mnoho dalších filmů pak dotovala jeho společnost Icon, kterou založil v roce 89.
Mezitím Gibson natáčel další filmy, jako Maverick, Spiknutí nebo Výkupné - ten poslední natočil jen po velkých úpravách scénáře. S režisérem Ronem Howardem nechtěli, aby byla hlavní postava takový svatoušek, a tak do scénáře vepsali dějovou linku o aféře, kterak se hodný taťka vykoupil z vězení a nechal místo sebe sedět parťáka.
Na stejnou minci vsadil i v Odplatě, kde hrál sice toho méně zlého, ale i tak dost brutálního hajzla. Tento film je navíc unikátní v tom, že tady není natočený jen alternativní konec, ale vlastně alternativní dějová linka; k té temnější se lidé dostali až v roce 06, kdy si svou konečně prosadil režisér Brian Helgeland.
Památný je dialog předtím, než Gibson v hotelovém pokoji popraví jednu z postav: "Máš sirky?" - "Ne." - "Tak k čemu si dobrej.."

V roce 2000 Gibson pokračoval na vítězné vlně, a natočil tři filmy (Slepičí úlet, Patriot a Po čem ženy touží) - každý z nich vydělal víc než 100 miliónů. V dalším roce přidal Údolí stínů a Znamení. To už se ale herecká část kariéry pomalu blížila ke konci. Gibson tehdy prohlásil, že od teď bude hrát jen ve filmech se silným scénářem.
Přišel tedy na řadu další režisérský počin, Umučení Krista, kde nechal zvracet publikum nad brutalitou ukřižování, které trvalo hodinu z celkových tří hodin filmu. Později řekl, že v té době měl sebedestrukční myšlenky, a tím filmem se potřeboval vyléčit.
O dva roky později, v roce 06, natočil další historický film Apocalypto, který si zcela zaplatil z vlastní kapsy, a tak nebyl vůbec omezený výběrem (ne)herců nebo jazyka, kterým postavy mluví.
Mezi poslední filmy, kde se objevil Gibson jako herec patří Na hraně temnoty a Moje letní prázdniny. Zůstaly ale ve stínu Melových eskapád. Gibson totiž žije v Americe, kde se vždy lidé zajímali více o to, co prezident řekl manželce, než kde zase shodil bombu. A tak poté, co jeho druhá manželka zveřejnila jejich telefonní hovory, začal být Gibson naháněn médii v globálním měřítku.
A to byl jako jeden z mála ještě na přelomu století dáván za příklad, jako hlava ideální americké rodiny (26 let ženat, sedm dětí); od té doby ovšem prodělal domácí násilí i dva rozvody. Skoro to vypadá, že jediný vlajkonoš na této pozici v Hollywoodu zůstal Tom Hanks. Dokonce i Arnie zklamal, když se zjistilo, že svou ženu podváděl už od devadesátých let a navís si udělal zatajované dítě s jejich služkou. Žádný mediální hon se ale v takovém případě nekonal; respektive trval jen pár týdnů.

O dnu, kdy byl zatčen, mluvil Gibson v různých souvislostech asi stokrát. Prostě jel do práce a pak se ožral. A když jel svou károu po bulváru, zastavili ho policajti, načež jim řekl, že mu to tu patří. Pak obvinil ty židy a řekl, že ho opouští žena. Policajtce pochválil osobitým způsobem prsa a to jediné, co ho napadlo, když si ho připravili pro policejní snímek, bylo, aby nevypadal jako Nick Nolte. Vypadá tak na ni jako milý pejsek, co se zatoulal v parku. Jako kuřátko, co se ztratilo.
Teď je mu padesát sedm a chce začít znovu. Zřejmě je už dost pobodaný kaktusem.

O Amim 5/5

14. února 2013 v 7:43 | Milllhause |  Seriály
Jak jsem už řekl, dcerka se mi narodila před týdnem. Jmenuje se Anička, dělá samou radost a nutí mě přemýšlet, jestli bych na ni měl vůbec mluvit. Myslím na to od doby, co jsem naposledy v životě mluvil s Amim; před jeho cestou do nekonečna.
Sešli jsme se tehdy v kavárně, nešli jsme ani na pivo. Byl pracovní den, okolo oběda a centrem města se to hemžilo lidmi v oblecích, co se chtěli najíst. Našli jsme jeden stůl ve škrobeném prostředí, venku byl podzim a zima; počasí, kdy by člověk nevylezl z peřin. Neměl jsem ten den kdovíjakou chuť na podobný typ hovoru.
Začali jsme klasickým jak se máš a co teď vlastně děláš. To ještě nikdy žádnému rozhovoru po letech neublížilo. Dá se vůbec začít jinak?
"Snažím se psát a nemotat se doma ženě pod nohama," padalo ze mě a Ami se na mě usmíval přes dioptrické brýle. Chvíli mě poslouchal a sledoval, jak se snažím zabít, nebo snad rozpůlit ve dví tu hutnou atmosféru, která mi svírala krk.
"Nemám ti to za zlé," řekl pak a levým ukazovákem si spravil posazení brýlí na nose. Bylo jasné o čem mluví, ale já ho jen sledoval. "Myslím, že jsi se zachoval jako podrazák, a byl bych tě zabil, kdyby ses mi tehdy dostal do ruk, ale teď po letech ti to nemám za zlé."
"Ami, věř že já to sám sobě neodpustím nikdy," řekl jsem. Nedokázal jsem udržet na uzdě tu radost. Jako malé děcko jsem si myslel, že je vymalováno.
"To je tvoje věc," odpověděl. Bylo mu to jedno. "Chci jen říct, že bych nerad zapomněl na to, co jsi pro mě udělal předtím, než jsi mi odvedl Janicu," nastínil.
"O čem to mluvíš?" zeptal jsem se. Opravdu jsem neměl ponětí, o čem tu vedeme řeč.
"Začal jsem věřit, že za každý vlastní průser jednou zaplatíš, i kdyby to mělo být za deset let. A tak když mi žena utekla od oltáře s nejlepším přítelem a ponížili mě tak přede všema, co jsem znal, začal jsem to chápat jako trest. Chápeš to?" zeptal se. Nechápal jsem nic.
"Co jsi zrovna ty provedl, že sis zasloužil takový trest. Někoho jsi zabil?" zeptal jsem se, a pak jsem si na něco vzpomněl. "Snad mi tady nechceš vykládat, že nějaké mrhání šancemi, když jsi neřekl Valentýně co cítíš, by mělo být potrestáno takovým způsobem?" Ami mě udiveně a trochu pobaveně sledoval. Že jsem si vzpomněl na češtinářku ze střední, kterou ani jeden z nás neviděl jedenáct let, ho překvapilo.
"Myslíš, že jsem idiot?"
"Nejednou si o tom řečnil, jak se musíš poučit z chyb otce a nemarnit časem," vysvětlil jsem. "Jak se vůbec má, Jaromír?"
"Umřel na selhání jater. Překvapivě," odpověděl a trhnul rameny.
"Kdy?"
"Asi půl roku po svatbě," odpověděl. Snad protože už jsem těch zdvořilostních žvástů nakecal dost, neřekl jsem nic a jen si s Amim na starého pána připil, i když jenom čajem, což by Jaromíra otočilo v hrobě. Servírka nám přinesla nabídku dnešního menu, které se právě začalo připravovat v kuchyni a kavárna se tak pozvolna zaplnila kravaťáky.
"Co teď vůbec děláš?" zeptal jsem se.
"Dělám pro chlapa, co nakupuje, když všichni prodávají a naopak. Snažím se to naučit a zbohatnout na tom, ale jestli věřím, že se to opravdu stane.." ani to nedořekl. Servírce, která se k nám vydala, řekl, že jíst nebudeme
"Žiješ ve městě?" zeptal jsem se.
"Jsem tu hlášený, ale moc se tu nevyskytuju," odpověděl. Začal jsem pociťovat nárazy na jeho skořápku, ve které teď žil. Odpovídal, ale neptal se. Bylo možné, že by ke mně už opravdu nic necítil? Žádný vztek, škraloup hněvu, stesk po přátelském svazku?
"Za co jsi byl teda potrestaný?" zajímalo mě.
"Už sis odpověděl. Nepřímo jsem ve čtrnácti někoho zabil, nepamatuješ?" nadhodil, a vypadal tak, jako by se mi právě svěřil o uzavření životní pojistky. Klidný jako indická kráva. Samozřejmě mluvil o Zkapalovi, o nějakém nýmandovi, se kterým vedl tři hovory v životě. O člověku, který byl namočený bůhví do čeho s bůhví jakými lidmi.
"To mluvíš o tom Alanovi? S tím si neměl nic společného," oznámil jsem mu.
"Nepotřebuju abys mě tu utěšoval," odpověděl okamžitě. "Probral jsem si to sám se sebou. Nechoď na mě s nějakým zahazováním odpovědnosti," odpověděl.
"Pamatuješ si vůbec na ten barák, kde jste žili? Tam bych se dostal i já, natož dva mafiáni! To co jsem ti provedl já sis nezasloužil, tak se nesnaž hledat nějaké románové tresty. Za to, co se stalo Zkapalovi může jenom Zkapal," dořekl jsem a napil se vody, protože mi vyschlo v krku. Ami mě totiž sledoval kamenným výrazem, ve kterém jsem nevěděl, co se děje. Předklonil se ke mně.
"Akceptoval bys, kdyby tě postihla nějaká rodinná tragédie?" zeptal se a zaklepal do stolu. Aby nás ďáběl neslyšel. O ďábla jsem se ale nestaral; vůbec jsem mu nerozuměl. Tohle nebyl Ami, se kterým jsem chodil na pivo ještě pět let zpátky.
"Když tě postihne rodinná tragédie, tak neuvažuješ o tom, že sis to zasloužil," odpověděl jsem.
"Já jsem ti chtěl jenom říct, že vím jistě, že tě nemusím trestat já. Zkrátka dostaneš facku od života sám. Třeba za třicet let, ale dostaneš. Tak to funguje," ukončil téma a zavolal servírku.

Přemýšlím, jak jednou dceři vysvětlím, že jsem zradil přítele a utekl mu se ženou. Poslouchal bych já někoho, kdo by měl něco takového na triku? No, nechtělo by se mi. Mám potom ještě právo kázat o morálce? Chovám to lehké a sladké trdlo v rukou, a čekám až mě za patnáct let pošle do háje.
Budu mít právo se vztekat, až mi žena řekne, že už mě má dost? Nebo to mám podle Amiho šablony spolknout, když si to vlastně zasloužím. Jeden život jsem převrátil naruby, takže jen do toho - teď převraťte ten můj.
Psal jsem o tom, že Ami zemřel mladý a opravdu se tak stalo. Ta Amiho část, kterou jsem znal, se ztratila v týdnech po svatbě, která nikdy neproběhla; zkrátka se rozplynula ve vzduchu. Zůstal jen člověk bez citu, s duší otupělou, jako po nárazu do zdi. Klepe se a kmitá ze strany na stranu, a pořádně neví, jestli ji to ještě bolí.
"Uvidíme se zase?" zeptal jsem se při loučení v kavárně.
"To opravdu nevím, Kosťo," odpověděl a nějak jsem si byl jistý, že další setkání nepromýšlel. "Tady máš, pro vzpomínky," podal mi jakýsi blok v pevné vazbě, na kterém bylo napsáno deník. Podíval jsem se na něj.
"Mně je to k ničemu," vysvětlil.
Co mi po něm krom zápisků zbylo, je, že nevím jak teď přijímat klacky pod nohama. Vlastní já, zakořeněné hluboko ve mně, chce problémy odkopnout a postěžovat si. Jenomže mi nedává spát, jestli bych měl taky umět přijmout takovou hrůzu, jako je rozbití rodiny.
Akceptovat ránu a sklopit uši. Přiznat chybu a přijmout trest. Asi prostě uvidím, až se to stane. Nečekám ale na to, nechci skončit jako maníci, kteří předtím než vyjedou autem z garáže, řeknou sami sobě Ale byl to pěkný život, v případě, že už nepřijedu domů. Rád se nechám překvapit, ať už typem pohromy, mou reakcí a nebo jenom tím, do jaké míry se Amiho teorie naplní.

Nenarozený brácha

13. února 2013 v 8:00 | Milllhause |  Bulharské dny
Narodil by se rok po mně,ale nezáviděl bych mu to. Už vůbec ne z toho důvodu, že by ho naši rodiče rozmazlovali, a na mě trochu zapomněli. Mluvím o mém bratrovi, kterého jsem nikdy neměl.
Nepamatuju si nic do té doby, než mi vylil kečup do postele, když mně bylo osm a jemu sedm. Už tehdy z nás byli nepřátelé. Během naší proměny z děcek v chlapce jsme si naschvál nechávali v postelích použité ponožky, zubní pastu, mámino spodní prádlo, porno časopisy (většinou před rodičovskou prověrkou), tátovo spodní prádlo, hřebíky, kalhotky (když jsme zrovna měli pozvané rande) a jednou jsem dal bráchovi do postele ježka. Našel jsem ho cestou z hospody a přinést ho domů mi přišlo jako dobrý nápad.
Brácha strávil týden v nemocnici na pozorování, protože ho ježek škrábnul. Nakonec mu nic nebylo, ale od té doby jsem se měl doma na pozoru tak, jako bych se pohyboval v bojové zóně.
Brácha z domu vypadnul dříve než já, a oba si ten den pamatujeme do základů. Na to, že nás oba tak zasáh, jsme přišli až po letech, když jsme se spolu opili na promoci jeho dcery. Ta mému imaginárnímu bratrovi totiž hned po obdržení diplomu oznámila, že odjíždí na druhý konec světa, a jemu tak nezbylo, než se nalít.
Ve čtrnácti jsme založili kapelu a nahráli dva songy na magneťák Sony, který nám dovezl strejda z Polska, ale spíš jsme jen vykrádali slavnější kapely z ulice. Vystupovali jsme po nezamčených sklepech našich přátel, ale sklidili jsme jenom posměch.
Jednou jsme přelézali plot u baráku vedle parku, abychom se najedli těch jablek, co tam rostly, a já jsem si u toho natrhnul koule. Brácha mě pak nesl na zádech do nejbližší nemocnice, což dělalo dva kiláky, a během naší cesty mi pořád opakoval "Drž je, ať nevypadnou!", a ani jednou se mnou nespadnul. Je ale pravda, že tuto cestu jsem si dokreslil jen podle toho, jak mi to on vypravoval. Po prvním škrtnutí ostnatého drátu jsem se totiž propadnul do neznáma; vlastní vědomí mě ochránilo.
No a pak jsem se oženil, a když brácha zjistil, že jsem paroháč, vrazil mé ženě facku. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem zrovna vcházel do bytu a aniž jsem si to nechal vysvětlit, jsem mu rozbil hubu a nepromluvil s ním dva roky, protože mi ta mrcha ani potom nic neřekla.
Po rozvodu jsem mu zavolal, on se nezlobil, a pro stvrzení starého dobrého přátelství mi do bytu vysadil tarantuli.
Jak říkám, nikdy jsem ho neměl, prostě se nenarodil. Ale kdyby se narodil, kdyby se rodiče nenechali unést radostí z mého vlatního narození, určitě bychom se dobře bavili.

Pamatujte na sestru!

12. února 2013 v 7:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Úplně první vzpomínka, co si vybavím, je setkání s vlastní sestrou. Najednou ležela v posteli mých rodičů a kopala nohama. Byly mi čtyři, a když mě pár minut předtím otec vytáhoval z mé relaxační koupele v bazénu na dvorku, opravdu jsem netušil, že tohle bude příčina, pro kterou mě volal. Nový člověk.
Pak se porouchala ta zpropadená zásuvka a sestra mi řekla, ať zapojím magneťák, protože jí to nejde. To už bylo o pár let později, kdy jsme měli vlastní pokoje.
"To neumíš ani strčit kabel do zásuvky?" zeptal jsem se. Vzal jsem do ruky kabel a přišel k zásuvce, která byla rozbitá na cucky. Visela ze zdi a na zemi se povalovaly kusy omítky.
"Poď sem," přikázal jsem sestře. Ona mě poslechla, a přišla se podívat, zatímco si v duchu připravovala etudu.
"Ježiši," pronesla potom, co spatřila zásuvku a vyvalila na mě oči. Když na to tak myslím, tak vlastně řekla ty vole.
"Tos to jako předtím neviděla?" zeptal jsem se, ale její odpověď už jsem si nezapamatoval.
Jmenuje se Sylva, a když prohodíte písmena v jejím jméně, dostanete vlaSy. A těch měla hodně, až po prdel. Fakt to lidi někdy až šokovalo, když ji potkali na ulici, nebo u moře. Tam se jednou šplouchala na lehátku, bylo jí osm. S rodinou jsme se pak šli projít do města (a jestli si to čte, tak převrací obočí opačně), kde jsme viděli stánek s fotkama. Byly na nich krásy kraje, a jednou z nich byl pás fotek mé sestry s jejími sto třiceti copy, kterak se usmívá na fotografa. Ani nám o tom neřekla.
Neříkala nám nic ani o svých chlapcích, za což dodnes nevím, jestli mám být vděčný. Na toho prvního jsem narazil v kuchyni, poté co jsem se vrátil z další z týdenních pitek, kterou pořádala po celý semestr naše škola.
Stál v kuchyni, s rukou nedbale opřenou o bar, který mi ještě před týdnem říkal pane. Nebo synu. Každopádně tam vedle sestry šestnáctky stál člověk a zíral na mě. Stál vedle sestry, které ještě na předminulém odstavci bylo osm. Podal mi ruku a postěžoval si na poměry na střední škole, kde studoval prvním rokem.
Ne že bych ho nenáviděl (jakápak nenávist), ale do té kuchyně mi prostě neseděl. Vyčníval. Ani jsem si neuvědomoval, že s tím stejně nikdy nic nezmůžu, že opratě jsem dávno ztratil v bouři a doopravdy se teď křečovitě držím jen zábradlí kočáru, který padá kamsi hluboko.
Starší bratr, co ochraňuje sestru před nájezdem chlapců, kterým tryská testosteron i z oka - existuje větší klišé? Vlastně bych rád poznal toho génia, kterému se povedlo je opravdu udržet za plotem. A taky by mě zajímalo, jestli s ním ta sestra ještě mluví.
Teď máme vztah na dálku, protože já žiju tady, a protože ona tady nežije. Žije tak daleko, že aby si člověk koupil letadlo, aby ji viděl. Vzpomínek tedy přibývá jako šafránu, ale aspoň stojí za to.

Americké zlatíčko

11. února 2013 v 8:46 | Milllhause |  Film
Meg Ryan nikdy vlastně herečkou ani být nechtěla. Ačkoliv byl její otec castingový agent, který měl prsty v tom, kdo bude obsazován do vedlejších rolí, snila místo toho o kariéře novinářky, a ještě než začala žurnalistiku studovat, cestovala po světě. To jí bylo dvacet a něco.
Aby si vydělala na studia i cesty, objevovala se v titěrných roličkách v televizních mýdlových operách, než přišly větší štěky (držela koně za uzdu) a objevila se tak v Top Gunu, kde hrála ženu Anthony Edwardse. Ve filmu ji umřel, to ji vyděsilo, a tak se k Anthonymu nastěhovala. Žila s ním do doby, než ji Spielberg obsadil do Vnitřního vesmíru (bylo to o rok později), který produkoval. Ve filmu hrál i Dennis Quaid, který hrál pilota (zase), a Meg Ryanovou to zaujalo, stejně tak jako ji zaujal samotný Dennis. Tak se k sobě nastěhovali a vydrželi spolu až do natáčení filmu Životní zkouška, kde Meg propadla kouzlu Russela Crowea a on jejímu (Crowe zde nehrál pilota).
Ale dost bulváru. Meg Ryan je americkou veřejností spíše vnímána jako veselá bytost, která dělala svými filmy radost fanouškům, kterou téměř nezklamala. Jelikož už čtyři roky (k roku 13) nenatočila film, je možné, že se zamýšlí, kde se stala chyba a proč její kariéra v novém století není ani zdaleka tak hvězdná, jako tomu bylo v devadesátých letech.

Tu definitivně nakopla komedií Když Harry potkal Sally, ze kterého je (ta) scéna, kdy Meg Ryan předstírá orgasmus o obědového stolu v restauraci. Scénu zná každý, ne tak film. Jinak řečeno, neznám člověka, který by si z toho filmu uměl vybavit jinou scénu.
O rok později hrála v mém milovaném filmu Joe vs. Sopka, který je do dneška k mému nepochopení brán jako propadák. Film natočil a napsal John Patrick Shanley, který měl v té době už Oscara za scénář k filmu Pod vlivem úplňku. Ve filmu hrála Meg Ryan trojroli, ale k tomu, aby se kariéra nezasekla na jednom hitu, potřebovala další film, který oběhne svět. Jedním z takových byla biografie Jima Morrisona, kterého si ve filmu The Doors zahrál Val Kilmer.
V roce 93 se na ni pak usmálo štěstí a Tom Hanks, a dostala roli ve filmu Samotář v Seattlu, který byl obrovský hit. Meg Ryan zaškatulkoval do šuplete romantických komedií, a Tom Hanks nabyl respektu, protože v témže roce hrál umírajícího homosexuálního právníka ve Philadelphii. Z ryze komediálního herce se tak stal herec oscarový a charakterní. O rok později se stal díky Forrestu Gumpovi legendárním, protože jako teprve druhý v historii (po Spenceru Tracym) získal Oscara za hlavní roli dva roky po sobě. Pro zajímavost, Spencer Tracy dostal své Oscary, když mu bylo 38 a 39 (dohromady byl nominován devětkrát), Hanks pak když mu bylo 37 a 38.
Možná i to Meg Ryan inspirovalo, tedy to přijímání i jiných než komediálních rolí. Přijala s Dennisem Quaidem nabídku do filmu Kost a kůže, a o rok později si zahrála alkoholičku ve filmu Když muž miluje ženu, kde ji držel na vodou Andy Garcia (původně byl do této role obsazený Tom Hanks).
Pak přišla vlna romancí jako I.Q., Francouzský polibek nebo Propadlí lásce. Stihla mezitím i válečný kalibr Odvaha pod palbou, kde dostal jednu z prvních vedlejších rolí Matt Damon. Damon později řekl, jak jej zdevastovalo, když se v kritikách dočetl jen o dalších hercích a o sobě nenašel ani řádku.
"Zhubl jsem dvacet kilo, válel se v depresích a opravdu jsem nevěděl, co víc jsem tomu mohl dát," vyprávěl. Po této roli strávil rok v péči lékařů a ani Meg Ryan se nepřihrnuly nabídky do áčkových dramat, jako se tak dělo v případě kolegyň Nicole Kidman nebo Julie Roberts. Diváci chtěli své zlatíčko vidět ve veselých komediích.
Přišel sice úspěch s Městem andělů (remakem Wendersova Nebe nad Berlínem) a natočila i zmíněnou Životní zkoušku, ale pak ji možná i producenti poradili tah na branku, a přišla na řadu Láska přes internet a další spolupráce s kamarádem Tomem Hanksem. S tím se znali dávno před první společnou klapkou. Ještě v době kdy v Los Angeles paběrkovali po sezónních pracech, a kdy Meg Tomovi i jednu práci sehnala, aby měl Tom na jídlo; to mu Meg Ryan nezapomněla připomenout na slavnostním večeru, kdy dostal Toma Hanks cenu za celoživotní dílo.

Protože určitě hrát umí a uměla, mohlo by být zajímavé sledovat alternativní kariéru; tu, ve které neodmítla role ve filmech Pretty Woman, Mlčení Jehňátek nebo Pulp Fiction. Tyto filmy totiž otevřely dveře jak Julii Roberts (lterá svým postojem, tvrdostí a šeky za práci zase otevřela celá vrata pro jednu generaci hereček), tak i Umě Thurman a Jodie Foster. Bez nějakého dramatizování jim těch devadesát minut ve všech případech změnilo život. Meg Ryan ale sama řekla, že "Očividně je romantická komedie můj žánr, nevadí mi to říct, protože to je pravda. Miluju je dělat a doufám, že v tom budu pokračovat."
Meg Ryan roce 94 vyhrála jakousi Harvardskou cenu pro Ženu roku, v pozdějších letech se pravidelně objevovala mezi 50 nejkrásnějšími lidmi planety. Ke konci devadesátých letech patřila mezi stovku nejmocnějších lidí v Hollywoodu, v roce 2003 zasedala v porotě na festivalu v Cannes, Savage Garden o ní napsali písničku All around me a když si pohrajete s písmeny v jejím jméně, můžete poskládat Germany.

Gilroy

10. února 2013 v 10:53 | Milllhause |  Film
Já ji dostanu. Fakt, už jsem to vlastně odstartoval.
Fajn, dejte mu akcelerátor.
Já ho nepotřebuju...
Přírodní, chemický?
Vzduchem nesený gilroy.
Mě taky jeden..

Tony Gilroy se narodil v roce 1956. Stalo se tak na Manhattanu v New York City, ve státě New York, kde taky pořád žije.
Jeho otec byl spisovatel a vlastník cen Tony a taky Pulitzerovy ceny; psal broadwayské hry, ve kterých hráli Elizabeth Taylorová, Martin Sheen nebo Frank Sinatra. Mimoto psal i filmové a televizní scénáře.
Tony se tedy potatil, i když se tolik nezaměřuje na divadlo, jako na film. Napsal spoustu scénářů, které došly do kin. Jedním z prvních byla hned odvážná adaptace knihy Stephena Kinga Dolores Claiborn; stalo se tak v roce 95, tedy v době, kdy už světlo světa spatřil Shawshank a obecně se vědělo, že převést Kingovy knihy do filmového formátu se povedlo jen pár jedincům. Kniha je psána z pohledu titulní představitelky a celou dobu čtenář vidí pouze jejím úhlem pohledu na věc, což je dost omezující, protože se zpovídá z vraždy.
Nicméně, Tony Gilroy uspěl. K úspěchu filmu pomohlo i to, že hlavní part hrála Kathy Bates a film režíroval Taylor Hackford (Hackford je předsedou sdružení amerických režisérů, a letos navrhnul Miloše Formana pro cenu za celoživotní dílo).
Snad protože mělo duo Gilroy/Hackford úspěch, navázali na spolupráci o dva roky později, kdy však vyprodukovali celosvětový hit Ďáblův advokát s Al Pacinem. Nešlo to ale tak lehce, protože Gilroy psal scénář tak, že film připomínal blockbuster, v čemž Al Pacino odmítnul (pětkrát) účinkovat. Hackford tedy text proškrtal a až pak se začalo točit.
Tony Gilroy byl možná smutný, že z toho blockbuster, při kterém se lidé cpou brambůrky a colou, nebyl. Měl štěstí, že zrovna končilo tisíciletí a lidé čím dál častěji mysleli na konec světa a jeho podoby. Mysleli na to i v Hollywoodu, kde vznikal jeden katastrofický film za druhým. Napsal tak scénář, který počítal s vyhlazením lidstva, pokud někdo v poslední vteřině filmu nestiskne tlačítko, a pro jistotu prodal text člověku, který se jmenoval Michael Bay - expert na monumentální exploze a dojení emocí ve slow motion záběrech, ve kterých nechyběly americké vlajky a (ta) obětí (těch) obětí. Štěstí se jen hrnulo, protože do hlavních rolí se nahrnul téměř tucet hollywoodských hvězd a vzniknul tak Armageddon.

Gilroy pokračoval v psaní, přičemž své další dva kusy i spoluprodukoval (ve filmu Bait hrál dokonce mladý Jamie Foxx). Filmy nijak zvlášť velký zájem nezaznamenaly a tak snad Gilroyovi došlo, že pokud má v Hollywoodu uspět, potřebuje k tomu alespoň jedno jméno tak zvučné, že se producenti nebudou rozpakovat dát na film peníze. Své by o tom mohli vyprávět třeba Affleck s Damonem, když psali Dobrého Willa Huntinga. Žili tehdy v krcálku pod Hollywoodským pahorkem spolu s Benovým bráchou Caseym a postupně popsali na dva tisíce stran, než z toho začali tlačit scénář. Scénář pak nabídli trhu v pondělí ráno a už ve čtvrtek odpoledne jej prodali. Jenomže film se z toho začal připravovat teprve ve chvíli, kdy se k filmu připojil Robin Williams. Bez jména tedy v LA nesvedete nic ani s oscarovou hmotou.
V roce 2000 se tak Gilroy dal potřetí dohromady s Hackfordem a vytvořili Životní zkoušku, kde obsadili Meg Ryan a Russela Crowea. Meg Ryan se během filmu Životní zkouška rozvedla. Film kdovíjak skvělý nebyl, ale z Gilroye samotného se pomalu začalo zvučné jméno stávat. Nakonec ke stvrzení, že takový status zaslouží, potřeboval dalších sedm let a tři scénáře.

Tony Gilroy se totiž začetl do románů Roberta Ludluma, a snad i viděl akční film Kdo je Bourne? z roku 88, kde si postavu zapomnětlivého agenta zahrál Richard Chamberlain. Film tehdy trval tři hodiny a deset minut, a tak Gilroy sednul za stůl a napsal to po svém.
Není se třeba rozkecávat o trilogii o Bournovi, kdy první díl natočil Doug Liman, který do filmu nevložil úvodní titulky a hlavní roli nabídnul nejdříve Bradu Pittovi. Mimochodem, snad u každého druhého filmu je napsáno, že ta role byla nabídnuta nejdříve Pittovi.
Že se z filmu stal super hit, všichni ví. K dalším dvěma filmům se přidal skvělý GreenGrass, tvořitel hutného napětí. Ten se však z Gilroyem tolik rád neměl, protože mu ve scénáři rád škrtal, a to Gilroy neměl nikdy rád ani u kámoše Hackforda.
V těch letech, kdy vznikala Bournovská trilogie, vznikala i trilogie Dannyho parťáků, se kterou Gilroy neměl nic společného, ale hrálo v ní několik jeho kámošů v čele s Damonem a Clooneym. Odtud debata ze začátku textu, kde si z Tonyho udělali legraci ve třetím dílu. Šprýmaři.

Ale zpátky k vážné práci. Gilroy se tedy zřejmě rozčílil, že si někdo dovolil škrtat jeho noty. A tak zase sednul ke stolu a napsal film Michael Clayton a tentokrát si i vydupal režii. Na projekt pak dali peníze George Clooney (který hrál hlavní roli), Steven Soderberg (tvůrce Dannyho parťáků) a Sydney Pollack (!). Natáčel v rodném New Yorku a film mu sestříhal vlastní brácha Dan (který žije s Renne Russo).
V poslední scéně filmu, kdy Michael Clayton opouští scénu, si tato postava sedne do taxíku a řekne řidiči, aby pouze jel (hlas taxikáře patří Gilroyovi, pokud byste ho chtěli slyšet). Po dobu závěrečných titulků jenom sledujeme Clooneyho výraz. Clooney prozradil, že se scéna točila za normálního provozu v městských ulicích, a každou chvíli prý slyšel:"Hej, Clooney! Sakra Georgi, podívej se na mě! Georgi!" a on se tak v tu dramatickou scénu jen snažil nesmát.
"Když budete mít chuť se na tu scénu podívat, tak vězte, že na film vůbec nemyslím. Bojuju sám se sebou, abych nezačal řičet smíchy."
Gilroy tedy zase uspěl a měl tak otevřené dveře k dalším projektům; napsal a natočil Dvojí hru s Julií Roberts, ale tento kousek kromě geniální úvodní scény moc radosti (mně) nepřinesl. Je ale fakt, že kvůli tomuto filmu jsem pochopil, že když vejdete do multiplexu na film, tak ten film hraje, i když na něj nikdo nepřijde. Přišli jsme totiž tehdy pozdě do kina, a koupili si lístky. Když jsem vešli do prázdného sálu, pomalu končily úvodní ukázky.
Tony Gilroy pak napsal film Na odstřel, kde hrál Russel Crowe, Ben Affleck a manželka kámoše Hackforda Helen Mirren. Snad proto, že Gilroy očividně psát umí, a navíc měl vždy k vlastní látce takový až otcovský vztah, svěřili mu režii dalšího filmu.
Protože Damon ani GreenGrass nechtěli mít s Bournem už nic společného, napsal Gilroy text podobným způsobem, jakým Cimrman adaptoval Shakespeara, když vydal Hamleta bez Hamleta.
Gilroy tak natočil Bourna bez Bourna, ale film nazval Bourne Legacy. I když film nedosáhnul chvály, jaké se těšila úvodní trilogie, průšvih to nebyl a Gilroy se tak dál drží v proudu.
Teď tedy nezbývá než čekat, co si zase napsal a kdo projekt zaštítí.

O Amim 4/5

9. února 2013 v 14:03 | Milllhause |  Seriály
Teď vám povím o tom, co se stalo v to úterý, kdy se Ami ženil. Už noc před svatbou, přesně v sedm večer, Janica věděla, že si ho nevezme. Byl jsem totiž v ní, aniž bych přemýšlel o tom, že dělám něco špatně.
Zprvu jsem ten večer považoval za rozloučení - tedy ve chvíli, kdy jsem ji čekal doma, ale v noci vzaly všechny naděje za své. Musel jsem být s ní, nemohl jsem si pomoct. Dokonce si pamatuji, že když jsem si někdy po půlnoci odskočil na záchod, sledoval jsem se v zrcadle, a musel se usmát nad tím, jak beznadějný boj vedu. A jaké svině jsme.
Janica se týden před svatbou s Amim vůbec nestýkala. Řekli si, že to bude lepší pro jejich první noc. Janica každému učarovala. Byla smyslná a krásná. Byl to ten typ holky z reklamy na pivo Heineken - byla schopna vám v sobotu večer zazvonit u bytu se šesti pivy a říct, že se doma nudila.
Chybu jsem udělal ve chvíli, kdy jsem podlehnul tomu nejjednoduššímu řešení a zidealizovaljsem si ji. Vůbec jsem nebral v potaz, že byla schopná bez skrupulí utéct milujícímu muži - opravdu jsem takovou chtěl?
Zavolala mi nějakou dobu před svatbou, že když už se k ní nemám zrovna vstřícně (svatbu jsem Amimu rozmlouval), mohl bych ji odvézt alespoň pro šaty. Svolil jsem s pomocí, odvezl ji vyzvednout šaty a jídlo, a poslouchal nudné skazky z jejího mládí, kterýma chtěla zalepit hutnou atmosféru v autě.
Seděl jsem na parkovišti, čekal na ni a říkal si, kterou láhev si večer otevřu. Janica vyjednávala cenu nevyvedených koláčků, a ještě než se koláčky vzpamatovaly z žáru pece, bušili jsme do toho na předním sedadle spolujezdce. Otevřela dveře, sedla si do auta, dveře zavřela a přitáhla si mně k sobě. Jeli jsme k mně a nedali si pokoj do rána.
Jakoby Ami cítil něco ve vzduchu, noc před obřadem skoro nespal. Na snídani měl jeden grep, který hned poté vrátil přírodě. O pár hodin později se s ním tchán zavřel na verandě a hosté uvnitř mohli jen přemítat, jakým způsobem mu svěřuje útěk dcery.
V té chvíli jsme byli s Janicou na letišti a čekali na odlet. Nevedli jsme spolu poté zrovna rodinný život; střídali jsme místa po měsíci. Časem jsem se začal bát, že jsem udělal chybu, kterou mi Janica stvrdila útěkem nad jedním nedělním ránem. Zanechala mi vzkaz, shodou náhod stejného vyznění, jaký jsem nechal Amimu.
"Odpusť."
Možná mi chtěla naznačit, že není o nic horší než já, a možná ani nebyla. Já jsem to přijal rozbitím hotelového pokoje. Když jsem ležel vyšťavený na zemi a čekal na policii, necítil jsem žádný další vztek. Jen hořkost a méněcennost. To jediné, čím jsem byl naplněný, bylo opovržení nad sebou samým. Na omluvy ale bylo pozdě.
Ami mi nikdy na žádný vzkaz neodpověděl, a já se s ním tak viděl jen jednou; na školním srazu, na kterém se choval jakoby se nikdy nic nestalo, ale z chladu, který z něj sálal, se mi dělalo nevolno.
Tahle sešlost se konala před rokem a na Amim jsem si tam všimnul velkého rozdílu. Člověk, který byl kdysi přerostlé dítě a nejistá osoba, teď předčil všechny okolo svým suverénním postojem. Vděčný sebeshazovačný humor pohřbil spolu s Janicou a vírou v přátelství, a přede všemi tak stál člověk pevný jako skála.
То už jsem žil s Eliškou, a právě ona mě nabádala, abych se k tomu postavil čelem a pokusil se ten vztah urovnat, nebo aspoň zjistit, jak si stojím. Měl jsem v plánu si ho vzít stranou už na tom srazu, ale ten jeho chlad mě tak překvapil, že jsem couvnul.
Ze spolužáka jsem pak vymámil Amiho telefonní číslo, ale nutno přiznat, že ten papírek nějakou dobu jen ležel na stole a provokoval mě. Na řadu přicházelo naše velké finále, ve kterém mi Ami vysvětlil, jakým způsobem funguje v jeho světě matematika.

Smrt

5. února 2013 v 9:22 | Milllhause |  Bulharské dny
Minulý týden se šel jeden mladík projít po centru Londýna. Bylo mu asi dvacet a nic zvláštního na něm dohromady nebylo. Takhle vypadal jeho svět do chvíle, než na něj spadla cedule místní sázkové kanceláře, pod kterou ten den prošlo už 523 lidí. Zasáhla ho do zátylku a okamžitě ho srazila k zemi. Jakmile si ho komejdoucí všimli, zavolali policii a sanitku, ale mladík při převozu do nemocnice zamřel.
Stalo se mu tak něco, na co ráno ani nepomyslel. Umřel způsobem, jakému se nedalo vyhnout. Je to pak jen blbá náhoda, nebo se jedná o čistku bytosti, která by v pozdějších letech třeba na základě principu motýlího efektu způsobila, že by jakýsi George po vyslechnutí toho, co by tento hypoteticky stále živý mladík řekl, zastřelil člověka, který by se později stál prezidentem a zabránil válce? Bolí mě z toho hlava.
V sedmdesátých letech nebe v Brně pořádalo bouřku. Bylo léto, a bouře přišla zničehonic. Vcelku udržovaná čtyřicátnice si tak nevzala ani deštník. Stála na ostrůvku zastávky a čekala na tramvaj, když se z nebe spustila průtrž. Do pár minut byla tato žena promočená na kost, a tramvaj pořád nikde. Rozhodla se přejít cestu a na chodníku se schovat pod lešení, které tam ten den stálo. Voda už tou dobou tekla proudem po Pekařské, což je ulice, která je položena v kopci a kde se ocitla hrdinka příběhu. Kanály nestíhaly, ale té ženě to bylo jedno; chtěla se schovat. Vstoupila do cesty a hodlala ji přejít. To se už ale nikdy nestalo, protože do jednoho z kanálů spadla.
Podzemí pod centrem Brna je protkáno řadou chodeb. Snad proto kostru té ženy našli až o desetiletí později. Jednu chvíli člověk čeká na tramvaj, a v druhé chvíli si ji bere země do svých útrob. Taky to zřejmě nečekala dvacet minut předtím, když odcházela z bytu a scházela po domovních schodech.
"Vzalo si ji peklo," dodal kamarád, když mi to vyprávěl.
Poslední dobou na internetu sleduji pořad Inside the Actor Studio. James Lipton se v něm ptá herců a režisérů na jejich kariéry. Ale krom toho jim ke konci podává takové jednoduché dotazy, jako vaše nejoblíbenější slovo/zvuk/chvíle a naopak. Poslední otázka zní: "Co byste chtěl slyšet v případě, že Bůh existuje, a vy dojdete před Svatého Petra k bráně?"
Někdo odpoví vážně (Cruise apod.), někdo si dělá srandu (Clooney, Williams), ale líbilo se mi, co řekl Matt Damon.
Matt "fuckin'" Damon říká: "Bylo by dobré, kdyby ke mně přišel a řekl, že všechno to utrpení a smrt, která nedává smysl, má význam a bylo to nutné. Kdyby řekl, pojď, sednem si dozadu, a já ti to vysvětlím."
Pro doplnění, mě by se líbilo, kdyby mi řekl: "Co ti tak trvalo?"

Světová galérka: Baret

2. února 2013 v 14:43 | Milllhause |  Seriály
Býval dobrým policistou. Pak se ale rozhodnul opustit zkorumpované kolegy a přidat se k těm, kteří je vlastně od samého začátku korumpovali. Zlatko Ivanov, člověk ze Staré Zagory, se díky účasti v protiteroristické jednotce dočkal přezdívky Baret, kterou ho oslovují mafiáni z jiných gangů (pokud žijí), novináři, nebo přátelé v politice. Nakonec to dotáhl až na hlavu bulharského podsvětí.
Ke konci ledna roku 2013 vycházel Baret z budovy soudu po dalším jednání. Sám se totiž předal rukám policie měsíce zpátky. Čas tak trávil v domácícm vězení , kam byl přemístěn kvůli zdravostním problémům (mj. se mu ozvala prostata). Jakmile s bodyguardy po boku vycházel z budovy soudu, začal pálit z budouvy naproti (kde jsou hlavně právnické kanceláře) sniper a zasáhl hned pětkrát do cíle, než bodyguardi opětovali střelbu. Nakonec to Zlatko Baret schytal dvakrát do pupku a dvakrát do nohy; do nohy to schytal i jeden z bodyguardů. Evidentně se tedy nejednalo o střelce profesionála, protože pamětníci Mrázkova odčištění ví, jak správně provést exekuci. Kulkou, která se po vyřízení cíle rozloží.

Existenční pohoda buharské mafie jde ruku v ruce s existenční pohodou bulharských politiků. Když v roce 89 proběhla revoluce, komunistická strana se nerozpustila, ale pouze přejmenovala na stranu Socialistickou, vyhrála hned první volby a dodnes se drží u moci. Obchodování s hlasy ve volbách je pak naprosto běžnou praxí, kdy se chudina odhodlá volit předem určeného už za 10 leva (120 CZK).
Stejně jako se teď ukázalo ve Španělsku, ani v Bulharsku nemají politici čisté ruce, a snad jako nikde jinde v Evropě je zde přátelství politiků a mafie veřejným tajemstvím. Svého času ministr vnitra Rumen Petrov byl odvolán až po nátlaku z Bruselu, protože jednak byl zapleten do obchodu se zbraněmi, a navíc informoval mafii o vnitřních záleitostech policie (teď je velvyslancem v Kairu).
Pokus o odstranění kmotra bulharského podsvětí je jen špičkou ledovce. Jen pro ilustraci se od roku 90 v Sofii událo na 150 vražd - téměř za žádnou nebyl potrestán jediný člověk. Staly se běžnou součástí života.

Rok 2004 však z dnešního pohledu vypadal jako důkladná personální čistka.
Po několika nastražených bombách ze začátku roku, vybuchla 7. února bomba napěchovaná 400 gramy TNT před domem bratrů Nikoly a Viktora Ivanova, kde se zrovna nacházeli i jejich rodiče. Existuje verze, která je zřejmě pravdivá, že bombu si poručil Zlatko Baret. Jednalo se tak o další krok v této teritoriální válce. Další verze mluví o varování Nikoly, který neměl být už tolik loajální, jak by se Baretovi líbilo.
18. února přišla odpověď v podobě bomby (velice časté pomůcky), která vybuchla v městské části Geo Milev, přímo na ulici Lidice (to není náhoda, název je odvozen od českých Lidic). Bomba vybuchla před firmou Labeks, která fungovala jako celní úřad. Vlastník s největším podílem ve firmě (40%) byla společnost Gold Group, která (a teď se podržte) zcela patřila Zlatko Baretovi. Celní úřad jako firma pro mafiánského bose je v Bulharsku geniální krok; O Bulharsku se mluví jako o hlavním transportním státě pro asijský heroin na evropský trh.
Nicméně, příběh pokračuje - 10. března byl zavražděn pěticí kulek (tyto byly rozsety od hlavy k patě) rodilý rus Boris Gorila, dle (tlustých) policejních spisů byl spojen s obchodem s narkotiky, ale hlavně pracoval pro Bareta.
23. března byl zastřelen Štefan Kasamokov, který se s Baretem znal od deseti let a patřil k jeho nejlbižším přátelům a spolupracovníkům. Nepatřil k velkým zvířatům, zabýval se spíše krádežmi aut a "chuligánstvím", jak tvrdí policejní složka. Zde už zřejmě Baretovi došla trpělivost.
V pátek 4. června se po ránu, tak jako každý den, otevřely dveře kavárny Art Dekor. Kavárna stojí poblíž hotelu Ambasador, ve kterém (jak později vysvětlím) není radno se ubytovat. Během dopoledne zde snídali a popíjeli kávu jakýsi Dimitr Christof, Živko Ivanov a Kalojan Savov. Netrvalo dlouho, a do kavárny vešli dva kněží, kteří zprvu nevzbudili žádné reakce sedících. Kněží ale po chvíli odhrnuli hábity, vytáhli pistole a popravili všechny tři zmíněné, plus zranili dva další, kdo v kavárně v té chvíli byli. Zlikvidovali tak konkurenci Zlatko Bareta.
30. června pak posedával jiný mocný boss Bai Mile, a to v kavárně Slavia. Bai Mile byl jeden z úhlavních akcionářů fotbalového klubu Slavia, otec dvou dětí, majitel desítek firem (povětšinou z turistického ruchu) a taky obchodoval se srby, kam dovážel heroin.
Do kavárny tentokrát vešlo několik mužů oblečených jako policajti, kteří během přestřelky zabili nejen Bai Mileho, ale i pět jeho bodyguardů.

Poblíž hotelu Ambassador (a v něm) si mafie vyřizovala účty už v roce 2000, kdy v pokoji 103 vybuchla bomba a zasáhla (rozuměj zneškodnila) dva cíle, arménce Teo Ovsepjana a rusa Aleksandra Romanova.
O tři roky později (a rok před popravou v kavárně Art Dekor) byl v přímé blízkosti hotelu zavražděn ve svém mercedesu střelou do hlavy Štefan Ribakov. Zřejmě šlo o mstu za vraždu jakéhosi Pavlova, o kterého bylo postaráno den předtím.
Bulharští mafiáni se také rádi potkávají v Bille, v té síti supermarketů. Už v roce 98 si toto místo vybral Štefan Vižarski, a ranou mezi oči tam popravil Ivo Karamanskiho s bodyguardem, kteří obdrželi po dvou kulkách do hlavy. Tento vrah byl jako jeden z mála usvědčen a odsouzen na doživotí.
V osudném roce 04 je v jiné Bille v Sofii za plného provozu zastřelen Petr Iliev, zvaný jako Psisko. Jeho smrt je spojována se smrtí Konstantina Dimitrova - oba v mafiánském mechanismu fungovali jako pašeráci.
Vraždy z roku 04 se táhnou víceméně dodnes; jen málo chybělo, aby byl další obětí Zlatko Baret. Jak se fotříci rádi neměli, tak se další generace zatím umí navzájem domluvit. Všichni tito gangsteři totiž zplodili desítky dětí, kterým se život na vysoké noze zalíbil. Sám Zlatko Baret má problémy se synem Alexem, se kterým (jak se traduje) má napjaté vztahy. Ale i děti Bai Mileho o sobě dávají vědět a udržují otcovy dávné vztahy v Srbsku.

Když jsem před řadou měsíců opouštěl Brno, mluvil jsem s jedním majitelem realitky, s klientem, který měl v našich novinách reklamu. Byl to chlápek, který žil u chorvatského moře asi sedm let a podnikal tam. Řekl mi: "Pár měsíců vám zabere, než se rozkoukáte. Nejen, kde se jak dostanete, ale i k jakému mafiánovi a s čím máte zajít."
Tehdy jsem se zasmál, protože jsem si byl jistý, že opravdoví mafiáni existují jen ve třicátých a sedmdesátých letech dvacátého století, a pak už jenom ve filmech.

O Amim 3/5

1. února 2013 v 9:14 | Milllhause |  Seriály

Ami s otcem nebydleli zrovna v nejpřívětivější části města. Po setmění jste tam moc lidí nepotkali, a pokud přeci jen, nebylo dobré se jim dívat do očí. Pro mě to byly při těch několika návštěvách dobrodružné toulky, ale Ami tam vyrostl, a tak mu to tak divoké nepřišlo. Pokud jsem ho navštívil, tak jsme si vlastně vyměnili role - já stál vzadu, a on mě vedl. Místní sígři s ním kdysi lezli přes ploty a znali jeho poměry; neměli moc důvodů mu zkřivit vlas. Nepřívětivě se dívali vždycky na mě.
Ve stejném domě, jako Ami, žil jakýsi Alan. Alan Zkapal se jmenoval; pamatuju si to jméno, protože se k němu takovým nešťastným způsobem hodilo. Hodilo se k němu, protože...
Protože se jednou hrálo semifinále mistrovství světa a Ami s otcem sledovali napjatě třetí třetinu, kterou náš národní tým prohrával o dvě branky. V momentě, kdy byl vyloučen hráč Kanady, začalo pršet a z nejhořejšího patra činžovního domu se ozvaly rány.
"Co se to tam zas děje?" říhnul si otec a nasypal si arašídy do dlaně, po čemž je po jednom začal strkat do popraskaných rtů. Na stole krom arašídů stála láhev pálenky a žertovná svíčka; tohle vše si Ami uvědomoval, když se nahoře v domě jeden pomatenec rozhodnul střílet všude kolem sebe.
Co k tomu Alana vedlo, byly dluhy a dva vyběrači s malou slovní zásobou, kteří se ráno vloupali do domu. Revolver dostal právě od Mojžíše a Vládi - dvou vybíravých Rusů, co se bankovek týče. Onen Alan totiž nikdy neuměl chodit po laně.
Jeho pomyslné životní lano spočívalo v tom, že nikdy neuměl vyjít s penězi akorát. Buď se zadlužil, nebo hodně vydělal, ale peníze rozházel tak rychle, že brzy byl opět zadlužený kam se podíval. Rodiče se na něho vykašlali v jeho osmnácti a není se čemu divit. Alana peníze začaly přitahovat už o šest let dříve, kdy rozprodal kamarádům všechny hračky (kromě hnědého medvídka od matky, kam peníze ukládal).
Když mu v šestnácti kamarádova sestra řekla, že bude večer sama doma, šel si radši zahrát céčka, aby všechny obral. Nikdy v životě nikoho neokradl, ale stejně se na něho dívali jako na zloděje. Když v sedmnácti četl Krále Krysu, skoro se přestal bát války, ale to se ještě nedostal ke konci. Hořkému konci všech chytráků přesvědčených o své neskonalé chytrosti.
Nikdy taky nehledal lásku, nezajímalo ho to. Ani ho tak neděsila představa, že by do té holky musel sypat peníze (lakomý nebyl), ale to, že by se měl o někoho zajímat. Když jednou na školním výletě spal na pokoji se spolužákem a poslouchal jeho vyprávění o tom, co se mu v noci zdálo, zalil ho strach. Vůbec - ani v nejmenším - ho to totiž nezajímalo. A představa, že do něho zavěšená nahá holka začne po ránu o něčem podobném mluvit a bude chtít slyšet jeho reakci... Řekl si, že se toho ušetří.
Začal se soustředit jen na sebe a peníze, až ho tahle cesta dovedla do toho podkrovního pokoje, kde našel smrt.

Když národní tým snížil na jedna dva, ani Ami, ani otec to nevnímali. Dívali se z okna a nevěřícně sledovali, jak do psí boudy prší rány z pistole.
"Co to je za magora?" podivil se Amiho otec a ledabyle se otočil, aby zkontroloval stav zápasu. "Hele, snížili to," řekl a šel si sednout.
"Ty se nebojíš?" zeptal se Ami, který byl vyveden z míry. Uvědomil si, že se nebojí jen o sebe a otce, ale i o Alana, protože už věděl, odkaď ty střely pochází.
"Ne, okna stejně netrefí. A určitě, zcela jistě a na sto procent, tady za chvíli budou policajti," odpověděl přesvědčivě otec a měl pravdu.
Když se za několik chvil dostavilo komando těžkooděnců, poslali Amiho s otcem pryč, a odpojili celý dům od plynu a elektřiny. Otec vzal Amiho do hospody, kde dokoukali zápas a popíjeli pivo. Ami ale zápas nesledoval, i když celá hospoda řvala nadšením.
Amimu se totiž před očima přehrávala jiná pasáž tohoto dne - a nebyla to sřelba z podkroví, ani zátah policie. Vzpomínal naopak na to, jak ráno vynášel smetí. Když otevíral domovní dveře, spatřil tehdy na ulici dva chlapy, které tam do té doby nikdy neviděl. Okamžitě si ho všimli a pokusili se o úsměv, jenže Ami potom vyprávěl, že vypadali jako ten policajt z první scény filmu Sám doma.
"Smáli se prostě křivě," říkal.
"A ty ses je pustil?" zeptal jsem se. Věděl jsem, jak tvrdé bylo v té čtvrti nařízení, pokud šlo o cizí lidi v baráku. Sám jsem několikrát zažil, že mě jeden ze sousedů vyslýchal, než se objevil Ami, aby mě spasil.
"Oni se zrovna neptali, ale ani tak jsem se nepokusil je zarazit. Prostě jsem vynesl smetí a vrátil se domů," odpověděl. Potom, co se vrátil domů s prázdným odpadkovým košem, už na to nemyslel. V té době měl starosti jen s otcem, protože mu bylo nějakých čtrnáct. Valentýna byla daleko a přítel za zlámanou grešli taky; v té době jsem si nechal rozbíjet ústa na pravidelných zápasnických trénincích. O mrtvé sousedy jsem ani nezavadil.

Když se pak večer vraceli z hospody, stála před domem černá sanitka, do které právě nakládali torzo těla v černém pytli. Amimu se v té chvíli udělalo zle, a několik nocí se nevyspal. Snažil se vsugerovat si myšlenku, že by se do domu ti dva dostali i přes všechny schválené zákazy na domovních schůzích. Když se pak začalo celé drama o mrtvém Alanovi řešit po nocích na chodbách domu, zacpával si Ami uši.
"Jak se sem vůbec dostali?"
"Kdo byli ti chlapi?"
"Takhle už to dál nejde!"
Celé mi to převyprávěl jako jedinému, když už jsme se dobře znali. Vysvětloval jsem mu, že přece o nic nejde, notabene když uvážím, že zahradu domu chránil chatrný plot, a ti dva takzvaní gangsteři nemuseli čekat, až jim nějaké děcko otevře. Ami mě ale neposlouchal a zapřísahal mě, abych to nikomu neřekl.
"I kdyby o nic nešlo, tak naše domobrana v baráku by mě nahlásila, ještě než bych jim to dořek," vysvětloval. Mávnul jsem nad tím rukou. Až donedávna jsem to měl za jednu z mnoha historek, kterou mi Ami vyprávěl, a ve které jsem ani neúčinkoval. Nedošlo mi tehdy, že právě ona sehraje v našem přátelství úhlavní roli.