Březen 2013

Světová galérka: Zapruderův film

31. března 2013 v 15:01 | Milllhause |  Seriály
Bude to letos 50 let od doby, kdy Abraham Zapruder 22. listopadu roku 1963 vstával, aniž tušil, že se mu ten den obrátí život vzhůru nohama. Bylo mu osmapadesát a těžko by věřil, že se jeho život ještě nějak rapidně změní. Po útěku z Ruska přes oceán až do Ameriky už chtěl žít pokojně. Vedl svůj krámek a ve volném čase natáčel krátké filmy na svou kameru Bell & Howell; ta je dnes ve vlastnictví národního musea.
Jeho život se změnil kvůli muži, který stejně jako Zapruder utekl z Ruska, ale narozdíl od Zaprudera s tamním režimem sympatizoval a hlasitě taky podporoval Castra. Jmenoval se Lee Harvey Oswald a z Ruska si odvezl ženu Marinu spolu s nenávistí k americké zahraniční politice.
Abraham Zapruder žil v Dallasu a podnikal s dámským oblečením. Toho listopadového dne vstanul dříve než obvykle, protože se jako zbytek města chtěl jít podívat na prezidenta. Počítal s tím, že ulice budou přecpané, autobusy že budou narvané k prasknutí a centrum města bude uzavřeno kvůli průjezdu kolony. I když bylo krásně slunečno, nad Dallasem se už stahovala mračna; to ale zřejmě nikdo necítil, protože měl zanedlouho na letišti přistát speciál s Kennedym.
Město bylo posedlé mánií, ať už lidé s Kennedym sympatizovali, nebo ne. V ulicích stáli s transparenty, kdy jeden Kennedyho oslavoval, a druhý zatracoval. Zapruder patřil k prvnímu táboru a s označením komunista ve spojistosti s JFK nesouhlasil; snad proto, že o komunistech věděl svoje z života v Rusku. Původně s sebou ani kameru brát nechtěl, ale nakonec se pro ní vrátil do bytu.

"Vyšel jsem dříve, abych si našel místo s dobrým výhledem. Postavil jsem se kousek u baráků kousek od parku. Byla tam i kolegyně z kanceláře, která stála přímo za mnou. Když jsem začal natáčet, zatáčel právě prezident z Houston street. Zaslechnul jsem pak výstřel a on se nahnul trochu na stranu. Pak jsem slyšel další výstřel nebo dva, nedokážu říct, kolik jich bylo a viděl jsem, jak se jeho hlava prakticky otevřela, všude byla všechna ta krev a já jen pokračoval v natáčení.."

Nadšený komunista Lee Harvey Oswald byl právě v šestém patře knižního velkoskladu a střílel se svou puškou. První ranou dal podnět ke stovkám konspiračních teorií (magická kulka), druhou trefil Kennedyho přímo do hlavy a zkrvavil tak Jackie růžový kostým. Lidé, kteří stáli v přímé blízkosti kolony, začali křičet a krčit se u země. Jejich panika ale na Zapruderově filmu není; Warrenova komise, která událost měla na starosti, prohlížela i několik dalších filmů, které lidé ten den natáčeli a kde je zmatek davu vidět.
Další den ráno se Zapruder sešel se zástupcem časopisu Life, podívali se na film a Zapruder za něj zinkasoval 50 000 dollarů (autorka dalšího filmu Marie Muchmore prodala svůj film jiné zpravodajské agentuře za 1000 dollarů). Zapruder polovinu té částky daroval Marii Frances Gasway, vdově po policistovi J.D. Tippitovi (majiteli Bronzové hvězdy z druhé světové války); toho Oswald zabil při útěku.
Součást dohody s časopisem Life byla, že Life nezveřejní frame filmu číslo 313; tedy tu část, kdy Kennedymu praskne hlava. Film byl pak opravdu zveřejněný pouze z části a to ještě černobíle. Zapruder ani zástupci časopisu Life ovšem netušili, že jednoho dne bude existovat internet a youtube, kde má jeho film v plné verzi 486 framů více než tři miliony shlédnutí. Pár let po Zapruderově smrti v roce 70 (zemřel na rakovinu) předal Life práva na film zpátky jeho rodině.

10 hodin po atentátu byl Oswald předvedený před novináře, kde se jej přímo zeptali, jestli Kennedyho zabil. Odpověděl, že ne, a že se o atentátu dozvěděl až od novinářů. Ten den se tam potloukal jakýsi Jack Ruby.
Další den, v neděli 24. Listopadu, kdy byl Oswald převážen policejní eskortou do vězení, byl na místě policejního ředitelství Jack Ruby opět připraven, tentokrát už s osmatřicítkou v kapse. Neváhal, postavil se Oswaldovi do cesty a zastřelil ho. Ani ne o dvě hodiny později Oswald zemřel; stalo se tak na stejném místě, kde byl o dva dny dříve za mrtvého prohlášen Kennedy.
Jak Ruby potom řekl, že chtěl ušetřit Jackie Kennedyovou soudu, kde by se na Oswalda musela dívat. Konspirátorům ale Ruby nahrál na smeč; Oswald přece opakoval, že nikoho nezabil, a že je obětní beránek. Aby nemohl mluvit dál, povolali (ať už jsou oni kdokoliv) Rubyho, na kterého by taková akce seděla - byl majitelem striptýzového baru, a nejednou byl policií vyšetřovaný ve spojitosti s organizovaným zločinem.
Jack Ruby zemřel v lednu 66 na rakovinu ve stejné nemocnici, jako Kennedy a Oswald. Dva týdny před svou smrtí podal prohlášení, že zabít Oswalda byl čistě jeho nápad. "Není zde co skrývat, nikdo jiný v tom nebyl," řekl. Jeho přátelé i novinář Tony Zoppi, který Rubyho dobře znal, potvrdili, že tak nevymáchaná huba jako Ruby by těžko mohl být součástí jakékoli konspirace; údajně vykecal cokoliv.

Konspirátorům ale nedá spát ta podivná střela, která se dvakrát stočila napříč fyzikálním zákonům. Škrábla Kennedyho krk, a pak se nějak divně stočila ke guvernéru Connelymu, který seděl na předním sedadle. Nemluví se o tom, že Connelyho sedadlo bylo oproti Kennedymu vychýleno směrem do vozidla a taky bylo níž posazeno. Labužníci těchto teorií ale hledají jakékoli (byť imaginární) nitky. Na koho se dívá Lee Harvey Oswald, když se zadrhnul ve své odpovědi novinářům? Co znamenají ty podivné stíny při přistání na měsíci? Proč se denně vracím do McDonaldu a tloustnu?
Obyčejný pisálek na niterném kousku internetu se těžko dozví, jak to bylo.

Výstřední způsoby ubíjení psů

29. března 2013 v 18:44 | Milllhause |  Bulharské dny
V Bulharsku je momentálně populární psí eutanázie. Tato je prováděna babkami, které ve svých zatuchlých a neukojených kuchyních vyrábějí pomázanky, které jsou sice bohaté na nutriční hodnoty, ale po jejich požití vyvolený pes nepřežívá noc. Toulaví psi jsou letitým problémem Sofie, a protože řešení není v dohlednu (psů naopak přibývá), vzaly kořenářky boží práci do vlastních rukou.
Útulky v Bulharsku nefungují tak, jak to známe v Česku. Pokud je pes přece jen odchycen, stává se, že jeho další stanice je klec a injekce. Tolik trochu humánější konec tuláka, který beztak na ulici umírá hlady a šest měsíců v roce mrzne.
Naše čubka Arja je velice nenažraná existence, a i když se málokdy stane, že by měla prázdnou misku, je hledání pohozeného jídla v ulicích hlavním smyslem jejího života. Hned za tím je zničení bytu, což je projekt, který se jí velice daří, a až někde daleko vzadu je běhání.
Po ty čtyři hodiny, kdy je přes pracovní dny venku, se nezajímá o očichání ostatních psů, nebo o to se vyběhat. Chce žrát. Jako šelma v savaně, co už si ani nepamatuje chuť masa. Nejčastěji ji vodíme na takový velký dvorek, který patří ke škole pro postižené děti - je to sedmdesát let stará budova, postavená rok po začátku druhé světové války. Na dvorku se slézá místní kolorit majitelů Huskey, kterých je vcelku dost. Mluví se zde o politice, jídle a domlouvají se tady jednotlivá křížení čtyřnohých mazlů.
Okolo dvorku je postavený plot, kterým je třeba se prostrčit, aby se člověk dostal dovnitř. Lidé, kteří okolo plotu chodí denně na zástavku konečné autobusu, odhazují přes plot odpadky, a tak mi dělá velké problémy přešlapovat mezi psíma hovnama, zatímco se snažím zabránit Arje, aby nesežrala povalený salám. Nevím, jestli v něm není speciální ingredience, nebo jestli prostě nebyl dobrý a proto ho ten umělec vyhodil na školní dvorek.
Myslím, že někdy v listopadu jsem ráno vstanul do práce, a venku bylo nasněženo. Potom, co v noci dopadla poslední vločka sněhu, začalo mrznout, až praštit. Dvacet metrů před naším domem je řada popelnic, a u jedné z nich jsem toho rána našel mrtvého psa. Znal jsem ho. Vypadal jako míšenec ovčáka s retrívrem. Byl žluté barvy, a vždycky jsem jej vídal ve společnosti Jacka Sparrowa, což je další pes, který den co den hlídkuje u mateřské školky, kterou navštěvuje naše malá. Jack Sparrow je černé barvy, má potrhanou srst a okolo krku mu visí starý červený šátek. Za pravým uchem mu visí cancour chlupů spletených do dredu.
Myslel jsem si, že míšenec prostě umrznul, protože tu noc byla opravdu zima. Majitel chrta mi ale o týden později prozradil, že byl otrávený.
"Tihle psi jen tak neumrznou," znevážil mou domněnku. "Co já pamatuju, jde už o čtvrtého psa, kterého ty babky otrávily."
"Babky?"
"Ty staré mrchy z tohohle bloku," doplnil a ukázal na barák, který vidím z balkónu. Většinou přidají něco do pomazánky, kterou natřou na chleba a jeho kousky rozesejou po okolí, aby ubylo psů, kteří kolem nich skákají a vyjou, když si domů nesou nákup. Upřímně, být sedmdesátiletá babka, tak bych z takového doprovodu taky nadšený nebyl.

Problém je, že tyhle svinstva požírají i naši psi, tedy ti z nich, kterým je jedno, že jsou za to biti. Sám jsem Arju plesknul několikrát po čumáku, když jsem ji donutil vyplivnout jídlo, které našla na zemi. Je jí to jedno. Neví, že jedna pětiletá fena Petya, která je součástí klubu ze školního dvorku, má leukémii, protože sežrala jed proti myším. Chodí na transfůze a člověk tak může jen čekat, kdy to bude mít za sebou, protože veterinář se neodvažuje hádat roky, nebo měsíce.
Takhle tu žijem.

Jak napsat výstřední bajku

27. března 2013 v 7:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Výstředním středníkem se dá vcelku vhodně nahradit čárka; pokud tedy středníků není až výstředně příliš v jedné větě; to pak celá věc ztrácí smysl. Není to výstřední, ale otravné.
Středník je mé nejmilejší znaménko hned po dvoutečce..Ta ale začíná být trochu laciná; asi jako se to stalo vykřičníku, kterého si chudáka ochočily výstřední deníky, když informovali o těhotenstvích!, zradě!, nebo třeba i velezradě!.
Jiné časopisy, které psaly o historii novou zábavnou formou, chtěly šokovat za každou cenu a proto téměř každý nový fakt, který třeba už ani šokující nebyl, zakončili vykřičníkem.
Marie Stuartovna šla do basy ráda! Smetana podváděl ženu s její sestrou! Hitler! Jedno varle?! A tak se vykřičník přežil; dovolí si ho použít jen málokdo, když nepočítám vypravěče vtipů ze Smíchova. Dokonce někteří spisovatelé v přímé řeči nastíní, že někdo řve, aniž by vykřičník použili.
"Franku, vrať se…," snažila se ho zastavit, ale Frank už její křik neslyšel; snad jej ani slyšet nechtěl, aby se přece jen neotočil a nepodíval se Marii ještě jednou do očí.

Klišé bajka
Semi byl retrívr, který zběhnul majitelům rok a půl po svém narození. Nebavilo ho to u nich, nelíbil se mu kotec a už vůbec se mu nelíbila ta tvrdá trestající ruka vysokého chlupatého muže! Dožil by se vůbec dalších narozenin, kdyby zůstal? Nevěděl..
Ujal se ho ovčák Mart, který na ulici strávil celý život. Teď mu bylo devět a platil za hlavní hlas ulice, kde přežíval; stal se z něj takový úkaz, který k ulici Geo Milev patřil. Jako štěně byl vychovaný ulicí Lidice, která se táhla v kopci, asi půl kilometru daleko od místa, kde přespával teď. Od chvíle, kdy tam přišel o ucho, už do Lidic nepáchl. Lidický gang, poskládaný ze směsek všech možných ras, trhal cizáky na kusy.
Mart se Semiho ujal, ale ne protože by k němu cítil lítost. Mart věděl, že stárne, a potřeboval si vychovat někoho, kdo by mu pomohl udržet na ulici klid. Jeho ulice se táhla podél kanálu, do kterého před dvěma tisíci lety majítelé dávno mrtvých psů odklonili část řeky. Město nebylo od té doby zatopeno; smrt nastávala jen po kousnutí, ne po utonutí.
K Martově rajónu patřila i škola a minimalistické sídliště, obrostlé trávou, obhnojené trusem potulných psů a zasycené odpadky. Neutěšené místo, kde se vysocí báli Marta, ne Mart vysokých. Tohle se nedalo říct o dalších místech města, kde byli potulní psi byti jako žito.
Vysocí vycházeli z útrob panelových kostek a čmudili Martovi a Semimu pod nosem. Když nevycházeli, aby čmudili, stávalo se, že vycházeli z provazem, na jehož konci se kmitali psi z vyšších kruhů. Říkali takovým psům vyvolení, a snažili se jim nevěnovat pozonost, protože byli chránění vysokými, kteří nešli pro ránu daleko, pokud šlo o jednoho vyvoleného na provazu.
Mart ze začátku hnědobílou fenu ignoroval, ale když se na ni začal Semi těšit a dokonce ji i vyhlížet, přestávalo se to Martovi líbit. To on měl být středobodem Semiho světa; ne fena z vyšších kruhů, která o něj za pár týdnů ani nezavadí. Fena z vyšších kruhů míjela Martovo a Semiho stanoviště každé ráno s jedním vysokým, a nikdy se na Semiho nezapomněla vrhnout. Stále přivázána skočila Semimu kolem krku a v takovém postavení vydrželli několik vteřin. Štěkla Drž se! a šla si po svých. Spíše šla ve šlépějích vysokého. Vyvolená možná byla, ale svobodný jsem tady já, věděl Mart. Musel si přiznat, že hnědobílou nenáviděl. Jeho stařecké kosti postihla žárlivost a ublíženost.
"Nebýt mne, už by z tebe byly kosti," říkal jeho vykot směrem k Semimu, potom co se zlíbaný hnědobílou vrátil na místo.
"Ty jsi utekl těm, kteří tě vychovali," odpověděl Semi, ale sledoval zem. Mart jej pozoroval, a nevyšel z něj ani vzdech. Semi byl Martovi vděčný, ale nehodlal být otročený vděčností. Pumpovala v něm chuť se Martovi vzepřít, ale to by znamenalo vymanit se z jeho ochrany. Nevěděl, jak dlouho by pak přežil.
Mart se rozhodnul postavit Semiho do latě a zjednat si respekt. Naplánoval lekci, do které přivzal několik slabošských čoklů, co se tiše ulicí toulali.
Ve chvíli, kdy se hnědobílá s vysokým vraceli, a Mart viděl, jak se k ní Semi chystá, vyběhnul s poskoky do útoku a na vysokého s hnědobílou zaútočil. Útok na vysokého v téhle ulici nikdo nepamatoval celá léta; ani psi, ani vysocí.
Mart vycítil vysokého strach a hlavně zaplašenost hnědobílé, která se nijak neměla k tomu svého pána chránit. Marta zaplavil pocit uspokojení, protože věděl, že ji odhadl. Psi a hnědobílá od sebe stáli necelých pět psích délek, a uprostřed se nacházel Semi; hlavní postava, která se měla právě rozhodnout o další části života na ulici.
Semi udělal tři kroky k hnědobílé a potom se otočil. Vycenil zuby na ty, kteří ho na ulici živili. To Marta rozzuřilo k nepříčetnosti. Už mu nešlo o to, dát Semimu lekci; už se jej chtěl zbavit.
"Zabte ho!" zavelel a pět poskoků se na Semiho vrhlo. Ve chvílích, kdy byl Semi zkrvavený napadán vlastními druhy, zahlédnul odcházející hnědobílou, kterou vysoký táhnul pryč. Otočila se, aby ho viděla, což Semiho zahřálo a kousance jej tolik nebolely.
Mart, který celou scénu pouze sledoval, zahlédl mezi domy přijíždět bílou krabici, která psy polykala. Nikdy žádného nevrátila zpátky, jen brala. Začal couvat do svého úkrytu a štěkl, aby varoval ostatní.
"Semi, uteč.." křičel a snažil se přítele varovat, ale Semi jen ležel, a už se dokonce ani nebránil. S hlavou položenou v trávě nechal Martovy poskoky dokončit dílo. Ani si nevšiml vysokých, co vyskočili z bílé krabice. Ti začali likvidovat jednoho psa za druhým..

Dnešního rána, stejně jako mnoho rán předtím, ležel Mart uprostřed vřesoviště, co bývalo dětským hřištěm. Pravidelný liják smýval odpadky z ulice. Mart ležel v blátě mezi kalužemi a čekal na další den, který se mu právě rozedníval před očima. Něco zacítil, zvednul hlavu a podíval se k chodníku, kde procházela hnědobílá s vysokým. Neviděl ji delší dobu, ale teď se vrátila. Hnědobílá sledovala Marta, zatímco procházela a snažila se vypátrat Semiho; ten byl už pohřbený.
"Nic se pro ni nezměnilo," pomyslel si Mart, zatímco spolu s jejím pachem ucítil další tři čokly, kteří ji dnes očichali. Byl starý a nešťastný, a byl bez respektu. Ležel v kaluži, aniž by se snažil skrýt před deštěm; čekal a doufal.

Štěstí

25. března 2013 v 18:10 | Milllhause |  Povídky
Štístko Pepa a jeho Levandule se vzali mladí; snad aby měli dost času se rozvést. Jí bylo devatenáct, jemu osmnáct a měsíc před svatbou ukončili střední školu. Ona konzervatoř, on techniku. O dostizích toho v té době ani jeden moc nevěděli. Znali jen Pardubickou, Váňu a když nějaký kůň spadnul těsně před cílem a zlámal si nohy, nevzrušilo je to. Nevěděli, že jeden zpackaný dostih jednou zláme nohy jim.

Sean Forbes se o koně naopak staral od dětství, protože jeho děda měl kdysi takový praštěný nápad sedm koní koupit. Alan Stephen Forbes Jr. tehdy nechal postavit stáje a najal mladé a nadějné lidi, kteří se o koně měli starat. To bylo Seanu Forbesovi 5 let a netrvalo dlouho, než si na koně sednul. Říká se, že pohled z koně je ten nejkrásnější, a Sean by tohle určitě podepsal. Ustájené koně proháněl po lukách, které se rozléhaly okolo titěrného irského městečka Cloughduv. Od patnácti už si jej začínala všímat veřejnost, protože vyhrával jeden dostih za druhým. Když mu bylo pětadvacet, vyhrál 10 závodů z celkových šestadvaceti během festivalu Cheltenham.
Štístko Pepa se nikdy tak jako Forbes snažit nemusel, protože se mu vždy otevíraly všechny dveře. Čím byl starší, tím více se bál, jaký trest ho za všechno to štěstí stihne. Maturitu i titul na vysoké obdržel za dobré chování, žena si spíše našla jeho, než on ji a práci mu našel tchán, protože se nemohl dívat na to, jak se plácá ode zdi ke zdi.
Jeho Levandule byla vzpurná a vášnivá a Pepovi tak připadalo, že to s ní vyhrál. Do té doby mu vadily holky, ze kterých vlastní názory lezly jako z chlupaté deky. Nadchlo ho, že Levandule mu vlastní názor řekla ještě předtím, než se na něj zeptal.
Protože sama Levandule neviděla sama sobě do talíře a pokorou dvakrát neoplývala, stalo se, že Štístkovu odevzdanost začala využívat a to byl moment, kdy Štístkova láska k Levanduli začala vadnout. Začalo mu vadit zboží zadarmo. Najednou si začal pohrávat s myšlenkou, že by se z vlivu její rodiny vymanil, ale nevěděl jak na to, pokud by tedy nezplašil větší obnos peněz. Doplatil by tak dluhy, nikomu by nic nedlužil a sám by si konečně vlastní rukou otevřel dveře. Takhle si to nalinkoval.

V roce 2013 se konal další ročník svátečního festivalu Cheltenham, kde Forbes v minulosti tak zazářil. Sean Forbes nastoupil v třetí den festivalu v závodě Byrne Group Plate, který zabral něco málo přes dvě a půl míle. Kůň Rita's Secret byl starý šest let, pocházel z jižní Francie a měl za sebou několik vítězství. Oba byli ve formě; přesto jim bookmakeři nevěřili a vypsali na ně vysoký kurz. Pomohlo tomu, že spolu měli odklusat teprve první společný dostih.
Závod začal bez potíží pro všech třináct koní na dráze. Sean Forbes po jedné míli vedl, ale 30 yardů před cílovou páskou věděl, že Rita's Secret začíná slábnout, protože v půli závodu přepálili tempo. Začal se na ně dotahovat pětiletý Bum-Shakalaka-Bum se žokejem Lee Handersonem, favoriti dostihu. Komentátor už tak tak zvládal ve vypjatém finiši skládat slovo za slovo, když Forbes třísknul koně po zadku, Rita's Secret nadskočil a na část vteřiny ztratil tempo. V lidech v ochozech trhlo, ozvalo se mocné Hůůů a Sean Forbes se poprvé od svých dvanácti let na koni neudržel. Spadnul tak nešťastaně, že si na dvakrát zlámal nohu, a to 15 yardů před cílem. Bum-Shakalaka-Bum projel cílem a udělal radost odvážlivcům, kteří si na něj vsadili - ten rok vládla na Cheltenhamu smůla; v prvních dvou a půl dnech festivalu nezvítězil ani jeden favorit.
Štístko Pepa v té chvíli sledoval přenos v hospodě, kde se mu obracel svět vzhůru nohama. Před týdnem se totiž o dostihy začal zajímat a v jednom článku se dočetl o jakémsi Forbesovi, který ač šampion byl outsiderem dostihu. Pepa neuměl dohromady nic, a pořádný balík peněz, který mu měl vytrhnout z paty trní, mohl vlít do kapes jen výhrou, nebo krádeží. Protože o tom druhém věděl ještě méně než o sportu, a protože se pořád opíral o přítelkyni štěstěnu, rozhodnul se vsadit veškeré úspory na Forbese. Vybral si zrovna jeho, protože se mu jednak líbilo, že byli stejně staří, ale hlavně se ve svém průzkumu dočetl o smůle favoritů na tomto ročníku. Měl za to, že je to jasné pozvání k výhře.
Protože náhoda je hlavní symptom zvraty nabitého příběhu, vcházela pár minut před Forbesovým pádem Levandule k pokladně v obchodu s hadříky. Vybrala si uplé tričko s květinovým vzorem a sluneční brýle, které ji krom očí zakrývaly i polovinu obličeje. Podala prodavači platební kartu, a zaslechla větu, na kterou do té doby nebyla zvyklá.
"Transakce nebyla schválena," řekl jí prodavač. Zkusila to ještě jednou. A pak ještě jednou, až zavolala Štístkovi, který už zvracel na záchodě v zaplivané putyce. Jeho život skončil, promítalo se mu v hlavě. Zvonil mu telefon, který vyndal z kapsy, i když měl pořád hlavu v míse. Věděl, kdo mu volá, protože zvonění s Bon Joviho hitem You gave the love a bad name měl nastavený jen pro jednu osobu na tomhle světě. Přesto nahnul hlavu doprava a přečetl si displej. Když na něm uviděl nápis Levandule, vrhnul další šavli.
Sean ležel v nemocnici nadopován léky a sledoval zafačovanou nohu. Přemítal si, co se skutečně stalo. Mohla být pravda, že ztratil vyhraný dostih? Mohlo se stát, že by udělal chybu, že by zpanikařil? Zíral do bílé stěny před sebe, a připadal si jako blbec. Jeho e-mail se v tu chvíli už začal plnit vzkazy.
Prodejná kryso
Žabaři
Kolik si za to dostal?
"Kdo mi bude věřit, že to nebylo zfixlované?" zeptal se trenéra, ale ten mu jen odpověděl, ať myslí hlavně na uzdravení nohy. Věděl o záplavě nenávisti, která jeho žokejovi plnila poštovní i elektronickou schránku.
Forbesovo jméno proklínal i Pepa, kterému se přestalo říkat Štístko, protože štěstí ho konečně koplo vší silou do zadku, respektive přímo do zubů. Pepa ležel v nemocnici vzdálené 1100 mil vzdušnou čarou od té, ve které se léčil Sean Forbes. Pepa neměl zlomenou nohu, ale jen rozbitou hubu, a to tak, že ji ani nedokázal samovolně ovládat. Ani nevěděl, čím přes ní dostal, ale jeho tip bylo kladivo z tchánovy dílny. Vzpomínal si na zvonek, otevření dveří a sanitku. Představoval si, jak Levandule vytáčí otcovo číslo hned potom, co jí to ani jednou nezvednul.

Oba se nechali dopovat farmaceutiky, oběma bylo ze sebe špatně. Oba se taky zvedli během dalších měsíců na nohy a začali znovu, bez ohledu na to, co si četli v dopisech od fanoušků, bývalých manželek nebo třeba reklam na šťastný život.

Working class hero

22. března 2013 v 14:04 | Milllhause |  Bulharské dny
Šéf mi onehdá před několika lety řekl, že sedět v kanclu a brát za to peníze, je naivní sen lidí, co nic neumí. Stal jsem se tak jedním z nich, říkám si v křesle v proskleněném ofisu, zatímco vidím odlétat letadla z letiště, co je od mojí prosezené prdele vzdáleno kilometr vzdušnou čarou.
Chodím skoro denně do práce, kde mě plácají po ramenou za to, že dělám to, co se po mně chce. Nijak zvlášť velké cíle se tady nekladou.
"Proč jsme tady?" zeptal jsem se spolužáka před deseti lety na střední. Na ní se taky velké cíle nekladly, to byl jeden z důvodů proč jsem na ní uspěl. Den předtím jsem si přečetl rozhovor s milionářem, který řekl, že školu pro kariéru nepotřeboval.
"Abys dostal papír," vysvětloval. "Aby sis kvůli papíru mohl najít práci, v ní ženu, s ní udělat děti, a pak si pořídit spoustu jiných papírů, které budeš splácet, než umřeš," odpověděl pravdivě.
Ale aby to nebylo depresivní, tak existují inzeráty, které mohou změnit život a které by mohly zvrátit šedou linii. Jeden z nich zněl Chtěli byste se stát milionářem? Chci, věděl jsem. Neváhal jsem a na to číslo jsem zavolal. Bylo mi dvacet pět, proč se nestát milionářem před třicítkou, řekl jsem si. Ozvala se mi postarší žena (že je postarší jsem pochopil až v Olomouci na nádraží). Vysvětlovala mi, že jsem udělal moc dobře, že jsem ji zavolal, a to že ze mě automaticky dělá statisticky nadějnějšího jedince. Možná to řekla, možná jsem si to domyslel.
Seděl jsem v Praze, poslouchal ji, a přemýšlel, že v takových okamžicích se přece mění život. Chuck Barris se takhle dostal do CIA, napadlo mě. Zavolal na inzerát a přijali ho.
Poslal jsem ji vyprávění o sobě, a nechal se poslat do Olomouce, odkud mě převezli od Brna. Shodou náhod mě zavezli na nějaké jednání, které se konalo v restauraci, poblíž které jsem v Brně později žil. Ale to jsem zmínil jen tak pro zasmání.
Hlavní bylo, že mě nechali podepsat listinu mlčenlivosti. Dumal jsem, v kolika zemích slavná CIA úřaduje. Měli přece agenty po celém světě a mohli je tak pod zástěrkou stupidních inzerátů nabírat. Inzeráty sepsané psychology, aby se na ně ozvala jen určitá sorta lidí, by byly aktualizovány v denících v té či oné zemi a …
"Ten podpis, prosím," přerušila mě Vlasta, se kterou jsem si cestou z Olomouce už potykal. Dojem přátelství mě zmámil, i když jsem se mu snažil ubránit. Podepsal jsem, a nechal se zavést do sálu s projektorem a lidmi v oblecích ověšenými diamanty. Poslouchal jsem budoucí příslib kamenů vytěžených vydíranými černochy a nějak jsem se necítil svůj. Seděl jsem tam několik hodin a nemůžu o tom nic říct, byť bych musel zabíjet.
Sedím teď v ofisu, poslouchám Lennona, a co jsem měl dnes udělat, mám dávno hotové. Diamanty jsem si nekoupil, agentem CIA jsem se nestal.

Working class hero is something to be.

Píšu sračky

22. března 2013 v 13:53 | Milllhause |  Bulharské dny
Taaak. Poslední dobou je každý chytrý jak rádio a neustále okolo sebe hází (těmi) moudry. Většinou to dělají na sociální síti, hlavně na jedné z nich, ale pak taky tady na blogu, kdy se mi pisatel snaží vetřít do duše (tu!) pravdu. Text proloží fórkem, ale zakončí ho na tvrdou notu, až si čtenář, který měl tu kliku, že ten text našel, sedne na prdel, a uvědomí si třeba tohle: Jo, můžem se zasmát, ale ve finále bychom měli uznale pokývat hlavou a říct - to je strašné.

Je to strašné. Bude se cítit jeden dědek zbytečně přemoudřele, protože si dovolil napsat něco oduševnělého? Nějaký text, který mu v hlavě vytanul za pomoci vzpomínky. Na konci textu si dokonce dovolí uvést pointu, za což se mu vrstevník vysměje, ale ten o generaci mladší to zhltne jako malinu a dokonce o tom poví v hospodě. Sám by chtěl něco takového napsat. Založí si blog a sepíše to ve stejném stylu jako ten dědek, jenže ho strašně štve, že vlastně nemá co napsat. Chce ale udělat dojem, a tak píše ty sračky, co zase zapůsobí maximálně na ty, kteří jsou o generaci nazpět, protože zatím neví, že to, co napsal jeden pomatenec, ví v jeho věku třeba úplně každý.
Stárne a píše to, co všichni ostatní, a chce oslovit mladší generaci a zároveň získat respekt té svoji. Přemýšlí, jestli takový Chuck Berry poslouchal Beatles, kteří se od něj učili. Vidím zdobené rámečky na facebooku, s podivně zakřiveným písmem, které hlásájí moudrosti o přátelství, vytrvalosti nebo třeba šukání. A jeho adresát hlásá - Něco se mne dotklo! A čeká, až se ozve někdo další a řekne - Mě taky!
Navzájem se sebe dotýkáme třistakrát přežvýkanými pravdami, co doopravdy nikoho nezajímají a dokonce už ani nikoho nezajímá poslouchat (či snad ještě číst) o tom, že to nikoho nezajímá.
Třeba se lidi jen potřebujou nad něčím dojmout a nenapadá je nic jiného, než se utápět ve slizkých hlášeních, ze kterých teče až takový americký patetismus, kdy se po hlášce jednoho druhý rozpláče, třetí zatleská a čtvrtý se bouchne do hrudi.

Světová galérka: Dougherty Gang

19. března 2013 v 11:54 | Milllhause |  Seriály
"Mám obrovskou, šílenou rodinu. Je mi 28, chovám se jako sedmnáctka. Miluju farmaření, a střílení chlapů. Jsem buran a jsem na to taky hrdá. Mám ráda mléko, německou techniku a způsobování utrpení spolu s mými bratry."
Takhle se Lee Grace Dougherty pojala na svém internetovém profilu. Ze tří sourozenců byla ona nejstarší, a proto se dá předpokládat, že ona byla strůjcem šílených osmi dní, během kterých takzvaný Dougherty gang projel 6 států.
Na začátku tady ale nebyla chuť postřílet šerify a napakovat se v bance. Na začátku docela obyčejně jeden mladý blbec psal o svém přirození jedenáctileté holce, a nic mu nepomohlo, když pak vysvětloval soudci, že myslel, že jí bylo třináct. Jako startér příběhu figurovala taky jedna poštovní schránka, která neexistovala u Doughertyovic domu. Ta schránka měla stát u jednoho domu v Tampě, třísettisícovém městě ve státu Florida. V tomhle městě naskočili sourozenci Ryan, Dylan a Lee Grace na vlak, jehož strojvedoucí dostal infarkt hned po vyjetí z nádraží.

Byl to Ryan Dougherty, jedenadvacetiletý člověk, kterého jeho advokát později u soudu vylíčil jako muže, který se zasekl ve svých patnácti. Ryan si psal s jedenáctiletou dívkou několik týdnů, až ji jednou přišla zpráva, že vůbec netuší, co by měla s jeho tvrdým ptákem dělat, čímž Ryan ukončil korespondenci. Policie na sebe nenechala dlouho čekat a soudce napařil Ryanovi dva roky domácího vězení. Ryan se tak začal dostávat do svízelné situace.
Čekal dítě s přítelkyní Amber a ačkoliv mohl chodit do práce (tedy pouze do práce), na uživení rodiny to nestačilo. Měl zákaz jakkoli komunikovat s kýmkoli, kdo by byl mladší osmnácti let, a nikdy nesměl být o samotě se svým synem, kterého ani nemohl nikde vodit; na školním hřišti, na utkáních Malé ligy, nebo na koupališti by nutně přišel do styku s mladými lidmi, což by znamenalo 15 let basy, kterou mu už dříve slíbili u soudu.
Žil v takové díře, kde se nedal ani doručit dopis. Ryan, který nemohl vycházet, musel do 48 hodin zařídit, aby schránka u jeho domu začala fungovat. Potřeboval obdržet dva dopisy, které by mu měly zařídit získání dokladu, ve kterém by bylo uvedeno sexuální delikvent (součást soudní dohody). Bylo léto 2011, zrovna začínal srpen a Ryan ve svém domě žádal policejního oficíra o více času.
"Je to tvůj problém," odpověděl oficír a věcně dodal:"Vrátím se za dva dny tě zatknout."
Ten večer se v obývacím pokoji radili Ryan, Dylan a Lee Grace Doughertyovi o dalším průběhu. Protože nevěděli, jestli náramek na Ryanově noze může nahrávat, psali si celou dobu vzkazy a vůbec nemluvili. O patro výše ležela Amber s dítětem. Další den ráno, když už Dylan a Lee Grace seděli v autě, se Ryan loučil s Amber, aniž by o tom věděla. Ještě spala.

Odjeli z domu, ale už v sedm hodin ráno plavali v problémech. Dylan, který řídil, byl po chvíli naháněn policistou, který chtěl vozidlo odstavit za rychlou jízdu. Odpovědí mu byly jen rány z pistole, které na něj sourozenci vypálili. Věděli, že kdyby se nechali prověřit, a policajt by Ryana shledal dosti daleko od domova, byl by to konec. Ryan totiž o příchodu do vězení smýšlel jako o definitivním konci života; přeci jen tušil, jak se ve vězení s pedofily zachází. Ryan během jízdy napsal matce:"Všichni musíme jednou zemřít."
Honička se odvíjela v rychlosti 160 Km/h a bylo během ní vypáleno na dvacet ran z pistole. Jedna z posledních kulek zasáhla pneumatiku policejního vozu; díky tomu se Doughertyovic děti mohly vypařit. Jejich bílé Subaru, ve kterém ujížděli používajíc texaskou značku, se po několika hodinách objevilo ve 420 kilometrů vzdálené Valdostě, ve státu Georgia. Vyzbrojení s AK-47 a maskovaní šátky vešli do banky Certus, kde Lee Grace vypálila varovný výstřel do stropu. V bance byli dva zákazníci, a celá loupež zabrala jen několik minut. Přišli si na zhruba pět tisíc dolarů, které Ryan naskládal do sportovní kabely a nikoho ani neškrábli.
Jejich matka později během pátraní řekla v televizi, aby ukázali svou pravou a dobrou tvář a vzdali se. Snoubenec Lee Grace, která se živila jako striptérka, pak nemohl uvěřit, že by opravdu mohli dělat takové vylomeniny.
"Nechci věřit, že by chtěli strávit život ve vězení," dodal ve chvíli, kdy už jim roky pro pobyt za mřížemi naskakovaly jako najeté kilometry na tachometru. Nikoho nezabili, ale provedli zločin už ve dvou státech, a to během jednoho dne (Florida - střílení na policistu, Georgia - přepadení banky), a tak se o ně začala zajímat i FBI. Začalo tak týdenní pronásledování, během kterého sourozenci doputovali až do Colorada.

Dalo by se říct, že je nechytila policie, ale samotný americký lid. O jejich pohybu podávali hlášení už v Georgii, pak taky v Tennesseee a dalších státech, kterými projížděli, až to klíčové hlášení přišlo z Colorada, necelých 200 kilometrů na jih od Denveru. Doughertyovic se rozhodli ztratit se na nějaký čas v horách, a šli si tak koupit vybavení pro přežití. Místní všímavý občan poznal bílé Subaru a povolal hlídku. Začala tak další honička a přestřelka, tentokrát na dálnici, kde posádka Subaru vydržela vzdorovat zhruba 20 mil; auto nakonec skončilo vybourané o svodidla. Dylana, který byl v minulosti už několikrát trestán za držení drog, chytili dva chlapíci, co poblíž pracovali na dálnici a viděli, jak se má Dylan k útěku.
Soud v Coloradu byl nesmlouvavý, i když jeden po druhém v dojemných proslovech vysvětlovali, že tyto události neodpovídají jejich charakteru a že se hluboce omlouvají všem zúčastněným. Ryan obdržel 18 let, přičemž mu hrozilo dvacet. Lee Grace byla odsouzená na 24 let a konečně Dylanovi, který byl označen jako vůdce smečky, bylo přiděleno 32 let.
V Georgii každý z nich dostal za přepadení banky nášup 35 let a osmi měsíců. Takový byl krach jedné americké rodiny, která naskočila vlak, co si to mířil proti zdi.

Světová galérka: Kam se poděl David Burgert?

16. března 2013 v 12:19 | Milllhause |  Seriály
Nedá se přehlédnout. Má téměř padesátku na krku a sto třicet kilo k tomu; vypadá jako zamaskovaný Bruce Willis, kdyby si chtěl koupit kanón. Nenápadný, ale s respektem středoškolského učitele baseballu, který by tě nechal vyrazit ze školy, pokud se uleješ z tréninku. Policie má kvůli němu oči na šťopkách hned ve čtyřech státech (ale tohle je pátý!), ačkoliv ještě ani nikoho nezabil.
Nicméně, Stephen King říká:"Před nastíněním příběhu je dobré uvést prostředí, ve kterém se bude odehrávat."

Příběh Davida Burgerta je zasazen do Montany, nikoliv ovšem do té bulharské. Jde o stát Montana, podle některých internetových zdrojů jedné z nejkrutějších zemí na planetě. Proč nejkrutější? Montana je čtvrtý největší stát Spojených států Amerických, ale žije tam méně lidí než v Praze. Hustota osídlení je dva a půl chlapa na kilometr čtvereční. Zbytek prostoru zabírají pláně a drsná příroda skalistých hor (zde se odehrála bitva u Little Bighornu), ve které se pohybuje nejvíce medvědů Grizzly v Severní Americe.
V tomhle státě vzniknul Projekt 7, který opovrhoval vládou a plánoval ji zničit. Projekt vzniknul v hlavě Davida Earla Burgerta. Posbíral jemu podobné maníky a začal seskupovat plán na zničení pořádku. V jeho nejzběsilejších teoriích očekával dokonce vpád NATO do Montany, a jeho skupina byla údajně připravená i na vpád rudých číňanů (přes hranice s Kanadou). To vše plánovali v malém městečku Kalispel, kde žije okolo sedmnácti tisíc lidí.

Během roku 2011 měl Burgert docela hodně práce - plánoval konec amerického právního zřízení, napadnul dva policisty v průběhu několika měsíců, napadl sousední rodinu, která si zdobila dům (obtěžovala ho ta světla) a nakonec si vyjel na ryby, kde se rozhodnul předstírat svou smrt. Jeho přítelkyně Tracy Brockway zavolala policii a řekla, že David odjel na ryby. "Asi se utopil," dodala. Policie pak na místě, kde jel Burgert rybařit, našla jen auto a připravené násady.
Po čase se zjistilo, že se Burgert u Tracy celou dobu skrýval. Zjistili taky, že Tracy Brockway v té době uklízela v soudní budově, kde potají sbírala informace o budoucích terčích.

V roce 2002 jej zastavili při obyčejné silniční prohlídce dva zástupci šerifa. Ty se Burgert pokusil zabít, a bylo to vyústění všeho, čím Burgert do té doby byl; tyran, velká huba, problémový soused a buřič. Utekl do lesů se svou automatickou bouchačkou, kde se skrýval celou noc, než se vzdal. Když ze sebe u výslechu vysypal celou svou ideu, museli američtí poldové zadržovat smích. Připadalo jim to jako vystřižené ze scénky Monty Pythonů. Úsměv jim však zmrnul hned při prohlídce jeho bytu.

Projekt 7 si svého času vyrobil seznam. Obsahoval jména policistů, soudců a lecjakých ústavních činitelů. Chtěli jednoho po druhém popravit, ale to nebyl ten finální záběr jejich plánu. Chtěli totiž vyvolat paniku; takovou, že by musela být povolána Národní garda, kterou by srovnali se zemí. Věřili, že v dalších státech by našli své pokračovatele a postupně by tak táhli ke zničení civilizace, jak ji známe. Snad takto podobně Burgert své plány vylíčil.
Když policisté vešli do jeho příbytku, našli okolo pětatřicetí zbraní (včetně kulometů), pasti, tlumiče, nějaké neprůstřelné vesty, produkty pro výrobu chemických zbraní a konečně 30 000 nábojů.
"Naposledy jsem slyšel, že pro sejmutí krocana není 30 000 kulek potřeba," pronesl vyšetřovatel jako důvod pro ponechání Burgerta ve vazbě. Policie si pak takové úvahy amerických občanů začala spojovat s minulostí, s Projektem 56, nebo samotným Tedem Kaczynskym, který z Montany rozesílal bomby.

Burgert byl propuštěn v roce 2010, a kde je teď, neví vůbec nikdo. Utekl do lesů. Můžete být jak v Montaně, tak třeba Coloradu. Přežití v nejkrutějších podmínkách mu nedělá problém. V době, kde byl ještě ve vězení, se na Floridě začali ozývat sourozenci Doughertyové (sestra striptérka, dva bratři, mladší z nich pedofil), kteří se po dálnicích naháněli s policií, a přepadli banku. O nich si povím příště.

Česká stopa

13. března 2013 v 7:37 | Milllhause |  Bulharské dny
Včera jsem nastoupil do výtahu s člověkem, který v našem bloku žije v osmém patře, a má tak mnohem lepší výhled, než my nicky ve čtvrtém. Řekl mi, že bych se měl přihlásit do Českého klubu, který je kousek od centra Sofie, a jmenuje se Československý klub Tomáše Garrigua Masaryka.
"Ten byl založen už v roce 1892," doplnil. Kdyby věděl s kým mluví, bez váhání by doplnil, že ve stejném roce založili i FC Liverpool, jeden bazén plný jater, co se léta zmítá v krizi. Na to by se bodře zasmál a plác by mne do ramen. Ani jsem nevěděl, jak jsem slavný.
"Je z Česka."
"Odkud?"
"To je země," vysvětlují třeba tam, co chodím venčit čubu. Vysvětlují to polopatě jednomu cikánovi. Má devět let, jmenuje se Niki, nikdy nebyl ve škole a jeho otec mu dává 2 leva na snídani. Žijí vedle řeky v polorozpadlé barabizně, ve které když se zatopí, tak to pocítí všichni sousedé v moderních činžácích, co vyrostly okolo.
Nějaký jiný soused z našeho domu si pořídil jednu z těch placatých moderních televizí. Vím to, protože jeho syn právě vynáší krabici a tváří se natěšeně jako já, když jsem v jeho věku věděl, co budou večer dávat.
"Co dávaj?" ptával se mě soused na naší chatě (co jsme měli), který televizi neměl. Největší radost mi dělal Poklad na stříbrném jezeře.
"Franku!"
"Pomstím jeho smrt, a sám při tom zahynu."
"Franku!"
Ptal jsem se tady na filmy, na kterých jsem vyrůstal, ale moc jich tady neznají. Když se ale dozví, že jsem od Čechija, vzpomenou si na Arabelu, jejížto díl jsem měl tu čest zhlédnout v bulharském dabingu. Někteří znají Kolju a staré filmy od Menzela, nebo Formana. Dneska se mě ve školce zeptala učitelka na Tři oříšky pro Popelku, které kdysi viděla, zamilovala se do nich a od té doby je nemůže sehnat.
"Nepřinesl byste nám je?" zeptala se mě. Nevím, jestli chtěla film, nebo ty oříšky.
Za jedenáct dní to bude 19 měsíců od příletu do nové domoviny nasáklé Rakií a temperamentem. Dotáhl jsem to tak daleko, že už mám i svého oblíbeného taxikáře, což se mi nestalo ani v jednom městě, ve kterém jsem doposavaď žil. Nepamatuju si jméno, ale je mu kolem pětapadesáti a v kdysi v Praze procházel hospody. Když jsme se poprvé bavili, tak si zkusil podle mého akcentu tipnout.
"Polsko? Česko?" trefil se napodruhé. "No jasně! Švejk, Pražské Jaro, Dubček!" Tolik naše vývozní artikly, pomyslel jsem si a čekal jsem, kdy dodá Jágr. Dokonce i jako jeden z mála věděl, že jsme se rozdělili se Slovenskem a teď jsme dva státy. Proč by to ale měli lidi vědět? A proč by měli v Litvě vědět, kde leží Ostrava? Vím já snad polohu Milwaukee?
A kolik lidí by dokázalo na slepé mapě správně označit státy Jižní Ameriky? Kolik lidí by to svedlo s Evropou, když už na to přijde.
Každopádně, bratří slované z Balkánu jakési povědomí o Českém pupku světa mají.

Problémy v Mama hotelu

10. března 2013 v 16:00 | Milllhause |  Bulharské dny
V makedonské rodině vládne matriarchát, ale ne proto, že by byly tamní ženy tak emancipované. Nedostaly jinou možnost, protože muži v té rodině pravidelně selhávali. Utápěli se v chlastu, v sebelítosti či v náručí vlastních matek. Byly to natolik pochybné vzorky mužů, že to skončilo jediným možným způsobem - každá žena v rodině má jiné příjmení. Matka, obě dcery i vnučka, aniž by proběhla jediná svatba.
V posledních letech čtu, že mama hotely rostou jako houby po dešti. Někde ve Španělsku se dokonce rodiče se synem soudili, aby už vypadnul a začal se starat sám o sebe, a není se co divit; táhlo mu na čtyřicet. Smutné je, že ho nic nepraštilo mezi oči, a u soudu se bil za svá práva. Říkala mu přece…:
"Až ti bude patnáct. Až ti bude osmnáct. Dokud chodíš do školy. Dokud žiješ pod mou střechou, a dokud jsem tvoje matka," až ji došlo, že se na to měla radši vykašlat, protože si z toho vzal jen to, že tady pro něj vždycky bude.
Zdejší třicátníci žijí v dětském pokojíku a čekají až se matka vrátí z práce, aby dostali najíst. Jsou to děti, které už třeba mají vlastní děti. Naši rodiče nám říkali, že vypadli z domu v patnácti, ale sami už dodávají, že tehdy byly podmínky o dost jiné než teď.
Strejda říká:"V centru Prahy je lehčí sbalit turistku, než se vysrat," ale taky říká:"Máte o dost těžší začít, než jsme to měli my. Mě by se někdy až nechtělo," dodal.
V Brně se zase jedna koza soudí s matkou, protože musela doma uklízet a vynášet smetí. Jinde na světě chodí děcka pro vodu kilometr tam a kilometr zpátky a ještě si berou pušku. Jí se nechce sejít schody se smetím, které aktivně sama nasbírala a radši matku zažaluje za týraní, kterému se ani nepřiblížila.
"Málo jsme je řezali, málo."
"Co mám s tebou dělat? Zmlátit tě, aby ses začal učit? Nebo se na to vykašlu, ale ty mě za deset roků seřveš, proč jsem ti nerozbil hubu a nedonutil tě."

V Bulharsku je vžitý takový zvyk, kdy je rodič skoro povinen svému děcku při vstupu do života připravit byt.Připravit rovná se koupit. Některé rodiny to řeší přistavěním patra, některé odchází do pronájmu a dítě zanechají v koupeném bytě.
Taky mi už to doma řekli. Odvětil jsem, že jedno dítě (oblíbenější) dostane byt, a to druhé (které jsem ještě nevyrobil) pošleme na školy. S celkově vzato jistotou půjde potenciálně narozený kluk do světa; prodám ho do Liverpoolu, kde bude hrát fotbal a vyvede tak klub z dob temna. That's important.
"Já svého syna dám už odmala na bojové sporty, takže.."
"Takže tě v desíti zmlátí," odvětili mi, když jsem si budoucnost plánoval v patnácti. Teď se teda rozhoduju mezi fotbalistou a géniem. Ideální bude, když mu bude tleskat zaplněný stadion, celou kariéru bude hrát za jeden klub, a v osmadvaceti se na to vykašle, protože ho kopání do mičudy už nebude naplňovat. Dá se tak na vědu, a do čtyřiceti napíše článek, ve kterém nastíní elegantní teorii, která potvrdí existenci červích děr.
Protože stejně jako vesmír, je vše uzavřeno do kruhu, tak i když bude můj syn uznáváný vědecký fotbalista, jeho syn jím bude opovrhovat, protože… Vlastně k tomu nebude mít důvod. Snad na sobě budu cítit otcův stín, a právě tomu přiřkne důvod, proč se mu v životě nevede, a proč na tréninku zahřívá lavičku. A i když v osmácti z domu skutečně odejde, vždycky se tam vrátí.
Další depresivní konec, ale jen do chvíle, než se mu taky narodí syn, který ale taťku hravě přeroste, a bude úspěšný, protože bude mít drajv dokázat, že se nebylo třeba vymlouvat, tati. Takhle by to vcelku mohlo jít pořád dokola - žít ve stínu a přechcávat otce v čůrání do dálky.

Zpravodaj

9. března 2013 v 9:46 | Milllhause |  Bulharské dny
Co bychom přihodili krom toho, že se na nás valí válka. Jeden by dostal deprési, když si čte české nihilistické servery, které mi nastíní vládu Miloše Zemana (Klause pro chudé), pak se dozvím o Korei a nakonec si přečtu, že se našla nová bakterie, která si na nás sedne, jen co selže všechno ostatní. Dobrá zpráva je, že se v Argentině narodila štěňata, která umí zpívat.

Může třeba kaliforňan dostat depresi kvůli počasí? Ve skutečnosti je průměrný surfař, ale stejně by si za deště chtěl rozbít hubu na pořádné vlně. Chce, aby ho to bolelo. Už mu z toho slunka šibe...protože pěkné počasí navádí kaliforňana k vědomí, že je všechno v pořádku. Že dostal slunce za odměnu. A déšť za trest.
A tak čeká na průtrž mračen, aby vzal své prkno a rozřezal se o dno oceánu potom, co jej z prkna shodí vlna. Chce pochopit, že to není růžové a nežije v ráji. Že bolest nepřestala existovat, i když svítí slunce.

V Bulharsku pokračují protesty a debaty o upáleném Plamenu Goranovi (možný překlad jména je Hořící plamen). V jeho domovské Varně mu byl vztyčen památník a prezident vyhlásil státní smutek na jeho památku; před vztyčením památníku obyvatelé Varny postavili monument z kamení sahající do výše jednoho metru. Jeden z požadavků, které Goranov měl, se splnil - starosta Varny Kiril Jordanov odstoupil. Po upálení (o kterém někteří spekulanti mluví jako o vraždě) byl převezen do nemocnice, kde zemřel několik dní na to a pohřben byl v bílé rakvi.

"Kde je…"
"..taťka byl nestabilní, takže budeš radši s náma," řekl trenér malé Magi potom, co mě odtáhli do opačného rohu kluziště. Daleko od dětí, abych nikomu neublížil, jen sobě. Bulhaři tomu říkají figurno parzalenie, tedy krasobruslení. Myslel jsem si, že se jen sklouznu, zatímco bude Magi padat na prdel, ale najednou se tam objevila ta trenérská blondýna, která mi vysvětlila, že všechno, co jsem kdy na ledě udělal, bylo špatně.
"Je mi jedno, kolik hodin jste nalítali. Je mi jedno, co si o sobě myslíte. Jste nuly!"
"PAUZA!" zařvala a my, začátečníci a vesměs lidé, kterým se klouzaly děti v hale, jsme se k ní sklouzli. Začal jsem se s ostatními učit dělat citróny (pokud někdo tuší, o co jde), a dokonce jsem se zvládl klouzat jen po jedné noze. Nestabilní jako plutonium jsem se chytal mantinelu a sledoval Magi, která se učila rychleji než já. Dneska jde (na rozdíl od mě) už na pátou lekci.

Jo, a na ruce se mi objevila stigmata. Děje se tak několik posledních týdnů, a zarazilo to už 2 (slovy dva) Bulhary. To poslední se mi udělalo dneska na pravačce, kde se jich vůbec objevila většina. Musel jsem naučit dveře respektu a natrhnul jsem si přitom kůži. Je divné, jak často to odřené místo používám, protože se do něj co chvíli opřu. Když se tisknou ruce při pozdravu, je právě tohle to místo, kde se ocitají konečky prstů soupeře. A když dávám ruku do kapsy, je přesně tohle to místo, kde se ruka zastaví, než se vytáhne - tedy to tam nejvíce dře.

V Sofii je dnes slunečno, člověk má chuť vytáhnout kraťasy a sjet vlnu.

Jak zemřu

4. března 2013 v 13:17 | Milllhause |  Bulharské dny
Zemřu cestou pro mlíko, a najednou budu vědět. Budu chytrý jako rádio a vědět, že kdybych nevstal a nevyčerpal poslední zbytky energie na nazouvání pantoflí, žil bych o pět minut déle. A to, jak jsem se včera díval na klasickou komedii z roku 2019, že byl vlastně takový dárek, že jsem se aspoň ještě jednou zasmál.
V jedné z úvodních scén hlavní hrdina běžel deštěm pro kytku. Vzpomněl bych si přitom, jak jsem se o žádnou z kytek nikdy nebyl schopný postarat, protože chcíply, ještě než jsem stihnul najít jejich jméno ve slovníku. A tím, jak jsem se (ne)staral o kytky, jsem se staral i o lidi. Proto jsem si taky musel pro mlíko zajít sám; neměl jsem na koho zavolat.
Nevím, co je smutnější - že jsem na to zůstal sám, nebo že všichni umřeli. S třema klukama, které jsem znal už z devadesátých let, jsem chodil hrát Srdce (lovit černou mrchu) do hospody ještě před pár lety, ale pak všichni během pár měsíců odešli. Tehdy jsem si myslel, že to na mě přijde každým dnem. Dokonce jsme si Honzou povídali po druhém pohřbu během jednoho měsíce, kdo z nás je na řadě; nakonec to měl za sebou o tři týdny později a ani jsme se nerozloučili.
No, přijde to na mě cestou pro mlíko, metr před ledničkou, když mě bodne na prsou. Padnu na zem, a v úhlu pohledu uvidím na plný dřez nádobí. Uvidím taky na žertovné hodiny, které mi kdysi podarovali přátelé od karet. Tyhle však neukazovaly čas, ale život; běžely do 84 let. Zrovna teď byl ručička těsně před sedmdesátkou, kterou už neoslavím. Ironie bude, že ty hodiny přemístím z ložnice právě do kuchyně, aby mě při usínání nedeprimovaly.
V těch chvílích posledních výdechů budu vzpomínat, jak jsem si před třicítkou myslel, že smrt je žvást. Samozřejmě jsem věděl, že existuje, ale snad jsem ji bral jako finále ve filmu. Nemyslel jsem na povalené tělo na podlaze a chuť na mlíko. Na poslední doušek mléka. Po padesátce jsem se smířil s tím, že tomu neuteču a teď mi už Smrtka podrazila nohy.
Vážně budu poctěn přítomností konce. Vážně umřu. Vážně budu vědět, že se už nezvednu. A vážně si to budu užívat. Budu vědět, že ten nápis nelhal. Ve čtyřiceti totiž posbírám veškeré úspory a odjedu do Ameriky, do Kalifornie. Putovat budu sám a taky se tak budu cítit.
V Los Angeles jsem v jedné zapadlé ulici, plné odpadků a bezdomovců, objevil zeď, na které byl vybledlý nápis, který tam čněl už osmdesát let. V šedesátých letech minulého století tady jedno květinové dítě popadlo sprej, a napsalo Smrt je ze všeho to nejlepší. Proto si ji každý nechává až konec.
Že bych z toho ale měl mít deprese? To určitě ne..

H+H

2. března 2013 v 12:17 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi jsem dost pravidelně tančil. Zkoušel jsem se sladit s parketem, aby si ostatní v sále pomysleli, že jsem se tam snad narodil. Žel, neuspěl jsem. Taneční kreace se postupem let vyvinuly v chuť si svléknout kalhoty na veřejnosti. Jako by ty noční můry z dětství, kdy jsem pobíhal po městě jen v tričku, měly skutečnou výpovědní hodnotu. Nebo se jedná o pozůstatek z táborů, kde byly děti v poměru dvěsta děvčat na patnáct kluků. Každý se tak mohl přetrhnout, aby se předvedl, až byl z 80% pravděpodobností odmítnut kvůli někomu vyššímu, hezčímu, nebo někomu, kdo uměl prostě lépe splynout s parketem. Jednou jsem dostal košem kvůli klukovi, který měl zelené vlasy, byl o hlavu menší než ta holka a dokonce si nechal říkat Kiwi. Asi kvůli těm vlasům. Nebo měl hodně pecek.
Na těch táborech se docela hodně tančilo a všichni měli pořád dobrou náladu. V chatkách vyhrávalo rádio, kde se pořádaly soutěže, a jednou tam udělali meditační seanci, načež jsem zjistil, že jsem býval Karlem IV. Myslím, že někomu vyšlo francouzská prostitutka, a mám pocit, že to byl člověk zrovna z mojí chatky. Většinou jsem bydlel s podivíny.
Jednou jsem bydlel s takovým malým pidižvíkem, který každému vykládal, že dělá kung-fu. Přemluvil mě, abych se od něho nechal zmlátit, zrovna když kolem půjdou holky z vedlejší chatky. Jejich reakci si nepamatuji, ale o pár dní později jsem se s ním nepohodl a on na mě vytáhnul kudličku. To mě naštvalo a tak jsem do něj strčil, až praštil hlavou o parapet. Stihnul mě ale píchnout a tak se mi na dlani objevila malá červená tečka.
O pár let později, kdy jsem bydlel s jinými podivíny, jsme bydleli v chatkách, kde byly dvě místnosti po čtyřech postelích. Ten dvoudomek jsme sdíleli s holkama, kterým jsme nezapomněli říct, že děláme bojové umění (ehm šlo o zápas, a neřekli jsme jim, že jej provozujeme v něčem, co připomíná dámské plavky z třicátých let). Jednou jsem byl požádán, ať něco z mého umění převedu a tak jsem provedl takový předkop, jako bych někomu stojícímu přede mnou chtěl vykopnout zuby. Dal jsem do toho všechno, a vteřinu předtím, než jsem si natáhnul varle, jsem zaslechnul "Ty vole." Slzy, které se začínaly drát do očí, jsem sítí kanálků převedl do pravého oka; z profilu tak viděli jen levé oko, které zůstalo suché a nezkřivené bolestí.
Chodili jsem plavat do splavu, odkud bylo kousek fotbalové hřiště, kde jsme chodili čutat. Většinou se jezdilo na Ostravici a čas od času tam přijela nějaká známá hvězda. Většinou šlo o den na turnusu, kterého jsem se neúčastnil. A taky pořádali stezky odvahy a závěrečné koncerty, které si už radši ani nepředstavuju. Kluci dostali nabídku obléknout si bílá trička a dělat živou ochranu pódia, zatímco instruktoři, kteří nabalili půlku všech holek, machrovali na pódiu. Jednou jedna holka řekla "To se mám dívat na takové ksichty?", a jeden kluk z řetězu ji odpověděl "Tak se otoč."
Jednou na hlavním pódiu, kde se pořádalo vše důležité v areálu, dělali divadlo. V půlce se ozval hlas hlavního vedoucího, který přicházel hledištěm k pódiu.
"Stop! Stop," volal roztřeseným hlasem. Vyskočil na pódium, kde jej sledovalo uskupení amatérských herců, vzal si mikrofon a řekl:"Podívejte se k bráně! Podívejte se!" Podívali jsme se k bráně a viděli taxík.
"Tahle holka kouřila cigarety za jídelnou, a tak opouští tábor a vrací se domů! Porušila pravidla!" pokračoval v pranýři, zatímco některé děti byly v šoku, a některé měly radost. "Spát!" uzavřel monolog, a my ani neviděli představení do konce.
Občas jsme i na takovém táboře byli vážní. Jednou nás na parketu, kde se pořádaly diskotéky, vybídli ať si lehneme a přemýšlíme. A tak jsem si lehli a přemýšleli o tom, co vykládal jeden instruktor, který hrál malou roli (kterou nakonec i předabovali, jak jsem zjistil) v Šakalích letech, o tom, jak jednou byl na jugoslávské diskotéce, kde přišli muži se samopaly. Jedno dítě se usmálo, protože už sklouzával k hollywoodské melodramatizaci. Jeho se to dotklo, a tak přiostřil a mluvil o kovu přitisknutému ke krku a strachu ze smrti.
Celé to léto se tak odvíjelo v rytmu Šakalích let, a dokonce jsem si myslel, že jeho jméno skutečně zní Jan Kačani, který hrál v Šakalích letech. Jiný rok byl zase v rytmu Pomády a když byl obrovský hit Stand by me, který přezpívalo trio debilních bratrů Hanson bros, nezpívalo se celé léto nic jiného.
Pořádali taky diskotékové maratony, kdy se jednou tančilo do sedmi ráno; tehdy to vyhrála nějaká holka. Pro nás žabaře pořádali filmové maratony, což obnášelo dva filmy. Tahle firma pocházela z Ostravy a pořádali i jarní tábory, které jsem rovněž nevynechal. Jednou jsem na něj přijel, vybalil si na pokoji, kde byla jedna postel pořád volná a pocítil, že jsem na to už trochu starý, a že se mi už nechce poslouchat disko a předstírat, jak jsem v pohodě.
To odpoledne jsem šel po jedné chodbě, a potkal toho ubrečeného vedoucího, který před pár lety poslal domů v taxíku tu kuřačku, a ten se na mě usmál a řekl:"Hele, háčkař.." a pokračoval v cestě se zubatým úsměvem. Po letech jsem ho potkával v jedné hospodě v centru Ostravy, kde jsem chodil popíjet. Ani mě nepoznal.