Jak napsat výstřední bajku

27. března 2013 v 7:27 | Milllhause |  Bulharské dny
Výstředním středníkem se dá vcelku vhodně nahradit čárka; pokud tedy středníků není až výstředně příliš v jedné větě; to pak celá věc ztrácí smysl. Není to výstřední, ale otravné.
Středník je mé nejmilejší znaménko hned po dvoutečce..Ta ale začíná být trochu laciná; asi jako se to stalo vykřičníku, kterého si chudáka ochočily výstřední deníky, když informovali o těhotenstvích!, zradě!, nebo třeba i velezradě!.
Jiné časopisy, které psaly o historii novou zábavnou formou, chtěly šokovat za každou cenu a proto téměř každý nový fakt, který třeba už ani šokující nebyl, zakončili vykřičníkem.
Marie Stuartovna šla do basy ráda! Smetana podváděl ženu s její sestrou! Hitler! Jedno varle?! A tak se vykřičník přežil; dovolí si ho použít jen málokdo, když nepočítám vypravěče vtipů ze Smíchova. Dokonce někteří spisovatelé v přímé řeči nastíní, že někdo řve, aniž by vykřičník použili.
"Franku, vrať se…," snažila se ho zastavit, ale Frank už její křik neslyšel; snad jej ani slyšet nechtěl, aby se přece jen neotočil a nepodíval se Marii ještě jednou do očí.

Klišé bajka
Semi byl retrívr, který zběhnul majitelům rok a půl po svém narození. Nebavilo ho to u nich, nelíbil se mu kotec a už vůbec se mu nelíbila ta tvrdá trestající ruka vysokého chlupatého muže! Dožil by se vůbec dalších narozenin, kdyby zůstal? Nevěděl..
Ujal se ho ovčák Mart, který na ulici strávil celý život. Teď mu bylo devět a platil za hlavní hlas ulice, kde přežíval; stal se z něj takový úkaz, který k ulici Geo Milev patřil. Jako štěně byl vychovaný ulicí Lidice, která se táhla v kopci, asi půl kilometru daleko od místa, kde přespával teď. Od chvíle, kdy tam přišel o ucho, už do Lidic nepáchl. Lidický gang, poskládaný ze směsek všech možných ras, trhal cizáky na kusy.
Mart se Semiho ujal, ale ne protože by k němu cítil lítost. Mart věděl, že stárne, a potřeboval si vychovat někoho, kdo by mu pomohl udržet na ulici klid. Jeho ulice se táhla podél kanálu, do kterého před dvěma tisíci lety majítelé dávno mrtvých psů odklonili část řeky. Město nebylo od té doby zatopeno; smrt nastávala jen po kousnutí, ne po utonutí.
K Martově rajónu patřila i škola a minimalistické sídliště, obrostlé trávou, obhnojené trusem potulných psů a zasycené odpadky. Neutěšené místo, kde se vysocí báli Marta, ne Mart vysokých. Tohle se nedalo říct o dalších místech města, kde byli potulní psi byti jako žito.
Vysocí vycházeli z útrob panelových kostek a čmudili Martovi a Semimu pod nosem. Když nevycházeli, aby čmudili, stávalo se, že vycházeli z provazem, na jehož konci se kmitali psi z vyšších kruhů. Říkali takovým psům vyvolení, a snažili se jim nevěnovat pozonost, protože byli chránění vysokými, kteří nešli pro ránu daleko, pokud šlo o jednoho vyvoleného na provazu.
Mart ze začátku hnědobílou fenu ignoroval, ale když se na ni začal Semi těšit a dokonce ji i vyhlížet, přestávalo se to Martovi líbit. To on měl být středobodem Semiho světa; ne fena z vyšších kruhů, která o něj za pár týdnů ani nezavadí. Fena z vyšších kruhů míjela Martovo a Semiho stanoviště každé ráno s jedním vysokým, a nikdy se na Semiho nezapomněla vrhnout. Stále přivázána skočila Semimu kolem krku a v takovém postavení vydrželli několik vteřin. Štěkla Drž se! a šla si po svých. Spíše šla ve šlépějích vysokého. Vyvolená možná byla, ale svobodný jsem tady já, věděl Mart. Musel si přiznat, že hnědobílou nenáviděl. Jeho stařecké kosti postihla žárlivost a ublíženost.
"Nebýt mne, už by z tebe byly kosti," říkal jeho vykot směrem k Semimu, potom co se zlíbaný hnědobílou vrátil na místo.
"Ty jsi utekl těm, kteří tě vychovali," odpověděl Semi, ale sledoval zem. Mart jej pozoroval, a nevyšel z něj ani vzdech. Semi byl Martovi vděčný, ale nehodlal být otročený vděčností. Pumpovala v něm chuť se Martovi vzepřít, ale to by znamenalo vymanit se z jeho ochrany. Nevěděl, jak dlouho by pak přežil.
Mart se rozhodnul postavit Semiho do latě a zjednat si respekt. Naplánoval lekci, do které přivzal několik slabošských čoklů, co se tiše ulicí toulali.
Ve chvíli, kdy se hnědobílá s vysokým vraceli, a Mart viděl, jak se k ní Semi chystá, vyběhnul s poskoky do útoku a na vysokého s hnědobílou zaútočil. Útok na vysokého v téhle ulici nikdo nepamatoval celá léta; ani psi, ani vysocí.
Mart vycítil vysokého strach a hlavně zaplašenost hnědobílé, která se nijak neměla k tomu svého pána chránit. Marta zaplavil pocit uspokojení, protože věděl, že ji odhadl. Psi a hnědobílá od sebe stáli necelých pět psích délek, a uprostřed se nacházel Semi; hlavní postava, která se měla právě rozhodnout o další části života na ulici.
Semi udělal tři kroky k hnědobílé a potom se otočil. Vycenil zuby na ty, kteří ho na ulici živili. To Marta rozzuřilo k nepříčetnosti. Už mu nešlo o to, dát Semimu lekci; už se jej chtěl zbavit.
"Zabte ho!" zavelel a pět poskoků se na Semiho vrhlo. Ve chvílích, kdy byl Semi zkrvavený napadán vlastními druhy, zahlédnul odcházející hnědobílou, kterou vysoký táhnul pryč. Otočila se, aby ho viděla, což Semiho zahřálo a kousance jej tolik nebolely.
Mart, který celou scénu pouze sledoval, zahlédl mezi domy přijíždět bílou krabici, která psy polykala. Nikdy žádného nevrátila zpátky, jen brala. Začal couvat do svého úkrytu a štěkl, aby varoval ostatní.
"Semi, uteč.." křičel a snažil se přítele varovat, ale Semi jen ležel, a už se dokonce ani nebránil. S hlavou položenou v trávě nechal Martovy poskoky dokončit dílo. Ani si nevšiml vysokých, co vyskočili z bílé krabice. Ti začali likvidovat jednoho psa za druhým..

Dnešního rána, stejně jako mnoho rán předtím, ležel Mart uprostřed vřesoviště, co bývalo dětským hřištěm. Pravidelný liják smýval odpadky z ulice. Mart ležel v blátě mezi kalužemi a čekal na další den, který se mu právě rozedníval před očima. Něco zacítil, zvednul hlavu a podíval se k chodníku, kde procházela hnědobílá s vysokým. Neviděl ji delší dobu, ale teď se vrátila. Hnědobílá sledovala Marta, zatímco procházela a snažila se vypátrat Semiho; ten byl už pohřbený.
"Nic se pro ni nezměnilo," pomyslel si Mart, zatímco spolu s jejím pachem ucítil další tři čokly, kteří ji dnes očichali. Byl starý a nešťastný, a byl bez respektu. Ležel v kaluži, aniž by se snažil skrýt před deštěm; čekal a doufal.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama