H+H

2. března 2013 v 12:17 | Milllhause |  Bulharské dny
Kdysi jsem dost pravidelně tančil. Zkoušel jsem se sladit s parketem, aby si ostatní v sále pomysleli, že jsem se tam snad narodil. Žel, neuspěl jsem. Taneční kreace se postupem let vyvinuly v chuť si svléknout kalhoty na veřejnosti. Jako by ty noční můry z dětství, kdy jsem pobíhal po městě jen v tričku, měly skutečnou výpovědní hodnotu. Nebo se jedná o pozůstatek z táborů, kde byly děti v poměru dvěsta děvčat na patnáct kluků. Každý se tak mohl přetrhnout, aby se předvedl, až byl z 80% pravděpodobností odmítnut kvůli někomu vyššímu, hezčímu, nebo někomu, kdo uměl prostě lépe splynout s parketem. Jednou jsem dostal košem kvůli klukovi, který měl zelené vlasy, byl o hlavu menší než ta holka a dokonce si nechal říkat Kiwi. Asi kvůli těm vlasům. Nebo měl hodně pecek.
Na těch táborech se docela hodně tančilo a všichni měli pořád dobrou náladu. V chatkách vyhrávalo rádio, kde se pořádaly soutěže, a jednou tam udělali meditační seanci, načež jsem zjistil, že jsem býval Karlem IV. Myslím, že někomu vyšlo francouzská prostitutka, a mám pocit, že to byl člověk zrovna z mojí chatky. Většinou jsem bydlel s podivíny.
Jednou jsem bydlel s takovým malým pidižvíkem, který každému vykládal, že dělá kung-fu. Přemluvil mě, abych se od něho nechal zmlátit, zrovna když kolem půjdou holky z vedlejší chatky. Jejich reakci si nepamatuji, ale o pár dní později jsem se s ním nepohodl a on na mě vytáhnul kudličku. To mě naštvalo a tak jsem do něj strčil, až praštil hlavou o parapet. Stihnul mě ale píchnout a tak se mi na dlani objevila malá červená tečka.
O pár let později, kdy jsem bydlel s jinými podivíny, jsme bydleli v chatkách, kde byly dvě místnosti po čtyřech postelích. Ten dvoudomek jsme sdíleli s holkama, kterým jsme nezapomněli říct, že děláme bojové umění (ehm šlo o zápas, a neřekli jsme jim, že jej provozujeme v něčem, co připomíná dámské plavky z třicátých let). Jednou jsem byl požádán, ať něco z mého umění převedu a tak jsem provedl takový předkop, jako bych někomu stojícímu přede mnou chtěl vykopnout zuby. Dal jsem do toho všechno, a vteřinu předtím, než jsem si natáhnul varle, jsem zaslechnul "Ty vole." Slzy, které se začínaly drát do očí, jsem sítí kanálků převedl do pravého oka; z profilu tak viděli jen levé oko, které zůstalo suché a nezkřivené bolestí.
Chodili jsem plavat do splavu, odkud bylo kousek fotbalové hřiště, kde jsme chodili čutat. Většinou se jezdilo na Ostravici a čas od času tam přijela nějaká známá hvězda. Většinou šlo o den na turnusu, kterého jsem se neúčastnil. A taky pořádali stezky odvahy a závěrečné koncerty, které si už radši ani nepředstavuju. Kluci dostali nabídku obléknout si bílá trička a dělat živou ochranu pódia, zatímco instruktoři, kteří nabalili půlku všech holek, machrovali na pódiu. Jednou jedna holka řekla "To se mám dívat na takové ksichty?", a jeden kluk z řetězu ji odpověděl "Tak se otoč."
Jednou na hlavním pódiu, kde se pořádalo vše důležité v areálu, dělali divadlo. V půlce se ozval hlas hlavního vedoucího, který přicházel hledištěm k pódiu.
"Stop! Stop," volal roztřeseným hlasem. Vyskočil na pódium, kde jej sledovalo uskupení amatérských herců, vzal si mikrofon a řekl:"Podívejte se k bráně! Podívejte se!" Podívali jsme se k bráně a viděli taxík.
"Tahle holka kouřila cigarety za jídelnou, a tak opouští tábor a vrací se domů! Porušila pravidla!" pokračoval v pranýři, zatímco některé děti byly v šoku, a některé měly radost. "Spát!" uzavřel monolog, a my ani neviděli představení do konce.
Občas jsme i na takovém táboře byli vážní. Jednou nás na parketu, kde se pořádaly diskotéky, vybídli ať si lehneme a přemýšlíme. A tak jsem si lehli a přemýšleli o tom, co vykládal jeden instruktor, který hrál malou roli (kterou nakonec i předabovali, jak jsem zjistil) v Šakalích letech, o tom, jak jednou byl na jugoslávské diskotéce, kde přišli muži se samopaly. Jedno dítě se usmálo, protože už sklouzával k hollywoodské melodramatizaci. Jeho se to dotklo, a tak přiostřil a mluvil o kovu přitisknutému ke krku a strachu ze smrti.
Celé to léto se tak odvíjelo v rytmu Šakalích let, a dokonce jsem si myslel, že jeho jméno skutečně zní Jan Kačani, který hrál v Šakalích letech. Jiný rok byl zase v rytmu Pomády a když byl obrovský hit Stand by me, který přezpívalo trio debilních bratrů Hanson bros, nezpívalo se celé léto nic jiného.
Pořádali taky diskotékové maratony, kdy se jednou tančilo do sedmi ráno; tehdy to vyhrála nějaká holka. Pro nás žabaře pořádali filmové maratony, což obnášelo dva filmy. Tahle firma pocházela z Ostravy a pořádali i jarní tábory, které jsem rovněž nevynechal. Jednou jsem na něj přijel, vybalil si na pokoji, kde byla jedna postel pořád volná a pocítil, že jsem na to už trochu starý, a že se mi už nechce poslouchat disko a předstírat, jak jsem v pohodě.
To odpoledne jsem šel po jedné chodbě, a potkal toho ubrečeného vedoucího, který před pár lety poslal domů v taxíku tu kuřačku, a ten se na mě usmál a řekl:"Hele, háčkař.." a pokračoval v cestě se zubatým úsměvem. Po letech jsem ho potkával v jedné hospodě v centru Ostravy, kde jsem chodil popíjet. Ani mě nepoznal.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama