Na nekonečné čočce

28. února 2013 v 15:12 | Milllhause |  Bulharské dny
Vesmír je prý nekonečný, i když se rozrůstá. Vesmír, který nemá konec, je všude. Vyplňuje celý prostor, třeba můj obývák. Je všude, je nekonečný a tedy se už nemá kam rozrůstat. Ani do kuchyně, ani na záchod. Když je teda vesmír všude, a je třeba naskládaný v nějaké krabici, zajímalo by mě, kde je ta krabice.
Jenže pak jsem volal Stephenovi Hawkingovi, a jeho sladký robotický hlas mi odpověděl, že jsem na to šel špatně. Prý nemůžu složitost vesmíru zestručnit na jednu debilní teorii.
"Počkej, Stephene," řekl jsem mu. "Co je teda v okolí krabice?" Stephen mi zavěsil, ale napsal mi o několik týdnů později. Mám si prý představit vesmír jako trojrozměrnou do sebe zakřivenou kouli, co neustále bobtná jako těsto. Z pohledu matematiky, kterou jsem přestal studovat před deseti lety, je tedy vesmír nekonečný. Ve skutečnosti, vzhledem k tomu, jak se vzdálenosti galaxií mění, roste. Jako tělo.

Jednou jsem viděl, jak mikroskop zaostřil na dřeň holeně a nezastavil se. Jel ještě hloub, až do oblasti temnoty, kde je jeden kvarek vzdálený kvadriliony světelných let od dalšího. Je mi jedno, že to nedává smysl.
Z pozice kvarku, který obývá miniFerda, je to k dalšímu kvarku fakt daleko. A miniFerda je hrozně skleslý, protože to má k miniUfonům docela štreku a nedokáže si ani předtavit, jak by měli vypadat. Pozoruje temnotu umístěnou okolo jeho kvarku a celou věčnost pouze dumá nad principy života. Někdy se zamyslí i nad jeho smyslem, ale z toho jej začne bolet prostřední ruka, kde má miniFerda umístěné myslící schopnosti.
Má dojem, že se neustále zvětšuje prostor mezi ním a kvarkem, jediným světlobodem temné oblohy. Netuší, že existuje v holeni malé Adély, která se měla narodit jako kluk. Malá Adéla radši hraje fotbal, než aby si hrála s panenkama, a roste jako z vody. Tak to jde až do patnácti let této Adély. Mezitím už miniFerda a celá jeho rasa vymřela. Dokonce i ten kvarek, na kterém kdysi dávno ve věčnosti seděl, neexistuje. Je tady jiný kvarek s miniKubou. MiniKuba má smůlu, protože se v prostoru a čase objevil v dobách, kdy patnáctiletá Adéla skočila ze skály do jezera, o jehož dně věděla tolik, jako toho miniKuba věděl o holeních.
Adéla dopadla tak špatně, že ji museli amputovat nohu od kolena dolů. Tato část zahrnovala i celou sféru vesmírů - nepočítaně mnohovesmírů s jedním miniKubou, který seděl na kvarku a právě příjímal životně důležité produkty v něčem, co by Adéla nazvala jídelnou. Pocítil, že se něco změnilo. Jako jediný z miniTvorů na kvarku postřehnul, že se změnily pravidla.
V jiném světě, v jiném čase a vesmíru, existoval jakýsi Radek. Měl se postarat o Adélčinu uříznutou nohu. Adéla se nohu nerozhodla pohřbít, nevytvořila si k ní tak pevný vztah. Vzpomínala na to, jak s ní poprvé kopla do balónu, jak s ní nakopala toho vola na plovárně do koulí, a jak si do ní kdysi zařízla třísku. Vlastně si uvědomila, že ji nikdy zrovna nešetřila, a to, že o ní přijde, bylo jen otázkou času. Nechala ji zpopelnit, a když Radek poslal nohu do pece, seděla v čekárně a čekala na balíček černého prášku. Ve chvíli, kdy noha vjížděla do pece, dostal miniKuba opravdu špatný pocit. Za další vteřinu už neexistoval a celé jeho myšlení a poznámky, které si na svém kvarku psal, vzal žeh. Vůbec ho nenepadlo, že celá historie jeho světa, vesmíru a nekonečných úvah tisíce pokolení, se odehrály v holeni malé holky.

A nebo je to všechno úplně jinak, a ani Stephen pořádně neví, jak se věci mají, protože na to nemá přístroj, kterým by to změřil. Nechám se vést radou Slastibartfasta - budu prostě šťastný, a fakt, že právě trávím chvíli na částici ve vlasu mastodonta, který existuje v molekule nekonečné čočky, budu prostě ignorovat.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama