Pamatujte na sestru!

12. února 2013 v 7:28 | Milllhause |  Bulharské dny
Úplně první vzpomínka, co si vybavím, je setkání s vlastní sestrou. Najednou ležela v posteli mých rodičů a kopala nohama. Byly mi čtyři, a když mě pár minut předtím otec vytáhoval z mé relaxační koupele v bazénu na dvorku, opravdu jsem netušil, že tohle bude příčina, pro kterou mě volal. Nový člověk.
Pak se porouchala ta zpropadená zásuvka a sestra mi řekla, ať zapojím magneťák, protože jí to nejde. To už bylo o pár let později, kdy jsme měli vlastní pokoje.
"To neumíš ani strčit kabel do zásuvky?" zeptal jsem se. Vzal jsem do ruky kabel a přišel k zásuvce, která byla rozbitá na cucky. Visela ze zdi a na zemi se povalovaly kusy omítky.
"Poď sem," přikázal jsem sestře. Ona mě poslechla, a přišla se podívat, zatímco si v duchu připravovala etudu.
"Ježiši," pronesla potom, co spatřila zásuvku a vyvalila na mě oči. Když na to tak myslím, tak vlastně řekla ty vole.
"Tos to jako předtím neviděla?" zeptal jsem se, ale její odpověď už jsem si nezapamatoval.
Jmenuje se Sylva, a když prohodíte písmena v jejím jméně, dostanete vlaSy. A těch měla hodně, až po prdel. Fakt to lidi někdy až šokovalo, když ji potkali na ulici, nebo u moře. Tam se jednou šplouchala na lehátku, bylo jí osm. S rodinou jsme se pak šli projít do města (a jestli si to čte, tak převrací obočí opačně), kde jsme viděli stánek s fotkama. Byly na nich krásy kraje, a jednou z nich byl pás fotek mé sestry s jejími sto třiceti copy, kterak se usmívá na fotografa. Ani nám o tom neřekla.
Neříkala nám nic ani o svých chlapcích, za což dodnes nevím, jestli mám být vděčný. Na toho prvního jsem narazil v kuchyni, poté co jsem se vrátil z další z týdenních pitek, kterou pořádala po celý semestr naše škola.
Stál v kuchyni, s rukou nedbale opřenou o bar, který mi ještě před týdnem říkal pane. Nebo synu. Každopádně tam vedle sestry šestnáctky stál člověk a zíral na mě. Stál vedle sestry, které ještě na předminulém odstavci bylo osm. Podal mi ruku a postěžoval si na poměry na střední škole, kde studoval prvním rokem.
Ne že bych ho nenáviděl (jakápak nenávist), ale do té kuchyně mi prostě neseděl. Vyčníval. Ani jsem si neuvědomoval, že s tím stejně nikdy nic nezmůžu, že opratě jsem dávno ztratil v bouři a doopravdy se teď křečovitě držím jen zábradlí kočáru, který padá kamsi hluboko.
Starší bratr, co ochraňuje sestru před nájezdem chlapců, kterým tryská testosteron i z oka - existuje větší klišé? Vlastně bych rád poznal toho génia, kterému se povedlo je opravdu udržet za plotem. A taky by mě zajímalo, jestli s ním ta sestra ještě mluví.
Teď máme vztah na dálku, protože já žiju tady, a protože ona tady nežije. Žije tak daleko, že aby si člověk koupil letadlo, aby ji viděl. Vzpomínek tedy přibývá jako šafránu, ale aspoň stojí za to.
 


Komentáře

1 pukina pukina | E-mail | Web | 12. února 2013 v 8:00 | Reagovat

Jééé, to je hezké. A krásně, čtivě napsané:).

2 Argonna Argonna | Web | 12. února 2013 v 8:51 | Reagovat

Tak toto mi nieco velmi pripomina, a to je prave moja sestra a spomienky na to, ako sme spolu vyrastali :) Aj ona ma vela vlasov :D Uz spolu nebyvame, co mi dost chyba, aj ked sme v jednom meste. Pekne napisane :)

3 karlaprazakova karlaprazakova | 12. února 2013 v 9:24 | Reagovat

Nádherný, čte se to samo. I já mám pocit, jako bych četla o své sestře :-)
Já o tu svoji bohužel přišla, ale vzpomínek mám hodně moc.

4 iheart-hemulkaxutebow iheart-hemulkaxutebow | E-mail | Web | 12. února 2013 v 16:31 | Reagovat

Pekný článok :)

5 Sistr Sistr | 12. února 2013 v 17:16 | Reagovat

Teda o té zásuvce, ale fakt nic nevím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama