Problém Rezignace

22. února 2013 v 13:48 | Milllhause |  Bulharské dny
"Do čtvrťáku vás proleze pětina," říkali sběru individují v prvním ročníku na střední. Nám. Dotklo se nás to. Proč bychom jim věřili? Byli jsme sběrem z celé Ostravy, který věděl, jak se v té třídě ocitnul. Já osobně si obor vybral na záchodě, když jsem metodou ententýky zvolil změť slov, které měly označovat mou životní dráhu.
Maturitu v termínu jsme udělali tři - ze čtyřiadvaceti, což by jeden nazval průvanem. Další tři to dorazili v září. Když se nám dostávala sada v prvních týdnech, hodně se na chodbách pronášelo Zítra nejdu, to nemá cenu, protože jsme nestíhali. A sám jsem pak doma dva týdny ležel s chorobou, kterou jsme neměl. Takže pokud tu školu někdo nedodělal, tak jen proto, že to odpískal. Osobně jsem prošel s odřenýma ušima, rukama i prdelí - využil jsem hned šest z osmi nabízených možností propadnutí v pololetích.
Má vlastní družka se ke škole neměla, protože si učitelé dovolili jí říkat, co má dělat. Jenže tak to prostě funguje, a protože nesklopila uši a naopak své ego vyslala až někde na oběžnou dráhu Jupiteru, nemá nic, jen základku. Hodně Bulharů pyskuje, že není práce a nabídky mají vysoké požadavky, jako znalost cizích jazyků.
Netuším, kde vlastně někteří lidé žijí - snad v bublině. Svět se podobá mraveništi, pokud jde o způsob pohybu. Před padesáti lety to cirkulovalo v každém šuplíku zvlášť a to, že někdo neuměl říct Mám se dobře, ale mohlo by být lépe alespoň ve dvou jazycích, tolik nevadilo.
A tak sedí doma a popíjí Rakii, vezmou každou práci za jakékoli peníze, nebo ji radši nevezmou, protože by museli dojíždět do jiné čtvrtě. Když se v práci za mizerné peníze ocitnou, opustí ji, nebo je prostě vyrazí. Když jim řeknu, že je to jejich chyba - protože jsou líní, řvou. A nejen Bulhaři.
"To si za deset let nenašel žádnou práci?"
"Stojí prý jen o manažerské místo."
Vše komentují na sociálních sítích, kde nezapomenou strávit celý den na farmě, ale na nabídkách práce, nebo v rekvalifikačních kurzech je nenajdete. Většinu kurzů dokonce platí stát, ale to je nezviklá. "Když to neudělám, tak to budu muset zaplatit," argumentují.
Tak si tu skuhrám. To slovo nepoužívám často, ale řekl bych, že si teď hodně lidí skuhrá, aniž by žili v pásmu Gazy, nebo Řecku; aniž by jim znásilňovali dcery v Indii, aniž by to měli pro vodu dva kilometry, aniž by jim chyběly končetiny nebo kus mozku (nic jistého).
Hodně lidí rezignovalo. Nic prý nemá cenu. Nedá se nikomu věřit. Nemá cenu nic začínat, protože s největší pravděpodobností to dopadne špatně - což je jiný výraz pro to, že to skončí. Problém 21.století je narůstající nihilismus a ztracená víra, že se může něco povést, a že vůbec nevadí, že to třeba i skončí.
A to jsem si myslel, jak veselý článek se mi povede.
"Já myslel že to bude veselá schůze."

Pointa pro lepší zítřky: obor na střední se jmenoval Telekomunikační mechanik. Hodně jsme tam tehdy řezali do kabelů a pitvali je. Protože máme psa, tak jsem včera našel kabel od internetu rozkousaný. Jal jsem se tedy nože, a kabel opravil. Taky díky tomu jsem tady mohl pár minut kydat.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama